Úvodní stránka arrow Přehled článků arrow Ze zahraničí arrow Imperialistické války Thursday, December 12 2019  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Imperialistické války Tisk E-mail
Sobota, 21 květen 2011

kolecka.jpgJsme proti agresi NATO, ale souhlasíme s právem libyjského lidu na svobodu, podporujeme svržení diktátora, který vraždí demonstranty,  slyšíme od evropské i světové levice, včetně komunistických poslanců v českém i evropském  parlamentu. Jsou to Spojené státy a jejich spojenci, kdo přinášejí svobodu?  I naší komunisté hovoří - souhlasíme se vším co je podpořeno mandátem RB OSN. Tentokrát RB OSN rozhodla bez důkazů, souhlasila s tím, že Kaddáfí vraždí mírové demonstranty, aniž proto žádala věrohodné důkazy. TV stanice CNN, BBC, Al Džazíra, nehledě na všechny naše buržoazní tiskové agentury, nám vnucují představu o lidovém povstání proti krvavému diktátorovi Kaddáfímu, jeho synům a nohsledům, kteří za čtyřicet let přeměnili pohádkovou říší snů libyjského krále Idrise v peklo.  

Na sociální vývoj v Libyi, Sýrii, Íránu, Afghánistánu, ale i v bývalé sovětské Střední Asii se nelze dívat evropskýma očima. Letošní islámský letopočet je 1389. Z osobní zkušenosti vím, že společenské vědomí, bržděné islámským náboženstvím je ještě zaostalejší než bylo v Evropě ve středověku. Strašná je setrvačnost myšlení. Přes nesmírné ruské investice do vzdělání a výchovy se po převratě v roce 1991 myšlení pod taktovkou muslimských duchovních a výchovy mládeže v madrasách,  rychle vrátilo o staletí zpět. Inteligence vychována nejen v SSSR, ale i na Západě, většinou země, kde zvítězila kontrarevoluce, opustila.

Globální krize vyvolala zostření rozporů mezi největšími imperialistickými mocnostmi a urychlila proces dlouhodobých změn v poměru sil v imperialistickém systému. Imperialistické mocnosti vedou boj o přerozdělení světa. Soutěží mezi sebou o ovládnutí zdrojů surovin, levné pracovní síly, trhů, výhodných investic, sfér vlivu a strategických regionů. Oslabením kurzu eura získali dočasnou výhodu největší evropští exportéři, současně s tím došlo  k prohloubení jejich rozporů s USA.

Největší slabinou Spojených států je jejich rozsáhlý obchodní deficit, časována nálož ohrožující US dolar a globální monetární vztahy. Krize vede i k zostřování rozporů mezi největšími mocnostmi Západu a Japonskem na jedné straně a novými mocnostmi ČLR, Ruskem, Brasilií, Indií a Jižní Afrikou na druhé. Jak ale ukázaly rezoluce RB OSN 1970 a 1973 umožňující agresi proti Libyi, jsou všechny strany schopné vždy najít společný jazyk, pokud jsou jejich základní společné zájmy ohroženy. Jsou jednotné v utlačování lidu a národů světa a v přenášení důsledků krize na bedra pracujících. Navíc, agresivní pakt NATO vede války proti národně osvobozeneckým hnutím pod záminkou boje s mezinárodním terorismem a k tomu spojuje své síly s Ruskem i Čínou. USA usilují o udržení svého postavení supervelmoci a zapojují členské státy NATO k udržení své strategie světového panství. V listopadu 2010 schválilo zasedání NATO novou strategii rozšíření sfér intervence na celou planetu.

Po přepadení Iráku ideologové neokonservatismu Kristol a Kaplan sdělili světu skutečnou podstatu americké imperiální zahraniční politiky pro 21.století: "Mise začíná v Bagdadu, ale tam neskončí - nastává nová historická epocha - prožíváme rozhodující dějinné okamžiky". To vše se nevztahuje pouze k Iráku, Libyi, Sýrii a Íránu,  ale  k transformaci uspořádání BSV a hlavně upevnění role Izraele.

Bezvýhradnou podporu mají stejně jako ve válce proti Iráku v anglickém Cameronovi a zejména v Sarkozym. Připomeňme si, že Chirak podporu USA v Iráku odmítl. Vzhledem k současnému ekonomickému rozvoji  a politickému postavení států sdružených v BRIKS pokračuje prezident Obama v nahrazování úsilí o urychlení rozvoje vlastní ekonomiky loupežnými válkami a pokračuje tak v cestě započaté Bushem. Jeho úsilí se zaměřuje na dosažení vnitřního i mezinárodního  konsensu s vojenskými agresemi, sice ne nezbytného, ale výhodného pro jejich realizaci  a pro potlačení vnitřního disentu, založeného na mírovém hnutí. Pravdou ovšem je, že nejde o takový problém, jaký vznikl v průběhu války ve Vietnamu. Ihned po vietnamské válce v roce 1975  byla v USA zrušena prezenční služba. Rozvoj bojové techniky umožnil, že při likvidaci celého státu - Iráku padlo pouze 4770 vojáků - profesionálů. Při tom vyvraždili 1 455 590 mužů, žen a dětí. V Afghánistánu padlo pouze 2 445 spojeneckých vojáků. Počet vyvražděných občanů vzhledem ke stavu, v jakém se země nachází, nikdo nezjistí. Masové demonstrace a odpor proti válce obdobné antiválečnému mírovému tažení ze sedmdesátých let nelze, vzhledem k minimálním ztrátám živé síly, očekávat již jen proto, že padlí američtí vojáci tvoří pouze zanedbatelné množství z celé populace a navíc patří k americké chudině. Přesto se americká administrativa snaží udržet pod kontrolou veřejné mínění jak v USA tak i ve světě. Podle posledních statistik je více než 44% Američanů ztotožněno s militaristickou politikou USA. "Low intensity wars" vedené Spojenými státy v souladu se strategickou koncepcí "permanentní války proti světovému terorismu" se tak staly nejen vojenským, ale vzhledem k vítězství buržoazie v boji o ovládnutí amerického i světového veřejného mínění i ideologickým nástrojem k ovládnutí světa.

Uvízli jsme v síti lží.

Harold Pinter, britský dramatik, nositel Nobelovy ceny za literaturu, při přebírání ceny 7. prosince 2005 uvedl: "Jak je přítomným jistě známo, za ospravedlnění pro přepadení Iráku mělo sloužit tvrzení, že Saddám Husajn vlastní velké množství nebezpečných zbraní hromadného ničení (ZHN), z nichž mohou být některé odpáleny během 45 minut a způsobit strašnou pohromu. Garantovali nám, že je to pravda. Nebyla. Tvrdili, že Irák má vztahy s Al-Káida a podílel se na teroristických akcích 11. září 2001. Garantovali nám, že to je pravda. Nebyla. Tvrdili, že Irák ohrožuje bezpečnost světa. Garantovali nám, že to je pravda. Nebyla. Pravda se skrývá úplně jinde. Vyplývá z hodnocení způsobů, jakými si USA představují svou úlohu ve světě a jak ji chtějí realizovat."

Vzorkovnice lží, které předcházely a doprovázely válku a okupaci v Iráku a nyní v Libyi jsou  impozantní. Čelíme komplexní strategii politiky lží. Často se tvrdí, že politika lži nikdy neovlivňovala a trvale nebude ovlivňovat veřejné mínění, které vždy bylo a zůstane protiválečné. Měli bychom být menšími optimisty. Na 40 % Američanů je dosud přesvědčeno, že za útokem na New York byli v pozadí Usama bin Ladin a Saddám Husajn. I mírová hnutí po 11. září 2001 podlehla alespoň části šířených dezinformací a oficiálních lží, které se vztahovaly k terorismu a nutnosti exportu demokracie. 50% Američanů, včetně Klause, Medveděva a ostatních, jásá nad zavražděním člověka, kterého nastrčila CIA místo svého agenta Usamu bin Ladina.

Často si klademe otázku: Jaký je rozdíl mezi válkami rozpoutanými Spojenými státy? Některé, jejichž rozpoutání nebylo dostatečně kryto rezolucemi RB OSN  se dají odsoudit přímo, jiné buržoazní propaganda, jako nyní tu libyjskou, pokrytecky  označuje za "humanitární intervence". "Značná část amerického i světového protiválečného hnutí odsuzuje války, ale podporuje kampaň proti "mezinárodnímu terorismu", který je hlavním článkem současné vojenské doktríny USA", uvádí kanadský spisovatel a publicista Michael Chossudovsky.

Termín  "spravedlivá válka" ve smyslu boje proti velmi mlhavě definovanému "mezinárodnímu terorismu", slouží ke krytí agresivní podstaty americké zahraniční politiky a k "polidštění" nájezdníků. Má vyvolat představu o válce, jako humanitární operaci. Zdůvodňuje válečné intervence proti "teroristickým" nebo "darebáckým" vládám a státům a zavazuje je k povinností splnit své etické a morálních závazky v zájmu všeho lidstva. Teorie "spravedlivé války proti mezinárodnímu terorismu" je nyní jako součást válečné doktríny přednášena v amerických vojenských akademiích. Válka proti terorismu, která vyžaduje podle stratégů preventivní úder, je zdůvodňována a ospravedlňována právem na sebeobranu.

Americké ministerstvo obrany si definovalo podmínky, kdy je dovoleno rozpoutat válku. "Jus ad bellum" (z lat. Právo vést válku) slouží k dosažení konsensu v otázce agrese ve vedení státu a velení armády i k přesvědčení vlastních vojsk o tom, že bojují za správnou věc. Teorie "spravedlivé války" je, ve své soudobé verzi, integrální součástí válečné propagandy a mediální dezinformace, zaměřené na získání podpory válečného programu domácí i světovou veřejností. V epoše vlády prezidenta Obamy, nositele Nobelovy ceny míru se stala teorie "spravedlivé války" všeobecně akceptovanou verzí americké zahraniční politiky a je podporována tzv. mezinárodní komunitou. K podpoření její věrohodnosti přispěli velkou mírou dva poslední generální tajemníci OSN Kofi Annan a Pan Ki-moon a v případě agrese proti Libyi RB OSN.  Hlavním cílem uvedené teorie je potlačit jakýkoli protiválečný odpor vlastních občanů, totálně depolitizovat a ochromit aktivitu společenských organizací v USA a odradit je od prosazování jiných názorů na válku, vyplývajících z analýzy faktů, což by mohlo vyústit do organizování mírového hnutí a zpochybňování legitimity válek, vedených USA a NATO.

Za 66 let od poslední světové války se podařilo ovlivnit americké a světové veřejné mínění prostých lidí natolik, že považují koloniální, vyvražďovací války spojeného mezinárodního imperialismu za "cenné, mírové a humanitární" akce. Mírový disent se stal "kacířstvím".

Rozhodujícím obratem v procesu absolutní militarizace mezinárodních vztahů se stala agrese proti Jugoslávii v březnu 1999, kterou přijala evropská i světová tzv. levice za spravedlivou a zákonnou. Agresi odmítli pouze komunisté. "Levice" a mnohé "progresivní" organizace si nechaly vnutit tvrzení, že jde o spravedlivou, humanitární válku k obraně práv kosovských Albánců. V okamžiku, kdy vrcholilo letecké bombardování Jugoslávie, několik progresivních spisovatelů líčilo Kosovskou osvobozeneckou armádu (KOA) jako spravedlivou sílu a nikoli jako teroristickou organizaci řízenou CIA, spojenou s organizovaným zločinem. Jugoslávská vláda byla obviňována z rozpoutání humanitární krize v Kosovu. Známý profesor mezinárodního práva na Princetonské univerzitě a mírový aktivista Richard Falk tehdy napsal: "Kosovská válka byla spravedlivá, protože byla rozpoutána s cílem zabránit srbské vládě, aby započala "etnické čistky" a poskytla kosovskému lidu naději na mírovou a šťastnou budoucnost. Byla to spravedlivá válka, přestože byla započata nezákonně, bez zmocnění OSN a přestože byla vedena způsobem, který zapříčinil příliš mnoho srbských a kosovských civilních obětí a minimalizoval ztráty živé síly na straně NATO."

Jak může být válka spravedlivá, jestliže je nezákonná a způsobí smrt nevinných dětí, žen a mužů? Údajný "mírový aktivista" podpořil nezákonnou válku a prezentoval ji jako "humanitární akci". Zdánlivě progresivní média se připojila k tehdy módnímu trendu odsuzování vlády prezidenta Miloševiče, aniž k tomu předložila jakýkoli důkaz a paralelně s tím i podpoře KOA. Nejlépe to vyjádřil Stephen Shalom v článku uveřejněném na Znet: "Je mi sympatické tvrzení: jestliže lidé z KOA chtějí bojovat za svá práva a jestliže nikoho nežádají, aby jim pomáhal, měli by být k zajištění jejich úspěchu, vyzbrojeni."

Nevládní organizace Human Right Watch (HRW - Stráž lidských práv) známá svou bezvýhradnou podporou americké zahraniční politiky, po celou dobu prosazovala a urgovala změnu režimu v SFRJ buď likvidací prezidenta Slobodana Miloševiče nebo vojenskou intervencí. Viz článek z 9.3.2008 na stránkách Global Research.ca: "Yugoslavia:  HRW  in Service to the War Party". Podle Freda Abrahamse z HRW: "Selhání mezinárodní komunity při potrestání Miloševiče za zločiny v Chorvatsku a Bosně signalizuje, že mu bude dovoleno, aby se vyhnul odpovědnosti. Je zjevné, že od muže, který odstartoval tyto zločiny, nelze očekávat, že je zastaví." (Fred Abrahams: The West Wink at Serbian Atrocities in Kosovo. International Herald Tribune 5.8.1998.)

V roce 1999 byla  veřejnosti vnucena představa, že Miloševič je "Bělehradský řezník". (The Observer  24.6.2001 - "Deset let od skončení války" od Petera Beaumonta a Eda Vulliamyho.) Katem byl stejným listem nazván i Saddám Husajn a nyní i Muammar Kaddáfí. Všichni státníci, kteří nechtějí dovolit imperialismu přeměnit své země v koncentráky a pracující v otroky, jsou označováni za vrahy a tyrany a "demokratická" společenství, jak potvrzují nyní zveřejněné diplomatické depeše, se je snaží rozvrátit zevnitř a současně proti ním připravují vojenské intervence.

Válečný byznys.

Dějiny ekonomiky USA zaznamenaly za posledních šedesát pět let jejich vývoje pouze jedinou konstantu. Je to úzký vztah mezi vojenskými intervencemi a růstem ekonomiky. Vojenské výdaje jsou americkou vládou považovány za určitou formu veřejných výdajů, které podporují rychlý rozvoj ekonomiky. Wall Street Journal 4.2.2003 uvedl, že v období přípravy na intervenci do Iráku, představují vojenské výdaje jedinou pozitivní stránku "slabé americké ekonomiky".

Konkrétní přednosti vojenských výdajů jsou mnohostranné:

a/ Vojenské výdaje posilují jeden z významných sektorů americké ekonomiky, vojensko průmyslový komplex, nyní pod názvem "letecko, počítačový a elektronický komplex", který zahrnuje celkem 85 000 společností s miliony zaměstnanců.

b/ Vojenská výroba není z důvodů národní bezpečnosti vystavena mezinárodní konkurenci. Téměř všechny finanční prostředky získané prodejem zbraní a bojové techniky jdou americkým společnostem.

c/ Prostředky na obranu jsou ze státního rozpočtu financovány nejen přímo zbrojní společnosti, ale i výzkum a vývoj nejmodernějších technologií.

d/ Export zbraní a bojové techniky představuje jednu z nejvýznamnějších obchodních položek USA (47% světového obchodu se zbraněmi). Od první dohody o GATT v roce 1947 existuje pro vojenský průmysl USA výjimka, zdůvodněna "národně bezpečnostními zájmy", která umožňuje vést vládě USA ochranářskou a dotační politiku v oblasti exportu zbraní a bojové techniky, které jsou pro ostatní sektory zakázány.

Zisky zbrojních společností se tak v posledním období značně zvýšily.

Světová zbrojní výroba dosáhla v roce 2003 hodnoty 925 miliard USD. V roce 2011 má podle odhadů dosáhnout 1300 miliard USD. USA se na nich budou podílet 45%.

Důležitý je zisk z byznysu rekonstrukce zemí zničených loupežnými válkami.

Již před intervencí do Iráku uvedl tehdejší mluvčí prezidenta Bushe: "Skutečným problémem budoucnosti jsou platby za rekonstrukci Iráku. A Irák, na rozdíl od Afghánistánu, je bohatou zemí. Jsou zde nesmírné zdroje surovin, které oficiálně náleží iráckému lidu. Existuje tedy mnoho způsobů jak získat úhradu za rekonstrukci". Totéž platí doslova o Libyi. Kolaborantské vlády, nastolené okupačními většinou americkými sílami jako režim vedeny Al - Malikiho v Iráku nebo Karzáiho v Afghánistánu jsou plně závislé na okupantech a platí jednak z prostředků zmrazených  ve světových bankách a jednak svým přírodním bohatstvím. Nikdy se nedovíme, jak účtují americké ropné společnosti ropu z Džejchánu nebo Basry a jak by ji chtěly platit nové libyjské vládě. Karzai platí heroinem.

Spojené státy tak pokračují v rozvíjení své vojenské strategie na Středním Východě, s cílem ovládnout největší světové zdroje ropy a zabránit ČLR v přístupu k surovinovým zdrojům. Administrativa USA pokračuje v koncentraci zbraní a bojové techniky v blízkosti Íránu, zejména na svých základnách na ostrově Diego Garcia v Indickém Oceánu, kde skladují tisíce nejaderných pum, schopných prorážet silné ochranné vrstvy podzemních objektů. Postupují podle scénáře použitého proti Iráku. Bez jakýchkoliv důkazů obviňují Írán ze záměrů výroby jaderných zbraní. USA pokračují v podpoře sionistického režimu Izraele a vyvíjejí nátlak na Sýrii, ve snaze donutit ji ukončit její antiimperialistickou politiku v regionu.

Geneze zneužití OSN a mezinárodních organizací ke kamufláži agrese proti Libyi

27. února 2011 přijala Rada bezpečnosti OSN jednomyslně rezoluci čis. 1970 o zavedení sankcí proti Libyi. Na jejím základě zmrazily některé členské státy OSN v bankách a jiných finančních institucích na svém území  všechny libyjské finanční fondy, zdroje a konta organizací nebo osob uvedených v rezoluci.

RB OSN schválila zákaz cest pro Muammara Kaddáfího, členy jeho rodiny a příbuzné i členy vlády. Rezoluce zakazuje dodávky zbraní, munice a jakéhokoli vojenského materiálu. Hlavním rozhodnutím RB je však předání situace v Libyi k řešení Mezinárodnímu trestnímu soudu OSN.

Jako příčinu svého rozhodnutí označila RB OSN "rozsáhlé a systematické útoky proti obyvatelstvu, kterých se dopouští libyjská vláda", což může představovat "zločin proti lidskosti". Žádné důkazy.

Jedním z hlavních rysů rozvoje situace je její rychlost a cílevědomost. Včetně otázky předání "kauzy Libye" Mezinárodnímu trestnímu soudu OSN (ICC). Ještě 23. 2. 2011 hlavní prokurátor ICC Luis Moreno Ocampo uvedl, že soud nemůže zahájit vyšetřování, poněvadž Libye nikdy neratifikovala statut ICC a nepodléhá jeho jurisdikci. Dodal však, že by se to mohlo změnit, pokud by případ předala soudu - ICC Rada bezpečnosti OSN. A již za několik dní RB přijímá nejen rezoluci, ale i rozhodnutí o předání kauzy ICC. Takovou fantastickou rychlostí RB OSN ještě nevyřešila ani jeden případ. Je to již v dějinách OSN druhý případ, kdy RB předala rozhodnutí o stíhání ICC. První bylo v roce 2005, kdy byl z genocidy obviněn súdánský prezident Bašír. Tehdy však nebylo hlasování jednomyslné, jako nyní. USA a jejich spojenci, kteří obvinění prosazovali, se poučili a prezidenty i premiéry, stálých i nestálých členů RB OSN dlouhodobě zpracovávali.

Analogické zneužití mezinárodního soudu pro intervenci do již započaté agrese provedl Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii ICTY, kdy ještě v průběhu bombardování suverénního Srbska jeho tehdejší hlavní prokurátorka Louise Arbourová podepsala žalobu na prezidenta napadené země - Miloševiče. To, co se uskutečnilo v roce 1999 v Jugoslávii, se nyní opakuje v Libyi.

Tak zvaná "mezinárodní jurisdikce" potvrdila, že se definitivně stala jedním z hlavních nástrojů vedení zločinných válek.

Při tom o řeznících z Washingtonu, Bruselu, Londýna, kteří vraždí ve "spravedlivých válkách" Srby, Afghánce, Iráčany, Palestince a nyní Libyjce jsme neslyšeli ani slovo. Při tom se tito lidé svými zločiny nijak netají, naopak se zdá, že jsou na ně hrdí. 12. 5. 1996 se dotázal moderátor televize CBS Leslie Stahl tehdejší ministryně zahraničí Albrightové v souvislostí s důsledky sankcí proti Iráku, jejichž obětí se stalo více než půl milionů dětí, (více než v Hirošimě a Nagasaki) zda to embargo stálo za to, načež ona odvětila: "Ano, stálo." George W. Bush a Tony Blair se veřejně přiznávají k tomu, že napadli Irák na základě lživých obvinění, kterých si byli vědomí. Co učiní, až vyjde najevo pravda o 11.září?

1. 3. 2011 pozastavilo VS OSN aklamací členství Libye v Radě pro lidská práva OSN. Potvrdilo se, že americká dominance v OSN je tak velká, že postačí požádat předsedu VS OSN Švýcara Josefa Deisse, aby potlačil diskusi o návrhu vnuceném na program jednání generálním sekretariátem, bouchnul kladívkem a návrh byl přijat.

17. 3. 2011 přijala RB OSN rezoluci 1973 o zavedení bezletové zóny nad Libyí

Ozbrojená intervence proti Libyi naznačuje, že zatímco při přecházejících válkách bylo mezinárodní právo pouze pošlapáno, nyní bylo naprosto ignorováno. Agrese, proti které se kromě Huga Cháveze, Fidela Castra, Evo Moralese a Daniela Ortégy, nepostavil nikdo další, dokazuje nejen to, že věrohodné záminky pro její rozpoutání si lze doslova vycucat z prstu, ale hlavně strach vedení států z možné reakce USA a jejich spojenců. Velvyslance je možné zastrašit, donutit je zradit a vystoupit s prohlášeními zpracovanými v Langley. Ve virtuálním věku není problém vytvořit fiktivní záběry z vybíjení povstalců a jejich rodin. Díky dokonalé falsifikaci důkazů se podařilo protlačit přes RB OSN potřebnou Rezoluci 1973, bez dodržení základních paragrafů Charty OSN.

Libyjský představitel vůbec nedostal v RB slovo. Pak, když zákonná libyjská vláda souhlasila se zastavením palby a vysláním mezinárodních pozorovatelů, přijala RB OSN rezoluci tak rychle, jako nikdy v dějinách, aby již dva dny poté mohl kterýkoliv členský stát OSN zahájit bombardování Libye a nějaké vyslání pozorovatelů se stalo nicotným. Rezoluce RB OSN číslo 1973, která se vlastně stala licencí na přepadení suverénního státu, je sice podle nekompromisního znění Charty OSN zcela neplatná (již jen proto, že s ní nesouhlasili dva stálí členové RB OSN ČLR a Rusko, kteří se pouze zdrželi), ale kde není žalobce, není soudce a navíc ani jedna z uvedených velmocí nepožadovala oficiálně svolání RB OSN k ukončení vraždění. O jejich pokrytectví svědčí i skutečnost, že nepožadovaly mimořádné svolání RB k jednání o požadavku skupiny států Latinské Ameriky (Kuba, Venezuela, Bolivie Nikaragua a další státy sdružené v ALBA) Asie, (Kambodža, VSR, Indonésie) a Afriky (Mali, Rovníková Guinea) na vyřešení libyjského konfliktu.

Postoje Ruska ke konfliktu v Libyi

Postoje současné ruské vlády, na kterou ze setrvačnosti alespoň tajně spoléhaly všechny progresivní sily světa, nejlépe vyjádřil místopředseda zahraničního výboru Ruské Státní Dumy, komunistický poslanec Kalašnikov: "Každému, kdo si přečetl projekt Rezoluce 1973, bylo absolutně jasné, jaká opatření povoluje. Síly koalice ani neskrývaly, že jim Rezoluce 1973 bude sloužit k likvidaci libyjské protivzdušné obrany, tedy k umožnění masového bombardování. Proto nyní předstírat jakousi nevinnost a tvrdit, že koalice  překročila rámec Rezoluce, tak jak to nyní činí Rusko, je prostě nepřístojné. Rezoluci bylo potřeba blokovat a Rusko tuto možnost mělo. Skutečnost, že to neučinilo je velmi vážnou chybou ruské vlády". Proč se tedy ruské vedení rozhodlo, že nebude blokovat odiózní Rezoluci 1973? Ruský představitel v RB OSN Vitalij Čurkin se k tomu vyslovil naprosto otevřeně. "Rezoluce otevírá dveře rozsáhlé vojenské intervenci". Ruské MZV zaujalo vyčkávací pozici, ale ani jeho zaměstnanci nejásali nad tím, že Rezoluce byla přijata. Poslance Dumy nikdo neinformoval o tom, že ruská Rada bezpečnosti - tedy prezident, souhlasila se schválením Rezoluce. To potvrzuje i prohlášení ruského prezidenta z 21. 3. 2011. Odpovídaje na svém "blogu" na otázku: "proč Rusko nepoužilo právo veta" Medveděv uvedl: "Nepoužili jsme ho z jednoho prostého důvodu: já nepovažuji tuto rezoluci za nesprávnou. Navíc si myslím, že tato Rezoluce vyjadřuje naše celkové chápaní toho, k čemu dochází v Libyi. Proto jsme naše právo veta nevyužili a jak jistě chápete, bylo to kvalifikované odmítnutí veta s plným vědomím ministerstva zahraničí".

Ale pokud tedy chápali, jaké budou následky, proč nyní pokrytecky naříkají nad civilními obětmi? Ať se připojí k samolibému sboru Západních států, nadšených z operace "Odyssea - svítání". Potvrzuje se skutečnost, že v prostředcích ukládaných v amerických bankách jsou i miliardy, za které si koupil imperialismus Jelcina, Medveděva a Putina.

Popření mezinárodního práva

Při hlubším zamyšlení nad postupem globalizovaného kapitalismu vůči Libyi dojdeme k závěru, že jde o komplexní demontáž mezinárodního práva. Zejména v současné etapě světové krize nabývá boj o ovládnutí společenského vědomí stále větší význam, zejména proto, že podle podobných scénářů se připravuje svržení pokrokových režimů v Africe, Bělorusku a  Latinské Americe. Již 5. 4. 2011 zahájily "mírotvorné síly" OSN spolu s příslušníky francouzské Cizinecké legie útok proti silám zákonného prezidenta Pobřeží Slonoviny Laurenta Gbagba. Neokoloniální agrese a  imperialistickými mocnostmi organizované převraty byly součástí mezinárodní politiky i dříve, vždy byly ale odsuzovány mezinárodní veřejností a mírovým hnutím jako narušení mezinárodního práva. Agresor nemohl počítat s podporou RB OSN, jako je tomu nyní v případě Libye a Pobřeží Slonoviny. Mezinárodní právo přestalo být stabilizujícím faktorem mezinárodních vztahů. Po celou dobu existence SSSR a zejména pod II.světové válce byl samotný termín "mezinárodní právo" přijímán nejen vládami všech států, ale i světovou veřejností veskrze pozitivně. Od roku 1985 probíhá zpětný, regresivní proces. V pozadí všech současných událostí stojí, tajnými službami přesně naplánované operace, zaměřené na takový výklad mezinárodního práva, který vyhovuje třem západním velmocem s právem veta v RB OSN a povede nakonec pravděpodobně i k likvidaci jeho rozhodujících principů, na které ještě před 25ti lety musel brát světový imperialismus ohled při prosazování svých zájmů. Stali jsme se svědky vzniku nové světové historické epochy, charakteristické cílevědomou a komplexní demontáží mezinárodně právního systému.

V boji o společenské vědomí musí levice a její média nabídnout pravdivý pohled na událostí: tak přepadení Afghánistánu, Iráku a Libye nemůže být nikdy hodnoceno jako jedna z etap války s terorismem nebo jako humanitární válka s cílem ochrany demonstrujících občanů před mstou diktátorů. Jde o akt banditismu, čistého státního terorismu, který demonstruje absolutní pohrdání koncepcí mezinárodního práva. Invaze, po které následuje okupace, je čistě vojenskou akcí, operací, jejímž cílem je nastolení vojenské a ekonomické nadvlády USA na Středním východě a jejímž výsledkem jsou statisíce nevinných obětí, zmrzačených a zavražděných dětí, žen a mužů.

Bitva o Afriku

Africké enormní bohatství zůstává i nadále objektem chamtivosti imperialistických vlád. USA posilují svou vojenskou přítomnost a usilují o vytvoření svého vojenského velitelství v Africe - AFRICOM. Obamův útok na Libyi je řízen z velitelství US Africa Command (AFRICOM) s hlavní základnou v Džibuti a štábem v německém Stuttgartu. AFRICOM vznikl v roce 2007 s cílem zajistit ovládnutí afrických lukrativních surovinových zdrojů a potlačit rozhodující vliv ekonomiky ČLR v Libyi, Súdánu, Angole, Nigerii, Zimbabwe a dalších afrických státech.

Hlavním cílem ozbrojené agrese je bezesporu Libyjský majetek ve všelidovém vlastnictví. Nejsou to však pouze zdroje ropy, zemního plynu a vody, které náleží k největším v Africe (asi 60 miliard barelů ropy a 1500 miliard m3 plynu a zatím neodhadnutá podzemní ložiska pitné vody). Významným úkolem pro útočící velmoci je zmocnit se libyjských finančních prostředků, státních fondů, které investoval libyjský stát v zahraničí. Státní fondy jsou spravovány Libyjskou investiční správou (LIS), jejichž hodnota je odhadována na 70 miliard USD, Pokud se připočtou investice řízené Centrální bankou - dojdeme k částce přes 200  miliard USD.  Po zrušení embarga Západu začala Libye investovat roční přebytek svého rozpočtu - asi 30 miliard USD ročně většinou na Západě, ale i v Africe a Asii.

Se vznikem státních fondů a jejich řízením vznikla vrstva bohaté byrokracie. Operaci ke zmocnění se libyjských fondu ulehčil reprezentant LIS Mohammed Layas. Podle informace z Wikileaks  informoval 20. 1. 2011 amerického velvyslance v Tripoli, že LIS vložila do  amerických bank 32 miliard USD. 28. února je na základě Rezoluce RB OSN 1970 z 27.2.2011, americké ministerstvo financí "zmrazilo". Nikdy v dějinách nebyla v USA blokována tak velká finanční částka. Podle oficiálního vyjádření má sloužit k zajištění budoucnosti Libyjského lidu, ve skutečnosti je to slušná injekce do zadlužené americké ekonomiky. Několik dní poté EU zmrazila libyjské fondy v hodnotě přes 45 miliard Euro.

Jedním z významných cílů agrese je i zastavení poměrně úspěšně se rozvíjejícího panafrického hnutí (Libye a černá Afrika), vedeného Kaddáfím, Kaddáfí byl jedním z hlavních iniciátorů založení organizace Africké Unie. Kaddáfím vedené Panafrické sily , prosazující realizaci jeho vize  "jednotné Afriky"  jsou smrtelně nebezpečné pro lupičské záměry světového imperialismu a reakčních rasistických sil  Arabů sjednocených  v Lize arabských zemí odmítajících tuto vizi a prosazujících  spolupráci a  plnou podřízenost USA a EU. Kaddáfího perspektivní záměr sjednotit Afriku, zavést jednotnou měnu (zlatý dinár), vytvořit společnou armádu a prosadit svobodu a nezávislost celého kontinentu, na který vyplýtval mnoho energie a prostředků, se stal hlavní politickou zbraní, kterou doporučili západní poradci opozici, aby ji využila k jeho odstranění. Kaddáfí se pokusil některé ekonomické záměry i realizovat:

28.12.2010 byl podepsán v Brazzaville, hlavním městě Republiky Kongo, projekt statutu Afrického měnového fondu (AMF) jedné ze tří finančních institucí, které měla do zahájení útoku na Libyi v úmyslu Africká unie (AU) v souladu se smlouvou, potvrzenou všemi zakládajícími státy, zřídit. (Kromě Africké centrální banky (ACB) a Africké investiční banky (AIB).

Jedním z hlavních úkolů  AMF měla být podpora vývoje africké makroekonomiky, prosazování finanční autonomie kontinentu, garance ekonomického růstu a rozvoje obchodu. Činnost AMF měla být zahájena během roku 2011 a stát se tak součástí procesu vytváření společného afrického trhu. Sídly jednotlivých institucí by se měly stát: AMF - Yaoundé - hlavní město Kamerunu, ACB - Abuja - hlavní město Nigérie, AIB - Tripolis  hlavní město Libye. Hlavní přispěvatelé AMF - Alžír - 14,8, Libye - 9,3, Nigérie - 5,35, Egypt - 3,43 a Jižní Afrika - 3,4. Vše v miliardách USD. Vznik AMF se měl stát základní etapou na cestě k měnové autonomii afrického kontinentu a již uvedenému vytvoření společného trhu.

K životní úrovni v Libyi

O tom, že libyjská vzpoura není lidovou revoluci, ale akcí připravenou v zahraničí svědčí životní úroveň Libyjců. Libyjské obyvatelstvo má nejvyšší životní úroveň v Africe. HDP na obyvatele činil v roce 2010 13600 USD. Pokud jde o oficiální "Index lidského rozvoje", který je průměrem tří indexů: indexu očekávané délky života, indexu vzdělání a indexu HDP (statistiku zpracovává každoročně OSN) a který nejlépe charakterizuje kvalitu života obyvatelstva, byla Libye v roce 2010, jako vedoucí africká země na 53. místě na světě, další byl Tunis až  osmdesátý první. Při tom v roce 1951 byla Libye oficiálně nejchudší zemí na světě. Dva britští významní  žurnalisté David Bluntly a Andrew Lycett, kteří nejsou v žádném případě příznivci Libyjské revoluce ve své knize "Kaddáfí a libyjská revoluce" napsali: "Mladí lidé jsou dobře oblečeni, živeni a vzděláni. Dnes se Libyjci vydělávají v průměru na hlavu více než Britové. Nerovnost ročních příjmů je menší než ve většině států světa. Libyjské bohatství je rozděleno spravedlivě v celé společnosti. Každý Libyjec má zajištěno bezplatné (a často vynikající) vzdělání, lékařskou a zdravotní péči. Nové školy a nemocnice jsou impozantní podle všech mezinárodních standardů. Všichni Libyjci mají vlastní dům nebo byt, automobil, TV, video a telefon."

V porovnání s většinou zemí třetího světa a dokonce i prvního, se Libyjci mají opravdu dobře. V celé zemi probíhá rozsáhlá bytová výstavba. Za byty se neplatí nájem. V Kaddáfího (buržoazními ideology vysmívané) "Zelené knize" se dočteme: "Dům je základní potřebou individua a rodiny, proto nesmí být vlastněn někým jiným."

Libyjská revoluce, díky příjmům z exportu ropy a zemního plynu zajistila Libyjcům tak vysokou životní úroveň, že začali odmítat vykonávat manuální práce v průmyslu, zemědělství i službách. Vláda musela dlouhodobě importovat pracovní síly. Za historické krátké období se nepodařilo zlomit psychiku libyjských Arabů, podle které musí každý Libyjec mít vlastní podnik. Rodiny by považovaly za potupné, kdyby jejich synové museli manuálně pracovat. Preferuji, aby zůstali nezaměstnání a žili z podpory. Žádný režim není perfektní a ani Libye není výjimkou. Ekonomice a sociálnímu systému země způsobily největší škody téměř deset let trvající sankce. Globální neoliberální kapitalistické krizi se nevyhnula ani jedna země světa, zasáhla všechny, včetně zemí, které po revolucích odmítly tržní společnost. Ale ani tyto problémy nejsou tím, co by mohlo vyvolat třídní konflikt. Co to tedy bylo?

Kontrarevoluce

Není jednoduché analyzovat složení libyjské opozice. Nejenže je roztříštěna, ale její sympatie ke Kaddáfímu a k režimu se trvale mění. Počátkem května se uskutečnilo v Tripolisu shromáždění kmenových náčelníků, až dosud poměrné lhostejných, ne-li nepřátelských k vůdci revoluce, se nyní postavilo proti agresi a přísahalo věrnost Kaddáfímu. 

Hlavní skupiny opozice

1.     Tzv. "demokratická opozice", inteligence, byrokracie, střední vrstva s představou, že jim náleží větší podíl na moci. Není organizována a ani na ní nespoléhají tajné služby USA a Francie.

2.     Reemigranti, získání ke spolupráci různými tajnými službami. Bývalí ministři, mnozí diplomaté, vysocí důstojníci armády i policie.

3.     Nespokojení kmenoví náčelníci z východní části země, kteří byli opomínání při rozdělování státních dotací i funkcí.

4.     Al - Kajdá. Z měst Bengází a Derna na západě Libye pochází vzhledem k počtu obyvatel Libye největší množství sebevražedných atentátníků.

V roce 2006 je Kaddáfí za pomocí CIA a dalších tajných služeb potlačil.   

5. Muslimští duchovní, financování Saudskou Arábií.

Tato opozice se nemohla sama ani pokusit o vzpouru nebo zvrácení režimu. Ozbrojené vystoupení opozice připravovaly CIA, MI6,  S?reté Nationale a další, které získaly ke spolupráci v období 2004 až 2010 vedoucího protokolu a pravou ruku Kaddáfího Nuriho Mesmariho, který odjel do Francie na podzim 2010 s celou rodinou, pod legendou chirurgického zákroku. Společně s agenty tajných služeb se přesunul v listopadu 2010 do Benghází, kde prostřednictvím plukovníka Abdallaha Gehaniho připravil ozbrojený převrat. 

O tom, že nejde o revoluci, ale o ze zahraničí řízený převrat svědčí i sestavení prozatímní vlády do jejíhož čela  postavily  Mahmouda Jibrila,  který vystudoval v Pittsburghu (USA) strategické plánování a od roku 2007 řídil v Libyi "Národní ekonomický výbor pro rozvoj", jehož úkolem byla příprava privatizace a liberalizace ekonomiky. Skutečnými vůdci vzpoury jsou pak získání agenti západních tajných služeb: bývalý plukovník libyjské armády, Chalifa Hiftar, který s pomocí CIA založil v roce 1988 v USA "Libyjskou národní armádu". Hiftar žil po emigraci dvacet let v USA ve státě Virginie, v blízkosti štábu CIA v Langley. S ním úzce spolupracují bývalý ministr spravedlnosti Abdul Džalil a bývalý ministr vnitra Abdul Mustafa Junis. Významnou úlohu zřejmě sehraje i bývalý ministr zahraničí (předtím dlouhodobý šéf libyjské rozvědky) Moussa Mohammed Koussa, agent CIA i MI6, který uprchnul koncem března 2011 do Velké Británie. Moussa začal spolupracovat s oběma zpravodajskými službami již v roce 2001, kdy se Kaddáfí připojil k americké válce se světovým terorizmem. Mussa byl vyslán v říjnu 2001 do USA na jednání s tehdejším náměstkem ministra zahraničí USA Williamem J. Burnsem. Jednání se zúčastnili pracovníci CIA a Sir John Scarlett, tehdejší šéf Společného zpravodajského výboru Velké Británie, přímo podřízený pouze premiérovi Tonymu Blairovi. (Sunday Express 3.4.2011.)

Ozbrojené vystoupení opozice do značné míry Kaddáfího překvapilo. Předpokládal, že po všech ústupcích, které učinil a v období plného rozkvětu spolupráce se Západ bude chovat korektně a nebude infiltrovat do libyjských institucí místo skutečných expertů agenty tajných služeb, kteří připraví proti němu převrat. Spletl se. Také si zřejmě myslel, že Rusko, které z něj ždímá 40 let peníze za své nekvalitní zbraně, bojovou techniku a munici, stejně jako ČLR, nepodpoří v RB OSN sankce proti Libyi. I zde se zmýlil. Není to úder zasazený pouze Libyi, ale i výstraha všem progresivním hnutím v Latinské Americe i jinde ve světě. I Hugo Chávez a jeho přátelé by si měli uvědomit, že pokud by potřebovali pomoc a podporu v případě americké invaze, budou obě velmoci postupovat pravděpodobně stejně, jako vůči Libyi. Po zkušenostech s Gorbačovem, který prodal všechny své přátelé, přes Jelcina, Putina a Medveděva, mají progresivní levicoví vůdci jen malou nebo žádnou naději na podporu svého spravedlivého boje. Kaddáfí si byl rovněž vědom vysoké životní úrovně Libyjců v porovnání s Alžírem, Tunisem a Egyptem a měl za to, že se opozici nepodaří vyvolat nepokoje. Západní tajné služby, zejména anglické a francouzské mají staleté zkušenosti z prosazování koloniální okupace a zaměřily se i na správné funkcionáře. Do odboje  zapojili Kaddáfího úhlavní nepřátelé: tzv. islamisty, arabské rasisty  (mnozí z nich opustili vysoké funkce) a další. Někteří z nich se podíleli na provokačním pogromu černých Afričanů v roce 2000, jehož cílem byla snaha odradit Kaddáfího od  panafrické politiky. Dlouhou dobu  Kaddáfí předpokládal, že islamisté jsou na jeho straně. Teprve později, když "Mezinárodní unie muslimských učenců" začala volat po jeho zatčení a postavení před soud si uvědomil, jak byl důvěřivý. Unie nevyžaduje odsouzení Mubaraka, který se spolu s Izraelci podílel na genocidě Palestinců v Gaze a smrti milionů muslimů v Iráku a Afghánistánu. Kaddáfího vina spočívá hlavně v tom, že se odvážil postavit vládcům nejreakčnějších muslimských států a hlavně jejich reakčnímu výkladu Koránu, zneužívanému k útlaku vlastního lidu. Pokusil se postupně omezovat kruté feudální tradice, hluboce zakotvené v libyjské společnosti a prosazovat emancipaci žen. V žádné islámské zemi neměly muslimky takovou svobodu, jako v Libyi a Afghánistánu (do pádu Nadžibullahova režimu). Město Benghází bylo vždy centrem odporu. Sídlem nejrůznějších velmi bojovných pravičáckých a reakčních islamistických hnutí vedených představiteli islámských sekt jako Wahhabisté (Saudská Arábie) nebo Salafisté. V Benghází vznikla i "Libyjská islámská bojová skupina", která se sama asociuje s Al Kájdou a je podezřelá z vražd mnoha vůdců Libyjských revolučních výborů. V ideové oblasti je jejich odpor zaměřen proti Kaddáfího revolučnímu výkladu Koránu. Sami prosazují Islám, jako pouhé rituální náboženství, které se ve své podstatě vrací do období feudalismu a odmítá osvobozující spiritualitu Islámu. Tito tzv. islamisté odmítají západní kolonizační úsilí, ale nemají žádnou vlastní koncepci sociálně ekonomických změn a ani se nesnaží hledat východiska z polofeudálních a kapitalistických systémů arabských režimů, což je živnou půdou pro rozvoj nejzaostalejších a nejreakčnějších ideologií a udržení tradičního stavu společnosti. Kaddáfího filosofie, rozpracována v ?Zelené knize? odmítá řádění nespoutaného kapitalismu a všech jeho forem, včetně kapitalismu státního a neoliberálního. Jeho názory o tom, že Islám je neslučitelný s kapitalismem nejsou přijatelné pro většinu Arabů a tzv. islamistů, pro které jsou podnikání a obchod hlavním krédem.

Jaká je taktika vojsk USA a NATO, které společně 19.3., dva dny po přijetí rezoluce 1973 přepadly Libyi?

Obecným cílem imperiálních mocností je stejně jako ve všech válkách uloupit zlato (asi 144 tun), devizové  rezervy, zmocnit se v privatizaci  všelidového, či státního vlastnictví, zlikvidovat průmyslovou výrobu, donutit kolaborantské vlády, aby přestaly rozvíjet národní ekonomiky, co nejvíce se zadlužily a dovedly národy do bezvýchodné situace. Poté je zbavily  jakékoli perspektivy a zotročily je. Nejinak tomu je i v případě Libye, která je již dva měsíce vystavena brutálnímu bombardování a raketovým útokům z bojových letounů a plavidel vojenského  námořnictva, ničících libyjské vojenské základny, letiště, silnice, přístavy, sklady ropy a PHM, stanoviště PVO, obrněnou techniku, letouny, velitelská stanoviště a místa koncentrace pozemních vojsk. (bojové hlavice a pláště munice jsou konstruovány z titanu a ochuzeného uranu, podobně jako ty, které byly použity v Jugoslávii, Afghánistánu a Iráku, takže následky v podobě radioaktivního zamoření budou trpět po staletí další generace.)

Jedním z rozhodujících cílů je fyzická likvidace arabského hrdiny Muammara Kaddáfího.

Letecká válka:

Hlavní úder libyjskému systému řízení a velení libyjské obrany, vojenské i civilní infrastruktury byl zasazen odpálením několika set  raket Tomahawk z plavidel 6.flotily US Navy dislokované u libyjských břehů ve Středozemním moři. V její sestavě jsou dvě letadlové lodě (120 bojových letounů),12 křižníků a torpédoborců, několik jaderných ponorek, tři výsadková plavidla s brigádou námořní pěchoty, vyzbrojená tanky, vrtulníky a dělostřelectvem.  

10.května potvrdilo velení NATO, že od 31.3.2011 provedlo 6000 letů, z toho 2414 úderných - bombardování a rakety, zbytek průzkumných.

Rozhodující průzkum, k upřesnění vojenských i civilních cílů je vedena letouny elektronického boje RC - 135 (Rivet Joint). Získaná průzkumná data předávají na bezpilotní průzkumné letouny Global Hawk, z těch postupují upřesněné souřadnice cílů na pozemní analytické centrum a odsud na letouny AWACS - E3 - Sentry, které navádějí na cíle stihače F 16, Tornada, Eurofightery, Harriery a další. Ve válce jsou rovněž využívána data průzkumných a naváděcích satelitů. Přesnost zásahů proti objektům vojenským i civilním dosahuje až 85%.

Letectvo aliance se zaměřuje na podporu pozemních operací kontrarevolučních sil, zejména v Benghází.

Stovky instruktorů ze CIA a britských SAS vyškolily v provádění teroristických a záškodnickým akcí tisíce Libyjců a Arabů ze zemí Blízkého a Středního Východu, z nichž jsou mnozí členy Al Kájdy. Většina z nich se účastnila bojů v Iráku i Afghánistánu. Nyní, s podporou vlád agresorů, bojují jako vojska kontrarevoluce proti libyjské vládě, jejím ozbrojeným silám a lidovým milicím.

Zatím jejich počty nepřesahují 15 tisíc.

Jejich akce jsou nedokonale naplánované a organizované. Skupiny vzbouřenců nejsou na vedení dlouhodobé bojové činnosti a plnění takticko - operačních záměrů zejména ve větších vzdálenostech od zásobovacích základen, připravené. Jejich bojová morálka, pod tlakem vládních sil, trvale klesá.

Libyjská obrana

Libyjské ozbrojené síly jsou složeny jednak z armády: pozemních sil, letectva a námořnictva - celkem asi 65 000 osob, ale i z lidových milicí - 45 000 a Islámské Arabské legie. V současnosti údajně probíhá mobilizace 800 tisíc vycvičených záloh.

Důležitou součástí ozbrojených sil Libye jsou i mezinárodní síly -  vojáci v uniformách libyjské armády jsou lidé z celé Afriky a africké diaspory v Libyi, kteří podporují a respektují Kaddáfího za jeho příspěvek africké emancipaci. Za posledních dvacet let přišly do Libye tisíce Afričanů z celého kontinentu. Zde získali vzdělání, práci a vojenský výcvik - mnozí z nich náleží k osvobozeneckým hnutím z celé Afriky a světa. Z nich byly zformovány mezinárodní prapory, pevně odhodlané bránit vymoženosti revoluce. Jsou to Afričané, kteří jsou odhodlání položit za Kaddáfího a revoluci své životy. Neliší se od španělských internacionálních brigád. Náleží mezi ně i tisíce Tuaregů, kteří v průběhu revoluce vstoupili do "Islámské legie" a pak bezpečnostních složek.

Od 19.března, kdy začala válka proti Libyi, začala světová média oslavovat úspěchy libyjských "revolucionářů" a beztrestně, s mandátem OSN  vraždících mírotvorců.

V posledním období však začala věnovat pozornost jiným tématům a Libyi se zmiňují pouze v souvislosti se zabitím významných osobností a příbuzných vůdce revoluce Kaddáfího. Lze předpokládat, že se celá akce garantována OSN dostala do slepé uličky. Nesplnil se základní předpoklad, že dojde k celonárodní vzpouře a na její stranu se připojí libyjská armáda a síly bezpečnosti. Nestalo se tak. Nyní mohou velmoci bombardovat Libyi buď do smrti vůdce revoluce Kaddáfího nebo do doby, než jejich národům doma začne být podezřelé, že se záměry nerealizují. Nemohou však dopustit, aby Kaddáfí a jeho přívrženci v Africké Unii zvítězili. Proto lze předpokládat, že by rádi a to zřejmě i bez souhlasu RB OSN, zahájili pozemní operaci. Nebylo by to jednoduché. USA nedokázaly zpacifikovat síly odporu v Afghánistánu a Iráku. Kde vezme NATO síly proti libyjskému lidu? NATO by tentokrát nemohlo počítat s pozemními silami USA, které jsou stále vázány jednak na bojištích, ale i na základnách po celém světě.  Navíc si pozemní operaci nemůžeme představovat jako dvě linie fronty, které stojí proti sobě. Libyjské síly jsou dlouhodobě připravovány na partyzánskou válku ve městech, kde nemají ani speciálně připravované speciální síly koalice NATO velkou naději na úspěch. Musely by se postavit proti zkušeným a odhodlaným obráncům své vlasti a revoluce. Nemohly by použít žádnou těžkou techniku. Vzpomeňme si na válku v Grozném, kde tanky nasazené v operaci proti Dudájevovi Čečenci (bývalí důstojníci a vojáci Sovětské armády) zlikvidovali téměř všechny. A Kaddáfí má poradců na vedení partyzánských válek s bojovými zkušenostmi z Čečny, Afghánistánu a Iráku, dostatek.

Velení NATO se navíc  mohlo přesvědčit, že Kaddáfí je nejen skutečný vůdce revoluce, ale i dobrý velitel. Ostatně má ve své armádě kromě vlastních a afrických revolucionářů i několik set ruských a běloruských důstojníků. Zatím používá zdržovací taktiku. Snaží se vytlačit z měst na pobřeží kontrarevoluci, podporovanou západem, ale nikoli za každou cenu a za cenou velkých ztrát. Jako v každé válce, i zde platí, že rozhodující je znalost protivníkovy PVO. Velení NATO neví, jaké prostředky PVO má Kaddáfí k dispozici. Nejen ty nejmodernější z Běloruska, ale i americké a anglické, dodané přes Saudskou Arábii Talibánu a Al Kájdě, jako jsou plřs Stinger a Blowpipe. Vzhledem k obrovské převaze vzdušných sil NATO, zakázal Kaddáfí sestřelovat útočící a průzkumné letouny. Letectvo NATO tak není schopno ověřit účinnost PVO a piloti NATO jsou tak donucení létat na výškách nad 5 km.

Ozbrojené síly vytvářejí mnoho pozemních klamných cílů, na které se navádějí jako na zdroje tepla řízené střely a chytré pumy.

Vzhledem k  bezvýchodnosti stávající situace posuzoval nedávno libyjskou kampaň generální tajemník NATO Rasmussen s americkým prezidentem Obamou. Výsledkem bylo prohlášení vedení NATO o budoucím začlenění aliance do obnovy Libye po svržení Kaddáfího vlády, o intenzifikaci bombardování a mnohem užší koordinaci bojových akcí s libyjskými povstalci, s cílem urychleně najít cestu ze slepé uličky, do které se ozbrojená intervence dostala. V oficiálním komuniké o výsledcích vedení Rasmussena s Obamou bylo zdůrazněno, že od poslední dekády března Spojené státy nevelí operaci v Libyi a Obama informoval americký Kongres, že provede hodnocení situace v Libyi ve svém vystoupení po šedesáti dnech od zahájení invaze proti Libyi. Podle americké legislativy může prezident použít armádu k zásahu bez souhlasu Kongresu pouze na 60 dní.  Slib splnil 19.5.2011.

Vzhledem k tomu, že USA, Anglie a Francie nemohou očekávat, že by RB schválila pozemní útok proti Libyi, není vyloučeno, že ho provedou bez souhlasu RB OSN, pouze na základě rozhodnutí vedení NATO a EU. Vzhledem k problémům s živou sílou, využitelnou pro pozemní zásah by mohly obě organizace k zásahu využít  síly militarizovaného četnictva  se zkratkou EGF (European Gendarmerie Forces). Uvedené síly jejichž vznik se datuje do roku 2007 jsou budovány v rámci projektu  "odpovědnost obrany" (Responsability to protect - R2P). S EGF, kterým vedení EU udělilo povolení realizovat tajné operace se již měli možnost seznámit demonstranti v Tunisu, proti který použily EGF Francií dodaný slzný plyn. EGF vznikly z iniciativy bývalé ministryně obrany Francie Mich?le Alliot-Marie. Síly EGF jsou složeny z příslušníků pěti států: Francie, Itálie, Holandska, Portugalska a Španělska. O partnerství se hlásí Polsko, Litva, Turecko. O členství se hlásí I Rumunsko. Na webových stránkách EGF se můžeme dočíst, že jejich hlavním úkolem je  posílení mezinárodního krizového managementu. Jejich 3000 příslušníků je cvičeno k obnovení občanského pořádku. Jde o přípravu na specální operace proti civilnímu obyvatelstvu. EGF mají zasáhnout buď na žádost vlády nebo v souladu s mandátem EU, OSN a OBSE nejen samostatně, ale I v součinnosti s jinými policejními nebo armádními jednotkami. Síly EGF odpovídají požadavkům na síly rychlé reakce a to nejen v zemích jejichž vlády požadaly o zásah, ale I v zemích, které jsou obětí agresorů, paralelně s intervenujícími vojsky. Lze předpokládat, že použití těchto sil k pozemní operaci v Libyi, ve spolupráci se sílami kontrarevoluce, není pro vlády EU a NATO žádným problémem.

Válka proti Libyi a evropská levice

Válka proti Libyi donutila přiznat svou pravicovou podstatu mnohé tak zvané levicové strany. Proti agresi se nepostavil ani jeden evropský sociálně demokratický nebo socialistický vůdce. Bývalý komunista a pak v době přepadení Jugoslávie předseda italské vlády  za Stranu demokratické levice Massimo D?Alema a nyní poslanec za Demokratickou stranu se dokonce nechal slyšet, že jde o spravedlivou a nevyhnutelnou válku, podporovanou Demokratickou stranou, která chce provádět politiku odpovědnou a spolehlivou ve vztahu k NATO.

Většina levicových kritiků, (pravicoví nejsou) založila své odsouzení  zločinné intervence na klišé a zevšeobecněních, nikoli na faktech.

Pokrytecky tvrdí, že jde především o záchranu Libyjců před genocidními  záměry diktátora a nazývají agresi humanitárním zásahem.

Ti, kdo se nyní v USA i Evropě prezentují jako "levicové síly", od sociálních demokratů přes různé "nové čtenáře a vykladače Marxe", trockisty, zelené a jiné progresisty, včetně některých českých komunistických poslanců v českém i evropském parlamentě tvrdí, že se jedná o povstání libyjských revolučních mas a mnozí volali po vojenském zásahu imperialistických mocností, zaštiťujících se snadno manipulovatelnými Rezolucemi RB OSN, které mají legalizovat  pomoc "libyjským revolucionářům" při porážce Kaddáfího diktatury. Jejich argumenty se nezakládají na pravdě a pouze napomáhají zakrývat skutečnou podstatu válečných záměrů současného imperialismu. Agrese proti Libyi se nijak neliší od invazí do Jugoslávie, Afghánistánu, Iráku a Somálska.  Skutečnost, že se na vojenské intervenci odmítly podílet ekonomické mocnosti jako ČLR, Rusko, Indie, Německo, Brazílie a Turecko nesvědčí o jejich lidumilnosti, ale pouze potvrzuje, že jim libyjská vláda pod vedením Kaddáfího vytvářela vhodné investiční prostředí a umožňovala volný přístup ke svému přírodnímu bohatství. V souvislosti s tím volily jiný způsob ekonomické, spíše vzájemně výhodné spolupráce, než nemilosrdné, neokoloniální vykořisťování, praktikované Anglosasy, Francouzi a jejich spojenci z EU. Vojenská intervence znovu potvrdila, že v průběhu latentní globální krize nenašel  imperialismus k udržení své vojenské převahy a ekonomické moci žádné jiné východisko (stejně, jako v třicátých létech) než válečný konflikt, tentokrát poprvé v dějinách OSN, se souhlasem a podporou RB OSN.

"Levici" rovněž uniká, proč byla globální buržoazii nezbytná destabilizace Severní Afriky a diferencovaný přístup k jejímu řešení. V Egyptě a Tunisu předala světová buržoazní koalice moc pouze jiným skupinám stejné třídy představujících kompradorskou buržoazii. Alžírský režim se ukázal natolik pevný, že vyvolání chaosu by bylo příliš nákladné, nehledě na to, že bez alžírského plynu by Francie nebyla schopna delší dobu přežít. Na první pohled by se zdálo, že jde o návrat k archaickému kolonializmu. Jde však o mnohem více, o pomstu Kaddáfímu, za nastolení (vzhledem k africkým poměrům) velmi pokrokového režimu, představujícího cestu k sociálně spravedlivé společnosti a přesněji, za plýtvání prostředky ze zisků z prodeje ropy, které mohly, jako z celého světa, včetně Ruska, plynout do amerických a západních bank. Nelze zapomínat na fakt, že světové přírodní zdroje, bez ohledu na stát, ve kterém se nacházejí, považuje globalizovaná buržoazie za své vlastnictví. Když se  Kaddáfí rozhodl platit zdravotní sestře tisíc USD a mladé rodině 64 tisíc USD, když se v průběhu jeho vlády, díky sociálním vymoženostem počet libyjských občanů téměř ztrojnásobil, poskytoval svým občanům skoro zdarma  benzín, zajistil bezplatné zdravotnictví, školství i dodávky elektřiny, musel se zákonitě stát nepřítelem všech, nejen buržoazie, ale i sociálně demokratických vlád. Režim, který vytvořil, popřel tvrzení liberální propagandy, že bezplatné sociální zabezpečení a služby nejsou možné. Politiku je potřeba posuzovat podle výsledků jeho práce. Zabezpečovat rozvoj svého národa si mohl Kaddáfí dovolit beztrestně realizovat, až do zlověstného roku 1985 - nástupu Gorbačova. Již v příštím roce byl Tripolis a další města bombardována americkým letectvem. Útok byl cílený na jeho sídlo, byla při něm zavražděna jeho adoptována dcera a stovky jeho spolupracovníků. Dnes se mu snaží světová pseudolevice včetně komunistů vyčítat, že se v posledním období pokoušel liberalizovat ekonomiku i přistupovat na privatizační záměry a ztrácel tak vnitropolitickou podporu. Kritizují ho i ti, kdo bez výčitek svědomí předali politickou moc v socialistických státech do rukou buržoazie a vystavili svůj lid napospas vykořisťování. Jedním z hlavních cílů války proti Libyi je likvidace Kaddáfího a to nikoli jako diktátora, ale jako vzoru pro mnohé progresivní vládce rozvojových zemí, kteří by se ho mohli pokusit následovat. Nyní již zavraždili jeho 3 vnuky a syna.

Již zmiňována nejen světová, ale i ustrašena evropská levice vědomě podporuje, buržoazními masmédií opakovaně prosazované mýty, o diktátorech typu Miloševiče, Saddáma Husajna a nyní Kaddáfího, tyranizujících své národy,  kterých se revoluční masy musí zbavit za pomoci svých západních přátel, kteří jim přinesou demokracii. Jak jsme se mohli od roku 1989 na vlastní zkušenosti přesvědčit, nic nemůže být vzdálenější pravdě.

Správně pochopit Kaddáfího

Ať se Muammar Kaddáfí (jehož antiimperialistický boj jsme sami dlouhou dobu podporovali) dopustil pod imperialistickým tlakem jakýchkoliv chyb, je potřeba především vyzdvihnout jeho zásluhy. V Libyi prošlo ideologickou a politickou přípravou mnoho revolučních skupin z celého světa. Kaddáfí podporoval většinu revoluční hnutí, včetně jihoafrických politických stran, hnutí a revolučních skupin jako ANC, AZAPO, PAC a BCM, namibijskou SWAPO, angolskou MPLA, nikaragujské Sandinisty, saharské POLISARIO, palestinskou PLO, Americká hnutí původních obyvatel a mnoho dalších.

Nelson Mandela nazval Muammara Kaddáfího jedním z největších bojovníků za svobodu 20.století s tím, že Jihoafričané mohou za kolaps apartheidu v mnohém vděčit právě Kaddáfímu a Libyi a dodal, že v nejtěžších okamžicích života jak svého tak i svých spolubojovníků to byl právě Kaddáfí, kdo byl stále s nimi. Kaddáfího "Zelená kniha" představuje ostrou kritiku kapitalismu a západního parlamentárního modelu mnohostranické demokracie. Zatím se nikdo nepokusil popřít, že systém "přímé demokracie" prezentovaný Kaddáfím je vhodným alternativním modelem pro Afriku a Třetí svět, kde buržoazní parlamentarismus selhal a přinesl pouze bídu, etnické i tribální konflikty a chaos. Pokud Kaddáfí a libyjská revoluce budou poraženi, nebude zlikvidován fiktivní africký diktátor. Vznikne precedens pro další kapitalistické globalizované vojenské zásahy proti všem progresivním vůdcům, kteří se snaží zajistit pro své národy přijatelný a důstojný život.

KK

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://davdva.sk/
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2019 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.