Diskuse o Hoffmanovi, roku 1968 atd.:

 

 

 

K. Hoffman a rok 1968

Letošní okurkovou sezónu oživují dvě události. Především je to odsouzení K. Hoffmana a jeho nástup do výkonu trestu a pomalu se blíží 21. srpen, který je každoročně antikomunistickým evergreenem českého tisku. Přesto i zde jsou patrné změny: V roce 1989 KSČM vyloučila některé své vedoucí funkcionáře včetně K. Hoffmana s odůvodněním, že hrubě poškodili její politiku i samotný socializmus v Československu. A dnes K. Hoffman pořádá tiskové konference v sídle této strany za přítomnosti jejich čelných představitelů. Tomu starému muži lze odpustit, lze poukázat na fakt, že mnozí jiní trestu unikli, lze ocenit i jeho pevné přesvědčení. Podle mého názoru by mu ovšem strana, která se hlásí slovy M. Grebeníčka k demokratickému socializmu a jednou ho – jsem přesvědčen že po právu - vyloučila ze svých řad, neměla umožnit konat na půdě svého sídla tiskové konference. Nemohou souhlasit, když místopředseda KSČM Exner o těchto vyloučených říká „Jde o lidi staré, lidi, kteří v minulosti mají zásluhy, podíleli se často i na řešení určitých problémů.“ Sám také nemám rád vylučování, ale byly jednou z jejích zásluh i čistky, které tato klika rozpoutala? A jedním z těchto lidí po roce 68 byl i sám Hoffman. Ať si Václav Exner vzpomene, že tehdy sám chtěl vystoupit z KSČ na protest proti vyloučení obětavého lékaře, komunisty a antifašisty Františka Kriegla.

Stejně tak nemohou souhlasit, když v Haló novinách publikující Václav Věrtelář označuje za základní příčinu vstupu vojsk Varšavské smlouvy „chyby Dubčekova vedení strany“. To by pak bylo možno označovat za příčinu vstupu německých vojsk 1939 chyby Benešovy či Háchovy politiky. Nikoli, základní příčinou vojenského zásahu Varšavské smlouvy byla tzv. Brežněvova doktrína o omezené suverenitě a všechny důsledky z ní plynoucí včetně likvidace jakýchkoli jiných alternativních modelů socializmu. Věrtelář se zde navíc dostává do rozporu se stanoviskem KSČM z Kladenského sjezdu, kde je normalizační režim jasně označován za „autoritářský a ideálům socializmu vzdálený systém.“

Zcela úsměvný je pak argument, že vstupem vojsk v roce 68 bylo zabráněno provedení scénáře roku 89 už v té době. Naopak, vstup armád roku 68 umožnil listopad 89 tím, jak v očích našich občanů zdiskreditoval spolupráci se SSSR, socializmus i samotnou komunistickou stranu.

Na druhou stranu nelze připisovat všechnu vinu armádám Varšavské smlouvy. I ve chvíli, kdy už zde tanky byly, šlo postupovat rozumnou např. kádárovskou cestou. To že husákovsko-bilakovské vedení zvolilo normalizační kurz a represe proti mnoha poctivým komunistům i nestraníkům, byl další z hřebů do rakve prvního pokusu o socializmus v Československu. KSČ tehdy přišla nejkvalitnější třetinu členů a z nově vstupujících byla velká část pouhými kariéristy, kteří z ní zase po roce 1989 utekli. Normalizace učinila socializmus zoufale nepřitažlivým pro mládež a inteligenci. A toto trpké dědictví vstupu vojsk a dobrovolně provedené normalizace sklízí KSČM do dneška.

Co bych spíše očekával já a mnozí z mé generace by bylo přihlášení se k odkazu pražského jara, které bohužel nemá v české společnosti žádného ideového advokáta, ač se jedná (do značné míry také s několika lety, které k němu vedly) možná o nejslavnější období našich dějin ve 20. století. Tehdy došlo k obrovskému vzepětí levicového myšlení (Sviták, Kalivoda, Kosík, Rychta aj.) a kultury (Kundera, Forman, Menzel, Vaculík). Dnes česká pravice plive na rok 68 a sociální demokracie ho opatrně obchází. Jeho odkaz leží v prachu zapomnění. Zvedne jej KSČM?

Stanislav Holubec

 

 

Hoffmann, rok 1968 a současnost

Trochu netrpělivě očekávám obvyklou mohutnou mediální bouři antikomunismu. Letos k ní přispěl i politický proces s Karlem Hoffmannem, na který reagovala řadou článků snad ve všech novinách. Svůj názor vyjádřil i Standa Holubec a nyní také já.

Ze začátku musím polemizovat se Standovým názorem, kdy tvrdí, že KSČM by neměla Hoffmanna ani pouštět do svého baráku. Já se naopak domnívám, že každý dnes politicky stíhaný či poškozovaný člověk by v sídle KSČM měl najít pomocnou ruku. Ostatně, co se týká Hoffmanna, toho nevyloučila v roce 1989 KSČM, ale KSČ…

A nyní již k roku 1968.

1) Souhlasím s tvrzením, že vstup vojsk Varšavské smlouvy znamenal ránu mezinárodnímu komunistickému hnutí. Velká hra (ve které svou roli sehrál i Duček) však v té době byla již tak rozehrána, že podle mého již neexistovalo dobré řešení, ale jen celá řada řešení špatných. A vstup vojsk bylo nejlepší ze špatných řešení, tzn. s nejmenšími ztrátami materiálními i lidskými. Zejména pod hrozbou opakování Maďarska a občanské války. Kdo tvrdí, že se u nás nechystaly hony na komunisty, že se nepřipravovaly odbojné ozbrojené skupiny (které byly např. v Maďarsku vedeny i agenty CIA), ať si poslechne řadu pamětníků, kterým hrozili smrtí…

2) Trochu budu polemizovat s mezinárodním rámcem, který Standa zmiňuje. Tvrdí, že příčinou vstupu byla Brežněvova doktrína. Podle mého byl prapůvodní příčinou zásahu bipolární svět, tedy svět rozdělený po válce kapitalistickými státy (ať již projevem ve Foultonu, vznikem NATO atd.). Že socialistické státy reagovaly na takovouto hrozbu vlastními doktrínami o obraně a společném postupu (Varšavská smlouva, Brežněvova doktrína atd.), je logické vyústění mezinárodní situace. Že v bipolárním světě až na výjimky neexistovala možnost vlastních cest, také. Ano, bylo to špatné, že nebylo možné jít vlastní cestou, která by však znamenala klín v jednotě socialistických zemí (viz Jugoslávie atd.) využitelný k útokům proti socialismu. Ale bylo to tak. A to věděl i Dubček, který byl o možnosti vstupu armád v případě pokračujících nepokojů informován včas a mohl tedy učinit řadu protiopatření.

3) Normalizace. Souhlasím, že v době normalizační byla celá řada poctivých komunistů nespravedlivě persekuována, vylučována a podobně.  Že nespravedlivě odsouzení komunisté jsou dnes naším přirozeným spojencem. Nicméně to není důvod, proč neobhajovat dnes politicky stíhaného člověka, byť by to byl člověk, který se na normalizaci určitým způsobem podepsal. A navíc – normalizace nebyla jen černá kaňka historie, byla to i doba obrovské bytové výstavby, pozitivní populační politiky, doba dalších výsledků ve vědě, technice (byť právě v normalizaci došlo k zaostávání růstu HDP za vyspělými západním státy), ale i ve sportu. Ani my nesmíme vidět svět černobíle.

4) Odkaz Pražského jara – jaký odkaz? Odkaz koho? V té době zde bylo několik skupin, které měly vlastní představu dalšího vývoje republiky. Byly zde brežněvovské síly (říká se jim třeba konzervativci), byly zde síly leninské usilující o odstranění defektů socialismu (z nich vznikl např. LSM), síly, které chtěly jakýsi utopický vysněný socialismus (tzn. s popřením probíhajícího třídního boje a veškerého vývoje lidstva, tedy s popřením Marxe), a síly tzv. prokapitalistické (které chtěly změnit společenský systém na kapitalistický, podobně jako v roce 1989). Že síly prokapitalistické byly všemožně podporovány ze Západu, je jasné, stejně jako to, že získaly významné pozice ve sdělovacích prostředcích i ve státní správě. Pro své působení využívaly podobné taktiky jako např. OF na přelomu roku 1989/90, tedy pod záminkou boje za skutečný socialismus destabilizovaly mínění mas a způsobily zmatek a nejednotu komunistů. Naopak síly leninské byly v trnem oku nejen prokapitalistickým silám, ale i brežněvovskému křídlu, které si nadále chtělo svůj monopol vládnout uchovat. Řada umělců, filozofů, vědců, ale i prostých lidí navíc nalítla na prázdné fráze obdobně jako na fráze krvavého humanisty Havla.

Takže co si vzít konkrétně z roku 1968? Jestli si máme vzít z roku 1968 s sebou do KSČM polemická díla Kosíka, Rychty, Svitáka a dalších, díla, která se snaží přispět do společné pokladnice levice, pak s tím nemohu nic jiného než souhlasit. Ono se to tak děje, alespoň při práci v odborných skupinách se s těmito a jinými autory setkávám často. Ale velmi opatrně bych postupoval při hodnocení tehdejších politiků, z nichž řada svou pravou tvář ukázala teprve v roce 1989, kdy otevřeně přešla k největšímu nepříteli skutečné lidské civilizace.

Zdeněk Štefek

 

 

Výkonný výbor ÚV KSČM přijal v roce 1998 stanovisko k tehdejšímu 30. výročí 21. srpna 1968, kde se mimo jiné uvádí:

Datum 21. 8. 1968 je součástí československé, ale i evropské historie, kterou nelze vytrhnout z celkových souvislostí. Neblahé události srpna 1968 v Československu byly spojeny s působením řady sil. Byly poznamenány především tehdejším blokovým rozdělením Evropy i světa. Výrazná část členů KSČ s podporou většiny společnosti usilovala v předchozím období o překonání společenských nedostatků a chyb minulosti, o nastartování nového ekonomického rozvoje a širokou demokratizaci společnosti. Většina společnosti si přála lepší, efektivnější socialismus. Komunistická strana měla tehdy v ČSSR důvěru většiny občanů, danou především relativně nejstabilnější sociální i ekonomickou úrovní země ve srovnání s ostatními státy Varšavské smlouvy. Některá uskupení v ČSSR sice i tehdy skutečně usilovala o převrat a změnu společenského systému, nikoli o demokratizaci socialismu, ale neměla širokou podporu občanů ČSSR. Přes dočasné udržení poměru sil a rovnováhy v mezinárodním měřítku, které respektovaly i velmoci NATO, srpnový vstup vojsk česká společnost nepřijala a jako celek se s ním neztotožnila. Stín mocenského zásahu pak hluboce ovlivnil možnosti rozvoje socialismu u nás a negativně ovlivnil i postavení levice v Evropě.

Haló noviny, 21. 8. 2002

Stanovisko KSS k 35. výročiu príchodu vojsk Waršavskej zmluvy do Československa

Komunistická strana Slovenska situáciu v Československu v rokoch 1968/69 hodnotí ako krízové obdobie v strane a spoločnosti. Aj po 35 rokoch, na základe analýzy činnosti tzv. reformných síl, možno konštatovať, že prevažnej väčšine predstaviteľov "Pražského jara" nešlo iba o odstránenie chýb, ktoré sprevádzali budovanie socialistickej spoločnosti, ale o odstránenie socializmu ako spoločenského poriadku. Vtedajšiemu vedeniu KSČ na čele s Alexandrom Dubčekom sa kontrola politických a spoločenských udalostí vymkla z rúk; vedenie strany a štátu sa stalo iba nečinným pozorovateľom spoločenských pohybov a postupnej anarchie vo všetkých oblastiach života spoločnosti. Príchod vojsk Waršavskej zmluvy zastavil proces smerujúci k pádu socializmu v Československu a odstránil stále intenzívnejší vývoj ku konfrontácii vo vnútri spoločnosti.

Komunistická strana Slovenska zastáva názor, že neboli vyčerpané všetky možnosti na zastavenie spoločenského chaosu a nežiadúceho vývoja v Československu.

Predovšetkým:

  • neboli vyčerpané všetky diplomatické kroky na rokovaniach s krajinami Waršavskej zmluvy,

  • vedenie strany a štátu nedokázalo presvedčiť spriatelené krajiny o zabezpečení budovania socializmu a neplnilo dohody z bilaterálnych a multilaterálnych rokovaní,

  • neboli zmobilizované všetky sily občianskej spoločnosti pre zachovanie socializmu, aj keď prieskumy potvrdzovali, že vyše 93 % občanov je za zachovanie socializmu,

  • vedenie strany a štátu sa neobrátilo na spoločenské a záujmové organizácie v záujme ich príspevku ku konsolidácii situácie v spoločnosti.

Vedenie strany a štátu mohlo teda predísť príchodu vojsk Waršavskej zmluvy a razantnejšie sa pokúsiť riešiť situáciu vlastnými prostriedkami.

Predsedníctvo ÚV KSS
21.8.2003

 

Komunistická strana Československa – Československá strana práce

Krnovská 37, 792 01 Bruntál, tel.: 554 71 50 62

 

VV KSČ-ČSSP na svém mimořádném zasedání, které se konalo ve čtvrtek  12. 8. 2004 přijal mj. následující stanovisko týkající se nástupu výkonu trestu s. Karla Hoffmanna:

VV KSČ-ČSSP co nejrozhodněji protestuje proti uplatnění soudního rozsudku, který byl vynesen ve vykonstruovaném politickém soudním procesu se soudruhem Karlem Hoffmannem na poltickou objednávku Úřadu pro vyšetřování zločinu komunismu.

 

Nástup výkonu trestu soudruha Karla Hoffmanna jen znovu potvrdil, že fašizace Československa ke které došlo po kontrarevolučním převratu v roce 1989, pokračuje i po vstupu České a Slovenské republiky do Evropské unie.

 

V samotné Evropské unii po dočasné porážce socialismu ve střední a východní Evropě nabyly sociálfašistické a klerofašistické síly nebývalého rozmachu! „Sociální stát“, který s velkým humbukem vyhlašovaly sociálně demokratické vlády zemí EU leží v troskách. Nově přijaté státy EU - většinou země bývalého „reálného“ socialismu vstoupily do EU, která se již přestala obávat, že její pracující budou poukazovat na sociální, zdravotní a jiné výhody, které byly v zemích RVHP samozřejmostí.  Pod neustálým tlakem jestřábů z Bílého domu, pod praporem „války proti terorismu“, dochází k terorizování „zbytku“ světa! Katastrofální nezaměstnanost v Evropské unii je hlavní příčinou toho, že  čeští, estonští, litevští, lotyšští, maďarští, polští, slovenští a dokonce bulharští,  rumunští i ukrajinští mladí mužové a ženy umírají denně  za zájmy nadnárodních monopolů na všech bojištích, které určí Velký atlantický bratr! Statisíce mrtvých občanů Jugoslávie, statisíce mrtvých obyvatel Iráku, miliony mrtvých obyvatel Afriky, Asie, Ameriky a Evropy v konfliktech vyprovokovaných samozvaným světovým četníkem varují!

 

Soudruh Karel Hoffmann byl odsouzen za údajnou sabotáž, které se měl dopustit tím, že svým jednáním napomáhal „okupačním“ vojskům při „obsazování“ Československé socialistické republiky v srpnu roku 1968! Bratrská pomoc armád pěti zemí Varšavského paktu, zabránila vypuknutí kontrarevoluce v socialistickém Československu. V ČSSR tak nedošlo k naplnění „maďarského scénáře“ a statisícům občanů socialistického Československa byl zachráněn život. A miliony občanů Československa mohly žít  důstojně dalších dvacet let ve státě, který sice nebyl „sociální“, ale socialistický, kde nebyla nezaměstnanost, kde nebyla výrazná sociální nerovnost, kde mladí lidé zakládali rodiny a rodily se děti a národy Čechů a Slováků nevymíraly, kde se mladí lidé stěhovali do nových bytů, kde mladí lidé neumírali za zájmy „horních deseti tisíc“!

 

VV KSČ-ČSSP tvrdí, že sociálfašizace je na postupu i v České republice. Malá ukázka z tzv. nezávislého tisku,  pondělí 9. 8. 2004:

Blesk: Michal Eichler:… Hoffmann je kriminálník nejhoršího ražení. Pomohl uvrhnout Československo do šatlavy normalizace a nestydí se za to. Jak ho někdo může obhajovat?

Je to jednoduché. Zatímco Rumuni bolševiky popravovali a většina ostatních zemí je alespoň zakázala, Česko je prostě nechalo dál existovat. A oni toho  teď zneužívají.

A podobné fašizující názory byly tento týden publikovány ve většině českých medií!

VV KSČ-ČSSP se rozhodně distancuje od stanoviska předsedy ÚV KSČM pana Miroslava Grebeníčka, kde se mj. praví: …  „Chci být správně pochopen.  Zhruba před 36 lety obsadila vojska pěti států Varšavské smlouvy Československo. Násilně tak zasáhla do politického vývoje v ČSSR. V čele reformního procesu tehdy stáli komunisté a měli podporu široké veřejnosti. Současná KSČM se ve svých programových dokumentech hlásí k myšlenkám, které stály u zrodu socialismu, u zrodu pokusu o reformu v roce 1968. Uvědomujeme si, že vojenské obsazení ČSSR a jeho následné dopady měly těžké následky a v konečném důsledku rozdělily společnost“. (HaNo 12. 8. 2004)

Správně vás chápeme pane Grebeníček!  Naší společnost v roce 1968 nerozdělila vojenská pomoc pěti států Varšavské smlouvy, ale snaha kontrarevolučních sil o návrat před rok 1945! Tehdy nešlo vůbec o nějakou reformu socialismu, ke které se dneska hlásíte, ale o úplnou likvidaci vymoženosti socialismu, k čemuž došlo  i za vydatné pomoci bývalých přestavitelů „pražského jara 68“ v roce 1989! A byli to lidé s legitimaci KSČ, lidé jako vy a pánové Adamec, Dolejš, Kanis, Mohorita, Ransdorf, Weiss, Svoboda, Soural a mnozí další, kteří pomáhali aktivně při demontáži socialismu v Československu! Vaše stanovisko k případu soudruha Karla Hoffmanna  jen znovu potvrdilo, že vy a vám podobní  nejste komunisty!

 

S.  Karel Hoffmann se nedopustil žádného zločinu!

Svobodu s. Karlu Hoffmanovi!

S.  Karel Hoffmann byl, je a bude  SVOBODNÝ i v žalářích současného režimu!

 

 

 

VV KSČ-ČSSP

 

 

 Hoffman, rok 1968 a komunisté
Když jsem si na internetových stránkách Komunistického svazu mládeže přečetla článek Zdeňka Štefka "Hoffman, rok 1968 a současnost", bylo mi hned jasné, že s hledáním nástupce slavného Jaroslava Kojzara zřejmě nebudou výraznější problémy. Štefek se snaží reagovat na článek "K. Hoffman a rok 1968" produbčekovského sociálního demokrata Stanislava Holubce. Ve své argumentaci se však dostává až k obhajobě okupace z roku 1968 a následného období normalizace, která je jako vystřižená ze zmatených jakešovských projevů konce 80. let.
Se Štefkem souhlasím, že je třeba se rázně postavit na obranu každého, kdo je perzekuován pro své levicové či demokratické názory (ne tedy každého politicky stíhaného či poškozovaného člověka jak píše Štefek). Názory Karla Hoffmana ale vcelku nikoho nezajímají a antikomunistický povyk vůči němu je spíš mířen na komunistickou stranu. Přesto si myslím, že je třeba Hoffmana coby oběť antikomunistické hysterie podpořit. Ale to nikoliv podporou nekritickou, spojenou s obhajobou jeho činů.
Hoffman je ale zástupným problémem. Hlavní je spor o smysl roku 1968 v Československu. Štefek jako by chtěl vše okolo okupace Československa jednoduše odůvodnit bipolárním rozdělením světa: "Podle mého byl prapůvodní příčinou zásahu bipolární svět, tedy svět rozdělený po válce kapitalistickými státy. Že socialistické státy reagovaly na takovouto hrozbu vlastními doktrínami o obraně a společném postupu, je logické vyústění mezinárodní situace." S argumentem bipolárního světa ale může obhajovat nejen sovětskou invazi do Československa či Afghánistánu, ale i americký útok na Vietnam, Kubu nebo Granadu. Místo toho by se však měl zamyslet, zda brežněvovský Sovětský svaz ještě stále třímal prapor světového komunistického hnutí, nebo se již stal pouhým dvojčetem Spojených států.
Štefek píše, že okupace byla nejlepším ze špatných řešení. Musím se zeptat nejlepším pro koho? Pro Brežněvův Sovětský svaz? Jistě! Sovětská armáda se posunula dále na západ, demonstrovala svou sílu, "jednotu" svého bloku, dosazením poslušných byla zaručena loajalita Moskvě. Bylo to nejlepší řešení i pro Spojené státy? Samozřejmě! Je snad lepší argument k zintenzivnění boje proti "říši zla", k nárůstu zbrojení a větší vojenské aktivitě ve světě? Ale co mezinárodní komunistické hnutí, bylo to nejlepším řešením i pro něj? Rok 1968 byl rokem snad největšího rozmachu revolučního hnutí po 2. světové válce. To se netýkalo jen Evropy ale i dalších kontinentů. Okupace Československa byla bezpochyby jedním z hlavních důvodů jeho porážky. Desetitisíce lidí opustilo prosovětské komunistické strany, které ztratili v očích mnohých důvěru. Hnutí se z této porážky až do roku 1989, kdy přišla další rána, pořádně nevzpamatovalo.
Štefek rozlišuje v roce 1968 tři velké politické skupiny: prokapitalistické síly, brežňevovské konzervativce a leninisty. Koho ale myslí tzv. leninisty, ke kterým neskrývá sympatie? V diskusi na internetových stránkách KSM mezi ně např. zařadil účastníky setkání v Čechii, redakci radiové stanice Vltava a dokonce redakci časopisu Zprávy. Kdo by se měl spíše zařadit mezi "brežněvovské konzervativce" než výše jmenovaní? Objevení tzv. leninských sil není, dle mého názoru, ničím jiným než výsledkem zběsilého hledání někoho, kdo se v roce 1968 postavil na stranu okupace a k jehož odkazu by se dnes dalo, při troše dobré vůle, přihlásit. Štefek na druhou stranu ignoruje ty síly, které byly v úzkém spojení s revolučním hnutím v západní Evropě, ale i s komunistickými stranami, které se dostali do rozporu s moskevským vedením - s Komunistickou stranou Číny a Albánskou stranou práce.
Právě analýzy československých událostí ze strany této části komunistického hnutí jsou však více než zajímavé. V Československu dle nich probíhal boj mezi dvěma - "reformní" a "konzervativní" - frakcemi vládnoucí byrokracie, který neobyčejně aktivizoval lidové masy. Chyběla zde však skutečná revoluční síla, která by dokázala lid odpoutat od iluzí v "reformní" frakci, a která by představovala jasnou antikapitalistickou alternativu. Střet rázně a krvavě ukončila až sovětská okupace, která k moci dosadila Moskvě nyní věrné, ať už původně byli z té či oné frakce. Následovalo normalizační období, jehož historickou úlohou bylo pouze vydláždění cesty k tržně kapitalistickému převratu.
Nejbližším spojencem KSM je údajně Komunistická strana Čech a Moravy. Na internetových stránkách KSM je však za článkem Štefka připojeno silácky primitivní prohlášení strany úplně jiné, totiž Komunistické strany Československa - Československé strany práce jak svou pidiskupinku velkohubě nazývá (možná ne až tak bývalý) agent Ludvík Zifčák. Stanovisko KSČM k roku 1968 by se totiž Štefkovi příliš do krámu nehodilo. Mimo jiné se v něm totiž praví: "Násilný vstup vojsk posloužil spíše ku prospěchu zemí kapitalistické orientace. Stín mocenského zásahu pak hluboce ovlivnil možnosti rozvoje socialismu u nás a negativně ovlivnil i postavení levice v celé Evropě."
ALK

 

Rok 1968 ještě jednou

Milá Andreo,

děkuji Ti za Tvůj názor.

Odpovím stručně, snad budu mít čas se k tématu více vrátit.

1. Co bylo prapůvodní příčinou roku 1968? Brežněvova doktrína nebo bipolární svět? Nehledám zdůvodnění či dokonce ospravedlnění pro události roku 1968. Jenom impulsy, které k tomu vedly. Otázka, zda Sovětský svaz v té době byl ještě vůdčí silou mezinárodního komunistického hnutí nebo byl posedlý tzv. "sovětským imperialismem" je na delší diskusi, ale myslím, stručně řečeno, že na té tezi něco bude (viz zajímavé diskuse na mezinárodních poradách levicových a komunistických stran, např. těch květnových v Bruselu apod.).  Podobně nesouhlasím se srovnáním vpádu do Československa k agresi USA vůči Vietnamu - to je něco jiného. (Na rozdíl třeba od Afghanistánu, kde už se to Vietnamu v jistých pohledech blíží, ale také ne ve všech).

2. Okupace nejlepším řešením - spíše jsem myslel nejméně špatným co se týče např. počtu možných obětí popř. materiálních škod. Že měla negativní dopad na mezinárodní komunistické hnutí, tvrdím též.

3. Ohledně skupin z roku 1968. Jestli pokládá autorka např. Jodasovce, kteří psali taktéž do zmiňovaných časopisů, za brežněvovce, proč pak dal Brežněv přednost Husákovi? Proč pak došlo např. k tlaku na LSM, aby se včlenil do vznikajícího SSM? (pozn. netvrdím, že za Zprávama a dalšíma stáli jen leninovci, samozřejmě...). To by mě pak zajímalo, kam by počítala např. v té době býv. prezidenta Novotného... Ohledně malých skupinek, kteří byly navázáni např. na KS Číny, západoevropské KS (které pak přešly k eurokomunismu - jo, to je pravda, na ty jsem zapomněl, ale ne tak úplně - část z nich se dá zařadit mezi mnou zmiňované "utopické"..)

Zdeněk Štefek

 

Pozn. Pokud máš zajímavé dokumenty dalších skupin (jejich zmiňované analýzy), sem s nima...