Úvodní stránka Thursday, November 23 2017  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Prohlášení Komunistické strany Řecka ke 100. výročí VŘSR Tisk E-mail
Neděle, 05 listopad 2017

ÚV Komunistické strany Řecka (KKE) ctí stoleté výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Vzdává čest vrcholné světové historické události 20. století, která prokázala, že kapitalismus není neporazitelný, že je možné vybudovat vyšší formu organizace společnosti bez vykořisťování člověka člověkem.

Říjnová revoluce potvrdila sílu revolučního třídního zápasu, sílu vykořisťovaných a utlačovaných, pokud vyjdou razantně na scénu dějin a otočí kolem historie směrem kupředu, směrem ke společenskému osvobození. V dlouhodobém pojetí dějin VŘSR představuje pokračování povstání otroků, poddaných středověku i buržoazních revolucí, ale zároveň představuje vyvrcholení zápasu utlačovaných a překročení dosavadního rámce tím, když se prvně stalo cílem zlikvidovat třídní vykořisťovatelskou společnost. 46 let po "šturmování nebes" Pařížské komuny uskutečnila ruská dělnická třída sen miliónů dělníků a lidových vrstev o lepším životě.

Říjnová revoluce potvrdila správnost leninského způsobu myšlení, že socialismus je možné uskutečnit v jedné zemi nebo skupině zemí a je výsledkem nerovnoměrného vývoje kapitalismu.

Říjen 1917 byl událostí celosvětového historického významu. Potvrdil možnost dělnické třídy (coby společenské síly, která může stát v čele revolučního zápasu za společnost bez vykořisťování, nejistot, chudoby, nezaměstnanosti a válek) splnit svoji historickou roli. Také potvrdil, že uskutečnění historického úkolu dělnické třídy neurčuje její procento v ekonomicky aktivní populaci, ale vyplývá z faktu, že dělnická třída je faktickým nositelem nových socialistických výrobních vztahů.

Zároveň Říjnová revoluce prokázala nenahraditelnou úlohu politiky revoluční avantgardní komunistické strany coby vedoucího faktoru nejenom socialistické revoluce, ale celého třídního zápasu za vytvoření, posílení a konečné vítězství nové, komunistické společnosti.

Plamen říjnové revoluce inicioval a urychlil založení mnoha dalších komunistických a revolučních dělnických stran nového typu jako opaku sociálně demokratických stran tehdejší doby, které zradily dělnickou třídu i revoluční politiku, když si vybraly politiku zařazení dělnického hnutí pod vlajku buržoazie a podpořily imperialistické vojenské útoky proti mladému dělnickému ruskému státu.

Vítězná říjnová revoluce představovala pokračování všech předchozích dělnických povstání a otevřela cestu k historickému přechodu společnosti od "království potřeby ke království svobody." Shrnuje její historický význam, Lenin napsal:

"My jsme ti, kdo začali toto dílo. Kdy přesně, za jak dlouho, kde a jakého národa proletáři toto dílo dokončí, není podstatné. Podstatné ale je, že ledy byly proraženy, cesta byla otevřena".

Poučení a závěry vyplývající z říjnové revoluce mají velký význam právě dnes, když se zdá, že se kolo historie opět točí směrem zpět, kdy se mezinárodní dělnické hnutí nachází v krizi a je na ústupu, dnes, kdy dlouhodobé působení kontrarevoluce (z počátku 90. let století) podporují chybné závěry mnohých pracujících, že neexistuje možnost skoncovat s kapitalismem.

Samotný historický vývoj nám pomáhá odkrýt podstatu buržoazní propagandy, že socialismus je utopií. Nikdy v historii se žádný společenský řád neprosadil z ničeho nic na první pokus těch třídních sil, které v daný moment byly nositeli pokroku. Spartakus byl po povstání ukřižován, ale otroctví bylo přežité historicky. Po Velké francouzské revoluci byl Robespierre popraven, ale feudalismus už neměl žádnou budoucnost.

Buržoazie záměrně umlčuje, že potřebovala zhruba 4 století, aby si upevnila moc. Potřebovala několik století od prvních záblesků buržoazie ve 14. století v obchodních městech severní Itálie až po buržoazní revoluce 18. a 19. století. Plně se prosadila, až když se kapitalistické výrobní vztahy vyvinuly natolik, že sama dokázala prosadit zrušení feudalistických výrobních vztahů. Politické porážky, které si připsala na vrub v tomto období, nezpochybňují fakt, že bylo historickou nutností, aby zastaralé přežité feudální výrobní vztahy byly nahrazeny kapitalistickým vztahem kapitalista - dělník.

Marně tvrdí představitelé buržoazie, že nad kapitalismem nelze zvítězit, že je nenahraditelný a věčný a že třídní revoluční boj již nepředstavuje páku historického vývoje.

Celá desetiletí trvání a úspěchů socialistické společnosti, na jejímž počátku stála VŘSR, prokázala, že je možné vytvořit společnost bez pánů, bez kapitalistů, kteří jsou soukromými vlastníky výrobních prostředků. Tento závěr nezpochybňuje ani fakt, že se jí nepodařilo definitivně zvítězit nad kapitalistickým vlastnictvím a kapitalistickým ziskem.

SOCIALISMUS ZŮSTÁVÁ STÁLE AKTUÁLNÍ, POTŘEBNÝ A REALISTICKÝ

Nutnost a aktuálnost socialismu, možnost zrušení soukromého vlastnictví konkrétních výrobních prostředků vyplývá z vývoje samotného kapitalismu, který vede ke koncentraci kapitálu. Kapitalistické vlastnictví představuje brzdu společenskému charakteru výroby. Kapitalistické vlastnictví znemožňuje, aby žili pracující ve společensky organizovaných lepších podmínkách, které odpovídají vzrůstajícím lidským potřebám: aby měli všichni zaměstnání bez hrůzy z nezaměstnanosti, aby pracovali méně hodin a mohli si vychutnat lepší životní úroveň včetně společenského, kvalitního, bezplatného vzdělání, školství a sociální péče.

Tyto možnosti tvoří dělnická třída svou prací v rámci kapitalistického systému, dále je rozšiřuje rozvoj vědy a technologie. Ale ve společnosti, kde je veškerá produkce určována na základě soukromého kapitalistického zisku, jsou potřeby dělnické třídy a lidových vrstev potlačovány. Cyklické kapitalistické hospodářské krize jsou součástí "DNA" kapitalismu a neustále se prohlubují, zvyšuje se jejich frekvence, z čehož vyplývá, že se vždy rychle zvýší nezaměstnanost, rozšíří se špatně placená práce, práce bez sociálního zabezpečení, dochází k restrikcím osobních svobod, na bíle dni jsou imperialistické války a intenzivní konkurence o trhy a území. Období konjunktury jsou krátká a neduživá.

Zhoršování pracovních a životních podmínek se týká celého kapitalistického světa a bez výjimky i ty nejrozvinutější kapitalistické státy i přes to, že se zvyšuje produktivita práce. Samy tyto státy a jejich výzkumná centra potvrzují, že se snižuje příjem pracujících, zatímco se zvyšují zisky kapitalistů.

Tak jako v minulých obdobích společenských změn, stejně tak dnes rozhodující faktory rozkladu starého společenského vykořisťovatelského systému představují vnitřní rozpory, vyostření systémových protikladů. Ty dávají možnost, aby se zintenzivňoval třídní boj a aby dostat rozhodující sílu. Dnes v době monopolního kapitalismu, se zostřuje základní rozpor systému. Tedy zatímco práce byla zespolečenštěna stejně jako výroba, což je jednoznačné, většinu výsledků lidské práce si přivlastňují akcionáři monopolních uskupení. Jedná se akcionáře - parazity hospodářského života, kteří přesto, že jsou pro výrobu a ekonomiku naprosto zbyteční, zneužívají a vykořisťují pracovní sílu. Tito akcionáři často ani nemají tušení, kde se nacházejí anebo co vyrábějí monopoly, jejichž akce vlastní a z nichž jim kanou značné osobní zisky.

Zároveň s nadvládou monopolních uskupení je posilována tendence k relativní stagnaci, tedy stagnaci týkající se možností a dynamiky, které vytvářejí současnou úroveň rozvoje výrobních sil, toho, co je možné vyprodukovat (v jaké kvalitě a množství), pokud by se společnost zbavila zisku, coby motivace výroby. Parazitický charakter a relativní stagnace se skládají: z tzv. plánované nebo přirozené likvidace zboží (využívání vědeckých znalostí pro omezení života produktů), z omezování využívání technologií prostřednictvím tzv. patentů, které vlastní monopolní uskupení, z omezování oborů, které nepřinášení momentálně zisk (např. seismologie a obrana proti zemětřesení), ničení přírodního prostředí prostřednictvím jeho nelogického využívání vedeného kritériem maximálního možného kapitalistického zisku, ohromné dotace do vědeckého výzkumu výroby zbraní a prostředků potlačování odporu ad.

Dnes negativní poměr sil na úkor dělnické třídy vytváří dojem (pod tlakem převládající buržoazní ideologie), že moc a útočnost kapitálu jsou neporazitelné. Ale nemůže být zakryta hniloba kapitalismu a objektivní možnost zlikvidovat soukromé vlastnictví výrobních prostředků, možnost jejich zespolečenštění dělnickou mocí a následně využití v rámci centralizovaného plánování s jediným kritériem, kterým je společenský zisk/prospěch.

Veškerá historie VŘSR a všeho, co jí předcházelo, dokazuje, že nevýhodný poměr sil není věčný a není nemožné jej změnit.

OBJEVENÍ SE PŘÍZNIVÝCH PODMÍNEK PRO REVOLUČNÍ ZMĚNU

Fakt, že se vytvořily předpoklady pro vybudování socialistické - komunistické společnosti, se nespojuje automaticky s její realizací. Jednu důležitou příčinu představuje fakt, že na rozdíl od přírodních zákonů, společenský vývoj předpokládá náležitou aktivitu lidí s cílem starý společensko-ekonomický systém svrhnout a nahradit jej novým.

Vypuknutí socialistické revoluce (stejně jako každé společenské revoluce, které kdy historie poznala) předpokládá vytvoření situace, ve které je oslabována schopnost vládnoucí třídy pohltit revoluční snahy, potlačit a deaktivizovat lid.

Lenin vyjádřil význam (podstatu) revoluční situace a určil hlavní objektivní a subjektivní charakteristiky, které se koncentrují ve společnosti v předvečer revoluce:

- Ti "nahoře" (vládnoucí třída kapitalistů) nemohou vládnout a řádit, jak mohli dříve.

- Ti dole (dělnická třída a lidové vrstvy) nechtějí žít jako dříve.

- Je zřetelná neobvykle zvýšená aktivita mas.

Tímto způsobem zbídačení těch "dole" a jejich nespokojenost katalyzují jejich politickou aktivitu, zatímco "nahoře" převládají rozpaky, neschopnost, rozpory a nerozhodnost.

Projevení se takovéto situace, příhodné pro revoluční svržení kapitalismu, má objektivní charakter, vyplývá z náhlého vyostření kapitalistických rozporů.

Ale, jak trefně poznamenává Lenin, každá revoluční situace se nepřemění v revoluci. Ani reakce lidových vrstev, ani krize vládnoucích vrstev nevyvolají změny samy od sebe, pokud neexistuje plánované revoluční povstání dělnické třídy, vedené její nejuvědomělejší, nejpokrokovější složkou.

Jinými slovy, aby se mohla projevit dělnická revoluce, je třeba, aby existovalo pokrokové politické vedení - komunistická strana, která je vybavena teoretickou analýzou a prognózou dalšího vývoje založenou na marxisticko-leninské teorii a organizačně schopná vést revoluční povstání dělnické třídy.

Přirozeně není možné, aby byly předpovězeny všechny faktory, které mohou vést k revoluční situaci. Historická zkušenost ukázala jako velmi důležitý faktor velmi hlubokou krizi spojenou s imperialistickou válkou.

První vítězná dělnická revoluce v Rusku byla výsledkem schopnosti dělnické třídy a vedení její strany převzít tuto roli v analogických podmínkách. Lenin s úspěchem předvídal možnost brzkého projevu revoluční situace v zemi a pravděpodobnost, že se Rusko snane nejslabším článkem imperialistické soustavy v tehdejších geopolitických podmínkách.

CESTA BOLŠEVIKŮ K VÍTĚZSTVÍ V ŘÍJNU 1917

V carském Rusku před první světovou válkou, i přes to že se velmi rychle rozvíjel kapitalismus, přežívala řada prvků starého absolutistického státu včetně a především instituce carské moci. Existovala také masa drobných rolníků na venkově, která trpěla pod tlakem feudálních přežitků.

Revoluce v letech 1905 - 1907 vedla k vytvoření Státní dumy, tedy jakéhosi zákonodárného zastupitelského orgánu s velmi omezenými pravomocemi, což v žádném případě nemůžeme vnímat jako přechod k typické buržoazní zastupitelské demokracii. Vytvoření Dumy ztělesňuje jakýsi kompromis mezi částí buržoazie a carským systémem. Na venkově, přestože nevolnictví bylo zrušeno již v roce 1861, trpěly ohromné masy rolníků pod útlakem velkých vlastníků půdy, kteří je nutili k nuceným pracem (robotě) anebo odevzdávání až poloviny jejich vlastní produkce.

V období revoluce roku 1905 se zrodily sověty coby organizační buňky revoluční aktivity třídy pracujících v rámci podmínek vyostřeného zápasu stávkového boje a třídních střetů. Představovaly novou formu organizace dělnické třídy se zvolenými představiteli a fungovaly jako podhoubí a inkubátor pozdější podoby dělnické moci.

Vytváření ohromných továren v neuralgických bodech, ve velkých městech jako Moskva nebo Petrohrad (později Leningrad) vedlo k důležitému rozvoji námezdní práce. Tento proces měnil dělnickou třídu na základní společenskou sílu i přes fakt, že nebyla nejpočetnější skupinou obyvatelstva a nebyla rovnoměrně rozložena po celém carském impériu.

V takovýchto podmínkách vytvořili bolševici strategickou linii, jejímž cílem bylo prostřednictvím rozvoje třídního boje zajistit dva důležité problémy: a) politickou nezávislost dělnické třídy v rámci buržoazně demokratické revoluce tak, aby se dělnická třída nestala pouhým přívěškem buržoazie bez možnosti vlastní politiky a akce, b) vedení celého lidového hnutí dělnickou třídou (tedy společenské spojenectví proletariátu a malých a středních rolníků) tak, aby revoluce měla radikální charakter ve vztahu k historické epoše, aby strategie bolševiků byla podpořena linií: společně se všemi rolníky proti středověku, a později s chudými rolníky a poloproletáři proti kapitalismu, společně proti zbohatlíkům venkova.

Tato strategie stála částečně na zhodnocení, že objektivní rozvoj kapitalismu v Rusku se dostal do rozporu s degenerovaným politickým konstruktem ruského carismu a přežívajícími relikty nevolnictví na venkově a na myšlence revolučního procesu v evropském rozměru. Zároveň, buržoazie v roce 1905 již nepředstavovala pokrokovou sílu, jako tomu bylo v době buržoazních revolucí v 18. a 19. století. Kapitalismus v této době již ve světovém měřítku přešel do své imperialistické fáze. Spíše se už musel bránit, než by usiloval o nějakou politickou revoluci a to od momentu, kdy se jeho antagonistická dělnická třída zorganizovala jako samostatná politická síla.

Lenin tedy hodnotil, že revoluční změna by měla vytvořit nějakou dočasnou revoluční vládu, tzv. demokratickou diktaturu proletariátu a rolníků, která by realizovala, co bylo obsaženo v minimálním programu bolševiků (ústavní shromáždění, všeobecné volení právo, zemědělská reforma ad.). Tento orgán by zásadně skoncoval s přežitky carismu, zatímco by připravil prostor a podmínky pro proletářskou revoluci v kapitalisticky rozvinuté Evropě, která by se stala následně podporou pro proletářskou revoluci v Rusku. Tehdy bolševici spojovali buržoazně-demokratickou revoluci se socialistickou, zdůrazňovali podporu specifickým potřebám dělnické třídy a potřeby, aby byl stále vyvíjen tlak na revoluční vládu k rozšiřování výdobytků revoluce.

"Demokratická diktatura proletariátu", jak říkal Lenin, mohla mít jednotnou vůli, co se týče likvidace absolutismu, ale ne toho, co se týkalo socialismu. Lenin zaznamenal, že čím více se rozvíjela možnost revoluce, tím se také vyostřovaly rozpory v rámci samotného spojenectví mezi dělníky a rolníky, což by nakonec vedlo k úplnému rozpolcení dělnické třídy od středních a bohatých rolníků s cílem udržet proletářský charakter nad maloburžoazním a přirozeně přechod k diktatuře proletariátu.

Tato linie bolševiků se vytvořila v protikladu k pravicovým oportunistům tehdejší doby, tedy menševikům, ale také k Trockému, který podceňoval roli a důležitost rolníků. Lenin kritizoval Trockého postoje jako "odmítavé k roli rolníků" podkopávající revoluci.

Vstup Ruska do 1. světové války vyostřil společenské protiklady. Opakované porážky ruské armády na frontě, ztráty území (např. Polsko, Pobaltí) vyvolaly značné rozčarování nejenom mezi dělníky a rolníky, kteří trpěli v důsledku válečných katastrof, ale také a hlavně u ruské aristokracie. Fakt, že procarské kruhy se začaly obracet směrem k Německu a pravděpodobnost, že bude sepsáno příměří, vyvolalo reakci buržoazie, která byla podsunuta a vyvolána z Anglie a Francie a vedla k sestavení plánu na svržení cara. Současně v roce 1916 propukla řada národních povstání na Kavkazu a ve střední Asii namířené proti carovi.

Plány buržoazie na svržení cara se spojily s velkými lidovými bouřemi a stávkami, které se uskutečnily v únoru 1917 coby důsledek nedostatku potravin, ohromné nezaměstnanosti a radikálního nárůstu a vyostření společenských problémů. Vytvoření revoluční situace, masová politická činnost všech v sovětech organizovaných v Sovětech dělníků a rolníků, rozklad armády, nakonec vedly k revolučnímu svržení cara.

Revoluční situace v Rusku se zrodila z komplikovaného procesu, který se skládal z celé řady důležitých faktorů: vyostření meziimperialistických vztahů, hrůzy a utrpení, které se koncentrovaly v důsledku imperialistické války během třech let od jejího vypuknutí, a měla největší dopad právě na lidové vrstvy, roli sehrála i destabilizace spojenectví carské moci a buržoazie, která už nedovolovala, aby si car vládl, jak chtěl, vliv měly i politické organizace bolševiků před a v průběhu války v řadách dělnické třídy a vojáků.

Náhlé vyostření rozporů mezi carem a buržoazií v podmínkách krize a imperialistické války, což bylo nevyhnutelné, jak bolševici poznamenali, přineslo výsledek v podobě převahy buržoazních zájmů při revoluci v únoru 1917.

Prozatímní vláda se vytvořila z reprezentantů buržoazních liberálních stran Ruska a představovala orgán buržoazní moci. Zároveň masový politický boj dělníků a rolníků vynesl do popředí potřebu zorganizovat ozbrojené masy, které se účastnily svržení cara právě prostřednictvím sovětů.

V sovětech této doby převládali menševici (oportunistický proud) a eseři (maloburžoazní socialisté revolucionáři), kteří si dávali za cíl podpořit prozatímní demokratickou vládu. Vytvořila se teda situace, kterou Lenin charakterizoval jako "dvojvládí", čímž vyjádřil přechodný moment revolučního procesu, kdy buržoazní třída sice získala moc, ale nebyla natolik silná, aby zlikvidovala organizovanou sílu lidových mas, které byly rovněž ozbrojené (např. sověty měly vlastní ostrahu).

Lenin pochopil, že došlo ke kompromisu ze strany sovětů směrem k prozatímní demokratické vládě a usoudil, že je nutné, aby došlo k rozvinutí konkrétní politiky s cílem, aby se dělníci přesvědčili na vlastní zkušenost:

a) že není možné podporovat prozatímní demokratickou vládu, která byla vládou buržoazie,

b) aby pochopili, že válka, která pokračovala, byla imperialistickou válkou, kořistnickou a nespravedlivou,

c) aby rozhodně opustili menševiky a esery a došlo ke změně poměru sil ve prospěch bolševiků v sovětech,

d) aby sověty přebraly moc coby předpoklad řešení palčivých problémů lidových vrstev (mír, chléb, půda).

Ve slavných Dubnových tezích, ale i v jiných písemných dokumentech této doby, vyslovil Lenin jednoznačné zhodnocení charakteru únorové revoluce. Hodnotil, že sice moc změnila "majitele" tím, že přešla na buržoazii. Upozornil, že hlavní požadavek do této doby, hlavní strategie bolševiků, tedy otázka společenského spojenectví dělníků a rolníků, již byl uskutečněn v instituce sovětů, nezávisle na faktu, že většina proletariátu se nechala zlákat, a důvěřovala představitelům maloburžoazních vrstev, kteří fungovali na periferii buržoazní třídy.

Naproti pozicím tzv. "starých bolševiků" (Kameněv, Zinovjev ad.), že buržoazně-demokratická revoluce nebyla završena a že nebyla splněna celá řada cílů (např. zákonodárné shromáždění, rolnická reforma), Lenin odpovídal, že základním požadavkem každé revoluce byla otázka revoluce. Na základě tohoto kritéria buržoazně demokratická revoluce byla završena.

Ale nadále bylo třeba přetvořit strategii bolševiků, posunout cíl dál. Od února a dál prvním a hlavním problémem, který bylo třeba vyřešit, bylo zintenzivnit uvědomění proletariátu, získání avantgardní role v rámci společenského spojenectví. Něco takového požadovalo boj v rámci samotných revolučních orgánů - v sovětech, ale také propojení s poloproletáři, chudými rolníky a postupně připravovat prostor pro socialistickou revoluci.

Když v červenci Prozatímní demokratická vláda přistoupila k přísným restriktivním opatřením proti bolševikům a proti dělnickému hnutí, bolševici přestali používat heslo: "všechnu moc sovětům". Lenin v této kritické chvíli a hlavně po vojenském převratu generála Kornilova předpověděl, že objektivní situace povede buď úplnému vítězství vojenské buržoazní diktatury, nebo k vítězství ozbrojeného povstání dělníků. Zaměřil se na boj proti sebeklamu, že je možné, aby došlo k mírovému demokratickému přechodu směrem k parlamentní demokracii a následně socialismu a vyhlásil, že cílem ozbrojeného povstání může být pouze přechod moci do rukou proletariátu za podpory chudých rolníků, a tím byly uskutečněny programové cíle strany.

V září 1917, když bolševici již měli většinu v sovětech v Moskvě a v Petrohradu, znovu nastolili heslo: "Všechnu moc sovětům," ale tentokrát s novým obsahem. Ne jako předtím jako heslo, které zakrývalo kompromis a propojení menševiků s buržoazií, ale jako heslo vyzývající ke svržení prozatímní demokratické vlády, jako heslo revolučního povstání. Bolševici pracovali v tomto směru, aniž by očekávali volby do zákonodárných orgánů, ani sjezd sovětů.

Leninova rozhodnost podpořila pozice, které nakonec vedly k vítězství socialistické revoluce 25. října (7. listopadu podle nového kalendáře) 1917.

Zkušenost Říjnové revoluce prokázala, že sovětská dělnická moc, diktatura proletariátu, byla tím, co dokázalo vyřešit palčivé problémy pracujících (půda, chléb, mír) a ne buržoazní nebo nějaká "přechodová" vláda, která nemůže v praxi existovat. Až sovětská moc otevřela cestu k likvidaci kapitalistických výrobních vztahů.

Strana bolševiků se zásadním přínosem Lenina k vítězství revoluce pokračovala v teoretické a politické snaze rozvinout strategii chápání situace, aby zlepšila schopnost předpovědět rychlé změny v poměru sil protivníků, antagonistických tříd, ale také politického vlivu v řadách samotné dělnické třídy. Změny v linii revoluční politiky od 1905 do října 1917 odrážejí dozrávání rozpracování strategie

Nejednalo se o jednoduchý proces. Od momentu odloučení od menševiků v roce 1903 na 2. sjezdu Ruské sociálně demokratické dělnické strany a vytvoření strany se bolševici zocelili v podmínkách boje ideologického, politického. Oprostili se od oportunistických sil.

Cesta k vítězství byla výsledkem soustavné důsledné teoretické a politické analýzy. Rozhodující příspěvek v procesu vytváření strategie socialistické revoluce mělo studium charakteru monopolního kapitalismu (spis: Imperialismus, nejvyšší stádium kapitalismu), pozice proti buržoaznímu státu a charakteru dělnické moci, tedy diktatury proletariátu (Stát a revoluce) a všeobecné prohlubování dialektického materialistického způsobu myšlení a analýza vývoje (Materialismus a empiriokriticismus), zatímco předcházela analýza hospodářství carského Ruska (Rozboj kapitalismu v Rusku).

Tyto analýzy osvětlily možnosti zespolečenštění koncentrovaných výrobních prostředků ve fázi monopolního kapitalismu stejně jako možnosti, které vytvořil nerovnoměrný hospodářský a politický vývoj a zostření meziimperialistických antagonismů, aby došlo k rozbití imperialistického řetězu v jeho nejslabším článku a začalo úsilí o budování socialismu v jedné zemi nebo skupině zemí.

Lenin rozvíjel strategii bolševiků a v praxi se dostal do rozporu s pozicemi Plechanova, Kautského a Martova, ale také s některými funkcionáři bolševiků, kteří se domnívali, že Rusko musí v každém případě projít stádiem zralého kapitalismu. Tyto postoje byly převládající v předrevolučním Rusku. Byly zakotveny a vycházely z charakteru ruské ekonomiky, kde největší podíl měla zemědělská výroba, absentovalo její strojové vybavení, byla pozadu elektrizace, a vůbec velká část carského Ruska se nacházela v předkapitalisickém stádiu. Lenin osvětlil rozvoj kapitalistických vztahů, vznik monopolních uskupení ve velkých zemích a možnosti socialistických vztahů výroby, které by mohly dát výraznou akceleraci rozvoje výrobních sil.

Jak bylo přirozené, zrání strategie bolševiků nebyl jednoduchý přímočarý proces. Bolševická strana si vytvořila schopnost dedukovat logické vývody a tvořit závěry z revoluční iniciativy, kterou rozvíjely masy v momentech vyostření třídního boje a hodnotit vztahy, které se vytvářely ve prospěch revolučního povstání.

V každé fázi rozvoje třídního boje prokázala charakteristickou schopnost sloužit strategii prostřednictvím odpovídající politiky, spojenectví, hesel, taktiky a trefného komentování menševiků a ostatních oportunistických stran a jejich postojů. Využívali tím nejlepším způsobem bojovou zkušenost, kterou získali členové bolševické strany v tvrdých třídních soubojích v období 1905 - 1917. Bolševická strana pracovala stabilně a konzistentně v dělnickém odborovém hnutí a dokázala změnit poměr sil v největších odborových svazech v Petrohradě a v Moskvě v období první světové války a hlavně postupně zvětšit svůj vliv v orgánech vzbouřených dělníků a vojáků. Teoretická příprava a schopnost taktiky boje dávali bolševické straně možnost upevňovat revoluční vztahy s dělnickými lidovými silami a nepodlehnout praktickým těžkostem, se kterými se setkávala při své činnosti, kterými byly hlavně státní a parastátní násilné zásahy.

Ve složitém období 1905 - 1917 se bolševici setkali na vlastní kůži s násilím carského státu, ale také s kontrarevolučními aktivitami maloburžoazních a zaostalých lidových vrstev. Charakteristickým příkladem jsou Černé centurie v době revoluce 1905, které Lenin rozpoznal jako orgány výcviku bojových dělnických jednotek. Jednalo se o titánskou snahu bolševiků, aby uzrálo třídní uvědomění dělníků v těchto letech. Stačí, aby jeden zauvažoval, že při jedné z největších demonstrací odporu v Petrohradě v roce 1905 masy držely v rukou obrazy cara a zpívaly náboženské hymny těsně předtím, než do nich carská armáda začala střílet.

V kritickém období od února do října 1917 se museli vyrovnat s velmi schopnými buržoazními politiky, jako byl Kerenskij, s ohromnými schopnostmi ovlivňovat masy. Bolševici však situaci zvládli, protože pracovali soustavně a důsledně, kurážně, měli politický plán, byli zorganizovaní, měli vojenskou přípravu jako přípravu na revoluční povstání.

Vítězné zakončení Říjnové revoluce potvrdilo strategii socialistické revoluce a také řadu obecných zásad, které jsou spojeny s revolučním zvratem kapitalismu: vedoucí roli revoluční komunistické strany, její fungování na základě demokratického centralismu, který má za základ kolektivismus a zaručuje jednotný postup, ale rovněž potřebu sjednocení dělnické třídy proti moci kapitálu, potřebu přiblížit se potřebám drobných rolníků a dalších středních vrstev, i schopnost neutralizovat protivníka. Historicky přežitý reakční charakter buržoazie, potřebu neúčastnit se a nepodporovat vlády na půdě kapitalismu, že neexistují žádné přechodné typy moci mezi kapitalismem a socialismem, potřebu zničit kapitalistický stát.

Studium strategie bolševiků během revoluce stejně jako vývoj vedoucí k jejímu uskutečnění (od 1905 do 1917) vyúsťuje v zásadní závěry. Poskytuje vzácnou zkušenost pro propojení komunistů s dělníky, lidovými vrstvami, které ani dnes nejsou třídně uvědomělé. Bolševici dokázali úspěšně propojit teoretické studium vývoje uvnitř i na mezinárodní scéně, teoretickou práci obecně, stejně jako studium zkušeností s tvrdým třídním bojem. Přesně takové propojení je dnes více než potřebné, aby tedy komunisté dokázali pracovat tak, aby měli výsledky v komplikovaných a těžkých podmínkách, kdy poměr sil je negativní.

O STRATEGII MEZINÁRODNÍHO KOMUNISTICKÉHO HNUTÍ 20. STOLETÍ

Bolševická strana a říjnová revoluce představovaly historické pokračování aktivit revolučního křídla marxistů v rámci 1. a 2. internacionály. Přispěli k propuknutí dělnických povstání, která následovala v dalších letech jako např. v Berlíně, Budapešti, Toríně, jež však byla poražena. Obecně Říjnová revoluce urychlila rozvoj mezinárodního dělnického hnutí a vedla k uskupení 3. internacionály (1919 - 1943), která se zformovala proti mezinárodní síle kapitálu. Potřeba existence jednoznačného rozdělení a pochopení třídního rozporu se sociálnědemokratickými stranami, které dělnickou třídu zradily v první světové válce, vedlo na 2. sjezdu kominterny v roce 1920 k vyslovení 21 bodů nutných k tomu, aby se nějaká strana mohla stát členem 3. komunistické internacionály. Jednalo se o body, které měly zaručovat revoluční charakter uskupení.

Přesto revoluční charakter nepřevládal po celou dobu trvání Komunistické internacionály. Naopak, během nevyrovnané často protichůdné politiky projevující se v různých obdobích existence kominterny, převládla ve velké míře v obecných liniích strategie kladoucí si za cíl jakousi přechodnou formu vlády nebo moci stojící mezi buržoazní a dělnickou, kterou chápala jako přechodné stádium, tedy socialistickou moc. Často tato volba byla zdůvodňována na základě počátečního strategického rozpracování bolševiků a byla aplikována v kapitalistických zemích s ekonomickými strukturami, které nebyly historicky analogické podmínkám v Rusku roku 1905.

Příčiny této cesty si určitě vyžadují hlubší podrobné studium, které naše strana stále provádí. Ale již dnes je možné upozornit na některé konkrétní faktory a překážky, které přispěly k převládnutí problematických strategických závěrů.

Pár let po vítězství říjnové revoluce ustoupila vlna revolučního vzestupu dělnického hnutí a specielně upadla po porážce revolucí v Německu v roce 1918 a v Maďarsku 1919, a zároveň vykrystalizování revoluční situace v některých zemích nebylo náležitě rozpoznáno a zhodnoceno. Následně, po roce 1920 silné kapitalistické země prošly hospodářskou krizí, překonaly jí a stabilizovaly se. Většina v odborech organizovaných dělníků zůstala uvězněná v sociál-demokratických stranách, i když v některých z nich pokračoval velmi vyostřený vnitrostranický souboj, jako např. v Itálii nebo Německu.

Zároveň se vyostřil antagonismus uvnitř bolševické strany mezi křídlem, které zastávalo názor, že budování socialistické společnosti je nemožné, aniž by zvítězily socialistické revoluce v rozvinutém západním světě (Trockij ad.) a křídlem, v jehož čele stál Stalin, a které podporovalo, že sovětská moc musí nabídnout cestu budování socialismu.

Krom toho, že vlna revolucí polevila a došlo k poklesu intenzity revoluční situace, v kombinaci s velmi vyostřeným třídním hnutím v samotném Sovětském svazu a překážkami, které bylo třeba překonat v co nejkratší době, se stala aktuální také hrozba dalšího imperialistického válečného konfliktu a útoku na SSSR ve 30. letech. Debatu, jak se k ní postavit doprovázely problémy nedostatečné teoretické analýzy, které by zajistily nejvhodnější revoluční strategii.

Komplikované snahy zahraniční politiky SSSR, aby co nejdéle pozdržela imperialistický útok a aby co nejlépe využila rozporů mezi imperialistickými centry se stejným cílem, také souvisejí se střídáním různých linií Komunistické internacionály, které nakonec sehrály negativní roli během následujících desetiletí. Výkyvy se jednaly hlavně problematiky, jak se vypořádat s hrozbou fašismu, postojům vůči sociální demokracii, ale také směrem k buržoazním demokraciím. Objevilo se politické rozdělování imperialistických spojenectví na neútočné a útočné, ke kterým byly řazeny fašistické státy a obranné, kam byly řazeny buržoazní demokracie.

Výrazně špatně zhodnocena byla existence levého a pravého křídla sociálně-demokratických stran 30. let 20. století, z čehož vyplynulo spojenectví, které úplně podcenilo úplnou přeměnu sociální demokracie na stranu buržoazní třídy. Toto chybné chápání přetrvalo i po druhé světové válce.

Tyto změny objektivně uvěznily boj dělnické třídy pod vlajkou buržoazní demokracie. Naopak, zavádějící rozdělení imperialistických center na promírová a útočná zastínilo pravého viníka imperialistické války a nástupu fašismu, tedy monopolní kapitalismus. Nebyl tak tedy osvětlen základní úkol komunistických stran, které následně připojily svoje síly k národněosvobozeneckému hnutí a proti fašismu a nepostupovaly současně a důsledně ke svržení kapitalismu (buržoazní moci). Nevyužily podmínek revoluční situace, která nastala v řadě zemí světa.

Obecně, ve strategických hodnoceních Komunistické internacionály nebyl doceněn charakter doby, přičemž převládl názor určující charakter revoluce podle postavení té které země v kontextu tehdejšího imperialistického světa. Tedy, jako kritérium určení charakteru revoluce byl mylně považován nejméně stupeň vývoje výrobních vztahů v té které zemi ve srovnání se stavem v nejvyspělejších, vedoucích zemích imperialistického světa a také byl hodnocen negativní poměr sil toho kterého dělnického hnutí.

Tento chybný názor, tato chybná metodologie podceňovala možnosti socialistického způsobu výroby. Převládala nedůvěra, že jsou naopak výrazným stimulem osvobozujícím rozvoj výrobních sil, které dřímaly v té které kapitalistické zemi. Například, skutečně nedostatečná elektrizace, kterou zdědil Sovětský svaz, byla překonána velmi rychle, stejně jako negramotnost. Dělnická třída dokázala zorganizovat naprosto výjimečným způsobem na tehdejší dobu veřejné služby.

Nerovnoměrný rozvoj kapitalistických ekonomik a nerovnoměrné vztahy mezi zeměmi nemohou být vyrovnány v rámci kapitalismu. Konec konců, charakter revoluce v každé kapitalistické zemi je určován základním rozporem, který je třeba vyřešit bez ohledu na relativní změny jejího postavení v rámci mezinárodního imperialistického systému. Z úrovně vyostření základního rozporu kapitálu a práce v každé kapitalistické zemi v době monopolního kapitalismu vyvěrá i charakter socialismu a povinnosti revoluce.

V mnoha zhodnoceních komunistických stran byl strategický cíl určen na základě poměru sil a ne na základě objektivního charakteru historické epochy, kterou prožíváme. Charakter historické epochy určuje třída, která se momentálně nachází v čele společenského vývoje, tedy pohybu směrem ke společenskému osvobození.

Lenin ve svém díle "Pod cizí vlajkou" shrnuje následující v souvislosti s monopolním kapitalismem: "Epocha, která právě začíná, umisťuje buržoazii do stejného postavení, v jakém se nacházeli feudálové v počátečním stádiu kapitalismus, tedy v době prvních buržoazních revolucí včetně Velké francouzské revoluce 1789. Dnes tedy hovoříme o období imperialismu a jeho prvních zakymácení se, které vycházejí z něho samotného".

Charakter doby má mezinárodní rozměr bez ohledu na rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, na stupeň zralosti materiálních předpokladů pro přechod k socialismu v té které zemi. Základním ukazatelem zralosti kapitalismu je míra koncentrace a rozšiřování námezdní práce, tedy rozšiřování třídy, která je obětí kapitalistického vykořisťování.

BUDOVÁNÍ SOCIALISMU V SSSR

Říjnová revoluce přivedla na scénu vyšší stádium organizace společnosti, které se diametrálně lišilo od systémů, které historicky předcházely a které měly stejného jmenovatele: vykořisťování člověka člověkem.

S SSSR nemohl mít nikdo nikoho, aby pro něj pracoval. Došlo ke zrušení nájemné pracovní síly ve prospěch jednotlivce a to představovalo ve své podstatě největší společenský přínos Říjnové revoluce. Právě to zrodilo další dílčí výdobytky v životě pracujících. Prostřednictvím centrálního plánování coby společenského výrobního vztahu zespolečenštěných výrobních prostředků se uskutečňovaly významné společenské výdobytky po mnohá desetiletí.

V SSSR bylo poprvé v dějinách zajištěno právo na práci, byla zlikvidována nezaměstnanost coby společenský fenomén. Byly položeny základy potření nerovnosti ekonomické, politicko-ideologické, společenské, ať již byly třídní nebo pohlavní. Rychle se rozvinula věda, bezplatné školství všech stupňů, bezplatné zdravotnictví na vysoké úrovni pro veškerý lid, byl zajištěn přístup a aktivní účast na kultuře a sportu.

Také poprvé v historii byly vytvořeny vztahy, které zajistily zásadní účast pracujících na řízení společnosti tím, že masy byly vytaženy ze společenské a politické periferie. Poprvé v historii se právo pracujícího a mladého člověka volit a být volen stalo skutečným na rozdíl od formálního, jak je tomu v kapitalismu. Tyto výdobytky představovaly skutečné mezníky a přispěly společně s ostatními faktory k získání výdobytků i pro pracující v kapitalistickém světě. Bylo prokázáno praxí, že čím více se prohlubují komunistické výrobní vztahy, zvyšuje se revolučnost samotných společenských vztahů, vztahy jedince se společností. Prokázalo se také, že socialistické výrobní vztahy mohou zajistit kolektivní společenská práva.

Význam výše jmenovaných výdobytků musí být zněkolikanásoben, když vezmeme v úvahu, za jakých podmínek byly získány a vytvořeny. Propast, která rozdělovala předrevoluční Rusko a rozvinuté kapitalistické státy jako byly USA, Británie, Německo, Francie, byla ohromná. Tyto státy měly velmi vyvinuté výrobní vztahy jak na úrovni produktivity práce, tak práce samotné.

Silné kapitalistické země si zajistily svůj rozvoj prostřednictvím svého lidu, ale také cizích (zaměstnanecký teror, koloniální systém, násilí proti domorodému obyvatelstvu, využívání dětské pracovní síly apod.). Na rozdíl od těchto nástrojů se mladá sovětská moc snažila vytvořit hospodářské základy socialismu vlastními silami v podmínkách vyostřeného třídního boje, tedy v podmínkách útočné reakce buržoazní třídy ve své vlastní zemi, která se snažila svrhnout dělnickou moc za vydatné pomoci z venku. Výdobytky SSSR byly získány a vytvořeny v podmínkách ideologického boje, podkopávání snah sovětské moci, stálých sabotáží, neutuchající hrozby válečné intervence, vražd bolševiků a ostatních předáků dělníků a rolníků.

Charakteristickými obdobími byla:

-    intervence 14 zemí, včetně řecké účasti za vlády E. Venizelose na Ukrajinu v roce 1919 s cílem zastavit revoluci.

-    kontrarevoluční násilí, kterým odpověděla buržoazní třída uvnitř sovětského Ruska na tzv. socialistickou hrozbu během první pětiletky v letech 1929 - 1934 (která obsahovala industrializaci a kolektivizaci zemědělství)

-    následně období před a v průběhu druhé světové imperialistické války, kdy postoj kapitalistických zemí paralelně s individuálními snahami a cíly každé z nich, směřoval v podstatě stejným směrem - ke svržení Sovětského svazu.

Následky a důsledky první i druhé světové války vytvořily překážky dalšímu socialistickému rozvoji, neboť katastrofy a škody, ke kterým došlo v SSSR, neměly obdoby v žádné ze zemí, přičemž největší světový konkurent Sovětského svazu Spojené státy prakticky nezažily válečný konflikt na vlastním území.

Když se snažíme pochopit výše zmíněné výdobytky, musíme mít na paměti, že sovětská společnost nepředstavovala rozvinutou, plně utvořenou a rozkvétající komunistickou společnost, ale komunistickou společnost ve svém velmi raném stádiu vývoje, společnost, která se jako komunistická začala teprve tvořit.

Zrození a rozvoj komunistické společnosti se nemůže oprostit od prvků předcházející kapitalistické minulosti a to ve značné míře, ale ani od prvků globálního charakteru kapitalismu. Tyto projevy a důsledky, se kterými se setkáváme na všech úrovních společenského života v SSSR, představovaly možnost přežití starých společenských prostředků ve vnitřku nové společnosti: nedošlo prozatím k dostatečnému vyrovnání se s nimi, nedošlo k přerodu, ke krystalizaci všech společenských vztahů na komunistické.

Buržoazní a maloburžoazní kritika historie SSSR vědomě zakrývá, že hodnotíme historii nezralého stupně komunistické společnosti. Soustřeďuje se na její slabá místa a omyly jakoby z pozice ideální komunistické společnosti s jasným cílem odradit a zabránit dalším revolučním dělnickým snahám v tomto směru. Zároveň mnoholičná buržoazní propaganda konstruuje zločiny tím, že práva dělnické moci na svou obranu např. proti zahraniční intervenci a zároveň pozměňuje historii např. tím, že klade rovnítko mezi komunismem a fašismem.

Buržoazní propaganda však nemůže zakrýt výhody vědeckého centrálního plánování pro rozvoj výrobních sil, které proti všem zajistila dělnická moc a společenské vlastnictví výrobních prostředků v továrnách, na úrovni energetiky, surovin, půdy a služeb. Historie SSSR dokládá, co mohou dokázat pracující, pokud se stanou těmi, kteří ovládají výrobní prostředky, společenské bohatství a politickou moc, která zřetelně prosazuje zájmy tvůrců bohatství i je samotné jako skutečné původce bohatství na rozdíl od pokrytecké buržoazní parlamentní demokracie, která je jenom další zbraní kapitalistického systému k zajištění podřízenosti dělnické třídy.

Výsledky centrálního vědeckého plánování dělnické třídy, jako zlikvidování nezaměstnanosti, rychlé a důsledné proškolení a specializace pracujících, systematické rozdělení ekonomiky, úspěchy ve výzkumu vesmíru, bleskurychlá transformace mírového průmyslu na válečný v době 2. světové války jsou ojedinělé a ještě výraznější, pokud připočítáme úplné zaostání mnoha regionů hlavně ve vnitrozemí Ruska, které byly před revolucí na úrovní feudalismu. Vzdálenost, kterou urazila dělnická moc ve své zemi i na mezinárodním poli v rámci rozvoje výrobních sil byla skutečně ohromná.

JAK A PROČ JSME SE DOPRACOVALI KE KONTRAREVOLUCI A PÁDU SOCIALISTICKÉHO BUDOVÁNÍ

Postup socialistického budování SSSR nebyl přímočarý, jenom stoupající a plynulý. Je třeba objektivně kriticky zhodnotit pozitivní a negativní zkušenosti prvního historického pokusu o socialistické budování, abychom dokázali rozlišit hlavní historické momenty tohoto úsilí.

Po intervenci a třídní občanské válce (1917 - 1922), které byly katastrofické pro rozvoj výrobních sil, následovala tzv. Nová hospodářská politika (1922 - 1929), která byla vytvořena jako určitý ústupek pod tlakem konkrétních velmi nepříznivých podmínek. Prakticky rok 1929 a vyhlášení prvního pětiletého plánu znamenalo počátek postupu skutečně socialistických sil. Od roku 1929 až do 2. světové války postupoval rozvoj komunistických výrobních vztahů všeobecně úspěšně směrem k zlikvidování námeznosti pracovní síly a k převaze společenského sektoru výroby, která byla realizována na základě centrálního plánu. Tato bitva byla svedena úspěšně i přes ssložité podmínky obklíčení imperialismem a stálé nebezpečí války v kombinaci se zděděnou zaostalostí země. Proces budování vztahů nového typu byl urychlen.

V této době se vyvinuly nové struktury účasti pracujících na politice, jejichž jádrem bylo z počátku právě pracoviště. Tyto struktury spojující politiku a pracoviště v počátku ustoupily pod vlivem objektivních těžkostí, ale také subjektivních nedostatků a nedůslednosti. Také pod tlakem přípravy a nutné účasti veškerého lidu na obraně země před aktuální hrozbou války, sovětská ústava zobecnila volební právo na všeobecné tajné hlasování na základě místa bydliště. Tak vlastně podcenila hromadná shromáždění a sbory reprezentantů jednotlivých výrobních jednotek coby buněk organizace dělnické moci. Prakticky zkomplikovala možnost odvolání reprezentantů, kteří se dostali do vyšších státních orgánů.

Po 2. světové válce jak znovubudování, tak následně i další rozvoj komunistických vztahů přinesly nové výzvy, které nutily k tvorbě nové, jiné strategie budování komunistických vztahů. První poválečná léta převládala v řadách KSSS anti-tržní ideologie, která i přes trhliny v teorii a ideologii byla pevná ve svých cílech a budování a rozvíjení komunistických vztahů a plánovanému potírání nerovností, likvidování tržních vztahů ze zemědělství, kdy se družstevní kolchozy postupně měnily na zespolečenštěné jednotky.

I přes úspěchy prvního poválečného plánu, zemědělská výroba se vyznačila propadem. Objevily se i problémy s plněním centrálního plánu mimo jiné v poměrech mezi jednotlivými výrobními obory.

Život ukázal, že neexistovala kolektivně získaná teoretická dynamika, která by mohla přeměnit komunistickou strategii v rámci aktuálních výzev, které byly výsledkem nové úrovně vývoje společenské výroby. Problémy, které se objevily, nebyly správně zhodnoceny a nebyla přijata náležitá opatření a závěry tak, aby byly posíleny a rozšířeny právě komunistické vztahy.

Problémy byly nesprávně vysvětleny jako nevyhnutelné dysfunkce, které přirozené má centrální plánování a ne jako výsledek rozporů zděděných (přežívajících) z dřívějška, jako výsledek chyb nevědeckého a chybného vytvoření plánu. Tak místo toho, aby řešení byla hledána směrem kupředu, směrem k rozšíření a posílení komunistických výrobních vztahů a komunistického rozdělování, došlo k ústupku směrem zpět tím, že byly využity nástroje a vztahy kapitalistické. Řešení bylo hledáno v rozšiřování trhu, v tzv. tržním socialismu.

Jako moment obratu se vyčleňuje 20. sjezd KSSS v roce 1956, protože tam pod záminkou kritiky kultu osobnosti byla přijata řada oportunistických postojů v souvislosti se strategií komunistického hnutí, mezinárodních vztahů, ale také částečně ekonomie. Obecně bylo oslabeno centrální řízené plánování. Místo, aby byla naplánována změna kolchozů na sovchozy a obecně došlo k postupnému přechodu družstevnictví k všespolečenským formám vlastnictví, v roce 1958 veškeré stroje přešly do vlastnictví kolchozů. Jednalo se krok, který byl v minulosti opuštěný.

Několik let poté v rámci tzv. Kosyginovy reformy byla přijata kategorie "podnikatelského zisku" posuzovaného zvlášť pro každou produkční jednotku a s touto kategorií byly spojeny i odměny vedení a pracujících těchto jednotek. Hodnocení produktivity práce výrobních socialistických jednotek na základě objemu výroby, bylo nahrazeno výpočtem tržní hodnoty jejich produktů. Proces koncentrace každé socialistické jednotky byl odtržen od centrálního plánování, čehož důsledkem bylo oslabení společenského charakteru výrodních prostředků a vyrobeného produktu. Zároveň do roku 1975 všechna státní zemědělská půda, všechny sovchozy přešly do kategorie samovýdělečných podniků. Všechna tato opatření vedla k vytvoření předpokladů osobního soukromého usurpování vlastnictví, tedy vztahů, které zákonem byly zakázané.

Zvětšily se rozdíly příjmů mezi dělníky a řídícími pracovníky v každém podniku, ale také mezi zaměstnanci různých výrobních jednotek. Byl posílen osobní individuální prospěch na úkor společenského prospěchu. Komunistickému uvědomění se tak dostalo trhlin stejně jako další obhajobě a podpoře společenského vlastnictví.

Objevil se tzv. stínový kapitál coby výsledek nejenom podnikatelského zisku, ale také zisku pocházejícího z černého trhu, nelegálních aktivit, rozkrádání společného vlastnictví. Tlaky na legalizaci takto získaného kapitálu vracel a dále posiloval kapitalistické výrobní vztahy. Jeho majitelé se stali nositeli a silou kontrarevoluce.

Ve stejné době došlo k revizi marxismu-leninismu a chápání dělnického státu. Na 22. sjezdu KSSS v roce 1961 byl SSSR označen jako všelidový stát a KSSS jako všelidová strana. Tyto charakteristiky však byly daleko od reality a následně přinesly změnu revolučních charakteristik a společenského složení strany. Přeměna oportunistické kompromisní KSSS v otevřeně protirevoluční stranu se projevila jasně v roce 1987, kdy byl odsouhlasen zákon, který legalizoval kapitalistické vztahy pod rouškou legalizace mnohosti vlastnických a produkčních vztahů. Tento proces je znám jako Perestrojka a Glasnosť. Od této doby můžeme hovořit o období kontrarevoluce.

Zatímco vedení KSSS se stále více ztotožňovalo s volbou oslabení společenského charakteru vlastnictví a bylo posilováno úzce osobní, soukromé a případně skupinové vlastnictví, zároveň se prosazoval pocit odcizení od společenských vlastnických forem a rozkládalo se třídní uvědomění pracujících. Otvírala se cesta pro nezájem o společné, egoismus, přičemž praxe se stále více a více vzdalovala od původních záměrů revoluce a hesel, která se už jenom automaticky opakovala. To vysvětluje pasivitu velké části lidu v období počáteční fáze kontrarevolučních změn a zároveň manifestuje míru degenerace, ke kterému se dostalo jádro vedení KSSS.

VYTVÁŘENÍ SOUČASNÉ REVOLUČNÍ STRATEGIE KS ŘECKA

Po pádu SSSR a ostatních socialistických zemí a zároveň rozpoutání se vnitrostranické krize KS Řecka v červenci 1991, která vedla k odštěpení oportunistické skupiny, začalo období revoluční obnovy strany.

V těžkých podmínkách díky následkům a dopadům kontrarevoluce na mezinárodní komunistické hnutí se KS Řecka se po celou dobu již od roku 1991 snažila a snaží studovat současný i historický vývoj, vyvozovat závěry ze svých historických zkušeností s třídním bojem v Řecku i v mezinárodním měřítku a zároveň posilovat a prohlubovat vazby s dělnickou třídou a lidovými vrstvami. Všeobecné závěry celého tohoto postupu po první fázi studia již v 90. letech minulého století vykrystalizovaly v materiálu "Hodnocení socialismu v SSSR" (18. sjezd, 2009) a v programu strany, který odsouhlasil 19. sjezd v roce 2013. Přirozeně studium v tomto směru nadále pokračuje. Obecně, KS Řecka se systematicky a stabilně snaží, aby v její politice nedocházelo k odtrhávání každodenního ekonomického a politického zápasu od hlavního revolučního úkolu, kterým je svrhnutí nadvlády kapitálu.

Faktory, které v budoucnosti povedou k revoluční situaci, nemohou být předpovězeny. Avšak prohlubování hospodářské krize, vyostřování antagonismů mezi jednotlivými imperialistickými centry, kterou se dostávají až na úroveň válečných konfliktů, mohou vytvořit tyto podmínky v Řecku. V případě imperialistické účasti Řecka v nějakém takovém konfliktu, ať již by byla pozice Řecka obranná nebo útočná, dělnická třída, lidové hnutí obecně, se nesmí zapojit do konfliktu pod cizí vlajkou. Strana by v takovém případě vedla vlastní organizaci dělnického lidového hnutí a to tak, aby tento zápas cílil k úplné porážce buržoazie, která rodí válku nebo mír "s pistolí u spánku.".

Fakt, že KS Řecka narýsovala současnou revoluční strategii, násobí její možnosti vytvořit a zorganizovat pokroková ohniska odporu a revoluce v každém oboru ekonomiky, na každém větším pracovišti, v každé oblasti země.

Posílení KS Řecka na všech úrovních, kterou se zabýval nedávný 20. sjezd strany, představuje předpoklad posunu její revoluční politiky.

Mnoho pracujících se v dobré vůli ptá, jestli je možné, aby začalo budování socialismu v jediné zemi s možnostmi současného Řecka. KS Řecka odpovídá:

- Je možné, aby byly uspokojeny potřeby lidu na základě produkčních možností a bohatství, které v současnosti země produkuje.

- Může být výrazně zvýšena domácí produkce, pokud bude osvobozena od kapitalistických řetězců kapitalistického soukromého vlastnictví a vykořisťování třídy pracujících.

- Jedině a pouze moc pracujících může ve prospěch lidu využít antagonismy mezi imperialistickými bloky, které se dnes výrazně vyostřují.

- Není možné uvažovat o poměrech sil na širokém regionu jako o statické veličině. Ten se bude měnit dynamicky ve prospěch revoluční situace nejenom v naší zemi, ale v celém širokém regionu.

Zároveň KS Řecka bojuje za znovuzorganizování mezinárodního komunistického hnutí v souladu se zásadami proletářského internacionalismu, mezinárodní solidarity lidu proti kapitalismu a imperialistické válce, které vyjadřuje heslo "Proletáři všech zemí, spojte se". Již dnes můžeme konstatovat, že byly učiněny některé menší konkrétní kroky k jasnému vymezení pólu v rámci "Mezinárodní komunistické revue" a evropské komunistické iniciativy definovaného na základě marxismu-leninismu.

Hlavním prvkem současné strategie KS Řecka představuje jeho programová priorita, kterou je socialismus a jeho pojetí. Budování socialismu začíná momentem revolučního uchopení moci v zemi dělnickou třídou. Dělnický stát, diktatura proletariátu, je orgánem dělnické třídy v třídním boji, který pokračuje v době socialismu uvnitř země jinými prostředky. Dělnický stát je nástrojem plánovaného rozvoje nových společenských vztahů, což předpokládá deaktivaci kontrarevolučních sil a snah, ale také rozvoj komunistického uvědomění dělnické třídy. Dělnický stát coby mechanismus politické nadvlády je nutný až do doby transformace celku společenských sil na komunistické, až do vytvoření komunistického uvědomění drtivou většinou pracujících, ale také až do vítězství revoluce alespoň v nejsilnějších kapitalistických zemích.

Kvalitativně nový prvek dělnické moci je transformace pracovišť (výrobní jednotky, společenské služby, řídící jednotky, v první fázi zemědělského družstva) na buňku její organizace.

Na shromáždění pracujících každé výrobní jednotky jsou uplatňovány principy přímé i nepřímé dělnické demokracie, možnost kontroly a odvolatelnosti zvolených reprezentantů, tedy skutečné volební právo ve srovnání se současným formálním volebním právem buržoazních demokracií, kdy se prakticky jedná o diktaturu kapitálu.

První a základní povinností, tedy úkolem této dělnické mocenské struktury je vytvoření nového způsobu výroby, jehož udržení předpokládá celkovou likvidaci kapitalistických vztahů, likvidaci vztahu kapitálu a námezdní práce. V programu KS Řecka se uvádí:

"Jsou zespolečenštěny koncentrované výrobní prostředky, ale v počátečním stádiu přežívají formy soukromého nebo skupinového vlastnictví, které představují základnu tržně zbožních vztahů. Utvářejí se formy výrobních družstev, kde úroveň výrobních sil ještě neumožňuje zespolečenštění výrobních prostředků. Podoby skupinového, kolektivního vlastnictví představují přechodnou podobu mezi soukromým a společenským vlastnictvím, ale ne nezralou formu komunistických vztahů ".

Na základě společenského vlastnictví koncentrovaných výrobních prostředků se rozvíjí centrální plánování ekonomiky coby komunistického vztahu, který spojuje všechny výrobce. Do centrálního plánování je do určité míry zapojena i zemědělská družstevní výroba. Paralelně, zároveň s rozšiřováním a prohlubováním komunistických vztahů výroby dělnická třída postupně získává možnost úplné znalosti různých oddílů produkčního procesu.

Zároveň s rozdělováním jednoho dílu společenského produktu na základě kritéria potřeby (vzdělání, zdraví, vytápění apod.) socialistická výroba přerozděluje zbytek produktu na podle kritéria osobního podílu každého jednotlivce v rámci společenské práce, aniž by byla upřednostňována práce manuální nebo intelektuální, jednoduchá nebo složitá.

Komunistická strana představuje vedoucí avantgardní buňku revoluční dělnické moci, protože je jedinou silou, která působí uvědoměle na základě zákonitostí pohybu socialistické - komunistické společnosti.

ŘÍJNOVÁ REVOLUCE UKAZUJE CESTU.

Dnes totálně vyčpěly teorie, které podporovaly, že kontrarevoluce byly tou pravou cestou k nastolení socialismu a že vlastně otevřely cestu k přátelství a míru mezi národy. Zároveň vyčpěly všechny teorie a politiky zlidštění kapitalistického systému. Naopak rozpory mezi kapitalistickými státy, mezi monopolními uskupeními na mezinárodním poli vytvořily množství ohnisek válečných střetů s reálným nebezpečím jejich rozšíření a zobecnění. Společenský karcinom kapitalistického soukromého vlastnictví ukazuje svoje zkrvavené zuby.

Všichni, kteří slavili vítězství kontrarevolučních změn v letech 1989 - 1991 se ukázali v pravém světle. Přispěli k rozkladu dělnického hnutí, k všeobecnému klimatu pocitu poraženosti a kompromisu. KS Řecka je naopak hrdá na to, že v kritické chvíli, v den kdy byla stažena rudá vlajka z Kremlu, měla sílu obrátit se prostřednictvím svého listu Rizospastis ke svým soudruhům s výzvou: "Souhruzi, vytáhněme vlajku opět vzhůru."

KS Řecka svádí těžký zápas o vytvoření těch charakteristik, které by jí daly možnost fungovat jako revoluční avantgarda "za každého počasí". Boj za současných podmínek za konečné zlikvidování třídně vykořisťovatelské a budování socialistické - komunistické společnosti představuje praktické uctění Říjnové revoluce a jejích cílů.

I přes momentální sílu kontrarevoluce nepřestávají slova Vladimíra Majakovskéno ukazovat cestu:

"Ať žije usměvavá revoluce,
co se valí proudem
To je jediný velký boj z těch
co kdy spatřila historie."

 

V Athénách 8. 5. 2017

Ústřední výbor KS Řecka

Zdroj: https://inter.kke.gr/en/articles/Declaration-of-the-Central-Committee-of-the-KKE-on-the-100th-anniversary-of-the-Great-October-Socialist-Revolution/

 
< Předch.   Další >
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2017 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.