Úvodní stránka arrow Ze zahraničí arrow Pírko, které probudilo obra Saturday, July 04 2020  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Pírko, které probudilo obra Tisk E-mail
Pátek, 26 květen 2006

Charlie Hardy je bývalý katolický kněz z USA, který strávil osm let mezi chudinou v Caracasu v domě z lepenkových krabic bez sociálního zařízení, ve dnech, kdy odumíral venezuelský ancient regime, prastarý režim, a jež započaly sociálním výbuchem, který nastal 27. ledna 1989 poté, co vylétly ceny nafty. Jeho nepublikované rozpravy ze španělské čtvrti, nazvané Bůh na hovno, jsou tvrdou kritikou církve i státu v zemi, která je pátým největším producentem ropy na světě, avšak kde 10% z třiadvacetimiliónové populace shrabuje polovinu národního důchodu, zatímco spodních 40% žije v naprosté bídě.

Není se co divit, že oslavuje jako významné, byť jakkoli nejisté, úspěchy bolívarského revolučního procesu, který od zvolení prezidenta Cháveze v r. 1998 mění život chudiny.
Přece jen, jak dodává učitel Bolívarské vysoké školy národního parku Yaramba ve státě Lara, „Chávez je peříčko, které vzbudilo spícího obra“. Lidová hnutí, základní křesťanské komunity a místní družstva byla součástí venezuelské sociální struktury celá desetiletí před myšlenkou rozvoje „vnitřního původu“, dosaženého základní podporou ekonomického povzbuzení všeho, co je tuzemské a původní.
Chávezova genialita spočívá v jeho schopnosti zapojit kolektivní vůli a energii chudiny, která tvoří 80% populace země, a umožnit jí, aby našla za podpory státu řešení svých vlastních problémů zároveň s vytvářením alternativní společnosti založené na spravedlnosti, rovnosti a suverenitě.
Kde jinde byste našli Ženskou rozvojovou banku, poskytující mikrokredity pro vytváření drobných obchodů nebo družstev, nebo ústavní právo na minimální mzdu pro ženy v domácnosti coby uznání jejich práce jako ekonomické aktivity, která vytváří zdraví a společenskou pohodu?
Ve vytváření nové budoucnosti, kdy se Venezuela zbavuje svého statutu utlačované kolonie a znovuzískává svoji suverenitu, aby mohla nasměrovat své přírodní i lidské zdroje v zájmu svého vlastního lidu a těch, kdo tvoří integrovanou Latinskou Ameriku spíše než k zájmům nenasytných nadnárodních korporací, ční nejvýše ústava z r. 1999.
Tento dokument, inspirován idejemi Simona Bolívara, v 19. století osvoboditele Venezuely, Kolumbie, Ekvádoru, Peru a Bolívie, a teologickou vizí latinskoamerických katolických biskupů, kteří na historických mítincích v kolumbijském Medellinu v r. 1968 a v mexickém Pueblu v r. 1979 vyjádřili „přednostní opci pro chudinu“, potvrzuje, že je svého druhu nejosvícenějším na světě. Vyzývá k „reorganizaci republiky tak, aby byla nastolena demokratická, spoluúčastnická a soběstačná mnohonárodní a mnohokulturní společnost ve spravedlivém, federálním a decentralizovaném státě, který ztělesňuje hodnoty svobody, nezávislosti, míru, solidarity a obecného blaha“.
S využitím tradice formování aliancí mezi vojáky a civilisty v národních bojích, jež se táhne ode dnů Simona Bolívara, Simona Rodrigueze a Ezequiela Zamory, Chávez věří v integraci ozbrojených sil do života občanské společnosti. Vojáci si teď mohou zvolit, zda se chtějí zapojit do společenské činnosti a podílet se na vládě, tak aby přispěli k rozvoji země jako občané i jako instituce.
Když přežil pokus o státní převrat z dubna 2002 i ekonomický puč nebo stávku naftařů v prosinci téhož roku v režii zdiskreditovaných politiků a odborářů ancient régime, obchodních a mediálních magnátů a horních vrstev katolického kléru, Chávez chápe historickou důležitost lidové armády, která nejen chrání a podporuje ekonomické, sociální a politické boje lidu, ale je též připravena postavit se podvratným a destabilizujícím aktivitám nepřátelských sil zvenčí pocházejících z Washingtonu.
Podle venezuelsko-americké novinářky Evy Gollingerové byly USA zapojeny nejen do snah o převrat v r. 2002, do referenda vyvolaného opozicí k Chávezovu vyhnání a do bojkotu voleb v r. 2005, ale též pokračují ve financování opozičních skupin ve Venezuele každoročním příspěvkem ve výši jednoho miliónu USD prostřednictvím Národního fondu pro demokracii (the National Endowment for Democracy). Ten předchází dalším pěti miliónům z americké Agentury pro mezinárodní rozvoj (US Agency for International Development). Kupodivu v prosinci tohoto roku proběhnou prezidentské volby.
„Proces“, jak je toto dění nazýváno ve Venezuele, mnohdy neodpovídá svým průběhem klasické definici socialistické revoluce. S politickými stranami a poddajnými odborovými svazy, v průběhu minulých čtyřiceti let zcela zdiskreditovanými korupcí a útlakem, podpora Chávezovi a bolívarské revoluci přišla od většiny lidu, který je černošského, indiánského nebo míšeneckého původu, zcela neorganizovaný a mimo dosah politických tradic.
Výsledkem toho jsou chudí a zbavení práv, rolníci a obyvatelé chudinských čtvrtí, kteří byli v tomto případě mobilizováni bolívarskými kruhy, volebním dozorem a vzdělávacími misemi spíše než organizovanou dělnickou třídou ve spojení se širokou řadou pokrokových sil pod vedením avantgardní strany.
Má-li budoucnost být socializmem s venezuelskými znaky, následujícími po rozvinuté celonárodní diskusi, pak úloha organizovaného dělnictva je rozhodující. Nedávno zformovaný Národní svaz dělníků (UNT) bude potřebovat vydatnou podporu coby soupeř reakční Konfederaci venezuelských dělníků (CTV) při organizování informačních i společenských sektorů. Opět zatímco sociální programy nebo mise dosahují neuvěřitelných výsledků, chybějící celonárodní koordinace dovoluje nerovnoměrný rozvoj země, což by se mohlo ukázat jako rozvratnické a sebezničující. A se sedmdesáti procenty médií v rukou dvaceti procent tvořených bohatou bílou někdejší elitou, která je odhodlána podrývat „proces“, je tady nebezpečí, že nerovnováha ohrozí samu existenci křehkého experimentu v demokratické revoluci pro 21. století.
Tak jako národně osvobozovací boj na Kubě přerostl v socialistickou revoluci, ve Venezuele se začíná objevovat podobný proces, za naprosto odlišných podmínek, s vedle sebe existujícími dvěma paralelními zcela jinými světy, v naději, že nová společnost, jež se právě v bolestech rodí uprostřed doutnajících pozůstatků té staré, se nakonec ukáže být silnější. Tváří v tvář nemalé opozici oslovuje Chávez všechny oblasti v zájmu národní jednoty a zároveň bezpečně spřádá společně s Kubou a Bolívií alternativu o zábor usilující, USA inspirované Oblasti volného obchodu obou Amerik, alternativu založenou na solidaritě, spravedlnosti a sdíleného vlastenectví.
Mezitím jak masy neustále zpívají protestsongy Aliho Primery a o Svatém týdnu je se zbožnou horlivostí oslavována porážka dubnového převratu před čtyřmi lety, volební plakáty přednášejí, že „demokracie, spoluúčast, křesťanství je socializmus“. Pro Carmen Chimenezovou, matku tří dětí, ze španělské čtvrti Osvoboditele Simona Bolívara v Barquisimentu, není to, co žene padesát rodin k opětovnému nabytí prostor zpustošené země, aby z ničeho utvořily vřelou a lidskou komunitu, pouhou propagandou. Plechové chatrče budou brzy nahrazeny novými domy a místní kostelík bude chloubou. Tohle je jen jeden z příkladů lidské síly teď, kdy byl spící obr probuzen ze spánku.
Ať už s Chávezem či bez Cháveze, Venezuela už nikdy nebude tím, čím byla, i když cílem je 10 miliónů hlasů v prosincových prezidentských volbách pro pírko, jež teď k smrti dráždí americký imperializmus. S třetím oslaveným volebním vítězstvím by měl Charles Hardy spoustu materiálu pro svoji novou knihu, ale s méně kontroverzním titulem!

Reportáž Geoffa Bottomse z jeho nedávné cesty Venezuelou, na základě reportáží Global Reality Tour, organizované Global Exchange, San Francisco, 8. - 19. dubna 2006
www.globalexchange.org Vladimír Sedláček


{moscomment}



 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://davdva.sk/
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2020 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.