Úvodní stránka Sunday, December 08 2019  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Černá Afrika pod francouzskou kolonizací V. Tisk E-mail
Čtvrtek, 14 leden 2010

KOLONIÁLNÍ SYSTÉM - Jak se jeví africký koloniální systém po stabilizaci na počátku XX. století, který se udržel do jeho padesátých let? Až do zavedení ústavy z roku 1946 byly nové kolonie (jiné než ty zděděné po starém režimu) ponechány na libovůli hlavy státu. Svým usnesením z 3. května 1854 (za Druhého císařství) přenechal senát správu těchto kolonií na libovůli hlavy státu - císaře. Třetí re­publika zachovává tuto situaci ve prospěch prezidenta republiky, který ve skutečnosti deleguje své pravomoci na vládu a prakticky na ministra kolonií. Vyjma výslovných dispozic, se zákony odhla­sované parlamentem nedají uplatnit v koloniích. Například zákony o svobodě tisku a o svobodě sdružování. Ministr vydává zákony dekretem. Tím, pokud to považuje Za vhodné nebo podle legislativy metropole, je rozšiřuje na některé kolonie. Nebo pro ně zavádí spe­ciální směrnice.

Lidé žijící v koloniálním područí jsou francouzskými "poddaný­mi", nikoliv však občany. Nehlasují. Podléhají libovůli generálních guvernérů, guvernérů, evropských administrátorů. Místní výnosy upravují statut těchto "poddaných" pod známým názvem "indige­nát". Místní evropská správa může podle těchto textů ukládat těmto poddaným pouhým správním rozhodnutím, bez rozsudku, z rozma­nitých důvodů jako "zanedbání placení daní", "neposlušnost náčel­níka vesnice nebo kantonu", "neodůvodněné stížnosti" nebo též "podrývání francouzské vážnosti" tresty vězení a pokuty. Guvernéři a generální guvernéři mohou z tohoto titulu ukládat tresty deporta­ce. Guvernér Pobřeží slonoviny Angoulvant lituje v roce 1916 toho, že není možný trest smrti, ale poznamenává, že z hlediska statistik vede deportace ke stejným výsledkům.Odeslání deportovaných z lesnatých oblasti v Porte Etienne v Mauretánii na Saharu nechává totiž dotyčným naději na přežití jen mizivou. Ostatně se radilo "významným osobnostem" postiže­ným takovým opatřením, aby před odjezdem sepsaly svou závět'.

"Podrývání francouzské vážnost"? znamená ku příkladu ze strany domorodce, že zapomene smeknout nebo vojensky pozdravit bílého velitele (a všichni Bílí jsou ostatně více méně veliteli). Pokud je ta­kový velitel velkorysý, pak se spokojí, že nechá zkonfiskovat po­krývku hlavy viníka strážníkem (garde-cercic), s příkazem, aby si pro ni přišel do "kanceláře". Tam mu bude vrácena za cenu několika ran "manigolem", to jest důtkami z hroší kůže, což je povinný symbol strážníka i když se s ním v zákonech nepočítá.

Tím spíše to platí, jedná-li se o jakoukoliv kritiku, či stížnost vůči autoritě.Poddaní podléhají tak zvané osobní dani neboli dani z hlavy splatné všemi. Ženami i muži, ve věku od 16 do 60 let. Její výše je paušální, stejná pro bohatého (těch je ale tak málo!) i pro chudého se sazbami, které se mění podle oblastí. Naproti tomu osadníci (kte­ré je třeba přilákat "výhodami") jsou zbaveni většiny daní, které jsou požadovány v metropoli.Poddaní podléhají nucené práci. V zásadě musí odpracovat něko­lik dnů v roce. Ale v případě nutnosti se bez jakýchkoliv zábran překročí stanovený počet dní a v některých případech jsou nasazené osoby odeslány na celé měsíce stovky kilometrů daleko. Nucená práce zajišťuje výstavbu a údržbu správních budov, silnic, železnic.V letech 1921 až 1934 stavba železnice Kongo-Oceán z Pointe Noire do Brazzavillu měla za následek opravdové hekatomby, které svého času pranýřoval žurnalista Albert Londres. Místní pracovní síly nasazení nestačili, a proto se sem přisunuli pracovníky ze vzdálenosti 3 000 i více kilometrů. Z Oubangui­Chari (dnešní Středoafrická republika) a Cadu. Zčásti pěšky, zčásti po řekách Oubangui a Kongo.

Vyčerpání cestou s následnými epi­demiemi, natlačení na nákladních lodích téměř bez potravy a za ne­představitelných hygienických podmínek, jakož i přechod těchto li­dí ze savan do vlhkého klimatu s odlišným režimem stravy, zabíjely tyto pracovně nasazené jako mouchy. Ti, kteří přežili, museli pra­covat pod důtkami dozorců při lámání skály lopatami a důlními ty­čemi. V roce 1929 odhaduje Albert Londres počet mrtvých (kdy ještě zbývalo postavit 300 kilometrů) na 17 000. Zjišťuje ale "zlepšení", neboť podle oficiálních statistik úmrtnost poklesla ze 45,2 % v roce 1927 na 17,34 % v roce 1929!

Dalším velkým staveništěm odpovědným za hekatomby byl Úřad Nigeru. Ve své prostřední části, v dnešní Mali, zpomaluje Niger svůj tok a rozšiřuje se do četných ramen a jezer. Je to centrální delta Nigeru. Byl pojat nápad vybavit tuto oblast závlahovými obvody, aby se z ní udělal nový Egypt, který by poskytoval Francii národní zásobování bavinou. Operace byla svěřena administrátorům a inže­nýrům veřejných prací, přičemž se naprosto nedbalo charakteru pů­dy a její reakce na zavodňování a způsoby pěstování. A tak se uká­zalo, že zavodňování, když dalo horší výtěžnost než průměrnou, dospělo vylouhováním ke sterilizaci půdy. A tak se přešlo od bavl­nykrýži.

Aby se "zhodnotilo" vodní hospodářství Nigeru, masově byly de­portovány populace ze země Mossi (dnešní Burkina Fasso), které byly podřízeny vojenské disciplíně s pracovní povinností od úsvitu do soumraku se zákazem pohybu a povinností platit poplatek za používání zařízení a vody.

Byly i jiné formy nucené práce.

Pěstování pro export je podněcováno různými způsoby, z nichž nejjednodušší je povinnost platit daně. V oblastech, kde se používá­ní peněz nerozšířilo, bylo jediným prostředkem, jak opatřit peníze z daní, produkovat a prodávat výrobky požadované obchodními společnostmi. Jednalo se o kulturní plodiny jako arašídy, bavinu, kávu nebo produkty sběru, jako "kaučuk z rostlin" (poskytovaný jedním druhem liány na savanách), který byl velmi vyhledáván na konci století, palmový olej, či kapok. Pěstitelé jsou povinni záso­bovat trhy dané pod kontrolu správy, kde evropští obchodníci nebo jejich agenti kupují za ceny "kurzovního listu plodinové burzy ad­ministrativy?. To byly ceny často stanovené značně pod skutečnou tržní hodnotu. K tomu navíc jsou pěstitelé často podváděni. (Faleš­né váhy, zboží nezaplacené pod záminkou "špatné kvality", ale pře­sto následně prodané, apod.)

Odírání je ještě zjevnější v oblastech především rovníkové Afri­ky, kde je zaveden režim "povinných kultur".

Je to příklad Oubangui-Chari (dnes Středoafrická republika) a Cadu s pěstováním baviny od roku 1929.

V bavinářských oblastech je každý poplatník nucen obdělávat ba­viníkovou parcelu o stanoveném rozměru a dodávat produkty "kon­cesionářským společnostem", které získaly monopol na nákup a zpracování baviny. Pod dohledem místní správy a agentů těchto společností a pod trestem sankcí musí zemědělec v daném momentě dodat "nákupcům" společnosti požadovanou bavinu. Cena je pevná a směšně nízká. Umožňuje nanejvýš platit daň.

Ale tento režim není ničím proti tomu, kterému bylo totéž oby­vatelstvo podrobeno na začátku století.

"Francouzské Kongo", jež se stalo v roce 1910 Francouzskou rovníkovou Afrikou, bylo v roce 1899 téměř zcela rozděleno mezi čtyřicet "koncesionářských společností". Ty měly monopol na vyu­žívání místních zdrojů na svém území a de facto i obchodu.

Téměř nic neinvestují a mnoho z nich udělá rychle úpadek, když před tím oškubou několik naivků na burze. Ty, které vykazují urči­tou činnost, využívají kaučuk ze sběru, kde nucená práce je odmě­ňována jen jako za "práci na sklizni", a kde společnosti tvrdí, že plantážní kaučuk z této sklizně je produktem půdy a že jim patří vzhledem k jejich koncesi.0 tom, jak to ve skutečnosti bylo a co se přihodilo, máme k dis­pozici svědectví jednoho misionáře, R. P. Daigreho, ostatně osadní­ka každým coulem:" Na rozkaz sklízet kaučuk většina vesnic odpověděla odmítnutím. Na podporu místní správy byly do země vyslány létací kolony strážců... Použijí nátlak. Každá vesnice nebo skupina vesnic je ob­sazena jedním nebo více strážci podporovanými určitým počtem pomocníků. Těžba kaučuku začala. Na konci měsíce byla úroda do­vezena do střediskového města, kde se konal prodej za patnáct sou za kilo. Správa dohlížela na vážení a nákupce, který převzal zásilku zboží, platil hotově, nikoli těm, kteří sklízeli, ale funkcionáři, který převáděl částku na daň vesnice. Masa tedy takto pracovala devět po sobě jdoucích měsíců, aniž by brala sebemenší odměnu."Misionář vysvětluje, že první dva roky mohlo obyvatelstvo vydr­žet díky svým dřívějším plantážím manioku. Ale postupně se zdroje vyčerpaly. "Sklízeči" musí pracovat stále dále od svých vesnic, kaučukonosné liány se poblíž vesnice stávají vzácnými."Na konci měsíce jim byly povoleny dva nebo tři dny, aby se zdr­želi ve vesnici, ale po většinu času se tam vraceli s prázdnýma ru­kama, plantáže nebyly již obnovovány. Nemocní a malé děti (kteří zůstali ve vesnici) tam umírali hlady. Navštívil jsem několikrát ob­last, kde ti méně nemocní nakonec jedli ty nejvíce nemocné. Viděl jsem otevřené hroby, odkud byly mrtvoly odneseny, aby byly sně­deny. Děti vyhublé na kost se přehrabávaly v hromadách odpadu, aby tam hledaly mravence a jiný hmyz, které syrové jedly. Lebky, holenní kosti se válely kolem vesnic."

 

 
< Předch.   Další >
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2019 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.