Úvodní stránka arrow Zločiny kapitálu arrow "Oběti komunismu"-Choc Sunday, December 08 2019  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
"Oběti komunismu"-Choc Tisk E-mail
Úterý, 28 srpen 2007

Prvních pět měsíců roku 1948 bylo nabito událostmi. O většině z nich bylo popsáno mnoho papíru, nás zajímá jedna, jež přece jen zůstává stranou pozornosti, i když s těmi dalšími ji váže pupeční šňůra. Představme si napřed, jako to bývá zvykem na divadle, hlavní herce našeho příběhu... První místo bezesporu patří, ač sám je mužem v zákulisí, Vávrovi-Staříkovi, muži, jemuž v době našeho děje bylo čtyřicet pět let.

Pocházel ze Lhoty u Zlína. Absolvoval košický učitelský ústav a zůstal učit na Slovensku. Tady se seznámil s činností Ludové strany, vstoupil do ní, ale vzápětí, když nepostoupil dopředu na její kandidátce, vyměnil kabát za agrárnický. V kritických dnech republiky se stal jedním z vedoucích činitelů Národopisné Moravy, jež chtěla odtrhnout Moravské Slovácko od českých zemí a připojit ho k fašistickému Slovensku. Rada relací bratislavského rozhlasu namluvená jím je dodnes v tamním rozhlasovém archivu. Pak vstoupil do Vlajky a do Valových fašistických gard. V roce 1940 ho nacisté udělali krajským tajemníkem Osvětové služby. Po roce však, ostatně většina členů Národopisné Moravy, byla nacisty z taktických důvodů odsunuta na druhou kolej, musel z místa odejít a rychle se ztratil na Slovensko. Od té doby se o něm ví málo. Až v roce 1945 se najednou objevuje jako člen partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova a brzy, díky své průraznosti a politickým stykům, se po osvobození stává i její likvidátor a organizátor družstva Partkol, jež melo bývalým partyzánům umožnit převzetí továren po bývalých německých majitelích...
Pak je tu Miloslav Choc. V době našeho příběhu mu bylo kolem pětadvaceti a studoval Vysokou Školu politických a sociálních (hospodářských) věd. Měl vroubek z války. Naštěstí o něm nikdo nevěděl. V roce 1944 se dobrovolně přihlásil do nacistické Technische Nothilfe, technické pomocné služby, která v rámci Leyovy organizace měla zabezpečovat chod v zázemí a udětat vše pro pomoc frontě. V květnu roku 1945 už na sobě neměl uniformu. Ve zmatku oněch dnů se však ztratil a rychle se přihlásil do tak zvané zpravodajské brigády, která se měla starat o pořádek a soustřeďování informací v sudetoněmeckých částech země. Velitelem mšenskolázeňské skupiny byl desátník Pita. Choc, díky své přirozené inteligenci ho zřejmě převyšoval. Postupně se stal on vůdčí postavou skupiny a když zase jednou došlo ke střetu s desátníkem, končilo to střelbou. Choc zůstal živý. Pita prý zemřel nešťastnou náhodou, psalo se v protokolu. Na podzim roku 1945, to už »brigádu« nahradili skuteční profesionálové, se Choc objevil v uniformě poručíka Svobodovy armády v Chomutově. Měl štěstí, nikdo jeho dokumenty neprověřoval. Bylo málo lidí a demobilizovaní »svobodovci« byii vítanou pomocí pohraničí. Udělali ho tedy »komisařem«, předsedou místní správní komise v Kienheidu, obci na hranicích. Tady si počínal jako ve svém malém království. Snad proto zpravodajští důstojníci chomutovské posádky k němu zaměřili svůj zájem. Choc o tom věděl, proto zorganizoval přestřelku, při níž on byl jen »raněn« a německý zaměstnanec správní komise Reichmann, vylákaný do lesa Chocem, zastřelen jako nacistický převaděč. Chomutovští zpravodajci se však nesmířili s porážkou. Jejich zásluhou byl 21. 1. 1946 Choc zatčen nejen za vraždu „německého příslušníka Reichmanna a jeho dcery“, ale i pro to, že »zabavoval Němcům různé předměty a ponechával si je, vydával neoprávněně propustky k přechodu hranic, porážel na černo“ apod. Bylo také zjištěno, že „údaje... o dosažených hodnostech ve Svobodově armádě jsou nepravdivé...« Choc byl zatčen. Několik měsíců byl držen v pankrácké věznici krajského soudu, pak propuštěn s tím, že bude vyšetřován na svobodě, nakonec vsak správná stranická legitimace v kapse umožnila ukončit soudní řízení. Mladý muž mohl, už jako praktikant u svého stavitelského strýce, tedy začít studovat...
Třetí z našich aktérů se jmenoval Augustin Schramm, někdy také Šram - přidržme se v dalším dějí prvního způsobu psaní. V inkriminované době mu bylo jedenačtyřicet let. Narodil se v Horním Růžodole nedaleko Liberce. Prožil chudobné mládí. Absolvoval strojní průmystovku a po ní nesehnal zaměstnání. Přijal proto nabídku, aby se stal funkcionářem mládeže. Díky této funkci byl v roce 1931 zvolen i členem ústředního výboru KSČ a členem exekutivy, vedení Komunistické internacionály mládeže. Pak přišel Mnichov. Schramm namísto toho, aby čekal na Hitlera, odjel do Sovětského svazu a přijal místo ve stalingradském traktorovém závodě. Po vypuknutí války se dobrovolně přihlásil na frontu. Dostal se do důstojnické školy a po jejím absolvování díky perfektní znalosti němčiny na práci do týlu nepřítele. Když později byla v osvobozeném Kyjevě u „ústředního partyzánského štábu« zřízena škola pro organizátory partyzánské války v Československu, byl povolán do jejího vedení jako politický komisař. Měl k tomu všechny předpoklady. Přímost, čestnost a rozhodnost v jednání, znalost ruštiny, češtiny a němčiny a zkušenost z boje v zázemí nepřítele. Po válce se pak stal hlavním mluvčím partyzánů a později i vedoucím partyzánského oddělení ÚV KSČ...
Vše je jasné. Můžeme tedy přistoupit k samotnému příběhu...
Jsou Velikonoce roku čtyřicátého osmého. V autě směřujícím na Šumavu jede skupina mladých lidí. Jsou oblečeni jako na lyže, nejedou však lyžovat. Mají delší cíl než hotel Modrá hvězda ve Staších. Tam by měli jen přespat a druhý den směřovat dál. Hoteliér je však zarmoutí. Na hranicích se něco děje. Obsadili je příslušnicí Pohotovostního pluku NB. On sám neví, co bude dál. Vymlouvá se. Už dost peněz utržil za převody za hranice. To mu zřejmé stačí. Sám nemá zájem o druhou stranu. A ztratit, co si získal? Ne, to přece nemůže riskovat. Nechá se však, jednou z těch šesti mladých, kteří sem dnes přijeli, nakonec uprosit. Zná ji totiž dlouho. Ví, že dobře zaplatí. "Navečer, slečno Helenko, přijde můj člověk. Snad to ještě jednou půjde...«
Z šesti se rozhodli riskovat tři. Mezi nimi i nedávno z vysoké školy, pro svou politickou angažovanost a nejasnosti z minulosti, vyloučený Miroslav Choc.
S těmi třemi ještě osmnáct lidí v neděli 28. března přešlo hranice do Německa. Na druhé straně je nevítali právě s nadšením. V té době v Bavorsku nebyl totiž právě přebytek potravin. Dvěma džípy a potom nákladním autem je odvezli do Pasová. »Tam nás předali v úřadovně CIC...,« vypovídal později Choc. Když řekli, co se na nich požadovalo, dopravili je do tábora Wasseralfingen a po několika dnech do Rezna, do Goetheschule. A vlastně tady teprve opravdu všechno začíná. Zde totiž velké slovo měl tak zvaný český komitét a hlavně bývalý "představitel moravských partyzánů«, který opustil republiku mezi prvními - Vávra-Stařík. Ten měl svůj program: vyprovokovat povstání!
„Stařík rozhodl, že je začne připravovat na Slovensku. Ostatní členové komitétu proti tomu protestovali - povstání mělo být podle nich provedeno v Čechách a na Moravě...,« vypovídal později Choc.
Skutečně. Během několika dnů se skutečně místo pro povstání přesunulo do Čech. To se však Choc a několik jeho druhů z Goetheschule připravovalo na návrat do Československa.
Ještě před opuštěním tábora byl Choc přijat i důstojníkem americké zpravodajské služby. Vyslechl informaci o Staříkových záměrech, neztotožnil se však s nimi. "Poslouchejte, Choci,« později jeho slova interpretoval Choc, »bez naší pomoci je tento váš záměr bláhový. Podobný úder je nutno koordinovat s jinými akcemi..."
To ovšem americký major mluvící perfektně česky zřejmě nevěděl. že Vávra-Stařík dal Chocovi pokyn zastřelit majora Schramma.

Proč právě Schramma?
Je třeba se zase vrátit o několik let zpět. Schramm totiž působil mezi partyzány a mnohokrát se také setkal se Staříkem. Zjistil, že družstvo Partkol je vlastně krycí zástěrka pro rozdávání německého majetku Staříkovým přátelům či těm, kteří jsou ochotni zaplatit něco do kapsy hlavního organizátora. Také pokud jde o "válečnou činnost" tohoto muže měl Schramm určité pochybnosti a zřejmě narazil na nějakou stopu. Vávra-Stařík to řešil opuštěním republiky i s pěti vedoucími představiteli "partyzánského družstva«. Smrt Schramma však neměla být jen pomstou, ale i zastavením dalšího pátrání, které by bezpečnostní orgány přivedlo na stopy dalších tzv. partyzánů.
"Stařík na světnici říkal, že Schramma nechá odstranit. Říkal jsem mu, že v Praze to není možné, ale řekl mi, že právě v Praze je to možné, protože lze po činu utéci a ztratit se mezi domy. Vávra-Stařík si mě oblíbil a pověřil mě, že musím já jít do Prahy, protože jsem Pražák, a musím Schramma odstranit. Já mu to přislíbil...", z pozdější výpovědi Choce.
Na druhý pokus v oblasti Volar vedeni lesníkem, jenž to tu dobře znal, v noci 22. dubna překročila skupina tří mužů hranice. Den před tím přestoupili „cáru“ další tři. Šestičlenná skupina byla tedy úplná. Brzy se však začala rozpadat. První, když zjistil, že v zaměstnání ho zatím nepostrádali, klidně s omluvou, že byl nemocen, přišel do práce, druhý se osamostatnil a prováděl cosi na vlastní pěst. Třetí, vážné nemocen, ležel s horečkami a s rozhodnutím přihlásit se později na policii. Zbyli tudíž tři.
První, o co se Choc staral, byly zbraně. Během krátkého pobytu se mu jich podařilo za pomoci bývalých přátel shromáždit několik. Dokonce i výbušniny a starou anglickou vysílačku. Byla mezi nimi i pistole značky Walter, »devítka«, a sedmdesát dva nábojů. Chtěl ještě jednu menši pistoli. I tu mu kamarádi sehnali. Ta byla totiž pro budoucnost velmi důležitá. Vlastně rozhodující. Pak tu byly nějaké legitimace, lístky, spodní prádlo českých výrobců..., které měla skupina přenést přes hranice.
Volarský lesník a poslední ze skupiny Karel Ševčík se však rozhodl pro návrat do Německa. Začínali se bát. Svůj názor řekli Chocovi. Ten jim jen řekl, že tu má ještě nějakou práci, ať vydrží do poloviny května a bez rozloučení odejel za kamarády na Moravu. Tady byt čtrnáct dnů a nepodnikal nic. V té době pracovníci bezpečnostních orgánů už mnohé věděli. Přihlásil se jim totiž nemocný člen skupiny a vypověděl leccos. Navíc zadrželi lesníka se Ševčíkem, jak se pohybovali po nádražích v okolí Železné Rudy. Při prohlídce se u nich našly zbraně. Nemohli tedy zapírat. Policisté věděli i o Chocovi. Jen jeho vypůjčené jméno Miloslav Jaroš neznali. To jim ani jeden ze zadržených neprozradil. Možná, že právě tato skutečnost znamenala smrt majora Schramma.
Dvacátého čtvrtého května se Choc vrátil do Prahy. Spojil se s přítelem Šádkem a sdělil mu, že je rozhodnut. Měl plán vyhodit do vzduchu centrální štáb pro sečítání volebních výsledků. První v pořadí byl však Schramm. Věděl, kde major bydlel. Prošel ulici Horní Stromky. Zastavil se i u domu číslo devět. Dvakrát za ním dokonce šel. Poprvé jen obhlédl terén a zjistil, že příští oběť zde opravdu bydlí. Také si ověřil, že poránu bývá tato ulice prázdná. Pak už sem zamířil najisto...
Se Šádkem se Choc rozloučil dole u nemocnice. Řekl mu, co má udělat - sehnat taxi a počkat na něj. Pak šel do Horních Stromků. Krátká ulička, několikapatrové baráky. »Dneska odpoledne se budete divit, pomyslil si, když se tak díval po oknech. Než vešel do domu, rozhlédl se. Nikde nikdo. Co by tu kdo dělal před sedmou? V pořádku! Pod vypůjčeným pláštěm od příbuzných měl dvě pistole velkého waltera a malý browning. Opatrně vystoupal do čtvrtého patra, kde byl Schrammův byt. Krátce se zastavil před dveřmi. Srdce mi bilo jako zvon. »To bude něco jiného, než s Pítou anebo tím Němcem a jeho dcerou. Tady jde i o můj život..«
Zazvonil. Po chvíli dveře otevřel statný muž oblečený ještě v pyžamu se sakem přehozeným přes sebe. Choc Schramma neznal. Jen podle popisu, který mu v Německu dal Vávra-Stařík, pochopil, že je to on.
„Čest práci, soudruhu Schramme,« začal okamžitě. »Dnes odpoledne přijedou do Prahy kamarádi z Moskvy. Rádi by s tebou hovořili.« Odříkal předem naučenou větu.
„Pojď dál, soudruhu," pozval ho Schramm dál. Zastavili se na chodbičce. Dál už Choc nemohl jít. Mohlo by to být nebezpečné. Nevěděl, kdo ještě v bytě bydlí.
„Mám dnes nabitý program," říkal mu Schramm a pohybem ho zvát do pokoje. Choc kývnutím odmítl. Aby si však ověřil, zda opravdu zde není nějaký ochránce, nechal majora mluvit dál... »Ráno mám schůzi a odpoledne další akci, ale uvolním se na chvíli, af se soudruzi odpoledne zastaví na sekretariátu... A kdy vlastně přijedou?"
Choc nebyl připraven na podobnou otázku, přesto reagoval téměř okamžitě: "Přerovským rychlíkem." To už se však pomalu sunul ke dveřím. Když byl na dosah kliky, prudce se obrátil. V té chvíli byl asi dva metry od Schramma. Skoro vykřikl: »Nesu vám pozdrav od partyzánů“ a v jeho rukách se objevily zbraně. Než Schramm zareagoval, Choc začal střílet. Menší pistole, kterou držel v ruce, se zasekla, walter však neselhal. Tři kulky majora zasáhly. Nebylo možné se na tuto vzdálenost nestrefit.
Když se Schramm kácel, Choc již otevíral dveře k útěku. Zaslechl jak majorova žena, která do té doby byla zřejmě v kuchyni, vykřikla hrůzou. Dál už neslyšel nic. Nepostřehl, že vyběhla na schodiště a ještě ho zahlédla.
Z domu Choc vyběhl rychle. Neutíkal. Věděl, že má náskok. Přesto si za rohem oddychl. Teď již může běžet o sto šest. Do taxíku, který čekal na určeném místě, skoro vpadl. »Můžete jet,« poručil místo pozdravu. »Na Wiisonovo nádraží." Taxíkář kývl.
Za jízdy šádkovi ukázal dvěma prsty, že se akce povedla a potom mu tajně podstrčil selhavší pistoli. Zastavili před nádražím. Šádek zaplatil, Choc zatím odešel do budovy. Když taxíkář odejel a komplic zmizel, vyšel hlavními dveřmi na ulici a zastavil první projíždějící taxi. Nechal se odvézt k příbuzným. Vrátil vypůjčený plást a vzal své věci. »Nějaký čas se neuvidíme,« řekl jen. Neptali se proč...
Další osudy Miloslava Choce se nevyvíjely právě podle jeho plánu. Sice odejel na Moravu, kde myslil, že přečká dobu největšího hledání vraha představitele partyzánů a pak teprve přejde hranice. V Olomouci znal ostatně dívku, které nedávno slíbil sňatek. Ta, aniž se zeptala, proč chce, aby ho někam skryla, mu našla úkryt v bytě svého spolužáka na Kollárově náměstí. Tady ho nikdo hledat nebude, myslili si oba. Mýlil se však. Klička se stahovala,
Začalo to výpověďmi dobrovolně se přihlásivších nebo zadržených kolegů. Pak tu byli svědci, kteří ho viděli utíkat z Horních Stromků. Choc sám je nezaznamenal. Oni jeho však ano. Byl tu tedy velmi slušný popis pachatele. Shodoval se s Chocem. Na scéně se objevilo jméno Vávra-Stařík. Motiv byl jasný. Jen jedno ještě několik dnů se nepodařilo zjistit. Choc měl totiž občanskou legitimaci na jméno Jaroš. To nevěděli ani komplici.
Bezpečnost zatím prověřovala různé varianty. Postupně se dostávala k nejbližším Chocovým spolupracovníkům. Hovořila s osmi sty lidmi, než narazila na stopu. 2. června 1948 ve tři hodiny ráno mohla po několikadenním intenzivním pátrání však obklíčit dům, kde se skrýval. Počítalo se ovšem s tím, že se bude bránit, příkaz však zněl: Přivést ho živého! Několik vybraných mužů dostalo rozkaz dostat se do bytu. Lehce zazvonili. Chvíli nikdo neotevíral. Když už se rozhodli, že vyrazí dveře, otevřel jim je rozespalý Věřin spolužák. Odstrčili ho a v pokoji narazili na Choce...
"Při svém zatčeni snažil se nenápadně zmocnit se nabité střelné zbraně, kterou měl zastrčenou za pasem trenýrek...," konstatuje zpráva policejních úředníků. Nechali ho obléci, posadili do auta a odvezli do Prahy. V automobilu byl vstřícný, V Praze si už začal vymýšlet. Prý kdosi další byl ještě ve hře. Jakýsi Bauer, jehož osobně před akcí neznal. Ten mu prý také po atentátu na smluveném místě strčil do ruky pistoli a sám se šel schovat. Konfrontace se svědky, otisky prstů na dveřích Schrammova bytu, na madlech schodiště, výpověď Šádka však výmysly postavily na hlavu. V říjnovém soudu už přiznal všechno. Stejně jako další spolupracovníci Vávry-Staříka, které se v té době podařilo zadržet...
Soud o několik měsíců později vyřkl trest, který nemohl v oné době být jiný - trest smrti. Později na jedné ze svých ilegálních cest do CSR, kam byl poslán s určitým úkolem příslušnou špionážní službou, byl zadržen i Vávra-Stařík. I on byl odsouzen k nejvyššímu trestu.

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://davdva.sk/
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2019 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.