Úvodní stránka arrow Přehled článků arrow Ze zahraničí arrow "Vyrůstala jsem s mimořádnými lidmi" Friday, November 24 2017  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
"Vyrůstala jsem s mimořádnými lidmi" Tisk E-mail
Čtvrtek, 02 březen 2017

S dcerou Ernesta Che Guevary Aleidou (Aleida Guevara March) hovořil Ron Augustin

Aleida Guevara Marchová je dcerou Che Guevary a Aleidy Marchové. Je pediatričkou v havanské Dětské nemocnici Williama Solera a učí na Escuela Latina-Americana de Medicina a na základní škole pro invalidní děti. Jako členka Kubánské komunistické strany se často účastní politických debat po celém světě. Jako pediatrička pracovala v Angole, Ekvádoru, Nicaragui a Venezuele. Má dvě dospělé dcery a úzce spolupracuje se Vzdělávacím střediskem Che Guevary, jehož ředitelkou je její matka.

Tento rozhovor proběhl na Kubánském velvyslanectví v Bruselu koncem roku 2016. Ze španělštiny jej přeložili Nina a Vladimír Augustinovi.

Ron Augustin: Po 90. narozeninách Fidela Castra využily západní sdělovací prostředky posledních pár měsíců ke shánění starých falšování dějin, takových jako zásadní spor mezi ním a Che, založený na otcově kritice Sovětského svazu. Používali jste tenhle druh zkreslování, a někteří z nás na Západě také, ale komentovali jste tahle tvrzení, a diskutovali jste o nich vůbec někdy s Fidelem?

Aleida Guevara March: když se Fidel a můj otec setkali v Mexiku, otec se přidal k výpravě na Kubu pod podmínkou, že, pokud revoluce zvítězí a on válku přežije, půjde si svou vlastní cestou. Po vítězství revoluce se otec stal jedním z nejvýznamnějších lidí v zakládání kubánské socialistické společnosti. Ale roky ubíhaly a otec byl astmatický, podlomený nemocí, a myslel si, že už mu nezbývá příliš času k využití a sdílení jeho partyzánských zkušeností. Začal hledat možnosti v Argentině, ale podmínky tu ještě nebyly, s malou podporou. Potom mu Fidel ukázal žádost o pomoc od osvobozeneckého hnutí v Kongu. Po atentátu na Lumumbu tam byla kritická situace, s belgickou armádou snažící se získat zpět kontrolu. Takže v tét části Afriky byl nějaký tlak, žádající mladou kubánskou revoluci o pomoc. Otec byl šťastný, že tam půjde, a jednotka kubánských dobrovolníků, vedená mým otcem, směřovala do Konga. Jakmile otec zmizel z dohledu veřejnosti, kapitalističtí světoví politici a sdělovací prostředky začali šířit spekulace, takové jako o sporu mezi Fidelem a Che, a ty, co máte vy.

To je téma, se kterým jsem přišla za Fidelem osobně. Požádala jsem ho: "Strýčku, vyprávěj mi o sporu, jenž jsi, jak se zdálo, měl s mým otcem", a on se smál a vyprávěl mi o jednom sporu, jejž měli, když byli ve vězení v Mexiku. Fidel všem říkal, aby mexickým úřadům nevyzrazovali svou politickou příslušnost. A řekl mi: "Co si myslíš, že tvůj otec udělal? Nejen že jim řekl, že je komunista, ale začal také s jedním ze strážců diskutovat o osobě Stalina, s výsledkem, že nás všechny pustili, ale tvého otce drželi proto, že je prosovětský komunista!" A co udělal Fidel? Mého otce hájil a odmítl odejít bez něj. "Co jsem mohl dělat," řekl mi, "když jsem pro něj šel, zjistil jsem, že nemůže lhát o své politické identitě, i kdyby ho to stálo život. Žádný argument ho nepřesvědčil o opaku." To je ten druh sporů, jež mohli mít. Zároveň spolu vycházeli dobře, protože sdíleli stejné zásady, stejné ideály.

Africká operace trvala osm měsíců. Dokumenty, které jsme během let vydali, ukazují, že můj otec a Fidel se během těchto složitých měsíců pravidelně radili a že jednotky dostávaly z Havany všemožnou podporu. V říjnu 1965 byla oficiálně založena Komunistická strana Kuby. Když měli být vyhlášeni členové jejího Ústředního výboru, bylo důležité Kubáncům vysvětlit, proč můj otec, jedna z nejvýznamnějších opor revoluce, tam nebude. Tak Fidel cítil jako nutnost přečíst dopis na rozloučenou od Che. Poté, co můj otec opustil Kongo, zůstal v Praze, odkud chtěl připravovat svůj latinskoamerický projekt. Nechtěl se vrátit na Kubu, protože se už formálně s Kubánci rozloučil. Nakonec se tajně na Kubu vrátil, protože se Fidelovi podařilo ho přesvědčit, že mu Kuba nabízí k přípravám nejlepší podmínky. Zůstal sedm měsíců na tajném místě na Kubě, kde se on a další připravovali na bolívijský úkol. Fidel byl zapojený do všech etap příprav.

Jedna věc je často předhazovaná, že oddíl Che v Bolívii byl izolovaný a ponechaný sám sobě. Ale nemůžeš srovnávat vývoj partyzánských skupinek, focos, s tažením pravidelné armády. Partyzánský oddíl musí být nezávislý a soběstačný, aby se sestavil a rozvíjel. Bohužel vztah s vedením Bolívijské komunistické strany se zhoršoval a komunikační spojnice s dalšími jednotkami nefungovaly. Nicméně deník Che ukazuje, že udržoval kontakt s "Manilou" (kódované slovo pro Kubu; pozn. AGM) jak jen to bylo možné. Jeho deník a Fidelova předmluva k němu také jasně ukazují hranice toho, co bylo reálně možné.

Není to tak dlouho, co jsem měla s Fidelem tuhle diskusi, když jsme pracovali na předmluvě ke Konžskému deníku mého otce, a Fidel souhlasil s vydáním dopisu, v němž otce žádal, aby přijel k přípravám na Bolívii na Kubu. Když jsme hovořili o údajných sporech mezi nimi, Fidel se na mě náhle podíval a tázal se: "Proč se směješ?" A já mu musela říci: "Strýčku, ty sis toho nevšiml, ale mluvíš o mém otci v přítomném čase, jako kdyby měl každou chvíli otevřít dveře." Velmi vážně souhlasil: "Tvůj otec tu je, víš?"

Lidé, kteří otce obdivují, by měli cítit jeho lidskou povahu, jeho cit coby lidské bytosti. Kdyby měl zásadní spor s Fidelem nebo s kubánskou revolucí, jak by si někdo mohl představit, že by zanechal ženu a děti v jejich rukou, aby je vzdělávali a vychovávali? Jak může někdo věřit, že by mezi těmito dvěma muži byl vážný spor? To je to nejhloupější, co si o tom můžu myslet. Je ale pravda, že musíme věnovat pozornost ideologickým motivům mezi takovým zkreslováním, protože žijeme ve světě, ve kterém jsme neustále bombardovaní spoustou nesmyslů.

Ve skutečnosti v dobře známém otcově projevu v Alžíru byly socialistické státy a zvlášť Sovětský svaz kritizovány pro neúčinnou podporu osvobozeneckých hnutí té doby. Otec vysvětloval, že s každým územím, jež se odtrhne z kolonialismu, je o základnu méně pro imperialistický systém, a že národně osvobozenecká hnutí musí být podporovaná bez ohledu na to, zda bojují s vyhlídkou na socialismus či ne, dokud se nedostanou z imperialistické nadvlády. Fidel mi potvrdil, že to, co v onom projevu otec řekl, bylo dokonale v souladu s přesvědčením kubánského vedení té doby, a že se s tím netajili.

RA: Tvoje máma provozuje Středisko studií Che Guevary, jež pátrá po archivech, dokumentujících historii tvého otce. S pomocí tebe a tvého bratra připravila vydání četných dokumentů pozoruhodného historického významu. Tvé mámě už je přes osmdesát. Jak se má, a můžeme v blízké budoucnosti očekávat další publikace?

AGM: Máma je stále velmi aktivní. Je ve Středisku téměř každý den, jezdí vlastním autem. Dosud jsme vydaly šestnáct titulů ve spolupráci s Ocean Sur a Ocean Press, a také množství záznamů z konferencí o současné aktuálnosti určitých aspektů života Che. Připravujeme několik studií a brzy vyjde kniha o cestách Che po Africe.

RA: Tvoji rodiče se poznali během partyzánské války v pohoří Escambray. Když Che odešel, Fidel se pro tebe stal něčím jako druhým otcem. Mezi dalšími osobnostmi kubánské revoluce, s nimiž jsi vyrůstala, byly vyjímečné ženy jako Célia Sanchezová, Vilma Espinová, Haydée Santamaría a Melba Hernandezová. Řeknete nám, jaký dojem v tobě tyhle ženy zanechaly?

AGM: Matka byla nejdůležitější osobou mého dětství. Když zvítězila revoluce, pracovala ve Federaci kubánských žen, a s ní i Célia, Vilma, Haydée a Melba. Takže jsem od raného věku žila se všemi těmi ženami. Pro mne to byla rodina, a považovala jsem je za tety.

Célia byla silná osobnost, ale snažila se být v každé situaci spravedlivá. Byly jsme si velice blízké, protože neměla vlastní děti a hodně se starala o moji nevlastní sestru, jejíž matka jako novinářka v oněch dnech hodně cestovala. Starala se o její ochranu, zajišťovala, aby se jí dařilo ve škole a dělala vše, aby nás sblížila, mě a moji velkou sestru. Například nás vzala do kursu pletení, jen abychom my dvě něco dělaly spolu. Mám z té doby pár milých vzpomínek. Žily jsme ve stejném domě jako Célia, když jsme slyšely o otcově smrti. Célia mi řekla, že matka na mě čeká v pokoji, a dala mi pro ni misku kukuřičné polévky, matčina oblíbeného jídla. Nezapomenutelný okamžik, protože právě tehdy jsem si musela vyslechnout, že už nemám otce, a Célia je dosud v mé mysli silně pjatá s tímto okamžikem. Takhle jsem s ní vyrůstala.

Vilma mě brala jako další dítě své vlastní rodiny. Pro nejmenšího syna Vilmy a Raúla jsem byla velká sestra. Celou dobu jsem si s ním hrála, spolu jsme vyrůstali, spolu jsme odešli. A tetička Vilma, tu jsem vždycky milovala, stejně jako Haydée, které jsem se naučila si vážit, pro její oddanost, odhodlání, spontánnost. Haydée přišla z prosté rodiny, její oficiální vzdělání bylo omezené, ale ona dokázala získat neuvěřitelnou míru znalostí a kultury. Asi byla nejsrdnatější osobou své doby. A založením Domova Amerik (Casa de las Américas; organizace, založená kubánskou vládou v dubnu 1959 k rozvoji společensko-kulturních vztahů se zeměmi Lat. Ameriky, karibiku i zbytku světa; pozn. překl.) dokázala svést dohromady všechny intelektuály Latinské Ameriky. Ale Haydée měla hluboké jizvy od časů po útoku na Moncadu, když byla se svým bratrem Abelem zajata a ukázali jí části bratrova zmučeného těla. Jeho zavraždění ji nesmazatelně poznamenalo, i když zůstala pevná po celé roky. Dokud ji vše nedostihlo a nesáhla si na život.

S Melbou jsme také byly chvíli spolu, když měla na starost organizaci Konference tří světadílů (konference solidarity s africkými, asijskými a latinskoamerickými národy v Havaně v r. 1966, s více než 500 účastníky z 82 zemí; pozn. překl.), a než opustila zemi jako velvyslankyně ve Vietnamu. Byla to jemná, inteligentní, aktivní žena, po celý život neobyčejně oddaná revolučnímu procesu.

Vyrůstala jsem s vyjímečnými lidmi, se skutečně velice mimořádnými ženami, které něco vypovídají o síle kubánského lidu, jeho něze, laskavosti, solidaritě. Myslím, že jsem měla výsadu poznat lidi, kteří, jak patrno, na vás zanechají svou stopu. Učí vás a chtějí, abyste se stali lepší lidskou bytostí. A ukazují vám, jak je důležité mít úctu k lidem a něco pro lidi znamenat. Tyhle ženy, myslím, jsou ty nejúplnější Kubánky, jaké jsem kdy poznala. Nikdy mi nikdo tuhle otázku nepoložil, a jsem za ni vděčná, protože je velmi zajímavé o těchhle ženách vědět. Jsou pilíři naší revoluce, rádkyněmi všech Kubánek.

RA: Výměna velvyslanců v červenci 2016 byla zamýšlena jako první krok k normalizaci vztahů mezi Kubou a Spojenými státy. Dosud se sotva co změnilo, pokud jde o blokádu proti Kubě. Jaké jsou vyhlídky?

AGM: Dokud trvá blokáda a okupace Guantánama, žádná normalizace není. Ze strany Spojených států k žádné zásadní změně v politice nedošlo. Vláda USA přiznala, že cíle blokády, čili zničení socialismu na Kubě, dosaženo nebylo, a že už je čas "zkusit něco jiného" pro to, jak říkají, "aby byli Kubánci méně závislí na režimu". Blokáda nesplnila to, co měla vláda USA v úmyslu, ale kubánskou ekonomiku značně poškodila. Podle některých výpočtů nás blokáda stojí téměř 10 procent HDP každý rok. Jako doktorka lékařství na její následky narážím denně.

Jsou důležité lékařské nástroje a léky, jež musíme obstarávat v zahraničí a výrobci nám je odpírají kvůli blokádě. Následně musíme kupovat věci, které už jsou od začátku drahé, až přes pět zprostředkovatelů, za příšerné ceny. Kvůli tomu je občas ani nedostaneme včas. Často jsme tak nuceni pracovat s domácími produkty. V mé nemocnici byla jedenáctiletá dívka, trpící hydrocefalitidou (Vodnatelností mozku), dvanáctkrát na operaci, protože cévky, jež se daly nakoupit, měly tak špatnou kvalitu, že jsme je museli po celou dobu měnit.

Blokáda nás nutí vyvíjet alternativy, nejen v lékařství. Například v zemědělství nepoužíváme ani hnojiva, ani pesticidy. Při setbě rýže jsou používány rybičky, jež polykají bakterie a parazity. Navzdory blokádě, zrychlená metoda gramotnosti, vyvinutá na Kubě, už ve světě zbavila negramotnosti deset milionů dospělých. Operace Milagro, program léčby několika očních nemocí, zlepšila nebo vrátila zrak sedmi milionům lidí. Kolem 30 000 kubánských doktorů pracuje v Africe, Asii a Latinské Americe, 84000 příslušníků lékařského personálu z těchto zemí bylo vyškoleno na Kubě. Tak si představte, jak bychom žili bez blokády, jaké úrovně vědeckého rozvoje bychom dosáhli na pomoc lidstvu.

RA: A co kubánský farmaceutický průmysl?

AGM: Děláme samozřejmě, co můžeme, abychom zpracovávali vlastní léčiva, ale také v tomto případě jsou složky a suroviny, jež musí být nakoupeny v cizině. Naštěstí nám jedna švýcarská organizace pomáhá nakupovat některé suroviny, požadované k výrobě různých léčebných mastí, často v menším balení, než jsou značkové. Například vyrábíme Ibuprofen v tubách po 200 miligramech, ne jako na Západě v balení až po 800 miligramech. Považujeme 200 miligramů za dostatečné u většiny léčení, a stejně tak umíme vyrobit větší množství nejen pro Kubu, ale i pro země se kterými spolupracujeme, jako Venezuela, Bolívie a Nicaragua.

Často máme potíže proto, že nedorazí včas dotace nebo se na mezinárodním trhu nepodaří koupit správnou látku, což se dá těžko předvídat. Blokáda komplikuje všechno, protože osm z deseti posledních léčebných vynálezů je patentováno ve Spojených státech. Ale jak prohlásil Fidel: "Když je dítě na Kubě vpuštěno do nemocnice nebo do nějaké jiné instituce, lékař zodpovídá za nalezení správné léčby, i kdyby to znamenalo zaklepat na dveře Bílého domu nebo kdekoli jinde, ale lék se najít musí." V určitých případech to znamenalo plno práce, ale většinou jsme uspěli, s pomocí zahraničních hnutí solidarity, což trochu blokádu narušilo.

V nemocnici, kde pracuji, jsme měli osmiměsíční dítě s jícnovými křečovými žilami, chorobným jevem, kdy zažívací systém krvácí a k léčbě pomáhá v USA patentovaný lék. Firmu, ochotnou nám ten lék prodat, jsme nemohli najít. Naštěstí byli na Kubě členové Evropského hnutí solidarity a my jsme je požádali, zda by nám lék obstarali. Což udělali a dítě mohlo být stabilizováno. Nechtěli, abychom jim to uhradili, ale my takové věci odmítáme, protože není správné záviset na solidaritě kvůli problému, jenž není finanční, ale jen kvůli americké blokádě. Proto jsme museli rozvíjet naše vědecké schopnosti při hledání řešení problémů, jaké jiní dosud vyřešit nedokázali.

RA: Jaký je stav lékařského výzkumu na Kubě? Například jsi pediatr specializovaný na alergie, byl v této sféře za posledních pár let nějaký pokrok?

AGM: Momentálně je alergie jednou z oblastí, kde se na Kubě udělala spousta výzkumu, protože je spjatá s imunologií. Máme výzkumné středisko molekulární imunologie, takže to jsou rozhodně oblasti zájmu, ale teď se svažíme více zaměřit na nejdůležitější problémy, jako boj proti rakovině, cukrovce a AIDS, protože tyhle nemoci mohou být osudové. Pokud jde o alergie, vedeme výzkum hlavně přímo v terénu, především se snahou najít způsob, jak snížit užívání léků, vyvíjením vakcín a hledáním více "zelených" léčebných postupů. Máme relativně dobré výsledky s vakcinami při ontrolování alergických reakcí. Alergie je důležitá oblast výzkumu, protože v našem podnebí má alergie kolem čtrnácti procent dětí. V Karibiku máme spoustu mořských řad a hub (plísní) vzhledem k vlhkosti, takže je logické, že se obracíme k oblastem, jež nás zasahují nejvíc, a snažíme se o preventivní opatření.

Udělali jsme dost zajímavé práce s těhotnými ženami, kde rodinní lékaři, když zaznamenají těhotenství, hovoří se ženami, které prožívaly alergie, a radí jim, jak se vyhnout určitým typům potravin, o nichž je známo, že vyvolávají alergie, jak zabránit tomu, aby dítě přišlo do kontaktu s plyšovými hračkami, jak se vyhnout nahromadění prachu. Pro astmatické děti je zcela zásadní, aby se naučily plavat, protože se tak naučí lépe dýchat. Koordinace pohybů a dýchání, když plavou, rozvíjí prsní svaly a hruď, což jim umožňuje snadněji dýchat. To jsou některé věci, jež děláme kromě vyvíjení a aplikace vakcín. Výzkum alergií je velide drahý a složitý, a v této oblasti zbývá hodně udělat. Ale obecně je situace dosud relativně pod kontrolou.

RA: Před pěti lety byl zaveden nový ekonomický model, s výsledkem, že zatím bylo privatizováno kolem půl milionu pracovních míst. Můžeš něco říci o vývoji tohoto "aktualizačního programu" a o riziku spadnutí kapitalistických pracovních podmínek?

AGM: Od zhroucení Sovětského svazu je kubánská ekonomika zranitelnější vzhledem k ekonomickým potížím v jiných částech světa, především v zemích Společenství latinskoamerických a karibských států (CELAC). Navzdory rozvoji turistiky m a snahám nahradit dovoz tu je vážný měnový deficit, a jsou obrovské rozdíly mezi průměrnou kupní sílou a platy. Takže se už dvacet let snažíme rozlišovat a navyšovat platy podle výkonů a výsledků. Aktualizace ekonomiky, jež byla před pěti roky odsouhlasená, znamená zrušení a reorganizaci neproduktivních pracovních míst, zčásti jejich přeměnou na družstva, zčásti privatizací. Je to posun, jenž široce legalizuje struktury, jež z větší části už existovaly a byly víceméně tolerované, jako kadeřníci, tesaři, kosmetické solóny atd., kteří byli soukromě organizovaní a často zaměstnávali lidi s malými sociálními a platovými zárukami.

Program je uplatňovaný hlavně v sektoru služeb a současné výroby se sotva dotkne. A podmínky vlastnictví v kritických sektorech jsou každém případě z těchto opatření vyňaty. Nikdy nedojde k privatizaci ve vzdělávání, zdravotnictví a obraně, protože neexistuje jiný způsob, jímž bychom byli schopní nebo ochotní tyto oblasti zpracovat. Zdraví je lidské právo, ne zboží. A vzdělání je nutnost, protože jen vzdělaní lidé mohou být svobodní. Proto aktualizační program je omezený program. A já vždy říkám, že Kuba, kubánská revoluce, je velká laboratoř, protože mnoho problémů předtím nikde nezažili, a tak se musíme snažit a hledat řešení problémů, jak se objeví a jak to jde. Což momentálně děláme. Výsledky jsou trvale vyhodnocované, a kde je to nezbytné, přijaté nebo opravené. Jestli za pár let zjistíme, že jsme udělali chyby a že to nefunguje, jak jsme naplánovali, budeme se muset vrátit a hledat řešení problémů, jež jsme vyvolali. Je to prostě studijní proces, a teď jsme právě uprostřed.

RA: V dubnu (2016) na sedmém sjezdu komunistické strany Raúl Castro řekl, že to je poslední sjezd, řízený historickou generací, "která předá prapory revoluce a socialismu novým výhonkům". Kde jsou nové výhonky ve vedení země? Nenaznačil sjezd například také, že strana potřebuje víc mladých členů?

AGM: Minimální věk pro přijetí do strany je kolem třiceti, a členství závisí na zásluhách člověka v jeko komunitě, jež toho člověka také volí. Naše strana je výběrová, není to masová strana. Musí shromáždit některé z nejlepších, protože její funkcí je provádět kontrolu, aby se lidová moc neodchýlila od cílů, jež si stanovila. Je snaha dostat do strany více žen. Mne zajímá víc, zda člověk skutečně slouží, ne jestli to je muž či žena. Myslím, že tu je stále plno práce, zvlášť s mladými lidmi, ale my máme některé velice schopné, i když nejsme šťastní nad jejich počtem a zjišťujeme, že musíme v tomhle směru vyvinout větší úsilí.

RA: I kdyby byla jednoho dne blokáda proti Kubě zrušena, imperialismus se nepřestane snažit obklíčit a zničit každou protikapitalistickou iniciativu. Na svých mnoha cestách po světě stále trváš na tom, že vzhledem ke stávajícímu rozložení sil jen jednotná levice na Západě může věci zvrátit. Co může levice na Západě udělat, aby Kubě pomohla zachovat zisky revoluce?

AGM: To, co se dosud dělá. Stůjte pořád při Kubě, především bez respektu, to je zásadní otázka. Nesuďte vždy věci, jež nikdo sám nezažil. Věřte revolučnímu procesu, a když máte pochybnosti, ptejte se, prosím, my odpovíme, nejsme neomylní, stále se snažíme se zlepšovat. Co je důležité právě teď je boj proti blokádě. Musí být odstraněna. Ale pro nás je důležité i to, že levice na Západě uskutečňuje nutnou lidovou podporu pro změnu jejich společnosti. Nejvíce by nám pomohlo, kdyby levice sama pročistila cestu skrz kapitalistická centra, abychom tak mohl změnit současnou realitu společně. Je třeba vzít v úvahu, že bez nás, bez národů Třetího světa, nepřežijete. Mezitím se lidé musí vzdát svého ega a sjednotit se při hledání spojení - ke skutečné jednotě. Je nutno bojovat se všemi možnými překážkami mezi zeměmi. Je nutno bojovat s faktem, že peníze velkých mocností podporují mezinárodní terorismus. Agrese proti Syřanům financuje Západ. To nemůžete dovolit! Nemůžete dovolit, aby vaše území byla nadále využívaná k plánování a vedení válek! Už byly dvě světové války, třetí bude koncem lidstva. Proto jakmile levice v kapitalistických centrech vyvine dostatečnou sílu, aby tuto skutečnost změnila, od tohoto okamžiku můžeme skutečně postupovat a vytvořit "jiný svět".

RA: Vedeš velmi aktivní život na Kubě, a zároveň se účastníš mnoha setkání v zahraničí. V posledních měsících jsi jen do Evropy musela cestovat třikrát. Jak to zvládáš?

AGM: Je pravda, že hodně cestuji do jiných částí světa, za svou prácí se Studijním střediskem Che Guevary (Centro de Estudios Che Guevara) a na konference, organizované místními hnutími solidarity a ICAP, naším Kubánským institutem přátelství mezi národy (Instituto Cubano de Amistad con los Pueblos). Tudíž doba, po niž zůstávám v zemi, je celkem nepravidelná, což je důvod, proč jsem se vzdala toho, abych byla místní šéfkou strany. Teď jsem pouhý řadový stranický bojovník. Na Kubě čerpám plno energie ze své činnosti alergicko-pediatrického poradce. Je velice vděčná. A kdykoli se vracím z cesty za moře, prvním, co udělám, je, že se jdu podívat do "své" školy, kde pracuji s postiženými dětmi. Měli byste je vidět, jsou velice, velice silné. Tak si dobíjím baterie.

Ron Augustin pro The Monthly Review, leden 2017

https://monthlyreview.org/2017/01/01/i-grew-up-with-extraordinary-people/

Překlad VS

(Foto wikipedia, Monthly Review)

 

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2017 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.