Rehabilitovat socialismus!

Podrobnosti

Vytvořeno 16. 2. 2007

Twitter

Jak to potvrzují zkušenosti, musí správná politická praxe spočívat na pevném teoretickém základě - zvláště v dnešních nesmírně komplikovaných společenských poměrech. Nejnaléhavějším teoretickým úkolem současnosti je rehabilitace socialismu. Jejím předpokladem musí být vyrovnat se s minulostí tzv. "reálného socialismu", která nesmí sloužit nepřátelskému démonizování socialismu, a pokud je objektivní - ani sloužit nesmí. Ve stejné míře, v jaké se věnujeme svým vlastním problémům a tzv."reálnému socialismu", musíme útoky na nás obrátit proti kapitalismu a jeho přímým či nepřímým zastáncům.

Rehabilitace socialismu musí vycházet z teorie socialismu, vypracované klasiky marxismu. Tato teorie je klíčem jak k pochopení minulosti tzv. "reálného socialismu", tak také k správnému pochopení perspektiv a nutných kroků směrem k novému nástupu k socialismu. Je namístě připomenout aspoň to nejzákladnější z této teorie.

Socialismus je první, nižší fází komunismu. Představuje přechod od kapitalismu, od něhož jej dělí hluboký přeryv, ke komunismu, s nímž už stojí na společné základně. Jako přechod obsahuje v sobě socialismus jak "mateřská znaménka kapitalistické minulosti", tak "výhonky komunistické budoucnosti". První, postaveny na nový základ, nemohou už hrát svou někdejší roli. Existují jako "polo-jevy", sloužící socialismu, ale odsouzené k postupnému odumření. Kategorie, kterými jsou vyjadřovány, nedají se tedy používat v původním smyslu. Rozhodující jsou "výhonky komunismu", předurčené k postupnému rozvíjení až k úplnému převládnutí při přechodu ke komunismu. Všechny jevy socialismu je třeba důsledně chápat jako přechodové jevy, nesoucí v sobě spor starého s budoucím.

Jako první fáze komunismu nemůže být ani úplně dosažený socialismus zcela sociálně spravedlivý. Chtít z kapitalismu přeskočit přímo a bezprostředně do komunismu je nemožné. Ale ani do socialismu! I tady je potřebná přechodná perioda, nevyhnutelně kapitalismu bližší a komunismu vzdálenější než vlastní socialismus, se silnějšími a četnějšími zbytky kapitalismu a se slabšími, nezralejšími prvky komunismu. Konkrétní poměr těchto protikladných a rozporných prvků závisí obecně na výchozím stupni, na vnějších podmínkách a na délce přechodu - na časové vzdálenosti od vystoupení z kapitalismu.

Za takový přechod, nebo: za snahu o takový přechod od kapitalismu k socialismu je třeba považovat tzv. reálný socialismu, první, teprve se vyvíjející a vznikající formu (Marx: werdende form) socialismu. Jeho ztotožňování se socialismem "jako takovým", "odpovídajícím svému pojmu" (Marx, Engels) je z mnoha důvodů nesprávné a nepřijatelné.
V "reálném socialismu" existovaly po určitou dobu ještě kapitalistický a maloburžoazní sektor, které s sebou nesly silné měšťácké a maloměšťácké vlivy, které byly socialismu cizí a nepřátelské.

"Reálný socialismus" musil, zvláště v nevyspělých zemích, řešit veliké množství před-socialistických úkolů, které mu zanechala minulost, které jako neřešené nebo nedořešené zdědil, které se však nenechaly přeskočit. Mezi nim množství tzv. "obecně demokratických úkolů", výtvory to buržoazně demokratických revolucí devatenáctého století, za jejichž uznání vedl Lenin už před revolucí těžké boje, jejichž důsledné splnění požadoval v revoluci a po ní, současně ale právě tak je rozhodně odlišoval od vyšších úkolů, principů atd. vlastního socialismu.

"Reálný socialismus" byl neustále vnějším ohrožením ze strany jej obklopujícího nepřátelského kapitalismu nucen k opatřením, která mu byla cizí a odporovala jeho účelům (např. zachování stálých armád, zbrojní výroba, určitá oprávněná omezení vnitřní demokracie z bezpečnostních důvodů, apod.)

Konkrétní průběh dějin, daný přežíváním kapitalismu, podmínil takové, pro podstatu socialismu netypické jevy - jako vývoj nejprve jen v jedné, a i potom v oddělených zemích, s ponecháním hranic pocházejících z minulosti - abychom jmenovali aspoň některé zvláštnosti, které však - podobně jako jiné zbytky minulosti - nebyly takto chápány, nýbrž falešně byly připisovány podstatě socialismu.

Také mnohé chyby, ku kterým nutně docházelo ze strany lidí, kteří se pokoušeli o něco zcela nového, ale byli zatíženi minulostí (komunisty nevyjímajíc), měly často přímo protisocialistický charakter.

Vzhledem k těmto a podobným, úsilí o socialismus nepřátelským či cizím jevům, nelze "reálný socialismus" jednoduše ztotožňovat s vyvinutým a "už vybudovaným" socialismem - nehledě na to, že takový obrovský a hluboký převrat od tisíciletí trvající třídní společnosti k beztřídní (byť i jen k jeho první fázi) není dosažitelný v tak krátké době, jaká byla "reálnému socialismu" dopřána.

Považovat "reálný socialismus" jednoduše za socialismu jako takový znamená ztotožňovat programový cíl s tím, čeho už bylo dosaženo. Taková propaganda představovala přeceňování nesporných úspěchů, kterých "reálný socialismus" ve vztahu v předrevoluční minulosti dosáhl. Vyvolávala však iluze, které zakrývaly obrovské úkoly, které před reálným socialismem teprve a ještě stály. Sloužila obhajobě veškeré, i nesprávné politiky. Měla za následek rozčarování a dokonce obviňování komunistů ze lži, protože nedokonalá skutečnost ohlašovanému cíli neodpovídala a ani odpovídat nemohla.

Nepřátelská propaganda se pochopitelně chopila příležitosti, aby

- na základě právě naznačených rozdílů - socialismus diskreditovala (podobně jako hned po Říjnové revoluci pomlouvala sovětské vedení, že hned nezavedlo (!) komunismus). Nepřátelská propaganda vydávala a vydává socialismu neodpovídající nedostatky (které naopak svědčí o dědictví kapitalismu uvnitř nové společnosti) za vlastní podstatě socialismu. Zamlčovala a zamlčuje jeho vymoženosti, to co na něm bylo kladné a ukazovalo kupředu, a přitom se stále snaží zamlžit a zakrýt to, co pro ni v "reálném socialismu" bylo tím nejhorším zlem: totiž že se odvážil napadnout soukromé vlastnictví výrobních prostředků, buržoazií samozřejmě považované za svaté.

Nepřátelská propaganda srovnávala a srovnává "reálný socialismus" s vyspělými kapitalistickými zeměmi, odvádějíc pozornost od toho, že ke kapitalistickému světu patří také většina nevyspělých a že propast mezi nimi a vysoce rozvinutými zeměmi se stále zvětšuje, zatímco "reálný socialismus - přes všechny potíže - vykonal a může vykázat pozoruhodné úspěchy ve vyrovnání rozdílů mezi svými zeměmi. Staletí trvání kapitalismu bylo poznamenáno znásilňováním, válkami, loupením a plundrováním slabých silnějšími, zatímco země "reálného socialismu" si nejen vzájemně a společně pomáhaly, nýbrž, bez ohledu na své nedostatky, byly dokonce s to podporovat nerozvinuté země.

Ztotožňování "reálného socialismu" se socialismem jako takovým, s jeho pojmem, provádějí všichni ti, kteří na "reálný socialismus" kladou nároky, jež objektivně splnit nebyl s to ani být nemohl. Srovnávat "reálný socialismus" s pojmem socialismu jako takového je však nejen přípustné, nýbrž i užitečné a potřebné - když má sloužit konstatování a vyzvednutí toho, co směřuje k vývoji socialismu, a k odhalení a překonání toho, co tomuto vývoji brání.

Poučení, potřebná pro přítomnost i budoucnost, vyžadují samozřejmě přesnou analýzu příčin porážky "reálného socialismu" - aby se jim v budoucnosti bylo možno vyhnout. V žádném případě se však přitom nelze poddávat poraženeckým náladám. Jednostranné vyzvedání nedostatků nejenže hraje do rukou pomlouvačů; je i teoreticko-metodologicky falešné. Rozpornost "reálného socialismu" neměla přece jen záporné, nýbrž také kladné stránky. Cožpak nebyly také úspěchy, a velké úspěchy? A kde, odkud se vzaly?

Moc buržoazie byla zlomena a nahrazena mocí pracujících - i když více v jejich jménu nebo pro ně, než aby ji, zvláště v poslední etapě, sami vykonávali. Výrobní prostředky přešly do rukou pracujících a sloužily jejich prospěchu - i když v důsledku byrokracie méně efektivně, než bylo potřebné a i možné. Bylo odstraněno vykořisťování - ačkoli zneužívání funkcí, případy neoprávněného odměňování, stínová ekonomika v sobě nesly jeho stopy. Ale je především nutné vyzvedat veliké sociální vymoženosti ve prospěch pracujících - zajištění práce pro všechny, sociální jistoty, bezplatnou zdravotní péči, bezplatnou školní výchova, přiměřeně laciné bydlení, přístup ke kulturním statkům pro nejširší masy,atd. Ačkoli stále ještě sláb, měl "reálný socialismus" veliký politický vliv na mezinárodní situaci - umožnil snazší a rychlejší osvobození kolonií, zabránil nukleárnímu konfliktu, jeho existence a příklad usnadňovaly boj pracujících v kapitalistických zemích. Tvrzení, že nebyl schopen soutěžit s kapitalismem, je jednostranné. Bere za jediné měřítko technický pokrok, existující už před vznikem "reálného socialismu" v nejvíce rozvinutých kapitalistických zemích. Tento technický pokrok byl a je pokrokem, poznamenaným lidem a lidstvu nepřátelským charakterem kapitalismu: slouží výrobě stále rafinovanějších a účinnějších prostředků ničení, zbavuje lidi pracovních příležitostí, odsuzuje je k nezaměstnanosti a činí je s hlediska kapitalistického podnikání "zbytečnými" (takže nejlidožroutštějí ideologové kapitalismu vážně hovoří o nutnosti "zbytečné" prostě vyhladit); technický pokrok v kapitalismu, nesený honbou za stále vyššími zisky, vyvolává ve zvýšené míře umělý a nesmyslný konzum; bezohledná konkurence, vydávaná za motor pokroku, vyvolává už dnes, sice zatím na periferiích se odehrávající konflikty - zase zdroj obrovských zisků z dodávek zbraní, z jejich používání proti "neochotným podřídit se", a další zisky při obnovování zničeného - a to pod hesly " demokracie a humanismu." Nelítostná konkurence mezi nejmocnějšími hrozí jako už dvakrát v minulosti světovým konfliktem (který zasvěcení kapitáni supermonopolního kapitálu vydávají za již existující, ale vedený "zatím" ekonomickými zbraněmi). Vědci marně upozorňují na nebezpečí globální katastrofy v důsledku nesmyslného pokračování v dosavadním směru vývoje. Jejich varování a doporučování se však setkává s hluchotou, neboť kapitalisté jdou slepě jen za okamžitými zisky.

I k naprosto nedostatečným opatřením proti škodám jimi způsobovaným jsou ochotni jen v tom případě, že jim to přinese zisk. Nejmyslivější a nejzodpovědnější hlavy i kapitalistického světa se hrozí katastrofy, do které se svět řítí. Jen málokteří si uvědomují souvislost s existencí kapitalismu. Mluví abstraktně o potřebě nového světového pořádku. Jen předsudky vůči marxismu a komunismu brání jim vidět jediné východisko - odstranění kapitalismu a nastolení socialismu a jednou i komunismu. Mají proto pravdu ti, kteří tvrdí, že "reálný socialismus", ať jakkoli ještě nedokonalý, převyšoval i ten nejvyspělejší kapitalismus, neboť směřoval, byl východiskem k reálnému humanismu pro většinu lidí a pro lidstvo vůbec. "Reálný socialismus" mohl mít možná ještě větší vliv, kdyby se byl vzdal soutěžení s kapitalismem v parametrech, o něž se mu nestálo a nevyplatilo usilovat, a kdyby se byl důsledně s plnou energií a sebevědomím věnoval svým vlastním, pro kapitalismus nedosažitelným hodnotám.

Objektivní analýza "reálného socialismu, která je žádoucí jak pro bezpředsudečné posouzení minulosti tak pro poučení vzhledem k budoucnosti, předpokládá:
- co možná nejpřesnější a všestranné zjištění objektivní situace, v níž byl "reálný socialismu" nucen se vyvíjet, včetně vnějších i vnitřních podmínek: ekonomiky, třídních vztahů, politiky včetně vojenské situace, kultury atd., vývojových etap, rozhodujících událostí, apod.;
- uvědomit si objektivní úkoly, které stály před společností (světem, zeměmi, třídami);
- zjištění objektivních možností a alternativ, míry možností jejich uskutečnění, jejich vhodnosti ve vztahu k požadavkům socialistického vývoje;
- posouzení subjektu (lidstva, státních společenství, národů, tříd, vedení, osobností), "stav" subjektu, míra jeho objektivní determinovanosti - a na druhé straně prostor pro jeho svobodné jednání v tom či onom směru;
- jak subjekt prakticky jednal - organizační schopnost, rozhodnost a důslednost;
- posouzení činnosti subjektu (nakolik pochopil objektivní úkoly, které varianty zvolil nebo využil, otázka poznání a rozhodování - vhodné, nevhodné, předčasné, opožděné;
- zhodnocení důsledků zcela určitých "kroků" objektivního vývoje (odehrávajících se událostí, hodnocení jednání, aktivity subjektu) a jejich důsledky - pozitivní, negativní.

Při tom je třeba zvážit, rozeznat a rozlišit, co bylo nevyhnutelné a co nikoli. Nesmí se při tom podlehnout subjektivismu a prezentistickému přenášení pozdějších hledisek do minulosti. Jedná se o konkrétně historický přístup! Při zvažování možných alternativ, rozdílných od faktického vývoje, je třeba zvažovat, jaké by byly důsledky jejich eventuelního uskutečnění (což různí "raditelé" naprosto ignorují).

Studium teorie socialismu umožňuje lépe pochopit minulost "reálného socialismu". Studium oné minulosti pak upozorňuje na potíže, na které - o tom se nedělejme žádné iluze - bude narážet každý nový pokus o cestu k socialismu. Rozvoj teorie socialismu umožňuje orientovat se na síly, které k tomuto cíli skutečně směřují.

Pád "reálného socialismu" byl mimo jiné způsoben povrchním a krátkozrakým pragmatismem a podceněním teorie, bez níž ale socialismus vybudovat nelze. Teorie však není snadnou záležitostí (vyžaduje myšlení, přemýšlení, studium - "a to bolí"). Tím více pozornosti a úsilí o její zvládnutí to vyžaduje!

K. Pavlík

• < Předchozí
• Další >