Úvodní stránka arrow Zločiny kapitálu arrow Ostudná poprava amerických manželů Rosenbergových a její politický kontext Sunday, December 08 2019  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Ostudná poprava amerických manželů Rosenbergových a její politický kontext Tisk E-mail
Pondělí, 30 červen 2008

K 55.výročí jedné z nejznámějších i nejabsurdnějších justičních vražd v USA: 19.června 1953 byli v americké věznici Sing-Sing na elektrickém křesle popraveni z politických důvodů dva význační američtí vědci, aktivní členové světového mírového hnutí a rodiče dvou malých chlapců, Julius a Ethel Rosenbergovi. Tento zločin americké justice tehdy vyvolal v celém světě vlnu pobouření a odporu. Manželé Rosenbergovi byli obviněni z tzv. „spiknutí za účelem špionáže ve prospěch Sovětského svazu“ a celý politický proces, který byl proti nim veden, typicky zapadal do scénáře tehdejší mccarthyovské hysterie v USA, fanaticky zaměřené proti všemu levicovému a třebas jen sebeméně zásadově kritickému ve vztahu k americkému společenskému systému a jeho mocenské struktuře.

Celý proces měl množství sporných stránek. Význační právníci vyslovovali závažné připomínky, statisíce lidí po celém světě protestovaly, včetně papeže. V telegramech a dopisech Bílému domu požadovali odmítnutí trestu smrti přední spisovatelé, vědci, umělci a význačné osobnosti, jako například Albert Einstein, Louis Aragon, Jean Cocteau, Fréderic Joliot-Curie, Jean-Paul Sartre, a mnoho dalších. Ve Vídni vyšlo do ulic 10 tisíc lidí. Proti hrozící justiční vraždě protestovali dělníci v Římě a Miláně patnáctiminutovou stávkou. V Paříži zatkla policie stovky účastníků několikatisícového shromáždění. Nenávistná obžaloba, vyrobená establishmentem USA, se v zásadě opírala jen o pouhé výpovědi „svědků“ a nepředložila ani žádné konkrétní důkazy. Rosenbergovi prý prozradili Sovětům tajné jaderné informace, což měl být jejich největší „zločin“, neboť politický režim USA snil o svém celosvětovém jaderném monopolu. Korunní svědek této vykonstruované soudní frašky, David Greenglass, bratr Ethel Rosenbergové, teprve po celém půlstoletí(!), v roce 2001, cynicky přiznal, že proti své vlastní sestře křivě svědčil, aby si sám zachránil svoji kůži…
Hlavní obvinění proti Ethel, opírající se především o Greenglassovu výpověď, spočívalo v tom, že údajně přepisovala na přenosném psacím stroji Remington tajné informace o americké jaderné bombě určené pro Sovětský svaz. Sám Greenglass totiž za peníze prodal Sovětům některé jaderné informace, byl proto nejprve americkou státní policií pronásledován, avšak za „spolupráci s vyšetřovateli“, výměnou za účelové a vylhané svědectví proti Rosenbergové, byl odsouzen namísto trestu smrti jen k 15 letům vězení. Greenglass se poprvé přiznal ke křivému svědectví na stránkách knihy redaktora listu The New York Times Sama Robertse, nazvané Bratr. Vyplývá z ní, že v kontextu tehdejší doby studené války, vyhlášené slavným Churchillovým projevem ve Fultonu již v roce 1946, byly důkazy proti Ethel v podstatě vyrobeny na zakázku. „Ať byly poznámky psané ručně nebo na stroji, obsahovaly málo nebo nic nového. Z pohledu prokurátora se ovšem remingtonka (psací stroj) v rukou Ethel Rosenbergové rovnala pistoli s kouřící hlavní,“ napsal Roberts.

Největší „zločin“ manželů: stáli v pevné opozici proti agresivní politice vlády své země

Největším „zločinem“ Julia a Ethel Rosenbergových však bylo, že se oba aktivně angažovali v mírovém a protikapitalistickém hnutí ve Spojených státech, tehdy obzvláště pronásledovaném a často stíhaném nelítostnými represemi, podobně jako je tomu opět v oné nabubřelé supervelmoci v současnosti (a zvláště po událostech 11.září). Oba dva byli komunisté, kteří nebojácně a otevřeně kritizovali sociálně nespravedlivé poměry ve své zemi, ohavný apartheid proti černochům, tvrdé potlačování odborových i jiných občanských práv a svobod pod rouškou demokracie, ničím neospravedlnitelnou volnost pro (neo)fašistické tendence a rasismus, militaristickou zahraniční politiku USA, jejímiž nechvalně proslulými symboly se staly ruiny Hirošimy, Nagasaki, bombardování Pchjongjangu, Sinčchonu či masakry a vraždění korejských civilistů.
Rosenbergovi byli odsouzeni k trestu smrti 29.března 1951 a poté více než dva roky vězněni v nelidské „cele smrti“. Celý proces v mnohém připomínal soudní tragikomedii proti N. Saccovi a B. Vanzettimu z konce 20.let téhož století, dělníkům odsouzeným rovněž k trestu smrti, kteří se již před druhou světovou válkou stali ve „svobodné“ Americe legendárními oběťmi a symboly represí kapitalismu USA proti domácímu levicovému hnutí. Avšak zde mluvíme pouze o symbolech, o jedněch z mnoha pronásledovaných a „oficiální“ americkou společností zavražděných, a to zdaleka ne jen v soudních procesech, zdaleka ne jen v době mccarthyovského řádění 50.let nebo zdaleka ne jen při (mocenským aparátem cynicky tolerovaném) „veřejném“ lynčování, upalování a mučení Afroameričanů, atd. Stejnými symboly a zároveň vzory statečného odporu proti zvůli a nelidskosti toho panujícího řádu, jenž sám sebe překřtil na nedotknutelnou „svobodu“ a „civilizaci“, se před pětapadesáti lety stali i manželé Julius a Ethel Rosenbergovi.
Krátce po poledni onoho osudného dne 19.června, zamítl Dwight Eisenhower druhou žádost manželů Rosenbergových o milost. [Tentýž Eisenhower, který tehdy šéfoval Bílému domu jako americký prezident a jenž se (kromě své spoluodpovědnosti za více než půlroční pokračování v korejském vraždění) zvláště „vyznamenal“ zejména posvěcením špinavých událostí proti Guatemale r. 1954, pomáháním Batistově diktatuře na Kubě, později i krvavými jatkami v Jordánsku, Sýrii, Libanonu či spoluúčastí na (neo)koloniálním mučení a potlačování boje za nezávislost v Kongu.] Když se skutečnost o odmítnutí milosti Julius a Ethel dozvěděli, napsali své poslední dopisy na rozloučenou. „Jsme prvními oběťmi amerického fašismu… Nechť navždy vytrvá pravda naší neviny.“ Taková byla závěrečná slova Julia a Ethel Rosenbergových, skutečných amerických národních hrdinů, dvou statečných lidí, kteří po celou dobu odolávali zoufalému nátlaku svých inkvizitorů a vrahů, aby se k „vině“ přiznali. Ethel čestně odmítla „spolupráci“ s agenty policie a FBI proti svému muži, kterou jí nabízeli výměnou za vlastní záchranu. Ani ona, ani Julius, nikdy nepopřeli minimálně svoji mravní nevinu; a niterná pevnost, s níž oba vystupovali až do poslední vteřiny svého života, by k nám svým příkladem měla promlouvat dodnes. V době popravy bylo Ethel Rosenbergové 34 let a jejímu muži Juliovi o dva roky méně. Jejich děti, desetiletý Michael a šestiletý Robby, se náhle změnily v sirotky. A to vinou oné jedině správné a všeho schopné „svobody a demokracie“, jejíž krvavé rány dopadající na nevinné, byli oba chlapci nuceni – tak jako mnoho dalších – snášet na vlastní kůži; té „svobody“, jež pro malou menšinu jedněch znamená panství, privilegia, extrémní blahobyt a opulentní bohatství, aby pro drtivou většinu ostatních obyvatel „globální Říše“ znamenala jen bezpráví, bídu či nezaměstnanost, zoufalou bolest a smrt.

Skutečná morální nevina je více než „vina či nevina“ z hlediska fašizujícího práva

Z dějinného hlediska je dosud ne zcela jasné, zda vůbec a do jaké míry se manželé Rosenbergovi skutečně podíleli na tom, čemu obžaloba amerických vládnoucích kruhů říkala „špionáž pro SSSR“. Avšak Julius i Ethel mluvili pravdu, když 16 dnů před svoji popravou prohlásili: „Tím, že po nás vláda žádá, abychom se zřekli pravdy o své nevině, přiznává své vlastní pochybnosti o naší vině… Budeme-li popraveni, bude to vražda nevinných lidí a hanba za ni padne na vládu Spojených států. Historie prokáže, ať už budeme naživu či ne, že jsme byli obětí nejhrůznějšího zinscenovaného představení v dějinách této země.“ Neboť i kdyby se oba manželé onoho tak zvaného „zločinu“ dopustili, tím větší by byla jejich morální nevina. Skutečná nevina, jež by byla atributem oné krajně nebezpečné a odvážné služby, kterou by svým činem prokázali lidstvu v zájmu snahy o zlomení amerického jaderného monopolu, v zájmu skutečného úsilí o světový mír a v boji proti americkému jadernému šílenství. Tato nevina by byla v etické rovině něčím naprosto a zcela jiným, než je pouhá formální, oficiální nevina neboli nevina z hlediska pochybného práva. A tohle je tou pravdou, v jejímž kontextu vyniká hrdinství obou manželů ještě výrazněji a zrůdnost soudního rozsudku ještě křiklavěji.
Jsou-li popraveni lidé, kteří nic neudělali, jedná se o zločin. Jsou-li popraveni lidé, kteří naopak udělali mnoho pro věc míru, mnoho proti loupeživým choutkám nejbohatšího Impéria k hegemonii arogantního a soukromovlastnického systému i k jeho sebejistým válečným expanzím, jedná se o zločin ještě výraznější. Pakliže byli v tomto smyslu Rosenbergovi skutečně „vinni“, je nutno se tím spíše a s ještě větším uznáním i obdivem hluboce sklonit před jejich památkou i hrdinstvím. Je nutno tím více připomínat tento barbarský a nespravedlivý rozsudek amerického establishmentu, jako memento, které by nemělo být zapomenuto. Je nutno tím více a s mnohem větším rozhořčením odsoudit dehumanizovaný, dějinně i lidsky neudržitelný charakter celého dosud vládnoucího a globálního systému v čele s USA, jenž ve své dlouhodobé křečovité krizi až po naše nynější dny rozsévá v nesčetných místech světa především ekonomický útlak, válečná utrpení, novodobé otroctví i smrt. A který sebestředně, instrumentalisticky, nepokorně a bezostyšně rovněž drancuje (jako nikdy předtím v celých dějinách lidstva) globální přírodní ekosystém naší planetární biosféry, na níž je lidská kulturní substruktura jednostranně závislá, a to jen v samozvaném jménu tržních i „strategických“ zájmů jeho nadnárodních, finančních či vojenských elit.

Hrdinství J. a E. Rosenbergových posílilo světové mírové hnutí a přispělo
k boji proti jaderné válce

Skutečnost, že v poměrně krátké době po otevřeném vyhlášení studené války ve Fultonu, byl rozbit americký monopol na nejhorší zbraň hromadného ničení všech dob (nepočítáme-li masmédia, která hromadně ničí lidská vědomí), byla sama o sobě klíčovou událostí z hlediska úsilí stamilionů obyvatel planety o udržení světového míru. Jakou že to zemí vlastně byly Spojené státy americké, pomineme-li jejich vlastní, v rozličně třpytivém hávu zabalené apologetické sebe-definice? Byly velmocí, jejíž finanční kapitál spolu se zahraniční politikou podstatnou měrou před válkou přispěly k vyzdvižení Hitlera k moci i k vítězství Francovy fašistické diktatury ve Španělsku.
USA byly velmocí, kde až do poloviny 60.let XX.století byli afroameričtí obyvatelé mnohdy v podstatě méně než zvířata. Velmocí, která poprvé v dějinách – a jako jediná – se neštítila použít jaderné zbraně, díky nimž byla naráz zničena dvě města, v nichž přišly o život statisíce civilních obyvatel. Velmocí, která na sklonku II.světové války zahájila spolu s Velkou Británií bestiální vyhlazovací válku proti řeckým antifašistickým partyzánům a vlastencům, trvající několik let. Velmocí, která od samého začátku XX.století aktivně podporovala a poskytovala pomoc krvavým fašistickým a vojenským režimům v Latinské Americe i jinde ve světě. Velmocí, jejíž dominantní ekonomické subjekty spolu s obchodní, finanční a globální politikou mají dodnes rozhodující vinu na zvláště obludné exploataci absolutní většiny rozvojových, nejchudších a hladovějících zemí světa, především díky její elitou řízeným nadnárodním institucím, jako jsou zvláště Mezinárodní měnový fond a Světová banka. A byly to opět především USA, jejichž armáda, podvodně skrývaná za maskou vlajky OSN, v letech 1950-53 před zraky celého světa páchala jedny z nejhorších válečných zločinů při ozbrojené agresi proti Koreji, během níž bylo umučeno nebo povražděno okolo dvou milionů Korejců včetně dětí. Je pravděpodobné, že možná jen díky tomu, že právě tehdejší Sovětský svaz překazil plány USA na světovou jadernou hegemonii, nebyly proti Koreji použity jaderné zbraně (po kterých tolik toužil fanatický generál a velitel agrese Douglas McArthur).
A právě tento atomový monopol Washingtonu byl zlomen zásluhou země, která sice jistě nebyla žádným absolutním vzorem politické dokonalosti ani třeba ztělesněním platónské ideje Dobra, nicméně jejíž revoluce počínaje rokem 1917 poprvé v dějinách odstranila a překonala odcizující i asociální iracionalitu soukromého vlastnictví a jeho zfetišizované nadřazenosti čemukoliv ve jménu Zisku. Odstranila a překonala systém, který během své 300leté historie dovedl lidstvo k absolutnímu koloniálnímu zotročení drtivé většiny této planety (zotročení, jež dnes „civilizovaně“ pokračuje politikou neoliberální globalizace neboli skutečnou a každodenní(!) genocidou desetitisíců „nadbytečných“ novorozeneckých životů v zemích Jihu), i ke dvěma celosvětovým válkám. Sovětský svaz na svých bedrech nesl hlavní, rozhodující a ničím nepřekonatelnou tíhu boje za osvobození světa od fašistické bestie a v tomto heroickém zápase ztratil 25 milionů svých obyvatel. Ať už byla tehdejší sovětská země v některých aspektech své vnitřní politiky jakákoliv, tak v oné době byl SSSR zároveň (a na rozdíl od USA) nesporně a bez nadsázky důsledným i vlivným epicentrem pro všechny 1. antifašistické, 2. antikoloniální a 3. protiválečné síly ve světě. Fakt, že právě Sovětský svaz se již v tehdejší době stal zároveň jadernou velmocí, kterou musely USA respektovat, významně přispěl k tomu, že alespoň na dlouhá desetiletí bylo znemožněno mocenské elitě Spojených států realizovat chorobné touhy po své globální ekonomické, nadnárodní a vojenské světovládě. Dnes, kdy tuto hegemonii již USA prozatím mají, je možno plně pozorovat děsivé důsledky takového stavu. A to nejen ve spojení s novou érou „bushismu“ v období po 11.září, ale již také například v souvislosti s tzv. novou strategickou koncepcí NATO, která od roku 2000 kromě jiného připouští podle dostupných informací také neslýchanou možnost prvního použití jaderných zbraní.
Nelegitimnost i skutečná státně-teroristická podstata nové americké strategie „preventivních válek“ (ať už pod záminkou tzv. boje proti terorismu či potencionálně pod kteroukoli jinou), se otevřeně a ukázkově projevila rovněž před pěti lety v případě rozpoutání angloamerické agrese proti Iráku, jehož okupace především ve jménu ropných zisků pokračuje dodnes… V kontextu všech těchto skutečností je tedy možno a nutno plně prohlásit, že jestliže se manželé Rosenbergovi skutečně nějakým způsobem podíleli alespoň na částečné pomoci sovětskému jadernému programu (ovšem sám Sovětský svaz měl zároveň mnoho vynikajících fyziků v čele s Kurčatovem, kteří v konstrukci atomové zbraně rozhodně nebyli závislí na jaderné špionáži v USA…), pak více než odvážně přispěli k jedné z tehdejších podob aktivního boje proti válkám i k posílení míru na Zemi.
Z těchto důvodů by nikdy neměly upadnout v zapomenutí ani žádné ze zásadních okolností politického procesu vedeného proti Juliovi a Ethel Rosenbergovým, ani samotná cynická poprava těchto významných představitelů tehdejšího světového protiválečného hnutí. Jejich smrt stále představuje v širším dějinném rámci hluboký význam, jenž nese hodnotu aktuální kritické výzvy i silného mravního příkladu. Právě tohle oba hrdinové odkázali a odkazují lidstvu, všem, kdo také nyní (a možná právě nyní…) bojují proti militarismu, cizím vojenským základnám na našem území a za mír. Proto zejména v našem nynějším světě, jehož jsme součástí, bychom na ona dvě veliká jména neměli zapomenout.

David Pěcha

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://davdva.sk/
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2019 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.