Vladimír Iljič Lenin: O družstevnictví

Podrobnosti

Vytvořeno 3. 4. 2006

Twitter

Myslím, že družstevnictví se u nás nevěnuje dostatečná pozornost. Není asi všem jasno, že nyní, po Říjnové revoluci a nezávisle na Nepu (zde je naopak nutno říci: právě zásluhou Nepu), nabývá u nás družstevnictví zcela mimořádného významu. Vidiny starých družstevníků jsou hodně fantastické. Jsou svou fantastičností často až směšné. Co je však na nich fantastického? To, že tito lidé nechápou základní, zásadní význam politického boje dělnické třídy za svržení panství vykořisťovatelů. Nyní je u nás panství vykořisťovatelů svrženo a teď mnohé z toho, co bylo ve vidinách starých družstevníků fantastického, dokonce romantického, až banálního, se stává nijak nezkrášlenou skutečností.

Protože státní moc je v rukou dělnické třídy, protože této státní moci patří všechny výrobní prostředky, zůstalo u nás úkolem opravdu jen združstevnění obyvatelstva. Bude-li v družstvech co největší počet obyvatelstva, dosáhne cíle sám o sobě právě ten socialismus, který dříve budil oprávněné úsměšky, úšklebky a pohrdání těch, kdo byli opravdově přesvědčeni o nutnosti třídního boje, boje o politickou moc atd. A tu si ne všichni soudruzi uvědomují, jakého obrovského, nesmírného významu nabývá nyní pro nás združstevnění Ruska. Nepem jsme udělali ústupek rolníkovi jako obchodníkovi, zásadě soukromého obchodu; právě proto má družstevnictví (proti mínění tak mnohých) tak obrovský význam. Dostatečně široké a dalekosáhlé združstevnění ruského obyvatelstva za Nepu je v podstatě všechno, co potřebujeme, poněvadž jsme nyní přišli na to, jak spojovat soukromý zájem, soukromý obchodní zájem, s prověřováním a kontrolou prováděnou státem, jak jej podřídit společným zájmům, což dříve bývalo pro mnohé a mnohé socialisty kamenem úrazu. A vskutku, má-li stát všechny důležité výrobní prostředky, je-li státní moc v nikou proletariátu, existuje-li svazek tohoto proletariátu s mnohamilionovými masami malých a nejmenších rolníků, je-li zajištěna vedoucí úloha proletariátu v tomto svazku atd. - cožpak to není vše, čeho je třeba, aby z družstevnictví, z pouhého družstevnictví, na které jsme dříve pohlíželi svrchu jako na kramářské a na které v jistém, směru máme právo takto pohlížet i nyní, za Nepu, cožpak to není vskutku vše, čeho je třeba k vybudování úplné socialistické společnosti? To ještě není vybudování socialistické společnosti, je to však všechno, čeho je třeba a co stačí k tomuto vybudování.

Právě to mnozí naši praktičtí pracovníci nedoceňují. Na družstevnictví se u nás pohlíží svrchu, protože se nechápe, jaký mimořádný význam má toto družstevnictví za prvé se zásadního hlediska (vlastnictví výrobních prostředků v rukou státu) a za druhé s hlediska přechodu k novému řádu cestou co nejprostší, nejsnadnější a rolníkovi nejpřístupnější.

A to je přece to hlavni. Snít o všelijakých dělnických sdruženích k vybudování socialismu je hezké, ale něco jiného je naučit se prakticky budovat tento socialismus tak, aby se tohoto budování mohl zúčastnit každý drobný rolník. Právě tohoto stupně jsme nyní dosáhli. A je jisté, že když jsme tohoto stupně dosáhli, využíváme ho nepoměrně málo.

Při přechodu k Nepu jsme přestřelili nikoli v tom, že jsme vyhradili příliš mnoho místa zásadě svobodného průmyslu a obchodu, nýbrž v tom, že jsme nevzpomněli na družstevnictví, že dnes nedoceňujeme družstevnictví, že jsme už začali zapomínat na obrovský význam družstevnictví s obou dvou výše uvedených hledisek.

Chci si nyní pohovořit s čtenářem o tom, co je prakticky možno a nutno udělat hned teď, vycházíme-li z tohoto „družstevního" principu. Jakými prostředky je možno a nutno hned teď začít rozvíjet tento ,,družstevní" princip, aby byl opravdu každému jasný jeho socialistický význam?

Je třeba dát družstvům takové politické postavení, aby všeobecně a vždy měla nejen jisté výhody, ale aby tyto výhody měly čistě materiální ráz (výše bankovního úroku a pod.). Je třeba poskytovat družstvům ze státních prostředků půjčky, jež by byly třeba jen o málo, ale přece jen vyšší než půjčky soukromým podnikům, nevyjímaje ani těžký průmysl atd.

Každý společenský řád vzniká jedině za finanční podpory určité třídy. Není ani třeba zmiňovat se o tom, kolik set milionů rublů stálo zrození „svobodného" kapitalismu. Nyní si musíme uvědomit, že společenským systémem, který musíme mimořádné podporovat, je v nynější době systém družstevní, a tento poznatek musíme přeměnit v čin. Ale tento systém je nutno podporovat v pravém smyslu tohoto slova, t. j. touto podporou nestačí rozumět podporu jakékoli družstevní směny zboží — touto podporou je třeba rozumět podporu takové družstevní směny, které se skutečné účastní skutečné masy obyvatelstva. Dávat prémii rolníkovi, který se účastní družstevní směny zboží, je naprosto správná forma, avšak podstata věci je v tom: kontrolovat přitom tuto účast a kontrolovat, je-li chápán její význam a je-li správně prováděna. Když družstevní pracovník přijde na vesnici a zřídí tam družstevní prodejnu, obyvatelstvo se toho ve vlastním slova smyslu nijak nezúčastní, ale protože má na mysli vlastní prospěch, pospíší si, aby se mohlo na ní podílet.

Tato věc má ještě jinou stránku. S hlediska „civilizovaného" (především znalého čtení a psaní) Evropana nám zbývá vykonat už jen velmi málo, abychom přiměli všechno obyvatelstvo účastnit se družstevních operaci, a to účastnit se nikoli pasivně, nýbrž aktivně. Zbylo nám vlastně vykonat „jen" jedno: „zcivilizovat" naše obyvatelstvo tak, aby pochopilo všechny výhody všeobecné účasti ve družstevnictví a aby tuto účast zorganizovalo. „Jen¹¹ toho je třeba. Abychom přešli k socialismu, nepotřebujeme nyní žádné jiné moudrosti. Ale k tomu, abychom uskutečnili toto „jen", je třeba celého převratu, celého období kulturního vývoje veškeré masy lidu. Řiďme se tedy zásadou: co nejméně mudrování a co nejméně kliček. Nep je po této stránce pokrokem, neboť se přizpůsobuje úrovni nejprostšího rolníka a nepožaduje od něho nic vyššího. Abychom však dosáhli pomoci Nepu všeobecné účasti veškerého obyvatelstva v družstevnictví - k tomu je zapotřebí celé historické epochy. Tuto epochu můžeme projít v nejlepším případě za deset dvacet let. Ale přesto to bude zvláštní historická epocha a bez této historické epochy, bez všeobecné gramotnosti, bez dostatečného rozhledu, aniž dostatečně naučíme obyvatelstvo tomu, aby četlo a používalo knihy, a bez materiální základny toho všeho, bez určitého zajištění, řekněme proti neúrodě, hladu atd. - bez toho všeho svého cíle nedosáhneme. Celá věc tkví nyní v tom, abychom uměli spojit onen revoluční elán, ono revoluční nadšení, které jsme již prokázali, a to dost často a s plným zdarem, abychom je dovedli spojit (tady si skoro troufám říci) s uměním být čilými a vzdělanými obchodníky, což plně stačí pro dobrého družstevníka. Slovem umění být obchodníkem rozumím umění být kulturním obchodníkem. To ať si zapiš za uši Rusové nebo prostě rolníci, kteří si myslí: jestliže obchoduje, pak to znamená, že dovede být obchodníkem. To je naprosto nesprávné. Obchoduje, ale k tomu, aby byl kulturním obchodníkem, má Ještě velmi daleko. Obchoduje nyní po asijsku, ale k tomu, aby uměl být obchodníkem, musí obchodovat po evropská. A od toho jej odděluje celá epocha.

Končím: řada hospodářských, finančních a bankovních výsad pro družstva - v tom musí záležet podpora poskytovaná naším socialistickým státem novému principu organisace obyvatelstva. Tím je však úkol naznačen teprve povšechně, protože tu ještě zbývá stanovit a podrobně vylíčit celý obsah úkolu prakticky, t. j. je třeba umět najít onu formu ,,prémií" (a za jakých podmínek mají být udělovány), kterou dáme za združstevnění, takovou formu prémií, při které bychom dostatečně pomáhali družstevnictví, onu formu prémii, jejíž pomoci bychom dosáhli toho, aby se družstevník stal civilizovaný. A systém civilizovaných družstevníků, jestliže vlastnictví výrobních prostředků je společenské a jestliže proletariát dosáhl třídního vítězství nad buržoasií — to je systém socialistický.

4. ledna 1923.

II

Vždycky, když jsem psal o nové ekonomické politice, citoval jsem svůj článek z roku 1918 o státním kapitalismu („O levém dětinství a maloměšťáctví“). To nejednou vzbuzovalo u některých mladých soudruhů pochybnosti. Jejich pochybnosti se však týkaly převážně stránky abstraktně politické.

Zdálo se jim, že nelze nazývat státním kapitalismem takový systém, v němž výrobní prostředky patří dělnické třídě a v němž má tato dělnická třída v rukou státní moc. Nepozorovali však, že jsem užíval termínu „státní kapitalismus" za prvé proto, abych uvedl naše nynější stanovisko v historickou spojitost se stanoviskem ve své polemice proti t. zv. levým komunistům, a také již tehdy jsem dokazoval, že státní kapitalismus by byl vyšší formou než naše nynější ekonomika; záleželo mi na tom, abych zjistil kontinuitu mezi obyčejným státním kapitalismem a oním neobyčejným, ba zcela neobyčejným státním kapitalismem, o kterém jsem mluvil, když jsem zasvěcoval čtenáře do nové ekonomické politiky, ^a druhé, vždy mi ležel na srdci praktický cíl. A praktickým cílem naší nové ekonomické politiky bylo dostat koncese; koncese by byly v našich poměrech již nesporně čistým typem státního kapitalismu. S takového hlediska jsem mluvil o státním kapitalismu.

Věc má však ještě jednu stránku, při které nám může přijít vhod státní kapitalismus nebo alespoň porovnání s ním. Je to otázka družstevnictví.

Jenesporné, že družstevnictví v kapitalistickém státě je kolektivní kapitalistickou institucí. Je také nesporné, že v našem nynějším ekonomickém životě, kdy kombinujeme soukromokapitalistické podniky - avšak výhradně na společenské půdě, výhradně pod kontrolou státní moci, kterou má v rukou dělnická třída - s podniky důsledně socialistictického typu (státu patří výrobní prostředky i půda, na které podnik stojí, jakož i celý podnik vůbec), vynořuje se otázka ještě třetího typu podniků, které s hlediska zásadního významu nebyly dříve samostatné, a to podniků družstevních. Za soukromého kapitalismu se družstevní podniky liší od podniků kapitalistických jako podniky kolektivní od podniků soukromých. Za státního kapitalismu se družstevní podniky liší od podniků státně kapitalistických tím, že to jsou, za prvé, podniky soukromé, a za druhé, podniky kolektivní. Za našeho nynějšího zřízení se družstevní podniky liší od podniků soukromokapitalistických tím, že to jsou podniky kolektivní, ale neliší se od podniků socialistických, patří-li půda, na které stojí, a výrobní prostředky státu, t. j. dělnické třídě.

Právě tato okolnost se u nás nebere dost v úvahu, když se mluví o družstevnictví. Zapomíná se, že družstevnictví nabývá u nás pro svéráznost našeho státního zřízení zcela mimořádného významu. Ponecháme-li stranou koncese, které se u nás mimochodem řečeno nijak zvlášť nerozšířily, pak se družstevnictví v našich poměrech plně kryje se socialismem.

Vyložím svou myšlenku. Co je fantastického v plánech starých družstevníků, počínaje Robertem Owenem? To, že snili o socialistickém přetvoření soudobé společnosti pokojnou cestou a že nepřihlíželi k takové základní otázce, jako je otázka třídního boje, dobytí politické moci dělnickou třídou, svržení panství třídy vykořisťovatelů. A proto máme pravdu, shledáváme-li v tomto ,,družstevním" socialismu jedině blouznění, cosi romantického, dokonce banálního ve vidinách o tom, jak lze pouhým združstevněním obyvatelstva udělat z třídních nepřátel třídní spolupracovníky a z třídní války třídní mír (tak zvaný občanský mír).

Jenesporné, že s hlediska základního úkolu přítomnosti jsme měli pravdu, neboť bez třídního boje o politickou moc ve státě nemůže být socialismus uskutečněn.

Ale všimněte si, jak se změnila situace nyní, kdy státní moc má už v rukou dělnická třída, kdy politická moc vykořisťovatelů je svržena a kdy všechny výrobní prostředky (až na ty, které dělnický stát dobrovolně dává vykořisťovatelům na jistou dobu a podmínečně do koncese) má v rukou dělnická třída.

Dnes můžeme právem říci, že již pouhý růst družstev znamená pro nás totéž (až na ,,nevelkou" již uvedenou výjimku) co růst socialismu, a zároveň jsme nuceni si přiznat, že se od základu změnilo celé naše nazírání na socialismus. Tato základní změna tkví v tom, že dříve jsme hlavní důraz kladli a museli klást na politický boj, na revoluci, na dobytí moci atd. Nyní se těžiště naší činnosti mění tak, že se přesunuje na pole pokojné organisační ,,kulturní" práce. Řekl bych, že se těžiště naší práce přesunuje na pole šíření kultury, kdyby tu nebyly mezinárodní vztahy, kdybychom nemuseli bojovat za své postavení v mezinárodním měřítku. Ponecháme-li však tuto věc stranou a omezíme-li se na vnitřní ekonomické vztahy, pak těžiště práce u nás nyní opravdu spočívá v šíření kultury.

Máme před sebou dva hlavni úkoly, jež tvoří epochu. Je to úkol přebudovat náš aparát, který nestojí za nic a který jsme úplně převzali z dřívější epochy; nepodařilo se nám a také se nám nemohlo podařit, abychom jej za pět let důkladně přebudovali. Druhým naším úkolem je kulturní práce mezi rolnictvem. A ekonomickým cílem této kulturní práce mezi rolnictvem je právě jeho združstevněni. Kdyby už bylo združstevněni úplně hotovo, stáli bychom už oběma nohama na socialistické půdě. Avšak toto úplné združstevněni předpokládá takovou kulturní úroveň rolnictva (právě rolnictva jako obrovské masy), že toto úplné združstevnění není možné bez celé kulturní revoluce.

Naši odpůrci nám nejednou vytýkali, že se pouštíme do nerozvážného zavádění socialismu v zemi, která není kulturně dost vyspělá. Zmýlili se však v tom, že jsme nezačali z toho konce, jak to mělo být podle teorie (všelijakých pedantů), a že politický a sociální převrat u nás byl předchůdcem onoho kulturního převratu, oné kulturní revoluce, před kterou přece jen nyní stojíme.

Nám nyní postačí tato kulturní revoluce, abychom se stali úplně socialistickou zemí, ale tato kulturní revoluce nám působí nesmírné obtíže jak čistě kulturního rázu (neboť jsme negramotní), tak rázu materiálního (neboť k tomu, abychom byli kulturní, je zapotřebí určitého rozvoje materiálních výrobních prostředků, je zapotřebí určité materiální základny).

6.ledna 1923.

„Pravda" 26. a 27. května 1923

• < Předchozí
• Další >