Příměří z 11. listopadu se rovnalo kapitulaci Německa. Muselo vydat svou flotilu, část svého válečného vybaveni a vyklidit levý břeh Rýna, který obsadili spojenci. Francouzi byli nadšeně vítáni v Alsasku-Lotrinsku. Mír byl upraven mezispojeneckou konferencí v Paříži zahájenou 18. ledna 1919 za předsednictví Clemenceaua. Bylo zde zastoupeno 27 států. Ve skutečnosti všechna významná rozhodnutí bvla učiněna v malém výboru prezidentem USA Wilsoncm, anglickým ministerským předsedou Lloyd Georgem a Clemenceauem.

Již 8. ledna prezident Wilson sestavil ve 14 bodech svůj program zavedení nového mezinárodního pořádku založeného na právu národů, aby rozhodovaly samy o sobě a vzájemně přes všeobecnou společnost národů. Ale jestliže masy byly takovým programem nadšené, jednotliví představitelé a diplomati byli skeptičtí. Pro Clemenceau hlavním problémem bylo zlomit německou sílu.
Po obtížných vyjednáváních byla Versailleská smlouva, vnucená Německu, 28. června 1919 podepsána.
Smlouva zřizovala Společnost národů otevřenou nejprve spojencům a neutrálním zemím a byla pověřena řešením konfliktů arbitráží. Německo muselo vrátit Alsasko-Lotrinsko Francii, Poznaňsko Polsku (s koridorem umožňujícím přístup k Baltickému moři) a přijmout, aby osud Šlesvicka, polského Pruska, Horního Slezska byl upraven plebiscitem. Mimoto se zřeklo všech svých kolonií. Zavázalo se uhradit všechny škody způsobené Francii a spojencům.
Francie, jejíž území bylo zpustošeno, dostala v náhradu za své zničené doly na severu země vlastnictví dolů v Sársku. (Samo toto území bylo dáno na patnáct let pod mezinárodní kontrolu.)
Jako záruku proti Německu dále obdržela:
1. zmenšení německé armády na 100 000 mužů;
2, dočasné obsazení levého břehu Rýna spojeneckými silami na
dobu od pěti do patnácti let; příslib anglo-amcncké pomoci v přípa
dě agrese (tento příslib byl později anulován opozicí v americkém
senátu).

Po návratu do USA nemohl dosáhnout president Wilson ratifikaci této smlouvy. USA odmítly vstoupit do Společnosti národů a uzavřely s Německem, v roce 1921, separátní smlouvu.

RAKOUSKO-UHERSKO A TURECKÁ ŘÍŠE SE ROZPADLY
Versailleská smlouva byla doplněna smlouvami ze Saint-Germainu s Rakouskem, Neuilly s Bulharskem Trianonu s Maďarskem, Sévres s Tureckem.
Tyto smlouvy utvrdily rozdělení Rakousko-Uherska a turecké říše a značně pozměnily územní statut střední Evropy a Blízkého východu.
Rakousko a Maďarsko vzájemně rozdělené se staly malými státy. Jeden omezený jen na své německé provincie, druhý pak na území s maďarským obyvatelstvem
Jejich slovanské provincie se rozdělily mezi vzkříšené Polsko, nový československý stát a Srbsko přeměněné ve sjednocené království Srbů, Chorvatů a Slovinců - neboli Jugoslávii.
Sedmihradsko bylo předáno Rumunsku, které se stalo velkým státem o 500 000 km2.
Itálie dostala Istrii s Terstem a Trentinem, a přela se nadále s Jugoslávci o vlastnictví Rijeky a dalmatského pobřeží.
Bulharsko ztratilo přístup k moři.
Řecko získalo Trácii s Andrmopolem a v Asii přístav Smyrnu.
Turecko bylo zmenšeno na území kolem Cařihradu v Evropě a na Malou Asii neboli Anatólů. Průlivy přešly pod mezinárodní kontrolu. Egypt pod anglický protektorát. Ostatní turecké provincie v Asii se měly zorganizovat v svobodné sáty a dány dočasně pod dohled mandátové mocnosti - Společnosti národu.
Všechny tyto smlouvy se obtížně uplatňovaly, zvláště pokud šlo o vytyčení nových hranic. Mohlo se předvídat, že pacifikace bude dlouhodobá, obtížná a přerušovaná novými krizemi. Svět ale vkládal svou naději do Společnosti národů. Víme ale, k čemu pak došlo...

Jean-Pierre Fléchard