Úvodní stránka arrow Přehled článků arrow Ze zahraničí arrow Co je Čína doopravdy? Rozhovor s profesorem Domenicem Losurdem Thursday, November 15 2018  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Co je Čína doopravdy? Rozhovor s profesorem Domenicem Losurdem Tisk E-mail
Středa, 16 září 2015

Události poslední doby, například výkyvy na akciových trzích v Číně a jejich vliv na svět kapitálu, oslabení čínské měny, investice čínského kapitálu v ČR, stejně jako obkličování Číny základnami USA, provokace a pokusy o její územní dezorganizaci, její integrace do mezinárodních uskupení společně s Ruskem, to vše před komunistické hnutí předkládá velkou otázku o postavení a roli Číny uvnitř současného světového kapitalismu a imperialismu. KSM chce přispět k diskuzi o této otázce. Před nedávnem jsme zveřejnili článek "Čínská nemoc se jmenuje kapitalismus".

Nyní publikujeme rozhovor s profesorem Domenicem Losurdem o nedávných dějinách a současnosti Číny. KSM již dříve publikoval několik jeho textů, například: zde , zde , zde a zde .

Losurdovy texty vycházejí z dlouhodobého studia čínských i světových dějin a ze znalostí čínské současnosti.

Poznámka KSM


Domenico Losurdo je emeritním profesorem (Universita V Urbinu) a dokotorem h.c. (Universitá di Niteroi-Rio de Janeiro). Mezi jeho publikace nejvíce překládané do cizích jazyku uvádíme jen ty z poslední doby: La lotta di classe. Una storia politica e filosofica (Třídní boj, Politické a filosofické dějiny.), Laterza, Roma-Bari, 2013; La sinistra assente. Crisi, societá dello spettacolo, guerra (Chybějící levice. Krize, společnost spektaklu, válka.), Carocci, Roma, 2014; Il revisionismo storico. Problemi e miti (Historický revizionismus. Problémy a mýty.), nuova ed. ampliata, Laterza, Roma-Bari, 2015. Spolu s německým marxistickým teoretikem Hansem Heinzem Holzem vydával časopis Topos. Internationale Beiträge zur dialektischen Theorie viz zde http://toposzeitschrift.de/ v jehož redakční radě působil i prof. Jindřich Zelený.

Losurdo je rovněž ředitelem politicko-kulturního sdružení MarxXXI, které je blízké Straně italských komunistů, jejímž je členem. Protestoval proti udělení Nobelovy ceny míru čínskému disidentovi Liu, vzhledem k tomu, že ho považuje za podporovatele kolonialismu.

Rozhovor s profesorem Domenicem Losurdem.

Proč je vývoj ČLR v posledních desetiletích ukvapeně definován jako kapitalistický, často s přívlastkem autoritářský, a to jak západními médii, tak i mnohými společenskými vědci?

Provedu určité historické zhodnocení: v prvních 15 letech života sovětského Ruska lze vymezit tři po sobě následující odlišné modely postkapitalistického rozvoje. Na začátku to byl válečný komunismus, chvíli poté, vycházeje z katastrofální situace, je tu tzv. nová ekonomická politika čili NEP a konečně tu máme úplnou kolektivizaci a to i kvůli nebezpečí války. Není pochyb, že třetí model v určitém bodě upadl do krize, jak se tomu stalo v posledních letech maoistické Číny. Zaměstnanci nechodili do práce, a když pracovali, angažovali se málo, i když se těšili garantované mzdě: což vůbec neodpovídá marxistické definici socialismu, podle které rozdělování musí odpovídat odvedené práci.

Dějiny Číny jsou odlišné. Když vyjdeme z oblastí ovládaných Komunistickou stranou Číny již ve druhé polovině dvacátých let, po téměř devadesát let dějin, je zde zásadní kontinuita: systém smíšené ekonomiky se silnou státní kontrolou. Edgar Snow napsal, že v Číně byly všechny formy vlastnictví. Mao Ce-tung v polovině padesátých let udělal jasný rozdíl mezi politickým a ekonomickým vyvlastněním buržoazie a tvrdí, že k ekonomickému vyvlastnění nedošlo zcela, protože buržoazie má podnikatelské znalosti a manažerské schopnosti užitečné a nezbytné pro nastolení socialismu. Tedy Mao tvrdí velmi jasně, že úplné ekonomické vyvlastnění buržoazie by bylo pro socialismus kontraproduktivní a pouze politické vyvlastnění bude dovedeno až do konce. Dnes se v Číně bohatství kapitalistických podnikatelů neproměňuje na politickou moc. Z druhé strany, pokud čteme polemiku Tenga s Bandou čtyř, není pochyby, že má pravdu, když tvrdí, že je "absurdní hovořit o chudém socialismu". Marxovu vizi charakterizuje právě tento aspekt: socialismus má převahu nad kapitalismem nejen pro důraz kladený na rovnější rozdělení vytvořeného bohatství, ale také a především, nakolik je schopen vytvářet společenské bohatství v mnohem širším měřítku. Destrukce společenského bohatství vyvolaná probíhajícími krizemi kapitalismu, jako ta, která propukla v roce 2008, potvrzuje tuto tezi. Pokud se tohoto týká, můžeme vzít na vědomí lekci Gramsciho, který tvrdí, s odkazem na situaci, která se vytvořila v sovětském Rusku, "že počáteční kolektivismus chudoby a utrpení" vyvolaný válkou musí být rychle překonán. Socialismus není rovné rozdělení chudoby. Ještě před tím, než začne zajišťovat rovné rozdělování, socialismus je v první řadě vytvoření většího společenského bohatství.

Tedy můžeme říci, že Čína udržela limit (laťku) na socialistickém projektu - i když ještě v počátečním stadiu - také a především v rámci, ve kterém kapitalisté nemohou vstoupit a stát se součástí strategického politického vedení země.

Jsem ve shodě s formulací Si Ťin pchinga: je třeba porazit obě formy "historického nihilismu", toho, který útočí na Maa, a toho, co útočí na Tenga. Bylo by absurdní likvidovat období Maa, hlavní postavy národního osvobození, bez kterého by nebyl možný Tengův zázrak. Pokud by v Číně nebyla rozšířena docházka do škol, přítomnost dělnické třídy s dobrou kvalifikací, hygienicko-zdravotnický pokrok, díky kterému byly zlikvidována nemoci, jež způsobovaly oběti v širokém měřítku, poslední desetiletí rozvoje by se nemohly uskutečnit. Je pravda, že se ukazují vážné nerovnosti, ale položím jednu otázku, na první pohled provokativní a paradoxní: je více rovnosti dnes, nebo v období Maa? Pro korektní odpověď na tuto otázku je třeba mít na vědomí nejen vnitřní vztahy v této velké asijské zemi, ale také globální platné na planetární úrovni. Není pochyb, že dnešní Číně se daří omezovat zpoždění vůči rozvinutým zemím: na planetární úrovni se jasně redukuje "velká divergence" (o které mluví Kenneth Pomeranz), která po staletí umožňovala Západu těžit ze zjevné ekonomické a technologické výhody (a šířit svou koloniální expanzi). Pokud se týká vnitřních čínských vztahů, je třeba odlišovat mezi kvantitativní nerovností a kvalitativní. V situaci beznadějné bídy, kdy požitek z malého kousku chleba může přinést přežití, a chybějící požitek tohoto malého kousku chleba přináší smrt, za takových podmínek i rozdělování zdrojů zásadně rovnostářským způsobem v kvantitativní úrovni nedokáže odstranit absolutní kvalitativní nerovnost spočívající mezi životem a smrtí. Díky zázračnému ekonomickému rozvoji v posledních desetiletích se dnešní Čína osvobodila od tragedie smrti z důvodů hladovění, kterým trpěla od počátků koloniální agrese. Ukončila jednou a pro vždy absolutní kvalitativní nerovnost. Jistě, přetrvává kvantitativní nerovnost, ale jaká je její podstata? Představme si dva vlaky (regiony na pobřeží a městské aglomerace v jednom a zemědělské v druhém), které po té co byly dlouho bez pohybu ve stanici "Zaostalost", se začínají rozjíždět různou rychlostí do stanice "Rozvoj". Je jasné, že vzdálenost mezi dvěma vlaky, pohybujícími se různou rychlostí, se bude zvětšovat, ale je třeba mít na vědomí dva základní aspekty: v první řadě směr je stejný - rozvoj - a v druhé řadě, některé regiony uvnitř Číny se rozvíjejí rychleji než regiony na pobřeží. Dále, protože probíhá mohutný proces urbanizace, vysokorychlostní vlak je ten, který převáží stále více cestujících.

Často, když se hovoří o Číně, vytrácí se skutečnost, že nerovnost není výlučností Číny. Chci říci, že pojednáváme s předsudkem o nerovnosti v Číně, aniž bychom často měli patřičnou znalost problému.

Uděláme srovnání mezi Itálii a Čínou. V Itálii problém jihu, ekonomická zaostalost jihu, nebyla nikdy vyřešena, kdežto v Číně čelí regionální nerovnosti energicky a bylo v tom dosaženo významných výsledků. Stačí jen pomyslet, co byly Čchung-čching, Čcheng-tu a Xian ještě v devadesátých letech. I silk road, nová hedvábná stezka po zemi a po moři je vyjádřením konkrétní vůle zmenšit nerovnováhu: tento projekt má jak silný mezinárodní rozměr, tak i vnitřní, nakolik má sloužit nastartování ekonomického a technologického rozvoje vnitrozemských oblastí.

Dnes se začíná více chápat důležitost čínského motoru pro všechny, ale cení se výlučně v ekonomické rovině, ne v politické.

Energické zásahy státu do ekonomiky a přetrvávající váha veřejného sektoru ekonomiky sehrály zásadní roli v prodlouženém ekonomickém zázraku, ale to vše by nebylo možné, pokud by v Číně politická moc náležela kapitalistické buržoazii. Podle Tenga se buržoazie v Číně nesmí proměnit z třídy o sobě v třídu pro sebe. Rozdíl mezi třídou o sobě a třídou pro sebe je klasickým tématem marxismu. Teng ho aplikuje na buržoazii, která v Číně neuskutečňuje politickou moc a nemá nástroje nato, aby se jí zmocnila a ani aby se stala třídou pro sebe.

A co z tohoto hlediska odpovíte na kritiku autoritarismu? Máme reálně co do činění s autoritářským systémem?

Tengova Čína vyprodukovala vzhledem k minulosti velkou teoretickou inovaci. V dějinách socialismu liberální svobody, svoboda myšlení, svoboda slova, shromažďování atd. byly vždy považovány za formální buržoazní svobody. Nepřipisovala se jim velká hodnota. Kdežto počínaje Tengem bylo řečeno, že je třeba vybudovat právní stát. Taková konstrukce ale nepřichází z prázdna. Alexander Hamilton vyjádřil názor, že pokud neexistuje geopolitická bezpečnost, není možné rozvíjet právní stát. Moje první poznámka je tato: ti, kteří na Západě kážou Číně a tvrdí, že rule of law (vláda zákona) není dostatečně rozvinutá, jsou právě ti, kteří jsou odpovědní za slabé rozvinutí vlády zákona, když podrobují Čínu (a kteroukoliv další zemi) vojenskému obklíčení, a to zjevně činí demokratický rozvoj a vládu zákona obtížnějším. V mé knize Chybějící levice (kap. 5.8) cituji vědce (Aarona L. Friedberga), který byl poradcem viceprezidenta Dicka Cheneyho a který nemá problém přiznat že: až do nedávné doby USA se svými námořními a leteckými silami "beztrestně" narušovaly "čínské výsostné vody a čínský vzdušný prostor". Nyní se taková narušení stávají mnohem obtížnějšími, a tady máme tedy "pivota", přesun do Pacifiku ohromného vojenského aparátu, který dějiny dosud nespatřily. Pravděpodobně by upevnění právního státu v Číně bylo rychlejší, kdyby nebyl geopolitický tlak, nedávno znázorněný strategii asijského pivota, kterou rozvinul Obama.

V některých článcích jsem opakovaně tvrdil, že pokud státy řídící systém US-NATO budou pokračovat v udržování vojenské a ekonomické přítomnosti v četných oblastech světa, mohlo by se stát pro Čínu nevyhnutelným přidat plyn také ve vojenské oblasti s cílem, aby se nestalo, že země bude zastižena nepřipravena...

Když se dovolával uvedení v platnost federální ústavy a tedy se postavil proti nastolení více států na Severu Ameriky, Hamilton tvrdil, že pokud se nevytvoří jeden stát, reálně unitární, a pokud se objeví více států, které si vzájemně konkurují, dojde na americkém kontinentu k návratu k absolutní monarchii a despotické moci (právě jako v kontinentální Evropě). Hamilton připisuje rychlý vývoj vlády zákona v USA ne vyšší politické moudrosti Američanů, ale spíše zásadní geopolitické bezpečnosti země, chráněné dvěma oceány a bez velkých nebezpečí na vlastních hranicích. Rule of law v Číně se musí zcela jistě rozvíjet, ale k tomu dojde o to rychleji, o co rychleji se posílí geopolitická bezpečnost. Mluvit o autoritářském systému ve vztahu k Číně je chybou také z jiného hlediska. Autoritářský stát je stát mající slabé kontakty s vnějším světem. Pokud my analyzujeme čínskou vládnoucí třídu v širším smyslu slova, politiky, intelektuály a podnikatele, vidíme, že jejich příprava ve značném měřítku proběhla v zahraničí a zejména v USA. Je třeba dodat, že na čínských univerzitách přednášejí ve značné míře hostující profesoři ze Spojených států a z dalších západních zemí. Čínská vzdělaná třída ví o Západu mnohem více, než o Číně ví podobná skupina na Západě. To uznaly i osobnosti jako je Henry Kissinger a Helmut Schmidt.

Pokračuje podle vašeho názoru tato výměna v růstu, anebo ve světle větší síly čínského systému (například rozvoj univerzitního systému) mnozí začínají mít více možností ve vlasti?

Pokud se týká Číny, počet studujících v zahraničí se nesnižuje žádným způsobem, naopak, ale roste počet intelektuálů vracejících se do vlasti. Co se týká odlišné vzdělanosti intelektuálních a politických vrstev v Číně a na Západě, chtěl bych obrátit pozornost na jinou stránku. Kissinger poznamenal, že vládnoucí skupina na Západě se vzdělává především v oblasti rétoriky, zatímco v Číně výběr řídící skupiny probíhá na bázi praktického vládnutí. Stačí, když zvážíme, dodávám k tomu já, dlouhou karieru Si Ťing pchinga: získal mnoho zkušeností z vládnutí na nejrůznějších úrovních předtím, než se dostal do vedení země, a po určité období pobýval i v USA. Toto je situace stavící vedoucí čínskou skupinu do výhody a je to uznáváno i na Západě. Je obtížné popírat, že počínaje Tengem Komunistická strana Číny zformovala řídící kádry vysoké kvality. A je také pravda, mimo jiné, že Čína je vystavena mnohem více západnímu vlivu, než je tomu opačně a že z hlediska rétoriky čínští představitelé nejsou tak brilantní jako jejich západní protějškové.

Zkrátka Čína se otevřela hodně, jako v minulosti, aby dosáhla národního cíle. Současně by bylo možné tvrdit, že v posledních desetiletích se Čína otevřela tak trochu příliš. Jinými slovy je snadné proniknout a destabilizovat zemi, když je v ní příliš mnoho průchodů...


Ve své knize Chybějící levice (kap. 6.9. a 6.10) jsem obrátil pozornost na váhu často také ekonomickou a organizační, ale v každém případě ideologickou, kterou Západ a USA uplatňují na organismy a kluby, které se rády tváří jako soudci a oběti. Nastal čas odmýtizovat jednou provždy nevládní organizace a různé "disidenty". Rád bych se zde omezil na jeden příklad. Uznávaní a nepodezřívatelní západní historikové definují období "mezi lety 1850 a 1950" (prakticky od opiových válek po vyhlášení Lidové republiky) jako období "Ukřižované Číny". Abychom to řekli slovy Jacquese Gerneta, "bez pochyby počet obětí nebyl v dějinách světa tak vysoký". Dobrá, a tady máme disidenta Liou Siao-po propagujícího tezi, podle kterého tragédie Číny spočívá v tom, že nepoznala období koloniální nadvlády dostatečně dlouho (a tedy nepřímo požadujícího silnější západní nátlak na vládu v Pekingu). Na Západě nikdo nemluví o skandálu kvůli uvěznění těch, kteří uvádějí v pochybnost zejména židovský holokaust, ale trhají si šaty kvůli věznění někoho, kdo by chtěl prodloužit období "Ukřižované Číny". I když je to šampion kolonialismu (a tedy i koloniálních válek) Liou Siao-po se stal nositelem Nobelovy ceny míru!

Když se vrátíme k definici, k pochopení čínského systému...

Považuji za správnou definici čínských vedoucích představitelů: Čína se nachází v prvotním stádiu socialismu, který bude trvat ještě desetiletí. Je to definice uznávající, kolik kapitalistického je v platných sociálních vztazích, ale také jak silně se země angažuje v procesu budování postkapitalistické společnosti. Musíme vzít na vědomí, že socialismus se rozvíjí prostřednictví obtížného procesu učení. Nejsou zde odpovídající kategorie jako je zrada, ani zhroucení. Nemá smysl uplatňovat tyto kategorie pro zemi a stranu, která poté, co mocně přispěla k vítězství světové antikoloniální revoluce, předkládá velmi silně k diskusi také neokolonialismus praktikovaný Západem a USA.

A o plánování?

Myslím, že plánování má v Číně významnou roli. Jistě došlo k procesu omezení státního vlastnictví, ale to stále sehrává řídící roli. Když se zeptáme proč takové omezení, jsou zde dva aspekty, které je třeba vzít v úvahu. Jeden je vnitřní a druhý mezinárodní. K těm vnitřním je třeba přiložit elementy konkurence, ukončit nezájem mas a anarchii, které se projevovaly na pracovištích. Pokud jde o mezinárodní, nelze ztratit ze zřetele technologické embargo Západu a především USA, které je proti Číně nadále uplatňováno (dlouhá je listina high tech výrobků, jejichž vývoz do velké asijské země je zakázán, zrovna tak zdůvodněný je zákaz nákupu západních high tech podniků Čínou). Toto embargo se stává mimořádně ostražitým a tlačí na vznik škod státním podnikům. V tomto smyslu je privatizace opatření pro obejítí embarga. A dodávám, že není možně směšovat čínské soukromé podniky a zahraniční soukromé podniky. Z osobní zkušenosti: v Číně jsem měl možnost mnohokrát navštívit továrny v soukromých rukách a konstatoval jsem, že jsou vyhrazena místa, kde jsou vyvěšeny fotografie členů stranických výborů, které jasně tvoří určitý druh protisíly vůči soukromému vlastnictví. Navíc tyto podniky z hlediska financování zůstávají silně závislé na státních bankách. Konečně je pravdou, že podniky ve státním vlastnictví zaznamenaly jasné snížení podílu, ale tato oblast nyní dosáhla značné efektivity. Čínské státní podniky (zvláště v oblasti energetiky, telekomunikací, dopravy a v bankovním systému) jsou schopny vést vítězný konkurenční boj na světovém trhu. To se ještě nikdy v dějinách budování postkapitalistických společností nepodařilo.


Také v tomto případě se nejedná o autoritářský systém, ale o systém více rozvinutý. Jedná se o systém ponechávající prostor soukromému podnikání, protože se řadí do politicko-strategických cílů jak střednědobých, tak dlouhodobých. Zkrátka jsou nastavena pravidla, návěstí a kontroly z hlediska naplňování národního zájmu. Kromě toho můžeme říci, že existuje také autentická věrnost soukromých podnikatelů vůči státu?

Vlastenecký cit sehrává důležitou roli. Když se v továrně dosáhnou odpovídající výsledky, pokud jde o technologickou inovaci a prolomení technologického monopolu Západu, probíhají oslavy dosaženého úspěchu a posílení ekonomické a technologické nezávislosti země. Dokonce i Číňané ze zámoří se podílejí na iniciativách vyhlášených vládou v Pekingu.

Čína by se mohla stát reálnou alternativou vůči kapitalistickému systému?

Čína buduje alternativu vůči tradičnímu světovému řádu, ve kterém Západ udržoval technologický monopol a uvěznil třetí svět do úlohy dodavatele surovin a pracovní síly za nízkou cenu a zboží s nízkým obsahem technologii. Díky skvělému technologickému a ekonomickému rozvoji Číny upadá předcházející model mezinárodní dělby práce do krize, ale populistická levice nevěnuje žádnou pozornost této gigantické transformaci, nebo jinak řečeno této velké revoluci. Populistická levice je ta (velmi přítomna v deníku, i když nepostradatelném, jako je Il Manifesto), která je připravena spustit řeky slz, pokud z Číny začnou přicházet desítky milionů hladových a zbědovaných migrantů, ale je neschopná uznat zásluhy vedení strany a země, že rozvinula skvělým způsobem ekonomiku a předešla a znemožnila tragédii zbídačených mas nucených hledat východisko únikem do emigrace za každou cenu.

Čína je více kooperativní a pacifistická než jsou západní mocnosti?

Když vedla největší protikoloniální revoluci v dějinách, přispěla Čína silně k rozpadu klasického koloniálního systému. V našich dnech, jak už jsem vysvětlil, položila na stůl problém neokolonialismu v ekonomické oblasti. Nyní musíme zvážit politický aspekt. V míře, jaké Západ připisuje sám sobě právo vojensky intervenovat v jakékoliv části světa, aniž by k tomu měl schválení RB OSN, se ve skutečnosti staví na cestu kolonialismu a imperialismu. Stojí za to nezapomínat na definici imperialismu, kterou učinil Lenin: je to systém, na jehož základě malá skupina "vyvolených národů" požaduje pro sebe právo na státní a národní nezávislost, kterou upírá druhým. Prezidenti USA mluví o své zemi jako o jediném "nepostradatelném národu", jako o národu vyvoleném bohem s úkolem vést svět. Je to popření principu rovnosti národů. A pokud se ptáme, která země bojuje více za demokratizaci mezinárodních vztahů, tak podle mého názoru se jedná o Čínu. Dříve než na politické úrovni, tak činí na úrovni ekonomické. Pokud ještě do nedávna západní mocnosti mohly nastolovat embargo s cílem vydírat celé národy, tak dnes se efektivnost těchto nátlakových nástrojů významně omezila také v důsledku ekonomického a obchodního rozvoje velké asijské země.

Jaké jsou slabé stránky systému? Jako jsou limity revoluce?

Zbavili jsme se jistoty nástupu světlých zítřků garantovaných filosofií dějin. Pokud zde máme ohromnou chybu, když vycházíme z předpokladu, že v Číně už došlo k restauraci kapitalismu, bylo by pošetilé vycházet z předpokladu, že věc socialismu definitivně zvítězila. Máme tady mezinárodní a vnitřní tlak na čínský socialismus, na změnu jeho podstaty. Pomysleme na Smlouvu o transpacifickém partnerství (Trans-Pacific Partnership), která je mnohými analytiky definována jako "ekonomické NATO" a u níž Obama dosáhl ze strany parlamentu zákonného rozšíření prezidentské pravomoci vyjednat zcela zásadní obchodní dohody s Asii a Evropou (tzv. fast track trade promotion authority), smlouvy, která vylučuje Čínu, a staví ji před následující vydírání: buď zůstane vyloučená (a bude riskovat, že ve vztahu ke světovému obchodu bude marginalizována), nebo aby se mohla zúčastnit, musí široce privatizovat průmysl ve státním vlastnictví. Je jasné, že tento imperialistický nátlak může počítat i s vnitřními silami v Číně. Zatím je ještě hodně slabá v oblasti multimédií. Ano i v tomto případě má Čína velké dlouhodobé projekty. Doufá, že dříve nebo později podkopá pozici filmového průmyslu Hollywoodu, schopného vykonávat na světové úrovni mimořádný ideologický a politický vliv. Ale prozatím soft power Číny je hodně slabý. Je nucena hrát obrannou hru. USA si myslely, že zaplaví svým materiálem i internetovou síť v Číně. Nepodařilo se, protože politické vyvlastnění buržoazie, o kterém jsem výše hovořil, umožňuje Pekingu spustit efektivní obranu národní suverenity a socialismu s čínským rysy. Západ tvrdí, že chce "demokratizaci" velké asijské země. Ve skutečnosti hodlá podněcovat plutokracii, která se již vytvořila a postupuje vpřed gigantickými kroky v USA a v Evropě.

 

Autor rozhovoru: Fabio Massimo Parenti, 20. 27. srpna 2015

Zdroj: http://domenicolosurdo.blogspot.cz/2015/08/cose-davvero-la-cina-unintervista-per.html

Překlad: Komunistický svaz mládeže

 

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://davdva.sk/
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2018 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.