Úvodní stránka arrow Přehled článků arrow Ze zahraničí arrow Kubánská pětice o svém propuštění a o návratu na Kubu Sunday, September 25 2016  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Kubánská pětice o svém propuštění a o návratu na Kubu Tisk E-mail
Středa, 10 únor 2016

V prvním z řady rozhovorů s protagonisty kubánských dějin v televizním progamu "Kulatý stůl" připomínají prontiterorističtí bojovníci Gerardo Hernández, Antonio Guerrero a Ramón Labaňino podrobnosti svého propuštění z amerických věznic a návratu na Kubu po šestnáctiletém nespravedlivém rozsudku.

V prvním z řady rozhovorů s protagonisty kubánských dějin, v televizním programu "Kulatý stůl", vysílaném jednou za měsíc, vzpomínali protiterorističtí bojovníci Gerardo Hernández, Antonio Guerrero a Ramón Labaňino na okamžik svého propuštění z věznic v USA a návrat na Kubu. Tito tři Kubánci, kteří se vrátili do své domovské země 17. prosince, popisovali detaily přesunu, jenž Labaňino popsal jako velmi tajný a dobře zorganizovaný americkými i havanskými úřady.

Labaňino a Guerrero si všimli ticha kolem zprávy o jejich návratu během jejich převozu z příslušných věznic do lékařského střediska, z něhož opustili zemi, a naléhavosti každého okamžiku.

Vysvětlili, že byli převezeni dva dny předem, zatímco Gerardo byl přesunutý o týden dříve a zavřený na samotku. Gerardo, Antonio a Ramón byli společně s Fernandem Gonzálezem a Reném Gonzálezem uvězněni ve Spojených státech za to, že informovali kubánské úřady o teroristických činech, plánovaných násilnickými skupinami, sídlícími na Floridě. Fernando a René se na Kubu vrátili už dříve, po vypršení jejich doby uvěznění. Při této příležitosti přenechali prostor svým nedávno propuštěným bratrům v boji.

 

Setkání

Antonio Guerrero: "V půl šesté ráno dorazila ošetřovatelka a řekla mi: 'Guerrero, slezte, musíte se sbalit, v 6:30 musíte být na chodbbě, rozumíte? Chcete, abych vám to řekla španělsky?' Dveře byly zavřené, otevírají se až po 6:00, a já řekl svému druhovi v cele: 'Vstávej, říkal jsem ti, že jdu před tebou!' On měl být propuštěný 20. ledna, a já mu několikrát říkal, že je možné, že půjdu před ním.

Na oddělení, kam nás převedli, jsem si začal všímat divných věcí, počínaje faktem, že jsem žádné přesunutí nepožadoval. Odtamtud mě přesunuli do místnosti, ze které jsem měl být sebraný, a když jsem tam byl, přišli a řekli: 'Guerrero, jdeš do Bourne!' - lékařského střediska Bourne. Pořád jsem myslel na možnost, že půjdu někam jinam, ale už říkali, že jdu do věznice.

Přišli poručíci, vzali mě do maličkého řídícího letišního terminálu, přiletělo letadlo. Vše, co se dělo, bylo nenormální ve srovnání s jinými přesuny, které dělali. Už jsem měl podobný zdravotní přesun, ale ne jako tenhle; nakonec jsem řekl poručíkovi, který mě doprovázel z věznice: 'Tenhle přesun si budete pamatovat do konce života.'

Dorazil jsem po Ramónovi, kolem třetí odpoledne v pondělí patnáctého. Šel jsem odtamtud na oddělení, neměl jsem to štěstí jako Ramón, abych věděl, že byl převezený Gerardo, neměl jsem tu informaci, a když jsem dorazil na ono oddělení, byla tam ošetřovatelka, Portorikánka, která tam pracovala, a úředník, ze kterého jsem se snažil dostat nějaké informace, a oni mi řekli, že tam je útvar pro dělníky, který není zdravotnický, a všechno ukazovalo, že jsem přiřazený právě tam.

Šoupli mě na samotku v jiné části, řekl mi, abych se vyspal, protože si pro mě přijde v 7:00 ráno! Před sedmou se mě přišli zeptat, jestli jsem připravený, jeden z úředníků, kteří mě přepravovali, si mě přišel vyzvednout. Šli jsme chodbou, rozepínali mi knoflíky, ale pohybovali jsme se obrovskou rychlostí. Nějací úředníci tam pracovali a ti, co mě vedli, nezastavili, vedli mě do průchodu, jenž vedl k návštěvní místnosti, úředník zastavil ve dveřích a řekl mi: 'Jdem', a vtom jsem uviděl nějakou osobu, jak potřásá rukou Gerardovi, bylo tam jen pár lidí, ale nedokázal jsem se ovládnout a řekl jsem mu: 'Gerar!'. Představoval jsem si, že jemu se stalo totéž, ale až do tohoto okamžiku jsem netušil a on také říkal, že neví, co se děje. Tak jsme se poprvé setkali v Boume."

Gerardo Hernández: "Opustil jsem vězení bez předchozího oznámení. Když mě stěhovali, dali mě v Oklahomě na 11 dní na samotku. Myslil jsem, že také chtějí, abych aktualizoval detaily, přidat něco, co musel na začátku upravit Kcho (kubánský umělec). Přesouvali Ramóna a mě ve stejný den, v pondělí patnáctého, v odlišných podmínkách.

Člověk se snaží zjistit podrobnosti, i přes to, co jsem vždycky říkal - uvěřím, že jdu na Kubu, v den, kdy letadlo přistane. Když jsem uviděl Ramóna a Tonyho, řekl jsem si - tohle je jiné. Dokonce když jsme přistáli, tak nás chvíli při vystupování zdržovali a američtí úředníci běhali nahoru a dolů po schodech, a já jim řekl: 'Jestli to znovu odstartuje, vyskočím oknem.'"

Ramón Labaňino: "V mém případě to bylo zajímavé. Na tento okamžik čekáte 16 let. Vězeňský úředník mi řekl, abych se připravil a sbalil si věci. Byl jsem ospalý a můj první dojem byl - 'v pořádku, uvidíme, co se bude dít.' Vzali mě na místo, kde se převlékáte, a odtud jsem šel tam, kde nasazují pouta. Jak tak plynul čas, zatímco jsem čekal, až přijde další úředník, slyšel jsem, jak to komentují. Vždycky jsem dobře slyšel, a toho dne ještě líp, a slyšel jsem, jak říkají: 'Tohle je divný podnik, musíme tyhle hochy dostat odtud a na nejbližší letiště.'

V tom okamžiku jsem si pomyslel, tohle je něco vážného. Tehdy jsem znejistěl. Vytáhli mě ven, spoutali s černou skříňkou a hodili mě do dodávky se dvěma strážci a dopravili na letiště v Lexingtonu; vedli mě do malého letadla a vzali mě do Bourne. Nevěděl jsem vůbec nic a zeptal jsem se, ale neodpověděli. Dorazil jsem do Bourne, byla to blesková operace a velice poklidná, a tam jsem zaslechl strážce, jak říká: 'Pospěšte si, protože další přichází za vámi.' Tu noc jsem nemohl spát, protože jsem začal si myslet, že jsem na Kubě, a čekal jsem, až uvidím, že ostatní jdou kolem. Noc jsem strávil cvičením. Vše bylo velmi dobře koordinované, vypočítané na milimetry."

 

Za zdmi

Antonio: "Samotka (jáma) byla mučením, nespravedlivým trestáním. Bránili nám ve spojení a prováděli nám tam určité věci; například mě někdy ráno vzali hzned po snídani ven na procházku a vyházeli nám, co jsme měli v celách, a při sebemenší příležitosti nám prohledávali celu. Když jsme žádali o povolení jít do soudní knihovny nebo chtěli změnit stravu nebo potřebovali jít k zubaři, žádost před námi roztrhali a otevřeli tak rozsah týrání. Kdyby nám bylo něco přišlo, dopis nebo tak něco, dělili jsme se o to. Cílem tohoto téměř dvouletého procesu bylo nás zlomit. Kromě naší jednoty nám pomáhala síla, již jsme si navzájem dodávali."

Gerardo: "Byla to hodně těžká doba. Napřed nás bylo zatčeno deset. Byl jsem jediný, kdo znal dalších devět. To hodně vypovídá o přístupu našich compaňeros. V podstatě pět lidí nedokázalo vzdorovat a rozhodli se spolupracovat s úřady proti nám. Z operačního pohledu nebyla škoda tak veliká, protože díky rozškatulkování toho moc nevěděli. Během procesu mohli použít jen jednu osobu k výpovědi proti nám. Nakonec zjistili, že jim to nadělalo víc škody než užitku.

Tyhle první okamžiky to potvrzovaly znovu. Byli jsme si vědomi, že mají v úmyslu sehrát propagandistické představení. Věděli, že jsme zemi nezpůsobili žádnou škodu a že ani nemáme informace, jež by ohrozily národní bezpečnost USA. Vzpomínám si, že o několik let později vyšel Miami Herald s titulkem: 'Špion možná drží klíč', což počítalo s tím, že zradím Fidela a Raúla toho dne, kdy jsme prohráli odvolání. Mezi námi byli tři důstojníci a byli ve skupině Pěti, kteří zůstali nezlomení.

Ti, kteří se rozhodli kolaborovat se Spojenými státy, tu hodnost neměli. To byl nejvyšší sen obžaloby, mít důstojníka, který by obvinil Kubu. Když ho nedostali, rozhodli se pro krutost. Chci vysvětlit přístup mých čtyř bratrů. Měli toho hodně málo proti Renému nebo proti Fernandovi, kdyby se byli bývali podvolili, nebyli by strávili ve vězení ani rok. Oni ale zaujali svůj postoj bez váhání a v tom okamžiku vznikla Pětice."

Ramón: "Úředník, který byl se mnou, neustále opakoval: 'Znám váš příběh, vím, kdo jste a co tu děláte.' A já mu řekl: 'Dobrá, řekněte mi, co tu dělám', abych viděl, co se děje. Myslíte si, že jsou kvůli tomu všemu zmatení, že si myslí, že jde o drogy nebo tak něco. Ale když jsem viděl všechny hochy, shledal jsem, že to je vážnější. V životě přijdou okamžiky, kdy se člověk musí vymezit a vědět, kterou stranu v dějinách zaujme, a to je okamžik, kdy se ujistí, že je revolucionář.

A my si zvolili správně, být na straně lidu, našeho Comandante a dějin vlasti. Protože jsme si od prvopočátku uvědomovali, že by to nebyla jen osobní zrada, ale že by měla vážné následky, včetně zostření jiného druhu, což by v té nejextrémnější formě byla armáda. Že by byl proces namířený proti našemu lidu.

Pět nebo šest se vzdalo, vystaveni tolika nárokům a dárkům. Přesunuli nás do miamského nápravného zařízení, do 13. patra, které je nad samotkou, která je ve dvanáctém. Byli jsme tam asi 15 dní, ale každý zvlášť. To bylo v sobotu dvanáctého, a čtrnáctého nás vzali dolů k soudu. Bylo to u soudu, kde si pět z nás znovu potvrdilo, kým se chystáme být. Onoho 14. září 1998 jsem zjistil - a každý z nás to vnímal jinak - kdo měl a kdo neměl na úkol, jaký ten okamžik vyžadoval. V té době jsem Reného neznal. Z pracovních důvodů byli určití lidé, které jsme neznali, ale když jsme šli k soudu, byli jsme připraveni zemřít společně."

 

Návrat

Antonio: "Jednatřicátý (prosinec) jsme strávili spolu jako rodina, rozšířená rodina. Není to 16 let, v mém případě to je 24. Ale když jsme se přátelsky obbjali a políbili, těch 24 let se smazalo. Něco jsme už vyprávěli, ale když už jsme tady, od chvíle kdy vstávám do chvíle, kdy jdu do postele, co se dělo zůstalo daleko v minulosti, necítím ani hořkost, ani nostalgii. Nevím, kam by se ve mně vešel další kousíček štěstí. Moji dva synové jsou úžasní mladí muži. Gabriel je v Panamě. Měl jsem to štěstí, že jsem s ním strávil pár dní, spali jsme ve stejné místnosti a na stejné posteli, a to mě naplňuje štěstím, stejně jako cítím s mými už velkými synovci. Vstával jsem časně a oni také, a to byla má snídaně. Nakonec rodina, lidé tyhle okamžiky trápení vymazali a radost je stálá."

Gerardo: "Gema je rozkošná přítulná holčička. Od začátku jsem chtěl, aby to byla holčička, protože kluci jsou hodně rozmazlení. V každém případě Gema už má svou košilku s emblémem Industriales (kubánský baseballový tým; pozn. překl.), protože kdo může říci, že baseball není i pro holky. Jedna z nejtěžších věcí, když jsem byl ve vězení, byla frustrace, že nemám děti. V těch těžkých dobách jsme jako jediný způsob, jak dát formu našim náladám, shledali pomocí poezie, ačkoli básníkem nebyl ani jeden z nás. Tak vznikl dopis dítěti, které se mělo narodit, jenž měl být poslaný Adrianě, ale René mě o to požádal a řekl, že by bylo dobré jej zveřejnit v novinách a dát o něm tak vědět.

Ta zpráva musela být držena hluboce v tajnosti. Když Kuba dá slovo, dodrží jej, a my jsme dali slovo, že udržíme těhotenství a celý proces kolem něj v tajnosti, abychom se nedotkli vyššího cíle, jímž byla naše svoboda."

Ramón: "Emoce neutuchaly. Od našeho příletu to byla emoce za emocí, každá větší než ta předešlá. Bylo dojemné vidět mé překrásné vyrostlé dcery, útlou manželku. Snažím se všemi prostředky obnovit dobu s nimi, ačkoli pro mě budou vždycky malé, protože pro každého tátu jsou děti pořád malé. Jsem neobyčejně otcovský, nadměrnost za to stojí. Sdílím s nimi každou vteřinu, ptám se jich, jak si vedly ve škole, co se dělo...

První noc, kdy jsme byli spolu, jsem je oba vzbudil v šest ráno a vytáhl je podívat se na východ slunce. Pro mě to byl nejkrásnější okamžik v životě.

Snažím se jíst všechno, co můžu, kubánská chuť je asi ze všech chutí nejlepší, není to otázka šovinismu. Náš lid má velice zvlášní vřelost, citlivou povahu a náruč. Ačkoli jsem jeden z Pětice a nejvíc k sobě tisknu ostatní, objímáme se a milujeme všichni navzájem. Proto chci znovu poděkovat našemu lidu. Bylo to neobyčejné vítězství, z něhož by se měla těšit mezinárodní solidarita i kubánský lid. Ať žije Kuba a ať žije lidstvo!"

 

Proč nás nezlomili

Antonio: "Snažil jsem se vysvětlit, že v našich myslích jsme nikdy nebyli vězni. Lidé teď začnou říkat: 'Ten u kulatého stolu ztratil rozum.' Ale my jsme si v mysli vždycky zachovávali vyrovnanost a vnitřní sílu, založenou především na tom, že jsme nevinní. Když děláte něco špatného a chytí vás, když jste připutaní k materiálním věcem a zamčení, začnete se bát. Ale my jsme materiálně žili velice prostě. Byli jsme zasvěceni konkrétnímu úkolu. Já jsem například žil normálním životem, a ty podmínky a věci jsme měli v sobě, což znamenalo, že jsme se nikdy necítili jako vězni, a mnohém méně, že bychom se měli vzdát. Byly i zlé okamžiky. Druhý den jsme v prostoru samotek vešli do malé místnosti a já to komentoval: 'Mám v hlavě báseň', i když jsem ji nemohl napsat.

Nějak do nás vstoupila poezie a my jsme ji přeměnili na zbraň odporu. Měli jsme ale především dvě věci: měli jsme přesvědčení, že budeme mít stálou podporu k tomu, abychom se odtud dostali, měli jsme svou nevinnost a hlavně jsme byli připraveni tam zemřít. Měli jsme fotku Mandely a další fotku s Che. Měli jsme své hodnoty. Měli jsme dost jasno v tom, že když zemřete pro správnou věc, nezemřete. V klidu řeknu, že jsme nedělali nic vyjímečného, dělali jsme, co na nás spadlo, abychom dělali. Ve skutečnosti měli zatknout teroristy, ale oni zatkli nás a v Miami nás vrhli do těch nejhorších podmínek.

Ale nedělali jsme nic vyjímečného, dělali jsme, co jsme museli. Prostě jsme to dělali. Věděli jsme, že musíme sloužit mnoho let. Nikdy jsme se necítili poražení, byli jsme vždy optimističtí; věděli jsme, že musíme bojovat dál. Boj byl dlouhý, a právě to nám přineslo tolik solidarity, a proto vás vidí mladí školáci a otevírají náruč, protože už se cítíte jako jeden z rodiny. A tak nám plynuly dny ve vězení, a když to bylo těžší a přišla tam moje máma, řekl jsem jí: 'Mami, buď klidná, kdyby Gerardo musel zemřít ve vězení, zemřel by poklidně.' Ale nakonec jsme zvítězili a musíme to oslavit."

Gerardo: Naděje Antonia a Ramóna byla zpočátku zmařená. V naší mysli bylo jedinou jistotou, že jestli se vláda bude svého rozhodnutí držet, musíme zemřít ve vězení. Samozřejmě, myslíte si, že se to nestane, ale víte jistě, že jste na tom místě nebyli náhodou. Nebyla to improvizovaná mise. Příručka pro tuhle práci říká, že když vás chytnou, nesmíte dát nijak najevo, pro koho pracujete. Když vás chytnou, už to nejde.

V prvních měsících, co jsme byli ve vězení, byla tu jedna skutečnost, jež nás držela silné. Během Portugalského summitu nám dávali deníky, a já začal číst slova našeho Comandante, kde, mezi jiným, potvrdil, že je-li pravda, že jsme pracovali pro Kubu, Kuba nás nikdy neopustí. To bylo pro nás rozhodující. Toho dne jsme předávali noviny z cely do cely a měli tak svůj vlastní kulatý stůl. Od té doby u nás nepřítel neměl šanci."

Ramón: "Když nás v Miami zatkli, to byla nejtěžší epizoda, epizoda, na kterou nechcete myslet, já to odmítal. Tak začnete hledat v sobě, snít o věcech. To, a revoluční idealismus, to je to, co vám pomůže zvítězit. Pořád jsem myslel na manželku, na dcery, na jejich i moje potíže, na vše, co se dálo, na to, že se nemůžu těšit ze dvou Elizabethiných těhotenství, že nevidím své holčičky, a na Kubu, bolest byla hodně silná. Tak jsem utíkal například ke sportu, byl jsem jím posedlý, jsem vášnivý příznivec šachů, šachy mě pohltily a já si říkal: 'Musím myslet na úkol, na Gerarda, na boj.' Mysl je velice zrádná, dává se na útěk a vy začnete cítit melancholii, a začnete hledat psychické zdroje, jež by vám mkohly pomoci: kubánskou hudbu, Silvia Rodrígueze, Los Van Van nebo sport. Vězení pomáhá lidem v sobě najít to nejlepší nebo nejhorší.

V každém vězení to je těžké. Jsou lidé, kteří nemají sílu takové podmínky překonat. Měli jsme těžké podmínky, hlavně Gerardo, ve státním vězení, a v tom okamžiku hledáte v sobě, a dokonce v dějinách Kuby. Začnete myslet na (Antonia) Macea, Marianu Grajalesovou, na Martího, na oběti jež učinili, na astmatického Che, jak zlézá hory; myslíte na to, že oni tím prošli také, vzpomínáte na naše ženy, družky, které vydržely mučení v době diktatury, a na to, že jako my měli rodiny, měli někoho, kdo je miloval, kdo byl na jejich straně, a vydrželi.

Také mi pomáhala poezie, píšu básně, ačkoli nejsou tak dobré jako Tonyho, psal jsem hodně, každý den. To jsou ty zdroje, které hledáte. Pro nás pět byl středem všeho vždycky Gerardo, a my jsme věděli, že kdyby byl na svobodě, byli bychom volní také. Duch bratrství, citu, revolucionářské lásky, jež nás sjednotila, byl také tím, co nám dávalo sílu. Všechny objímáme.

Antonio: "Právníci, které nám zpočátku dali, byli [státem určení] veřejní obhájci. Ale když zjistili podstatu případu, přišli, aby se s námi ztotožnili, poznali nás, naše rodiny, a cítili obdiv. Není obvyklé, aby právník měl tyhle pocity vůči svému klientovi. Musíme zmínit jednoho, který nikdy v téhle bitvě nepřestal bojovat, našeho drahého a důvěrného přítele Leonarda Weinglasse, který tu s námi bohužel už není a nemohl se radovat z tohohle vítězství.

V mém případě se obžaloba vždycky snažila najít alespoň jednoho člověka, který by svědčil proti mně, a nikdy se jim to nepovedlo. Tahle solidarita se šířila vězením, a když jsem dával vězňům hodiny, vězni mi říkali učitel, a tahle atmosféra obdivu k Pětici byla u části právníků, ve věznici a u všech, kteří znali kubánskou povahu, trvalá.

Dnes jsem dostal otázku: 'Měli jste ve vězení problémy?' Strávili jsme osm a půl roku v káznicích. Gerardo tam strávil 12 let. Byla to krutá vězení. Ale našli jsme respekt. Mnohokrát jsme měli vážné spory, ale respekt převažoval. To proto, že jsme byli pětice nevinných, nespravedlivě uvězněných z politických důvodů, z prostého zájmu trestat Kubu za problém vztahů mezi dvěma zeměmi."

Gerardo: "Nedá se mluvit o případu Pětice, aniž bychom hovořili o hnutí solidarity. Během let se násobila hrdost, že jsme Kubánci, díky tomu, že náš lid ukázal solidaritu. V téže době mnoho lidí ve Spojených státech učinilo neobyčejnou oběť, dokonce ztráceli práci, když zasvětili svůj život našemu případu. Všechny je za to objímáme."

autor: zprávy Granma International Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny

http://en.granma.cu/cuba/2015-01-20/the-cuban-five-discuss-their-release-and-return-to-cuba

20. 1. 2015

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2016 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.