Úvodní stránka arrow Zločiny kapitálu arrow Sto let genocidy na Kubě - 5. Spojené státy shrábnou všechno Friday, October 24 2014  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Sto let genocidy na Kubě - 5. Spojené státy shrábnou všechno Tisk E-mail
Středa, 13 červenec 2011

A důsledek je znám. V momentě, kdy se Španělsko ze všech sil snažilo upevnit svou existenci upadající mocnosti na posledním cáru své koloniální říše, dobyvačnému americkému imperialismu, stačilo jen překročit Floridskou úžinu, aby utrhl jako zralý plod největší a nejbohatší z antilských ostrovů. Bez jakékoliv konkurence Anglie, tohoto největšího vývozce kapitálu na světě po celé XIX. století včetně Kuby, kde mu stačilo zachovat své zájmy v západních železnicích, aby posílil dřívější cukrovarnické investice. Když byl kastilský lev odstrčen, bylo třeba odstrčit i jakoukoliv choutku vytvořit kubánský nezávislý stát. Již dávno před rokem 1898 Standard Oil Company, American Sugar Rcfining, Bethlehem Iron Works investovaly do niklu, manganu, přičemž nelze opomenout ani American Tobacco Company.


Zbývalo jen připravit veřejné mínění pod ušlechtilou záminkou (!).práva Kubánců na svobodu. K tomu bylo zapotřebí vymazat rozpor mezi odsouzením nelidskosti "rekoncentrace" a přitěžujícími okolnostmi námořní blokády ostrova, což bylo první vojenské opatření ozbrojené intervence oficiálně se datující od 1. ledna 1899. Slavné "memorandum" státního sekretáře k válce říkalo otevřeně:


Kuba se svým větším územím má též i více obyvatel než Portoriko. Bílé, černé, asijské a jejich míšence. Obyvatelstvo je vesměs netečné a apatické. Je zřejmé, že jejich okamžitá anexe k naší federaci by byla bláznovstvím a než se k tornu přistoupí, musíme vyčistit zemi i kdyby sc přitom mělo přistoupit ke stejným metodám, které uplatnila Božská Prozřetelnost u měst Sodoma a Gomorra."


Křižník "Maine" námořnictva Spojených států byl přítomen v přístavu Havana od 25. ledna 1898 a explodoval zřejmě v pravém okamžiku 15. února s 266 mrtvými na palubě, když celý štáb lodi byl "zázraěnč" na pevnině. "Všechno probíhá klidně!" telegrafoval z Havany reportér Hearstu svému nadřízenému. Ten mu odpověděl: "Zašlete fotografie a já vyvolám válku!" Legální nástroj, který prezident McKinley získal od Kongresu, ona slavná "společná rezoluce", uváděla, že "právo Kubánců být svobodnými" prochází "schopností udělenou prezidentovi Spojených států disponovat zdroji potřebnými k tomu, aby zasáhly do kubánské války o nezávislost a aby pacifikovaly zemi".

Ve svém díle Cesty za cukrem Oscar Zanetti a Alejandro Garcia k tomuto dodávají: "Proradná taktika severoamerického vojenského velení ostrova spočívala v odmítnutí vedení války kubánským silám a v opření se odděleně o jejich různé místní velitele a po dosažení španělské porážky zakázat vstup kubánských bojovníků do hlavních měst s cílem zabránit tomu, aby španělská armáda kapitulovala před vlastenci, kteří byli vyloučeni z podepsání protokolu ratifikujícího španělskou kapitulaci.

A tak svrchovanost nad ostrovy přešla z rukou španělského kolonialismu do rukou severoamerického imperialismu. Pařížská smlouva formálně inspirovaná `humanitárními principy a vznešenými společenskými a morálními povinnostmi' zastírala ve skutečnosti severoamerickou okupaci Kuby na neurčitou dobu a získání španělských kolonií v karibské a pacifické oblasti jakožto válečné kořisti."

Netrvalo to dlouho a veškerý vklad byl získán zpět. Čtyři roky přímé vojenské okupace Kuby skončily 2. května 1901, když kubánské "Ústavodámé" shromáždění přijalo onen pověstný dodatek prosazený americkým senátorem Orvillem Plattem, který omezuje ve známých proporcích nezávislost země. Tento opravný dodatek byl odhlasován pseudoústavodárným shromážděním 21. února a byl násilím vnucen ještě před oficiálním vyhlášením dne 20. května pod cynickou záminkou "zorganizování předání vlády ostrova jeho vlastnímu lidu". K tomuto cynismu, snad při vzpomínce na spoušf z let 1896-1897, Plattův dodatek dodává, že vláda Spojených států přijímá od vlády Kuby "právo zásahu k zachování národní nezávislosti, k udržení vlády vhodné k ochraně životů, zájmů a svobod a uplatnění a rozvoji všech zdravotních stránek směřujících k prospěchu vztahů mezi ostrovem a Spojenými státy."

José Martí, který zemřel v boji, aniž by poznal útrapy svého lidu v důsledku "rekoncentrace", ani ponížení z konfiskovaného vítězství a zrazené nezávislosti, napsal 29. října 1889 v New Yorku: "Aby se ostrov stal severoamerický, k tomu nemusíme vyvíjet žádné úsilí, protože pokud nevyužijeme té trochy času, který nám zbývá, abychom tomu zabránili, pak sc tak stane jeho pouhým rozkladem. Na to ona země čeká a proti tomu se musíme postavit (...), protože jakmile budou Spojené státy na Kubě, kdo pak je přiměje k odchodu?" Jestliže současná vůle kubánského lidu má snahu již po téměř 40 let účinně pozvednout tuto revoluční výzvu José Martího, není divu, že nynější šéf kubánského státu napomohl k tomu, aby byla zveřcjnčna kniha o "rekoncentraci", z níž jsme uvedli několik výňatků. Byla to pro něho příležitost připomenout, že Spojené státy se uchýlily kc stejné metodě ve Vietnamu v tom, co nazývaly "strategickými vesnicemi", což byla kopie toho, co on neváhal srovnat s oněmi "kubánskými koncentračními tábory". Odtud lze uvažovat, že obě největší genocidy naší epochy mají svého kubánského předchůdce. Byla to přinejmenším škola pro nacismus a imperialismus.

Ze svého pohledu prohlásil plukovník Raul Izquierdo Canosa, autor citované knihy, v "Granma" 1. února 1889: "Udržet tak vysoký počet osob na opevněných místech nebo v oblastech pod vojenskou kontrolou předpokládalo zvýšení bezpečnostních opatření po stránce prostředků i lidí. Je přitom jasné, že koloniální správa se vůbec nadmíru nestarala o přijetí `rekoncentrovaných' osob. Podle mého názoru, počátečním Weylerovým omylem při uplatnění tak rozsáhlého a složitého opatření bylo, že dopředu nevytvořil podmínky pro jeho realizaci. Když si Španělé uvědomili problém, který vytvořili, přijali 1. ledna 1897 určitá opatření, jako na příklad vytvoření pěstitelských oblastí na pozemcích mimo opevněných prostorů. Pro Weylera ale, aby mohl zabránit sledu porážek, které v onom roce po sobě následovaly, to bylo již příliš pozdě."

Dostalo se mu při návratu do Španělska smutné slávy. Byl srovnáván s hrabětem z Alby, kterého Filip H. pověřil, aby vymýtil protestantismus v Nizozemsku a který se setkal s neúspěchem i když nechal popravit 8 000 osob. Zemřel ve své posteli v roce 1930 v 92 letech, když přitom doznal svou poslední proměnu - byl odsouzen za účast v komplotu proti diktátoru Primo de Rivcrovi, v čemž popřel sám sebe podle jednoho zapáleného životopisce, který mu sám přisoudil "eleganci, žc nikdy nepozvedl zbraň proti vládě". Tehdy se Španělsko nacházelo uprostřed války o Rif, kdy vylodilo v Maroku tolik vojáků jako na Kubě před třiceti roky. Weyler byl již příliš stár k tomu, aby zde nabídl své služby.

Jean Laille

Jean Laille je žurnalista v L'Humanité a specialista v problémech železniční dopravy v Latinské Americe a ve Španělsku.

 
Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2014 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.