Régis Bergeron vyjádřil svůj pohled. V roce 1975 vydal brožurku nazvanou ?Za svobodnou a demokratickou Indonésii". V ní je uve­deno pojednání od Jusufa Adjitoropa, člena Ústředního výboru Komunistické strany Indonésie, který protože se v době státního převratu nacházel v zahraničí, byl jedním z mála, kteří z vedení strany přežili. Když si přečteme předmluvu, zjistíme, že vražedná fašistická represe neustala ani po deseti letech. ?... Po třetí ve své historii, po letech 1926 a 1948, bylo vedení KSI téměř celé vyhube­no. Dnes na ně znovu dopadá represe. Například dne 28. srpna 1975 byl Asep Suryaman, zatčený v roce 1971 v Bandungu, odsouzen na smrt. Jeho spolupracovníci rovněž padají v boji. Jako Said Ahmed Sofyan, první tajemník strany pro západní Kalimantan (bývalé Borneo), zavražděný 12. ledna 1974 v průběhu jedné pročišťovací akce.

"Již nepočítáme své mrtvé a uvězněné. Indonésie se stala rozsáh­lým koncentračním táborem, kde podle nedávných odhadů několik set tisíc politických vězňů ještě trpí a to za ještě zřejmě těžších podmínek než ve vězení Salemba (Djakarta), kde tři z nich v roce 1974 zemřeli hladem nebo na pověstném ostrově Buru i na jiných místech mučení a smrti jako byly Mabarawa, Kalisotok, Koblen, atd."

"...Že Komunistická strana Indonésie nebyla zapletena do "pře­vratu", který sloužil za záminku fašistickým generálům, aby se cho­pili moci, o tom dnes již nikdo nepochybuje."

"...Je prokázáno, že uchopení moci vojáky bylo usnadněno CIA, touto všeho schopnou organizací amerického imperialismu, která by neváhala zorganizovat násilný vstup do Indonésie."

"...Vdova po Sukarnovi odhalila v říjnu 1974 úlohu, kterou sehrálo později Japonsko při upevňování moci generálů. Když byla Nobelova cena míru udělena bývalému japonskému ministerskému předsedovi Eisdaku Satovi, uvedla, že ten "hrál hlavní úlohu při pomoci vojákům a falešným studentům zmasakrovat milion osob obviněných, že jsou komunisty, i když byli jen stoupenci Sukarnovými."

Dnes imperialismus vládne jako pán nad Indonéskou ekonomikou a zároveň nad její politikou.

Režim "Nového pořádku" odvozuje svou slávu od toho, že široce otevřel zemi zahraničním investicím. Peníze proudí potokem do Suhartových pokladen formou pomoci, úvěrů, atd., které mu po­skytují četné mezinárodní (americké a japonské) organizace.

K přesným údajům Bergeronovým dodáváme ty, které byly zve­řejněny rovněž v roce 1975 Výborem Indonésie-Francie pod ná­zvem "Indonésie generálů... deset let fašismu":

"...Vězni jsou rozděleni do čtyř kategorií - A, B, C a X. U kategorie A tvrdí vláda, že má formální důkazy o jejich účasti na státním pře­vratu z října 1965 (je jich pět tisíc). B - ti nebyli nikdy souzeni pro ne­dostatek důkazů podle oficiálních prohlášení, ale představují nebezpečí pro zemi, protože byli "čistými komunisty". Do kategorie C zařazuje vláda ty, kteří byli ?legitimně" zatčeni, a budou později propuštěni, až to situace dovolí. Nebyl proti nim vznesen žádný důkaz...

Mezinárodní organizace práce (Ženeva) požádala Indonéskou vládu o zprávu ve věci nucených prací ukládaných politickým vězňům (označovaných názvem "tapol", podle zkratky z Indonéského ?tahanan politik"). V této věci bylo v Djakartě prohlášeno v říjnu 1974, že od roku 1973 žádný "tapol" nucené práce neprovádí. (To aspoň představovalo přiznání, že takové práce byly až do roku 1973 prováděny. Tedy osm let po státním převratu.)