Úvodní stránka Sunday, December 08 2019  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Vykořisťování "Francouzského Alžírska" 1871-1954 II. Tisk E-mail
Úterý, 13 duben 2010

2. Co představuje toto "Francouzské dílo"? Až do nezávislosti Alžírska slyšeli francouzští školáci chválu nad tímto "dílem Francie". Po roce 1962 se oživují vzpomínky na "výjimečnou infrastrukturu", kterou zde odkázal kolonizátor své kolonii, která se stala nezávislou - cesty, železnice, vinice, citrusové sady, zdravotnictví, školy atd.. Jakoby Alžírsko v roce 1830 nic nemělo a jakoby se mu pak "všechno" dalo. V rámci subtilnějšího koloniálního "revizionismu" Jacques Marseille ve své vydané disertaci že význam výdajů z francouzských veřejných fondu v této zemi by měl dosvědčit šíři úsilí mateřské země. Ten měl takto zavést struktury, které vytvářely nerovnováhu a umožnil uspokojovat poptávku "za cenu obchodního schodku", kteréžto úsilí mělo "zachránit Alžírsko před bídou a rebelií".

 Za důkaz považuje to, že vlastnictví této země nemělo být tak velkou výhodou pro mateřskou zemi, která ji musela vydržovat tímto financováním - a převodem emigrantů s jejich místní spotřebou a následným zjištěním, že s nezávislostí ?zmizení chráněné oblasti nakonec nepřivodilo žádnou vážnou újmu" pro ?Francii?, zatímco podle Les Echos z 12. března 1956 mělo nevyhnutelně "vést k nezaměstnanosti". Příznivý vývoj podmínek směny během krize a druhé světové války v "Alžírsku" by mohl dokazovat, že toho "Francie" nevyužila k tomu, aby "uvalila na své alžírské klienty nadměrné ceny a aby se levně zásobila".

 Nakonec by to byla šlechetnost francouzského kapitálu, který byl odpovědný za narušení "stavu rovnováhy alžírské ekonomiky", kterou Jacques Marseille odhalil "v letech 1914 až 1945 v uspokojující situaci veřejných financí a zahraniční směny", kde se "mzdovou paritou s Francií vyvolala sociální jistota včetně rodinných přídavků", což byla nová "série znevýhodnění odrazujících příliv kapitálu". Mimoto přebírá na svůj účet tezi Figara, kde se 11. října 1953 tvrdí, že jestliže "polovina musulmanských venkovských mas (...) pomalu umírá hladem, je to "důsledek hygieny zavedené Francií". Zvýšení obchodního deficitu by mělo vyjadřovat jen "nevyváženost mezi demografickým vývojem a vývojem výroby". A činí rozvoj infrastruktury odpovědným za rychlé zhoršení finanční závislosti po roce 1945.

 Stačí! Co je pravda v této disertaci, je skutečnost alžírských schodků, jak v rozpočtu, tak obchodního, a to trvalých, s výjimkou některých let v období 1930-1948, kde podmínky směny jsou vyrovnané nebo pozitivní. Tyto schodky předcházely rodinné přídavky a sociální zabezpečení, které byly ve skutečnosti skrblicky poskytovány trvale námezdně pracujícím musulmanům a to nikoliv před rokem 1947 a tím spíše nebyla nikdy uplatňována mzdová parita. Souhlasit s těmito tezemi je možné, jestliže sloučíme skutečnost uvnitř velkých kategorií: "Francie" nebo "Alžírska", bez vel kého rozlišování toho, co je veřejné a co soukromé, co je kapitál a co je vyplácená mzda, jestliže roztřídíme v Alžíru "osadníky", "důlní společnosti" a "musulmany", aniž bychom z nich vydělili ku příkladu hrstku těch, kteří se masově podílí na exportu, atd. To znamená nebrat v úvahu zjištění z roku 1955 učiněné velmi oficiální "Maspériolovou komisí" o nemožnosti zesilovat daňový nátlak na domorodé masy.

  Ve skutečnosti demografie dluží francouzskému hygienickému přínosu jen za očkování (neznámé v roce 1830 ve Francii i v Alžírsku!), které zde bylo zaváděno se zpožděním vzhledem k nákazám, které nerozlišovaly mezi domorodci a osadníky. Počet fungujících lékařů v roce 1939 činil 1 033, v roce 1943 to bylo ] 074 a zvýšil se jen na 1 356 v roce 1945, na 1 449 v roce 1949, na 1629 v roce 1952 (z toho 242 lékařů nemocničních), z čehož bylo 916 v Alžíru a Oránu (jeden na 900 obyvatel, z 94 % Evropanů), a 713 pro zbytek země (jeden na 11 000 obyvatel, z 95 % musulmanů). Zatímco J. Marseille tvrdí, že "životní minimum je poměrně zachováno pro velkou většinu obyvatelstva", léta 1941-1942 a 1945-1946 v piném období "ekonomické rovnováhy" (snad kvůli němu?) zaznamenají opět demografii blízkou té, jež se projevila v hladových letech 1867-1868. Jestliže obecné statistiky to maskují nedostatečnými hlášeními (především úmrtí dětí), občanskoprávní stavy v městech to prozrazují jako před třičtvrtě stoletím.

  V Setifu v roce 1942 byla úmrtnost (4,88 %) téměř dvojnásobná než byla minimální, již tak vysoká úmrtnost v letech 1932, 1936, 1948 a překračovala míru natality. V roce 1945 se jí vyrovnala (na 3,9 %) i přes nehlášená úmrtí dětí, přičemž výrazný vrchol vývoje se projevil v zimě a na konci léta a v roce 1945 v období "plynulého zásobování před novou sklizní" od března do května.

  V Sidi Bel `Abbés podle hlášení, činila úmrtnost 4,77 % v roce 1941; 5,32 % v roce 1942 a 4,8 % v roce 1945. To převyšovalo míru porodnosti (3,77 %; 4 %; 4,27 %), takže zde byl schodek přirozeného růstu o 238, 326 a 135 jednotlivců. To bylo částečně vyrovnáno asi na 115 jednotlivců v roce 1948 s 4,57 % úmrtností proti 5,08 porodnosti, mezi dalšími obvyklými mírami 2,52 % v roce 1951 a 3,72 % v roce 1943, což byl i přes mladý věk populace, dvojnásobek toho, co vykazovala populace tehdejších osadníků. Bylo tornu stejně i v okrajových chátrných čtvrtích, jakož i na "pozemku Sénéclauze", kde úmrtnost zůstala v roce 1951 na 2,8 % a byla způsobena hlavně úmrtností (191) dětí do jednoho roku na 1000 narozených dětí a kde naděje na přežití při narození nepřekračovala 17 let, Tak tornu bylo i ku příkladu v příměstských oblastech Tlemcenu, Miliany a Nedromy.

  Slabá zdravotní služba a bída na venkově ještě více zhoršovala tuto nevyváženost i když nepřesná hlášení zřejmě vytvářela dojem blahobytu. V letech 1947, 1948, 1949 zemřelo za méně než jeden rok 245, 195, 201 dětí z 1000 narozených v prefekturách a podprefekturách země.

  Lze si položit otázku. Jaký podíl má dětská úmrtnost, když rozdíl mezi 276 000 musulmanských dětí ohlášených v roce 1948 a 195 000 opravdu zaregistrovaných, připadá právě na tuto dětskou úmrtnost.

  Rovněž školní docházka se týkala jen docela malého počtu musulmanských dětí školního věku a to převážně chlapců a především městských. V roce 1951-1952 chodilo do základních škol 168 940 chlapců a 56 796 dívek. To je 16 % dětí školního věku (neboli 25 % chlapců a 8,8 % dívek) proti 10 % v roce 1940. Nicméně podle Rozeta v roce 1830 "téměř všichni muži znali číst, psát a opisovat Korán a mnohdy i trochu počítat". Tím spíše, na konci koloniálního období, dovolovala segregace jen výjimečně "musulmanským" dětem dostat se do mateřské školky, do střední školy (jedno dítě na pět evropských), nebo na dodatečné kurzy, kde jich bylo 5 567, z toho 1 625 dívek, 0,6 % z jejich věkově odpovídající třídy proti 10 111 dětí osadníků. Na univerzitě bylo až do nezávislosti jen 5 % studentů z řad původního obyvatelstva.

 
< Předch.   Další >
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2019 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.