Úvodní stránka arrow Zločiny kapitálu arrow Střílejte, jsou to jen dělníci III. Sunday, December 08 2019  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Střílejte, jsou to jen dělníci III. Tisk E-mail
Neděle, 16 září 2007

Další podobná lekce byla uštědřena jiným neposlušným občanům. Tentokrát v Aubinu, v okrese Aveyran. Zde obyvatelé zakoušeli stejné útrapy a byl zde po několika měsících od Saint-Etienne další mrtvý. 1 když předložili její Výsosti správnou a náležitě zpracovanou svou poníženou žádost, výsledek byl stejný. Podobné jevy jsou často motivovány neúprosným osudem sirotků. Soukromá charita se snaží prosadit tam, kde oficiální jednat neumí. A nebo nechce. Ta má přeci jiné, důležitější oblasti na starosti. Proč by měla zvládat děti, jejich věk, místo, časový rozvrh a všechny ty statistiky dotýkající se dětí.

Trvá celá desetiletí než se i proti umělým překážkám a čachrům podaří se zaměstnavateli o dětské práci jednat. Ale musí se opatrně, ohleduplně. Jak by vám to vyhovovalo? Že by děti pracovaly od osmi let? Nebo deseti? A co v dolech? Až od dvanácti? A práce v noci? Od třinácti let?
Dětská pracovní síla, stejně jako ženská pracovní síla, obě špatně placené, přispívaly velmi účinně k rostoucí prosperitě továrního světa.
Když se první inspektoři práce, nejprve po roce 1874 nesměle a na začátku osmdesátých let již s včtší podporou a odvahou objevili v podnicích, kde byly nezákonně zaměstnávány děti, vznikla hra na schovávanou. Ta hra, kterou nemohly dčti provozovat ve škole. Pozor, jde inspektor! A malé nožky pádily k tomu, co měly mechanicky naučeno a co znaly - do vozíku plného špinavých pytlů, které si na sebe naházely. Co říci na adresu těchto ubohých analfabetů? Aby neumřeli hlady, dělali ze sebe spoluviníky těch, kteří je vykořisťovali, proti těm, kteří je chránili. Aspoň se najedli.
Děti? Udělali jste z nich po staletí opravdové mučedníky. A to v pravém smyslu, který vaši ctihodní autoři dávají tomuto slovu. Během krvavého týdne v květnu 1871, kdy ušlechtilá a velkolepá Komuna, odkazovala v momentě svého zániku své poselství, proběhl v některých čtvrtích opravdový hon nejen na věhlasné petrolejové „žhářky", ale i na dčti. A to proto, že si byli jisti, že tato dro-botina, la Gavroche, obratná a schopná proniknout všude, založila mnoho požárů.
Versailles pochopila, že nesmí být nikdo ušetřen. Podle Maurice Dommageta, reakčního historika, se Dauban marně snažil na ulici de la Paix vyrvat smrti pětileté děvčátko. Čtyři děti byly zastřeleny se svou matkou, která přicházela, aby si obstarala petrolej na svícení. Svědek, přítel Camille Pelletana, mu později vyprávěl, jak jiné, zřejmě velmi chudé děti byly odvedeny do kasáren a tam zastřeleny. Poznamenal, že jedno z nich vzlykalo, mČlo bosé nohy obuté do dřeváků. Pak se jen za ním zavřely těžké dveře, když ještě na adresu střelců stačilo vykřiknout - „Zabíjet kluky je hanba!“ a jak vážení lidé kolem řvali „Ano, ano, zbavme se jich, je to sémě lotrovské!"
Sémě lotrovské! Do této obávané a druhořadé kategorie lidí patřil i malý Emil Cornaille, jehož hubené tělíčko bylo 1. května 1891 ve Fourmies na severu Francie, provrtáno koulemi. Umíral v nekonečných bolestech a křečích před hospůdkou „Zlatý prsten", v niž se chtěl ukrýt? Bylo mu deset let a měl u sebe onu tajemnou zbraň, kterou mu našli v kapse v momentě, když jej pohřbívali - dětskou káču.
Střelba ve Fourmies nabyla v historii výjimečný charakter i když jiné byly stejné, ne-li ještě vražednější. Snad je to proto, že k ní došlo v momentě a za podmínek, kdy se tyto ukrutnosti zdály nepochopitelné. Ostatně, slavná „Republika republikánů" zářila, byly zde velké zákony osmdesátých let, dělníkům bylo nakonec přiznáno právo zakládat své vlastní odbory a dokonce z tohoto titulu i jednat se soudy atd,
Ale bylo zde něco co tomu předcházelo. První 1. máj roku 1890, který když se ohlásil, způsobil takový strach mezi buržoasií, že Paříž byla doslova uvedena do stavu obležení. Několik pluků v plné zbroji přispěchalo rychlým pochodem do hlavního města z Versailles. Z Vcrsailles byly rovněž přesunuty dělostřelecké baterie. Všechny policejní stanice, od nejmenší až po ty největší, byly trvale v pohotovosti. Bylo toho tolik, že i pravicový tisk projevoval určité znepokojení. Kronikáři napsali, že Francie mobilizovala víc vojáků v roce 1890 proti svým dělníkům, než v roce 1870 proti Prusům.
A tak Blanqui popravu řekl, že heslem mnoha měšťáků bylo „Raději pruského krále než republiku", což je zajímavá předehra dobře známého „Raději Hitler, než Lidová fronta" z roku 1936. Ostatně zámožné rodiny opustily v roce 1890 Paříž a odešly na venkov. Podobně tak mnohé z nich učinily i v roce 1936, během okupace jejich dílen, skladů a strojírenských provozů.
Ve skutečnosti ale, tento první 1. máj, až na menší srážky, proběhl v celku bez vážnějších střetů.
Dokonce delegace, k níž patřil Jules Guesde, byla protokolárně přijata v Poslanecké sněmovně.
A tak proč Fourmies?
Věčná otázka. Lze nechat stranou směšnou epizodu místního komisaře, který se chvěl a třímal v ruce revolver a který se spíš zaměřoval na chlapíky z továren. Proč si ale nepoložit vážnější otázky. Například na masovou přítomnost vojáků, důstojníků a poddůstojníků. Na způsob, jak byla armáda na zásah proti eventuelním stávkujícím připraven. Starosta Auguste Bemier a předseda průmyslové společnosti Charles Bělin zde také nebyli jen tak. Co bylo příčinou agresivního jednání podprefekta a rychlého příchodu prokurátora? Pal!
Již zrána se shromáždili lide před prádelnou „La Sans-Pareille", s výzvou k tem, co se nacházeli uvnitř, aby se k hnutí připojili. V tom okamžiku začala ozbrojená vojenská skupina pod velením poručíka, bezpochyby více do situace zasahovat, než bylo třeba. Bylo zatčeno několik mužů. Pak, vzhledem k protestům jejich žen a přátel byli ujištěni, že budou v poledne propuštěni. Ale nestalo se tak, A hněv se začínal narůstat.
I zde, podobně jako v případě lyonskych dělníků před šedesáti lety, slib daný dělníkům - neplatil. Je pochopitelné, že odpolední průvod, pobouřeni z nesplněného slibu vyjadřoval Ale tak, že nic vážného nehrozilo. Dokonce se v průvodu projevovalo i veselí. Ale to už bylo moc. Mít radost. Pal!
Dvacetiletá dívka Maric Blondeau kráčela v Čele průvodu a v ruce měla větévku hlohu. Pal! Maric byla zasažena přímo do obličeje a byla doslova skalpována. Její dlouhé rusé vlasy odletěly s hlohovou větévkou v krásném slunečním svitu. Chcete tento druh hodnocení? Vlasy se nikdy nenašly. Jen části mozku a kostí na rohu chodníků.
Dost! Dost, řeknete vy, útlocitné duše, které se umite tak dobře modlit za povznesení do nebe i za vzestup kursu na burze. Dost. Ale čemu věříte? Tyto podrobnosti se nám zajídají stejně jako vám. Ale komu za to vděčíme7 Bylo tam devět zabitých. Jejich jména jsou zapsána na náhrobku ve Fourmies - Louise Hubletová, dvacet let; Charles Leroy, dvacet jeden rok; Gustave Pestiaux, šestnáct let; Emile Segaux, třicet let; Félicie Tonnelier, sedmnáct let; Maria Blondeau, dvacet let; Emile Cornaille, deset let, Maria Diotová, sedmnáct let; Kléber Giloteaux, devatenáct let.
Giloteau byl v onom roce odveden, vlála mu nad hlavou trojbarevná vlajka. Pal!
Maria Blondeau a její hlohová větévka vstoupily do legendy. Co se týká velitele Chapuse, který dal opakovaně povel ke střelbě, tak ten byl později vyznamenán generálem Gallifetcm, stejným výtečníkem. Nebylo zahájeno žádné vyšetřování. Žádný odpovědný Činitel nebyl brán k zodpovědnosti. Nikdo nebyl stíhán s výjimkou Lafargua, který měl dobrý nápad být mezi řečníky na jednom mítinku v dubnu, a odboráře Culina z Fourmies, který během průvodu sepisoval článek na stolku jedné hospody.
Zbývá dodat, že výsledek, a ne ledajaký, se dostavil. Byli odhaleni viníci. A to ne ledajací. Z jedné strany pohledu to byli vlastníci a ředitelé továren, kteří na severu Francie nenáviděli Culma. Z druhé strany pohledu to byl Paul Lafargue, zeť Karla Marxe, ale především velký představitel socialismu ve Francii. Šest let káznice pro prvního, jeden rok vězení pro druhého. Tito dva vůdcové, jak poznamenávají jednotlivé odstavce rozsudku, mohli vyvolat vážný rozvrat. Oněch devět lidí z Fourmies bylo asi zabito propagandou, a ne kulkami. V Poslanecké sněmovně byl dokonce na čas zjednání parlamentu vyloučen poslance Ernest Roche, který ukázal členům parlamentu zakrvácenou košili.
Ve Fourmies byly pušky značky Lebel nahrazující těžkou chassepotku (francouzskou vojenskou pušku z té doby) poprvé vyzkoušeny na lidských terčích. Posloužily i na jiných 1. májích. Následovaly jiné pušky, a jiní muži za puskami, a jiní muži za těmito muži, a někteří další zastávající vysoká politická místa. Někdy dokonce skvělá místa. Radikál Clemenceau před válkou 1914-1918, a socialista Julcs Moch po válce 1939-1945, byli jedni z nich.
Ale je nutný výčet? Mrtví byli i u antifašistických aktivistů. V Le Havru v dvacátých letech, v Paříži 9. února 1934.
Taková připomenutí s odstupem času jsou ohromující. Nebudeme na nich trvat? Možná! Ale nikdy je neztrácejme ze zřetele! Nelze zapomenout to tragické mrazení, které se plné nenávisti, v naší paměti stále ozývá: „Palte, vždyť jsou to jen dělníci!"

Roger Iiordier
Roger Bordier je romanopisec a esejista. Mezí jeho díly: Les blěs, cena Renaudotova, Un age ďor, Le Tour de ville. Meeting, La Grande vie. La Belle de mai. Poslední vydané dílo: Chronique de la citéjoyeuse (AlhinMichel, 1996)

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://davdva.sk/
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2019 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.