Venezuela: Znárodňujeme formou odkupu

Podrobnosti

Vytvořeno 27. 7. 2010

Twitter

Využívaje přítomnosti Caroluse Wimmera, významného představitele KS Venezuely (PCV) v Portugalsku, Avante, tiskový orgán KS Portugalska (PCP), požádal o rozhovor s ním. Týkal se některých nejaktuálnějších témat z politické a sociální situace Venezuely, posilování PCV mezi dělnictvem a pracujícími a příštích voleb v této jihoamerické zemi.

Ve Venezuele probíhá revoluční proces s vlastními charakteristickými rysy. V kontextu s kapitalistickou krizí se říkalo, že zpomaluje rozvoj země, že politicko-ekonomické transformace brzdí rozvoj ekonomiky a poškozují možnost reakce na následky krize. Ale venezuelská vláda v rozporu s tímto tvrzením vykazuje pozitivní výsledky, např. v boji proti chudobě, proti sociálnímu vyloučení a v přerozdělování bohatství. Které další údaje nám můžeš poskytnout?

Je přirozené, že krize kapitalismu také dopadá na Latinskou Ameriku. Ale výsledkem bolívarského procesu, který byl zahájen před 11 lety a snaží se učinit nás svrchovanějšími vůči velkým kapitalistickým mocnostem, nemá dopad mezinárodní krize stejné důsledky ve Venezuele ve srovnání s jinými zeměmi. Před revolučním procesem jsme žili v téměř úplné ekonomické, vědecké a obchodní závislosti na USA. V krátkém čase jsme změnili orientaci naší zahraniční politiky na latinskoamerickou integraci, zaměřujeme se na diverzifikaci vztahů s cílem konsolidovat mnohostrannou ekonomickou a obchodní politiku.

Tato mnohostrannost s sebou přinesla navázání styků se státy dalších kontinentů, jako jsou Čína, Rusko a Indie, nebo se zeměmi Evropy a Afriky, prostě diverzifikaci vztahů, která oslabila dopad krize, který by zcela určitě byl podstatně větší, kdybychom udržovali naši závislost na USA. Je jasné, že jsme také museli uplatnit tzv. úsporná opatření, ta ale dopadla ve své zdrcující většině na byrokratický aparát. Všechna ministerstva musela krátit své nadbytečné výdaje, reprezentativní útraty, luxus a oslavy.

PCV v podstatě podporuje tato opatření. Bylo samozřejmě jasné, že se nic neměnilo, pokud jde o výdaje v rámci sociální politiky. Proto, na rozdíl od většiny rozvinutých kapitalistických zemí, letos ve Venezuele vzrostly mzdy a platy, jakož i důchody a přídavky. Zvýšili jsme investice do školství, zdravotnictví, na kulturu a sport. Nedávno jsme šli ještě dále a skončili jsme s restrikcemi vdovských penzí. Nyní pozůstalé vdovy nebo vdovci dostávají 100 % vdovské penze proti 60 %, na které byl nárok dříve. Toto všechno bylo rozhodnuto v roce, ve kterém na nás důsledky krize také dopadly. To je důkazem, že se provádí skutečně pokroková politika, jejímž cílem je zlepšit životní a pracovní podmínky Venezuelců.

Mluvil jsi o investicích. Některé byly směrovány do zásobování elektrickou energií, což je ve Venezuele deficitní sektor.

Přesně tak, sektor elektrické energie byl nejvíce sledovaným úsekem, protože jsme byli v kritické situaci. Byli jsme vždycky zemí produkující ropu, ale hlavním zdrojem výroby elektrické energie jsou u nás vodní elektrárny. Protože téměř po dva roky nepršelo, úrovně vody v přehradách silně klesly jako přirozený důsledek výroby elektrické energie. Nyní byla bolívarská vláda v tomto kontextu nucena trochu investovat do nákupu a výstavby tepelných elektráren po celé zemi. Problém dosud není vyřešen, ale stále se jde v tomto smyslu kupředu, včetně venkovských oblastí, zemědělských zón, kde dokonce dříve ani nebylo elektrické světlo. V rámci krize, která, opakuji, také dopadá na Venezuelu, tento příklad osvětluje formu naší reakce.

Na všech úsecích zavádíme opatření, která by zlepšila život pracujícího lidu. Tato orientace se prosazuje také v dalších plánech. Není zaznamenán růst nezaměstnanosti, ani masivní propouštění ve veřejném nebo soukromém sektoru. Existuje efektivní stabilita zaměstnanosti, která zavazuje jak veřejné, tak i soukromé podniky. V tomto okamžiku nesmí nikdo propustit zaměstnance bez výjimečného zdůvodnění, tj. z ekonomických důvodů (bankrot výroby nebo nerentabilnost) nikdo nesmí zaměstnance propustit.

Při jednom rozhovoru u příležitosti Dne Avante před dvěma roky zdůraznil Jul Džabur, že jedno z hlavních zaměření PCV spočívalo v posílení Strany v podnicích. Tato orientace stále platí?

Ano, platí, spolu se zápasem o odborovou jednotu. Dovolte mi trochu se vrátit zpět, abychom tomu lépe rozuměli. V letech 80. a 90. se buržoazii podařilo rozbít třídní odborové hnutí ve Venezuele. Když jsme zahájili bolívarskou revoluci, zůstávaly velmi zkorumpované skupiny, které v žádném případě nereprezentovaly pracující. V roce 2001 byla snaha vytvořit odborovou konfederaci a v onom momentě PCV zavřela dveře své vlastní odborové organizace, která vznikla jako důsledek zahnání strany do ilegality v 60. letech. Tento krok jsme učinili ve prospěch odborové jednoty. Potom bylo období, kdy jsme byli prakticky vyloučeni. Proto jsme založili tzv. třídní řetěz pracujících pod jménem Kříž Villegase, akční nástroj ve prospěch posílení odborové jednoty.

V loňském roce se uskutečnil sjezd Národní jednoty pracujících Venezuely (UNT), na kterém se podařilo prosadit solidní pokrok přes některé skutečné potíže, protože tam byly zastoupeny různé ideologické proudy. PCV má na tomto úseku dva základní úkoly: Prvním a prvořadým je vybudování třídního odborového hnutí. To je úkol komunistů, nikoliv vlády. V tomto smyslu jsme přijali konkrétní opatření s cílem koncentrovat a zefektivnit práci. Na druhém místě, kvalifikujíc se jako dělnická strana, usilujeme o výstavbu struktury strany uvnitř závodů. Myslíme si, že v revolučním politickém procesu požadavky odborářského charakteru ne vždy jsou dostačující. Je třeba mít stranu na pracovištích, abychom mohli reagovat na otázky, které vyvstávají; je nutné posílit a zvýšit počet základních závodních organizací. To je naše linie a dosud v ní úspěšně postupujeme. Je jasná nutnost brát na vědomí, že ve Venezuele toto je činnost nikoliv zcela otevřená, protože v podnicích jsme povinni pracovat v pololegalitě.

Tato pololegalita je vynucována majiteli?

Jasně. V Latinské Americe zastávat pozici tohoto charakteru uvnitř firmy se ještě platí životem. V minulém roce bylo ve Venezuele zavražděno několik odborových předáků. PCV je zodpovědná strana, a proto se snaží chránit své kádry.

Je znárodňování správná (bezpečná) cesta dalšího vývoje?

Znárodnění vyplývají z třídního boje ve Venezuele. Začínáme uplatňovat revoluční proces s cílem zaručit blahobyt pracujícímu lidu, a tak někdo musí být obětován. Ten někdo je kapitál, velké národní a mnohonárodní společnosti, které jsou dnes nuceny plnit tak základní normy, jako je placení daní - které dříve neplatily - a zlepšovat mzdy a pracovní podmínky. Samozřejmě, že kapitál, jehož cílem a jediným důvodem existence je zisk, se staví na odpor těmto opatřením a strategickým zaměřením. Mnohé firmy se uchylovaly k sabotážím nebo k nedodržování zákonů. Nejjasnějšími případy jsou podniky potravinářského sektoru, které nepřijímají nové podmínky ukládané státem. Některé usilují o vyloučení z výrobního procesu nebo usilují o prodej svých výrobků do zahraničí, což ohrožuje potravinářskou bezpečnost země. Z toho důvodu byla vláda nucena intervenovat, převzít vedení účtů firem, které nevyráběly, nebo které porušovaly zákony.

Musíme připomenout, že v letech 80. a 90. minulého století neoliberální politiky privatizovaly všechno s odůvodněním neschopnosti státu. Nyní nejzákladnější podniky komunikačního sektoru, energie nebo potravinářského úseku musely odejít z privátních rukou. Neznárodňuje se ale pro nic za nic, jak se chce. Rozhoduje se tak u podniků, které odmítají spolupracovat na rozvoji země, které odmítají plnit přednostně dodávky zboží a služeb Venezuelcům, které spekulují s cenami - jako např. v potravinářském sektoru.

V tomto krajním případě je nejdříve firma varována a jen potom se přistupuje ke znárodnění, což se děje formou odkupu, nikoliv vyvlastněním, jak se také tvrdí. Toto všechno má politickou souvislost s odpovědí na kontrarevoluční útoky, jako jsou ty, ke kterým došlo ve finančním sektoru. Mnohé banky signalizovaly, že by mohly svou činností zničit systém ve Venezuele. Je to asi týden, kdy byla znárodněna šestá venezuelská banka, a důvod byl jednoduchý: byla v naprostém úpadku, protože z ní majitelé vybrali existující prostředky, vklady lidí a vyvezli tento kapitál ze země. Pokud jde o znárodnění bank a podniků, dovolte mi zdůraznit další aspekt.

V současné době jsou lidé zodpovědní za podvody a poškozující operace stavěni před soud, jak by se mělo dít v kterékoliv demokratické zemi. Je jasné, že mnozí utíkají do USA nebo Evropy, kde nacházejí ochranu před žádostmi o vydání, vystavovanými našimi soudními autoritami.

PCV obhajuje zavedení nového organického zákoníku práce a prohloubení procesu ustavování socialistických rad. Jaký je cíl těchto návrhů?

Organický zákoník práce nebyl dosud parlamentem schválen. Oscar Figuera, generální tajemník PCV, byl předsedou komise pro přípravu předprojektu, ale návrh byl pozastaven. A proč? Protože už předpokládá přechod od kapitalismu k socialismu. Ve Venezuele ještě nejsme v socialismu. Já bych dokonce řekl, že jsme ještě velmi vzdáleni, ale přes tuto analýzu jsme v plném revolučním procesu, majíce za cíl překonání kapitalistického systému. Toto není žádný reformní zákon. Takže zápas, který vedeme v parlamentu, s pracujícími, v továrnách, na ulicích, slouží tomu, aby byl takový zákon schválen. Nový organický zákoník práce je spojen s další skutečností, o které jste mluvil, o ustavení socialistických rad pracujících, jejichž smyslem je nejen pokročit v zajištění práv těch, kteří pracují, ale i v dělnické kontrole výrobních prostředků.

Ale už existují příklady účasti pracujících na řízení firem?

Ano, už existují, ale jsou výsledkem politické práce PCV, lidového tlaku pracujících, zvýšení uvědomění mas, které vedly k požadavku, aby ve státních podnicích se vytvářely změny ve výrobních vztazích. Symbolickým případem je SIDOR, národní hutní závod, kde bylo v posledních týdnech zvoleno, poprvé, vedení vlastními zaměstnanci. Dříve to byla vláda, která určovala ředitele, kteří obvykle ani nepatřili k podnikovým kádrům. Dnes existuje tato vize, že jsou to pracující, kteří volí a dohlížejí na vedení, což je už veliký pokrok v normách kapitalistického státu, ve kterém většina podniků ještě zachovává formu výrobních vztahů, vlastní tomuto systému. Jsou to proto zkušenosti, které probíhají ve Venezuele. Jejich prostřednictvím začínáme otevírat cestu k rozvinuté demokracii, což s sebou přináší to, že pracující kontrolují výrobní prostředky a zasahují do rozhodování týkající se podniků.

Od začátku bolívarských přeměn byla Venezuela předmětem stálých mediálních kampaní. Venezuelský lid vždy odpovídal rostoucí podporou Huga Cháveze. Dokazuje to růst protiimperialistického uvědomění?

Bezpochyby ano. V posledních 11 letech prožíváme krutou skutečnost třídního boje a imperialistického vměšování. Například fašistickým převratem v roce 2002 byli mnozí překvapeni, protože si mysleli, že ve 21. století tento typ státních převratů už nebude možný. Široké sektory lidu si tehdy uvědomily to, na co komunisté upozorňovali, že nakonec ?dinosauři? měli pravdu, když vyzývali k bdělosti. Stejným způsobem můžeme mluvit o sabotáži v ropné společnosti, která následovala po převratu. Chybělo jídlo v supermarketech, nefungovaly telefony a úmysl byl jasný: donutit Venezuelce, aby odmítli Cháveze.

Z toho všeho vyšel lid vítězně a s novým sebevědomím. Následovaly další kampaně v postupných po sobě jdoucích vlnách, jako např. RSTV, což nebyla otázka svobody vyjadřování, jak se dokázalo, ale otázka demokratizace existujícího radiofonického prostoru pro privátní a státní, institucionální a alternativní nebo komunální prostředky; nebo svoboda studentského hnutí, prezentovaného jako široká masa, která ve skutečnosti byla omezena na pouhé stovky mladíků, vedených studentem, který dostával stipendia od jedné severoamerické nadace...

Studenti byli pozváni do parlamentu, aby přednesli své požadavky. Která jiná země na světě by jim toto poskytla? Nechtěli. Vypařili se. Nedávnější byla kampaň kolem elektrické energie. Téma sílilo, protože cílem bylo, aby dne 26. září nešlo světlo a aby lidé hlasovali proti Chávezovi. Ztroskotalo to, protože vláda, i když pozdě, pokročila s nákupem tepelných elektráren. Po této kampani začíná další, potravinářská. Kapitalistické firmy nevyrábějí, skladují zboží, nebo je prodávají ilegálně. Z toho všeho, opačně, než bylo zamýšleno, vyšel lid a bolívarský systém posílen. Zvýšilo se kritické uvědomění lidu.

Zmínil jsi volby 26. září, jak k nim přistupuje PCV?

Po čtyři měsíce probíhala jednání se Sjednocenou socialistickou stranou Venezuely (PSUV). Nakonec jsme došli ke spojenectví mezi socialisty a komunisty ve většině států a okresů. Tato dohoda byla velmi důležitá, protože jsme vytvořili blok závazný pro revoluční změny. Ve 22 regionech z celkových 24 zapíšeme kandidáty PSUV, a PSUV zapíše kandidáty PCV do listin jak pro volby do Národního shromáždění, tak i pro volby do PARLATINA (latinskoamerický parlament). Ve volbách do venezuelského parlamentu chceme společně docílit většiny dvou třetin, abychom mohli pokročit s potřebnými změnami základních zákonů, např. těch jako Organický zákoník práce, o kterém jsem už mluvil...

Přeložil

Vladimír HORÁK, Halo noviny

• < Předchozí
• Další >