Úvodní stránka arrow Zločiny kapitálu arrow Lyonské století IV.-1849-1851 Sunday, December 08 2019  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Lyonské století IV.-1849-1851 Tisk E-mail
Sobota, 29 březen 2008

Pořádné puštění žilou a též okázalý soudní proces Sněmovny pairů, sídlící u Vrchního soudního dvora, to je lék předepsaný obyvatelům města Lyonu i království. Přes protest lyoňanů, vyjádřený Eugénem Baunem, republikánským profesorem na obchodní škole, byl případ 60 lyoňanů oddělen od 163 obviněných v celonárodním měřítku. Dne 13. srpna 1835 rozdělil rozsudek tresty. Uložil 7 doživotních deportací mimo národní území, 2 uvěznění v pevnosti (Doullens) na 20 let. 3 na 15 let 9 odsoudil na 10 let a 4 na 7 let. Pět let vězeni bylo uloženo v 19 případech, tři roky vězeni ve 4, jeden rok vezení ve 2 případech Zproštěno viny bylo 9 obviněných, jeden obviněný zemřel během procesu.

To jest 312 let vězení nebo vazby (v průměru vic než 9 let), nepočítaje dobu deportace. Po třech letech byla ale vyhlášena amnestie u příležitosti svatby vévody Orleánského. Ludvík-Filip zamýšlel operaci spojení s režimem.
Tentokrát se jednalo o dělnické a republikánské povstání, jež bylo významnější než povstání v roce 1834. V naději, že se tato společná fronta rozdělí, byli členové Společnosti za lidská práva tvrději postiženi než členové dělnických organizací z textilních továren.
Ještě jednou chybné uvažování - Eugene Baune měl pravdu, když řekl na adresu svých soudců dne 10. července 1835: „Myslíte, že boj, který byl sveden, byl poslední? Naše přítomnost před vámi dosvědčuje jen porážku předvoje".
Ve skutečnosti režim získal 14 let zcela relativního klidu. Tento klid mohl dodat Guizotovi iluzi trvalosti volebního práva založeného na cenzu, když se předtím stavěl proti jakékoliv reformě. Požadoval snížení hranice příjmů potřebnou pro přístup k „demokratické" volební urně, kdy magickým heslem doby bylo: „Obohacujte se!"
V roce 1848 spojeni hospodářské a současně zemědělské, bankovní i průmyslové krize se skandály, které zasahuji vysoké sféry společnosti, vyústí ve výbušnou situaci. Na úrovni daných událostí je nyní váha dělnického světa rozhodující.
V Paříži se proletářský vpád mění v revoluci, což byly jen „rozumné" manifestace, jež se daly snadno zvládnout.
V Lyonu dne 25. února náhlé vynoření tajných společností Croix-Rousse kolem radnice i v ní, zcela uprostřed zdvořilých dohadování mezi „včerejšími a zítřejšími" republikány, učinilo přítrž vyčkávacím projevům. Neo-babouvistický tkadlec Joseph Benoit uvádí: „Silná kolona, která scházela z Croix-Rousse zmařila všechny jejich projekty a přesvědčila je o zbytečnosti odporu. Večer lid velel jako pán na radnici a organizoval revoluční výbor."
Bez jakéhokoliv očekávání tajná společnost des Voraces (která se skrývala pod formou svobodných pijáků) uvažovala, že podnikne bourání pevnůstek. Tyto byly postaveny po roce 1831 na plošině v místech navštívených Soultem krátce po zpětném dobytí města. Jejich střílny směřovaly na vzpurné předměstí. Komisař Republiky Emmanuel Arago, který přišel do Lyonu dne 28. února, byl přijat chladně. Odpoledne, dne 5. března, musel přijmout pokyn na zbourání „opevněných zdí postavených monarchií mezi Lyonem a Croix-Rousse v době, kdy monarchie promýšlela, jak zničit republikánské pracovníky."
V obci, kterou historik G. Perreux neváhá kvalifikovat v této chvíli jako „první republikánské město Francie" . Návrat Republiky nachází svůj předvoj v neo-babouvistických aktivistech v Lyonu, kteří se svou tajnou „Společností květů", napojenou na bývalou Pařížskou společnost rodin, sní o zřízení majetkových společenství současně s Republikou".
Lyonské manifestace zjara 1848 skýtají zvláštní zabarvení. Četná vysazování stromů Svobody na sebe berou originální ceremoniál. Po ceremonii průvod děvčat, zdobených květinovými věnci a vracejících se domů, zahájil pochod. Po jejich boku je „muž z lidu", mající na hlavě rudý čepec. Vedle jde držitel muniční pušky umístěné na nosítkách, nesených čtyřmi muži a představující „zbožstění Revolty", jak jízlivě poznamenává Monfalcon.
9. dubna se koná smírný pohřební obřad na počest obětí protirepublikánské represe. Koná se uprostřed města, kde došlo k intenzívním bojům v roce 1834 Přítomno je na pět tisíc osob a Monfalcon v tom vidí „ohavnou reminiscenci roku 93".
16. dubna je zorganizována jiná demonstrace. Nikoliv již místními úřady, ale „montagnardskými" kluby. Byla zaměřena na vztyčení sochy Svrchovaného lidu od J. P. Lepinda v Perrache, na náměstí Liberté. Představovala dělníka s odkrytou hrudí, stojícího před barikádou, s puškou v ruce. Ihned byla pokřtěna hlasem lidu na Muže z lidu. Následoval ji dlouhý průvod a byla nesena kolem poloostrova, místa odporu místní buržoasie a aristokracie. Byla zorganizována podpisová akce, aby se nabídla replika tohoto pomníku z bronzu ,,Pařížským bratrům jako projev obdivu a jednoty."
V červnu 1848 se však Lyon nehýbe. Vláda promyslela odražení útoku. Předává masovou objednávku na hedvábné prapory, která zaměstná stavy a zatímco drtí vzpouru dělníků v pařížských národních loděnicích, nechá rozvinout v Lyonu okázalou bezpečnostní sestavu, která uklidňuje „muže na truhle zlata".
Zde, jak konstatoval Martin Bernard v předvečer pařížského dramatu - „měšťácký a lidový prvek je neustále přítomen s tím jediným rozdílem, že instinkty lidu jej stále přivádějí k zásadám Revoluce, zatímco úzké, egoistické výpočty buržoasie jej stále drží a oddalují".'"
Porážka Pařížanů však nikterak nenarušuje rozhodnost lyonskveh pracujících, právě naopak!
Ve volbách v květnu 1849 do parlamentu, po odzbrojení Croix-Rousse a pak celé Národní gardy města, se okázale upevnila neoblomnost dělníků. Jedenáct kandidátu z „rudého seznamu" bylo zvoleno s počtem hlasů 72 569 a 69 323, což bylo více, než u umírněných kandidátu (50 343 hlasů).
Vláda přetvořená po červnu 1848 vyslala jako posádkového velitele maršála Bugeauda, který získal, již v Alžíru svou pověst „paci-fikujícího experta". Jasnou řečí hrubého vojáka vyjádřil v dopise Thiersovi svůj hněv: „Jaké hrubé a divoké bestie! Jak může bůh dopustit matkám, aby z nich dělaly něco takového! Ach! to jsou přece ti skuteční nepřátelé, nikoliv Rusové a Rakušáci".
Aniž by se dal zastavit svými teologickými otázkami, pospíchal připravit rozhodující krok k tomu, aby přivedl k poslušnosti vzpurný lid. Nastíněný plán jím realizován nebyl. Prostřednictvím cholery „Bůh" povolal jeho, Thomase Roberta Bugeauda. markýze de la Piconnerie a hraběte z Isly (Alžírsko), dne 10. června 1849.
K provokačnímu chování civilních i vojenských orgánů se vyjádřil dne 4, června 1849 Le Républicain. Jak napsal, řešením je zde „Diktatura proletariátu ničící buržoasii tak, jak buržoazie vypudila aristokracii, jak království pohřbilo feudalismus."
Takže pojem „diktatura proletariátu" nebyl vytvořen ani Marxem, ani Leninem, ale právě vojenským terorismem buržoasie, která odmítla sociální demokracii !
Dne 14.června se rozšířila po městě falešná zpráva o vítězném pařížském povstání, zatímco manifestace, zorganizovaná poslanci z klubu Montagne, zakrátko skončila. Jak to vysvětlil Karel Marx:
„Jedině v Lyonu se dospělo k tvrdošíjnému a krvavému konfliktu. V tomto městě, kde buržoasic a průmyslový proletariát se nacházejí přímo tváří v tvář, kde dělnické hnuti není jak v Paříži obklopeno a určováno celkovým hnutím.“
Události se odehrávaly jako na cvičení proti textilním dělníkům v Croix-Rousse, Dělníci byli rychle izolováni od ostatního města, které bylo drženo pod dohledem po čtyřicet osm hodin, S pomocí děl bylo udušeno poslední povstání. Barikády na úbočích byly smeteny, pak i na Grande Rue a v ulici du Mail. Oficielně se udával počet 150 mrtvých povstalců. Hospody byly uzavřeny, opoziční deníky byly zastaveny. Rozšiřování tiskovin bylo zakázáno, z 1500 zatčených bylo 1 200 projednáno válečnými soudy.
Stav obležení byl předehrou manévrům, jež vyústily v otevřenou cestu k císařské diktatuře.
Podívejme se na svědectví onoho dobrého J. B. Monfalcona, redaktora oficiálních historických ročenek města.
Když píše svůj komentář v ročence napsané pro rok 1852 (před státním převratem dne 2. prosince 1851, kdy již byl text hotov), uvádí k roku 1849: ,,Je nepochybné, že kdyby vzpoura vydržela, získala by mocnou podporu od socialistů v okolí. Překážky všeho druhu, na něž narážely oddíly, když pochodovaly na Lyon, jsou důkazem ducha sousedního obyvatelstva. Lyon byl zřejmě vybrán za

 

středisko socialistické Jacquerie" (podle selských povstání ve 14. století). A jaké by se daly vypočíst šance, jestliže by existovala Národní garda? Ta by dodala povstání nejméně 10 000 mužů.'"
Je zřejmé, že je zde přítomen ohlas kampaně, připravující státní převrat a snažící se představit rok 1852 Volby do parlamentu měly být strašidlem, se skrytou hrozbou zaměřenou proti vlastnickému právu.
Vezměme pak ročenku 1853. kdy buržoasie přijala, že „raději ztratí svou korunu, aby zachránila svou peněženku" (Marx). Monfalcon „žehná revoluci, která tentokrát přišla shora a nikoliv z bahna dlažeb, jako všechny ostatní'*, neboť bez státního převratu „bylo děleni upraveno předem, každému dle jeho schopností, každé schopnosti podle jejího díla, tomu ministerstvo, tomu jinému pokladnu. sluhům oblek jejich pána, nádeníkovi dům. který postavil. venkovanu statek, který využívá, zvrhlíkovi počestnou ženu, nevědomci veřejné vzdělání, ateistovi kult, vrahovi spravedlnost".
A tak bezpochyby patři Monfalconovi palma apokalyptického „vítězství"! To ale není jisté, protože propagandistická prohlášení té doby se překonávají, A Druhé císařství jak víme bylo signálem ke „svátku zisku", který otevřel čilým skokem cestu pro francouzský kapitalismus.
Co zůstává ve městě, kterým prochází turista, z tohoto prvního století zrození francouzského kapitalismu?
Rádi Vám ukáží v muzeu tkanin obdivuhodné látky vyrobené elitní pracovní silou: „faconné" - vzorovanou tkaninu, u níž bylo zapotřebí umu i dovednosti Jediné místo, kde se snaží ukázat ty, kteří vytvořili bohatství Továrny Cooptiss, je Dům textilních dělníků (canuts) a ulice Ivry, která dosud neobdržela veřejnou pomoc, kterou by za normálních okolností měla dostat.
O těchto dělnících podává publicita zkreslený obraz vytvořený deformujícím folklórem, z něhož byly po dlouhou dobu boje vyloučeny. Všechno jsou jen skotačivé popěvky, rčení a gastronomické recepty chudých zalévané vínem Beaujolaist Bylo nutné počkat až na padesátá léta tohoto století, aby jedna hlavni třída v Croix-Rousse odpovídající svému „správně lyonskému" názvu „express wav", dostala jméno „Boulevard des canuts" a do prefektumí správy musel přijít historik Fernand Rudé, aby se na radnici okresu instalovala pamětní deska připomínající boje z let 1831 - 1834.
Jinak ulice města mlčí nad touto minulostí a Revolucí 1789. Jakmile je vyslovena otázka o dělnických bojovnících nebo revolucionářích, naprosto chybí jakákoliv zmínka o Denisi Monnetovi. Bertrandovi, jakobínském starostovi, nebo o Josephu Chaherovi
Naproti tomu otevření odpůrci dělníku jsou ctěni. Například Prunelle, zástupce starosty (1831-1835), který' prohlásil odpovědnost saint-simomstů za vzpouru v roce 1831 nebo poslanec Fulchiron, zvaný dělníky „Fichuronď“. Ten tvrdil o dělnících, že žijí v hojnosti. Stejné řeči vedl i nenápadný Christophe Martin (1835-1840) a Terme (1840-1847). Významní Bugeaud a Gaspann. Jejich ulice ústí do centra na náměstí Belecour, které za Revoluce bylo, což je přirozené, vojenským shromaždištěm. Naproti tomu Bouvier du Molard není příliš, pro svou nadměrnou toleranci znám. Je ale vyvážen Vaissem, za Císařství prefektem silné ruky, a lyoňanem Haussmannem - přítelem bankéřů. To vše je spojeno s 81 pojmenováními ulic nesoucích jména světců nebo světic.
Pamětní desky ulic oslavují řád, který je nastolen železem a krví ve městě výtečného hedvábí.

Maurice Moissonnier
Maurice Moissonnier je historik

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://davdva.sk/
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2019 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.