Tuesday, April 13 2021  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Andre Vltchek: Jak jsem se stal revolucionářem a internacionalistou Tisk E-mail
Úterý, 29 září 2020

 

Andre - Colonia Dignidad, Chile, portrét pořízený Alejandrem Wagnerem

Zveřejňujeme náš překlad rozhovoru indického novináře Binu Mathewa s novinářem, spisovatelem a filmařem Andre Vltchekem, který za záhadných okolností zemřel 22. září tohoto roku.

Vltchek, původním jménem po svém českém otci Vlček, prožil většinu svého dětství v Československu. Respektujeme s pochopením jeho obtížnou osobní zkušenost, která se na vývoji jeho osobnosti a postojů pochopitelně odrazila. Nezpochybňujeme řadu jevů, s nimiž se ve svém dětství v Československu setkal a jež v rozhovoru reflektoval, jako byly maloměšťácké projevy a postoje, bezpáteřní konformismus apod., které měly svoje kořeny vyrůstající ze společnosti hluboko před rokem 1948 a nemohly vymizet během několika let, ale ani desítek let. Naopak se v různých formách reprodukovaly a poznačily osudově i fungování komunistické strany. Současně považujeme za výrazně zjednodušující a zobecňující některá Vltchekova tvrzení například paušalizující míru konformismu projevujícího se v naší společnosti vůči vládnoucí moci a systému od dob Rakouska-Uherska až po dnešek. Naše společnost byla již v 19. století značně rozrůzněná, její součástí bylo i sílící dělnické hnutí. I postoj vůči zachování Rakouska-Uherska a vzniku Československa a jeho následné podobě byly přitom i uvnitř samotného tehdejšího sociálnědemokratického hnutí předmětem polemik a rozdílných postojů v diskusi mezi akcentem na třídní principy a míru zohlednění národních aspirací, jež v době zrodu ČSR byly nástrojem mobilizace buržoazních stran a organizací. Vůči nacionalismu se vymezila za První československé republiky právě Komunistická strana Československa, stojící na internacionalistických základech. Teze o spolupráci s okupační německou mocí v takto paušálně pojatém vyjádření je rovněž nesprávná a opomíjí existenci hnutí odporu, domácí a zahraniční odboj a stovky tisíc obětí německé okupace. Rovněž období budování socialismu bylo založeno na vítězství KSČ a stran Národní fronty, které přijaly socialistickou vizi rozvoje naší společnosti, a stálo na vysoké míře autentické vnitřní podpory a ztotožnění se obyvatelstva se socialismem. V rozporu s tím není existence mnoha protikladů, které provázely období let 1948 až 1989 a jež se projevily i řadou negativních rysů, které Vltchek osobně zažil, a na něž citlivě reagoval.

Rozhovor byl určen pro zahraniční čtenáře a nebyl tedy vyhrazen podrobnějšímu rozboru historického vývoje českých zemí. Současně byl jeho prostor nutně omezen, což rovněž vytvářelo podmínky pro jistá zjednodušení. Můžeme se domnívat, že v tematicky úžeji vymezené diskusi by závěry Andre Vltcheka v těchto konkrétních souvislostech mohly vyznít vyváženěji. Žel možnost diskutovat s ním tato témata již neexistuje.

Co ovšem je důležité: Vltchek se svou zkušeností, svým cestováním, svou prací, stal pevným internacionalistou, bojovníkem proti imperialismu a jeho propagandistické mašinérii. Jak v rozhovoru doznává, zůstával komunistou v pravém významu toho slova. O to více je citelná jeho ztráta.

4. prosince 2018

Rozhovor s Andre Vltchkem vedl Binu Mathew, editor countercurrents.org

BM: Jsi jedním z předních kritiků imperialismu. Můžeš nám říci, jak ses stal tím, kým jsi? Můžeš nám povědět o letech, která tě utvářela?


AV: Léta, která mne utvářela... těch bylo mnoho, cítím, že se stále vyvíjím, dodnes. Člověk se stále vyvíjí, myslím si a doufám.

Narodil jsem se ve Svazu sovětských socialistických republik, v neuvěřitelně krásném městě Leningradě, zbudovaném šíleným Petrem Velikým a několika neméně šílenými italskými a francouzskými architekty na březích široké a mocné řeky Něvy, hned vedle komáry zamořených bažin.

Nežil jsem tam dlouho, jen asi tři roky, ale město navždy zůstalo ve mně.

Moje maminka je napůl Ruska a napůl Číňanka, zatímco můj otec je Čech, vědec. Ve svých třech letech mne převezli do nudného, průmyslového města Plzně v tehdejším Československu; města známého svým pivem a blízkostí Bavorska.

Můj otec patří k té staré generaci vědců, kteří si myslí, že mohou změnit a zlepšit svět. Miloval klasickou hudbu, filosofii, literaturu a dobré víno - toto všechno bylo pro něj neoddělitelné od vědeckých konceptů, od snění a představ. Vysvětlil mi teorii relativity, když mi bylo osm let, a učil mne hrát šachy a myslet logicky.

1934 - Sovětský svaz, moji prarodiče.

obr: 1934 - Sovětský svaz, moji prarodiče.

Moje maminka byla miminko, když vypukla 2. světová válka. Polovina mojí rodiny zahynula během blokády Leningradu, vyhladovělého a bombardovaného nacisty. Málem zemřela hlady. Moje babička bojovala proti Němcům, byla vyznamenána za statečnost: pomohla bránit a poté znovuvybudovat své milované město. Její manžel, můj dědeček, byl komunista, člen sovětské vlády, a etnický Číňan z Kazachstánu. Byl pověřen ministerskou funkcí v resortu zdravotnictví a potravinového zásobování. Před válkou byl obviněn jako údajný japonský špion (v době, kdy německá špionážní síť infiltrovala sovětskou zpravodajskou síť a doslova krmila sovětské vedení falešnými zprávami, aby je před válkou významně oslabila). Můj dědeček byl popraven. Poté posmrtně "rehabilitován", když se pravda konečně dostala na povrch. Byl životní láskou mojí babičky; nikdy se znovu nevdala.

Proč Ti to teď říkám, Binu? Protože léta, jež mne utvářela, začala, když mi byly 3 roky. Moje rodina mne trhala na kousky. Moje babička a maminka mne vychovávaly jako sovětského chlapce, na velké ruské literatuře, hudbě, poezii. Každý rok mne poslali na 2-3 měsíce do Leningradu k mojí babičce a ona mne šíleně rozmazlovala, tahala mě do opery, na koncerty, do muzeí. Miloval jsem Rusko a nesmírně mi chybělo, když jsem žil většinu roku v emocionálně studeném a pragmatickém Československu.

Obě ženy - matka a babička - se mne nikdy nesnažily ušetřit těch hrůz, jež zažily během války. Prožíval jsem jejich příběhy, jimiž musely projít během blokády města. Moje maminka mi často četla ruskou literaturu a plakala. Tolik jí chyběla její země a její město, nesmírně. Válka ji děsila, i tolik let poté, co skončila. I mně chyběl Leningrad. Stále mi chybí.

V roce 1971 s mojí ruskou babičkou při její návštěvě Plzně

obr: V roce 1971 s mojí ruskou babičkou při její návštěvě Plzně

Potom přišel roku 1968 a mně bylo sotva 5 let. Poté už jsem neměl žádné dětství. Od první třídy základní školy byl můj život jedno velké bitevní pole. Mezi každou hodinou přišlo několik kluků a bez cavyků mě zmlátili, prostě proto, že jsem měl ruskou maminku. Nejdříve jsem to trpěl tiše. Potom jsem začal bojovat. Víte, jak rasističtí jsou Evropani. Neustále mne napadali nejen proto, že moje maminka byla "Ruska"; bylo to hlavně proto, že měla asijské rysy. Pořád si pamatuji ty řeči: "Podívej se na svoje odporný uši, ty sračko." Když jsem hrál v školní hale badminton, děcka mi močily v zimě do bot a moč v nich zmrzla na led.

Moji rodiče se rozvedli. Jejich manželství se zhroutilo. Ale i jejich politické myšlenky byly odlišné. Můj otec vystoupil z Komunistické strany Československa. Dostával jsem dva úplně odlišné výklady politických událostí od doby, kdy mi bylo pět let. Od několika vysoce intelektuálních jedinců v naší rodině. Musel jsem se rozhodnout, co bylo správné a co špatné.

Zničili mé dětství, ale udělali ze mne tvrdého spisovatele, ve velmi raném věku.

Nikdy jsem jim neodpustil. Současně jsem jim velmi vděčný. Ale především mojí babičce, která umřela před zhruba 20 lety. Chybí mi, a obdivuji ji, stále více.

 

BM: Když jsi byl náctiletý, stal ses občanem USA. Můžeš nám povědět o politice stojící za tím?

 

AV: Abych byl přesný, stal jsem se občanem USA až poté, co mi bylo 20 let. Ale odjel jsem z Československa se sovětským pasem, když jsem byl velmi mladý.

Podívej se, to je velmi dlouhý příběh a říkám ho často, ve zkratce, ale zkusím to zde vysvětlit podrobněji: Když jsem byl starší náctiletý, konečně jsem to rozlomil. Bylo toho nějak "příliš": původ mojí rodiny, moje pokažené dětství a všechna ta špína a nedostatek upřímnosti kolem mne. Češi nenáviděli Rusy/Sověty, ale současně nestoudně spolupracovali se systémem. Vždy tak činili. S rakousko-uherskou říší, s nacisty a teď se Západem. Zadávali si během celé své moderní historie, ale sloužili každému, kdo byl u moci. A vždy si žili mimořádně dobře. Za "komunismu" měli své pohodlné byty, chaty, auta.

Když jsem vyrostl, nic nebylo "svatého". Lidé rýpali velmi vulgárními vtipy do všeho, žádná žena nebyla nedosažitelná, byly rozšířené pijácké orgie. Řekl bych, že jako mladý spisovatel jsem dychtil po alespoň nějaké čistotě.

Také jsem pil. Kouřil jsem dvě krabičky denně. Byl jsem na výběrové střední škole, moje "odlišnost" byla najednou výhodou. Mohl jsem mít skoro každou dívku, po níž jsem zatoužil. Ale všechno to nějak šlo špatným směrem.

Začal jsem poslouchat západní propagandistické prostředky. V Plzni byly všude: v rádiu na krátkých vlnách, v televizních show ze Západního Německa a ze samizdatu ("zakázaná" literatura, hlavně západní propaganda, množená převážně na kopírkách ve státních úřadech po pracovních hodinách). Začal jsem poslouchat Hlas Ameriky, Rádio Svobodnou Evropu, BBC v angličtině, ruštině a češtině. Měl jsem naprosto vymytý mozek a přijímal jsem oficiální západní narativ týkající se "událostí roku 1968". Měl jsem vymytý mozek a považoval jsem sovětskou přítomnost v Afghánistánu za "zločin".

Rozvod mých rodičů znamenal, že jsem si od raného věku mohl dělat v podstatě, co jsem chtěl. Cestoval jsem sám, stopem, vlakem, po celé východní Evropě, od Balkánu po Polsko. Myslím, že jsem s tím začal, když mi bylo 15.

Měl jsem přítelkyni v Polsku, která byla členkou studentské "Solidarity". Cestovali jsme spolu několikrát do Gdaňsku v době protestů. Začal jsem se cítit jako velký mladý disident, psal jsem eroticko/revoluční poezii, dopisoval jsem si s BBC. Moc jsem se nestaral o známky ve škole. Když jsem potřeboval peníze, udělal jsem několik překladů, protože jsem hovořil plynně několika jazyky.

Když se na to dívám zpětně, byl jsem na to všechno příliš mladý; samozřejmě, že jsem byl. Ale opět, jak jsem již řekl, neměl jsem žádné dětství a žádný smysl přináležitosti; žádnou vlast. Můj život neměl žádnou strukturu. Nesnažil jsem se být odlišný; byl jsem odlišný, hlavně z důvodu okolností. V těch dnech jsem si myslel, že jsem komunista, ale "reformní". Ve skutečnosti jsem byl čím dál hlouběji a hlouběji ovlivňován západní propagandou a zblbnul jsem.

Abych předběhl, poslal jsem svoji první knihu poezie na Západ, a v určitém okamžiku jsem dostal podnět, abych odešel ze země. Koneckonců, měl jsem sovětské občanství a československé úřady na mne nahlížely jako na ostudu - nevěděly, co si se mnou počít.

Po dramatickém stopování přes půl Evropy jsem strávil nějakou dobu v Itálii a potom jsem velmi rychle obdržel politický azyl a přestěhoval se do New Yorku.

Studoval jsem film. Současně jsem pracoval jako překladatel. Moje první manželka byla mimořádně nadanou koncertní pianistkou z Houstonu.

Hned od počátku jsem si začal uvědomovat, že jsem byl indoktrinován a že realita Západu byla naprosto odlišná od toho, co jsem slyšel z jejích propagandistických mediálních prostředků.

Byl jsem obklopen studentskými kolegy, když proběhl první útok proti Libyi. Okamžitě jsem dostal vysvětlení, co se děje. V noci jsem viděl z Východního kampusu Columbijské univerzity ohně hořící po celém Harlemu. Bylo to před tím, než byl Harlem proměněn v středostavovskou čtvrť - před tím než byli chudí lidé nuceni se odstěhovat. To byl skutečný Harlem. Chodíval jsem tam stále, do starého jazzového klubu nazvaného Baby Grand, pít s místními lidmi, učit se o jejich životě.

 

BM: Co Tě pohnulo odejít z doupěte ďábla, z USA a postavit se na stranu lidí? Proč sis vybral tu těžkou cestu?

 

AV: Během těch let jsem uviděl skutečnou Ameriku. Hodně jsem cestoval, ale především mi bylo dovoleno, vidět, co tento "báječný" kapitalismus znamená. Moje první žena pocházela z velmi bohaté rodiny. Podnikali v ropném průmyslu. Pokud bych si to vybral, mohl jsem mít cokoli, co bych chtěl. Nikdy jsem to neudělal. Ale viděl jsem jasně, jak ten svět funguje. Víš, o několik let dříve měli jejich sousedi Lady D jako au-pairku. Takové věci...

Ještě jsem nebyl připraven točit filmy. Napsal jsem svoji první novelu, v češtině, a začal jsem také "vydělávat peníze" jako překladatel. A tehdy jsem to "všechno viděl". Víš, byla to léta, kdy se rozpadal Sovětský svaz a Západ se v podstatě snažil všechno vykrást. Byl jsem při jednáních, kdy byly "privatizovány" celé telefonní sítě hlavních sovětských měst nebo kdy byly hrdé sovětské vědecké lodě prodány za babku nadnárodním potravinovým společnostem, takže jim umožnily lovit hlubokomořské humry někde u břehů Chile a Peru. Tlumočil jsem, a proto jsem byl přítomen jednáním za zavřenými dveřmi. Nikdy jsem si nedovedl představit, že takový cynismus a taková morální degenerace může existovat. Byl to kapitalismus v plné nahotě. Bývalé sovětské republiky, ale i bývalé Československo byly svléknuty donaha. A já jsem viděl, co neměl nikdo vidět.

Za "tlumočení na vysoké úrovni" platili dobře. Tehdy byla sazba mezi 500 a 1000 dolarů za den, plus výdaje. Ale i "pouhým" tlumočením jsem se cítil pošpiněný, zhnusený sám sebou a světem.

Cítil jsem se v depresi, sebevražedně. Neviděl jsem smysl pokračovat v tomto druhu existence. Chtělo se mi utéct. Cítil jsem potřebu utéct.

A nakonec jsem utekl. Rozešel jsem se se svojí ženou. Odhodil jsem vše. A odešel jsem, neměl jsem téměř nic (V New Yorku nic nenašetříte, bez ohledu na to, jaký máte příjem) do Peru.

A Peru v těch dnech, v době tzv. "špinavé války" bylo mnohými popisováno jako "nejsmutnější místo na zemi". Bylo to opravdu zničené, v beznaději, nebezpečné a krajně tvrdé místo.

Spálil jsem za sebou všechny mosty. Potřeboval jsem nový start.

Vždycky jsem tvrdil, že navzdory všemu, jsem komunistou. Bylo na čase, to dokázat. Bylo na čase, dokázat, že mám pořád páteř a koule a nějaké srdce tam, kde by mělo být - nalevo.

 

BM: Jak ses vyrovnal s odmítnutím USA a jejich politiky? Jak jsi přežil? Musí to být boj!

 

AV: Na počátku to bylo tvrdé; velmi tvrdé. Ale vždy jsem věřil, že umím psát a točit filmy a že to umím dobře.

Ale jak vidíš, moje rozhodnutí byla učiněna na "morálních základech". Neodmítl jsem západní systém a jeho imperialismus, protože "jsem tam nemohl obstát". Naopak: "obstál jsem tam", "dosáhl jsem tam příliš hodně a příliš vysoko". Měl jsem všechno to, o čem většina imigrantů jen sní, a mnohem, mnohem více. Ale právě z toho, po čem ostatní touží, se mi dělalo zle, a znechutilo mi to život samotný.

Nebylo to jen odmítnutí USA; bylo to odmítnutí celého Západu, hlavně Evropy. Vidím a vždy jsem viděl Evropu jako kořen všech problémů (a hrůz), jimž svět čelí. USA je jen odnoží Evropy. Její vulgární, svalovitou verzí. Ale skutečná zlá podstata za tímto globálním západním kolonialistickým projektem vychází z Evropy. I nejhroznější zločiny spáchané na území USA byly spáchány první a druhou generací Evropanů: holokaust vůči domorodým lidem a zavedení otroctví.

Tento vzor můžete jasně vidět i dnes: skoro celá protiruská propaganda je definována a vytvářena ve Spojeném království. Totéž platí pro celý neokolonialistický narativ.

Ale zpátky k Tvojí otázce a k mým těžkostem při boji se západním imperialismem: nikdy jsem nepovažoval svoji volbu za nějakou oběť. Je to velké privilegium, čest, bojovat proti kolonialistickému Západu. Stavím se proti němu, zvláště jeho mozek vymývajícímu narativu, na všech kontinentech a ve všech koutech světa. Je to velký boj a já miluji, vybojovávat jej.

Často se cítím zrazen, dokonce opuštěn, některými mými soudruhy (ale ne lidmi jako jsi Ty, Binu), někdy padám vyčerpáním nebo zraněním. Ale nikdy nelituji, že jsem se vydal na tuto cestu. Je to moje povinnost, bojovat za lepší, socialistický svět. Nikdy to nepovažuji za oběť.

 

BM: Co bylo Tvým prvním antiimperialistickým projektem po odchodu z "impéria"?

 

AV: Jak jsem to již zmínil dříve: Peru. Ale Peru nebylo pouze Peru. Pracoval jsem intenzivně i v "sousedství": v Bolívii, Ekvádoru a popinochetovském Chile. Rychle jsem pochopil a začal popisovat, co bylo učiněno domorodým národům Latinské Ameriky. Viděl jsem a chápal, že bohatství Západu je založeno na okrádání druhých. Chápal jsem, jak velké jsou "předkolumbovské" kultury Amerik.

 

2018 s Irmou Sandovalovou v Mexico City - ministryně veřejné správy

obr: 2018 s Irmou Sandovalovou v Mexico City - ministryně veřejné správy

Andre - Colonia Dignidad, Chile, portrét pořízený Alejandrem Wagnerem

 

obr: Andre - Colonia Dignidad, Chile, portrét pořízený Alejandrem Wagnerem

S Eduardem Galeanem

 

obr: S Eduardem Galeanem

 

BM: Pracoval jsi dlouhá léta v Latinské Americe. Můžeš nám říci o své tamější práci?

 

AV: Udělal jsem tam docela dost, především ve španělsky mluvících zemích, plus v Brazílii a Karibiku. Mezi jinými tématy jsem pokrýval válku v Peru a Kolumbii, ale zvláště velké revoluční zápasy ve Venezuele, Bolívii a Ekvádoru. Vždy jezdím na Kubu, pravidelně, protože je mým intelektuálním a emocionálním domovem. Psal jsem hodně o Brazílii za Luly a Dilmy, cestoval jsem napříč celou velkou zemí. Psal jsem o "Archívech hrůzy" zanechaných Strossnerovou diktaturou v Paraguay. Spolupracoval jsem s velkým uruguayským spisovatelem Eduardem Galeanem, autorem "Otevřených žil Latinské Ameriky", a v Chile jsem ukazoval nacistickou kolonii "Colonia Dignidad". Psal jsem o hrozivých ganzích v Guatemale, Salvadoru a Hodurasu a psal jsem o době po útoku USA na Panamu, zvláště ve městě Colón. A strávil jsem čas v Mexiku... Moje poslední návštěva byla v září 2018, poté, co Andrés Manule López Obrador zvítězil ve volbách a Mexičané si zvolili svoji první levicovou vládu po desetiletích. Tři týdny jsem točil po celé zemi, od Tijuany po Meridu na Yucatanu.

Celkem jsem v Latinské Americe strávil asi 5 let.

Filmoval jsem v somálském utečeneckém táboře Dadaab v Keni.

 

obr: Filmoval jsem v somálském utečeneckém táboře Dadaab v Keni.

Ve válečné zóně Goma v Demokratické republice Kongo.

 

obr: Ve válečné zóně Goma v Demokratické republice Kongo.

V Keni během patové situace s Al-Shabaab

 

obr: V Keni během patové situace s Al-Shabaab

 

BM: Také jsi tvrdě pracoval v Africe. Můžeš nám povědět o práci tam?

 

AV: To je nejzjizvenější kontinent na Zemi.

Celý svět trpěl západním imperialismem a loupením, ale Afrika je "jedinečná", protože nikde jinde v moderních dějinách nedosáhla brutalita Západu takového vrcholu. Tedy snad s výjimkou jihovýchodní Asie.

Natáčel jsem pro latinskoamerický televizní kanál Telesur v nejhorších slumech v Keni a Ugandě. Tvořil jsem dokumentární film o monstrózním táboře Dadaab, postaveném hlavně pro somálské utečence uprostřed pouště. A tvořil jsem a režíroval svůj velký, 90minutový dokument "Rwandský gambit" o tom, jak Západ vytvořil naprosto falešný narativ o rwandské genocidě, a jak mlčí o jedné z nejhrůznějších genocid všech dob - té v Demokratické republice Kongo (DRC), kde Rwanda a Uganda nastrčené Západem zcela vykradly tento národ bohatý na suroviny. DRC má vše - od koltanu po uran, od zlata po drahokamy. Přibližně 9 milionů Konžanů od vpádu Rwandy již zahynulo.

 

BM: Domnívám se, že ses zamiloval do Asie. Žil jsi dlouhá léta v Asii a pracoval jsi pro Asii, zvláště ses věnoval Indonésii. Jak se to přihodilo?

 

AV: Asie je mým domovem. Jsem Asijcem kulturně a část mé krve pochází odtud.

Miluji Čínu, ale cítím se velmi příjemně v Japonsku a dalších zemích.

Indonésie určitě není jednou z nich. Nežiji tam, nikdy jsem to nedokázal, raději bych zemřel. Jsem jí natolik zděšen, že o ní často píšu a točím filmy. Činím to jako varování světu. Jsem v Indonésii ze zcela opačných důvodů, než je "láska": po roce 1965 byla tato čtvrtá nejlidnatější země světa Západem přeměněna v obrovskou laboratoř. Indonésie není zemí, je "konceptem".

Před rokem 1965 za levicové vlády antiimperialisty presidenta Sukarna byla Indonésie pokrokovou zemí, kolébkou hnutí nezúčastněných. Veškeré přírodní zdroje byly znárodněny.

Západ svrhnul Sukarna v nejkrvavějším převratu 20. století. Jeden až tři miliony lidí byly povražděny, řeky byly ucpány lidskými těly členů komunistické strany (PKI), intelektuálů, učitelů, odborářů.

Nazývám to "intelektuální Hirošimou". Západ nadnesl, aby byla zavřena všechna divadla a filmová studia, aby byl zakázán čínský a ruský jazyk společně s komunistickou ideologií. Téměř všichni spisovatelé a malíři byli uvězněni v koncentračním táboře Buru.

Po celém souostroví byla páchána masová znásilnění.

Myslící lidé byli buď zavražděni, nebo navždy umlčeni. Namísto toho tam byla nalita a prosazována levná popová zábava, hollywoodské filmy a podřadné jídlo. V mnoha směrech přestala indonéská kultura existovat a její různorodost byla zabita.

Indonésie spáchala s velkou pomocí Západu tři genocidy během pouhé poloviny století: genocidu z roku 1965, potom na Východním Timoru a nyní pokračující genocidu v Západní Papue.

Národ se stal krajně nábožensky založeným, utlačovatelským a dogmatickým. Současně tento národ s více než 300 miliony (oficiální statistiky lžou, když uvádějí počet obyvatel kolem 250 milionů) nemá žádné velké spisovatele, filmaře, myslitele či vědce.

Všichni tam myslí stejně - způsobem, jakým si myslí, že se má myslet: milují kapitalismus, nenávidí komunisty, považují ničení svých vlastních přírodních zdrojů za "pokrok", poslouchají tutéž staromódní západní popovou hudbu, sledují nejpokleslejší hollywoodské produkty stejně jako nevkusné místní hororové filmy a mají nejnižší počet přečtených knih na hlavu.

Snažím se vysvětlit, vyložit, co se tam stalo. Současně točím dva velké dokumenty: jeden o naprostém ničení přírody na třetím největším ostrově na Zemi - Borneu (známém v Indonésii jako Kalimantan) - a o zhroucení Jakarty, jež je nyní nejznečištěnějším a snad "nejneobyvatelnějším" hlavním městem na světě. Samozřejmě, činím tak bez jakéhokoli financování, jelikož na Západě i v jihovýchodní Asii je Indonésie "nedotknutelná". Dělá přesně to, co Západ chce, aby dělala: obětuje stovky milionů svých lidí i přírodu, aby mohla západní populace prospívat. Proto ji téměř nikdy nikdo nekritizuje.

Tak tolik k Indonésii.

Asii miluji, nadevše, a je mým domovem; zvláště severní Asie. Čína, Japonsko, Korey a ruský Daleký Východ.

Jihovýchodní Asie je úplně jiným příběhem. Je to mocně "černý příběh", který stále dokumentuji. V posledních 60 letech trpěla hrůzným způsobem: Vietnam, Laos, Kambodža, Východní Timor, Západní Papua, Indonésie, a dokonce i Thajsko. Trpěla právě kvůli západnímu imperialismu. Ale lidé to neměli vidět, neměli chápat, co se děje. Proto tam pracuji, píšu knihy a točím filmy. Někdo se tomu musí věnovat...

 

BM: Jsi také válečným novinářem. Musel jsi zažít mnoho nezapomenutelných událostí jako válečný zpravodaj. Je něco obzvláštního, co bys s námi chtěl sdílet?

 

AV: Ano. Ale válka je všude, nejen na těch několika místech, kde je oficiálně uznána.

Samozřejmě, pracuji v Afghánistánu, Sýrii, Iráku.

Ale pracuji také v Kašmíru, nebo v nejtěžších slumech v Africe, na územích gangů ve Střední Americe, nebo v Gaze. To jsou také válečné oblasti. Válka je tam, kde se zhroutila, byla zničena spravedlnost, včetně sociální spravedlnosti.

Zcela souhlasím s tím, co kdysi napsal Hemingway: "Jsou dva druhy spisovatelů: ti, kdo šli do války, a ti, kdo jim závidějí."

Protože válka existuje skoro všude, a spisovatel, který se jí nedotýká, je lhář.

Válka je skutečností. Je to hrozné, ale pokud je vedena za spravedlnost a svobodu, je mnohem lepší než nějaký falešný mír, který je nastolován západními kolonialisty. V tomto druhu "míru" jsou přítomny všechny indikátory zdraví a věku dožívání se jako ve válečné oblasti. Znásilňování, zranění... vše jako ve válečné zóně.

Západní propagandisté vytvořili velmi nebezpečný "kult míru". Pro Západ mír znamená, když země zcela obětuje své přírodní zdroje a svůj lid kvůli ziskům západních korporací a občanů, ale obyvatelstvo je poddajné, odevzdané.

V Latinské Americe často velmi správně říkají: bez spravedlnosti není mír!

 

BM: Spolupracoval jsi s Noamem Chomskym na knize a dokumentárním filmu. Můžeš nám povědět něco o tomto legendárním člověku? Nějaké tajemství o Chomského osobě?

 

AV: Noam miluje růže a dobré víno. Je ve své podstatě velmi milým člověkem, s velkým smyslem pro humor.

Je škoda, že jsme se v poslední době odlišovali například v názorech na Rusko, Sýrii a Čínu.

Ale respektuji většinu jeho práce a musím říct, že udělal hodně, opravdu hodně, pro lidstvo a pro tuto planetu.

 

BM: Noam Chomsky uvedl o Tvé knize Oceania, přibližuje: "skutečnost současného světa. Neselhal také ve vyhledávání bolavých a zvláště pro Západ zahanbujících skutečností až do jejich historických kořenů." Máš k tomu nějaký komentář?

 

AV: Noam vlídně přijal několik mých knih a dokonce napsal jejich předmluvy.

Pokud jde o Noamovo vlastní psaní dotýkající se toho, co označuješ jako "zahanbující skutečnosti až do jejích historických kořenů", je zvláště uchvacující, když popisuje dobytí "Nového světa", zvláště té oblasti, jež je dnes nazývaná Latinskou Amerikou, ale také USA a Kanada. Domnívám se, že jeho psaní o těchto tématech otevřelo oči milionům lidí ve všech částech světa.

 

BM: Píšeš hodně knih o historii, současné politice, filosofii, fikci atd. Která z Tvých knih je nejlépe přijímána?

 

AV: Kritikou nejuznávanější knihou je moje revoluční novela "Bod, odkud není návratu". Obdržela dokonce superkladné recenze od nejobávanějších kritiků z Le Monde, Le Figara a Paris Match.

Velký úspěch měla ale rovněž moje 840-tistránková kniha Impérium lže (Exposing Lies of the Empire) (https://www.databazeknih.cz/knihy/imperium-lze-296283 - české vydání pozn. překl.), která shrnuje moji výzkumnou práci na všech kontinentech, kde imperialismus rabuje, ničí a manipuluje lidi. Je psaná zcela novým, experimentálním, ale čtenáři dobře přijatým stylem: mezi novelou a politickou fikcí, mezi filosofií a novinářstvím.

Samozřejmě moje kniha napsaná společně s Noamem Chomským Západní terorismus - Od Hirošimy k dronové válce byla přijata velmi dobře a byla přeložena do asi 35 jazyků. Vlastně jsem ztratil přehled o jejich počtu. (https://www.databazeknih.cz/knihy/zapadni-terorismus-od-hirosimy-k-dronove-valce-229624 české vydání, pozn. překl.)

 

BM: Jsi také filmovým dokumentaristou. Jak se Ti daří tak snadno přepínat ze spisovatele na filmaře.

 

AV: Vlastně ani nepřepínám. Je to všechno velký boj proti západnímu imperialismu a pro jasné dny globálního komunismu, ne?

Moje práce je jako jedna obrovská mozaika a jako jedna velká bitva. Používám různé zbraně, stejně jako používám různé způsoby vyjádření. Může to být novelami, investigativním novinářstvím, filosofií, nefikčními knihami, filmy, fotografiemi, ale také rozhovory, jaké stále poskytuji, nebo hovořením na veřejnosti nebo na významných univerzitách.

 

BM: Procestoval jsi 160 zemí světa. Které zemi bys dal přednost k životu v důchodu? Samozřejmě vím, že jsi ten druh bojovníka, který ani neuvažuje o důchodu.

 

AV: Máš pravdu: do důchodu nikdy nepůjdu - to by byl můj konec.

Můj příběh je mým životem; a mojí cestou je můj příběh.

Revoluce je v mnoha zemích Latinské Ameriky nazývána výrazem "proces". Je to jedna pokračující cesta: nemůže nikdy skončit. Když je někdo unaven touto cestou, je unaven tímto světem a životem samým.

Otázka, kde bych žil, pokud bych si mohl vybrat? Byl bys překvapen, jelikož to nemá nic společného s mým revolučním životem:

Tedy ne nezbytně, protože jednou ze zemí by byla moje milovaná Kuba.

Další je Japonsko. Ale já tam žiji, mnoho let. Či přesněji, je to jedna ze zemí, kde jsem žil, jedna z mých "základen" až dosud. Samozřejmě, Japonsko má naprosto otřesnou zahraniční politiku, ale já obdivuji jeho kulturu, jeho přírodu, poezii, literaturu, filmovou tvorbu, jídlo. Cestuji do všech jeho koutů, cítím se bezpečně, a když tam jsem, píše se mi dobře.

V Chile.

 

obr: V Chile.

A Chile. Žil jsem tam při různých příležitostech celkově asi 4 roky. A zase - Chile má neskutečnou přírodu, hlubokou kulturu, úžasnou poezii, literaturu, vynikající jídlo a víno

 

BM: Hodně jsi cestoval po celém světě, která země podle Tvého názoru dělá nejvíce pro své občany?

 

AV: V této otázce se skrývají otázky dvě: Ta první: Která země dělá nejvíce pro své občany, na úkor vykrádaných a kolonizovaných zemí? Odpověď na tuto otázku by byla: určitě téměř celá Evropa.

Ta druhá: Která země dělá nejvíce pro své občany bez drancování světa? Odpověď zní: Bolívie, Kuba, Čína, Rusko, Irán, Severní Korea (v rámci svých možností), Venezuela (do míry možné tváří v tvář teroru vnášeného ze zahraničí).

 

BM: Jak je podle Tvého soudu možné zlomit škrtící sevření imperialismu?

 

AV: Nelze vyjednávat s fašismem a imperialismem.

Utlačované, okrádané země se musejí sjednotit a bojovat.

První kolo boje již bylo vítězně vybojováno, v minulosti. Například hrdinský vietnamský národ vojensky porazil jak francouzské kolonialisty, tak americké imperialisty.

Ale poté se západní imperialisté přeskupili. Povzbuzeni nejprve úspěšným rozdělením Číny a Sovětského svazu a poté zničením Sovětského svazu za pitomce Gorbačova a kriminálního alkoholika Jelcina uchvátili znovu to, co ztratili, a přitom volali: "Mír, mír", což znamenalo, "neodvažujte se proti nám bojovat, jenom to přijměte a poddejte se!"

Imperialisty je možné porazit. Jasně se to ukázalo v Sýrii a nyní Čína i Rusko stojí pevně, konfrontujíce západní hrozby, provokace, sankce a zastrašování.

Nikdy nesmíme ukázat slabost, když čelíme západnímu teroru.

Podívejte se na planetu; podívejte se, co se stalo zemím, které se podvolily, klesly na kolena: podívejte se na teror v Indonésii, ve východní Africe, na Středním Východě, v jihovýchodní Asii. Podívejte se na Indii poté, co začala uctívat tržní fundamentalismus. Je toto svět, který chceme? Pokud ne, všechny antiimperialistické síly by se měly sjednotit a bojovat.

A nikdy bychom neměli očekávat, že se západní veřejnost k nám připojí. Západní veřejnost je zhýčkaná privilegii a už nemá žádnou levici, pouze sebepropagující se, plačkové diskusní kluby. Země, jež opravdu bojují proti západnímu imperialismu, nemají na západě téměř žádné spojence.

V Indii s Arundhati Royovou

 

obr: V Indii s Arundhati Royovou

 

BM: Jak se díváš na vzestup autokratických vůdců jako je Trump v USA, Modi v Indii, Bolsonaro v Brazílii? Myslíš si, že se jedná o nějaký vzorec? Nějaký hlubší proud?

 

AV: Ano, co lze očekávat ve zmatených státech, kde západní pánové, pravicové masové sdělovací prostředky a vzdělávací systémy uměle vytvářejí poslušné a sebestředné, bezpáteřní skupiny tak zvaných "elit"? Zešpinili levici, postavili levicové strany a hnutí pod mikroskop, a vymyli mozky či přinejmenším vnesli zmatek do hlav voličů.

Věř tomu nebo ne, velká většina lidí dokonce i v zemích, kde vládly levicové vlády, jako v Brazílii či Ekvádoru, neměly téměř žádný přístup k levicovým médiím. Úděsné propagandistické prostředky jako CNN ve španělštině nebo televizní kanál FOX News ve španělštině "informují" občany. V Brazílii byla situace velmi podobná, nebo horší.

Po celá léta jsem před tím varoval. Levice musí investovat do svých médií, vzdělávání, dokonce do prostředků kontrapropagandy.

Hodně jsem o tom hovořil s Chomským. On velmi dobře chápe, co se děje. V naší knize jsem hovořil o svém příběhu, o tom, jak vymytý mozek jsem měl jako dítě prozápadními proimperialistickými rozhlasovými stanicemi a televizními kanály. A samozřejmě nejen já: každý je v nebezpečí, v Sýrii a Iránu, v Číně a Rusku, všude v Latinské Americe.

Proto se musíme sjednotit, musíme zdvojit naše úsilí a dělat vše, co dokážeme, abychom vypověděli svoji stranu příběhu.

A musíme své úsilí propojit. Jako tento rozhovor, líbí se mi to. Můj indický bratr a já, sovětský internacionalista vzdělaný na kubánských myšlenkách si vyměňujeme myšlenky. Veřejně a otevřeně.

 

BM: Změna podnebí a krize zdrojů ženou svět směrem ke zhroucení. Myslíš si, že je stále možné svět zachránit? Jaké jsou Tvé návrhy?

 

AV: Může být zachráněn, ale opět, pouze pakliže bude zničen imperialismus a neokolonialismus.

Nejlepším příkladem je Indonésie a film, který točím o zničení ostrova Borneo. Na západě lidé, aby se cítili lépe, zhasínají světlo, když odcházejí z místnosti, zastavují vodu. Ale jejich korporace drancují to, co zbývá z tropických pralesů, srovnávají do roviny celé hory.

Kvůli nadprodukci a nadspotřebě Západu se stávají celé ostrovní státy v Oceánii neobyvatelnými.

Je potřeba znovu promyslet celý "světový řád". Opravdu potřebujeme ekonomický růst? Anebo by to mělo být vše založeno na přerozdělování?

Nastupuje Čína! Navzdory tomu, co se tvrdí lidem, aby tomu věřili (zase západními propagandistickými prostředky), stojí Čína v čele zápasu o tak zvanou "ekologickou civilizaci". Vím o tom hodně, protože spolupracuji s velkým filosofem Johnem Cobbem mladším, který má obrovský vliv na čínské vedení, včetně jeho mezníkového rozhodnutí, vtesat ekologickou civilizaci do ústavy. V současné době společně píšeme knihu o tomto tématu. Čína úmyslně zpomaluje svůj ekonomický růst, vrací se zpět ke své tradiční moudrosti a podařilo se jí také zvrátit migraci z venkova do měst tím, že významným způsobem zlepšila venkovský život. Kniha bude vydána za necelý měsíc.

Na Madagaskaru na mě spadl lemur.

obr: Na Madagaskaru na mě spadl lemur.

 

BM: Jsi šťastný?

 

AV: Ano. Šíleně. I když jsem vyřízený a stěží se hýbu.

Jsem bojovník. Jsem internacionalista, komunista. Vítězíme. Pomalu, velmi pomalu, ale vítězíme.

Cesta je těžká, je nebezpečná. Ale jinou cestu nechci, nebo jiný osud.

Můj život není dokonalý, ale nikdy bych to neměnil. Dělám, co jen mohu. A miluji jej takový, jaký je.

A miluji příběhy. Bez dobrých příběhu není života. Na pouti, na cestě jsou miliony příběhů. Určují a názorně dokládají náš lidský rod. Založený na těchto příbězích je náš velký revoluční boj, znovu zapalující planetu.

Imperialisté chtějí, abychom na tyto příběhy zapomněli. Chtějí, abychom žili z prefabrikovaných odpadkových příběhů Hollywooodu a od Disneyho. Je naší povinností, vyprávět opravdové příběhy, protože jsou mnohem krásnější než ty vytvářené na počítači, a jsou pravdivé.

Proto tvořím, píšu a točím filmy. Bez příběhů není revoluce!

A čím více slyším a vidím a tvořím, tím se stávám šťastnějším.

 


Andre Vltchek byl filosofem, novelistou, filmařem a investigativním novinářem. Zachycoval války a konflikty v desítkách zemí. Tři z jeho posledních knih jsou "Revoluční optimismus, západní nihilismus", revoluční novela "Aurora" a bestselerová politické nefikce: "Impérium lže" (v češtině ). Podívejte se na jeho další knihy zde (https://andrevltchek.weebly.com/books.html )

Natočil film Rwandský gambit, průlomový dokument o Rwandě a Demokratické republice Kongo a na jeho filmový dialog s Noamem Chomským "Západní terorismus - Od Hirošimy k dronové válce" (v češtině ). Vltchek žil v poslední době ve východní Asii a pracoval po celém světě.

 

Překlad: Komunistický svaz mládeže

Zdroj: https://countercurrents.org/2018/12/04/how-i-became-a-revolutionary-and-internationalistandre-vltchek/


 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://davdva.sk/
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2021 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.