Úvodní stránka arrow Zločiny kapitálu arrow Lyonské století -III. 1833-1834 Strategie Pavouka Tuesday, December 10 2019  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Lyonské století -III. 1833-1834 Strategie Pavouka Tisk E-mail
Neděle, 17 únor 2008

Následujícího dne po povstání textilních dělníků zaznamenaly úřady celkový národní i mezinárodni ohlas. V Joigny, Auxerre, Chalon-Sur-Saóne, Macon, vojenské represivní oddíly vyvolaly při svém průchodu projevy solidarity s povstalci. Událost byla sama o sobě neslýchaná. Druhé francouzské město padlo na 12 dní do rukou svých dělníků. V noci z 25. na 26. listopadu byly vyvěšeny plakáty v předměstích Paříže s výzvami napodobit koňské dělníky. Sám Metternich, inspirátor absolutistické reakce v Evropě, prohlásil ..Považuji událost v Lyonu za velmi vážnou".

Byla to určité historická událost ve smyslu, jak jej definuje historik Pierre Viiar: „Znamení nástupu do nového období, produkt více než čtyřicetiletého líhnutí spojeného se sociálními výsledky vývoje rozvinutého ekonomického střediska, faktoi evropského nárůstu sociálních protikladů. Nakonec je to moment, kde účinek struktury mění stav věci a vyznačuje, vytváří a integruje se do významného historického „hnuti".
Dne 13. prosince 1831 ohlásil perem Saint-Marc de Girardina v Journal des Débats nazráváni nové situace: "Barbaři, kteří ohrožují společnost, nejsou vůbec v tatarských stepích, jsou v předměstích našich manufakturních měst. Proletářská demokracie a Republika jsou dvě značně odlišné věci. Republikáni, monarchisté ze střední třídy i buržoasie M. M. bez ohledu na rozdílnost názoru na nejlepší formu vládnutí, je to přece jen jeden hlas dle mé představy za zachování společnosti. A je to útok proti zachováni společnosti, jestliže se dají politická práva a národní zbraně těm, kteří nemají co bránit a chtějí vše brát".
14. března 1832 Casimír Périer, kterého cholera měla vytrhnout z okruhu živých tři měsíce později, narýsoval v Gasparmu svůj budoucí úkol: „Zbývá Vám rozpustit sdružení, ale vy dáváte rozumně přednost působil v malém rozsahu, místo abyste udeřili na masy a vyvolali nespokojenost a odpor. Tento rozvážný krok slibuje dobré výsledky."
To je strategie pavouka, který vrhá nitě na svou kořist a paralyzuje ji ve své pavučině, než ji usmrtí.
Périer zmizel a je to Adolphe Thiers, který se stane přímým a neúnavným dopisovatelem Gasparinu, jak to dosvědčuje bohatý fond uložený v městských archívech Lyonu
Tyto tajné fondy o korupci plynou jako zlatý důl do rhónské prefektury.
Aby se podnítilo úsilí politické policie, navrhuje prefekt poukazovat komisařům odměny stanovené v závislosti na objemu dělnického obyvatelstva v jejich domovských čtvrtích. Účastníci na povstání jsou sledováni na každém kroku a pozorováni, s kým se stýkají, jaké mají vztahy. Je manévrováno s lidmi v naději, že se dají dohromady Michel-Ange a Perner nebo Lachapelle a Lacombe. Pierre Charnier neodolá a nakonec vstoupí do tajné policie.
Jsou uvedeny do chodu jiné metody, protože vedle sdruženi Devoir mutuel vedoucích dílen, kteří jsou pod pečlivým dohledem, druhou neděli v únoru 1832 tovaryši zakládají svou vlastní organizaci. Ferrandšti tovaryši z Devoir vytváří nové seskupení za prosazování požadavků a spojují se s Devoir mutuel.
Prefekt dohlíží nyni na výrobce a odhaluje jim hrozby, které vyplývají z jednoty námezdních pracujícich, zvláště v záležitosti první rady živnostenského soudu ve Francii, která byla zřízena v Lyonu. Lidé „na truhle zlata", jak je nazývá Echo de fa Fabrique, nevěnují dostatek pozornosti této „rodinné radě", kterou zřídil v Lyonu Napoleon dne IX. března 1806. V tomto městě a v této textilní továrně, kde dochází občas ke konfliktům, bylo cílem císaře vytvořit smírci orgán, kde by velkoobchodníci-výrobci měli většinu a disponovali předsednickým mistem. Nicméně dne 15. ledna 1832 Ludvik Filip podepsal nařízení reorganizujíci tento živnostenský soud. Vyvolal dojem, že bere v úvahu přání dělníku, když sestavil skupinu zvolených tak, že bylo zastoupeno 9 továrníků a 8 vedoucích dílen. Odstranil rozdíl mezi vlastníky a zástupci. Dělníci se chopili příležitosti, aby navrhli v Echo de la Fabrique připuštění k rozhovorům jednoho advokáta nebo kvalifikovaného pověřence, který by převzal žádost vznášenou již od roku 1830 a podpořenou peticí o 5031 podpisech.
V současné době se otázky vznášené na radu rozvíjely často k výkladu kursovnímu listu, který' dělničtí zástupci chtěli aspoň přeměnit v povinný sazebník. Tylo obratné návrhy a využití slabosti majitelů továren směřovaly ke změně původního charakteru rady. Šlo o umožnění, v omezené míře, přisoudit předsednictvo dělnickému mistru. To vylekalo Thierse, který byl ustanoven ministrem obchodu a veřejných prací.
Stal se novým rádcem prefekta Gasparina a dne 11. ledna 1833 mu sdělil své obavy: „Místo smírčího soudu z něj okolnosti učinily kompaktní orgán a Vy víte lépe než já, co z něho chtěl vytvořit odbojný duch. Vy víte, že se nyní žádá o zrušení jednoho hlasu navíc, který je přisouzen továrníkům, a tudíž i předsednictvo, které je jim vyhrazeno. Je zde snaha zbavit tuto instituci bratrské smířlivosti s tím, že by se zde nechali zasahovat advokáti, aby se mzdový tarif ponechal pod názvem kursovní list. Ostatně jste viděli na anarchistických schůzkách, jejichž zápisy jsou vytištěny, že se zde linou ty nejnepřátelštější projevy z úst řečníků, vedoucích dílen, kteří neopomíjejí ohánět se titulem člena rady živnostenského soudu."
V souhlase s Gasparinem se Thiers zmocnil Státní rady a pověřil jednoho zpravodaje Státní rady (ředitele svého ministerstva), aby se rychle záležitosti ujal. Ten se zhostil svého úkolu. Počínaje 24. květnem informuje ministra, že Statni rada souhlasí, aby se usnadnilo využívání většinového práva továrníky a že byl navržen dodatek na podporu zachováni tohoto využití - „člen živnostenského soudu, který je nepřítomen, by měl být po právu nahrazen náhradníkem ze své vlastní třídy, pokud by přítomnost takového náhradníka nebyla nutná pro doplnění zákonného dvoutřetinového počtu Rady."
Dne 30. května, v minutách, které následovaly po výroku Rady, zpravodaj Státní rady načmárá pro Thierse informaci stejně lakonickou jako triumfální: „Věc dopadla podle Státní rady". Takto se dlouze hovoří o nezaujaté nezávislosti této instituce
Dne 21. Června 1833 nové nařízeni podepsané v Neuilly Ludvíkem Filipem stanovilo, že zvoleni Členové živnostenského soudu budou rozděleni na vlastníky a náhradník) (článek 1 a 2). „V případe nepřítomnosti nebo překážky u některého člena živnostenského soudu, který je vlastníkem, bude vždy vyzván náhradník ze stejné továrny nebo ze stejné třídy, aby zasedal bez ohledu na počet přítomných členů".
Ale mimo těchto právně-administralivnich peripetií je zde něco, co dalo vzniknout „zlému duchu". V únoru 1833 Précurseur zveřejnil text, že prefekt považuje za zřejmé, že vedoucí dílny jsou v koalici s dělníky. Thiers souhlasí s Gasparinem, který toto kvalifikuje jako „systém nadiktovaný nepřáteli našeho průmyslu i země". Při této příležitosti (a pro daný moment) považuje ministr za nutné nezaujmout žádnou aktivní úlohu ve stávajících rozhovorech. Nechce zadat záminku k jakékoliv výtce, taková mu připadá úloha administrace. Ale uchovat zdání neznamená zůstat netečným. „Je nutno co nejvíce zabránit výrobcům, aby ustoupili koalici, protože to by byla slabost a nikoliv opatrnost, aby se zabránilo prolévání krve". A Thiers se chce zde ujistit: „Koalice nemá dostatečnou jednotu, aby vydržela 8 dnů. Dělníci mají své paže, podnikatelé svůj kapitál. Pokud dělníci zneužijí své síly, dají podnikatelům právo, aby ti použili síly své. To znamená, že si nechají své peníze a odmítnou podpořit ty, kteří odmítnou práci. Podnikatel muže čekat, protože má kapitál. Je proto nutné to nechat vyhnít, aby se udržel směr.
Je to obtížné udržitelný postoj, protože po únorových potyčkách se skryté stávkové hnutí zvedne v červenci. Thiers se tentokrát rozčiluje pro „slabost továrníků, která umožnila vítězství dělnických požadavků nebo spíše pletich těch, kteří je popouzejí a uzavírá, že je třeba dát továrníkům „odvahu k vyčkávání". Nyní je na vládě, aby jim k tomu dala prostředek, protože její povinností je chránit všechny ty, kteří se neumí bránit sami.
„Zkrátka mezi únorem a červencem 1833 (800 až 1000 zastavených stavů), síla kapitálu potřebuje přispění státního aparátu. Tím spíše, jestliže republikánská opozice se zřejmě ve městě posiluje a demokratické společnosti vydávají petice ve prospěch svobody tisku, která je napadána."
Je učiněn další krok v Thiersové dopise ze dne 6. srpna 1833. Ten doporučuje v dokumentu, který sestavuje přímo u sebe, aniž by prošel přes ministerské redaktory, aby odolávali tyranii v moudré jednotě koalici. Uvádí: „Ale tento sám značně nejistý prostředek se mi nezdá být, podobně jako vám, jediným použitelným prostředkem. Je třeba jit dále. Požaduji zde veškerý Váš zápal, veškerou Vaši pozornost. Pozorná policie může zachytit mnoho činu povazovaných za nepravděpodobné. Cožpak Vám šťastná náhoda nepomohla najít a podchytit Členy Mutualité, kteří chtěli zarazit práci na stavech?"
Myslím, že je třeba velmi počítat s časem, který rozdělí vůdce a který je též značně rozptýlí. Ale nelze se zcela zříci zákonných postupů. Je třeba vyvinout značnou aktivitu ve vyhledáváni skutků patřících před soudy s tím, že se jich použije s příslušnou rozvahou!"
Cíl je jasně stanoven: „Mít po ruce několik vězňů, kteří jsou značně provinilí", aby se s nimi uspořádal velký proces, kde by se projevili jako buřiči. „Doufám, že nebudeme nikdy dohnáni k télo nutnosti, doufám, že tomu nikdy nebudeme vystaveni!"
Stylová výhrada! Dát se tímto směrem znamená se tam i postavit.
Dne 12. února 1834 se jedna schůzka vedoucích dílen členů Muluality radí o základně pro stávku. Většina je pro boj. Heslem pro zastaveni práce je „14. únor". Onoho dne se 20 000 stavu zastavilo.
Pohřeb jednoho tkalce dává příležitost k demonstraci síly organizace dělnických mistru a tovaryšů. Napěti stoupá během 8 dnů. Je pečlivě sledováno policií, která zatkne šest členů Mutualilé s obviněním, že jsou „vůdci koalice". To jsou oni ..ti tolik vinní dělníci“, které si přál Thiers. Jejich proces je stanoven na 5. dubna.
Několik dni předtím je ohlášená diskuse v parlamentu, k zákonu zakazujícím sdružování, přijata jako provokace.
Situace v Lyonu ovlivnila chováni buržoasni monarchie. Prefekt Gasparin, posedlý myšlenkou republikánského a dělnického komplotu, navrhuje dne 2. května 1833 zavedení legislativy, vylučující jakékoliv sdružení i když jde o méně než 20 osob (případ sdružení Devoir mutuel).
Během několika dnů se sešlo 2 557 podpisů na petici, která končí takto: „Mutualisté protestují proti zákonu, který pošlapává občanské svobody a zakazuje sdružování a prohlašuji, že nikdy neskloní hlavu pod otupujícím jhem, ať jejich spolky nejsou vůbec zakazovány a opírají se o nejneporušitelnější právo žít a pracovat, dokáží odolávat s veškerou energií, která charakterizuje svobodné lidi, každé hrubé snaze a neustoupí před žádnou obětí na ochranu práva, které žádná lidská moc jim nemůže vzít." Bylo to v roce 1834, bez jednoho měsíce padesát let předtím, než byl v roce 1884 vydán zákon, který legalizoval odborové organizace. Toto provolání osvětluje hodnotu žlučovitého rozhodnuti, které nepostradatelný opěvovatel vítězné buržoasie, J. B. Monfalcon, při této příležitosti zformuloval následovně:
„Dělníci, kteří využívali svých intelektuálních schopností jen k tomu, aby postrkovali stále stejné Člunky zleva doprava a zprava doleva, diskutovali, pomlouvali dílo tří mocí a vyhlašovali vzpouru. Strašné důsledky duševní zvrácenosti pracovníků může jen způsobit zneuznání a smích těch, kteří zvažují jejich protest."
Tato nenávistná agresivita představuje skutečný dokument o atmosféře, která panovala tehdy ve vážených kruzích. Lze říci, že to byla udržovaná, vykonstruovaná atmosféra.
Zahájení procesu, v sobolu dne 5 dubna, vyvolalo obrovský příval lidí kolem trestního soudu. Vyznačoval se četnými incidenty, zvláště když bylo učiněno rozhodnutí přesunout spor na středu 9. dubna a jednat za zavřenými dveřmi.
V neděli 6. dubna se konal pohřeb jednoho vedoucího dílny, člena Mutualité. Byl doprovázen 8 000 dělnickými mistry a ferrandinskými tovaryši, ale také výkřiky proti Justici a tyranům".
Nikdy nebyl žádný střet tak předvídán a připraven.
Dne 9. dubna velký počet továrníků zabalil své zboží a opustil město. Tisíc pět set mužů se shromáždilo do 15 praporů a 2 čet pěchoty. Po jejich boku byly 2 eskadrony kavalerie a jeden pluk dělostřelectva, vybavený 10 bateriemi. Veškerá tato sila s naplněnými sumkami, batohy na zádech a potravinami na dva dny, je rozdělena do strategických míst města. Okolí soudu, kde se konala dělnická manifestace, bylo ponecháno dokonale volně. Dav, který se obával provokace, se rozhodne vyprázdnit náměstí Saint-Jean, které bylo zcela otevřené a přelije se do přilehlých ulic. Zde se narychlo postavily na ochranu barikády z několika fošen a jiných materiálů, které byly na místě.
Kolem 10 hodin dojde k incidentu. Četníci a četa 7. lehkého pluku začínají vyklízet ulici Saint-Jean, dělníci proudí za své ochranné úkryty. Vtom zazní výstřel. Monfalcon sám to zaznamenal takto:
„Jeden policista, Faivre, smrtelně zraněný jedním vojákem v momentě, kdy se vrhal na barikádu, je odnesen k domovníkovi hotelu Chevenicres"
Částečné svědectví o provokaci je potvrzeno ze dvou pramenů. Především je to vyprávění J. L. Philippa. kronikáře Sdružení ferrandinských tovaryšů. Tento dokument, jejž lze konsultovat v Domě textilních dělníků, ruc ďlvry vypráví: „Jeden agent provokatér vystřelil z pistole. Otevřely se dveře v ulici Saint-Jcran a došlo k výstřelu. Zásahem prozřetelnosti byl jeden Člověk zabit. Kdo? Provokatér! Vypukl boj všude v městě a v jeho předměstích". Druhým svědectvím byla důvěrná sdělení učiněná prokurátorem Chega-ryem Josephu Benoitovi, autoru Vyznání proletáře."
První byl zvolen stejně jako druhý do Ústavodámého shromáždění a potvrdil tuto skutečnost druhému v dvorní euforii „jaro národů".
Boj pokračoval od středy do pondělí na pravém břehu Saóny na poloostrově, v Guillotiere a na Croix-Rousse. Jedna Část oddílů, která se vrátila z Alžírska, se vyznačovala krutostí ve všech sektorech lidového Lyonu, který se stal pastí. Vrcholu násilí bylo dosaženo v sobotu 12. dubna na ulici Projetée ve Vaise. Monfalkon. který je jinak nakloněn „pořádkovým“ silám, to popisuje následovně:
„Vrhali se na domy, rozbíjeli jejich dveře, chápali se všeho, co se naskytlo jejich zuřivosti. Každý muž, který' byl nalezen s rukama a rty začerněnými od střelného prachu, byl zastřelen. Čtyřicet sedm mrtvol dosvědčuje tuto pomstu. Z toho bylo 26 povstalců chycených se zbraní v ruce a 21 obětí (jak je strašná občanská válka!) nepatřilo k bojujícím stranám - „ bylo tam vidět děti, bezmocné starce, zasažené projektily v jejich domovech.
Násilí této pečlivě připravené represe směřuje nejen na úder proti světu práce (textilním dělníkům, ale i dělníkům v jiných předměstích). Směřuje také proti nebezpečnému spojenectví republikánů a námezdních pracujících v průmyslu i řemesle, zpečetěnému proti zákonu zakazujícímu sdružování.
Je třeba dodávat dalši důkaz? Tři dny po masakru ve Faise, dne 15. dubna v Paříži, na nie Transnonai, dojde k dalšímu masakru republikánských dělníků. Masakr byl zobrazen Daumierovou otřesnou a symbolickou litografií.
Když Thiers poslal Gasparinovi souhlasný telegram, kde jej žádal o podrobnosti, napsal „Tekla francouzská krev. bylo to nevyhnutelné...“
Nevyhnutelné nebo naprogramované? „Šest set mužů na obou stranách bylo vyřazeno z boje, z toho 300 zahynulo na bojišti nebo na bolestném loži", napsal Monfalcon. A Steyert uvádí odhad 57 mrtvých vojáků a 220 civilů, 267 raněných vojáků a !80 civilů.
Tyto cifry jsou k zamyšlení. Napovídají tomu. že bitevní pole (což čtenář snadno uhodne) mělo určitý sklon skoncovat s raněnými. Ale Claude Latta napočítal 131 mrtvých v boji a 192 raněných, 190 zabitých mezi civilním obyvatelstvem a 122 raněných.
Opakuje svědectví abbé Pávyho, vikáře u Saint-Bonaventure, což je kostel nacházející se uprostřed poloostrova - jedno šestnáctileté dítě zasažené osmi střelami se schovalo pod mrtvolu jednoho povstalce. který ho celý přikryl, dva mladici ve věku 18 a 20 let byli objevem za zpovědnicí v kapli Saint Lue. Naléháme na velitele a zapřísaháme je, aby odložili ze soucitu popravu těchto nešťastníků! Všechno bylo zbytečné: „Byli chyceni se zbrani v ruce, musí se dát průchod spravedlnosti, vzdalte se" a deset výstřelů je zasáhlo téměř na dosah. „Zpovědnice byla zaplavena jejich krví..."
V červnu 1834 Monfalcon, estét historie, zakončil své vyprávění slovy: „ Povstání v Lyonu bude vždy jednou z nejoriginálnějších epizod naši dlouhé Revoluce, tak plodné na mimořádné události. Zaujme od nynějška několik překrásných stran v análech našeho města a pozoruhodné historii Francouzů XIX. století.
Mýlil se. Tím to neskončilo. Červen 1849 mu poskytl další zadostiučinění.

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://davdva.sk/
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2019 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.