Školné

Podrobnosti

Vytvořeno 25. 11. 2010

Opět rozvířená debata kolem zavedení školného na vysokých školách a to v předpokládané výši 10 tisíc za semestr, rozdělila populaci už klasicky na dva tábory. Jako hlavní argument zavedení školného se uvádí zájem o zkvalitnění výuky na vysokých školách. Proti stojí argument o diskriminačním charakteru dostupnosti vzdělání závisle na sociálních poměrech rodiny studenta.

Podíváme li-se na možnosti ze strany studenta, pak je třeba otevřeně ukázat, jak je náročné studium už nyní, když se přímé školné neplatí. Cena skript, učebnic, ubytování na kolejích či privátech (kapacita kolejí nedovoluje umístit všechny žadatele, takže privát není luxus, ale nouze) a koneckonců výživné na závislou osobu je natolik vysoké, že při současné žebrácké výplatě průměrného občana České republiky je studium dětí na vysoké škole hraničně dostupnou záležitostí. Pro průměrnou českou rodinu představují dva studující vysokoškoláci dlouhotrvající stres a nouzi na hraně únosnosti. Řada oborů svým nákladem dosahuje 20 tisíc korun za semestr i víc. Navýšení o dalších 10 tisíc by donutilo značnou část studentů ukončit ze sociálních důvodů studium.

 

Proti tomu bývají stavěny většinou dva argumenty. Jeden říká, že by si měl student na studium vydělat. Toto tvrzení je v době ekonomické krize, kdy i plně uvolněný člověk nesežene práci, samo o sobě dost slaboduché. I v případě zahraniční brigády je hloupé se domnívat, že by si student na studium vydělal. Nebo  že by nám bohatí sousedé o prázdninách přijímali na práci nárazovitě desítky tisíc gastarbajtrů? To by asi brzy zase zavedli víza.

 

Dalším námětem k řešení platby na školách je půjčka. V době, kdy světovou ekonomickou krizi nastartovala právě neschopnost splácet dluhy, je tento návrh vyslovenou ránou mezi oči. Dnes už asi těžko najdeme natolik hloupého člověka, aby si myslel, že banka půjčí nemajetnému člověku na nejistý projekt. Rád bych viděl tak neschopného bankéře, který je ochoten půjčit půl milionu člověku, který za pět let bez koruny začíná zakládat rodinu a bude tedy páchat další dluhy, a to ještě za naivního předpokladu, že bude z těch, kteří dostudují. Tento model je podněcován tvrzením, že na západě to tak funguje. Nefunguje! U nás navrhovaná částka školného je jedna z nejvyšších na světě (myšleno ve státním školství) a platy jsou naopak na velmi pokulhávající úrovni. V poměru k průměrné mzdě by školné 10 tisíc za semestr představovalo zcela nejvyšší školné na celé planetě! Tolik k plánům Trautenberkovy Odporné Partaje. Výsledkem by byla totální separace studia na vysokých školách podle sociálního původu uchazeče o studium. TOP 09 by tak dosáhla dostupnosti vzdělání jen pro privilegované vrstvy, aniž by se to okatě muselo zmiňovat v zákonech.

 

Argument pro zavedení školného je stavěn nejčastěji na tvrzení, že větší množství financí přinese do škol vyšší kvalitu výuky. Tento názor je jako vytržený z roku 1989, kdy lidé ještě věřili, že slovo dražší je synonymem pro kvalitnější. Neustálé škrty ve státních výdajích jsou natolik samozřejmé a nyní ekonomickou krizí ještě vystupňované, že již teď můžeme s jistotou tvrdit, že co škola vybere na školném, to ztratí na státní dotaci. Občané dál budou platit stejné daně (aby bylo co tunelovat), ale školy i přes zavedení školného nedostanou nic navíc. To by ještě nebylo to nejhorší. Koneckonců studenti volili v parlamentních volbách v roce 2010 převážně politickou stranu TOP 09 a proto jim nelze popřát nic jiného, než ať si to užijí. Nejhorší však bude fakt, že zavedení školného velmi hrubým způsobem sníží kvalitu výuky. V kapitalistické společnosti platí zákon: "Kdo platí, ten si diktuje". Jak bude reagovat student, když zaplatí školné a pak neuspěje u zkoušky? Co když nepostoupí do vyššího ročníku, nebo dokonce opustí školu? Neopustí! Silou trhu bude poctivý učitel vyhozen svým nadřízeným, protože škola bude potřebovat co nejvíce studentů na co největší vybranou částku za školné. Úroveň studia klesne na takovou úroveň, aby prošli všichni. Čím víc studentů, tím více peněz. Ani omylem nebude více prosperovat škola, která bude na studenty klást vysoké nároky. Kvalitní škola zkrachuje už v prvním semestru. Ostatně podívejme se jak to dopadlo s autoškolami. Řidičské oprávnění by dnes dostal i orangutan, kdyby o to požádal a donesl patřičný finanční obnos.

 

Dalším negativem na placeném školství by byl zvyšující se vliv zásahů studentů do výuky. V rámci neustálého omílání prázdných frází o demokracii se stále častěji setkáváme s tím, že si studenti určují obsah učiva sami. Student však přišel do školy znalosti teprve získávat a nemá tedy náhled na celkovou problematiku (kdyby ji měl, tak by nemusel ztrácet čas studiem). Učivo si volí na základě pohodlnosti, nebo emotivního jednání. Výuka se tak kvalitou propadá. Vzniká situace, jako kdybychom po kojenci žádali, aby si řekl, jak se chce učit mluvit. Pokud nám jde o kvalitní výuku, tak ji musí nastavit ten, kdo jí celou již prošel a nastoupil do praxe. Jen z takové pozice je dobrý náhled na jednotlivé prvky výuky.

 

To, že se na školách nedostává financí, je pravda. Řešení však není v zavedení školného, to jsme si popsali už výše. Lití dalších financí do systému, který je děravý stejně jako všechny další resorty, je v době ekonomické krize také utopií. Tím ale možnosti nekončí. Podívejme se na činnost vysokých škol. Je-li nějaká činnost v zemi placena státem, pak by měla být všeobecně prospěšná a tedy i řízená k tomuto účelu. Ostatně daňový poplatník by měl mít právo znát, kam odtekly jeho peníze. Vysoké školy mají zásobovat zemi specialisty, bez jejichž práce se neobejdeme. Vyvstává otázka, proč v České republice ročně opouští vysokou školu desítky tisíc andragogů, psychologů, sociologů, rekreologů či absolventů ještě bizarnějších oborů? Kulturní stát jistě potřebuje k udržení kulturní úrovně i odborníky z malých oborů, ale rozhodně jich nemusí být tisíce. Pokud se v nějakém oboru opravdu prorazila díra do světa, pak má smysl jako národní specialitu držet i dva nebo tři exotické obory ve větším rozsahu, ovšem jen tehdy, když to opravdu děláme na špičkové úrovni (například Egyptologie). V opačném případě dva až tři specialisté na republiku bohatě stačí. Nebo snad potřebujeme tisíc komparativních muzikologů?

 

Čím dál tím více je žádán vysokoškolský titul bez ohledu na jeho specializaci. TOP 09 na svých billboardech hlásala, že studenti chtějí kvalitní vzdělání a ne levné tituly. To je sice hezká fráze, ale opak je krutou pravdou. Zejména z absolventů pedagogických a filosofických fakult odchází svůj obor výdělečně vykonávat jen nepatrný zlomek absolventů. A v žádném případě to není proto, že by po studiu nemohli najít uplatnění. Většina z nich totiž šla na školu s jasným plánem získat jakýkoliv titul a využít ho jinde, kde se žádá jen ?jakékoliv? vysokoškolské vzdělání. Absolventi tak končí u policie, na úřadech a jinde, kde by stejnou práci mohli vykonávat i bez tohoto titulu, akorát za menší mzdu. Státem limitované obsazení oborů, které evidentně nepřipravují absolventy k práci v oboru, by ušetřilo ve vysokoškolském systému mnoho financí. A pokud má někdo zájem třeba o Sinhálskou filologii? Není problém. Buď musí být mezi třemi nejlepšími v republice a má to zadarmo, nebo si to může dělat jako koníčka ? ovšem za své. Ostatním občanům jejich koníčky taky nikdo neplatí.

 

Zcela se opomíjí možnost financování vzdělávání těmi, kdo vzdělání využívají nejvíce. To jsou budoucí zaměstnavatelé vysokoškoláků. Ti přijímají plně kvalifikované absolventy často za ne příliš důstojných finančních podmínek. Co dávají fabriky, nemocnice či instituce fakultám za to, že je zásobují vyškolenými lidmi?

 

Docela velkým tunelem na finance ve vysokém školství jsou nevýukové činnosti škol. Pod záminkou vyvíjení vědecké činnosti se provozuje řada činností, jejichž smysl zcela uniká. Vysokoškolští učitelé jsou silně tlačeni do vědecké činnosti a to natolik hrubým způsobem, že na tom vázne výuka. Přitom vysoká škola je především škola a teprve potom cokoliv jiného. Osobně jsem se setkal s případem, kdy se skupinka osob domluvila, že na katedře zcela zruší výuku a přemění katedru pouze na výzkumné pracoviště. Takovýmto lidem by měl být dán absolutní zákaz vstupu do institucí nesoucích v názvu slova škola nebo univerzita. Toto jsou typičtí hrobaři školství. Věda je činnost, která posouvá lidstvo dál, ale pokud nebude zajištěn generační posun, vzdělávání další generace a zajištění nejen přísunu nových vědeckých kapacit, ale i pracovníků běžných provozů (a to především), tak můžeme čekat jen pomalý konec civilizace a návrat na stromy. Přesunem vědy z akademie věd, výrobních provozů a kulturních institucí do škol nedošlo v žádném případě ke zvýšení kvality vědecké činnosti. Naopak. Věda se stala byznysem jako cokoliv jiného. Vědečtí pracovníci se měří nikoliv podle uplatnitelnosti jejich výsledku práce, ale podle počtu článků v impaktovaných časopisech, kde se vzájemně citují a vyrábí si tak vzájemně své postavení. Vědci se změnili na spisovatele sci-fi a intenzivně pracují na likvidaci školství jak finančně, tak i organizačně, protože studenti jim vlastně jen otravují jejich spisovatelskou činnost. Nejhorší na tom je, že studenti, kteří se přes tento systém propasírují, se často pokoušejí o podobný způsob živobytí.

 

Typická je armáda postgraduálních studentů. Špatná uplatnitelnost v praxi vede řadu absolventů k zoufalé situaci, kdy raději než na pracovní úřad jdou dále studovat, tentokrát s jistým finančním obnosem v podobě stipendia. To je sice mizerným zdrojem financí, ale je rozhodně vyšší než podpora v nezaměstnanosti u osoby, která ještě nepracovala. Řada uchazečů o postgraduální studium se na něj hlásí již s cílem nedokončit jej, ale překlenout období při hledání zaměstnání. To samozřejmě na půdě kateder nikdo nahlas nevyslovuje. Za spisovatelskou činnost s produkcí co nejvíce článků dostávají postgraduální studenti další drobné, takže si nakonec zvyknou a spisují, stejně jako jejich učitelé. Těžko jim to zazlívat, když je do toho uvrhla nouze a nemožnost nalezení důstojného zaměstnání. Dobrá pracovní uplatnitelnost se slušnou výplatou by ulevila školám na nesmyslných stipendiích a navíc by v podobě daní vrátila část financí do školství.

 

Nejvíce školství ubližuje naivně individualistický pohled na společnost. Je třeba si uvědomit, že ať už je ve státě jakékoliv zřízení, tak jsme všichni závislí na všech a necháme-li nějakou skupinu lidí táhnout jejich pracovní záležitosti samotné, pak se to vrátí všem. Investice do školství je investicí do budoucnosti. Není to jen fráze. Je to i zbraň. Politická strana, která ví, že je jejím cílem jen gigantický tunel a pak útěk pryč, vytvoří likvidací školství obrovské problémy těm, kteří převezmou politickou zodpovědnost za dvacet let. Těm budou chybět lékaři, technologové, učitelé a mnoho dalších základních oborů. Financování ve školství by se mělo řešit jednak zefektivněním výuky, zrušením plýtvání na nevýukové programy a hledáním zdrojů mimo školství, jak už bylo naznačeno na příkladu budoucích zaměstnavatelů absolventů ve vztahu ke školám.

 Školné je jednoznačnou snahou o vytvoření ještě třídnějšího kastovního systému ve společnosti. Dále způsobí snížení kvality výuky. Tolik diskutovaná zadluženost rodin se ještě prohloubí a některé obory budou z finančních důvodů nestudovatelné (medicína).      

• < Předchozí
• Další >