Poslední rozhovor s Andrejem Jurijevem, luganským komunistou padlým v boji

Podrobnosti

Vytvořeno 8. 4. 2023

Twitter

Zveřejňujeme poslední rozhovor s Andrejem Jurijevem, komunistou z Luganské lidové republiky, který položil život při obraně své země proti vražednému ozbrojenému fašismu, vydatně podporovanému a vyzbrojovanému USA, NATO i vládnoucí třídou v ČR. Ve svém posledním rozhovoru vyjádřil pohled komunistů v lidových republikách, kteří se od roku 2014 účastnili odporu proti banderovskému majdanskému převratu a kteří dodnes zůstávají na stejné orientaci a kteří brání svou republiku proti útokům znásobeným těžkými zbraněmi z evropských a amerických zbrojovek, nově i s municí z ochuzeného uranu. Andrej Jurijev ve jménu svého zápasu a myšlenek obětoval život. Zápas a myšlenky žijí dál.

„Nyní je pro nás tím nejdůležitějším vítězství na frontě."

Rozhovor Julie Michajlové, členky ÚV Komunistické strany Ruské federace (KPRF) s Andrejem Jurijevem, prvním tajemníkem luganského městského výboru KPRF

Před několika dny zahynul během bojů o Artjomovsk v obci Verchněkamenskoje luganský komunistický velitel z Luganské lidové republiky (LNR) Andrej Jurijev, který byl 5. března svými soudruhy jednomyslně zvolen prvním tajemníkem luganského městského výboru KPRF. Sedmadvacetiletý Andrej měl za sebou více než osmiletou službu v milici a lidové domobraně, vedení městské komsomolské organizace a řadu iniciativ v práci.

Jeden z mnoha příslušníků KPRF bojujících na frontové linii se zbraní v ruce. Jeden z mnoha mladých, talentovaných, energických, čistých a čestných lidí, které v těžké době pro zemi ani nenapadlo schovávat se za cizí záda. Jeden z těch, kteří měli utvářet budoucnost naší vlasti. Jeden z těch, kteří vyrůstali za války. Jeden z těch, kteří se z bojů nevrátili...

O Andreji Jurjevovi není možné mluvit v minulém čase.

Před týdnem, krátce po jeho potvrzení ve funkci předsedy luganských komunistů, jsme s ním začali připravovat rozhovor, jehož jediným cílem bylo hovořit o mladé generaci vůdců komunistické strany na nových územích, o těch, kteří tvoří její jádro.

Materiál zveřejňujeme bez korektur - tak, jak byl koncipován ještě za jeho života.

- Andreji, jste dosti mladý člověk. Mladý je však i luganský městský výbor KPRF. I když komunisté Luganské oblasti, města Lugansk i Vy osobně máte mnoho zkušeností s prací v mimořádných, válečných podmínkách. Řekněte nám něco o sobě.

- Vyrostl jsem v městě Rubežnoje v dělnické rodině a v raném věku jsem přišel o matku. Můj otec zemřel nedávno, na jaře 2022, na následky zranění šrapnelem, když jsme osvobozovali město. Chtěl jsem se vyučit zdravotníkem, ale nedostal jsem příležitost: v roce 2014 vypukla válka. Do Rubežného vstoupila ukrajinská vojska. Dne 5. června, po ukončení studia na Kreminské zdravotnické škole, jsem se rozhodl vzít do ruky zbraň a přihlásil jsem se do Donbaské lidové milice ve městě Lysyčansk. Do řad Donbaské lidové milice se mi nepodařilo vstoupit napoprvé. Přestože mi v té době bylo plných 18 let, slyšel jsem: "Jsi příliš mladý na to, abys bojoval, jdi domů, a kdyby začali střílet, schovej se ve sklepě!". Nezoufal jsem, obrátil jsem se k jiné skupině vojáků. A najednou jsem uslyšel: "Přijde vyšší důstojník a rozhodne. A ty, abys neztrácel čas, běž domů pro pas a vyzvedni si potřebné věci.“ Čekali jsme na vyššího důstojníka, ten po několika otázkách dal souhlas a já byl odveden na místo jednotky.

Sloužil jsem v Lidových milicích LNR, studoval a zároveň jsem se věnoval komsomolské práci. V roce 2017 jsem vstoupil do Komunistické strany LNR a byl jsem zvolen členem jejího ústředního výboru. Dva roky jsem vedl luganský městský komsomolský výbor.

Dne 14. února 2023, již v rámci rehabilitace po zranění, jsem hrdě přijal stranický průkaz Komunistické strany Ruské federace. V armádě se jeden rok vojenského nasazení považuje za tři roky služby, a mně, kterému je 27 let, připadá osm let vojenského nasazení - téměř třetina mého života. Když to vynásobíte třemi, dostanete docela úctyhodný věk (směje se).

- Jak došlo k rozhodnutí, bránit vlast se zbraní v ruce?

- Šel jsem do první linie ne proto, abych se vyjádřil nebo prosadil, nehledal jsem dávku adrenalinu, ale abych chránil ty, kteří se nemohli postavit na vlastní nohy. Od té doby jsem už více než osm let nepustil zbraň z ruky. Odkládal jsem ji jen na stranické akce a školení.

- Takže kromě armády jste se vyučil i civilnímu povolání?

- Ano, během vojenské služby jsem získal dvě vyšší vzdělání: filologa a politologa. Pro mě a mé kamarády je velmi důležité, naučit se dovednostem potřebným v civilním životě, protože to budeme my, kdo bude muset obnovit naši republiku. Až válka skončí a my se vítězně vrátíme domů, plánuji pracovat v oblasti vojenské žurnalistiky a politologie.

- V jakých úsecích fronty jste bojoval?

- Vojenskou službu jsem začal 20 kilometrů od domova, na okraji Lysyčanska. Díky dobré znalosti terénu jsem se dostal do průzkumné čety. Nedá se říci, že bych měl přísně vymezený okruh úkolů, byl jsem tam, kde bylo potřeba. V roce 2014 jsem se zúčastnil obrany Lysyčanska. Tam jsem byl také poprvé zraněn.

Během Černuchinsko-děbalcevské operace jsem byl ve městě Pěrvomajsk, které se stalo výspou republiky během jejího osmiletého odporu proti ukrajinské agresi. V roce 2016 jsem byl z Pěrvomajsku vyslán do sousedního Stachanova. Ukrajinská armáda pravidelně prováděla výpady na naše území a zapojovala nás do místních bojů. Když jsme při jednom z těchto výpadů zastavili sabotážní skupinu a zapojili se do boje, utrpěl jsem druhé zranění: nepřátelská kulka mi prořízla nohu, ale nezpůsobila mi invaliditu. Nebyl jsem jediný zraněný v naší skupině. Ale já a moji muži jsme našli sílu evakuovat všechny zraněné bojovníky.

Byl jsem velitelem tankové čety. A přestože jsem sloužil v Luganském sboru, byl jsem vyslán do Doněcké lidové republiky jako součást omezeného kontingentu na pomoc doněckým soudruhům. Na jejích frontách jsem se nejprve musel podílet na osvobozování území obsazených ukrajinskou armádou, a to ve spolupráci s ruskými ozbrojenými silami. Naši ruští soudruzi byli velmi překvapeni, když se dozvěděli, že nejsem z Doněcka, ale z Luganska. Velitel čety palebné podpory ruské jednotky se mě zeptal:

- Odkud jste? Ze samotného Doněcka?!

- Ne, - odpověděl jsem, - z Luganska...

- Jak jste se sem dostal? - zeptal se překvapeně.

- Něco jako mezinárodní povinnost," odpověděl jsem.

Po vyrovnání fronty v DNR jsem byl rozkazem náčelníka LNR "za obratné vedení personálu, znalost bojových předpisů a úspěšné plnění bojových a speciálních úkolů" povýšen do funkce staršího pomocníka náčelníka operačního oddělení brigády. Byla to pro mě výzva. Přece jenom řídit četu a brigádu je něco jiného.

Bál jsem se nést odpovědnost za osudy tisíců vojáků motostřelecké brigády, protože jsem si musel vážit každého života.

Když jsem velel útočnému družstvu na přístupech k nepřátelskému opevnění, dostali jsme se se soudruhy pod minometnou palbu. Utrpěl jsem další pohmožděninu a byl jsem zraněn do hrudníku a nohy. Nyní se dočasně podrobuji rehabilitaci. Brzy mě čeká operace, při níž mi budou z hrudníku odstraněny střepiny. Stále mě trápí předchozí zranění, zranění hlavy. Je šance, že vše bude dobré a já se zase vrátím do činnosti.

- Máte nějaké bojové vyznamenání?

- Byl jsem vyznamenán odznaky "Za službu v tankovém vojsku", "Za službu v průzkumu" a státním vyznamenáním - medailí LNR "Za věrnost službě". Upřímně řečeno, ke kovovým cetkám mám vlažný vztah. Mnohem důležitější a dražší pro mě je, když se vojáci mé čety vrátí z dalšího boje živí a zdraví domů a já slyším slova vděčnosti od jejich příbuzných a blízkých. To je pro mě ta nejvyšší odměna.

- Kdy a proč jste se rozhodl vstoupit do komsomolu a později do komunistické strany?

- Od útlého věku jsem byl vychováván na příkladu svých předků. Jeden z mých dědečků byl veteránem Velké vlastenecké války a dostal se až do Berlína. Všichni moji příbuzní a přátelé byli muži práce. Když jsem vyrůstal, začal jsem si uvědomovat, že pracující lidé si zaslouží spravedlivější zacházení. A ze všech politických sil, které tehdy na Ukrajině byly, byla nejpokrokovější Komunistická strana Ukrajiny a její mládežnické křídlo - komsomol. Tehdy jsem do jejích řad nevstoupil – začala válka. Když jsem se později dozvěděl o Komunistické straně LNR, bezvýhradně jsem se rozhodl ji podpořit. V naší jednotě je naše síla!

Bylo jen otázkou času, kdy vstoupím do Komunistické strany LNR. Na konci zkušební doby jsem byl prověřen stranickými veterány:

- Co je to nadhodnota? - zeptal se mě tehdy Vladimír Grigorjevič Zemljakov, stranický veterán a bývalý první tajemník luganského oblastního výboru strany.

- Nová hodnota vytvořená pracujícími nad rámec vlastní hodnoty, - odpověděl jsem, připraven na otázku.

- A ve prospěch koho je odcizena? - Následovala další jeho otázka.

- Ve prospěch kapitálu," řekl jsem s jistotou v hlase a lehce si povzdechl, protože druhá otázka se ukázala být snazší než první.

- Co to je "kapitál"? - zeptal se Vladimír Grigorjevič s laskavým úsměvem na tváři.

Tady jsem si uvědomil svůj omyl - vždycky je to někdo, kdo zcizuje, ne něco!

Ale první tajemník Komunistické strany LNR Igor Gumenjuk se mě zastal a řekl, že jsem prokázal své právo vstoupit do strany se zbraní v ruce. V důsledku toho jsem byl přijat.

Lekci soudruha Zemljakova jsem si zapamatoval na celý život. Po té události zvažuji každé slovo, které vyslovím, abych se ujistil, že je vhodné a správné.

- Byli vedle vás na frontě nějací představitelé komunistické strany a komsomolu?

- Abych byl upřímný, svých soudruhů v bojových jednotkách jsem se neptal, jestli mají stranické průkazy. Ale mohu s jistotou říci, že mnozí z nich se inspirují hrdinstvím sovětského lidu, a hlavními symboly, stejně jako před 80 lety, zůstává heslo "Fašismus neprojde!" a rudý prapor vítězství. Některé naše jednotky se svou příslušností k levicové myšlence netajily ani dříve. Patří mezi ně prapor Bryanka SSSR, prapor Prizrak, Dobrovolný komunistický oddíl, prapor Vostok 13 a další.

Jen od začátku speciální vojenské operace vstoupilo do Luganské lidové milice 27 lidí z luganského komsomolu. Mnoho komunistů a členů komsomolu je v první linii, podněcují útočící do boje, jako první jdou do útoku a bez ohledu na sebe evakuují raněné nebo mrtvé z bojiště.

Úspěchů komunistů na frontě je mnoho, ale o nich nám lépe poví vítězství.

O ceně, kterou jsme museli zaplatit, se však musí mluvit, aby myšlenka na ničivou sílu války zůstala navždy v paměti lidstva.

Tak zemřel můj nejlepší přítel, s nímž jsem se seznámil na komsomolské schůzi ještě v roce 2017, věrný leninista a dobrý soudruh Ivan Oktjabr, v srpnu 2022, kdy informační zdroje vysílaly ve svých bulletinech: "Na frontě není žádná změna". Poblíž Soledaru jsme se přesouvali z fronty do týlu. Najednou jsem ztratil vědomí. Vzhledem k omezení šíření informací nemohu uvést podrobnosti. Když jsem se v nemocnici probral, nemohl jsem skoro mluvit, ale zeptal jsem se zdravotnického personálu: "Co se stalo s řidičem auta, ze kterého mě dostali ven?“ Odpověď jsem nedostal, ale přišel jsem na to sám. Do konce života mi vzpomínka na něj zůstane v srdci. Z iniciativy luganských komsomolců je Ivanovo jméno navždy zapsáno na seznamu komsomolské organizace.

- Máte mezi svými komsomolskými a stranickými soudruhy rádce, kteří vám v těchto těžkých letech byli oporou? Ty, kteří vám byli a jsou vzorem?

- Všichni se máme jeden od druhého co učit. Naše organizace sdružuje lidi z různých sociálních skupin, profesí a postavení. Každý má co předat ostatním. Tímto způsobem jen sílíme.

Starší straničtí soudruzi samozřejmě inspirují komsomolce k úspěchům a straničtí veteráni jsou pro nás ikonickými postavami, jejichž úspěchy jsme povinni uchovávat a rozšiřovat.

Pokud jde o mě osobně, nemohu nepoděkovat Igoru Gumenjukovi, prvnímu tajemníkovi komunistické strany, který byl jedním z iniciátorů vzniku Komunistické strany LNR. Za jeho působení strana neztratila své pozice, organizoval se komsomol, angažovaly se desítky komunistů. Strana přežila a znatelně omládla navzdory letům strádání. Když viděl v lidech kolem sebe potenciál, pomáhal jsem ho uvolnit.

Nemohu nezmínit dalšího vůdce luganských komunistů, poslance Lidové rady LNR Alexandra Jermolenka. Saša je vzácným příkladem skutečného poslance lidu, nezištného a vnímavého k problémům obyčejných lidí. Je to neobyčejně energický člověk a mimořádná osobnost.

- Nedávno se slavilo 80. výročí osvobození Vorošilovgradu (Luganska) od německých fašistických okupantů. Jak město toto datum oslavilo? Myslíte si, že se dnes zkušenost Velké vlastenecké války stává stále aktuálnější?

- Pro Lugansk je to skutečně přelomový den, slaví ho všechna společenská hnutí, někdy jako příležitost, připomenout se. 14. únor - Den osvobození Vorošilovgradu se kryl s katolickým Valentýnem, svátkem, který je naší společnosti cizí a který nám vnutil Západ. Mnohá sociální hnutí mají tyto svátky společně. My, komunisté, jsme si z tohoto dne udělali skutečný nástroj boje o mysli a srdce obyvatel Luganska a návštěvníků města. Od roku 2017 se stalo tradicí rozdávání "Stalinových kartiček" - barevných srdíček s portréty a citáty sovětských vůdců. Chtěl bych poděkovat našemu stranickému vůdci Gennadiji Zjuganovovi za podporu naší iniciativy a pomoc při stranické a komsomolské kampani "Darujte našim blízkým Leninovy a Stalinovy kartičky".

Byla zaznamenána zajímavá skutečnost: v některých luganských papírnictvích se navzdory komerčnímu přínosu začaly "valentinky" ztrácet. Stále více obyvatel Luganska čeká, že jim bude blahopřáno ke skutečné historické události v ulicích města, a ne k za vlasy přitaženému Valentýnu.

- Jaká je nyní stranická organizace v Lugansku? Na všech fotografiích zveřejněných na sociálních sítích je vidět mnoho mladých tváří. Není to snad zinscenovaní? Jsou komunistické ideály mezi mladými lidmi v LNR silné?

- V luganské městské pobočce KPRF je dnes již 86 lidí. Ale každý den dostáváme nové přihlášky od těch, kteří chtějí vstoupit do našich řad.

V roce 2017, v roce stého výročí Říjnové revoluce, vyhlásila komunistická strana výzvu pro mladé lidi, aby vstoupili do jejích řad. Tehdy jsme zintenzivnili úsilí o získávání mladých pracovníků do komsomolu na vysokých školách a prostřednictvím sociálních médií. To přilákalo do organizace asi dvě stovky lidí ve věku 15 až 19 let. Většina z nich časem odpadla, ale zůstalo asi padesát mladých mužů a žen. My starší komsomolci jsme pracovali společně se členy strany na jejich vzdělávání a organizování se.

Právě tito kluci si vzali na starost vykládání, balení a rozdělování stovek tun humanitární pomoci z KPRF pro obyvatele naší republiky, kteří trpěli ukrajinskou agresí. Za uplynulých šest let mladí komsomolci vyrostli a stali se z nich zodpovědní občané; mnozí z nich mají rodiny a děti. Někteří z nich pracují v týlu, jiní odešli na frontu, ale všichni nadále aktivně pracují ve straně a přebírají štafetu od starší generace.

Na otázku o síle ideálů komunismu si dovolím položit protiotázku: "Kdy nebyly silné?". Ještě předtím, než se ideály komunismu zformovaly v dílech Marxe a Engelse, byly tyto myšlenky aktuální. Ideály komunismu posouvaly historický vývoj společnosti kupředu. A nyní naše ruská společnost poznala, že odmítnutí socialistické cesty, internacionalismu a bratrství národů se ukázalo jako neúspěšné.

- Vstupuje do řad vedení luganských oblastních a místních organizací KPRF mnoho obránců vlasti? Proč jste byl podle vašeho názoru zvolen do čela strany v Lugansku právě vy?

- Upřímně řečeno, jako člověk, který vykonává vojenskou službu a podstupuje zdravotní rehabilitaci, nejsem možná nejlepším kandidátem na vedení strany. Válečný stav však diktuje své požadavky. Lugansk má čtyři městské obvody. Ve dvou z nich byli za první tajemníky zvoleni komunisté z řad demobilizovaných vojáků. Autorita účastníka speciální vojenské operace je ve městě dost vysoká, zejména proto, že mě členové stranické organizace dobře znají od roku 2017: byl jsem členem Ústředního výboru Komunistické strany LNR, dva roky jsem byl prvním tajemníkem luganského městského komsomolského výboru.

Na prvním plénu městského výboru komunistické strany jsem to neodmítl, protože jsem měl tu čest, držet prapor generací, který před 120 lety vztyčil Kliment Jefremovič Vorošilov, zakladatel a první vůdce luganské organizace komunistů, maršál Sovětského svazu. Soudruhy jsem však postavil před fakt, že stranický výbor povedu s jejich pomocí. Dobré je, že náš kolektiv je dobře sehraný v procesu mnohaleté činnosti, práce je dána do pohybu!

V jednom ze svých projevů náš vůdce Gennadij Andrejevič Zjuganov řekl: "Každý si musí uvědomit, že jsme všichni v první linii a situace vyžaduje mobilizaci především nás samotných.“ Pro nás je nyní nejdůležitější zvítězit na frontě. Jako voják budu i nadále plnit svou vojenskou povinnost, dokud mi to zdraví a síly dovolí! Taková je naše situace. Válečná.

Ale naše komunistická strana pracovala a bude pracovat dál, aniž by polevila, navzdory ztrátám a překážkám!

Zdroj: https://gazeta-pravda.ru/issue/32-31381-45-aprelya-2023-goda/seychas-dlya-nas-glavnoe-pobeda-na-fronte/

Noviny Pravda, orgán Ústředního výboru Komunistické strany Ruské federace, č. 34, 7-10. dubna 2023

Překlad KSM

• < Předchozí
• Další >