Dne 11. března 1966 se fašista Suharto zmocnil plných mocí, kte­ré na sebe vzal de facto již od prvního dne svého násilného převra­tu. Ihned nadekretoval zákaz Indonéské komunistické strany, jejíž téměř všechny živé síly již zničil. Dal zatknout patnáct ministrů ob­viněných, že jsou komunisté. Nevíme, zda jimi byli doopravdy a myslíme si, že mohli být jen přáteli prezidenta Sukarna. Pak autoritářsky rozdělil politické strany do dvou rozdílných sil, ale obě podřízené jeho rozhodnutím. Zorganizoval pro formu nové volby a nechal se jmenovat v březnu 1968- prezidentem.

Fašistický ?Nový pořádek" byl nastolen. Nová hlava státu měla k dispozici bez nejmenších výhrad politické seskupení Golkar, za­ložené z jeho iniciativy.

V lednu 1974 byly krutě potlačeny studentské demonstrace. Opět byly stovky zatčených a uvězněných. Deset deníků bylo zakázáno. Ke stejným událostem došlo i v roce 1978.

Vazby mezi americkými vládci a Suhartem se dále upevnily. Američtí prezidenti Nixon a Ford navštívili Indonésii v roce 1969 a pak v roce 1975. Budiž mimochodem poznamenáno, že dvanáct hodin po této poslední návštěvě, Indonéská armáda provedla jednu z nejkrvavějších agresí proti nezávislému státu - Východnímu Timoru.

A v opačném směru si Suharto zajel do Spojených států v letech 1970,1975 a 1982.

Americký imperialismus si byl už jist svým Indonéským kompli­cem i agentem zároveň. Stačí jen vyhledat ony postupné částky vo­jenské pomoci Spojených států Indonésii, abychom si to uvědomili. Ku příkladu 34 milionů dolarů poskytnutých v roce 1979 se již v roce 1983 zvýšilo na 53 milionů dolarů (což je zvýšení o 64 %). Uveďme také i další informaci, podanou v roce 1975 v již citované brožurce zveřejněné Výborem Indonésie - Francie. Tam se mimo jiné říká: "... Prezident I. G. G. I (Mezinárodní konsorcium na po­moc Indonésii, jehož je Francie členem od založení v roce 1967), nizozemský .inistr M. Pronk přijel do Indonésie v listopadu 1973. Indonéským vládním úřadům, s nimiž jednal o částce a o způsobech pomoci Indonésii na rok 1974 sdělil znepokojení jeho vlády ohled­ně indonéských politických vězňů. Na konferenci I. G. G. I. v Am­sterdamu v květnu 1974 byla tato otázka dána na pořad dne za vel­kých rozpaků delegace z Djakarty. Stejně to nezabránilo, aby Indonésie dostávala svých 850 milionů dolarů ročně.

Přirozeně bylo by snadné přidat k těmto takto charakterizovaným prvkům opravdovou encyklopedii zločinů a jiných barbarských činů Indonéského fašismu, jehož nastolení se dělo za podpory západních kapitalistů. Ale je již nyní zřejmé, že generál Suharto podnikl genocidu komunistů své vlastní země. A neušetřil ostatně ani ty všech­ny, kteří jako pokrokáři nebo zcela protiimpenalističtí vlastenci byli rovněž obětmi jeho krutostí.

S aktivní podporou amerického imperialismu, západních kapita­listických zemí a Japonska mohl prosadit svůj ?nový pořádek". Po­řádek fašistický, který vydržel do dnešních dnů.

Golkar, vládní strana v Indonésii, znovu začátkem ledna 1998 potvrdila, že trvá na svém rozhodnutí navrhnout tohoto kata svého národa jako kandidáta ve svém vlastním nástupnictví již po sedmé na mandát prezidenta Indonéské republiky. Přes ekonomickou krizi, která přivedla tuto zemi k úpadku a způsobila šest milionů neza­městnaných, podepsal Mezinárodní měnový fond 15. ledna 1998 dohodu s generálem-prezidentem Suhartem. Ten neskrýval své plné uspokojení, ani uspokojení své multimiliardářské rodiny.

A tak je tady další náležitý důkaz toho, že kapitalismus, pokud jde o jeho zájmy, neváhá ani na okamžik podporovat válečného zločin­ce proti lidskosti.

Jacques Jurquet