header

CookiesAccept

Upozornění: tato stránka používá cookies a podobné technologie.

Pokud nezměníte nastavení prohlížeče, souhlasíte s tím.

Rozumím

Před 55 lety zemřel Josif Vissarionovič Stalin

Josif (dříve uváděný spíše jako Josef) Vissarionovič Stalin, vlastním jménem Džugašvili, na narodil 21. prosince 1879 ve městě Gori v tifliské gubernii v dnešní Gruzii. Jeho otec byl povoláním obuvník, matka pocházela z rodiny nevolného rolníka. Stalin absolvoval církevní školu v Gori a vstoupil do pravoslavného semináře, ze kterého byl v roce 1899 za propagaci marxismu vyloučen. Získal práci v tifliské fyzikální laboratoři jako matematik – pozorovatel, ale ani na chvíli neustal v revoluční činnosti. V srpnu 1898 vstoupil do Sociálně demokratické dělnické strany Ruska a brzy se stal jedním z nejvýznamnějších funkcionářů v Tiflisu.

Policejní represe donutily v roce 1901 Stalina odejít do ilegality a pracovat až do roku 1917 jako profesionální revolucionář. Během této doby byl mnohokrát vězněn nebo pobýval ve vyhnanství na Sibiři. Z vězení i vyhnanství několikrát uprchl. V roce 1903 se poznal s V. I. Leninem. Byl organizátorem revoluce v Zakavkazsku v letech 1905 – 1907 a jedním z vůdců Velké říjnové socialistická revoluce v Petrohradě v roce 1917. Roku 1917 se stal lidovým komisařem národností. Od roku 1922 až do své smrti 5. března 1953 zastával funkci generálního tajemníka Komunistické strany Ruska (bolševiků), která pak v letech 1925 - 1952 nesla název Všesvazová komunistická strana (bolševiků) a od roku 1952 Komunistická strana Sovětského svazu. V letech 1941 – 1946 byl rovněž předsedou rady lidových komisařů a v letech 1946 – 1953 rady ministrů, tj. sovětské vlády.
Josif Vissarionovič Stalin získal tituly a hodnosti hrdiny socialistické práce, hrdiny Sovětského svazu, maršála Sovětského svazu a generalissima Sovětského svazu. Jeho nejvýznamnější spisy a projevy byl vydány pod názvy „Marxismus a národnostní a koloniální otázka“ a „Otázky leninismu“. Druhé z těchto děl obsahuje také významnou stať „O dialektickém a historickém materialismu“ napsanou pro knihu „Dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků)“.
J. V. Stalin zemřel v Moskvě 5. března 1953 ve věku 73 let. Je pravděpodobné, že Stalinovu smrt uspíšil oddalováním poskytnutí lékařské pomoci tehdejší ministr vnitra Lavrentij Pavlovič Berija, který nesl zodpovědnost za porušování socialistické zákonnosti obvykle svalované na Stalina, a po prohlédnutí jeho kariéristické spiklenecké činnosti Stalinem mu hrozilo potrestání. Tomu však neušel ani po Stalinově smrti, kdy byl ještě v roce 1953 odsouzen k smrti a popraven.
Josif Vissarionovič Stalin je osobností světového dělnického a komunistického hnutí, která i dnes, 55 let po smrti, vzbuzuje emoce jako málokterá jiná. A není nadsázkou, když řekneme, že osobnost J. V. Stalina také komunistické hnutí rozděluje tak, jako málokterá jiná.
Sami komunisté marxistického-leninského proudu se mnohdy nemohou shodnout na tom, jak mají J. V. Stalina hodnotit. Aby ne! Vždyť jen za dobu masového vydávání marxisticko-leninské literatury v Československu v letech 1945 – 1989 se stačily vystřídat tři způsoby hodnocení Stalina. Prvním z nich byl nespoutaný chvalozpěv, jehož zářnou ukázkou je „Stručný životopis J. V. Stalina“ z Velké knihovny marxismu-leninismu vydaný v roce 1949 (v roce Stalinových 70. narozenin). Šest sovětských autorů se předhánělo ve vymýšlení formulací typu „Stalinova železná vůle a geniální bystrozrak“, které, bohužel, spíše než k přesvědčení čtenářů o mimořádných vlastnostech a schopnostech soudruha Stalina sloužily spíše k jejich pobavení. Zde je ovšem nutno zmínit, že sám Stalin šíření podobných chvalozpěvů nepodporoval, a v publikacích, na jejichž přípravě sám spolupracoval, např. v „Dějinách Všesvazové komunistické strany (bolševiků)“, se nevyskytují.
Druhý způsob hodnocení J. V. Stalina byl právě opačný a nastolil jej po XX. sjezdu KSSS v r. 1956 její první tajemník Nikita Sergejevič Chruščov, který odsoudil Stalinův "kult osobnosti" jako jev cizí marxismu-leninismu. To však neprospělo sovětskému lidu ani komunistickému hnutí jako celku, nýbrž především Chruščovovi v prosazení jeho vlastních politických ambicí. Sám Chruščov byl po odstranění od moci později kritizován za prvky subjektivismu a voluntarismu (idealistického směru popírajícího objektivitu zákonů přírody a dějin) ve své politice, historie však ukázala, že to byla jen velmi umírněná kritika a s problémy, které N. S. Chruščov způsobil (např. se vzrůstajícím napětím mezi jednotlivými socialistickými státy), se světová socialistická soustava již nedokázala zcela vypořádat.
Po nástupu Leonida Iljiče Brežněva do čela KSSS v roce 1964 byly učiněny pokusy o nápravu škod, které Chruščov způsobil, nebyly však důsledné, a v pořadí již třetí „oficiální“ pohled na Stalina v SSSR i ČSSR byl také dvojaký. Ilustrovaný encyklopedický slovník z roku 1982, podobně jako Slovník vědeckého komunismu a další publikace z této doby, uvádí jednak, že J. V. Stalin „sehrál významnou úlohu při výstavbě socialismu v SSSR, při porážce trockismu, pravicového oportunismu, při organizaci vítězství SSSR ve Velké vlastenecké válce“, jedním dechem však dodává, že „zároveň se dopouštěl teoretických i politických chyb, hrubého porušování socialistické zákonnosti, odchylek od leninských norem stranického a státního života“. Většina měst a míst pojmenovaných po J. V. Stalinovi (včetně legendárního Stalingradu!) byla přejmenována, jméno Stalina zmizelo ze sovětské hymny, odstraněn byl Stalinův pomník nad Prahou. Obraz Stalina chyběl v průvodech, pamětních i zasedacích síních, v publikacích o teorii marxismu-leninismu i historii komunistického hnutí bylo minimalizováno uvádění jména J. V. Stalina, odkazů na jeho dílo a citátů z něj a snímků se Stalinem. Stalinova ulice v Praze zůstat směla až do roku 1989 a na Starochodovskou ji přejmenovala až antisocialistická kontrarevoluční klika v čele s Václavem Havlem.
Ale jen pro pořádek, v době 70. a 80. let, kdy se ke Stalinovi přistupovalo „opatrně“, byl jeho následník Chruščov, který Stalina zaživa „miloval“ a po smrti nenáviděl, vytlačen z obecného povědomí mnohem výrazněji a na rozdíl od Stalina už po něm „ani pes neštěkl“. A L. I. Brežněv byl v Sovětském svazu v době, kdy byl generálním tajemníkem KSSS, vyzdvihován způsobem, který si s tehdy tak kritizovaným „kultem osobnosti“ J. V. Stalina nijak nezadal (zářným příkladem budiž „Stručný životopis L. I. Brežněva“ vydaný ve Svobodě v roce 1977)…
S osobností J. V. Stalina je často spojován termín „stalinismus“. Jedná se o termín antikomunistický a komunistickému hnutí cizí. Členové komunistických stran a organizací, kteří bojují proti „stalinismu“ a marxisticko-leninský proud v komunistickém hnutí (ve skutečnosti jediný skutečně revoluční, komunistický proud) označují jako „stalinský“, by si měli uvědomit, že svými postoji napomáhají antikomunistické štvanici. Jako by toho bylo v naší společnosti po roce 1989 málo ke kritizování, soustředí se na kritiku Stalina, který zemřel před 55 lety.

Luboš Pravda

Partneři:
partneri-kscm
partneri-sckp
partneri-sos
partneri-wdfy
partneri-solidnet
partneri-ceske-mirove-hnutípartneri-festival
partneri-kcp

 partneri-stripkyzesveta

©  Komunistický svaz mládeže

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .