Po naší návštěve diskusního večera se senátorem Tomio Okamurou jsme uveřejnili článek s otázkami, na které nám pan senátor odpověděl. Slíbili jsme jeho odpovědi zveřejnit. Na rozdíl od řady jiných politiků jsme našli v osobě senátora Okamury určité záchytné body, v nichž spočívá platforma vzájemné věcné diskuse. I fakt, že nám není známo zapojení pana Okamury do privatizačních a finančních podvodů, nás motivoval k pokusu o osobní objasnění názorů. Proto jsme se rozhodli položit otázky písemně a veřejně. Jak už to bývá, odpovědi přinesly další otázky a diskusní podněty, což nás nutí na každou odpověď reagovat. Nechceme s panem Okamurou hrát slovní tenis, ale mnohé jeho hospodářské představy o sanaci problémů České republiky stojí za otevřenou a férovou polemiku. Z odpovědí pana Okamury jsme pochopili, že je zřejmě zvyklý na otázky z výrazně pravicového prostředí a nebo od politických laiků z řad nespokojených občanů. Nabídli jsme panu Okamurovi příležitost diskutovat s politicky aktivními lidmi s jednoznačně levicovým postojem.

Celý článek najdete na: http://www.ksm.cz/z-domova/beseda-s-tomio-okamurou.html

Otázka 1:

KSM: Uvedl jste, že národní bohatství by mělo být státní a jako příklad jste uvedl, že třeba v Norsku ropu a plyn vlastní stát. Jakým mechanismem chcete vrátit národní bohatství v rukách Němců, Švýcarů, Francouzů a Američanů do našeho státního vlastnictví? Kdyby měli všichni, kdo neprokáží poctivé nabytí majetku tento majetek vrátit a ještě být potrestáni, jak to učiníte se zahraničními "investory", kteří si "ve výprodeji hluboce pod cenou" koupili továrnu?

T.Okamura:

Odlišujme trochu co říkám - tvrdím, že byla chyba privatizovat strategická odvětví důležitá pro naší zemi a její obyvatele - vodu, energetické společnosti, kanalizace aj. Pokud bychom se shodli na tom, že chceme tato odvětví vrátit státu, tak mechanismus je celkem jednoduchý - nikoli znárodňování, ale normální odkup. Vydělali bychom na tom všichni včetně státu během několika málo let. Mnozí lidé mne v minulosti kritizovali za to, že prosazuji posílení role státu v některých ziskových, monopolních a strategických odvětvích (např. kanalizace, vodovody, distribuce energií, nerostné suroviny apod.), z jejichž příjmů by se pak mohl financovat třeba průběžný důchodový systém. Kritici mi říkali, že prý chci "zestátňovat". Když pominu, že to takto v mnoha nejvyspělejších zemích světa funguje (např. Norsko vlastní všechnu svoji ropu), tak teď všichni vidíme výsledky divoké privatizace a rozkrádání našeho národního bohatství: za posledních 23 let zdražila voda v ČR stonásobně. Letos v lednu stoupla její cena ve srovnání s loňskem v průměru o dalších sedm až osm procent a pohybovala se v průměru už kolem 80 korun za metr krychlový. Ještě v roce 1990 se platilo za kubík vody pouhých 80 haléřů. V některých regionech ČR tak již lidé platí za vodu vyšší ceny než v Německu, Rakousku, Velké Británii, ale i dalších evropských zemích - tam ale mají navíc mnohem vyšší platy. Za elektřinu dnes české domácnosti platí proti roku 2001 více než dvojnásobek, u plynu je to dokonce více než třikrát tolik. Cena tepla z ústředního vytápění vzrostla za šest let o polovinu. Firmy (a bůhví kdo ještě) se pakují, politici mlčí a lidé trpí. Mnoho z těchto společností se obchoduje na burze - přičemž stát má i jisté mechanismy, aby zabránil spekulativnímu předražení akcií - například pomocí cenové regulace, která v daném odvětví zmrazí zisky a sníží atraktivitu akcií. Stát může stanovit zásadní povinnosti pro správce vodovodů a kanalizací, které opět sníží ziskovost firmy a naopak posílí bezpečnost odvětví - např. povinnou daň např ze zisků z vody určenou na údržbu vodovodního řadu atp. V každém odvětví by bylo třeba najít individuální postup. Prvotní ovšem je aby se na takové strategii shodli občané. Faktem ovšem je že v mnoha oborech konkurence nijak nefunguje - kanalizaci i vodovod si nevyberete ani se bez nich neobejdete - takže tam jsou díky tomu zajištěny jisté zisky - nechápu proč toto nespravuje stát či obce. Jednak by měli jistý malý přiměřený zisk a na druhé straně občané by nebyli vydáni všanc vydírání. Divoká privatizace je jiná kapitola - myslím že pokud stát prodal cokoli hluboko pod cenou a podle tehdejších i dnešních zákonů to bylo primárně proti dobrým mravům a většinou to splňuje i další znaky nelegálnosti. To, co je zásadní je, že trestné činy se mohou promlčet - ovšem občanský zákon říká, že jakýkoli právní úkon - včetně privatizačních smluv pokud odporuje dobrým mravům je od počátku neplatný - tudíž tu nejde ani nic promlčet. Je třeba, aby vládní či parlamentní právníci zvážili možnost přezkoumávat privatizační smlouvy a v případě možnosti je také rozporovali a pokusili se získat rozkradený majetek zpět.

Reakce KSM:

Shodujeme se s panem Okamurou v popisu důsledků privatizace strategických odvěví a dopadů monopolního vlastnictví zdrojů soukromým kapitálem. Na řadu dalších aspektů máme pohled odlišný. V článku z 16. 3. 2013 jsme odkazovali na zpověď bývalého ministra Stráského. Je to jen jedno z mnoha vodítek, které ukazují na to, že privatizace zcela od počátku byla protilidovým krokem nikoliv proto, že byla "zpackaná", ale proto, že byla logicky a z definice věci primárně plánovaná jako vyvlastnění státního majetku. Přečtěte si prosím toto vyjádření exministra Stráského: http://blisty.cz/art/67851.html Je tam v krátkosti popsáno, jak bylo rozkrádání státního majetku domácími tuneláři vědomě tolerováno, aby to doma udrželo aspoň zbytky toho, co nerozkradl zahraniční kapitál. Vy se, pane Okamuro, systematicky vyhýbáte otázce, co hodláte udělat právě s tou většinou rozkradeného majetku, který skončil v zahraničí a Němci, Švýcaři, Američané a Francouzi to považují za regulérní obchod. Budete dělat rozdíl mezi německým a českým zlodějem? Jak chcete po světových mocnostech a jimi zastupovaném nadnárodním kapitálu vymáhat navrácení podvodně privatizovaného majetku? Jako příklad lze uvést kompletní české cukrovarnictví, které politická klika kolem Václava Havla darovala Francouzům. Většina provozů byla nových a měla modernější vybavení než tehdejší francouzské cukrovary. Francouzi naše provozy nechali zavřít a většinu cukrovarů zbourat, nebo holé budovy bez vybavení ponechat chátrání. Pokud se Francouzům někdo připletl do cesty a zkusil zprivatizovat některý z cukrovarů dříve, skončil většinou dost špatně ... viz. cukrovar v Prosenicích. Nemá smysl psát zde seznamy velkých i malých podniků, které skončily v německých, francouzských či amerických rukách a to za zlomek ceny, který měly. Dnes je jejich výroba zastavena nebo omezena na zlomek původního provozu. Stále je tedy nastolena otázka, položená panu Okamurovi, co chce dělat v těchto případech, kdy tunelářem byl zahraniční subjekt. Trestání bílých koní, kteří byli jen formálními prostředníky při rozkrádání státního majetku, je jen forma veřejného lynčování, ale zmrzačenou českou ekonomiku to nespraví. Co považujeme za naprostou chybu, je odkup privatizovaných subjektů. Znamená to tedy, že zlodějům budeme za jejich lup platit, aby nám ho vrátili a to formou ještě hlubšího zadlužení státu či obcí. Pan Okamura zřejmě vychází z předpokladu, že některé privatizační postupy byly finančně korektní. Tak tedy počítejme. Průměrný občan v ČSSR měl naspořeno řádově v desítkách tisíc korun. Průměrný podnik v ČSSR měl hodnotu od desítek milionů až po desítky miliard korun. Kolik občanů ČSSR vybralo svou spořitelní knížku a šlo si koupit například pražské kanalizace? Máme za to, pane Okamuro, že máte strach ze slova znárodnění. V České republice je totiž legální krást, ale je v realitě s jistou nadsázkou řečeno ilegální, zlodějovi jeho lup sebrat. A to nemluvíme jen o miliardových záležitostech. Když Vás v noci zloděj přepadne a Vy mu nedáte svoji peněženku, tak ve vězení skončíte Vy, ne ten zloděj, protože ta facka, co mu v sebeobraně asi dáte, ho bude bolet a on bude u soudu dokládat svoji újmu. Zcela pomíjíte, že znárodnění není nějaký výmysl komunistů, ale historicky mnohokrát použitý postup zabavení majetku těm, kteří jej získali podvodem. Právě takto byl zabaven majetek církvi na území Francie, kde jej má církev pouze v nájmu, právě takto církvi zabavil majetek císař Josef II. na konci 18. století a právě takto nechal T. G. Masaryk rozparcelovat panské velkostatky a z pozemků vlastněných šlechtou nadělal obecní a malé soukromé lesy a obecní pozemky (Zákon ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového). Jedním ze zásadních zákonů byl Lex Schwarzenberg. Tato reforma se v několika vlnách prováděla prakticky celé obdobé první republiky a president Beneš ji dokončoval ještě po druhé světové válce.

Otázka 2:

Po roce 1989 nám začali z postu různých funkcí vládnout lidé z bývalého disentu. Dnes za sebou mají dlouhou kariéru kradení a tunelářství. Jak se chcete vypořádat s tím, že trestání vrahů, zlodějů, korupčníků a tunelářů postihne vesměs osoby, jaké za tyto činy posílali do vězení komunisté? Nebojíte se, že nás zatáhnete do mezinárodní izolace za porušování lidských práv? Víte, že bychom nebyli první, na koho by za uvěznění zločinců uvalily západní státy embargo?

T.Okamura:

Nevím o nikom z disentu, který by měl za sebou dlouhou karierů tunelování a krádeží. Je to smutné, ale smiřte se s tím, že lidé z velké části firem, které se na divoké privatizaci podíleli, byli z velké části členové KSČ, agenti či důstojníci StB (např. lidé kolem Motoinvestu, Junek, Charouz, Soudek). A pokud vím, tak tzv. nová krev - např pan Pitr pochází z vysoce postavené komunistické rodiny - jeho otec byl údajně komunistický ministr Pitra. A lidé z politiky, kteří divokou privatizaci dovolili - ministři Dlouhý, Kočárník aj. byli pokud vím také členové KSČ a žádní disidenti a premiér Klaus byl skrze manželku spřízněný s vysoce postaveným komunistou a jeho poradci byli jak komunisté, tak agenti a důstojníci StB např. Dušan Tříska z ekonomické sekce StB. Výše uvedené lidi osobně nepovažuju za skutečné komunisty, ale faktem je, že to byli lidé, kteří byli formálně normalizační komunisté. A navzdory tomu, že mnoho disidentů nepovažuju za morální velikány, tak prostě nemohu nevidět fakt, že absolutně drtivá většina z nich na  zlodějnách nezbohatla. Já dokonce nevím o nikom.

Reakce KSM:

Nutno přiznat, že v této otázce jsme se i my dopustili určitého zjednodušení. Do tzv. disentu se počítají prakticky všichni od fašistů, přes monarchisty, liberály, pracovníci západních rozvědek až po opoziční levici nebo dokonce komunisty nesouhlasící ze sovětskou politickou platformou. Kromě toho se dnes k disentu hlásí leckteří kapsáři, zloději, podvodníci, veksláci a další živly, zkrátka každý, na koho si došlápl nějaký paragraf v letech 1948 - 1989. Většina těchto "disidentů nedisidentů" se po Havlově úvodní divoké amnestii vrátila do vězení a to velmi rychle už první dny po propuštění. Přestože je Havel po necelém půlroce opět pustil (tím dal neskutečně sprostou facku všem čestným občanům), tak i po druhé šanci prokázali tito lidé, že ani ve společnosti pod heslem "nebát se krást" nedokážou krást jen tak málo, aby se opět nedostali do vězení. Současná ČR na rozdíl od doby před rokem 1989 už není schopna všechny odsouzené ani uvěznit, protože počet odsouzených převyšuje vězeňské možnosti. A to dokonce i přes to, že počet lidí tísnících se například ve vyšetřovacích vazbách na jedné cele se oproti roku 1989 zvýšil. Skutečný disent, tedy politicky aktivní lidé, zahrnoval v 70. a 80. letech asi 2000 aktivistů. Ti tvořili jednu ze dvou hlavních sil polistopadových změn v ČR. Tu druhou sílu tvořili, jak jste zcela správně uvedl, lidé, kteří jsou úspěšní kdykoliv a kdekoliv a proto byli před rokem 1989, kde jinde než v KSČ, StB či jiných tehdejších mocenských strukturách. Všimněte si, že i přes to, že byla pro vstup do KSČ nutná kandidátská lhůta s mnoha překážkami a značná část žadatelů o vstup do KSČ průkaz nakonec nedostala, tak se do strany podařilo vstoupit několika milionům osob. Několika milionů osob, které velmi chtěly mít průkaz KSČ a z nichž přibližně 90% po roce 1989 tento průkaz velmi nechtěla mít. Je sice pravda, že stranu musela po roce 1989 opustit řada lidí kvůli vyhrožování a nátlaku. Tyto případy byly masově rozšířeny a není jim dán prostor v dnešním tisku. I tak však bylo ve straně velmi vysoké množství lidí z prospěchu. To jsme však stále u šesticiferného možná sedmiciferného čísla! Většina těchto lidí své bývalé stranictví buď zcela zatajuje nebo tvrdí, že do strany museli vstoupit. Nemuseli. Chtěli. Moc chtěli! A chtějí vstupovat do všeho, kde to zavání mocí, penězi a prospěchem. Co se týká "vítězů nad socialismem" z řad disentu, lze vypočítávat mnohé privatizéry, tuneláře a korupčníky, zmínit lze například Havla a jeho restituce v rozporu s restitučním zákonem, Vondru a jeho působení v nákupech (ProMoPro a podobně), Kocába a podílový fond Trend, Schwarzenberga ale i Koženého, který emigroval s rodiči jako 16-ti letý do Mnichova a výčet zločinů této osoby po roce 1989, jež pomohla V. Klausovi rozběhnout kupónovou provatizaci, je znám daleko i za hranicemi ČR. Tak by se asi dalo pokračovat nehledě na to, že disidentský charakter mají svým byť komplikovanějším způsobem i některé církve, jež se teď nakrmí dost z majetku, který jim restitučně věnuje zadlužený český stát, přestože původ tohoto "církevního" majektu je v okrádání lidí po staletí. Podstatná je ovšem podle našeho soudu systémová role důležité části disentu, který umožnil návrat vlády kapitálu a vyvlastnění národního majetku. Český stát je proti roku 1989 v deficitu cca 1,5 bilionu korun, byl rozkraden státní majetek za dalších cca 2,7 bilionu korun a dalších cca 1,5 bilonu korun tvoří přímé zadlužení domácností, které v roce 1989 rovněž nebylo. Celkově je ČR proti roku 1989 mínus 5,7 bilionu korun. To je skoro milion korun na každého pracujícího občana ČR. Z domácích zlodějů však v případě prošetření privatizačních kauz vymačkáme sotva pár procent této ztráty. Zbytek nám Švýcaři, Nemci a Američané sotva vrátí. A lidé, kteří otevřeli brány, jen obrátí kapsy svých kalhot a prohlásí ... "my nic". Důvodů proč to udělali, je mnoho a peníze nejsou jediná motivace. Všimněte si třeba někdejších projevů Jana Rumla či současné činnosti Miroslava Kalouska s jeho fanatickou nenávistí vůči všemu solidárnímu a sociálně spravedlivému.

Otázka 3:

Požadujete majetková přiznání a to i zpětně. Zároveň uvádíte švýcarský model jako vzor hospodářství, přitom právě úspěšnost švýcarského modelu je založena na tajení původu majetku. Jak si máme vysvětlit, že nám za vzor dáváte v zahraničí to, co doma kritizujete?

T.Okamura:

Majetková přiznání nesouvisí se Švýcarskem - povinnost doložit zda daním příjmy a zda jsou legální platí zřejmě ve všech civilizovaných státech. A platí i u nás, jen se nevymáhá. Uniká mi Vaše konstrukce, že za vzor dávám to, co doma kritizuju. Jako příklad uvádím prvky přímé demokracie. Tedy švýcarský politický systém. Jejich bývalá pravidla v bankovnictví jsem nikdy nehodnotil a ani nemusím, jelikož  Švýcarsko od něj upouští. Nejsem ekonomický expert, ale Švýcarsko naopak začíná mnohé podezřelé účty aktivně vyhledávat a vyšetřovat. To jste doufám zaznamenali v kauze Mostecké uhelné společnosti nebo když Švýcaři odtajnili účty pražského lobisty Janouška.

Reakce KSM:

Vyhnul jste se polemice o tom, jak to vypadá s demokracií ve společnosti, kde ženy jako v poslední velké zemi Evropy získaly volební právo (1990). Když se podíváte na vývoj švýcarské ekonomiky, tak zjistíte, že ani v roce 1971, kdy bylo ženám přiznávat volební právo na celostátní úrovni, ani v roce 1990, kdy jej dosáhly konečně i v posledním z kantonů, se ve švýcarské ekonomice nic zásadního nezměnilo. Na švýcarskou životní úroveň ani ekonomiku jako takovou tedy nemělo vliv, zda se voleb účastní 40% nebo 80% obyvatelstva. Dávat Švýcarsko za příklad rozvoje demokracie a popisovat přímou demokracii na příkladu země, která právě v upírání volebního práva polovině společnosti kulhala až donedávna na chvostu Evropy, nám připadá nepochopitelné. Švýcarskou pračku světových špinavých peněz jsme zmínili právě proto, abychom poukázali na základní nesouvztažnost mezi ekonomickými zisky bankovního kapitálu a výkonem švýcarské ekonomiky na jedné straně a mírou prvků přímé a nepřímé demokracie na straně druhé. Bez ohledu na to, zda Švýcarsko zahrnuje, nebo nezahrnovalo půlku obyvatelstva do volebního systému, je jeho ekonomika stále jedna z realativně nejsilnějších. Je nezávislá na demokratičnosti či nedemokratičnosti státního zřízení. Švýcarsko v tomto setrvává již od středověku a jeho výchozí pozice je tedy kategoricky odlišná od jakéhokoliv jiného státu Evropy, tím spíše České republiky. Co se týká praktik krytí majitelů kapitálu anonymitou, jak jste ostatně sám uváděl, Švýcarsko od nich ustupuje. To pro to ně ovšem také může znamenat pád, jaký od středověku nezažilo. Nemravné zvyklosti švýcarských bank totiž převzaly banky například ruské, což jim právě v posledních letech přináší švýcarské úspěchy. Současný stav švýcarské ekonomiky je však stále jednoznačně výsledkem praktik minulých, protože nedávné úvahy o průhlednosti jejich bankovnictví se do celkové pozice Švýcarska projeví samozřejmě až po letech, které teprve nastanou. Chtěli jsme rovněž polemizovat s představou, že prvky přímé demokracie, fungující ve Švýcarsku, automaticky zajišťují průžné promítání lidové vůle do politiky státu. Prvky přímé demokracie jsou v zásadě krokem, jenž jde i naším naším směrem. Považujeme ale za důležité upozornit, že politický systém ve Švýcarsku se vyznačuje značnou konzervativností a v zásadě je založen na dlouhodobé dohodě o sdílení moci parlamentními stranami, je to určitý mocenský kartel, který konzervuje stav, a prvky přímé demokracie na tom nic zásadního nemění.

Otázka 4:

Kdyby Komunistický svaz mládeže uspořádal svou vlastní diskusní akci, přijal by jste pozvání a odpovídal na dotazy komsomolců a hostů? Chceme zdůraznit, že naším úmyslem je čistě věcné diskusní a korektní setkání.

T.Okamura:

Besed a diskuzí se účastním rád a pravidelně - přiznám ovšem, že mě dost vyděsil text ve vašem odkazu - je to směs nesmyslů a polopravd s nimiž polemizovat je na samostatnou kapitolu. Autor textu ve Vašem odkazu mj. je evidentně traumatizovaný Švýcarskem, aniž by skutečně postřehl, že v tomto případě byla řeč o politickém systému. O ekonomice zčásti mluvil novinář Jaroslav Novák Večerníček, nikoli já. Kolegu Nováka Váš kolega v textu naopak vynechal, mluvil o srovnání ekonomiky nikoli Švýcarska a okolí, kde bychom museli vzít v potaz například zisky z bankovnictví, ale v rámci jednotlivých kantonů uvnitř Švýcarska a mj. také v rámci států USA kde dokládal, že kantony nebo státy USA s více prvky přímé demokracie mají lepší ekonomiku, nižší dluhy levnější a zároveň lepší a pestřejší veřejné služby.  I laikovi je jasné, že kolega Novák srovnával srovnatelné - tedy regiony v rámci jednoho státu, zatímco Váš kolega kritizuje něco, o čem nebyla řeč a ještě to má za zlé těm, co o tom v podstatě nemluvili. To nesvědčí o dobré práci, novinářských schopnostech ani dobrých úmyslech. Absolutní nonsens je paralela mezi prezidentským systémem a Hitlerem. Jednak srovnat diktaturu jednoho muže bez jakéhokoli prvku přímé demokracie, s přímo voleným prezidentem a lidmi také přímo odvolatelným, je skutečně na pováženou - svědčí to o naprostém zmatení. Samozřejmě Vašemu kolegovi zcela uniklo že prezidentské či lépe řečeno poloprezidentské systémy, kde se o moc dělí zákondárný parlament a výkonná moc v čele s přímo voleným prezidentem, mají mnohé demokratické země - například Francie. Mnohde ovšem vládne jiná forma - kde roli prezidenta kontrolovaného občany má občany sice nevolený, ale přímo odvolatelný monarcha - například Lichtenštejnsko. Mám obavu, že výše uvedené spíš svádí k myšlence, že je třeba v prvé řadě "studovat, studovat, studovat" a pak nejen besedovat, ale následně i komentovat. Já nejsem samozřejmě takový odborník, abych si například troufal přednášet o politických systémech. Jsem připravený na diskuzi, ale musí vycházet alespoň z nějakého reálného základu. Mrzí mne to od komunistů o to víc, že cíle máme doufám stejné  - posílení přímé demokracie, kterou mimo jiné zavedli už komunardé v Paříži, a také posílení odpovědnosti státu za naši zemi a její občany.

Reakce KSM:

V článku reagujícím na Váš diskusní večer bylo málo odlišeno Vaše vystoupení od vystoupení vašich kolegů. Vaše projevy však byly tématicky provázány a vyčerpávající individuální reakce by vydaly na brožuru. Pokud má být článek na webu přečten do konce, musí mít reálnou délku. Z vašich projevů bylo tedy vybráno to, co bylo z našeho hlediska stěžejní. Švýcarsko dominovalo v článku jednoduše proto, že jste ho Vy a Vaši kolegové opakované připomínali od začátku do konce Vaší besedy. Dokonce i kdyby jsme přistoupili na diskusi švýcarského modelu, kde srovnáváte mezi sebou kantony bez ohledu na světové vazby, tak nesouhlasíme s tím, že rozdíl ekonomické úspěšnosti jednotlivých kantonů odráží míru přímé demokracie v těchto jednotlivých regionech. Ekonomicky nejúspěšnější kantony Švýcarska (výše HDP na osobu) jsou ty, které mají nejvyšší míru zalidnění a leží v nížině. Rozložení ekonomické úspěšnosti mezi kantony Švýcarska se tedy řídí stejnou příčinou jako v jakékoliv jiné libovolné zemi a není na tom nic zas tak zarážejícího. Alpské kantony a kantony z pohoří Jura mají nižší HDP než kantony ze střední oblasti Švýcarska a i v rámci podobné geografické oblasti je vidět, že mezi alpskými kantony mají vyšší HDP na osobu ty, které mají vyšší hustotu zalidnění. S demokracií to má pramálo co společného. Lidé vůbec mají dnes ve zvyku zapomínat na to, co znamená slovo demokracie a dávají ho do souvislosti se slovy svoboda, blahobyt nebo nabídkou zboží v obchodech. Necítíme se být traumatizování Švýcarskem, ovšem snažíme se je reálně hodnotit. Proč myslíte, že právě pod tlakem celého světa musí ukončit tajení původu peněz na účtech? V rozvinutých průmyslových zemích jsou jedni z posledních, kdo tak činí. Máme si brát za vzor mezinárodního zloděje? Nevím, zda Vy, nebo někdo z vašich kolegů jste prohlásili, že v USA dlouho nemohli polapit mafiána Al Caponeho a teprve po zavedení povinnosti prokázat původ majetku se na něj našel metr. A právě toto Vy odmítáte vidět u švýcarského příkladu na státní úrovni.

Jistě jste i Vy přemýšlel, proč je svět rozdělený na chudý a bohatý. Všiml jste si, že neexistuje jediný příklad země, která by po antikomunistické restaraci kapitalismu zvýšila životní úroveň svých obyvatel? V roce 1989 měl průměrný občan v ČR desítky tisíc Kčs úspor (vzhledem k inflaci asi kolem sta tisíc až milionu dnešních Kč), dnes má průměrný občan čtvrt milionu dluhů. Část tohoto dluhu padlo na tretky, které nepotřebuje a mají vytvářet dojem, jak se má dobře, většina skončila v zahraničí. Když Václav Klaus spustil neoficiální měnovou reformu, jejímž výsledkem v roce 1990 byla devalvace koruny na cca 10% její původní hodnoty, způsobil tím, že majetek občanů uložený ve finančních ústavech se zmenšil na desetinu. Kupní síla cizinců v ČR se zvýšila desetkrát. Já se nedivím Němcům, že si pak "za několik platů" u nás koupili fabriku. Vy si stěžujete na média, která o Vás hanlivě píší a přitom jsme Vám v článku dali odkaz na přehledný článek, kde se čtenář dozví, že jsou to Švýcaři a Němci, kdo tuto propagandu proti Vám vede. Vy určitě znáte strutkuru vlastnictví "českých" médií. Přesto na tuto skutečnost upozorňujeme.

O Hitlerovi byla v článku řeč v souvislosti se spojením funkce premiéra a prezidenta do jedné osoby, jak navrhovali Vaši kolegové. Nepodezíráme Vás z úmyslu zvyšování koncentrace moci v jedněch rukou až k autoritativní formě vlády. Kumulace pravomocí do rukou jednoho člověka je však vždy velmi nebezpečná. Naši předchůdci v komunistických organizacích byli první na řadě, koho Hitler posílal do koncentračních táborů. Z KSČ tak skončilo život na 20 tisíc osob. Vy se divíte, že jsme k takovým krokům opatrní?

Prezidentský system vlády jako je například v USA ani poloprezidentský jaký funguje kupříkladu ve Vámi zmiňované Francii nepovažujeme za model vlády, který dává výkon moci do rukou lidu, což jak jsme pochopili z Vašeho v zásadě sympatického zdůrazňování přímé demokracie, konvenuje nejen nám, ale asi může být blízké i Vám. Současně si uvědomujeme, že i v poloprezidentském systému, kterým jsou historickým příkladem USA inspirovány politické systémy většiny zemí Latinské Ameriky, lze také dosahovat výzamných úspěchů lidových hnutí, jako je tomu v posledních desetiletích například v Bolívarovské republice Venezuela. Tam je ovšem prezidentský systém historicky danou státní formou, tedy východiskem. Státní politika realizovaná progresivními politickými silami a lidovým hnutím tam směřuje právě k posilování účasti lidu na správě svých veřejných věcí. V případě zavedení takového systému v České republice bychom však očekávali opak.

KSM je organizace zapojená do mezinárodního mládežnického komunistického hnutí. Často se setkáváme s našimi kolegy ze západních zemí i z dřívějších socialistických zemí nebo rozvojového světa. Nemáme nouzi o informace zespodu. Nejsme závislí na německých a švýcarských novinách, které nám zatím ještě laskavě vydávají aspoň v češtině. Chápeme, že informace nefiltrované přes západní propagandu Vás možná udivují, ale zkuste se někdy pobavit s německými komunisty a možná byste se divil, co je přimělo ke vstupu do tohoto hnutí. Možná pak pochopíte víc i nás.

Byli bychom rádi, kdybyste nám odpověděl na dotazy, z nichž některé jsme nyní již jinou formou museli opakovat. Zejména by nás zajímalo:

1. Jak chcete vrátit do České republiky majetek rozkradený, nebo velmi podvodně hluboce pod cenou "legálně" odkoupený zahraničními subjekty, zvláště když za nimi stojí státní zájmy cizích zemí?
2. Napsal jste, že zprivatizovaná "strategická odvětví důležitá pro naší zemi a její obyvatele - vodu, energetické společnosti, kanalizace aj", která byste chtěl vrátit státu, byste odkoupil a ne znárodnil. Jak byste stanovil cenu zpětného vykoupení tohoto národního majetku, jak byste jeho privatizéry donutil k prodeji a odkud byste vzal peníze na tyto podniky?
3. Uvádíte, že "Je třeba, aby vládní či parlamentní právníci zvážili možnost přezkoumávat privatizační smlouvy a v případě možnosti je také rozporovali a pokusili se získat rozkradený majetek zpět". Jaká vláda a jakých politických sil by musela nastoupit, aby tato úvaha získala možnost naplnění? Jak se postavíte k velmi reálné situaci, když byste zjistil, že justice nebude schopna svou kapacitou ani vyšetřit rozsah privatizace Vámi uvedených případů, jež byste podrobil přešetření a zpětnému získání do celospolečenského (státního) vlastnictví?
4. Co říkáte na vlastnické zákulisí českých médií? Jak chcete zajistit, aby česky píšící tisk, který je téměř výhradně v zahraničních rukou, psal ve prospěch a ne proti zájmům pracující většiny obyvatel ČR? Jak se stavíte k situaci, kdy němečtí, švýcarští a jiní zahraniční vlastníci našeho tisku si mohou psát do novin, co chtějí (svoboda slova), zatímco náš občan se zásadní systémovou kritikou kapitalismu v celostátním tisku prostor nedostane, protože eventuelní "škodlivý" názor nebude vlastníkem média otištěn (nadřazené vlastnické právo). Jak tedy vidíte otázku, kdy vlastnické právo účinně eliminuje naplňování práva svobody projevu?

Na závěr:

Pane Okamuro, nejsme si jisti, zda jste pochopil, že jsme článek směřovaný k Vám napsali proto, že jsme na rozdíl od jiných politiků ve vašich projevech našli aspoň snahu, něco poctivého pro občany udělat. Pokud jste článek pochopil jako útok na Vaše vystoupení nebo dokonce osobu, pak jsme si nerozuměli. Komunistické názory jsou u nás již čtvrtstoletí tabu. KSČM je v bázni o svou parlamentní pozici ze svých výstupů vystříhala, takže se obyčejný občan nemůže nikde konfrontovat s komunistickými názory. Za komunistické názory je předkládáno to, co za komunistické názory určí média. Pokud byste cítil potřebu vyjádřit se k výše uvedenému textu, tak se nebudeme bránit další diskusi. Přejeme Vám vše dobré v osobním i profesním životě.

S pozdravem J. Kamenický