Úvodní stránka Sunday, December 08 2019  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Vykořisťování "Francouzského Alžírska" 1871-1954 III. Tisk E-mail
Pondělí, 19 duben 2010

Co se týká technické infrastruktury, ta odpovídala požadavkům kolonializace a kapitálu. Je jisté, že v roce 1830 nebyl v Alžírsku ani kilometr železnice - ale ani ve Francii. Ale oněch 4 372 kilometrů jednokolejné dráhy, často úzkokolejné, jež byly uvedeny do provozu od šedesátých let minulého století, odpovídalo při čtyřnásobné rozloze a pětině obyvatelstva Francie jen jedné patnáctině železnic metropole a to ve vztahu jen k osadnické menšině a jen v rozsahu jedné desetiny v ekvivalentním počtu ke kolonizovanému obyvatelstvu. Odpovídaly svým provozem i svým rozložením jen potřebám odvozu exportních výrobků do přístavů. Spojovaly Maroko a Tunisko přes Orán, Alžír, Bóne (`Annaba) přes kolonizované pláně vedoucí k těmto přístavům v Nemours (Ghazaouct), Bougie (Bejaia) a Philippeville (Skidha). Dopravoval se zinek z Zcllidje, alfa po cestách z Crampelu (Ras-el-Ma), černé uhlí z Becharu/Kenadza a z Djclfy, datle z Tugurtu a Biskry, fosfáty a železo z Kuifu a z Ouenzy.

Všechny nerentabilní přípojky z Tlemcenu do Beni-Saf směrem na Arzew a Mostaganem a i pro dopravu pšenice z Tiaretu a tím spíše do náhorních planin východní části mezi Meskianou, Khenchela a Tcbessou byly již zrušeny. U sítě s vynechanými články vytyčené (podobně jako trat' do Becharu ze strategických důvodů) byla zřízena náhrada v soukromém silničním provozu se 43 078 kamiony v roce 1951. To činilo 40 % automobilového parku, přičemž zde bylo 56 391 soukromých vozidel. To odpovídalo rozsahu francouzského provozu (1 na 40 duší), ale i v této oblasti to platilo jen pro jeden milion Evropanů a pro jednoho z deseti Alžířanů.

3. Dary? Ano, ale nikoliv Alžířanům, ale kapitálu.

  Co zůstává pravdivé v pojednání J. Marscilleho, je neustálost schodků s výjimkou několika let od jedné světové války ke druhé. Ale jde o veřejné schodky a ty nenacházejí svůj původ ve výdajích obecného zájmu a ještě méně v sociálních výdajích provedených "pro Alžírsko". Bylo to vidět na ?vyváženém stavu" spojeném s ?uspokojivou situací ve veřejných financích" v letech 1914 až 1945. To ale nebylo nikterak doprovázeno "příslušně zachovaným životním minimem pro velkou většinu obyvatelstva",246 které doznalo před roky 1941-1942 a 1945 rozsah městské úmrtnosti, ktcr přesahoval 4 % v letech 1911-1929, 4,5 % v letech 1917-1922 i v letech 1927-1929 a dokonce 5 % v letech 1929-1922. Tato úmrtnost má vazbu na podvýživu a nedostatečnou péči a na faktory demografického deficitu.

 Jak poznamenává A. Nouschi, jen 5 až 10 % domorodců je zapojeno do obchodního procesu a jak to nakonec uznává i Marseille, rozdíl v ceně zaplacené výrobci znamená v tomto ohledu hodně.

 Ve skutečnosti státní výdaje vyplývají ze slabých soukromých investic a z pomoci jim poskytnuté pro vykazování zisků. Marseille na to poukazuje když píše, že v roce 1927 (francouzští) vinaři byli rozzlobeni dovozem vína z Alžírska, který podléhal mnohem menšímu zdanění a byl subvencionován tím, že platil benzin na traktory pětkrát méně a přitom zde nebylo sociální pojištění.

 Giscard d'Estaing přebírá od H. de Molineri citaci z roku 1898, podle níž ?Alžírsko již stálo víc než 4 miliardy a požaduje každoročně 20 až 30 milionů po francouzské metropoli k pokrytí svého rozpočtu" ve kterém se zdůrazňuje trvalá nevyváženost mezi úsilím veřejných fondů a slabostí soukromého úsilí dosáhnout patřičných zisků, jestliže "od roku 1865 do roku 1937 veřejné výdaje z titulu kapitálu prvních investic činily 1 531,3 milionů franků "pro srovnání akciový kapitál společností nepřekročil 94 milionů. Alžírsko je společně s Indočínou podle tohoto autora jednou z dvou oblasti vhodných pro "dobré obchody", "kde se nachází 20 z 32 společností", které vykázaly největší zisky.

 Ve skutečnosti "tyto dobré obchody" byly učiněny na úkor alžírského národa a ve prospěch velmi malé menšiny koloniálních vlastníků a velkých francouzských kapitalistických společností, především důlních a také obchodních. Velmi jasný je převod pozemků na základě Warnierova zákona (1873), který se prováděl více přes vynucené transakce (za dluhy, hypotéky atd. ) než formou oficiálních přidělení, často ve prospěch nepřítomných mčstských obchodníků. Tento převod ponechává v padesátých letech tohoto století v rukou 20 000 vlastníků 2 700 000 hektarů, což je třetina (nejkvalitnější) obdělávatelné půdy země, z čehož polovina patří desetině z nich. 99 % alžírských vlastníků se dělí o dvě třetiny zbývající půdy. Ti jsou přinuceni bud' k nedostatečnému jejímu využívání nebo k nádenické práci, eventuálně k zemědělské práci jen jako doplňku k jiné práci. To je také hlavní příčina vylidňování venkova.

 V letech předcházejících druhou světovou válkou a v letech, která ji následovala, zpomalení samotné výroby a obtíže v důsledku krize a války způsobily snížení francouzského exportu a tudíž snížení nebo zmizení schodku v alžírské bilanci. Nicméně tento již přítomný, a jak jsme viděli, zvýšený schodek z 28 na 90 milionů zlatých franků od roku 1863 do roku 1873 se zvýšil v letech 1950 až 1954 z 34 na 78 miliard běžných franků oproti Francii a též stále víc i oproti jiným zemím.

 V letech 1950 až 1953 převedl rozpočet mateřské země do Alžírska 286 miliard franků (asi 40 miliard nynějších franků), z čehož podle Maspétiolovy komise, mohlo být "50 % zřejmě považováno jako poskytnutí pomoci Alžírsku". A tak v roce 1953 z 93 miliard připadlo 62 miliard na funkční výdaje. Ze dvou třetin na vojenské, na investiční úvěry (35,7 miliard), jež posloužily v rozsahu 6 miliard na uhrazení předchozích půjček a v rozsahu 27 miliard na subvence v rozsahu 6 % výdajů koloniálních podniků a z 27 % na půjčky pro ně. A ty ale požívaly ,již přiznané výhody po stránce daňové". Jejich rozsah zdůrazňuje Maspétiolova zpráva. Rozsah fiskálního břemene ve výši 33 % se pro ně ve Francii snížil na 19 % (16,4 % v hutnictví proti 28,4 %; 16,2 % v textilu proti 26,2 %); oproti daním z příjmů z pozemků a zemědělských zisků dále sníženým ze 6 % v rozpočtu v roce 1949 na 1,8 % v roce 1953 se daň ze mzdy zdvojnásobila, daň z příjmu zůstala na stejné výši, nepřímé daně se zvýšily. Tím se prodloužila neustálá snaha "nechat platit chudé" stejně jako před sto lety, kdy musulmané v letech 1863 až 1872 dodali formou "arabské daně" a válečných kontribucí 28 % alžírského rozpočtu proti 2,8 % u těch, kteří žili z kolonializace. V roce 1890 "arabské daně" dodaly 3/4 přímých daní (15 % rozpočtových zdrojů), zatímco osadníci byli ještě zproštěni daně z pozemku. V alžírském hrubém domácím produktu v roce 1953 činil podíl zisků 47 % (239 miliard běžných franků) podíl mezd činil jen 34 % (140 miliard) a proporce akumulovaného a na místě zpětně investovaného kapitálu činil 52 %. Převod zbytku do Francie (46 miliard onoho roku) a částka obchodního schodku představovaly únik kapitálu, který pak vyrovnaly veřejné fondy.

 
< Předch.   Další >
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2019 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.