Úvodní stránka arrow Přehled článků arrow Ze zahraničí arrow Levice v Británii - jak dál? Saturday, July 04 2020  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Levice v Británii - jak dál? Tisk E-mail
Neděle, 09 duben 2006

Jak dál kupředu v dělnickém hnutí a na levici po květnových všeobecných volbách? Než si odpovíme na to co musí být klíčovou otázkou pro socialisty a komunisty, je nutno shromáždit z kampaně a z výsledku některá fakta a poučení. Především, u voličů Labour Party došlo k poklesu na nejnižší hodnotu od voleb v duchu Falkland v r. 1983, kdy odpadnutí sociálních demokratů s sebou strhlo několik miliónů hlasů.

Letos 6. května volilo Labour devět a půl miliónu lidí, o čtyři milióny méně než v r. 1997. Kolem jednoho miliónu lidí, kteří volily Labour v r. 2001, to tentokrát neudělalo, protože podíl labouristických voličů se snížil z více než 40 % na 35.
Rovněž významným je pokles podpory Labour mezi voliči jako celkem. Většina dospělých v Británii je na seznamu voličů. Z těch - navzdory organizovanému úsilí ztrojnásobit úroveň hlasování poštou - méně než každý čtvrtý cítil dostatečně silně, že by měl volit labouristy.
Níže uvedená čísla vykreslují realitu:

hlasy Labour % hlasů % voličů
1979 11,5 mil. 36,9 28,0
1983 8,4 m 27,6 20,1
1987 10,0 m 30,8 23,2
1992 11,6 m 34,4 26,7
1997 13,5 m 43,2 30,1
2001 10,7 m 40,7 24,1
2005 9,6 m 35,2 21,6

Proč ten nedávný pokles v počtu hlasů labouristům? Teď souhlasíme s tím, že lži a válečné zločiny Blairovy vlády při útoku na Irák hrály důležitou roli v přesunu podpory ke Svobodným demokratům. Ještě pouhých několik měsíců před volební kampaní New Labour a její domácí intelektuálové tvrdili v médiích, že Irák už není problémem. Jediní pseudomarxističtí intelektuálové na večírcích v Hampsteadu a Islingtonu chodili trestat New Labour za její hříchy, zatímco demonstrovali svoje pohrdání střední třídy vůči těm rodinám dělnické třídy, které získávaly tolik z jiné politiky New Labour.
Samozřejmě, tato ujišťování přišla ze záliby Davea Aaranovitche a dalších liberálů „bombardéru Stealth“, kteří měli mít jakousi kvalifikaci v oblasti konverzace na večírcích v Hampsteadu a Islingtonu. O čem zřetelně věděli málo nebo nic bylo, co si myslí a říkají mnozí příslušníci dělnické třídy, včetně mnoha tradičních labouristických voličů. Jejich nepřátelství vůči Blairovi a jeho zbabělé podpoře agrese USA hlasitě a jasně překročilo prahy.
Proto mimoparlamentní boj proti irácké válce a okupaci mělo hlubší a déletrvající dopad na politický život v Británii, než nám jeho kritici chtěli uvěřit. Tento dopad byl demonstrován v řadě případů, které dominovaly kampani v médiích i na ulicích, ve způsobu, jakým mnoho lidí vesměs volilo nebo se zdrželo.
Což ukazuje druhý pozoruhodný rys voleb: že devět miliónů lidí volilo labouristy navzdory tomuto rozvinutému nepřátelství z vnitřku jádra labouristické podpory. Tady je „žába na prameni“ (orig. Elephant in the front garden), kterou by neměla ignorovat levice ani dělnické hnutí. Kvůli vší zlobě a rozčarování z New Labour zůstává skutečností, že společný hlas pro všechny levicové kandidáty vně Labour Party, Plaid Cymru a Strany Zelených činily 1% hlasů pro labouristy. Tady je stále široká - lze říci houževnatá - voličská základna voličů dělnické třídy, kteří jsou loajální vůči Labour Party. Příčiny mají velmi málo nebo nic společného s masochismem či stupiditou. Mluvit o základním třídním instinktu je asi příliš mystické.
Toto ztotožnění se a loajalita s labouristy odráží poučení získané během dlouhého období života a zkušeností dělnické třídy. Milióny pracujících kdysi i v současnosti si nepřestávají vážit Labour Party jakožto jejich strany, nebo alespoň jako strany, která zastupuje jejich zájmy způsobem, jakým to Toryové nikdy neuměli. V rozsahu, v jakém Labour Party jejich zájmy nepředstavuje nebo jim lže, si tito podporovatelé budou stěžovat a mohli by i zaznamenat protestní volbu nebo neúčast - i když menší, než ve všeobecných volbách. Blair a New Labour jsou vnímány jako jednorázově úspěšná, pro sympatie veřejnosti předělaná, nezbytná a/nebo politováníhodná úchylka.
Nic z toho není argumentem proti stávajícím kandidátům nelabouristické levice - včetně komunistické strany - postaveným proti oficiálním kandidátům Labour Party. Ele je to argument proti nerealistickým očekáváním a strategiím na volební frontě.
Regenerace Labour Co je důležitější, je to též příčina, proč bychom neměli vzdát boj za znovuzískání Labour Party pro dělnické hnutí. Cena je příliš vysoká, než aby mohl být odhozen jako bezvýznamný nebo bezcenný. To, že není jisté, zda nebo kdy lze takovýto boj vyhrát, není důvodem pro vyvěšení bílého praporu. Nesporně jsou na negativní straně spektra silné faktory; ztráta 200 000 členů - mnoha z nich na levém křídle Labour Party - od roku 1997; rozleptání vnitrostranické demokracie; odtržení RMT a FBU *); měnící se sociální skladba strana na parlamentní a voličské úrovni. Žádný z těchto vývojových trendů nenapomáhá v boji za obrodu strany.
Ale je tu též i pozitivní vývoj; levice v odborech je silnější než během mnoha minulých roků; hlavně, pád Jacksonova režimu v AEU/amicus *) a obrat doleva v TGWU*) oslabil pravici i střed. Nadále vzrůstá uvnitř i vně New Labour a dělnického hnutí nelibost k politice New Labour. Jistě, New Labour nezískala mnoho hlasů na základě svého manifestu „Británie - kupředu či zpátky“. Už jsou první příznaky toho, že Blair a spol. mají v úmyslu tlačit se vpřed se svojí politikou privatizace zdravotnických a vzdělávacích systémů, dalšího rozšiřování Soukromé finanční iniciativy, útoků na invalidní žadatele o podporu i na občanské svobody každého z nás.
Co víc, budou v těchto plánech pokračovat ve zhoršujícím se ekonomickém klimatu. Projekty kancléře Browna na zvýšení veřejných výdajů - mnoho z nich směřuje do soukromého podnikatelského sektoru - během příštích čtyř let jsou založeny na odhadech ekonomického růstu a zvýšených daní a příjmech sociálního pojištění do státní pokladny. Britská ekonomika už upadá, jak se vytrácí maloobchodními nákupy na úvěr živený boom založený na tuzemských cenách. Trhy Evropy i USA zůstávají pro britský export netečnými.
Politika manifestu New Labour - především je-li spojena se zvýšenou strohostí - se setká se značným odporem odborů, nátlakových skupin, opozičních stran ve Westminsterském parlamentu i s odporem uvnitř samotné Labour Party.
Labouristická levice - především mezi poslanci parlamentu - bude znovu oživena. Ve Westminsteru vzrostla relativní vážnost Skupiny prosazující socializmus mezi poslanci Labour Party. V předešlém parlamentu měla 25 členů z celkového počtu 412 poslanců, nyní má (v době psaní článku, koncem května 2005) jich má 24 z 354 a pravděpodobně s několika dalšími přívrženci. Ti utvoří v parlamentu jádro progresivního odporu vůči politice New Labour.
Přesto by měly být poznamenány dvě věci: za prvé, sami o sobě mohou dosáhnout poslanci Skupiny velmi málo. Nejhorší plány New Labour mohou být poraženy jen pokud Toryové a většina, pokud ne všichni, welšských a skotských nacionalistických poslanců se bude podílet na odmítavé lobby. Za druhé, Skupina prosazující socializmus není homogenní. Zatímco se její člernové snaží dosáhnout uvnitř Skupiny co největší jednoty, někteří z jejích členů se spíše vyčleňují z rozhodnutí, která nemohou být závazná. Skupina není demokraticky-centralistickou „stranou uvnitř strany“ a neuplatňuje disciplinární sankce těm ve svých řadách, kdo nesouhlasí s názorem většiny uvnitř Skupiny. Skutečně, z tohoto důvodu je její linie obvykle spíše dosaženo v rámci konsensu než většinovým hlasováním.
Toto činí pro labouristické poslance, kteří nejsou v této skupině, o to důležitějším, aby byli součástí opozice k nejhorším návrhům New Labour. Skutečně, komunistická strana na svém 46. sjezdu v r. 2002zdůraznila důležitost vytváření aliancí mezi socialisty a sociálními demokraty „staré Labour“. V novém parlamentu po 6. květnu, vedle 24 poslanců Skupiny, je kolem čtyřiceti členů Labour, kteří se bouřili proti vládě New Labour v nejméně deseti případech. V celkovém hlasování by dnes v parlamentu k porážce vlády stačilo s jednotnou opozicí 33 těchto rebelů.

Dalším závěrem, ke kterému bychom měli dospět ze všeobecných voleb, je, že strana Toryů setrvává v hluboké krizi. Toto by mělo být celou levicí uvítáno. V našem postoji k bitvám za pokrok musíme mít stále na mysli nutnost udělat vše, co je v našich silách, abychom zabránili možnosti znovuzrození Toryů. To je jediná příčina, proč komunistická strana jednoznačně volala po vítězství labouristů 6. května jakožto nejčistšímu vyjádření potřeby další drtivé porážky Toryů. Celosvětově historický propad strany Toryů by měl znamenat celosvětově historické vítězství dělnické třídy v Británii. Politický boj, ve kterém se stále nachází jedna z předních světových mocností, by měl získat kvalitativně nový charakter. V místě rituální a povrchní rivality mezi dvěma převažujícími skupinami parlamentních kariéristů by se měl politický boj orientovat na dělnické hnutí, kolem mimoparlamentní činnosti a na volební výběr mezi středem a levicí spíše než mezi středem a pravicí.
Toto ovšem předpokládá, že nebudeme ignorovat další poučení ze 6. května.
---------------------
*) RMT - Odborový svaz dělníků železniční, námořní a silniční dopravy; 73 000 členů v r. 2005
*) FBU - Odborový svaz hasičů a hasičského personálu; sdružuje 85% všech zaměst. v oboru
*) AEU/Amicus - Všeobecný odbor. svaz výrobních dělníků, který vznikl v r. 2003 sloučením sv. AEEU a MSF
*) TGWU- Odborový svaz dopravních a všeobecných dělníků Británie a Irska (pozn.VS)

Následující tabulka zaznamenává volební zisk fašistické pravice ve volbách do britského Westminsterského a do Evropského parlamentu:
1979 Národní fronta (NF) 191 719 hlasů
1983 NF + BNP (Britská národní strana) 41 686
1987 žádná ze stran nezískala přes 1000
1992 žádná ze stran nezískala přes 1000
1997 BNP, Národní demokraté, NF 46 661
1999 BNP (Evropský parlament) 102 644
2001 BNP, NF 49 613
2004 BNP (Evr. parlament) 808 200
2005 BNP 192 850


BNP se ocitá na prahu stát se masovou stranou, alespoň ve volebních termínech. Samozřejmě, jsou tu faktory v současné době limitující její potenciál, který by neměl být pohlcen přílivem panikářství. BNP není z různých příčin schopná v tomto okamžiku přesvědčivě popřít zásadně nacistický charakter své historie, vedení a ideologie. Musí ještě přivábit mnoho rozumných a schopných lidí, kteří ji nezdiskreditují, když převezmou pozice ve vedení strany nebo ve veřejném životě.
Ale levice nemůže spoléhat na tato omezení donekonečna. Fašisté zapouštějí kořeny v některých komunitách dělnické třídy, které jsou devastovány destrukcí pracovních míst ve výrobě i dalších odvětvích průmyslu. BNP především poskytuje zjednodušená a povrchní vysvětlení pro situaci lidí, které Labour Party, jejich tradiční strana v místní i centrální vládě, opustila. Fašisté též dávají přednost falešným „řešením“ těchto problémů, podporovaných součástmi tohoto tlaku, Toryi a New Labour, které se spojily - a stály v čele - při mlácení obětních beránků.
Protifašistické a protirasistické demonstrace, koncerty i další akce hrají životně důležitou roli při podněcování, informování a mobilizování opozice proti fašizmu. Ale nemohou být náhražkou za rozsáhlé, do inkriminovaných míst situované celoroční vystupování, které zahrnuje boj za politiku, která zcela přebuduje komunity dělnické třídy.
Všeobecné volby by též měly levici připomenout, že nebezpečné pravicové a demagogické pohledy nejsou omezeny na BNP a Torye. Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP) přidala druhé vlákno do své smyčky nástupem obrovské dobře podložené propagandy proti imigraci a azylům. Též ostře vystoupila ve jménu britského patriotizmu a jednoty za zrušení Welšského shromáždění. UKIP je stále ještě pod kritickou hranicí, potřebnou k průlomu do Westminsterského parlamentu. Ale vykazuje všechny znaky proměny z jednoúčelového seskupení proti EU na hluboce pravicovou - ne-li přímo fašistickou - britskou nacionalistickou stranu.
Což je pro levici a dělnické hnutí o důvod víc, proč zdůrazňovat pokrokový, proti monopolnímu kapitalizmu a k veřejným službám obrácený aspekt v případě odmítnutí ústavy EU a eura. Dovolit UKIP a pravici, aby vystoupily proti těmto dvěma projektům EU, by bylo velmi draze zaplacenou chybou.
V této oblasti, tak jako v jiných, je prvořadým poučením ze 6. května potřeba levicové jednoty, která zdůrazňuje souhlas tam, kde jej lze dosáhnout, a respektuje rozdíly tam, kde se ukazují být nepřekonatelnými. Co víc, jednotu levice nelze nechat v poloze pouhé fráze.

LEVICOVÁ JEDNOTA neznamená toliko jednotu s těmi na levici, kdo s vámi souhlasí. Pro komunistickou stranu to nemůže znamenat - a v minulosti neznamenalo - společnou práci jen se spojenci, kteří všestranně souhlasí s naším programem Cesta Británie k socializmu nebo kdo chápe životně důležitou roli listu Morning Star. Mezi jiným by nás takový přístup odřízl od socialistů, kteří by se jinak mohli naučit přístupu a pochopení, které komunisté vnáší do rozšířených hnutí.
Samozřejmě, v extrémní levici jsou některé sekty, jejichž přístup a slogan jsou natolik „pokročilé“, že ztratily jakýkoli kontakt s realitou, a které by tudíž mohly diskreditovat jakoukoli společnou kampaň, do které by byly zapojeny. Navíc tyto mikrostrany, které se zaměřují na vyhlašování hesel, manipulaci a sprosté útoky na všechny ty na levici, ve kterých vidí překážky v šíření vlastního vlivu.
My ale musíme připustit, že legitimní levice je širší a rozmanitější než byla v Británii po mnoho desetiletí. Komunistická strana bude pokračovat v diskusích se socialisty a revolucionáři ve Skotské socialistické straně, s SWP*), Respektem, Plaid Cymru**) a podobně proti přezíravé a sektářské póze vůči labouristické levici a střetům levice s pavicí v Labour Party. Ale naše obhajoba solidarity s Labour bude jako taková podrývána, pokud přijmeme či podpoříme přezíravý a sektářský postoj vůči těm na levici, kdo stojí mimo Labour Party. Zatímco role na dělníky orientované levice v Labour Party a odborech je strategicky životně důležitá, její vyhlídky mohou být zvýšeny mimoparlamentním bojem, ve kterém nelabouristická levice hraje stále významnější úlohu.
*) Socialistická dělnická strana **) levicová strana prosazující welšské sebeurčení; 1 křeslo v Evropském parlamentu, 3 křesla v britském parl.
Ve svých stycích s oběma hlavními proudy na levici komunistická strana potřebuje být faktorem pro soudružství a - kde jsou společné cíle - společné vystoupení. Vyžadujeme podporu pro jakoukoli jednotlivou stranu, program nebo volební strategii jako předpoklad pro rozhovory, spolupráce a společné vystoupení je ohrožením trvající nadvlády New Labour.
Potřebujeme praktické, konkrétní iniciativy odborových svazů, parlamentních poslanců, levicových stran i publikací k vybudování jednoty uvnitř a mezi těmito rozmanitými proudy levice i uvnitř dělnického hnutí.
Už existuje základ pro všeobecný souhlas mezi socialisty a komunisty o politice, jaká je potřebná pro mír, mezinárodní solidaritu, veřejné služby, výrobu, společenský pokrok a demokratická práva. Charty za práva žen a právo na práci ukazují rozsah, v jakém se takovýto souhlas může rozvíjet. Jednota převýší vystoupení jednotlivců a jejich soubory požadavků.
Je v tomto duchu, že komunistická strana spouští svůj navržený levicový program na letošních konferencích dělnického a pokrokového hnutí. Programová analýza současné krize státního monopolního kapitalizmu v Británii udeří na strunu mnoha příslušníků levice. Uvádí do původního stavu úlohu politické ekonomie při vypracování takovéto analýzy.
V několika ohledech tento návrh odráží tento návrh boj za Alternativní politickou strategii (Alternative Economic Strategy, AES; viz Cesta Británie k socializmu, pozn. VS), spuštěný komunistickou stranou a levicovými labouristy koncem 60. let min. stol. Ve svém jádru AES napomohla procesu všeobecného partnerství v klíčovém průmyslu (v neposlední řadě ubránit a rozšířit výrobní a technologickou základnu Británie), k návratu peněz ze státem držených akcií do rukou státu, ekonomickému plánování, přerozdělování majetku a ke kontrole nad dovozem a vývozem kapitálu. Byla spojena se sociální politikou, jako třeba s ukončením privatizace školství a zdravotnictví. Levice též vytvořila spojení mezi AES a odpůrci evropského společného trhu a britských zákonů o odborech.
AES zapustila životaschopné kořeny v odborovém hnutí. Tak jak hnutí mobilizovalo proti antiodborářské Bílé listině o střetu zájmů Wilsonovy vlády a Zákoně o průmyslových vztazích, se kterým přišli Toryové v r. 1971, a při podpoře dokařů z Pentonville, loděnic v Upper Clyde a horníků v létech 1972 a 1974, byly na konferencích Labour Party a TUC v létech 1971-77 přijaty velké části AES. Ale oslabení programu a selhání při jeho důraznějším rozšíření do oblasti sociální a demokratické politiky otevřelo dveře kompromisům a zmatku, vyústilo do triumfu Sociální smlouvy - předchůdce „sociálního partnerství“ - a do myšlení, které položilo základy pro zradu New Labour na sociální demokracii.
Levicový program musí být též zachycen a převzat odborovým hnutím. Může dát hnutí soudržnost a jasnou linii pochodu. Na oplátku jej hnutí může vnést do života, mobilizovat kolem něho a takto se společně uchytit v široké koalici politických i společenských sil.
Politika nastíněná v programu je nezbytným minimem, kolem něhož již existuje vysoký stupeň konsensu.

Například za účelem přebudování průmyslu a znovuoživení veřejných služeb v Británii levicový program navrhuje:

• ukončení všech forem privatizace, s veřejnými službami financovanými progresivním zdaněním a únosnými dlouhodobými půjčkami;
• držení akcií státem spojit se státními podporami krachujícím soukromým společnostem, s právem znárodnění k ochraně strategicky důležitých podniků;
• právo zabránit hromadění přebytků v ziskových společnostech;
• opatření, jež by zmařila převod pracovních míst z Británie na obrovsky vykořisťované trhy práce v cizině, včetně posilování standardů mezinárodního práva;
• rozšíření vzájemně prospěšných vztahů v obchodu a pomoci s Čínou a dalšími rozvojovými a méně rozvinutými zeměmi;
• koordinovanou národní a mezinárodní akci na kontrolu a zdanění pohybu kapitálu, především kapitálu ke spekulativním účelům;
• podstatné rozšíření společenského vlastnictví zpět do oblastí energetiky a dopravy - včetně železnic - tak abychom mohli plánovitě vyhovět potřebám budoucnosti a zároveň chránili životní prostředí a co nejlepší využití přírodních zdrojů;
• reálnou moc ekonomické a průmyslové intervence pro Skotský parlament a Welšské shromáždění;
• rozsáhlý program bytové výstavby podle společenských potřeb, bez dalších převodů úředních cenných papírů kolem bytů.
Pro skutečné vyhlášení války chudobě a zároveň pro oživení ekonomiky předkládá levicový program tuto politiku:

• obnovit vztah mezi státními důchody a příjmy či cenami, podle toho, co je vyšší, na jednotné úrovni přijatelné pro všechny;
• druhý státní důchod pro všechny dělníky, s povinnými platbami zaměstnavatele a se státním příspěvkem;
• okamžitě navýšit celonárodní minimální mzdy na úroveň poloviny mužského průměrného příjmu, bez ohledu na věk, a postupem času ji zvýšit na dvě třetiny;
• zavést povinné platební audity s důrazem na pohlavní rovnoprávnost při vyplácení mezd ženám;
• zrušit placení školného studenty a postupně znovu zavést studentské granty zároveň s neúčelovými půjčkami;
• podstatně navýšit všechny sociální dávky, včetně dávek pro pečovatele, dlouhodobě nemocné a invalidy;
• zrušit DPH u základních potravin a služeb.

Ekonomická a sociální politika levicového programu by mohla být placena takto:

• navýšením horní meze daně z příjmu a zavedením daně z majetku pro nejbohatších 5% populace;
• zvýšením daně ze zisku pro monopoly, včetně britských nadnárodních korporací v zámoří;
• zavedením jednorázové daně megazisků v bankovnictví a naftařství;
• snížením vojenských výdajů v Británii na evropskou úroveň a ukončení obrovských subvencí pro vývozce zbraní;
• upuštěním od plýtvání miliardami liber na systém jaderných zbraní Trident.

Boj za ekonomický pokrok a sociální spravedlnost vyžaduje obranu našich občanských svobod a větší rozšíření demokratických práv. Takže by levicový program měl zahrnovat politiku jako

• odpor vůči dalšímu rozleptávání demokratické moci Westminsterského parlamentu především nevolenými a nikomu se nezodpovídajícími institucemi Evropské unie;
• zrušení všech toryovských protiodborářských zákonů a jejich nahrazení pozitivními právy včetně kolektivního vyjednávání;
• plné obnovení občanských svobod spolu s opatřeními pro využívání otevřené a demokratické kontroly nad zpravodajskými službami Británie;
• nahrazení rasistických imigračních, azylových a nacionalistických zákonů opatřeními, jež by odrážela naše internacionální a humanitární závazky;
• rozbití milionářských mediálních monopolů a přijetí opatření, jež zajistí skutečně svobodná, různorodá a vše zahrnující masmédia;
• společenské vlastnictví hlavních zbrojních výrobců a jejich přechod na civilní výzkum a vývoj a výrobu;
• obnovení skutečné moci místní samosprávy, včetně uvolnění obchodní daně pro velké korporace a změny místního zdanění tak, aby bylo založeno na schopnosti platit.

Mnohé z této politiky je slučitelné s politikou – detailněji - uvedenou v programu Výboru labouristických zastupitelů pro skutečnou labouristickou vládu, která sama o sobě může hodnotně přispět k procesu vytvoření široké levicové jednoty.
Mezi návrhy tohoto programu je i Zemská daň z hodnoty místo obecní daně, spojnice mezi příjmy a podporou v nezaměstnanosti a v invaliditě, zrušení současných poplatků NHS (Národní zdravotnické služby), společenské vlastnictví farmaceutického průmyslu, bezplatné a všestranné vzdělávání ošetřovatelů v rozsahu 32 hodin týdně, obnovení přijatelných nájmů a soudů v soukromém sektoru, opatření, jež podpoří alternativní prodej vůči supermarketům a obnovení pravomoci místních samospráv v oblastech jako je vzdělávání dospělých a autobusová doprava.
Na levici i v dělnickém hnutí program demonstruje kapacitu pro jednotu v nadcházejícím období, je mnoho těch, kdo vystupují za mír a za životní prostředí a proti chudobě a rasizmu, což by se mělo setkat s nadšením. Přirozeně, trváme na tom, že silnější komunistická strana by znamenala silnější levici v dělnickém hnutí a silnější impuls pro jednotu. Komunisté byli vždycky červenými krvinkami v krvi dělnické třídy a pokrokových hnutí, v Británii stejně jako ve většině dalších zemí.

Z anglického orig. Which way forward for the Left (Rob Griffith, Kommunist Party of Britain) (Communist Review / léto 2005) přeložil Vladimír Sedláček 5.4.2006

{moscomment}

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://davdva.sk/
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2020 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.