Když místo věcné diskuse nastupují vidle

Podrobnosti

Vytvořeno 22. 5. 2004

Twitter

Jsem rád, že Mladá Pravda přispívá k diskusi nejen uvnitř KSM, ale i mezi širší komunistickou veřejností, mezi mladými i starými. Taková byla vždy a to je mimo servisu členům a sympatizantům i cílem tohoto časopisu. Mezi pravidla soudružské diskuse ale nemohu považovat předpojaté teze následujícího článku, jako např. "podporování se v rámci jednoho monopolního paradigmatu, která byla až dosud pro Mladou pravdu charakteristická" (- viz polemiky o samosprávě, polemiky o nacionalismu a vlastenectví, zveřejňované články od Wallersteina i jeho kritiků, články od Einsteina apod.) a nebo ve stejném duchu "jen na redakci Mladé pravdy a na Petru Skálovi osobně

zda z tohoto boje velmi snadno uteče, prostě jen tím, že mi např. po vzoru publicistiky v HaNo další diskusní vstupy zatrhne nebo na mne vypustí nějaké jiné diskutéry, kteří budou opakovat stejné, podle mého názoru naprosto nedostatečné…". Nemůžeme sice hodnotit zmiňované osobní zkušenosti s. Hellera s Haló novinami apod., ale podle mých zkušeností Mladá Pravda skutečnou cenzuru neprovádí ani "neposílá diskutéry". Je zkrátka „prostorově omezenými“ ústy svých čtenářů - mladých komunistů a přispěvatelů a právě podobné výše zmíněné teze a škatulkování vytvářejí umělé bariéry mezi komunisty, což jistě je ke škodě věci. Co se dá ještě tolerovat u mladších, živelných, nadšených, nezkušených (i když ti to většinou nepoužívají, žijí trochu jinde), nemá co dělat u zkušeného aktivu. To jsou, myslím si, ty chyby, které bychom skutečně neměli opakovat.

Ale spíše k věci. Sleduji polemiku mezi Petrem Skálou a Josefem Hellerem a rád bych se zeptal na klíčovou otázku dnešního příspěvku: Kde Petr Skála vyloučil, „že již v lůně kapitalismu je možné, že vyrostou (samozřejmě za podpory a aktivní úlohy třídního boje, ovšem snažícího se vyvarovat některých civilizačně nebezpečných forem) prvky kvalitativně nových výrobních, vlastnických vztahů?“ V žádném článku od Skály jsem to nenalezl.

Podle mého skromného názoru je rozdíl mezi prvky kvalitativně nových vztahů a mezi dominantní kvalitativní formou vztahů ve společnosti. Nejsem žádný velký teoretik, ale na otázku, jak se budou chovat současné dominantní síly ekonomiky, nadnárodní korporace při jiném než „paběrkovém“ podílu nových forem řízení či vlastnictví podniků (nehledě na to, jak podniky svůj „nepaběrkový“ podíl v době, kdy jsou kostky vrženy a zbytky globálního koláče se rozdělují válkami, získá…) si nedovedu představit odpověď ve stylu – budou to muset akceptovat a smířit se se ztrátou svého postavení. Podle mého je právě ten zmiňovaný intenzivní třídní boj (a ten nemusí být skutečně krvavý, to opět shodně tvrdí jak H., tak S.) faktorem, kterým se mohou jiné formy vlastnictví uplatnit. To ale ve svých příspěvcích skutečně uvádí oba diskutující. Oba zároveň poukazují i na to, že při prvním historickém pokusu o kvalitativně vyšší formu vlastnických vztahů byl třídní boj doprovázen chybami, které nakonec spolu s vnějšími faktory vedly k jeho pádu.

Otázka však zůstává – jak intenzivní a za jakých podmínek bude třídní boj v okamžicích, kdy si korporace uvědomí existenci jiné formy vedle svých gigantů? Bude to formou revoluce nízké intenzity (viz Ransdorf a jeho popis situace v Jižní Americe)? Jaké budou kontrolní mechanismy, které budou bránit zneužití tohoto boje? Budou komunisté a progresivní síly dostatečně silné (tzn. ne zbraněmi, ale uvědomělostí a aktivní podporou široké veřejnosti) na to, aby zamezili všem pokusům o eliminaci odporu, o fašizaci společnosti? Dost silní na to, aby reakci přešla chuť na ozbrojený zásah (jako v roce 1948)? To myslím, že je jádro pudla. V tom je možná ten rozdílný přístup obou diskutujících. Ale komunista by se měl podle mého ptát - co uděláme pro to, aby se neopakovalo „upálení Husa?“ Jak máme zaktivizovat, ve vlastní zemi, veřejnost, aby se zajímala o svět okolo sebe, když i pouhá účast ve „svobodných“ volbách je stále nižší a nižší, když klesá organizovanost a společenská aktivita? Jak je vidět, i zde je možné najít rozpory – zatímco se vytvářejí podmínky pro socialistické prvky ekonomiky, masy upadají pod vlivem téměř dokonalé demagogie současného kapitalismu do pasivity a pouhého okamžitého konzumu. Že by masy samy došly k Leninově kritice těch, kteří tvrdili, „že politická svoboda, demokracie, všeobecné hlasovací právo odstraňují půdu pro třídní boj …a způsobují, že stará poučka „komunistického manifestu“, dělníci nemají vlast, není správná.“ Že „v demokracii, jakmile vládne „vůle většiny“, nelze prý ani pohlížet na stát jako na orgán třídního panství, ani se odříkat spojenectví s pokrokovou, sociálně reformistickou buržoazií proti reakcionářům.“ (V. I. Lenin: Marxismus a revizionismus). Že by stejně jako Lenin pochopili, „že celé dějiny Evropy v druhé polovině XIX. století, celé dějiny ruské revoluce začátkem XX. století (a my můžeme dodat i Mnichov 1938, rozdělení Československa, vstup do NATO, vyslání vojáků do Afghánistánu proti vůli 75% občanů apod.) jasně dokazují, jak nesmyslné jsou takovéto názory (tedy názory o demokracii)“?(tamtéž). Podle mého to lidé tak dalece nechápou – jen nevěří nikomu (a tedy „parlamentní demokracii“) a nechodí k volbám. Sociální fóra, stále více aktivnější v řadě zemí (snad kromě postsocialistických států…) jsou určitým východiskem – ale jak v nich mají a musí komunisté působit? To bychom měli řešit.

Ani H. ani S. není zastáncem hesla „Čím hůře (občanům), tím lépe“(pro nás). Tudíž se bez ohledu na pesimismus či optimismus ohledně podoby revolučního procesu (intenzita, doba, forma, rozsah apod.) dají síly spojit.

K další otázce (Uznává nebo neuznává fakt, že ta forma přechodu od kapitalismu k socialismu, kterou naznačili Marx s Engelsem a rozvedl výrazně Lenin (totiž předběhnutí politické revoluce před vznikem nového vlastnictví v lůně staré společnosti), nevedla k diktatuře proletariátu, ale řídícího aparátu, k blokování společenského přivlastňování omezenými zájmy tohoto aparátu a posléze k porážce protosocialismu v zápase s kapitalismem?) je odpověď snadná – ne forma, kterou naznačili klasici, ale ta konkrétní podoba realizace přechodu (za daných vnějších i vnitřních podmínek) byla jeden z hlavních faktorů porážky první formy socialismu. A s tím souvisí i další některým členům KSM podstrčená formulace (že protosocialismus byl vlastně skutečný socialismus a prohrál jen kvůli zradě Gorbačova, podrazům kapitalistů, činnosti rozvědek, ideologické diverzi nebo špatné kádrové politice). Neznám skutečně ze své organizace nikoho, kdo by takto primitivně charakterizoval svůj postoj k minulému systému. Jistě byly diverze, špatná kádrová politika určitými (i když ne hlavními) přispěvateli pádu první podoby socialismu. Ale když bychom uvěřili, že za vše může Gorbačov, pak mi odpovězte (a je to velice akutní otázka i pro dnešní komunistickou stranu, protože jen když si ji skutečně zodpovíme, můžeme zajistit skutečné fungování naší strany a neopakování minulých chyb): Kdo ho dostal nahoru? Členové - komunisté, co byli svéprávní? Nebo loutky? Podkuřoval jim dlouho, až mu uvěřili? Neměli mechanismy ho odvolat? Pak to ale nebyla chyba Gorbačova, ale strany, členské základny, která ho zvolila a u moci držela! A pak se začíná tato úvaha ubírat jiným, podle mého tím správným směrem … Proto musím opakovat již napsanou větu, že právě podobné výše zmíněné podstrčené teze a škatulkování pouze vytvářejí umělé bariéry mezi komunisty, což jistě je ke škodě věci. A k tomu by Mladá Pravda sloužit neměla.

Radek Grabovský

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >