Úvodní stránka Sunday, December 08 2019  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Alžírsko 1830 - 1998 VII. Tisk E-mail
Pátek, 26 březen 2010

2. 4. Důsledky - alžírská "demografická katastrofa":  Celé období koloniálního uchvácení představuje zřejmě pro tuto zemi, jak to zdůraznil Dj. Sari při příležitosti hladu v letech 1867-68 "demografickou pohromu". K ní přispěly lidské ztráty v boji, při masakrech, ničení, loupení a vybírání daní prováděné nárazově, jakož i vyvlastňování a životní podmínky vnucené koloniálním systémem všem Alžířanům. Jestliže lze předpokládat 5 milionů obyvatelů, na něž Sari odhaduje počet obyvatelstva v roce 1830, pak minimálně 3 miliony připadající jen na nesaharské Alžírsko, z čehož 6 % městského obyvatelstva, nelze vůbec zpochybňovat.

 Sčítání lidu v roce 1845 (jemuž unikla oblast Kabylie a Aurés), v roce 1851 (po vražedném hladu v roce 1848) a v roce 1856 (které mohlo odhadnout jen počet obyvatel Velké Kabylie), dávají výsledky čísla 2 028 000, 2 324 000 a 2 302 000.

 V roce 1853 spolehlivější Carettův odhad přisuzuje kmenům (bez měst) 2 670 410 obyvatel, to jest stále celkem víc než 2,8 milionu obyvatel po 23 letech okupace a války. Je to cifra velmi blízká té z roku 1861 (2 732 851) následně po vražedné kampani v Kabylii.

 Lze tedy říci, že chybějící počet nárůstu oproti vývoji, ke kterému by došlo mimo tento kontext, který lze vyčíslit za třicet let, činí půl milionu až jeden milion ztracených životů. Ve stejném časovém úseku se tehdy napočítalo v roce 1866 jen 2 653 000 duší a v roce 1871 2 125 052, což byl pokles o 80 000 a pak o 527 000 při roční míře poklesu -0,5 8 % během období, které zahrnuje potlačení povstání v letech 1863-1864, pak o 4.37 % během let hladu a epidemií v letech 1867-1828. To předpokládá průměrnou míru úmrtnosti více než 8 % ročně. Na tomto základě lze vyslovit minimální hypotézu o nadměrné úmrtnosti, která za čtyřicet let postihla 1,2 až 1,7 mil. duší, to jest polovinu stavu obyvatelstva z roku 1830. Jen jeden musulmanský Alžířan z pěti, přežil toto období.

  Tato nadměrná úmrtnost je zřejmě zčásti spojena s masakry, jejichž součet lze vyčíslit "desítkami tisíc ztrát u civilního obyvatelstva"."

  Vysvětluje se také velmi nerovnými boji. Pramen TEF udává jen u nejvýznamnějších bitev 2 000 zabitých v roce 1840, 800 v roce 1841, 480 v roce 1842, 950 v roce 1843 a víc než 600 v roce 1844 nebo ještě 1 136 v roce 1851, 880 v roce 1852. K těmto cifrám je třeba přidat jednoduché nevyčíslené záznamy, nejčastěji jako "citelné" nebo "značné" ztráty (jako v roce 1840 u rozhodujícího boje u Mouzaia). Nic se zde ani neříká o 200 zabitých uváděných Azanem u Bab T'aza v dubnu 1842, o 1800 až 2000, které uvádí u Macta dne 28. června 1835, ani o 2000 zabitých a raněných u Tafna dne 25. dubna 1836 atd. "Není přehnané odhadovat počet zabitých v boji v ročním průměru na více než několik desítek tisíc" během čtyřiceti let.

  Méně krutá byla ztráta na počtu obyvatel v důsledku emigrace celých populací z planin sousedících s oranskou oblastí jako Mekerra.

  Masová úmrtnost byla způsobena hladem v letech 1848-1849 a 1866-1868, jejíž hluboké příčiny, na rozdíl od toho co bylo řečeno, nejsou klimatické. Uvedené roky jsou zajisté, s výjimkou 18671868, poznamenány nižšími vodními srážkami než je průměr, což bylo v některých oblastech zhoršeno špatným celoročním rozdělením se slabými dešti na konci zimy a na jaře a v roce 1865-1866 i nálety sarančí. Není důležité, která z podmínek byla rozhodujících. Všechny byly příznivě nakloněny nedostatku a bídě.

  Naproti tomu vážné je to, že tyto dvě fáze šly souběžně se dvěma obdobími významných represí. V roce 1848-1849, následovala represe po rozdrcení Abdelkaderova odporu a po skocích, které ji prodlužovaly, mezi jiným též požár veškeré úrody povstalého kmene Ouarsenis, zničení zásob, následné opouštění půdy, pokuty, konfiskace. A v letech 1866-1868 potlačení povstání z let 1864-1865, jež vypuklo především na západě, na alžírsko-oránské stepi a též Baborů poznamenané rovněž ničením, těžkými pokutami, 6 miliony zlatých franků válečné kontribuce, doprovázely ústup alžírského přivlastňování a samotného využívání pozemků.

 První fáze je charakterizována začátkem "parcelování" a vytvářením četných kolonizačních středisek na odebraných pozemcích, druhá pak jejich urychlením - vymezeními archu na základě rozhodnutí senátu, přidělení jeho koncese Alžírské společnosti.

 Odpovědnost vládní moci lze vyčíst z tohoto oficiálního komentáře k nouzi z let 1848-1849: "Arabové začínají chápat, že jedině mír jim dodá prostředky na nápravu pohrom způsobených dvěma léty nedostatku. "

 A sám Napoleon III. ohlašuje v letech 1866-1868 s jedno až dvouletým předstihem nástup koloniálního kapitalismu: "U domorodého obyvatelstva se bída zvyšuje tou měrou, jak se přibližují k velkým evropským střediskům. Saharské kmeny jsou bohaté a Arabové z Tellu jsou zruinováni."

 Jelikož nadále trval export - především obilí vyprodukovaného osadníky, kteří byli vystaveni stejným klimatickým rizikům v letech 1866 - 1867, přes nutnost dovážet mouku v roce 1867 - vyvolal vznikající nedostatek snahu, využít vzestupu cenových kursů na úkor zásob matmurů.

 Úroda obilnin doznává rychlý pokles - výraznější u ječmene než u pšenice. Z 20 milionů metrických centů na 11,3, pak na 10,8, pak na 4,4 v letech 1863 až 1867, než opět stoupla (ale jen na sotva 10,3) v roce 1868. Úroda osadníků vystavená stejným rizikům počasí, klesá sice o 60 %, ale úroda Alžířanů klesá o 80 %. Z 18 na 3,9 metrických centů. Oseté plochy poklesly ve stejném čase z 2,45 milionů hektarů na 2,3; pak na 2,1; a následně na 2 miliony hektarů v letech 1866 a 1867. V následujícím, klimaticky příznivém roce poklesnou na 1,4 milionu. Je to následkem nedostatku pracovních sil v důsledku lidských ztrát způsobených hladem a cholerou, které učiní marnými dobré klimatické podmínky v roce 1868 a krizi prodlouží.

 

 Podle jedné oficiální zprávy vyčerpání zdrojů umožnilo epidemii cholery v roce 1867. Ta řádila mezi "špatně oblečenými a živenými domorodci" a vyvolala v roce 1868 hlad, který přinutil obyvatele sestoupit na planinu. Tam "doufali, že najdou ječmen a pšenici... Celé masy Arabů bylo vidět opouštět jejich vesnice, když šli prosit o slitování osadníky. Naše města a náš venkov se pinil těmito vyhladovělými davy".

 Tato zpráva, která odhaduje počet obětí na "více než 300 000", je zřejmě hluboko pod skutečností.

 Nelze vyhodnotit účinky na populaci první pohromy vzhledem k chybějícím jakýmkoliv údajům o demografickém pohybu domorodého obyvatelstva. Lze změřit oběti druhé pohromy podle občansko-právního stavu měst, jež je jediné vedly.

 Sari dodává celou řadu křivek vývoje úmrtnosti v Medei, Milianě, Mostanagem, Oránu, Tlemcenu, Mascaře, Constantine během let 1860. Ukazují (v Oránu, v Constantine) negativní přirozený pohyb po celé toto období zostřený v letech 1866 až 1868, často (v Tlemcenu) se vyskytují v roce 1865 a vracející se zvýrazněné v roce 1867 a především v roce 1868. Méně výrazně tyto trendy zvyšující se úmrtnosti přetrvávají až do roku 1870. Velmi výrazné jsou zde účinky zim. V Milianě, jestliže je bilance poněkud negativní pro Evropany (nikoliv ale pro židy) v letech 1867 a 1868, je mnohem negativnější pro musulmany této komunity s výjimkou let 1865 a 1870, kdy bylo v roce 1867 a 1868 485 a 354 mrtvých na 3000 obyvatel (16,2 a 11,8 %) s deficitem růstu o 379 a 281 jednotlivců.

 Známka nadměrné úmrtnosti na venkově přinejmenším stejně závažná se dá vyčíst z (původem neznámého) zápisu, že 107 a 486 neznámých osob, které přišly zvenčí, aby se sem utekly, v těchto dvou letech, zemřelo.

 
< Předch.   Další >
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2019 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.