Úvodní stránka arrow Ze zahraničí arrow Irák - nová americká kolonie a také Vietnam Monday, April 21 2014  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Irák - nová americká kolonie a také Vietnam Tisk E-mail
Pondělí, 24 leden 2005

Už rok a tři čtvrtě uplynulo od chvíle, kdy barbarští vetřelci nejmocnějšího Impéria současného světa, tak sebejistě a bestiálně přepadli cizí arabskou zemi. Jen proto, aby pod demagogickou a lživou záminkou, mohli „definitivně“ uvrhnout lid i bohatství irácké země, pod svoji „zglobalizovanou“ a totální kontrolu, používajíc k tomu – ostatně jako vždycky – samozřejmě jen ty „nejsvobodnější“ fráze i „nejdemokratičtější“ žvásty všeho druhu.

Zajisté nemůžeme žádnému národu upírat to právo,
na kterém je založena naše vláda – že každý se může spravovat
 sám podle vlastní vůle a že může řídit své záležitosti
 prostřednictvím kteréhokoli orgánu, který pokládá za správný,
 ať si zvolí krále, ústavní shromáždění, zákonodárný sbor,
výbor, presidenta či cokoli jiného.
 
Thomas Jefferson (1743-1826)
 
 
 
Skutečnými teroristy jsou ti, kdo týrají a okupují - nikoli vlastenci, kteří se brání!
Irák – nová americká kolonie,… ale i druhý Vietnam


Už rok a tři čtvrtě uplynulo od chvíle, kdy barbarští vetřelci nejmocnějšího Impéria současného světa, tak sebejistě a bestiálně přepadli cizí arabskou zemi. Jen proto, aby pod demagogickou a lživou záminkou, mohli „definitivně“ uvrhnout lid i bohatství irácké země, pod svoji „zglobalizovanou“ a totální kontrolu, používajíc k tomu – ostatně jako vždycky – samozřejmě jen ty „nejsvobodnější“ fráze i „nejdemokratičtější“ žvásty všeho druhu. Nyní, v prosinci 2004, je to zároveň jeden rok od chvíle, co titíž agresoři, jež dodnes „svůj“ Irák zločinně okupují, zatkli a uvěznili prezidenta suverénní Irácké republiky, na něhož uspořádali od dubna 2003 skutečný, bezostyšný gangsterský „hon“, jako by se jednalo o obyčejné, štvané divoké zvíře, a nikoli ústavního představitele zahraničního státu.
Jen mimochodem v této souvislosti poznamenejme: Kdyby za jiných okolností naopak v kterékoliv proamerické zemi světa došlo dejme tomu k levicovému převratu, navíc třeba ještě někým vojensky „podepřenému zvenčí“ - převratu, po němž by nová revoluční vláda uspořádala přesně tentýž „hon“ na právě svržené, bývalé ústavní činitele – není těžké si představit, pomocí jakých všemožných „krvavých“, „diktátorských“ či „totalitních“ přívlastků, by tihle zaoceánští „ochránci civilizace“, začali zuřivě plivat na nový, „americkým zájmům“ nepřátelský režim.
 
Imperialistická, dobyvačná válka jako prostředek přiznávané „nutnosti“ rekolonizace
 
Ještě dávno před zahájením oné špinavé agrese Bushovy a Blairovy kliky proti iráckému lidu, poukazovaly všechny pokrokové a mírumilovné síly na světě na jasné skutečnosti a pravé důvody této zločinné, ubohé, zbabělé a teroristické války. Již dávno bylo dokázáno, jaké byly a jsou reálné motivy válečných vrahů a okupantů, že tyto motivy jsou ryze imperiální, mocensko-strategické a ekonomické, ryze hegemonistické a neokoloniální. Tento fakt byl tak mimořádně očividný a zřejmý, že jej v nejpodstatnějších aspektech museli přiznat a také přiznávali i mnozí „pragmatičtější“ představitelé finanční oligarchie, jejich politici nebo přední ekonomičtí odborníci. Britský ministr zahraničí Straw již v lednu 2003 v podstatě demaskoval, o co v nadcházející válce doopravdy půjde. The Guardian tehdy v článku Straw přiznává, že ropa je klíčovou prioritou, napsal: „Americká i britská vláda oficiálně popírají, že je ropa faktorem v rýsující se válce s Irákem, ale někteří ministři a úředníci v Bílém domě soukromě říkají, že ropa je důležitější v kalkulacích (ohledně války) než zbraně hromadného ničení… Tito ministři a úředníci upozorňují na nestabilitu současných zdrojů ropy – Středního východu, oblasti Kaspického moře a Alžírska – a potřebu zajistit alternativy. Irák má druhá největší známá ložiska ropy na světě.“
A zdroj z britského Ministerstva zahraničí trefně doplnil: „S tímto problémem (relevantnosti „energetického“ hlediska) bychom se museli vypořádat, i kdyby byl Saddám dobře se chovajícím jednotlivcem.“
Přední americký profesor Kolumbijské univerzity, pravicový ekonom Jeffrey D. Sachs, píše počátkem loňského roku ve svém komentáři, nazvaném Američané chtějí válčit především kvůli ropě: „Bushova administrativa může být přesvědčena, že se chystá do války, aby bojovala za demokracii na Středním východě, ale americká podpora skutečné demokracii se brzy rozplyne. Válka vedená kvůli ropě bude bohužel válkou, která dále destabilizuje mezinárodní politiku a společnost a podkope skutečnou bezpečnost Spojených států a celého světa.“
V téže době řada předních světových ekonomických analytiků upozorňuje na skutečnost, že velké monopolní společnosti, které původně v Iráku ropný průmysl ovládaly, začnou podle všeho žádat zpět „své“ majetky, zestátněné iráckou vládou v roce 1972. Těmto analytikům, kteří bedlivě sledovali dění na světových trzích, je jasné, které ekonomicko-mocenské a nadnárodní skupiny mají na válce největší zájem a jaké skutečné motivy a zákulisní snahy budou rozhodovat o válce, stejně jako o nových vlastnických poměrech a osudu Iráku. „Původní iráckou ropnou společnost…ovládaly z jedné čtvrtiny společnosti BP, Shell a předchůdce dnešního Totalu. Zbývající podíly ve společnosti vlastnily Standard Oil a Mobil. Právě tři ze jmenovaných společností, BP, Shell a ExxonMobil, by nyní mohly usilovat o zpětné získání svých majetků v Irácké ropné společnosti.“ (Právo, 20/3 2003) Podle tehdejšího zahraničního tisku by tak mohl novou (proamerickou) vládu čekat velký „právní“ boj o ropná naleziště…
Na scénu by za takových okolností samozřejmě nemohlo nevstoupit i další zostření konkurenčního boje mezi soudobými světovými imperialistickými mocnostmi, neboť Rusko se v oné době stále ještě významně podílí na iráckém exportu ropy. A navíc ruské ropné koncerny již předtím podepsaly i kontrakty, které ruským velkopodnikatelům měly umožnit zahájit těžbu ve velmi lukrativních nalezištích ropy. „Ruské firmy se nyní obávají, že je nová (poválečná, proamerická - pozn.) vláda možná bude nutit k odchodu ze země. Pozorovatelé spekulují, že pokud by v Iráku skutečně došlo ke změně vlády podle scénáře, o němž se (s cynickým, ziskuchtivým nadšením, typickým pro představitele velkokapitálu – pozn.) hovoří na finančních trzích, pak by se Rusové pravděpodobně snažili…(bránit) své zájmy… Návrat do Iráku je pro zahraniční těžařské společnosti o to lákavější, že náklady na těžbu ropy v Iráku patří mezi nejnižší na světě.“ (Tamtéž)
Co to mimo jiné znamená, zvláště s ohledem na čím dál vážnější rozpory i krizové projevy americké i celosvětové tržní ekonomiky - i vzhledem ke všem dalším průhledným okolnostem a zvráceným podmínkám zahájení agrese? Jen to, že mohly být pouze k smíchu tehdejší výroky Tonyho Blaira, že „na způsob, jak bude využívána irácká ropa, by měla dohlížet OSN“, apod. Byla to asi stejná lež, jako demagogická tvrzení o iráckých „zbraních hromadného ničení“, kterými všemocný a nebezpečný Saddám „ohrožuje mírumilovnou Ameriku“, nebo tvrzení, že „ropný problém je pouze okrajová, vedlejší výhoda“. Ano? Tak jako vše, co „alespoň trochu“ zapáchá možností ještě více zmaximalizovat pohádkovou nadhodnotu „nejvlivnějších“ Trans-National-Corporations, zavést kdekoli v tržním světě nové „sweatshopy“ a jiné „civilizované“ výhody, jež jsou nefalšovanými výhodami pro ty, kdo profitují z faktické rekolonizace. A to nejen Iráku, nýbrž zdrcující většiny planety! Vše, co třebas „sebeméně“ páchne možností upevnit své konkurenční pozice proti jiným monopolním skupinám, rozšířit kontrolu těch či oněch trhů, ovládnout další zdroje surovin, získat dodatečné, lukrativní, neoliberálně podřízené „volné zóny“ pro „volné“ investice. Pro exploatování levné pracovní síly, pro úvěrové odírání či nadzisky z „dluhové služby“, pro „globální“ kontrolu nad transferem užitných hodnot i kapitálu, atd. atd. – to vše je zcela určitě pro největší koncerny a finanční spekulanty jen…(nesmějte se!) „okrajový, kolaterální a vedlejší“ problém – jen s tou „maličkostí“, že vždy tento „vedlejší“ problém nestojí nikde jinde než právě a výhradně - na prvním místě!
Je opravdu tak těžké pochopit, kde všechny tyto (a mnohé jiné) uvedené aspekty mají své kořeny, své hlavní příčiny a svoji podstatu? Což musíme být zrovna nějakými špičkovými ekonomickými analytiky, abychom jasně viděli, že tyto záměry a motivy nejen že nejsou náhodné, ale že spočívají v samotných základních, podstatných a vnitřních souvislostech tohoto ekonomického řádu? Neboť jejich neodlučitelnost od přímých pilířů, na nichž stojí onen globální status quo – vysoká koncentrace a integrace finančního kapitálu, zákon konkurence a maximálního zisku, tržní systém, zvlášť nepochybně dnes ve svém „monopolně-globálním“ stadiu (MMF, BIRD, OECD, EU…), s jeho „nezbytností“ obchodně i finančně odírat a exploatovat rozvojové země, s jeho ultra-militarizací i akciovou mega-spekulací, s jeho „nutností“ stupňovitě vysávat tu nejlevnější pracovní sílu a kumulovat, „ochraňovat“ a hlavně vyvážet „přebytečný“ kapitál „I.světa“, s jeho zotročenou pracovní silou jako zbožím a (logicky právě pro to všechno) zejména s jeho gigantickým soukromým vlastnictvím, soustředěným rozhodující měrou v rukou pár stovek „nadnárodních“ klanů – tak tato jejich neodlučitelnost, je zejména nyní, na přelomu tisíciletí, již více než zřejmá a absolutně nepochybná!! A tohle faktum prostě nelze popřít.
 
Exemplární důkazy a přímo ukázkové příklady „nového“ kolonialismu made in White House!
 
Všechny tyto skutečnosti jsou pro každého informovaného člověka, který úmyslně a vědomě nezavírá oči před realitou soudobého imperialistického světa, naprosto elementární, markantní a evidentní. A k tomu, abychom jasně vnímali veškerý velkokapitálový, antidemokratický a státně-teroristický diktát proti drtivé většině lidstva, ekonomickou, odírající, drancující, permanentně genocidní i politickou zrůdnost, mravní zvrácenost i militaristické gangsterství nynějšího světově-systémového status quo, opravdu nemusíme být zrovna nejuvědomělejšími či nejvzdělanějšími marxisty nebo levicovými intelektuály. (Říkáme – jasně vnímali: Neboť pokud jde o všestranné, podrobné a do hloubky dovedené chápání těchto skutečností ve všech zákonitých společensko-vývojových souvislostech „moderního“ kapitalismu jako takového – tak to už je dimenze, v níž k onomu jasnému vnímání je nutno připojit ještě základní vědomí o hlavních společensko-vědeckých objevech K. Marxe, V. I. Lenina a dalších jejich pokračovatelů (jako jsou L. Martens, H. Brar, a jiní), objevech, jejichž pravdivost je „globální“ realitou dnešního světa, potvrzována skutečně mnohem více, než kdykoli předtím v dějinách;)
Jak nesmírně poučné, stejně jako neuvěřitelné, je přečíst si mnohé výroky samotných představitelů a „nositelů“ toho establishmentu, který suverénně nařídil bombardování, přepadení a posléze okupaci Iráku! Ještě za časů Billa Clintona, tehdejší ministr obrany (rozuměj: ministr války) William Cohen prohlásil, že Spojené státy jsou připraveny proti „rizikovým“ (rozuměj: všem nepohodlným, protiamerickým, „odchylným“…) státům „jednostranně – tedy i bez schválení OSN – vojensky zasáhnout, pokud by ohrožovaly životní zájmy USA“, jež doslova definoval především jako „volný přístup k rozhodujícím trhům, energetickým zásobám a strategickým zdrojům.“(!!!) (Právo, 12/3 2003) V londýnském Observeru (konec roku 2002) se objevily otevřené a nestoudné články, že USA a Velká Británie se „musí spoléhat na tvrdé postupy předešlé epochy – na sílu, preventivní úder, uvedení nepřítele v omyl…“ a dál, že „nutnost kolonizace je natolik velká, jakou byla v 19. století“(!!!) a že „všechny podmínky pro nástup kolonizace již dozrály“, jde jen o to, že půjde o „novou formu kolonialismu“. A Tony Blair se k tomuto projektu nadšeně připojil!
Před více než rokem USA zveřejnily úmysl připustit k velkým investicím ve zničeném Iráku pouze státy, které se spolu s nimi účastnily agrese nebo se podílely či podílejí na správě této země (tedy: na okupačním rozhodování o této zemi). V prosinci 2003 zveřejnil londýnský Institut pro informace o válce a míru zajímavé skutečnosti, na něž mimo jiné poukazovali iráčtí žurnalisté v článku Iráčané se obávají odlivu bohatství země, který byl zveřejněn i v českém tisku. V článku se uvádí: „Zatímco se ve světě vedou spory, zda přístup ke kontraktům – a tedy i ziskům – mají mít i země, které násilné svržení Saddámova režimu odmítaly, v Iráku samotném vyvolává rozpaky už celý princip zahraničních investic. Kontroverze se točí kolem nového zákona o zahraničních investicích, který v září (2003) schválil americký civilní správce Iráku Paul Bremer, a kolem záměru privatizovat státní firmy. Zákon totiž zahraničním investorům umožňuje stoprocentní vlastnictví iráckých společností, a nezdaněný vývoz výnosů do ciziny.“
Tento zákon sice po formální stránce vylučuje zahraniční vlastnictví „sektoru přírodních zdrojů“, tj. i ropy. Avšak každému člověku, který má k dispozici normální zdravý lidský rozum a který sleduje dnešní situaci v Iráku, každému takovému člověku, který by zároveň nechtěl zesměšnit sám sebe, musí být zcela jasné, jaká byla a je úloha všech současných, kolaborantských, „iráckých“ loutek. (Bohužel, včetně nynějšího, zrádného a zbabělého vedení oficiální Irácké „komunistické“ strany.) Že všichni ti takzvaní „správci“, mocenské složky a vůbec všechny struktury, vytvořené a fungující jako výsledek agrese a výsledek okupace, a tedy i jacíkoliv podobní „správci“ ropného bohatství v okupovaném Iráku, nejsou a ani nemohou být nikým jiným než pouhými americkými protektorátními loutkami. Než skutečnými „loajálními“ silami k americké soldatesce, stejně tak „oddanými“, jako celá „prozatímní vláda“. A že jsou plně závislí na příkazech, rozhodnutích či „radách“ těch, jejichž ozbrojená moc, plný dozor nad veškerým chodem země a „kontrolní dohled“ (neboli: vražedný armádně-okupační teror) nad všeobecným vojenským i civilním životem (tj. živořením, utrpením a rozkladem), jsou rozhodujícími pákami, které udávají v zemi skutečný tón. Níže ještě uvidíme, jak směšná jsou tvrzení, že „o žádný výprodej iráckého bohatství nepůjde“ a že „Iráčané (ale kteří???) si o svém přírodním bohatství budou rozhodovat sami“.
Nyní pokračujme v citaci ze zmíněného článku: „Michael Fleisher z civilní okupační správy připustil, že takto široce pojaté konkurenční prostředí může přivodit krach mnoha iráckých podniků, místní byznysmeny se ale pokusil (ovšem jedině jako vrchol bezostyšného výsměchu, surového cynismu a krajní „neoliberální“ perverzity – naše pozn.) povzbudit slovy (pokusil se „povzbudit“! To je opravdu trefa do černého… - naše pozn.): ,Nejlepší z vás přežijí.´…
Mnoho Iráčanů se obává, že cizinci nejenže převálcují domácí firmy, navíc ale ohrozí i bezpečnost země. Připustil to i člen Američany vytvořené prozatímní vládní rady Samír as-Sumajdí. ,Kvůli letitému baasistickému vymývání mozků si lidé myslí, že zahraniční investice naši zemi ožebračí,´ řekl bagdádskému listu as-Sabah.“ (Pan Sumajdí, tento oddaný služebník „svého“ Impéria, díky jehož teroristickému vpádu do Iráku, nyní získal moc a „postavení“, samozřejmě jistě považuje bestiální drancování třetího světa vinou nadnárodních korporací či (USA řízeného) MMF, nikoli za hrozivý, všeobecně uznávaný fakt, exaktně dokazovaný konkrétními ekonomickými údaji i děsivou realitou zdrcující většiny odíraných a hospodářsky závislých zemí – nýbrž za pouhý výsledek „baasistického vymývání mozků“!)
„I ředitel firmy Al-Nur General Trading Company, Abd al-Hamíd ar-Raví je ostatně přesvědčen, že zahraniční společnosti ,budou sloužit Američanům, neboť si budou Iráčany najímat, aby pro ně prováděli špionáž´. Rozpaky ale vyvolal i fakt, že zákon schválila mezinárodní okupační správa. Právník Muhammad Mahdaví se domnívá, že jej může přijmout jedině irácká prozatímní vládní rada. Také Sámir Razzúkí z Irácké podnikatelské komory připouští, že norma ,vyhovuje potřebám země´ (tedy „potřebám“ v pojetí tamější závislé, místní kompradorské buržoasie, jistě ano… - naše pozn.), avšak neměla prý přijít od Bremera. ,Tyto zákony musí schvalovat legitimní ústavní orgán,´ uvedl s tím, že jeho organizace se proto bude ze všech sil snažit novou ekonomickou legislativu zvrátit.“ („Legitimní“ ústavní orgán? – Jako výraz a politická forma jakých poměrů? „Legitimní“ na základě nelegitimní agrese a okupace?)
Existuje snad ještě nějaký viditelnější, symboličtější a zřejmější příklad toho, jak si nejmocnější nadnárodní oligarchické kruhy Impéria a jeho kompliců, a to prostřednictvím své války, vedené k posílení a rozšíření kontroly i vlivu svého soukromého vlastnictví, rozdělují další novou kolonii – než jakým příkladem je právě nynější Irák? A je snad něco tajuplného na faktu, že všechny tyto a jim podobné snahy soudobé finanční oligarchie, všechny tyto tendence a motivy, jsou jen výrazem těch samých nejvnitřnějších, ekonomicko-tržních „hnacích sil“? Těch sil, jež tvoří podstatu jejich vlastního soukromovlastnického principu. Tedy principu, jehož jsou nynější všemocné mezinárodní korporace (vzniklé rovněž díky ekonomické koncentraci a centralizaci), nutným vývojovým výsledkem, jenž nakonec dospěl až k monopolnímu, „transnárodnímu“ údobí. Těmto souvislostem a principům odpovídá zdaleka nejen špinavá politika „civilizované“ oligarchie vůči Iráku, avšak pojem „soudobý Irák“ se v tomto ohledu stal skutečně exemplární ukázkou páchnoucího profilu tohoto dekadentního, parazitického, historicky bezperspektivního a evidentně odumírajícího řádu. Ekonomického systému, jenž byl pouze díky bezprecedentní mezinárodní zradě a s ní souvisejícímu světovému politickému revizionizmu, vůbec ještě (prozatím) vpuštěn do XXI.století a do třetího tisíciletí…
Ostatně, byli a jsou to právě marxisté, kteří vždy ukazovali a teoreticky zevšeobecňovali, že „moderní“ finanční oligarchie je ve své podstatě vývojovým produktem i rozhodujícím nositelem, stěžejním výrazem i nenávratnou hlavní „oporou“ tržního a soukromovlastnického prostředí samého, již sto let naprosto neoddělitelného od zmíněných koncernů či transnárodních korporací. Ovšem, tržního a soukromovlastnického prostředí, historicky však naprosto přechodného (což zde ale není naším cílem dále konkretizovat), a již uměle udržovaného a přezrávajícího. Nyní jsme v souvislosti se vším výše uvedeným a naznačeným, nuceni znova a znova konstatovat, znova a znova opakovat, tu podstatnou a zásadní věc, důležitou jak z hlediska socialistických idejí, tak i z hlediska správné teorie a taktiky antikapitalistického boje a protiimperialistického hnutí vůbec. Že o této nezpochybnitelné pravdě (o zákonité souvislosti mezi soukromovlastnickými principy a vztahy na straně jedné a kolonialistické, exploatační a genocidní podstatě TNC na straně druhé), pravdě, o níž mimo jiné již dávno svědčí obrovské množství exaktních faktů, se opět přesvědčujeme i v souvislosti s Irákem. Tedy i v souvislosti se všemi nejnovějšími ekonomicko-politickými i válečnými zločiny těch samých nadnárodních korporací, pro jejichž „demokratické“, „humánní“ a „lidskoprávní“ aktivity, se nynější rdoušená a trýzněná irácká země, stala – a to již nesmazatelně - jedním z nejděsivějších symbolů dějin světového monopolního kapitalismu.
Tyto pravdy a tyto hlubší souvislosti jsou samozřejmě „oficiálně“ (pokud je to ještě vůbec možno) zamlčované, „nebezpečné“ a „nepohodlné“, což je rovněž zcela logické; (A je to logické zejména proto, poněvadž právě takoví, jakými jsou Bush nebo Blair, by si nade všechno přáli, aby miliony lidí v konzumních společnostech donekonečna slepě věřily tomu, že koncernům a jejich globálním institucím nejde o nic jiného, než o „všeobecný blahobyt a prospetritu“, a že „posvátné“, „přirozené“ a „nedotknutelné“ soukromé vlastnictví – tj. hlavní pilíř tržního, imperialistického systému - potrvá „navěky věků“.) Ale vraťme se k našemu tématu.
 
 
 
Komisař EU: nafty se už USA dávno zmocnily…
 
Výše jsme se zmínili o nesčetněkrát opakované anglo-americké demagogii, týkající se tématu „irácká (či původně „mezinárodní“) kontrola nad ropou, která bude patřit Iráčanům“ a „neexistence jakýchkoliv zlých snah o nějaké energetické či koloniální drancování Iráku americkými nebo britskými, mírumilovnými a demokratickými ropnými společnostmi“. Již v květnu 2003, tj. měsíc po dobytí Bagdádu, však mezinárodní i domácí tisk informoval o skutečnostech, které nyní připomeneme: „O plnou kontrolu nad vývozem irácké ropy (počátkem května 2003) usilovaly USA a Velká Británie v Radě bezpečnosti OSN návrhem nové rezoluce k situaci v Iráku. Předložený návrh na postupné ukončení dvanáct let starých sankcí podle pozorovatelů ve skutečnosti znamená, že si USA a Británie přinejmenším(!) na rok zajistí plnou kontrolu nad výnosy z vývozu irácké ropy. Požadují totiž, aby byly nejméně na tuto dobu uznány za okupační mocnosti se zvláštními odpovědnostmi a kontrolou nad iráckou ekonomikou.(!!!)… Text rezoluce, který byl předložen za zavřenými dveřmi, zároveň vymezuje OSN a ostatním mezinárodním institucím jen poradní hlasy s nepatrnou mocí…
Iráckou ústřední banku nyní řídí americký manažer Peter McPherson, bývalý náměstek ministra financí USA…
Evropský komisař Paul Nielson (9.května 2003) obvinil USA, že se už irácké ropy de facto zmocnily…“ (Právo, 10.5.2003)
V rozhovoru pro dánskou státní televizi DR 1 se tehdy Nielson po svém návratu z Iráku vyjádřil slovy: „Myslím, že USA jsou na cestě stát se členem OPEC – zmocnily se irácké ropy. Je velmi obtížné dospět k jinému názoru.“ Tento bývalý sociálnědemokratický ministr Dánska rovněž prohlásil, že pochybuje o úmyslech Američanů, pokud jde o budoucnost Iráku, a že považuje za málo realistický slib USA stáhnout se urychleně ze země.
Angloameričtí okupanti vycházejí z logiky, že čím větší devastace Iráku, tím větší zisk budou realizovat americké a britské společnosti, které především dostanou zakázky na jeho rekonstrukci. „Na rekonstrukci infrastruktury v Iráku dostala známá americká společnost Bechtel, která je blízká americké administrativě, zakázku ve výši 680 milionů USD, a to bez jakéhokoliv tendru (tj. veřejné nabídkové soutěže). Stejným způsobem dostala společnost Halliburton, kterou vedl současný viceprezident USA D. Cheney, zakázku ve výši 7 mld. USD… (Okupanti) začali jmenovat do všech podniků či úřadů (své) americké správce… Zároveň chtějí vypracovat iráckou ústavu, kterou musí Iráčané příjmout…(Agresoři) během války zničili na 800 iráckých továren, které byly již před válkou kontrolovány ze strany inspektorů OSN… Vystřelovali na Irák během války přes 1000 raket denně a jejich letadla útočila…v průměru 1400x denně, zabili na 13 000 Iráčanů včetně dětí, starců a žen, zranili a zmrzačili několikanásobně více osob…
I když režim Saddáma Husajna už neexistuje, nevypadá to, že by (žoldáci) začali balit svoje batohy a nechali Iráčany žít ve ,svobodě a demokracii´. Opak je pravdou. Svět je svědkem zabíjení Iráčanů demonstrujících a bojujících za tuto svobodu a demokracii. Po okupaci a systematickém ničení Iráku vysvětlují setrvání své přítomnosti v této zemi potřebou rekonstrukce Iráku za irácké peníze, které zajistí pro americké společnosti tučné zisky. Dokonce už i veřejně prohlašují, že mají v úmyslu vytvořit do roku 2010 oblast volného obchodu, která by zahrnovala Irák, Turecko, Írán, Sýrii, Libanon, Jordánsko, Saúdskou Arábii, Emiráty, Jemen, Omán, Egypt, Izrael a USA…“ (Haló noviny, 23/5 2003; ztučněno námi)
V následující kapitole považujeme za bezpodmínečně nutné připomenout některé základní souvislosti, týkající se válečné agrese vůči irácké zemi v kontextu skutečných a v podstatě neomezených určovatelů veškeré dnešní moci i politické kontroly. Té moci a té politické kontroly, jež odpovídá stěžejním zájmům současného společenského řádu, nyní vnuceného drtivé většině světa.
 
Válka proti Iráku v kontextu diktatury nadnárodních společností
 
O tom, že nikoli nějaké „svobodné pluralitní volby“, nýbrž soukromé transnárodní společnosti a korporace, fakticky určují a diktují veškerou státní, domácí i zahraniční politiku všech vládnoucích imperialistických režimů a struktur, svědčí neuvěřitelné množství světových faktů, uznávaných zdaleka nejen marxisty či radikální levicí. „Personální unie“ mezi bankami, koncerny, státní správou, vysokými úředníky a politiky, vzájemné „proplétání“ a oficiální (i neoficiální) oboustranná korupce (na základě tohoto proplétání), podřízení veškeré státní politiky finanční oligarchii zejména za vlády tisíců státně-monopolistických opatření a jejich prostřednictvím, faktické panství a „rozhodující“ vliv politického lobbingu a lobbistických skupin – to jsou jen některé z aspektů, dokazujících, že oficiální systémová „demokracie“ není nic jiného, než skutečná diktatura TNC, tj. demokracie pro „nejsilnější“ finanční ( a nyní z 98 % fiktivní, spekulační), světový velkokapitál. To všechno sice platí obecně pro jakékoli „tržní“ a „pluralitní“ režimy, avšak snad nejviditelněji a nejnázorněji je tato holá realita k vidění právě v USA.
Skutečný vliv, typické praktiky, zákulisní intervence, politické vazby a úloha zejména Rockefellerů a následníků někdejšího Standard Oil ve vztahu k válce proti Iráku, se staly tím nejvýmluvnějším a ukázkovým svědectvím o tom, kdo má v USA skutečnou moc. A „mocenský význam“ nechvalně proslulé lobbistické organizace Council on Foreign Relations (CFR), která fakticky sehrála a dosud hraje rozhodující roli ve veškeré vnitřní, stejně jako zahraniční politice Washingtonu, je doslova učebnicovým výrazem toho, jak konkrétně, zákonitě a systémově, v „moderním“ světě vykonává „nejvyspělejší“ monopolistický kapitál, svoji totální kontrolu a krvavou diktaturu. Už na podzim roku 2002 přiznávaly některé oficiální deníky v USA i Británii mnohé z toho, co se týká poměru této povedené organizace ke skutečným pákám veškeré politické moci. I jakou úlohu hrála CFR nejen v (tehdejší) přípravě nové války proti Iráku, nýbrž i ve veškeré protiirácké a agresivní politice předcházejícího období. Rockefellerové a jejich kapitál, mají přirozeně také v této mocné finanční a lobbistické skupině, rozhodující slovo.
Navíc v soudobém monopolistickém systému jsou konkrétní údaje a důkazy o skutečném politickém panství multinacionálních skupin TNC, nejzřejmější a nejmarkantnější zvláště s ohledem na současnou mezinárodní globalizaci, na skutečnou roli světových globálních institucí. S ohledem na skutečnou úlohu všech těchto finančních, ústředních organizací, podřízených novodobé plutokracii, na jejich roli ve vztahu právě k „nadnárodnímu“ vlivu a rozhodování vlastnických, spekulačních a finančních elit. Přesně takových, jež prostřednictvím těchto institucí (typu MMF) organizují neslýchaný tržně-totalitní diktát, politickou kontrolu i podřizování, grandiózní odírání a bezuzdné drancování drtivé většiny zemí, národů a států, absolutní většiny obyvatelstva i přírodních zdrojů celé naší planety. Ve všech těchto institucích má dnes rozhodující slovo - opět kdo jiný, než ekonomická oligarchie USA…
Mimo jiné, snad všem světovým ekonomickým odborníkům je nyní nad slunce jasné, že (opravdu nezáviděníhodný, bezvýchodně rozporuplný a všeobecně krizový) hospodářský vývoj současných velmocí a zvláště takové země jako jsou USA, by bez „obrovského prostoru“ chudého světa, neměl nejmenší šanci! (Co se týče USA, tak navíc ještě její úhrnný fiskální a obchodní deficit za rok 2004, dosáhl nepředstavitelné částky zhruba tisíce miliard dolarů.) Tento vývoj by absolutně nemohl existovat, musel by se již dávno zhroutit, nebýt obrovského, gigantického vykořisťování, ekonomického plundrování a plenění třetího světa. „Nutnost“ (při stávajícím systémovém status quo!…) tohoto nepředstavitelně zrůdného obchodního i finančního, investičního a úvěrového odírání, „nutnost“ (při zachování kapitalistického režimu jako takového!…) tohoto parazitismu i čím dál směleji uplatňovaného neokolonialismu, stejně jako hospodářské militarizace, systematické politiky válek a soustavných agresivních diktátů, je skutečně „životně nezbytná“ pro mohutné soukromé vlastnictví dneška. To soukromé vlastnictví, které se ve své vývojové monopolní fázi a zejména nynější, vysoce integrované a globalizované formě, již absolutně a trvale nemůže obejít ani bez mamutích finančních spekulací, ani bez lukrativních „volných zón“ či „zón volného obchodu“. Ani bez tisíců konkrétních podob obrovského transferu bohatství z chudého „Jihu“ do „nejdůležitějších“ bank té severoatlantské, „tržní civilizace“, ani bez spousty dalších hospodářských, sociálních, stejně jako těch nejaktuálnějších politických jevů, s tímto vším vnitřně organicky spjatých.
Totéž platí také kupříkladu o lichvářských úrocích, o dluhové službě, o vůbec veškerém novo-koloniálním zotročování té nejlevnější, nejubožejší, zcela závislé pracovní síly, včetně dětské… Totéž platí i o skutečném zákulisí a pravých motivech válečné agrese proti Iráku. Aby se také Irák stal „rájem“ pro ty nejmocnější světové, americké a britské transnárodní společnosti – nic jiného se za celou špinavou agresí proti této blízkovýchodní zemi neskrývalo a neskrývá, nic jiného se za tou - „jejich“ - zločinnou, teroristickou válkou, i z ní vyplývající okupací, ani skrývat nemohlo a nemůže!
 
Americká heydrichiáda, okupační teror a rasistické orgie žoldáků
 
Americká zpravodajská služba CIA „dodatečně přehodnocuje(!) analýzu hrozby, kterou pro Spojené státy představoval údajný arzenál iráckých zbraní hromadného ničení…“ (The New York Times, 22/5 2003) Britský zbrojní expert David Kelly se počátkem července 2003 dostal do podezření, že „vyzradil“ stanici BBC informace o údajném přepracování britské vládní zprávy o iráckých zbraních hromadného ničení. Je známo, jak tento světově uznávaný odborník na bakteriologické zbraně, nakonec vzápětí skončil. Jednou bude zcela jistě odhalena pravda o velmi podivné smrti Davida Kellyho, o této prý „sebevraždě“, jak tvrdí oficiální Blairova verze…
Podle říjnové (2004) studie v britském zdravotnickém časopise Lancet, zahynulo již od začátku agrese, neuvěřitelných 98 000 iráckých civilistů(!). Sama britská vláda se ani nenamáhá počítat irácké oběti, tvrdí jen, že spolehlivá čísla nejsou k dispozici. Jako škodná zvěř jsou okupanty, často otevřeně rasistickými, stříleni bezbranní civilisté, pokojní demonstranti, zranění a bezmocní lidé, potřebující naléhavou humanitární či zdravotní pomoc, byly a jsou jimi beztrestně vražděny irácké děti. Oficiální tisk zveřejňuje děsivé případy hnusného, nelidského barbarství, páchaného rovněž ve jménu „demokracie a lidských práv“. „Dvě dívky ve věku 15 a 12 let zastřelili ve čtvrtek američtí vojáci u města Bakúba v centrálním Iráku…(jak uvedla agentura AFP). Obě sbíraly za denního světla dřevo, když na ně ze vzdálenosti několika desítek metrů začali střílet Američané. ,Azra byla mrtvá na místě, druhá sestra, Fátima, zemřela později,´ uvedl 18letý Kusaj, bratr obou dívek…“ (29/11 2003)
V polovině letošního listopadu se rovněž dostaly do médií, včetně hlavních televizních zpráv, některé z bestiálních zločinů při ostřelování povstalecké Fallúdži. Vraždění těžce zraněných Iráčanů bylo doprovázeno těmito komentáři „rozehřátých“ amerických žoldáků: „Je mrtvý nebo jen zraněný?“ (Poté druhý americký okupant několikrát střelí do bezvládného Iráčana, ležícího na zemi v troskách domu;)…“Teď už je mrtvý,“ odpoví druhý žoldák cynicky.
V některých případech jsou nuceni ti, kdo mají tuto zvěrskou okupaci na svědomí, zinscenovat „vyšetřování“ a „potrestání“ svých vlastních hrdlořezů, pokud určitá část jejich zločinů – ve skutečnosti nepatrné procento – se díky některým médiím „dostane příliš na povrch“ a výrazně bije do očí. Je jasné, že nelze brát vážně tyto americké „soudy“, že jsou jen výrazem manipulace, pokrytectví a cynických politických kalkulací, neboť jinak by museli být souzeni všichni nebo alespoň zdrcující většina žoldáků, ale zejména samotní jejich generálové, velitelé a nejvyšší potentáti, za celou agresi jako takovou odpovědní v prvé řadě. Ale i v těchto ojedinělých případech, které jsou předhozeny americké „justici“ ve snaze alespoň trochu uklidnit a „utišit“ světovou veřejnost, rozhořčenou jak válečnou okupací, tak i jejími nejvíce „provalenými“ zločiny, jsou vynášeny tak ubohé a směšné tresty, že teatrální funkce oněch „procesů“, je více než zřejmá. „Amerického vojáka Horna, který se v pátek přiznal k zavraždění zraněného iráckého chlapce, poslal soud na tři roky do vězení…Vraždě předcházela střelba amerických vojáků na popelářský vůz… Šestnáctiletému Kásimu Hassanovi se podařilo z hořícího vozidla se vyprostit, ale podle svědků zůstal na zemi vážně zraněn.“ Za takový zločin prý americká vojenská justice ukládá doživotní tresty vězení, „ale vzhledem k uzavřené dohodě před procesem bylo zřejmé, že trest bude nižší.“ (13/12 2004)
Kromě toho, kdyby tyto zločiny amerických rasistických žoldáků, ideologií nadřazenosti a síly vychovaných, aktivně potřebovaných a záměrně vytvarovaných samotnou mašinérií a oficiálním duchem v ní panujícím, byly spáchány v rámci probíhající válečné agrese, a nikoli „jen“ poválečné okupace, byly by podle všeho kryty naprostou beztrestností! Tato skandální skutečnost, beztak ve vojenské praxi Impéria existující již dávno, měla být však v červenci 2002 podle dostupných informací, schválena a legalizována dokonce oficiálním zákonem!! Impérium, které má „zjevené poslání“, které je - jím samým - přece „historicky“, ve jménu „naší Civilizace“ i „Demokracie“, povoláno plnit svoji „vůdčí mezinárodní úlohu“ a „preventivně“ chránit kdekoli na planetě „Nový světový pořádek“, se samo sebou nemůže zabývat nějakými „maličkostmi“…
Slepá represe, kterou agresoři odpovídají na rostoucí vlastenecké, partyzánské a osvobozenecké hnutí v zemi, je skutečně srovnatelná s obdobím německé heydrichiády a fašistické zvůle za Protektorátu, jen s tím rozdílem, že ta „americká“ je prováděna pod tragikomickou maskou „demokracie a svobody“. Proti protestujícím Iráčanům, žádajícím okamžitý odchod okupantů z jejich vlasti, jsou nasazovány tanky. Nesmyslná diskriminace členů a příznivců bývalé vládnoucí strany Baas, nastolená Bremerem, krajně rozhořčila významnou část irácké společnosti. Střelby do protiamerických demonstrací jsou zřejmě jen formou „boje proti muslimským teroristům“. Ti, kdo dobyli Irák, nebo si alespoň myslí, že ho dobyli, po tisících a desetitisících zatýkají, pronásledují a vězní nejen irácké partyzány (v médiích goebbelsovsky očerňované jako tzv. „teroristy“), nýbrž i vlastenecké civilní obyvatelstvo či odborové předáky! Podle zprávy Mezinárodní komise Červeného kříže (jaro 2004) bylo 70-90 % Iráčanů zatčeno zcela nevinně. Civilisté, proti nimž okupační mašinérie rozpoutala bezuzdný teror, jsou kontrolováni, prověřováni a špehováni na každém kroku. „Irácká“ loutková vláda nařizuje zákazy vycházení a před několika týdny dokonce vyhlásila v celé zemi výjimečný stav. Vládne atmosféra chaosu, napětí a strachu.
Podle Bremera bylo od začátku války zatčeno 24 tisíc Iráčanů, z nichž byly prý dvě třetiny postupně propuštěny. V iráckých věznicích je ale stále (minimálně) 11 tisíc lidí (údaje z 10/5 2004), kteří čekají na soud nebo obvinění(!) za „činnost proti koalici“.
Přesto se však okupanti snaží marně; Absolutní kontrolu nad veškerým životem, civilním obyvatelstvem a hlavně bojem podzemního hnutí, podporovaným prakticky celým národem, nemají a nikdy ji nezískají.
Země je vinou okupantů totálně rozvrácena, lidé hladoví, zejména na jihu Iráku se postupně rozšířila cholera i další nemoci, v mnoha místech dosud nefunguje infrastruktura, není dostatek vody, potravin ani léků. Američani moc dobře vědí, že v každém arabském vlastenci, v každém čestném Iráčanovi, mají nyní svého skutečného nepřítele. Jména vlastenců abú Musá Zarkávího nebo Muktady Sadra, duchovního vůdce Mahdího (partyzánské) armády (jehož - Bremerem svévolně zakázaný - list al-Hauza, se stal mimo jiné jedním z nejvýznamnějších tiskových orgánů, vydávaných a šířených partyzánskými vlastenci), vzbuzují u každé americké vetřelecké bestie, roztahující se na území statečného iráckého lidu, ty nejdůvodnější obavy, zuřivost a strach.
Nad některými iráckými městy také určitou dobu přelétávala americká letadla s transparenty, na nichž tato letadla vyzývala Iráčany, aby nechránili ozbrojence a neposkytovali jim podporu a úkryt. Okupanti rovněž psali dopisy v arabštině, které vyhrožovaly iráckému lidu, připojujícímu se k radikálnímu hnutí, k protiamerickým sabotážím a národnímu odboji. Jako například: „Koalice nebude tolerovat ničení, násilí, konflikty ani zločiny. Jestliže násilnosti neskončí, budeme na ně reagovat rozhodně, přesně a cíleně,“ směšně se snažil Iráčanům nahnat hrůzu probushovský generál Bieniek ze satelitního Polska, v době svého vojenského „střežení“ oblasti Karbalá…
Ovšem žádné obludné represe a týrání, žádné mučení, střelby, zatýkání či cynické a špinavé vraždy ze strany zvěrské Bushovy soldatesky či jejích protektorátních loutek, nemohou uhasit spravedlivý odboj Iráčanů. Nemohou zlomit ozbrojený partyzánský odpor ani hrdinné vlastenectví zdrcující většiny národa. Národa, který bojuje, jenž se spravedlivě brání a který nakonec – bez ohledu, jakkoli dlouho bude trvat partyzánský odboj - nemilosrdně pokoří, vyžene a nelítostně vypráská všechny agresory i okupanty ze své země!
Od jara tohoto roku (2004) byl celý mírumilovný svět šokován ohavnými, bestiálními metodami mučení, páchanými v Iráku, zvláště v politické věznici Abú Ghrajb, americkými žoldáky. Metodami, které tehdy „vyplavaly“ na povrch a které již nebylo možno vojensko-mocenským establishmentem ani zamlčovat, ani popírat. Samozřejmě v režii Bílého domu původně opět nastoupila směšná a ohlupující demagogická šaráda typu „jen pár sadistických jednotlivců“, kteří „budou soudně potrestáni“, apod. Ale vzápětí se ukáže a krátce nato je odhaleno, že již v dubnu 2003 vláda USA a její špičky ministerstev „obrany“ i „spravedlnosti“, chladnokrevně schválily tajný seznam „vyšetřovacích“ postupů a metod, jež mají být oficiálním návodem k „vyvolávání psychického i fyzického stresu u vězňů“! (The Washington Post, 9/5 2004) Tyto odporné, zrůdné a fakticky rasistické metody byly určeny nejprve pro mučení vězňů z Guantanáma, avšak obdobné postupy byly podle Pentagonu schváleny i pro vězně v Iráku, „kteří mají vědomost o ozbrojených skupinách a jejich záměrech proti koaličním silám…“
Podle vládních dokumentů, získaných časopisem Newsweek, vyšly ostatně již na podzim 2001 z ministerstva „spravedlnosti“ USA právní analýzy potvrzené v lednu 2002 Pentagonem a Bílým domem, podle nichž se „nelze příliš ohlížet na záruky zajištěné zajatcům Ženevskými úmluvami“. Hovořilo se o „kurzu zostřených výslechových metod, schválených pro tajnou službu“… Do praxe vojenské rozvědky se také postupně začala promítat „prezidentova doktrína preventivního úderu“. „Když se rok s rokem sešel (od schválení jejich „výslechových postupů“ v dubnu 2003 – naše pozn.) a Američanům začalo být v okupovaném Iráku horko ze sílících ozbrojených útoků, nastala právě tak naléhavá potřeba mít více informací o podhoubí odporu. A scénář z Guantanáma se opakoval… Rumsfeld dal pokyn svému náměstkovi pro rozvědku Stephenovi Cambonemu, který v Senátu přiznal, že (v srpnu 2003) vyslal do Bagdádu ,ostrého´ velitele Guantanáma… Millera. Ten nařídil velitelce věznice… Karpinské, aby přešla k důraznému získávání zpravodajských informací…
Vojenští vyšetřovatelé vyzývali strážné, aby vězně před výslechy ,připravili´, a chválili je za to, jak si ostatně v deníku poznamenal jeden z obžalovaných… Frederick. Obklopeni ovzduším beztrestnosti podlehli dozorci prostředí a odtud byl již krůček k tomu, aby ,obohatili´ doporučené metody vlastními nápady. Fotilo se a bylo veselo.“ (Z článku Stopy z Abú Ghrajb vedou k Rumsfeldovi, Právo, 22/5 2004)
 
Voják US Army: „Věřím v mučení…“
 
Zabraňování vězněným ve spánku, vystavování extrémním teplotním rozdílům, nedostatku jídla, bombardování násilným hlukem, zahalování hlavy na několik dní (tj. paralyzace smyslového vnímání), škrcení do bezvědomí… Zvrácené sexuální ponižování, dupání po rukou, pomazávání vězněných Iráčanů lidskými exkrementy, jejich zastrašování psy či mlácení do krve – to jsou jen některá z „oficiálních“ zvěrstev, schválených vládou „nejdemokratičtější a nejsvobodnější“ imperialistické země planety, a jen „vylepšovaných“ či „rozvíjených“ jejími fašistickými válečnými žoldáky. Na fotografiích či videozáběrech, pořízených „pro pobavení“ US-vojenskými „dozorci“ samotnými, je podle deníku The Washington Post například vidět, jak vězeň připoutaný ke dveřím cely tluče hlavou o železnou desku – na níž zůstávají stopy krve – tak dlouho, než se zhroutí k nohám kameramana… „Říkali, že si budeme přát zemřít, ale smrt prý nepříjde,“ vypověděl Amín al-Šajch, vězeň číslo 151362. „ ,Věříš vůbec v něco?´, zeptal se mě jeden voják. Řekl jsem mu, že věřím v Boha. A on na to: ,Já ale věřím v mučení a budu tě mučit. Odtud se nedostaneš zdravý, ale zmrzačený´.“ (cit. podle Práva, 22/5 2004)
„Podle televize NBC padá podezření z týrání vězňů rovněž na členy elitní jednotky Delta Force. Příslušníci komand prý obvykle vězně zdrogují, a pak jim drží hlavu ve vodě či je dusí. Vzduchu se prý nadechnou, až když se ocitnou blízko smrti.“ (Tamtéž)
„Na to, že se v iráckých věznicích dějí nekalé věci, byla ostatně odpovědná místa upozorňována již na počátku roku (2004). Nynější odhalení z věznice Abú Ghrajb jsou tedy patrně jen špičkou ledovce… Věty o tom, jak je krásné, že se věci mohou prošetřit a viníci potrestat,…za těchto okolností působí jako neskutečný cynismus…“ (známý sociolog a publicista působící v Německu, Petr Schnur v článku Týrání nebylo náhodné, květen 2004)
Přední buržoasní filosof a sociolog-reformista Václav Bělohradský, v téže době poznamenává ve svém článku Říše Dobra – reality show: „Prezident Bush slíbil, že viníci budou postaveni před soud. Výraz ,americký soud´ je ale v současné Americe contradictio in adjecto (tj. rozpor v pojmu samotném)…Tělo nahého vězně zkroucené v křeči strachu před psy, vojačka držící na obojku zajatce, starý muž donucený sednout si na rozpálená kamna jsou dílem ,hrstky chybujících´ ?… Odpověď je jednoduchá: je to jen extrémní důsledek jazyka unilateralismu, který po zvolení (spíše „zvolení“ – naše doplnění uvozovek) Bushe ovládl veřejný prostor… Jeho nejhoršími důsledky jsou: pocit nadřazenosti, preventivní války za udržení hegemonie, uzavřenost vůči kritice přátel… Všimněme si ideologického obsahu mučení,…a pochopíte jádro unilateralismu: využít k ponížení Araba to, čím se od nás liší…“ (Odlišný smysl rozdílu mezi mužem a ženou; odlišné rasové, kulturní i náboženské tradice a zásady z nich vyplývající; nucená překonávání muslimských tabu (alkohol v době ramadánu, nucená konzumace zakázaného vepřového masa, ale i prostá konzumace potravy, znečištěné hozením do záchodové mísy,…), apod.) „Takové mučení je rituální degradací jiné kultury, unilateralistickým zneuznáním všeho, co je jiné než ,my´… Spirála barbarství, kterou toto pojetí politiky rozpoutalo, nenapravitelně poškodila křehký postbipolární svět. Abú Ghrajb je zákrutem té spirály. (ztučněno námi)“
D. Rumsfeld už poté neví kudy kam, tak alespoň veřejně vysloví svoji „přímou odpovědnost“ a „omluvu“ za Abú Ghrajb (ovšem aniž by byl alespoň(!) zbaven ministerského křesla). Tato zvěrstva, která jsou v podmínkách (post)válečné agrese zcela jistě skutečnou „špičkou ledovce“, avšak která se díky provaleným fotografiím a videozáznamům změnila již v otevřenou aféru, působila na rozhořčenou světovou protiválečnou veřejnost, skutečně jako další kapka výbušniny, přidaná do ohně. „Soudní procesy“, jejichž přípravě se v této situaci již establishment nemohl vyhnout, však přesto, jak se dalo očekávat, nebyly ničím jiným, než opět pouhým divadlem: Naprosté minimum obžalovaných vojáků, spočítaných na prstech rukou, „soud“ jako rychlá jednodenní záležitost, totálně směšné „tresty“, přiznání a „slzy lítosti“. A několik z obviněných žoldáků se otevřeně – a vlastně zcela pochopitelně - bránilo tím, že „jednali v duchu rozkazů vojenské rozvědky“…
Mimochodem, počátkem letošního prosince (2004) zveřejňuje The Washington Post informaci o tom, že představitelé americké armády v Iráku věděli o týrání vězňů již v prosinci 2003! (Nehledě na skutečnost, že Amnesty International upozorňovala na mučení zajatých Iráčanů už v květnu 2003.) Kromě toho vyšlo najevo, že vojáci, vojenští velitelé a příslušníci speciálních sil, se dlouhou dobu snažili fakta o mučení protiamerických politických vězňů z Abú Ghrajb, prostě ututlat. Jistému příslušníkovi Obranné zpravodajské služby, který o mučení taktéž věděl, bylo dokonce vyhrožováno. A ti, kdo viděli fotografie jednoho vězně se zbitým obličejem, dostali příkaz mlčet a byla jim kontrolována i elektronická pošta. Důvěrná zpráva pozemních sil Spojených států také připustila, že ve věznicích v Iráku jsou stovky osob zcela bezdůvodně. Podle internetových zpráv opírajících se rovněž o informace CNN „počet případů zneužívání dále narostl, když se ukázalo, že podezřelí (Iráčané), na které byla (okupačním režimem) uvalena vazba, byli po převezení do věznice nejen biti, ale také páleni na zádech. Představitel unie (tzn. Americké unie občanských svobod) Anthony D. Romero uvedl, že dokumenty ukazují, že vláda se snažila zatajit informace o mučení.“ (1. polovina prosince 2004)
Ostatně, což není zřejmé, že ani kdyby nebylo všech těchto otevřených a hnusných odhalení, tak samotné potlačovatelské a monstrózní klima žoldáctví, nadřazenosti a vlastní výlučnosti, typické pro imperialistickou armádní mašinérii vůbec (a pro tu „největší“, „nejmocnější“ a „nejsilnější“ US-Army zvláště), jasně napovídá, kde leží skutečné kořeny těchto zvráceností? Toto zběsilé a v celém systému panující ovzduší kultu síly, agrese a „práva silnějšího“, „nutnosti“ militarismu a „oprávněnosti“ americké světovlády (i útočné války), ideologie „méněcennosti“ „těch“ ze zaostalých zemí (tj. hlavně barevných…), i fanatického antikomunismu - ovzduší, navíc všestranně umocňované špičkově propracovaným, panující strukturou tak „skvěle“ systematizovaným a „vědecky“ řízeným „washing brain“ – to je přece neodlučitelná součást všech politických i propagandistických (rozuměj: manipulačních) nástrojů „naší Svobody“! Těch „nejefektivnějších“ i „nejspolehlivějších“ nástrojů a s nimi spjatých sil, sloužících k ochraně mezinárodního „pořádku“, světové „Demokracie“ a její tržní, třídně hierarchizované společenské struktury samotné.
 
Plánované rozbití a rozpad celé země?
 
Avšak ani toto bestiální, ohavné ponížení i pokoření celé irácké země a jejího lidu, ještě bushovským agresorům, žoldákům a okupantům nikterak nestačí. Oni přece potřebují mnohem víc, oni potřebují dovršit své koloniální panství, dovršit a „dotáhnout do konce“ své imperiální plány, které od počátku spolu se svými komplici připravovali a osnovali proti tomuto arabskému národu. Vlivný americký buržoasní politolog Leslie Gelb vyslovil v prosinci 2003 na stránkách The New York Times úvahu o tom, za jakých podmínek by se tzv. „koalici“ mohlo lépe dařit bouřící se Iráčany krotit a celou situaci mít lépe pod svoji kontrolou. Gelb neskrývaně hovořil o rozdělení, rozbití a rozpadu jednotného Iráku.
„Jedinou životaschopnou strategií (životaschopnou pro koho, pane Gelb? Pro irácký lid, nebo naopak pro ty, jež chtějí povstalecký odboj Iráčanů „zkrotit“ a potlačit? – naše pozn.) nakonec možná zůstane náprava historických pokřivení(???), tedy postupné rozdělení Iráku na tři části – kurdský sever, sunnitský střed a šíitský jih,“ tvrdí skutečný mluvčí americké „demokracie“ (tzn.: amerického imperiálního hegemonismu), pan Gelb. (Mimochodem: všechny protiamerické, národní, povstalecké a náboženské síly si čím dál více uvědomují nutnost jednotného postupu a rok po dobytí Bagdádu agresory, je v iráckých mešitách skandováno: Ať šíité nebo sunnité, jsme islámští bratři a svoji zemi neprodáme…) Je však tato americká programová strategie na rozbití nevelké, avšak důležité blízkovýchodní země, něčím novým? Nikoli. Je to naprosto stejná strategie, jakou použilo i hitlerovské Německo vůči naší zemi koncem třicátých let minulého století. Je to naprosto stejná strategie, jakou aplikovala například Velká Británie koncem padesátých, ale zejména počátkem 60.let XX.století v jí okupovaném Ománu, tak bohatém na energetické zdroje. Je to naprosto stejná strategie, jakou v minulém desetiletí použil světový imperialismus v bývalé Jugoslávii, v bývalém Sovětském svazu i v bývalém Československu.
Leslie Gelb se neštítil otevřeně mluvit o tomto „receptu“… na „zvládnutí“ politických ambicí a povstaleckých aktivit, bujících v okupovaném Iráku!
A Gelb zdaleka není sám ve svém hodnocení. S jeho postojem souhlasí čím dál více dalších vyznavačů politiky Bushových „jestřábů“ i americké světovlády. Jak napsal v dubnu 2004 italský deník La Repubblica, stále častěji se množí spekulace o možném rozdělení Iráku na tři části, „přičemž námořní pěchota USA by se pak mohla stáhnout do strategických oblastí na severu a jihu a zbytek země přenechat krvavé anarchii“. Zbývá ale dodat jednu poznámku: Irácký lid a ozbrojený odpor jeho partyzánského podzemí, ještě neřekly své poslední slovo! Nicméně, jaké ještě může existovat jiné, tak nepokryté a otevřené přiznání snah USA a jejich spolupachatelů, o plné dovršení i završení staronové politiky skutečného, již naprosto obnaženého kolonialismu - neboli, což je obsahově totéž - zločinné rekolonizace vůči lidu Irácké republiky?
 
Colin Powell, americká generalita a jejich druhý Vietnam
 
Ozbrojený národní odboj proti novodobým americkým kolonizátorům a všem jejich zahraničním i domácím pomahačům, je skutečně čím dál silnější, a všichni špinaví vetřelci to stále častěji poznávají na vlastní kůži. Situace je velmi často, a to plným právem, přirovnávána k „druhému Vietnamu“. Irácký lid připraví bushovsko-blairovským hyenám nepochybně stejný osud, jaký uchystaly stejným „civilizovaným“ kolonizátorům a vrahům z té samé velmoci, před třiceti lety síly vietnamského národně-osvobozeneckého boje. Na této skutečnosti nic nezmění ani trapné Powellovo žvatlání z letošního (2004) dubna před zahraničním výborem Senátu USA: „Nemyslím, že tento typ srovnání je k něčemu užitečný,“ marně se tehdy utěšuje Powell (mimochodem, sám také jeden z předních válečných zločinců a chladnokrevných vrahů v době americké agrese proti Vietnamu…). „Vietnam leží v jiné části světa. Odehrálo se to v odlišné historické době a my se musíme spíš než takovými srovnáními zabývat situací, která teď panuje.“ (Výborně, pane Powelle! Tyto vyřčené „pravdy“, stejně nicneříkající jako neplodné, mají však podle vás svědčit o čem? To opravdu na vyvrácení skutečnosti, že se Irák nepochybně přeměňuje v druhý Vietnam, jiné argumenty nemáte?)
„Srovnání s konfliktem ve Vietnamu v 60.a 70.letech, během něhož USA zabředaly do začarovaného kruhu převážně partyzánské války, z níž jen těžko hledaly cestu ven, učinil v minulých dnech (také) demokratický senátor Edward Kennedy.“ (Právo, 10/4 2004) „Powellovo vystoupení mělo kritickou odezvu. ,Nemyslím, že tato strategie funguje…; říkat jen, že budeme držet kurs, to není strategie,´ namítl demokratický senátor Patrick Leahy a navrhl, aby Bush svolal kvůli krizi v Iráku schůzku s vedením Kongresu a dále summit velkých demokratických států.“ (Tamtéž) Tedy americké mocenské kruhy již tehdy otevřeně přiznávají, že jejich vojensko-politické pozice v Iráku, ve skutečnosti trpí přinejmenším krizí.
Nizozemský list Algemeen Dagblad v téže době podotýká k uvedené krizi, že varování Bushových odpůrců, že USA stojí v Iráku před stejným debaklem jako ve Vietnamu, „možná ani nejsou příliš přehnané“. List připomněl, že k povstalcům se někde připojují už i vládní bezpečnostní síly… „Tentokrát je to opravdová válka, na rozdíl od toho, co bylo před rokem, kdy si Američané vyřizovali účty s demoralizovanou armádou Saddáma Husajna a dobývali město za městem bez jediného výstřelu,“ píše jeden rok po formálním „vítězství“ a tzv. „ukončení“ války dobytím Bagdádu, ruský buržoasní list Izvěstija. Ve stejném čase jedna z předních osobností protiamerického odboje, okupační mašinérií hledaný a pronásledovaný radikální duchovní Muktadá Sadr, obrací se v ilegálně psaném kázání pro mešitu v Kúfě, na válečného zločince Bushe s těmito slovy: „Obracím se ke svému nepříteli Bushovi. Teď bojuješ proti celému národu, od jihu po sever, od východu na západ a my ti radíme, abys stáhl vojáky z Iráku!“
Navíc, jak známo, mnozí Bushovi a Blairovi komplici (vesměs, více či méně satelitní), se od letošního jara začali, zejména v důsledku jak sílícího ozbrojeného hnutí v Iráku, tak i nebezpečí radikálních „protikoaličních“ útoků přímo v metropolních státech, s trpkým „souhlasem“ Washingtonu jeden po druhém z okupované země postupně stahovat…
„Je to jako Vietnam – čím déle tam jsme, tím víc bude protiamerických nálad a tím víc budou povstalci organizovaní,“ soudí Mike Hoffman, který se zúčastnil invaze v jednotce námořní pěchoty a nyní pracuje v organizaci Veteráni z Iráku proti válce. Mnozí Američané se také domnívají, že například nedávný úspěšný útok ozbrojenců proti americké základně Marez v Mosulu vede k tomu, že mají USA menší kontrolu, když nemohou zaručit (ani elementární) bezpečnost svých vojáků. A je prý zvlášť znepokojivé slyšet o násilí v oblastech, jež mají být „klidné“… (viz prosincová anketa listu The Washington Post; podle ČTK i Práva z 23/12 2004)
Vraťme se nyní znova ještě o pár měsíců zpět. V květnu 2004 píše The Washington Post, že (dokonce…) ve velení amerických ozbrojených sil, se projevují výrazné rozpory v názorech na vedení okupace Iráku. Generál Charles Swannack například tvrdí, že na taktické úrovni americká armáda stále vyhrává. Na dotaz, zda si myslí, že USA prohrávají, však odpověděl: „Myslím, že strategicky ano.“ A plukovník Paul Hughes tehdy prohlašuje: „Třicet let (po Vietnamu) si znovu myslím, že vyhrajeme každý souboj, ale prohrajeme válku, protože této válce nerozumíme.“ Pane plukovníku, vy však prohrajete také a hlavně z tohoto důvodu: Neboť každá lidová národně-osvobozenecká válka, kterou v té které zemi kdy vedly nebo vedou milionové masy lidu proti špinavým snahám jakkoli vyzbrojené žoldácké soldatesky, proti snahám o uvržení jejich země do vašeho „demokratického“ otroctví či koloniálního područí - tedy každá spravedlivá, lidová válka, má vždy tisíce historických, politických i morálních předností před kterýmkoliv vojskem „vyspělého“ a „civilizovaného“ imperialistického zločince. Tisíce předností, jejichž skutečný původ, kořeny a příčiny nikdy nemůže doopravdy pochopit žádný poslušný, sadistický žoldák, sloužící kapitalismu v období jeho rozkladu, stejně jako všem jeho vlastním (a jím zároveň vyvolávaným), barbarským novodobým hrůzám.
A i kdyby onen bojující lid přesto ještě bezprostředně, dočasně a přechodně podlehl brutální síle kolonizátorů s jejich špičkovou technologií, o to velkolepější bude jeho boj zítra, o to silnější a neporazitelnější budou bojové skutky nových hrdinů, posílené a zpečetěné krví předešlých mučedníků. Dříve či později bude každé vítězství proti všem bezectným bestiím a masovým vrahům Impéria, patřit lidu, jeho utiskovaným národům i jeho odboji, včetně iráckého. A s tím žádné zbytečné, ohavné a méněcenné fašistické zrůdy, žádní, ani sebekrvavější vrahové či rasisticko-sionističtí hrdlořezové z Pentagonu, Council on Foreign Relations nebo americké vlády (se svými mediálními šarádami i pokryteckými úsměvy), nenadělají absolutně nic! I kdyby třeba k maskování svých genocidních zvěrstev používali ty nejdojemnější, stejně jako ubohé a trapné masky „humanismu“, „lásky“, „svobody“ či „lidských práv“.
 
Partyzánské hnutí a „terorismus“
 
Ze všeho, co jsme dosud uvedli, je rovněž patrné, jak směšné jsou oficiální americké litanie o „teroristech“ a „teroristickém hnutí“ v Iráku. Jak známo, terorismus znamená zoufalý boj hrstky jednotlivců, zcela odříznutých od lidu, bez podpory lidu a naprosto osamocených. Všechna fakta z Iráku však naopak svědčí o něčem zcela jiném. Sami okupanti, jak jsme viděli, stále otevřeněji přiznávají, že sabotážní a ozbrojený boj iráckého podzemí proti novým poměrům, nastoleným válkou, je pro ně přinejmenším krajně nepříjemnou, obtížnou a nepředvídatelnou „noční můrou“, a to dlouhodobého charakteru. Skutečnou „noční můrou“, která pro okupanty představuje vážné a nepřetržité ztráty a která svými kořeny, zapuštěnými v drtivé většině protiamericky orientovaného obyvatelstva iráckého národa samotného, čerpá sílu a bojeschopnost mnohem více, než si tito okupanti a agresoři původně mysleli.
Ozbrojené boje již trvají dosti dlouho a nic doopravdy nenasvědčuje tomu, že by se měly nějak „chýlit ke konci“ – spíše přesně naopak. Anglo-američtí hrdlořezové se svými komplici jsou nuceni přímo či nepřímo přiznávat, že obyvatelstvo poskytuje těmto tzv. „teroristům“ pomoc, ochranu, úkryt či jiné potřebné materiální zázemí a že se k povstalcům přidávají další a další Iráčané. Nikdo objektivní ostatně nemůže popřít, že irácký národ k smrti nenávidí okupanty, a že čím více zločinů proti irácké zemi nynější žoldáci páchají, čím více ji zotročují, kolonizují a týrají, tím více bude podzemní, sabotážní i partyzánské národní hnutí jenom a jenom sílit. Spravedlivý odboj nemůže být zastaven či zlikvidován naprosto ničím - ani tím nejbestiálnějším terorem, ani jakýmikoliv výjimečnými stavy, ani zmíněným a chladnokrevně připravovaným rozbitím celé země!
Kdyby se skutečně jednalo jen o „několik teroristů“, již dávno bychom zřejmě nic o žádných permanentních odbojových akcích v Iráku neslyšeli, a už vůbec ne o jejich trvajícím či mnohde dokonce rostoucím a sílícím „nebezpečí“. Pouhé „skupinky teroristů“ by opravdu proti nejmocnější okupační mašinérii všech dob, neměly tu nejmenší šanci. A přitom nyní ti nejvyšší potentáti oné „nejsilnější“ armády, dokonce sami mluví o „druhém Vietnamu“! Komu to tedy chtějí namluvit, že současné veliké a hrdinské činy iráckých povstalců, spravedlivě bojujících proti bushovsko-blairovským kolonizátorům, jsou pouhé činy nějakých „teroristů“?
Naopak, agresorské a dobyvatelské zrůdy, které masově rdousí a znásilňují kdysi tak nádhernou iráckou zemi, které vyvražďují její obyvatelstvo jen proto, že se spravedlivě a hrdinsky brání – tak tyto opravdové hyeny „amerických hodnot“, ztělesněných v pojmech jako Hirošima, Sinčchon, My-lai, Fallúdža, stejně jako Guantanámo či Abú Ghrajb, moc dobře vědí, že dokud poslední jejich žoldák neodtáhne z Iráku, bude jim v této zemi „horko“, a bude jim tam „horko“ čím dál víc. Kdysi překrásná irácká města, jako Kúfu, Ramádí, Nadžaf, Bakúba, Mosul, již zmíněná Fallúdža, a mnohá další, se dnes připojují k věčným symbolům nekonečných bodů obžaloby, jejíž meč bude při velikém soudu dějin namířen na monstrózní obludu yankeeského Impéria, jež by se ovšem po celé věky již dávno nemohlo zvednout z lavice obžalovaných. Toto monstrum však bude odsouzeno, stejně jako sám imperialismus, kterého je ta nynější pozlacená, „dolarová“ Supervelmoc, dalo by se říci, „jen“ pouhým „srdcem“.
Ale zmíněná jména iráckých měst nejsou jen symbolem zločinů a bestiality okupantů, nýbrž i výrazem odboje, výrazem vlastenectví, výrazem nikým nevyhladitelného partyzánského hnutí Iráčanů. Bez ohledu na plánovité propagandistické lhaní těch, kteří se plazí před Monstrem, pobírají třicet stříbrných, Imperátorům poslušně olizují jejich zkrvavené boty – a přitom mají tu drzost nazývat se… „objektivními žurnalisty či zpravodajci“!! Totéž platí přirozeně o všech vládách satelitních a Impériu koneckonců úslužných států. Totéž platí i o komedii, kterou perverzní okupanti nazvali „předání moci Iráčanům“. (Což znamená: ,irakizace´ amerického koloniálního režimu prostřednictvím předem určených, odpovědně vybraných a pečlivě schválených, poslušných loutek hodného strýčka Bushe…) O komedii, jež má být později (v lednu 2005) „legalizována“ a posvěcena (jak jinak než…) takzvanými „svobodnými volbami“! Ani na tomto scénáři není opět nic nového a naposledy jsme jej mohli také pozorovat, například v „amerikanizovaném“ Afghánistánu… Ale to už by bylo jiné téma.
Je nutno rovněž podotknout nesporný fakt, že iráčtí partyzánští povstalci mají přirozeně právo na jakékoliv formy odporu, které si sami zvolí po vyhodnocení konkrétní situace, jako formy nejúčinnější a nejadekvátnější. Pseudohumanistické žvásty o popravách některých „nevinných zahraničních rukojmích“, držených iráckými povstalci či unesených ze strany tzv. „teroristů“, nejsou nic jiného než ubohé pokrytectví v kontextu se všemi hrůzami, zvěrstvy a ohavnostmi, kterých se od 20.března 2003 až dodnes dopouští zrůdná soldateska nejmocnější bestie všech dob. A v době, kdy média jsou považována za jedny z nejmocnějších zbraní, znamená ronit slzy dokonce nad mrtvým probushovským novinářem či kterýmkoliv jiným „civilním“ pomahačem Impéria totéž, jako rozhořčovat se nad „ukrutnostmi“ ozbrojených metod podzemního odboje a fňukat nad kterýmkoliv spravedlivě zabitým žoldákem a okupantem.
Jaké jiné metody vlastně Iráčanům zbývají proti bestii, která dávno rozpoutala skutečný a nelítostný teror proti celému iráckému národu? Zbývají snad Iráčanům – v době hysterické a zuřivé americké „heydrichiády“ - nějaké jiné, humánní, nenásilné, krásné, přátelské a láskyplné metody boje, které by jim umožnily obejít se bez únosů a v krajním případě i poprav rukojmích, s nimiž prý mají mít bojující partyzáni „soucit“? Ostatně, měli snad anglo-američtí „jestřábi“ a jejich vojenští agresoři „soucit“ s iráckým lidem, když na něj začali v březnu minulého roku (2003) s rasistickými úsměšky na rtech posílat teroristické válečné rakety, kazetové bomby či řízené střely? Mají snad žoldáci a okupanti „soucit“ se zastřelenými iráckými dětmi nebo vražděnými civilisty, starci a zraněnými, v apokalyptické Fallúdži? A konečně, mají snad spokojení, dobře živení a od bojů tisíce kilometrů bezpečně vzdálení generálové z Pentagonu „soucit“ dokonce s vlastními americkými žoldáky, často do služeb monstra naverbovanými v důsledku vykořisťování, strádání, bídy a nezaměstnanosti v jejich metropolní supervelmoci samotné? S vlastními žoldáky, které titíž generálové a privilegovaní potentáti – namísto sebe samých či svých synů – posílají umírat, posílají chladnokrevně na smrt jen pro své uboze zištné, špinavé, sobecké, luxusní a exploatační motivy?
(Poznámka na okraj: podle oficiálních(!) washingtonských (tzn. pravděpodobně podhodnocených) zdrojů, zahynulo v napadeném a okupovaném Iráku od začátku agrese až dosud (prosinec 2004; tj. za rok a tři čtvrtě) přibližně 1100 naverbovaných amerických žoldáků.)
Kteří teroristé jsou doopravdy odpovědní za veškeré násilí, jež se nyní děje v Iráku? Jsou to snad partyzánští povstalci, jejichž radikální bojové metody, vnucené okolnostmi, jsou pouze jedinou možnou formou opravdového, nemilosrdného a spravedlivého boje proti zvrácené a fašistické okupaci? Nikoli!! Teroristé (to znamená státní teroristé a pachatelé permanentní genocidy - v zájmu Jeho Veličenstva Dolaru), kteří nesou plnou odpovědnost za veškeré násilnosti, skutečné zločiny a ozbrojené boje v Iráku, mají svůj generální štáb ve Washingtonu, jejich führerem – tím důstojným nástupcem jistého někdejšího muže s malým knírkem – je G. W. Bush a tuto pravdu, kterou již zná celý svět, nemohou páni Rumsfeldové, Cheneyové či Powellové ani zničit ani vyhladit, nemohou ji ani umučit, ani vystřílet či vybombardovat. Celý svět ví, že kdyby se US-Army (se svými nejvěrnějšími a ochočenými mopslíky) opravdu rozhodla bojovat proti teroristickým vrahům v Iráku, musela by své nabubřelé zbraně namířit – sama proti sobě…
 
Takzvaný „soud“ se Saddámem Husajnem
 
Jaký postoj tedy zaujmout k nyní konstruovanému „procesu“ se Saddámem Husajnem? Pro každého nezaujatého a pokrokového člověka, který své myšlení nenechal cíleně zpracovat a nestydatě zmasírovat oficiálními „prookupačními“ médii, musí být postoj k této otázce zcela jednoznačný: Ti, kdo chtějí vězněného iráckého prezidenta soudit, nemají k tomu naprosto žádné politické ani morální právo. Pouze tehdy, pokud by byl irácký prezident Husajn svržen opravdovou protiimperialistickou revolucí v zemi, měla by nová vláda právo postavit tohoto muže před svůj, lidový a skutečně revoluční soud, který by rozhodl o jeho vině či nevině. Žádná taková revoluce však v Iráku neproběhla, ba dokonce irácký režim ani nebyl svržen „legitimní“ válkou, a to ani v „tradičním“ buržoasním pojetí válečné politiky. USA se dopustily (v duchu důsledného rozvíjení svých „moderních“ imperiálních tradic) pouze věrolomného, podlého a teroristického vpádu do cizí země, a nedošlo dokonce ani k žádnému vyhlášení války jako takovému. Z těchto faktů především vyplývá, že po formální stránce je a zůstává Saddám Husajn stále prezidentem Irácké republiky.
Podstatná je však hlavně skutečnost, že připravovaný politický proces není vzhledem k oné imperialistické agresi a z ní vyplývající okupaci, ničím jiným než stejně tak nelegitimním a logicky pokračujícím důsledkem této okupace samé. Tento „proces“ má být jen špinavě rozvíjenou a „završovací“ komedií těch, kdo by především měli být souzeni i odsouzeni. Dokud nebudou souzeni a potrestáni v prvé řadě všichni hlavní američtí, britští a jejich satelitní zločinci (včetně „iráckých“ kolaborantů a loutkových zrádců), kteří nesou odpovědnost za zrůdné genocidní embargo proti iráckému lidu, za teroristickou agresi proti Iráku i za jeho krvavou okupaci, žádné „rozsudky“ nad bývalými představiteli iráckého režimu nemá nikdo právo vynášet. Většina protilidových činů, které nyní slouží jako záminka (jako záminka, nic víc!!) k politickému procesu se Saddámem Husajnem, byla ostatně spáchána v době, kdy se irácký národně-buržoasní režim těšil plné podpoře i významné pomoci ze strany Washingtonu, CIA či dalších jim podobných milovníků „svobody“. A tito „demokratičtí“ zločinci, kteří tehdy drze stáli v pozadí, nyní – když krvavě podupali a zvěrsky znásilnili celou iráckou zemi – budou „soudit“ její předválečné oficiální představitele?
Britský buržoasní právník a specialista na ochranu lidských práv, Clive S. Smith, se v prosinci 2004 vyjádřil o připravovaném politickém procesu proti Saddámu Husajnovi, přibližně těmito slovy: ,Půjde o soudní proces z moci vítězů, který bude postrádat právní podklad a bude jednostranný´ .
Tato odporná „soudní“ fraška, kterou nyní chystají proti (v uvozovkách) „svrženému“ a vězněnému iráckému prezidentovi, je tedy jen výsledkem, výrazem a formálním „potvrzením“ zločinného válečného i koloniálního zotročení Iráku, jednou z jeho „legalizací“, jedním z politických aktů anglo-americké zvůle. Evidentně jde a má jít výhradně o imperiální akt, od samého začátku pochopitelně spjatý a naprosto neoddělitelný od nynějšího, agresí nastoleného, teroristického i protektorátního pozadí washingtonským Monstrem ovládaného Iráku. Znova opakujeme: Chce-li někoho toto Monstrum soudit, ať v prvé řadě soudí samo sebe, ať soudí válečné zločince a masové vrahy z Bílého domu, ať na prvním místě odsoudí skutečně největšího světového teroristu No.1 – zločince a teroristu G. W. Bushe! Jejich proces proti iráckému prezidentovi, tento špinavý, nelegální „soud“ v jejich kolejích a s jejich motivy i s jim poslušnými „iráckými“ vlastizrádci, tvořícími soudobý rekoloniální režim – není a nemůže být ničím jiným než zločinným „soudem“ nad Iráckou republikou, nad jejím arabským lidem jako takovým, nad každým jejím vlastencem, nad iráckým národem vůbec, nad jeho zemí a nad její nezávislostí.
Bez ohledu na jakékoliv politické aspekty předcházející situace a dřívějších poměrů, panujících v „Saddámově“ Iráku, je vývojová dialektika všech nynějších, aktuálních politicko-historických událostí taková, že v současnosti vystupuje Saddám Husajn jako symbol své země, jako symbol bránícího se, agresory napadeného i obsazeného Iráku - a na straně grandiózní bitvy za obnovu nezávislosti jeho lidu. Teď stojí vězněný prezident Saddám Husajn – bez ohledu na svoji mocenskou minulost - na té straně globální barikády, jež představuje boj proti okupaci - a úsilí o antiamerickou, antiimperiální i antikoloniální nezávislost Irácké republiky, nyní rdoušené a tyranizované bushovsko-blairovskou soldateskou. Ostatně i svými demonstrovanými politickými postoji, dávanými více než jeden rok nekompromisně najevo formou svých vězeňských provolání, prohlášení a při svých předběžných obhajovacích projevech, dokazuje Saddám Husajn, že nyní je opravdovým arabským vlastencem, věrným své zemi, a že zůstal Iráčanem.
 
P o s t s k r i p t u m

Nakonec bychom chtěli ještě více přiblížit soudobou situaci v Iráku na názorném a jednom z nejaktuálnějších příkladů: máme na mysli tragický osud hrdinné, povstalecké Fallúdži. Jedná se vesměs o informace, jež jsou běžně k dispozici nejen z levicových, ale i z oficiálních zdrojů, přesto však pokládáme jejich připomenutí na tomto místě za vhodné a potřebné. V prosincovém čísle (2004) mládežnického komunistického měsíčníku Mladá Pravda vyšel článek s výstižným názvem Smrt má jméno Fallúdža. Z uvedeného článku vybíráme: „Více než 15 000 amerických a iráckých žoldáků obklíčilo Fallúdžu a 8.listopadu (tohoto roku) zahájilo frontální útok na město. Za těžkých obětí agresorů začaly ve městě prudké boje o každý dům, o každou ulici. Ve Fallúdži normálně žije 200 000 – 300 000 osob. Předseda vlády zároveň vyhlásil před útokem ve městě od 18.hodiny (iráckého času) zákaz vycházení. Dal rovněž na dva dny uzavřít bagdádské mezinárodní letiště a nařídil uzavření hranic se Sýrií a Jordánskem. Loutková irácká vláda navíc vyhlásila v zemi na 60 dní výjimečný stav…
Masivní bombardování pro Američany zpupného města bylo doprovázeno útoky těžkou technikou, nelidským zacházením s obyvateli… Ačkoliv po několika týdnech na základě nesmírné vojenské převahy již Američané kontrolují to, co z města zbylo, stále se ozývají ohniska odporu. Město již ale v podstatě neexistuje. Je zničené… Je obtížné se vůbec pohybovat městem, protože je tam množství rozkládajících se mrtvol… Podle Červeného půlměsíce při americkém útoku na město Fallúdža zahynulo až 6000 osob a tisíce rodin je v kritickém stavu…
Ale supi si již rozdělují kořist. V Paříži se nejmocnější korporace zastoupené v Pařížském klubu dokonce shodly, že milostivě Iráku odpustí některé dluhy. Jak směšné, vždyť z Iráku vysály již mnohem více.
Zničením Fallúdži však boj iráckého odboje proti okupaci Iráku nekončí. V tom se agresoři skutečně mýlili, když si mysleli, že vybombardováním jednoho města umlčí touhu po svobodě a nezávislosti…“ (všude ztučněno námi)
Doplňme tento hrůzný obraz amerického neokolonialismu ještě citacemi z oficiálního internetového zpravodajství z 13/12 2004 (opírajícího se mimo jiné o informace ČTK a BBC): „Po několika týdnech v neděli propukly střety mezi americkou armádou a povstalci ve Fallúdži. Svědci tvrdí, že americké velení nasadilo do bojů letouny. Fallúdžu opustila většina obyvatel poté, co ji v listopadu dobyly americké jednotky a zatím se tam nemohou kvůli katastrofální hygienické situaci vrátit. Nefunguje kanalizace, část města je pod vodou a ulicemi pobíhají psi, kteří mohou mít vzteklinu. Z města přitom uprchlo 250 000 lidí… Mnoho ulic je zaplaveno splašky. Počet psů, kteří se mnohdy živí mrtvolami a zdechlinami v ulicích, se snaží omezovat vojáci, kteří je střílejí. Problémem také zůstává identifikace stovek těl… Bylo by potřeba je co nejrychleji pohřbít.“
Tyto zprávy skutečně nepotřebují jakýchkoliv komentářů.
 
* * *
 
Celkem nedávno natočil přední americký režisér Michael Moore, svůj vynikající protiválečný film – v USA zakazovaný a pronásledovaný, na letošním (2004) filmovém festivalu ve francouzském Cannes však plným právem vysoce oceněný – dokumentární film FAHRENHEIT 9/11. Tento skvělý dokument, tragikomicky poodhalující skutečné pozadí celého toho amerického, takzvaného „boje proti terorismu“, se zdaleka netýká jen válečné agrese proti Iráku... Každý pokrokový člověk, který má tu možnost, měl by zcela jistě tento dokumentární snímek shlédnout.

David Pěcha, prosinec 2004

{moscomment}



 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2014 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.