Letošní 1. máj si nepřipomínáme jen Mezinárodní den pracujících. V den kdy máme oslavovat práci, její výdobytky, její úspěchy a boje v její prospěch a proti těm, co z cizí práce žijí, v tento den se nám vnucuje smutnější připomínka.
Již je to totiž 20 let, co Česká republika vstoupila do Evropské unie. Tehdy, pět let po vstupu do NATO, 15 let po porážce socialismu, komunisté varovali před vstupem do EU za podmínek vyjednaných tehdejší vládnoucí třídou ČR. Varovali také před všeobecnou propagandou před referendem. Komunistický svaz mládeže zahájil kampaň proti vstupu. Po dvou desetiletích se tato varování vrchovatě naplnila.
Vstup urychlil všechny procesy kapitalistické kolonizace národů bývalého Československa: rozprodej výrobních sil, profilace ekonomiky do několika oborů, dočasně výnosných pro zahraniční kapitál. Vládnoucí třída ČR se stala ještě více zodpovědnou za imperialistické válečné zločiny po celém světě. Evropa a svět si to šinuly k novému velkému válečnému konfliktu, při rozšiřování NATO k hranicím Ruska, konfrontaci s Čínou, intervencích a podpoře reakcionářů v Libyi a Sýrii, při podpoře převratu na Ukrajině, rozpoutávání občanských válek, zbrojení.
Světová odborová federace, radikální, třídně orientovaný hlas, zastupující přes 105 milionů pracujících, kteří žijí, pracují a bojují ve 134 zemích pěti kontinentů, vzdává čest 138. výročí boje dělníků v Chicagu v roce 1886. Boje, jenž znamenal trvalý mezník dělnické třídy a maják pro dnešní i zítřejší boje, maják nepřerušeného boje za trvalou práci s právy, sociální zajištění, bezplatné veřejné a všeobecné zdravotnictví a vzdělání, důstojný život.
Letošní prvomájové výročí se zapíše do dějin jako krvavé, protože zatímco se miliony pracujících po celém světě organizují, vzdorují protilidové politice kapitálu, kapitalistických vlád a EU, naši kolegové v Palestině budou pohřbívat desítky těl zavražděných každý den v rámci genocidy, kterou provádí Izrael. Pracující ve všech koutech zeměkoule nebudou při páchání zločinu mlčet. Každé prvomájové vystoupení promění v demonstraci solidarity s bojujícím palestinským lidem a odsouzení vražedného státu Izrael a jeho imperialistických spojenců, kteří tím či oním způsobem masakr podporují.
Májové akce v Praze
10. výročí masakru v Domě odborových svazů v Oděse 2. května od 17:00 Václavské náměstí
Mírový průvod osvobození - 9. května České Budějovice
Zatímco antifašisté v mnoha evropských zemích slaví 8. květen jako den osvobození od fašismu a války nebo 9. květen jako Den vítězství, například v Itálii se 25. duben slaví jako Den osvobození na národní úrovni. Portugalsko si letos 25. duben připomíná jako 50. výročí „Karafiátové revoluce“. Při této příležitosti si toto významné výročí připomínáme v tomto prohlášení.
Dne 25. dubna 1974 byl společnou akcí odbojářů a levicových vojenských důstojníků svržen klerikálně-fašistický režim Antonia Salazara. Brzy ráno toho dne byla v katolickém rozhlase přehrána píseň „Grândola, Vila Morena“. To byl signál pro povstání. Movimento das Forças Armadas (MFA) se přesunulo do Lisabonu s vojenskými vozidly, aby obsadilo ministerstva, rozhlasové a televizní stanice a letiště. Tato akce se rozšířila po celé zemi. Povstání MFA bylo podporováno obyvatelstvem a bylo z velké části bez odporu. Revoluce vděčí za svůj název rudým karafiátům, které lidé vkládali do hlavně zbraní vzbouřených vojáků. Od té doby je „Grândola, Vila Morena“ hymnou portugalských antifašistů.
Federace odbojářů - sdružení antifašistů (FIR), 5. dubna 2024
4. dubna 1949 dvanáct západních zemí - USA, Kanada, Francie, Velká Británie (tehdy s Maltou), Itálie, Belgie, Dánsko (s Grónskem), Nizozemí, Norsko, Portugalsko, Lucembursko a Island - založilo „Severoatlantickou smluvní organizaci“ (NATO) coby západní vojenskou alianci. Založení NATO bylo vyjádřením začátku „studené války“, rostoucího napětí mezi bývalými spojenci USA, Francií a Velkou Británií na jedné straně a SSSR na druhé. Zkušenost ničivých následků války byla v Evropě stále všudypřítomná, ale geopolitické vztahy na druhé straně Atlantiku se už začínaly reorganizovat.
Domenico Moro pro ComeDonChisciotte.org
Francouzský prezident Macron nedávno prohlásil: "Nevylučuji vyslání vojáků na Ukrajinu, Rusko nemůže a nesmí zvítězit". To je velmi závažné prohlášení, které by v případě uvedení do praxe vedlo k rozšíření války v Evropě. Z tohoto důvodu další země EU, počínaje Německem a Itálií, přispěchaly s vyloučením zásahu evropských vojsk v konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem. Macronovo prohlášení se může zdát rozporuplné i proto, že v roce 2022 se Francie snažila vyjít Rusku vstříc a tvrdila, že by ho neměla ponižovat, pokud a kdy dojde k uzavření mírové smlouvy. Jaké jsou důvody změny Macronova postoje a jeho nedávných prohlášení? Hlavní příčinu lze pravděpodobně hledat v krizi francouzského imperialismu. Macronovo prohlášení je zejména reakcí na rostoucí přítomnost Ruska ve francouzské sféře vlivu v jeho bývalých koloniích v západní a rovníkové Africe.
V roce 1954 napsal Boris Vian, francouzský básník a hudebník, „Le Déserteur“ (dezertér), slavnou protiválečnou píseň, kterou poprvé zazpíval jiný francouzský zpěvák Marcel Mouloudji na koncertu v den porážky francouzských koloniálních vojsk vietnamskými partyzány pod vedením Ho Chi Minha. Píseň je forma dopisu povolaného, který odmítá jít zabíjet cizí, chudé lidi. Píseň byla zakázaná k vydávání a vysílání ve Francii od začátku až do roku 1962. V době americké imperialistické války a bombardování Vietnamu jí zpívala Joan Baez. Zpívána byla v několika překladech, u nás mimojiné Jaromírem Nohavicou „Pánové nahoře“. Původní francouzský text začíná pro dnešní chvíli možná příznačněji „Pane prezidente, píšu vám dopis…“.
29. ledna uplynulo sto let od narození Luigiho Nona, skladatele, který více než kdo jiný spojil svou hudební činnost s komunistickou politickou angažovaností.
Téměř všechna Nonova díla jsou inspirována politickými fakty a osobnostmi a jeho činnost vždy směřovala k podpoře přístupu k umělecké hudbě pro lidové třídy, které z ní byly vždy programově vyloučeny.
Ve své tvorbě Nono spolupracoval s mnoha významnými instrumentalisty a také s Claudiem Abbadem, prozíravým a demokratickým dirigentem, který vždy dbal na šíření, výchovu a vzdělávání v oblasti hudby a jehož desáté výročí úmrtí si nyní připomínáme.
Těmto dvěma významným osobnostem hudby posledních desetiletí, se již v minulosti věnovali na stránkách Contropiano („Luigi Nono a nostalgie budoucnosti“, „Claudio Abbado a herectví v hudbě“).
Abychom si dnes připomněli zejména postavu Luigiho Nona, vyjdeme z článku, který vydala Granma, oficiální orgán Komunistické strany Kuby, u příležitosti stého výročí narození italského skladatele a který se týká zejména jeho protikoloniální a protiimperialistické činnosti a jeho vztahu ke kubánské revoluci.
Pokud vládnoucí třída ztratila konsensus, to znamená, že už nevládne, ale je pouze panující, držitelkou čisté donucovací síly, což přesně znamená, že široké masy se odpoutaly od tradičních ideologií, už nevěří v to, v co věřily dříve, atd. Krize spočívá právě v tom, že staré umírá, ale nové se nemůže zrodit: v tomto mezivládí dochází k nejrůznějším patologickým jevům.
Více
Palmiro Togliatti: Leninismus v myšlení a činnosti Antonia Gramsciho
http://ksm.cz/literatura/4851-palmiro-togliatti-leninismus-v-mysleni-a-cinnosti-antonia-gramsciho
© Komunistický svaz mládeže
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .
Copyright © 2024 Your Company. Joomla templates powered by Sparky.