C.6.1. Rodina, rod a kmen

Podrobnosti

Kategorie: Marxismus

Twitter

Engels, B.: Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 21, Svoboda, Praha 1961, s. 72-75, 76-77, 81, 82-83, 89-90, 94-95, 106, 107-109, 116-119, 121-123
(72-75) Podle Morgana se pravděpodobně velmi brzy vyvinuly z tohoto prapůvodního stavu neomezeného styku:
1. Rodina pokrevných příbuzných, první stupeň rodiny. Zde jsou skupiny manželů od sebe odděleny podle generací: všichni dědové a báby uvnitř rodiny jsou navzájem vesměs muži a ženami, rovněž jejich děti, tedy otcové a matky, právě tak jako zase jejich děti vytvoří třetí kruh společných manželů a jejich děti, pravnuci prvních, vytvoří čtvrtý kruh. V této formě rodiny jsou navzájem vyloučeni z manželských práv a povinností (jak bychom řekli my) jedině předkové a potomci, rodiče a děti. Bratři a sestry, bratranci a sestřenice prvního,  druhého nebo vzdálenějšího stupně jsou navzájem všichni bratry a sestrami, a právě proto jsou si všichni muži a ženami. Poměr bratra a sestry zahrnuje v sobě na tomto stupni zcela samozřejmě vzájemný pohlavní styk. Taková rodina by se ve své typické podobě skládala z potomstva jedné dvojice, ve kterém by zase potomci každého jednotlivého stupně byli mezi sebou bratry a sestrami, a právě proto navzájem i muži a ženami.
Rodina pokrevných příbuzných vymřela. Ani u nejdivočejších národů, o kterých vyprávějí dějiny, se nevyskytuje dokazatelný příklad takové rodiny. Že musela existovat, o tom nás přesvědčuje havajský příbuzenský systém, který dosud platí v celé Polynésii a který vyjadřuje stupně pokrevního příbuzenství, jaké mohou vzniknout jen za této formy rodiny; přesvědčuje nás o tom i celý další vývoj rodiny, který předpokládá onu formu jako nezbytný předstupeň.
2. Rodina punaluanská. Byl-li první pokrok organizace v tom, že byl vyloučen vzájemný pohlavní styk rodičů s dětmi, pak druhý pokrok záležel v tom, že byl vyloučen styk mezi sestrou a bratrem. Poněvadž si zúčastněné osoby byly víc rovny věkem, byl tento pokrok neskonale důležitější, ale také obtížnější než první pokrok. Uskutečňoval se ponenáhlu a začal pravděpodobně vyloučením pohlavního styku mezi vlastními sourozenci (tj. sourozenci z matčiny strany), zprvu v jednotlivých případech, z čehož se však postupně stávalo pravidlo (na Havaji se vyskytovaly ještě v tomto století výjimky), a skončil zákazem manželství dokonce i mezi sourozenci náležejícími k vedlejší linii, tj. podle našeho označování mezi dětmi, vnuky a pravnuky sourozenců. Tento pokrok je podle Morgana
"skvělou ilustrací toho, jak působí princip přírodního výběru" 51)
Je jisté, že kmeny, u nichž se v důsledku toho omezily sňatky mezi příbuznými, se musely vyvíjet rychleji a plněji než kmeny, u nichž manželství mezi sourozenci zůstalo pravidlem a příkazem. A jak mocně byl cítit účinek tohoto pokroku, nasvědčuje gens (rod), instituce, která z něho přímo vzešla, ale jejíž význam sahá mnohem dál, která je základem společenského řádu většiny, ne-li všech barbarských národů světa a ze které v Řecku a v Římě přecházíme rovnou do civilizace.
Každá původní rodina se musela nejpozději po několika generacích rozštěpit. Původní komunistické společné domácí hospodářství, které převládá bez výjimky až hluboko do středního barbarství, vyžadovalo určitou maximální velikost rodinného společenství; to se sice měnilo podle poměrů, ale bylo na každém místě poměrně pevné. Jakmile vznikla představa, že pohlavní styk mezi dětmi jedné matky je nepřístojný, musel se vliv této představy účinně projevit při takovémto štěpení starých domácích společenství a při zakládání nových (která prozatím nemusela být totožná s rodinnými skupinami). Jedna nebo několik řad sester se staly jádrem jednoho, jejich vlastní bratři jádrem druhého domácího společenství. Takto anebo podobně se z rodiny pokrevných příbuzných vyvinula forma, kterou nazývá Morgan punaluanskou rodinou. Podle havajského zvyku bylo několik sester, vlastních nebo vzdálenějších (tj. sestřenic prvního, druhého nebo dalšího stupně), společně ženami mužů jim společných, jimiž pak nesměli být jejich bratři; tito muži se však už mezi sebou nenazývali bratry, jimiž už ani být nemuseli, nýbrž punalua, což značí důvěrný druh, cosi jako associé [partner]. Právě tak  měla řada vlastních nebo vzdálenějších bratří ve společném manželství určitý počet žen, nikoli však své sestry, a tyto ženy si navzájem rovněž říkaly punalua. To je klasická forma rodinného útvaru, u něhož se později vyskytly různé obměny a jehož podstatným charakteristickým rysem bylo vzájemné společenství mužů a žen uvnitř určitého rodinného kruhu, z něhož však byli vyloučeni bratři žen, a to nejprve vlastní, později také vzdálenější, a obráceně také sestry mužů.
(76-77) U všech forem skupinové rodiny je nejisté, kdo je otcem dítěte, jisté však je, kdo je jeho matkou. I když žena nazývá všechny děti společné rodiny svými dětmi a má k nim mateřské povinnosti, přece rozeznává své vlastní děti od ostatních. Je tedy jasné, že pokud trvá skupinové manželství, lze původ prokázat jen z matčiny strany, tudíž uznává se jen ženská linie. Tak je tomu skutečně u všech divokých národů i u národů na nižším stupni barbarství; a druhou velkou zásluhou Bachofenovou je, že to poprvé objevil. Toto výhradní uznávání původu podle matky a dědické vztahy, které se z toho časem vyvinuly, označuje jako mateřské právo; pro stručnost toto označení ponechávám. Je však nesprávné, neboť o právu v právnickém smyslu nelze na tomto společenském stupni ještě mluvit.
(81) 3. Párová rodina. K jakémusi sdružování ve dvojice na kratší nebo delší dobu docházelo už za skupinového manželství nebo ještě dříve; muž měl hlavní ženu (stěží se ještě dá říci oblíbenou ženu) mezi mnoha ženami a byl jí mezi jinými hlavním manželem. Tato okolnost nemálo přispěla ke zmatení misionářů, kteří skupinové manželství pokládají tu za neomezené společenství žen, tu za cizoložství čistě podle libovůle. Takové zvykem vytvářené sdružování ve dvojice se však muselo tím víc upevňovat, čím víc se tvořil rod a čím četnější byly třídy "bratří" a "sester", mezi nimiž sňatek už nebyl možný. Popud, který dal rod k tomu, aby se zabránilo sňatkům mezi pokrevními příbuznými, působil ještě dále. A tak zjišťujeme, že u Irokézů a u většiny ostatních Indiánů na nejnižším stupni barbarství je zakázáno manželství mezi všemi druhy příbuzných, které jejich systém vypočítává, a těch je několik set. Tím se stupňovala složitost zákazů uzavírat manželství a skupinová manželství se tak stávala stále nemožnějšími; byla vytlačována párovou rodinou. Na tomto stupni žijí spolu jeden muž a jedna žena, přitom však zůstává právem mužů mnohoženství a příležitostná nevěra, třebaže se mnohoženství i z hospodářských důvodů vyskytuje jen zřídka; od žen se naproti tomu většinou požaduje po dobu, kdy trvá spolužití, nejpřísnější věrnost a jejich cizoložství se krutě trestá. Manželský svazek však může každý z nich snadno rozvázat a děti náležejí právě tak jako dříve jedině matce.
(82-83) Párová rodina, která je sama příliš slabá a nestálá, aby se pro ni vlastní domácnost stala potřebnou nebo i jen žádoucí, naprosto neruší komunistickou domácnost zděděnou z dřívější doby. Komunistická domácnost znamená však vládu žen v domě, stejně jako uznávání jedině rodné matky, poněvadž není možné bezpečně uršit rodného otce, a znamená dále, že ženy, tj. matky, jsou ve velké vážnosti. Představa, že žena byla na počátku společnosti otrokyní muže, je jednou z nejabsurdnějších představ, které byly převzaty z osvícenství osmnáctého století. U všech divochů a u všech barbarů nejnižšího a středního stupně, zčásti ještě i nejvyššího stupně, má žena nejen svobodné, nýbrž i nanejvýš vážené postavení.
(89-90) Tou měrou tedy, jak bohatství rostlo, dodávalo muži jednak významnější postavení v rodině, než měla žena, jednak ho hnalo k tomu, aby tohoto posíleného postavení využil a zvrátil tradiční dědickou posloupnost ve prospěch svých dětí. Nebylo to však možné, dokud platil původ podle mateřského práva. Bylo tedy třeba je zrušit a bylo zrušeno. Nebylo to tak těžké, jak se nám dnes zdá. Neboť tato revoluce - jedna z nejpronikavějších, jaké lidi zažili - se nemusela dotknout ani jediného z žijících členů rodu. Všichni jeho příslušníci mohli zůstat tím, čím byli dříve. Stačilo prosté usnesení, že napříště mají potomci mužských členů zůstat v rodu, kdežto potomci ženských členů mají být z rodu vyloučeni a přejít do rodu svého otce. Tím bylo zrušeno určování původu po přeslici a mateřské dědické právo a nastolen původ po meči a otcovské dědické právo.
(94-95) 4. Monogamní rodina. Vzniká, jak jsme ukázali, z párové rodiny na rozhraní mezi středním a nejvyšším stupněm barbarství; její konečné vítězství je jednou ze známek počínající civilizace. Je založena na vládě muže a jejím účelem je výslovně plození dětí, u kterých je otcovství nepopíratelné. A toto otcovství se požaduje, protože děti se mají jednou jako pokrevní dědici ujmout otcova jmění. Od párové rodiny se monogamní rodina liší mnohem větší pevností manželského svazku, který už nelze rozvázat podle libovůle některé z obou stran. Nyní jej může rozvázat a svou ženu zapudit zpravidla jen muž. Právo na manželskou nevěru mu nyní zůstává alespoň zvykem zaručeno (Code Napoléon je výslovně muži přiznává, pokud svou souložnici neuvede do manželského domu)77) a s postupujícím vývojem společnosti se stále víc uplatňuje; vzpomene-li si žena na starou praxi pohlavních vztahů a chce-li ji obnovit, stíhá ji za to přísnější trest než dříve.
(106) Moderní monogamní rodina je založena na zjevném nebo zastřeném domácím otroctví ženy a moderní společnost je masa, která se jako z molekul skládá ze samých takových jednotlivých rodin. Ve většině případů, alespoň u majetných tříd, musí dnes na rodinu vydělávat muž a živit ji, a to mu dává postavení vládce, které nepotřebuje být nijak právně zvlášť zajištěno. Muž je v rodině buržoou a žena tu představuje proletariát. V průmyslovém světě se však specifický charakter ekonomického porobení proletariátu projevuje v plném světle teprve tehdy, když jsou odstraněny všechny zvláštní zákonné výsady kapitalistické třídy a je nastolena naprostá rovnoprávnost obou tříd; demokratická republika neruší protiklad obou tříd, naopak, vytváří teprve půdu, na která se dá řešit. A právě tak zvláštní ráz nadvlády muže nad ženou v moderní rodině a nezbytnost nastolit opravdovou společenskou rovnoprávnost obou i způsob zavedení této rovnoprávnosti se objeví v ostrém světle teprve tehdy, až budou oba naprosto rovnoprávní. Pak se ukáže, že první podmínkou osvobození ženy je, aby celé ženské pohlaví bylo znovu zařazeno do veřejné výroby, a to že zas vyžaduje, aby monogamní rodina přestala být hospodářskou jednotkou společnosti.
(107-109) Společenský převrat, před nímž stojíme, přemění však alespoň daleko největší část trvalých bohatství, která lze dědit - výrobní prostředky - ve vlastnictví společnosti, a tím zmenší celou tuto starost o dědění na minimum. Když tedy monogamie vznikla z ekonomických příčin, zmizí monogamie, až zmizí tyto příčiny?
Dalo by se celkem právem odpovědět: Ani dost málo nezmizí, naopak, potom se teprve naplno uskuteční. Neboť převedením výrobních prostředků do společenského vlastnictví zmizí také námezdní práce, proletariát, tedy i nutnost, aby se určitý - statisticky zjistitelný - počet žen prodával za peníze. Prostituce zmizí, monogamie, místo aby zanikla, stane se konečně skutečností - i pro muže.
Postavení mužů se tedy rozhodně velmi změní. Změní se však významně i postavení žen, všech žen. Přechodem výrobních prostředků do společného vlastnictví přestane být monogamní rodina hospodářskou jednotkou společnosti. Soukromé vedení domácnosti se stane společenskou prací. Péče o děti a jejich výchova se stane veřejnou záležitostí; společnost se bude starat o všechny děti stejně, o manželské i nemanželské. Tím odpadne starost o "následky", jež je dnes nejpodstatnějším společenským - mravním i ekonomickým - činitelem, který dívce brání, aby se beze všech ohledů oddala muži, kterého miluje. Což to nebude dostatečná příčina, aby se ponenáhlu vyvíjel volnější pohlavní styk a tím také veřejné mínění méně přísné v názoru na panenskou čest a ženskou hanbu? A konečně, což jsme neviděli, že monogamie a prostituce jsou v moderním světě sice protiklady, ale protiklady, které nelze jeden od druhého odloučit, že jsou to póly jednoho a téhož společenského stavu? Cožpak může zmizet prostituce, aniž s sebou strhne do propasti i monogamii?
Tady počíná působit nový činitel, činitel, který v době, kdy se tvořila monogamie, existoval nejvýš v zárodku: individuální pohlavní láska.
Až do středověku nemůže být o individuální lásce mezi pohlavími ani řeči. Rozumí se samosebou, že osobní krása, důvěrný styk, stejné sklony atd. probouzely u osob různého pohlaví touhu po pohlavním styku a že mužům ani ženám nebylo zcela jedno, s kým se octli v tomto nejintimnějším vztahu. Ale odtud až k naší pohlavní lásce je ještě nesmírně daleko. Po celý starověk uzavírali rodiče sňatky za ty, kdo vstupovali do manželství, a ti se s tím klidně smiřovali. Ta trocha manželské lásky, kterou starověk zná, není snad subjektivní náklonnost, nýbrž objektivní povinnost, není to základ manželství, nýbrž jeho doplněk. Milostné vztahy v moderním smyslu se ve starověku vyskytují jen mimo okruh oficiální společnosti. Pastýři, jejichž milostné slasti a strasti nám opěvují Theokritos a Moschos, Dafnis a Chloe, o nichž píše Longos, to všechno jsou otroci, kteří nejsou částí státu, životní sféry svobodného občana. Pokud nejde o otroky, setkáváme se však s milostnými pletkami jen jako s plody rozkladu starého zanikajícího světa a dochází k nim se ženami, které rovněž nepatří do oficiální společnosti, s hetérami, tedy s cizinkami nebo propuštěnými otrokyněmi: v Aténách až v předvečer jejich úpadku, v Římě za doby císařství. Docházelo-li opravdu k milostným pletkám mezi svobodnými občany a občankami, šlo při nich jen o cizoložství. A klasickému milostnému básníku starověku, starému Anakreontovi, záleželo na pohlavní lásce v našem smyslu tak málo, že mu bylo dokonce jedno i to, jakého pohlaví je milovaná bytost.
Naše pohlavní láska je něco podstatně jiného než prostá pohlavní žádost, erós, u starověkých národů. Předně předpokládá opětování lásky u milované osoby; v tom je žena muži rovna, kdežto antický erós se jí vždycky na to neptá. Za druhé dosahuje intenzita a trvání pohlavní lásky takového stupně, že oběma připadá jako těžké, ne-li nejtěžší neštěstí, nemohou-li jeden druhého mít nebo musejí-li se rozejít; aby mohl jeden druhého mít, odvažují se všeho a dávají v sázku i život, což se ve starověku stávalo nanejvýš při cizoložství. A konečně vzniká nové mravní měřítko pro posuzování pohlavního styku; nejde jen o to, byl-li to styk manželský nebo nemanželský, nýbrž také došlo-li k němu ze vzájemné lásky nebo ne. Rozumí se samo sebou, že to s tímto novým měřítkem ve feudální nebo buržoazní praxi nedopadá o nic lépe než se všemi ostatními mravními měřítky - nedbá se ho. Ale nedopadá to s ní ani hůř než s ostatními. Uznává se stejně jako morálka - v teorii, na papíře. A víc se zatím nemůže žádat.
(116-119) Rod se skládá ze všech osob, které prostřednictvím punaluanského manželství a podle představ, které v něm nutně vládnou, tvoří uznané potomstvo jedné určité pramáti, zakladatelky rodu. Protože u této formy rodiny je otcovství nejisté, uznává se pouze ženská linie. Protože bratři se nesmějí ženit se svými sestrami, nýbrž jen s ženami jiného původu, nepatří děti zplozené s těmito cizími ženami podle mateřského práva k rodu. V rodovém svazu zůstávají tedy jen potomci dcer každé generace; potomstvo synů přechází do rodů jejich matek. Co se stane s touto pokrevně příbuznou skupinou, jakmile se ustaví jako samostatná skupina vůči podobným skupinám uvnitř kmene?
Jako klasickou formu tohoto prvotního rodu uvádí Morgan rod Irokézů, zvláště Seneků. Tento kmen má osm rodů, nazvaných podle zvířat: 1.vlk, 2. medvěd, 3. želva, 4. bobr, 5. jelen, 6. sluka, 7. volavka, 8. sokol. V každém rodu panuje tento zvyk:
1. Rod si volí svého sachema (stařešinu pro období míru) a náčelníka (vojevůdce) pro období války. Sachem musil být volen z příslušníků rodu a jeho úřad byl v rodu dědičný, proto se musel při uprázdnění ihned obsadit; válečného náčelníka bylo možno volit i z těch, kdo nebyli příslušníky rodu, a někdy rod tohoto náčelníka vůbec neměl. Sachemem nebyl nikdy volen syn předcházejícího sachema, protože u Irokézů platilo mateřské právo a syn tedy patřil k jinému rodu; mohl jím však být a často skutečně byl zvolen batr nebo sestřin syn. Při volbách hlasovali všichni, muži i ženy. Volba musela však být potvrzena ostatními sedmi rody a pak teprve byl zvolený slavnostně uveden v úřad, a to společnou radou celého svazu Irokézů. Význam tohoto aktu uvidíme později. Sachemova moc uvnitř rodu byla otcovská, ryze mravního rázu; donucovací prostředky neměl. Vedle toho byl z moci svého úřadu členem kmenové rady Seneků, jakož i svazové rady všech Irokézů. Válečný náčelník směl rozkazovat jedině při válečných výpravách.
2. Rod sesazuje sachema a náčelníka podle svého uvážení...
3. Žádný z členů rodu nesmí uzavřít manželství uvnitř rodu...
4. Jmění zemřelých připadalo ostatním členům rodu, muselo zůstat v rodu...
5. Příslušníci rodu si byli vzájemně povinni pomocí, ochranou a zejména podporou při vykonávání pomsty na cizincích, kteří se dopustili přestupku. Pokud šlo o bezpečnost jednotlivce, spoléhal se na ochranu rodu, a to právem, neboť kdo ublížil jemu, ublížil celému rodu...
6. Každý rod měl určitá jména nebo několik jmen, kterých směl z celého kmene užívat jen on, takže jméno jednotlivce zároveň říká, ke kterému rodu patří. S rodovým jménem jsou už spojena rodová práva.
7. Rod může adoptovat cizince, a tím je přijmout do celého kmene...
8. Zvláštní náboženské slavnosti u indiánských rodů lze těžko prokázat; ale náboženské obřady Indiánů více méně souvisí s rody. U Irokézů při šesti  náboženských slavnostech v roce byli sachemové a váleční náčelníci jednotlivých rodů z moci svého úřadu počítáni k "strážcům víry" a měli kněžské funkce.
9. Rod má společné pohřebiště...
10. Rod má radu, demokratické shromáždění všech dospělých mužů a žen rodu, kde mají všichni stejné hlasovací právo...
U velmi mnoha indiánských kmenů s více než pěti nebo šesti rody jsou tři, čtyři nebo více rodů spojeny ve zvláštní skupinu, kterou Morgan nazývá, věrně překládaje indiánský název, podle její řecké obdoby frátrií (bratrstvem)...
(121-123) Stejně jako několik rodů tvoří frátrii, tvoří, v klasické formě rodového zřízení, několik frátrií kmen; v některých případech u silně zeslabených kmenů chybí střední článek, frátrie. Co tedy charakterizuje indiánský kmen v Americe?
1. Vlastní území a vlastní jméno. Každý kmen měl mimo své skutečné sídliště ještě značné území k honbě a rybolovu...
2. Zvláštní, jen tomuto kmeni vlastní dialekt...
3. Právo slavnostně dosazovat sachemy a náčelníky, zvolené rody, a
4. Právo opět je sesazovat i proti vůli jejich rodu...
5. Společné náboženské představy (mytologie) a kultovní obřady...
6. Kmenová rada k vyřizování společných záležitostí...
7. U některých kmenů se setkáváme s nejvyšším náčelníkem, ale jeho pravomoc je velmi malá...
Dále než ke spojení v kmen se velká většina amerických Indiánů nedostala. Nepočetné kmeny, oddělené od sebe širokými pohraničními pásmy, oslabené věčnými válkami, osídlily málo lidmi obrovské území. Tu a tam se v dočasné tísni tvořily svazky příbuzných kmenů, ale jakmile nebezpečí pominulo, zase se rozpadaly. V jednotlivých krajích se však původně spřízněné a pak roztříštěné kmeny opět semkly v trvalé svazy, a tak byl učiněn první krok k vytvoření národů.
________________________________________________________________
51) Lewis H.Morgan, "Ancient Society", Londýn 1877, s. 425; čes.vyd. "Pravěká společnost", Praha 1954, s. 347.
77) Míní se tu článek 230 Napoleonova občanského zákoníku (Code civil), vydaného roku 1804.
________________________________________________________________
 
Marx, K.: Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844
Svoboda, Praha 1978, s. 76
(76) V poměru k ženě jako ke kořisti a služce pospolité chlípnosti je vyjádřena neskonalá degradace, v níž člověk existuje pro sebe sama, neboť tajemství tohoto poměru má svůj nedvojznačný, rozhodný, zřejmý, zjevný výraz v poměru muže k ženě a ve způsobu, jak je pojímán bezprostřední přirozený rodový poměr. Bezprostředním, přirozeným, nutným poměrem člověka k člověku je poměr muže k ženě. V tomto přirozeném rodovém poměru je poměr člověka k přírodě bezprostředně jeho poměrem k přírodě, jeho vlastním přirozeným určením. V tomto poměru jeví se tedy smyslově, redukován na názorný fakt, nakolik se stala člověku lidská podstata přirozeností [Natur] anebo nakolik se příroda [Natur] stala lidskou podstatou člověka. Z tohoto poměru lze tedy posuzovat celkový stupeň vzdělanosti člověka. Z povahy tohoto poměru vyplývá, nakolik se člověk sám sobě stal rodovou bytostí, člověkem, a nakolik sám sebe pochopil; poměr muže k ženě je nejpřirozenější poměr člověka k člověku. V něm se tedy ukazuje, nakolik se přirozené chování člověka stalo lidským nebo nakolik se mu lidská podstata stala přirozenou podstatou, nakolik se mu lidská příroda [Natur] stala přirozeností [Natur]. V tomto poměru se také ukazuje, nakolik se  potřeba člověka stala lidskou potřebou, nakolik se mu tedy druhý člověk jako člověk stal potřebou, nakolik, ve svém nejindividuálnějším jsoucnu je zároveň bytostí pospolitou.
 
Lenin, V.I.: Velká iniciativa
Sebrané spisy. Svazek 39, Svoboda, Praha 1988, s. 45
(45) Podívejme se na postavení ženy. Ani jedna demokratická strana na světě ani v jedné z nejvyspělejších buržoazních republik neudělala v tomto směru za desítky let ani setinu toho, co jsme udělali hned za první rok naší moci my. Nenechali jsme doslova kámen na kameni z oněch hanebných zákonů o nerovnoprávnosti ženy, o omezeních rozvodu, o odporných formalitách, které ho provázejí, o uznávání nemanželských dětí, o vyhledávání jejich otců atd. - zákonů, jejichž pozůstatky jsou ve všech civilizovaných zemích k hanbě buržoazie a kapitalismu tak hojné. Máme nepopiratelné právo být hrdi na to, co jsme v této oblasti udělali. Ale čím důsledněji jsme očistili půdu od balastu starých, buržoazních zákonů a institucí, tím jasněji si uvědomujeme, že je to teprve příprava staveniště, ale ještě ne stavba sama.
Přes všechny osvobozovací zákony zůstává žena nadále domácí otrokyní, protože ji utlačuje, deptá, otupuje a ponižuje hospodaření v malé domácnosti, připoutává ji ke kuchyni a dětskému pokoji a mrhá jejími silami na barbarsky neproduktivní, malichernou, vyčerpávající, otupující a ubíjející práci. Skutečné osvobození ženy, skutečný komunismus začne teprve tehdy, až se začne masově bojovat (pod vedením proletariátu majícího státní moc) proti tomuto hospodaření v malé domácnosti, nebo přesněji, až se toto hospodaření začne masově přebudovávat na socialistickou velkovýrobu.
 
Lenin, V.I.: Inesse Armandové
Spisy. Svazek 35, NPL, Praha 1962, s. 153-154, 155-157
(153-154) Velmi Vám radím napsat osnovu brožury trochu podrobněji. Jinak je tam moc věcí nejasných.
Jeden názor musím vyslovit už teď:
Část 3. - "požadavek (ženský) volné lásky" radím vůbec vyškrtnout.
To, myslím, skutečně není proletářský, ale buržoazní požadavek.
A vůbec, co si pod tím představujete? Co je možné si pod tím představovat?
1.Lásku osvobozenou od materiálních (finančních) kalkulací?
2. Rovněž tak od materiálních starostí?
3. Od předsudků náboženských?
4. Od tatíčkova veta etc.?
5. Od předsudků "společnosti"?
6. Od úzkoprsých názorů (vesnického nebo maloměšťáckého nebo intelektuálsko-buržoazního) prostředí?
7. Od pout zákona, soudu, policie?
8. Od opravdovosti v lásce?
9. Od rození dětí?
10. Svobodu cizoložství? atd.
Vypočetl jsem mnoho variant (samozřejmě ne všechny). Vy ovšem nemáte na mysli body 8-10, ale buď body 1-7, nebo něco na způsob bodů 1-7.
Avšak pro body 1-7 je třeba zvolit jiný pojem, protože volná láska nevyjadřuje tuto myšlenku přesně.
A veřejnost, čtenáři brožury si budou nevyhnutelně pod slovem "volná láska" představovat vcelku něco na způsob 8-10, dokonce i proti Vaší vůli.
Právě proto, že v dnešní společnosti ty třídy, které jsou nejvýřečnější, nadělají nejvíc rámusu a nejvíc "vyčnívají", rozumějí pod slovem "volná láska" body 8-10, právě proto není tento požadavek požadavkem proletářským, nýbrž buržoazním.
Pro proletariát jsou ze všeho nejdůležitější body 1-2 a potom body 1-7, ale to vlastně není "volná láska".
Nejde o to, co Vy subjektivně si pod tím "chcete představovat". Jde o objektivní logiku třídních vztahů ve věcech lásky...
(155-157) Abych ujasnil nejasné, vypočetl jsem asi deset možných (a za existence různých tříd nevyhnutelných) různých výkladů, a přitom jsem konstatoval, že výklad 1-7 bude podle mého názoru typický nebo charakteristický pro proletářky, kdežto 8-10 pro měšťačky.
Má-li to být vyvráceno, pak je třeba ukázat, že tyto výklady jsou (1) nesprávné (pak je nahradit jinými anebo označit je za nesprávné) nebo (2) neúplné (pak doplnit chybějící) nebo (3) že je nelze takto dělit na proletářské a buržoazní.
Vy však neděláte ani jedno, ani druhé, ani třetí.
O bodech 1-7 se vůbec nezmiňujete. Tedy je uznáváte (vcelku) za správné? (To, co píšete o prostituci proletářek a o jejich závislosti: "nemožnosti říci ne", plně spadá pod body 1-7. Tady mezi námi v ničem nevidím rozpor.)
Nepopíráte ani to, že je to proletářský výklad.
Zbývají body 8-10.
Těm "trochu nerozumíte" a "namítáte": "Nechápu, jak je možné (tak je to napsáno!) ztotožňovat (!!??) volnou lásku s" bodem 10...
Podle toho tedy já ji "ztotožňuji", a vy se chystáte vytáhnout do pole proti mně?
Jak to? Proč to?
Měšťačky rozumějí volnou láskou body 8-10 - tak zní moje teze.
Vyvracíte ji? Řekněte, co si představují buržoazní dámy pod slovy volná láska?
Vy to neříkáte. Ale cožpak literatura a život nedokazují, že měšťačky si pod tím představují právě toto? Dokazují to naprosto jasně! a Vy to mlčky přiznáváte.
A je-li tomu tak, máme tu co dělat s jejich třídním postavením, a "vyvrátit" jim jejich názory by asi sotva bylo možné a bylo by to hodně naivní.
Musíte od nich jasně oddělit, postavit proti nim proletářské stanovisko. Musíte počítat s tím objektivním faktem, že jinak ony vytrhnou příslušná místa z Vaší brožury, vyloží si je po svém, udělají z Vaší brožury vodu na svůj mlýn, překroutí Vaše myšlenky před dělníky, "zmatou" dělníky (tím, že jim nasadí do hlavy pochybnosti, zda jim Vy nepřinášíte cizí myšlenky). A oni mají spoustu novin atd.
Ale Vy jste zatím docela zapomněla na objektivní a třídní hledisko a přecházíte do "útoku" proti mně, jako bych já "ztotožňoval" volnou lásku s body 8-10...To je divné, opravdu divné...
"Dokonce i prchavá vášeň a rychle pomíjející milostný poměr" "jsou poetičtější a čistší" než "polibky bez lásky" (konvenčních) manželů. Tak to píšete. A tak se to chystáte napsat i v brožuře. Výborně.
Ale je logické stavět to proti sobě? Polibky bez lásky u konvečních manželů jsou nečisté. Souhlasím. Proti tomu je třeba postavit...co?...Zdálo by se, že polibky s láskou, ne? Ale Vy proti tomu stavíte "prchavou" (proč prchavou?) "vášeň" (proč ne lásku?) - z toho logicky plyne, že se tu (prchavé) polibky bez lásky stavějí proti manželským polibkům bez lásky...To je divné. Nebylo by pro populární brožuru lepší postavit proti maloměšťáckému, intelektuálskému a vesnickému (myslím můj bod 6 nebo 5) konvenčnímu a nečistému manželství bez lásky proletářské nemanželské soužití s láskou (s dodatkem, když už mermomocí chcete, že pomíjivý milostný poměr a prchavá vášeň mohou být nečisté, mohou být i čisté). U Vás to dopadlo tak, že stavíte proti sobě nikoli třídní typy, ale jakési "výjimečné případy", které jsou samozřejmě možné. Ale cožpak jde o výjimečné případy? Chce-li si vzít za téma výjimečný, individuální případ nečistých polibků v manželství a čistých v rychle pomíjejícím milostném poměru - pak musíte toto téma zpracovat v románě (protože zde je základem všeho individuální situace, analýza charakterů a psychiky daných typů). Ale v brožuře?
Velmi dobře jste pochopila mou myšlenku o nevhodnosti citátu z Keyové130), když jste řekla, že je "hloupé" vystupovat v úloze "profesorů lásky". Ba právě. A co v úloze profesorů prchavé lásky atd.?
Věru, že nemám chuť pouštět se do polemiky. Milerád bych tento svůj dopis zahodil a odložil celou věc až na ústní rozhovor. Ale chtěl bych, aby brožura byla dobrá, aby z ní nikdo nemohl vytrhávat pro Vás nepříjemné věty (někdy jedna věta stačí, aby natropila neplechu...), aby Vás nikdo nemohl vykládat po svém. Jsem přesvědčen, že Vám i zde "mimovolně " ujelo pero, a posílám tento dopis jen proto, že si možná na základě dopisů rozeberete osnovu brožury důkladněji než na základě rozhovorů, a osnova je přece věc velmi důležitá.
Neznáte nějakou francouzskou socialistku? Přeložte jí (jakoby z angličtiny) mé body 1-10 a Vaše poznámky o "prchavé lásce" atd. a vyslechněte ji co nejpozorněji: maličký pokus, co řeknou nezaujatí lidé, jaký to na ně udělá dojem, co očekávají od brožury.
________________________________________________________________
130) Ellen Keyová - švédská spisovatelka, která psala o ženském hnutí a o výchově dětí.
________________________________________________________________
 
Lenin, V.I.: O karikatuře marxismu a "imperialistickém ekonomismu"
Sebrané spisy. Svazek 30, Svoboda, Praha 1987, s. 149-150
(149-150) Totéž platí o rozvodu. Připomínáme čtenáři, že se této záležitosti v diskusi o národnostní otázce poprvé dotkla Rosa Luxemburgová.[244] Vyslovila správný názor, že když obhajujeme autonomii uvnitř státu (oblasti nebo kraje apod.), musíme jako sociální demokraté centralisté prosazovat požadavek, aby v nejdůležitějších státních záležitostech, k nimž patří zákony o rozvodu, rozhodoval celostátní mocenský orgán, celostátní parlament. Příklad rozvodu názorně dokazuje, že demokratem a socialistou nemůže být člověk, který nepožaduje okamžitě svobodu rozvodu, neboť pokud tato svoboda neexistuje, je to projev vrcholného omezování utlačovaného pohlaví, ženy, ačkoli není vůbec těžké se dovtípit, že přiznat ženě právo svobodně odejít od muže neznamená vyzývat k tomu všechny ženy!
P.Kijevskij "namítá":
"Jak by vypadalo toto právo (na rozvod), kdyby je v těchto případech (když žena chce odejít od muže) žena nemohla realizovat? Anebo kdyby tato realizace závisela na vůli ještě dalších osob, anebo - což je ještě horší - na vůli uchazečů o 'ruku' této ženy? Domáhali bychom se toho, aby takové právo bylo proklamováno? Samozřejmě že ne!"
Tato námitka svědčí o tom, že P.Kijevskij vůbec nepochopil vztah mezi demokracií jako takovou a kapitalismem. Za kapitalismu jsou obvyklé ne jako jednotlivé případy, ale jako typické jevy takové podmínky, kdy utlačované třídy nemohou "realizovat" svá demokratická práva. Právo na rozvod je za kapitalismu většinou nerealizovatelné, neboť utlačované pohlaví je zotročeno 5
ekonomicky, neboť žena za kapitalismu zůstává bez ohledu na stupeň demokracie "domácí otrokyní", otrokyní zavřenou v ložnici, nebo v dětském pokoji a v kuchyni. Právo volit "své" lidové soudce, úředníky, učitele, porotce atd. je za kapitalismu většinou stejně neuskutečnitelné právě proto, že dělníci a rolníci jsou ekonomicky zotročeni. Totéž platí o demokratické republice: náš program ji "proklamuje" jako "neomezenou moc lidu", třebaže všichni sociální demokraté velmi dobře vědí, že i ta nejdemokratičtější republika vede za kapitalismu jedině k podplácení úředníků buržoazií a k alianci burzy s vládou.
Pouze lidé, kteří jsou naprosto neschopni uvažovat anebo vůbec neznají marxismus, mohou z toho vyvozovat, že republika není k ničemu, právo na rozvod není k ničemu, demokracie není k ničemu, sebeurčení národů není k ničemu! Marxisté však vědí, že demokracie neodstraňuje třídní útlak, nýbrž jen přispívá k tomu, aby třídní boj byl čistší, rozsáhlejší, otevřenější a ostřejší; a to právě potřebujeme. Čím větší je svoboda rozvodu, tím jasněji si žena uvědomuje, že zdrojem jejího "domácího otroctví" je kapitalismus, a nikoli bezpráví. Čím větší je rovnoprávnost mezi národy (není úplná bez svobody oddělit se), tím jasněji si dělníci utlačovaného národa uvědomují, že příčina tkví v kapitalismu, a nikoli v bezpráví.
________________________________________________________________
[244] Rezoljucija ob otnošeniji k neproletarskim partijam, (prinjataja na V [Londonskom] sjezdě  RSDRP. V kn.: Londonskij sjezd Rossijskoj soc.-demokr. rab. partii (sostojavšijsja v 1907 g.). Polnyj tekst protokolov. Izd. CK., Paris, 1909, s. 454-455. (RSDRP).
________________________________________________________________
 {moscomment}