Úvodní stránka arrow Zločiny kapitálu arrow "Oběti komunismu"-Koukal Sunday, December 15 2019  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
"Oběti komunismu"-Koukal Tisk E-mail
Středa, 19 březen 2008

Salcburk. Začátek padesátých let. Město festivalů mozartovské hudby. Plné historických staveb, chrámů a kostelů, paláců i mesiánských domů. Tady svého času žil veliký Wolfgang Amadeus Mozart, vznikla i nejvýznamnější vánoční píseň všech dob - Tichá noc, svatá noc. Nádherné procházky v okolf města sem lákaly turisty, i když v době poválečné se ještě neskvělo svou minulou krásou. To všechno ale obyvatelé uprchlického lágru IRO, vzniklého brzy po únoru 1948 neměli možnost užívat. Nebyli tu právě vítanými hosty. Rakousko se vzpamatovávalo z důsledků války a stále byto okupovanou zemi. Noví hosté pro obyvatele znamenali přítěž a vyvolávali závist, protože dostávali něco, co podle zdejších lidi mělo zůstat zde. Nemohli na tom však nic změnit. Jedním z těch, kteří do tábora přibyli na saměm počátku roku 1951, byl i Lubomír Koukal.

Vraťme se o několik let zpět. Do roku 1948. Tehdy rodině velkohoteliéra Koukala se najednou změnil život. Prohrou stran, jejichž ministři podali demisi, a tím vyvolali vládní krizi, bylo nad slunce jasnější, že i majetek rodiny Koukalovy se neudrží dlouho v jejich rukou. To první pochopil Lubomírův nevlastní bratr a již v březnu ilegálně překročil hranice, aby - snad s částí peněz, které rodina měla v zahraničí - se dostal až do Austrálie, odkud domů posílal dopisy plné spokojenosti. Tradovalo se, že si tady otevřel svůj hotel a prosperuje. Lubomír, který tehdy ještě studoval, ho stále měl jako vzor před očima.

Přes hranice
V roce 1950 se Lubomír rozhodl vydat za bratrem. Věděl, že to nebude jednoduché. Hraníce byly uzavřeny. Nebylo snadné je přejít, at již z té nebo druhé strany. Lubomír však znal správné lidi. I když na rozdíl od svých kamarádů se neměl právě špatně, dostal slušné zaměstnání, postrádal výhody z minulosti, kdy kolem něj se pohybovali řidič, služebné, kuchařka. To bylo pryč a ještě zvyšovalo nenávist k režimu.
Koncem roku se rozhodl. Svému děvčeti Aleně se svěřil se svým plánem. Snad jí i slíbil, že jakmile bude v zahraničí, že jí napíše, aby přišla za ním. Asi souhlasila, i když jeho nápadem nebyla právě nadšena.
8. ledna 1951 přešel tedy hranice a po prvních výsleších na druhé straně se ocitl v táboře u Salcburku. Najednou byl však sám. S nepatrnými prostředky v kapse mezi lidmi, kteří mu nebyli blízcí a z nichž mnohé dokonce neměl rád. Naděje na přesun do Austrálie se jakoby rozplynula. Chyběly peníze i doklady na cestu. O tom všem psával domů. zvláště pak své Aleně. Několikrát ji dokonce vyzval, aby za nfm přijela, že ve dvou jim bude lip a děvče stále zamilované se rozhodlo ho vyslyšet. A tak po několika týdnech i ona se ocitla v lágru, a ač bydlení takovýchto dvojic bylo zakázané, Žili spolu. Živořili však. Prý i občas měli hlad, jak Koukal přiznal později.
A pak se na něj usmálo - alespoň si to myslel - štěstí. Pozval si ho k sobě muž, jehož jméno sice Lubomír neznal, ale jehož kancelář v prostoru tábora byla známa svým luxusem.
Ocitujme si část z knihy Aloise Císaře a Oty Holuba Příběhy věrnosti a cti, jež v kapitole Agent jedná o této Části životního příběhu našeho hrdiny...
»Múžete mít peníze, krásný byt, auto, ženy, ovšem...- musíte si to zasloužit. Za pobytu zde jste snad už poznal, že na Západě můžete mít, co hrdlo ráčí, ale nikoli zadarmo!"
"Jsem ochoten udělat vše, abychom se už konečně dostali z tábora,- vyhrkl Koukal...
Pak se prý muž zajímal o důvody Koukalova útěku. Měl uslyšet slova o nenávisti ke "komunistickému režimu". Na námitku, že právě jemu komunisté umožnili získat slušné zaměstnání, měl Koukal odpovědět: »Slušné, slušné... o to přece nejde. Já bych nikdy nemohl podporovat svou prací ty, kteří nám sebrali hotel... Nemohu žít v zemi, kde není svoboda a demokracie."
»Je vidět, že vám režim za železnou oponou leží pořádně v žaludku. Proč jste vy a další vám podobní nedokázali proti němu něco účinného dělat? Nějak mu škodit."
Nezávazná diskuse se pomalu měnila v konkrétnější. Končila otázkou, zda by si Koukal nechtěl vydělat prostředky na lepší život již nyní. Lubomír okamžitě souhlasil.
Musel však uběhnout určitý čas, než se nabídka konkretizovala. Ne ale zase tak dlouhou, protože západní rozvédky potřebovaly - při značně omezených stycích se zeměmi východní Evropy - mnoho agentů, kteří by byli ochotni plnit jejich úkoly. Jen do konce roku 1949 bylo totiž při přechodu hranice zadrženo na pět set západními zvláštními službami vyškolených mužů.
Lubomír Koukal v té době ještě nevěděl, s jakým úkolem se pro něho počítá. Věřil však ve svou šťastnou hvězdu. I proto po návratu na cimru rozzářeně svěřoval své slečně: -Alko, máme po bídě. Za chvílí budeme mít peněz jako třísek.- A i když si dívka dělala starosti, bála se nebezpečí, oba byli spokojeni. Začali mít perspektivu. Bylo nutné jen čekat.
Když ho po řadě dalších dnů pozvali do známé kanceláře, našel tam jiného elegantního muže. Mluvil sice česky, ale bylo jasné, že čeština není jeho mateřštinou.
Opět si vypůjčme citaci z výše uvedené knihy...
»Budu věcný a stručný. Dostanete tři sta dolarů za maličkost -přejdete do Československa s aktovkou oznámkovaných zalepených dopisů a vhodíte je do schránky - na kterýchkoli místech. Zavážete-li se k pravidelným cestám, řekněme ke dvěma do měsíce, dostanete za každou z nich až šest set dolarů." Lubomíra prý suma úplně zaskočila. Okamžitě souhlasil.
»To ale není jediný úkol. Ze zpáteční cesty přinesete pražský telefonní seznam. Najdete ho v každé budce. Dál několik map Česko-polského pohraničí, mapu ČSR, automapu, několik pražských pohlednic s motivy, které určím, a Československé poštovní známky, a nejdůležitější bude, abyste z první cesty přinesl všechny druhy potravinových lístků." Muž se přitom neváhal vychloubat. Prý jako absolvent Vysoké Školy hospodářských véd Koukal jistě ví, co bude znamenat, když zkopírované potravinové lístky budou v dalších cestách dopraveny do republiky. Tady silné naruší ekonomický systém státu, zásobování a způsobí nespokojenost obyvatel.
Za několik dalších dnů byl proškolen. Později při výslechu se vyjádřil, že s chováním instruktorů nebyl spokojen. Chovali se k budoucím agentům nadřazeně se snahou vychovat z nich poslušný nástroj. Ale to už může být spíše snaha Koukala ukázat se československým orgánům z lepší stránky.

Znovu doma
Pak přišel jeho den. 31. března 1951 v nádražní restauraci v Salcburku se sešel se svým řídícím orgánem. To už měl v kapse speciální mapu, falešné doklady a pistoli značky Steyer. Nebyl však sám. Ještě jeden muž s ním měl přejít po stanovené trase. Jeho úkol však Lubomír neznal a ani se nesnažil ho poznat. Jen úkol s dopisy se překrýval. S pistolí se v době výcviku naučil zacházet, i orientovat se v neznámém terénu. Protože jeho výsledky pří výcviku byly nadprůměrné, bylo mu slíbeno, že po návratu se po speciálním Školení přímo v USA stane zvláštním agentem a časem mu bude umožněno, aby se i s Alenou přesunul za bratrem do Austrálie.
Koukal později velmi podrobně popsal i svou cestu Rakouskem. V nádražní restauraci oběma agentům byla představena žena středních let, s níž se měli setkat druhý den ve Vídni. Teprve tam od ni měli převzít aktovky s dopisy, ostatní už věděli. Ve Vídni je žena skutečně čekala. Vyzvedla v nádražní úschovné aktovky, strčila jím je do rukou a rychle se ztratila v davu. Nyní již bylo vše v rukou obou mužů.
1. dubna v prostoru Chlumu u Třeboně přešli v noci hranici. Tady to Lubomír dobře znal. Jezdíval sem jako kluk, když ješté hranice nebyla neprostupná. V šest ráno dorazili už za »čáru« na okraj lesa, tři sta metru od železniční stanice. Koukal na rozdíl od druhého muže byl zvědavý. Svěřil se mu. Že ho zajímá, komu vlastně nesou dopisové vzkazy. Ten druhý mu měl říci, aby si něco podobného nezvykal. Lubomír přes toto varování si nemohl pomoci a otevřel aktovku. Adresy mu mnoho neřekly. Dopisy tedy strčil zpátky a vyslechl poslední pokyn svého zkušenějšího druha, který mezitím si přezul rozmáčené boty.
Citujme opět podle uvedené knihy:
-Zbav se toho co nejdříve, víc ti radit nemohu. Zlom vaz! Sejdeme se tak, jak bylo určeno. Kdyby se stalo něco nepředvídaného, platí smluvený čas, ale o čtyřiadvacet hodin později. Déle nečekám a vracím se sám. Jasné?
S tím se také rozešli. Koukal chvíli čekal, posvačil, přezul se také do suché obuvi, mokrou zastrčil do aktovky a loudavě, se srdcem v kalhotech, se vydal k nádraží. Bylo tu několik lidí, nikoho však mladý muž nezajímat. Koupil si lístek a nasedl na vlak jedoucí do vnitrozemí. Teprve v něm se dozvěděl, že vlak končí ve stanici Vese-lí-Mezimostí a další pojede až za hodinu.
Tady vystoupil poslední. Ostatní cestující už dávno prošli nádražím, když on opouštěl vagón. Aby nebyl nápadný, aktovku s dopisy nechal v kupé, protože se bál. že se dvěma by tak po ránu byl příliš na očích. Už zjistil, že zde vlak stojí, že má do příjezdu toho svého dost času, aby se pro ni vrátil.

Smůla
Byla doba, kdy na nádražích se pravidelné pohybovali příslušníci SNB. Pro různé zlodějíčky nekvetla tak pšenice a krádeží tudíž nebylo mnoho, šlo o jakousi prevenci a v případě nějakého kriminálního deliktu i možnost rychlého zásahu příslušnými orgány. Na Koukalovu smůlu jeden z příslušníků, když přijel vlak z Chlumu, stál právě na perone. Překvapilo ho. že jakýsi člověk liknavě vystupuje z právě přibyvšího vlaku a dost dlouho po posledních vystupujících. Proč? Kradl tam? Co? Měl v ruce černou aktovku, postál chvilku na stu-pátku. rozhlížel se a když se mu zdálo, že mu nikdo nevěnuje pozornost, vydal se teprve k nádražní budové.
Štábní strážmistr Václav Kronika mél své zkušenosti. Už zadržel víc zlodějů a zlodějíčků. Když se mladík, jenž právě v té chvíli příslušníka uviděl, přiblížil, zastavil ho. Podle později zaznamenaného zápisu v protokolu se ho Kronika zeptal, odkud přijel. Dostalo se mu odpovědi, že z Chlumu.
A zase využijme text z knihy Aloise Císaře a Oty Holuba:
»A to jste nevěděl, že tady vlak konči? Všichni cestující už přece vystoupili,"
"Věděl, ale trochu jsem zaspal...-
»To se stévá,« připustil Kronika a pokračoval: »A že jsem vás v Chlumu dosud neviděl. Znám to tam dobře, ale vaši tvář si nepamatuju.-
»Nastupuju tam u státních lesů jako úředník a hledal jsem ubytování,- lhal Koukal.
»Mohl bych vidět váš občanský průkaz?- pokračoval strážmistr a natáhl ruku.
»Totiž..„ já ho sebou nemám." zavrtěl Koukal hlavou. »Ale zde je můj vysokoškolský index a řidičský průkaz. Pro občanku se právě vracím do Prahy. To ta moje hlava děravá...," dodal se zasmáním. "Prosím, tady je jízdenka,"
-V pořádku, pane Koukale,- četl Kronika jméno z indexu. -Přece jen ale prosím, abyste šel s námi do přednostovy kanceláře."
Koukal moc chuti neměl. Chtěl se vymluvit, že by mu mohl ujet vlak, avšak příslušník ho ujistil, že má času dost...
A tak šli.

Výstřely
V kanceláři Štábní strážmistr za přítomnosti svého kolegy strážmistra Františka Vančury požádal Koukala o zapůjčení aktovky Stále zřejmě myslel na potenciálního zloděje. Lubomír, který si blahopřál, že druhou aktovku nechal zatím ve vagóně odstaveného vlaku, mu ji bez meškání podal. Asi si byl jistý, Že nic nemůže být odhaleno. Jenže Kronika z aktovky vytáhl promáčené boty. To dalo výslechu jiný smér. Na otázku, kde vlastně v noci lyžoval, odpověděl Koukal výmluvou. Prý je měl na noze, když Šel v Chlumu na zastávku. Jenže Kronika to tam znal. Odvětil, že nikde kolem nádraží sníh už není. Drží se jenom v lese. Navíc jsou tak promáčené, že se s nimi musel brodit sněhem celou noc. Jak právě to Koukal vysvětlí? Zdálo se, že je rozhodnuto. Varianta se zlodějíčkem, padla. Oběma příslušníkům bylo jasné, že jde o kopečkáře, který butí přešel hranice k nám, anebo se pokusil přejít na druhou stranu. I Lubomír to pochopil. Pokusil se jen dát výslechu trochu jiný směr. Podle autorů Příběhů věrnosti a cti měl říci:
-Přiznávám... měl jsem v úmyslu ilegálně přejit hranice. Lákal mě tam svými dopisy kamarád, jenže cestou jsem si to rozmyslel a vrátil jsem se. Vím, že jsem udělal chybu, ale budu se poctivě snažit, abych ji svou poctivou prací napravil... Moc vás prosím, pustte mne a nehlaste to, zničili byste mi pro jednu hloupost celý život-

Kronika mu měl odpovědět:
-Když je to tak, jak říkáte, nemusel byste mít žádné velké nepříjemnosti. Nicméně zadržet vás musíme a předáme vás příslušným orgánům k dalšímu šetření."
V té chvílí ke Koukalovi přistoupil, aby podle předpisů u ného udělal osobní prohlídku. Ten však nečekal. Z levé kapsy saka vytrhl pistoli. I když se strážmistr Vančura k němu okamžitě vrhl, Koukal byl rychlejší. Střela z jeho pistole zasáhla Vančuru do břicha. Strážmistr těžce zraněný upadl. Další rána vypálená vzápětí mířila na Kroniku, který už držel v ruce zbraň. Koukal však zasáhl její zásobník. Pistole byla k ničemu. Další dvě rány zasáhly i Štábního strážmistra. Zhroutil se. Vzpamatoval se však Vančura. Ač těžce zraněn, snažil se Koukalovi jeho zbraň vyrvat. Byl však příliš slabý. Docházely mu síly. Koukal ho tedy lehce odstrčil. Zvedl svou pistoli a přiložil ji k hlavě strážmistra. Zmáčkl spoust. Rána však nevyšla. Náboj se vzpříčil.
Na útěk však agent nemohl pomyslet. Několik železničářů a vojáků, kteří jeli na dovolenky a čekali na nádraží, se po výstřelech vrhlo dovnitř a Koukala odzbrojili.
Jiný trest, než ten nejvyšší, nemohl však očekávat.

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://davdva.sk/
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2019 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.