Úvodní stránka arrow Přehled článků arrow Ze zahraničí arrow Berlínská zeď - třicet let poté Sunday, December 15 2019  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Berlínská zeď - třicet let poté Tisk E-mail
Úterý, 12 listopad 2019

Památné dny jsou pro novináře vděčné, zvlášť od okamžiku, kdy jejich zkoumání tolik usnadnil Google. A jak německé sdělovací prostředky takové dny milují! Jejich oblíbená data připomínají čtyři události: "Povstání" (nebo jakkoli jinak označované) východoněmeckých pracujících 17. června 1953, v období zrodu Německé demokratické republiky (NDR), vybudování Berlínské zdi 13. srpna 1961, její prolomení 9. listopadu 1989 a "sjednocení Německa" 3. října 1990. Poslední číslice zakulacených roků jsou 3, 1, 9 a 0 (nula). Přidejte (připočtěte) k poslední číslici pět let - nakonec správné kalendáře musí zaznamenávat pětadvaceti- nebo pětatřicetiletá výročí - a dostanete 8, 6, 4 a 5, takže každá dekáda (kromě dvou let) nabídne novinářům, řečníkům a politikům skvělou příležitost několik dnů nebo dokonce i týdnů dopředu připomenout, jak úděsná byla NDR, jak byla odsouzena k zániku a jak nás, ubohé Ossies (východní Němce), učinil její zánik šťastnými. 

Jedním takovým rokem jsme opět požehnáni. Nikoli sjednocením Německa, 29. výročí není kulaté. Ale 9. listopad to splňuje, Berlínská zeď už tu není 30 let, tak si musíme připravit nervy na týdny projevů, článků, vzpomínkových akcí a předváděček. Na jedné takové akci popadaly celé míle kostek domina, na jiné byly vypuštěny tisíce svítících balónků. Takové oslavy obvykle končí u Braniborské brány obrovskými ohňostroji a náruživým zpěvem celoněmecké hymny "Deutschland über alles".

Sarkastické hlasy mumlají, že jejich základní cíl formuloval už v roce 1991 ministr spravedlnosti Klaus Kinkel: "Musí být možnost delegitimizovat systém NDR, jenž sám sebe ospravedlňoval až do hořkého konce protifašistickými názory, domněle vyššími hodnotami a prohlašováním o naprostém humanismu, zatímco pod rouškou o svém marxismu-leninismu vytvářel stát v mnoha aspektech stejně nelidský a strašný, jako bylo fašistické Německo." To od muže, jehož druhý cíl pro Německo obsahoval prazvláštní, znepokojivé podtóny: "... k dokončení něčeho, co se nám už dvakrát nepodařilo dosáhnout: nalezení úlohy, ve shodě s našimi sousedy, jež odpovídá našim přáním a našemu potenciálu."

Jeho stavění fašistů a komunistů na stejnou úroveň přijala nedávno Evropská unie coby oficiální politika, obviňujíc z toho II. světovou válku a ignorujíc sebemenší zmínku, že Osvětim, Treblinka a Sachsenhausen byly osvobozeny a nacistické Německo poraženo především díky SSSR, jenž ztratil 27 milionů lidí následkem nacistické agrese.  

Proč jsou tragické dějiny 20. století tak překrucovány? A proč Německo neustává v pálení salv na potopenou loď, Německou demokratickou republiku, dokud je nad vlnami vidět jediné nezlomené ráhno? Proč ji i po třiceti letech stále okopává, stejně jako mrtvolu zemřelého tažného koně? To se pořád někdo bojí, že by ještě mohla kopat nebo kousat?

Ale sarkasmus není na místě, když si připomeneme, jak tisíce lidí v naprosté euforii proudily náhle otevřenými kontrolními průchody Berlínské zdi. Konečně mohli volně navštívit své přátele a příbuzné bez zákazů či omezení. Mohli se konečně přidat k horlivým řadám, aby obdivovali Monu Lisu, zlézali Šikmou věž, vezli se lanovkou do sanfranciského Čínského města nebo na velbloudím hřbetu k pyramidám v Gize, pokoušeli štěstí v Monaku nebo ve Vegas. Po 28 letech pocitu, že jsou zazdění, mohli spokojeně dýchat čerstvý vzduch svobodného světa. Jejich slzy radosti byly ryzí, nefalšované.

Nejbezprostředněji našli v oněch prvních opojných dnech značně hmatatelný cíl. Každá západoberlínská banka je odměnila "uvítacími penězi", stovkou marek, západních, nikoli opovrhovaných východních! Mohli je svobodně utratit za banány, jež postrádali stejně jako papáju a další, na východě vzácné či neznámé ovoce. Byly tam bary, některé otevřené dokonce až do rána, bylo tam výstavní zboží, boty, blůzy, korzety a dilda podle poslední módy, mohli obdivovat zalidněnou západoněmeckou "Pátou Avenue" Kurfürstendamm nebo osamělou, ovdovělou pandu v západoberlínské zoo. Nebo shlédnout poslední hollywoodský trhák a nakoupit knihy od Toma Clancyho (nebo Koestlera), stále nedostupné na východě, kde během pár měsíců zmizela zvadlá hesla o míru, výrobě, socialismu - a našich moudrých vůdcích - a byla nahrazována třpytivými obrázky kovbojů s marlborkami, zlatými oblouky McDonald, líbivými Volkswageny či BMW, jež předváděly sličné děvy. A především tam byly ty západní marky, uznávané po celém světě - a brzy vyžadované při každém nákupu či platbě.  

Ale běda, byly cítit předtím nečekané trny: sjednocení přineslo rychlou privatizaci, zavírání a opouštění téměř veškerého východoněmeckého průmyslu, zhoršování stavu umění, propouštění milionů lidí, vyhazování téměř všech z jakékoli formy správy, omezování "ignorantské východní" dopravy nebo temná likvidace manažerů, umlčování učitelů, profesorů, novinářů, vědců, herců a hudebníků, po tisících.

Ale zatímco většina nahrazených se smutně honila za novým zaměstnáním, byť i nevalným a nezvyklým, a další to prostě vzdali, mladší generace si hledaly nové místo ve staronovém systému, jásaly nad širokým výběrem aut, knih nebo dovolenkových a prázdninových destinací a radovaly se z ohňostrojů, dokonce třeba i z nově poznané hymny, bez lítosti nad ztrátou vadnoucí minulosti se všemi jejími nedostatky a nespravedlnostmi. A nakonec jim v tom pomáhají už tři desetiletí!

A přesto se zdá, že dnešní atmosféra, zvlášť v pěti východních státech bývalé NDR, poněkud postrádá ducha připomínané minulosti. Důvody? Mzdy stále ještě nedosáhly západoněmecké výše, pracovní doba je delší, nezaměstnanost vyšší než na Západě. Zaměstnání je na východě i na západě mnohem častěji nejisté, krátkodobé, na částečný úvazek, hůř placené. Silná německá ekonomika, založená na vývozu aut, strojů, chemikálií, slábne. Skandál u Volkswagenu a potom u většiny dalších výrobců aut, s s podváděním při silném zamořování atmosféry výfukovými plyny a shrabováním milionů, snižuje čísla exportu. A odtržení Británie s brexitem může zřejmě ostře zasáhnout exportní obchodování a oslabit celou Evropskou unii, v níž Německo stále více dominuje. V současnosti je EU také zmítána neshodami a rostoucí vzdorovitostí svých východních členů, před třiceti roky také zachráněných před ďábelskou totalitou, ale teď se stále zřetelněji obracejících doprava, od Varšavy a Budapešti po Sofii a Kyjev.

Ani za třicet let si všichni obyvatelé bývalé NDR nezvykli na omladinu v ulicích s opelichanými psy a papírovými kalíšky na dary pro charitu, koncertující houslisty žebrající ve stanicích metra o peníze s Mozartovou melodií nebo na postavy bezdomovců, v mrazivých nocích schoulených ve spacích pytlech na betonových nádražních podlahách - i když někteří z nich "ani nemusí být Němci", ale pouzí imigranti z jiných osvobozených oblastí jako Polska či Bulharska. 

Nejen soucit nebo výsledek charity. Mnozí ve východním Německu stále čekají na slibovanou "vzkvétající krajinu" a obdivuhodnou štědrost západní marky. Nejistota a pocit nespokojenosti nad "občanstvím druhé kategorie" vedou mnohé k mrzutému odmítání všech "zavedených stran" a, s přiživováním rasistickou propagandou za až příliš časté pomoci ze strany sdělovacích prostředků, u nich vyvolávají přesvědčení, že pomocí a podporou, která je jim odepřena, se plýtvá na "uprchlíky a imigranty", zvlášť islámské muslimy - jinými slovy na ty nejchudší.  

Mnozí v Německu sledovali s obavami, jak se Görlitz, jedno z nekrásnějších německých měst, po ztrátě téměř všeho svého průmyslu a velkého počtu mladých obyvatel, těsně přiblížil ke zvolení ultrapravicového xenofoba z Alternativy pro Německo (AfD) za starostu. 1. září získala AfD mocné druhé místo ve dvou z pěti východoněmeckých států, Sasku a Braniborsku. Za dva týdny se o totéž pokusí v Durynsku, kde její šéf chrlí, téměř doslovně, citáty fanatických nacistických vůdců 30. let minulého století.  

Takové rozhořčení vyjadřují nejen v předvolebních stáncích, ale i v násilí fanatičtí neo-nacističtí samotáři nebo sítě, často tolerovaní nebo dokonce podporovaní ustrašenými starosty malých měst, sympatizanty v policejních uniformách, soudcovských talárech či v parlamentních oblecích a kravatách. Většina útoků míří proti těm "jiným" muslimům, ale v německých ulicích se už zase objevuje také antisemitismus. V Halle, ve východoněmeckém Sasku-Anhaltsku, byla během obřadů Yom Kippur napadena synagoga a v blízkém tureckém krámku byl zabit muž. A ve všech legislativách německých států, východních i západních, má politickou základnu nenávist.

Pád Zdi a následný zánik NDR měly další následky. Poprvé od roku 1945 se Němci v uniformě zapojili do vojenské bitvy, navzdory OSN a mezinárodnímu právu. Stíhačky Tornado vypálily rakety NATO proti Srbsku, zemi, již Německo brutálně napadlo v obou světových válkách. Po tomto historickém průlomu následovalo rozmístění vojáků a pilotů v Afghánistánu a Mali a námořníků ve Středozemním moři.

Přinejmenším znepokojivá jsou cvičení kolem severního Ruska. Vloni to bylo "Trident Juncture 2018" s 50 000 vojáky z 29 zemí, se 150 letouny a 60 loďmi v Norsku a v arktických vodách, největší manévry NATO od konce studené války.  

Příští jaro to bude "Defender 2020" s 37 000 americkými vojáky; 20 000 jich připluje z USA, aby se připojili k 17 tisícům již umístěným v Evropě a s Německem sloužícím coby stěžejní bod "přepravních podpůrných středisek", pomáhajících je přepravovat na východ. Německo kromě vyslání svých vlastních vojáků, vysokých důstojníků a zbraní vydá miliardové sumy k zaručení, že dálnice, železnice a vodní kanály vydrží rychlou přepravu stotřicetitunových tanků, děl a dalších moderních zbraní na východ do Estonska, Lotyšska, Litvy a Polska - nebezpečně blízko ruské druhé metropole, St. Petersburgu.

Novinářská vzpomínková agilnost se jaksi jen vzácně vrací o 85 let zpátky, kdy Hitlerova moderní dálniční síť sloužila značně podobnému účelu. Nebo o pět let později, když německé jednotky držely v ledovém obležení Leningrad, St. Petersburg, kde vyhladověním a zmrznutím zahynulo přes milion civilistů. Ale dnešní manévry, jak generálporučík Christopher G. Cavoli ujistil tisk, jsou míněny nevinně, jen "aby postrašily možné nepřátele".  

Mezi těmi, kteří v roce 1989 jásali nad prolomením Zdi, i když zdaleka ne tak veřejně, byli giganti jako Bayer, BASF, Siemens a finanční magnáti jako Deutsche Bank. Ti všichni byli kdysi z východního Německa vyhozeni. Teď se konečně mohli vrátit, do starých pozic a k novým zdrojům tučných zisků. NDR, stejně jako její východní velké i malé sestry, po čtyřicet let sloužila coby částečná bariéra vůči další expanzi, základní motivaci gigantů v I. světové válce a po vybudování nacistické vlády ke II. světové válce, kde vydělali miliardy díky vražedné otrocké práci. Po roce 1990 bylo možné cestu na východ, stejně jako dálnice, opět rozšiřovat, uhlazovat a zbavit obstrukcí.  

Tentokrát samozřejmě němečtí giganti museli přijmout, že jsou slabšími partnery svých transatlantických zachránců, partnerů a občas i rivalů. Ale jejich cíle se nelišily, spojili se, když se to zdálo výhodné. Symbolickým bylo sloučení firem Monsanto a Bayer, dvou firem provinivších se válečnými zločiny, jež se spojily, aby donutily světové zemědělce nakupovat  jejich monokulturní osivo a trávit invazivní plevel, motýly - a lidi.

Mohly se tak doširoka otevřít dveře sesterským monopolům, kterých stále na počet ubývalo, ale získávaly stále víc miliard dolarů a eur, téměř bez překážek vůči jejich lukrativnímu úsilí mrzačit a otravovat svět, od Sacklers (rodina vlastnící farmaceutickou firmu Purdue Pharma; pozn. překl.) s jejich opiáty, až po magnáty produkce nealko- slazených nápojů s jejich diabetickým, obezitu způsobujícím občerstvením a elektronickými podmaniteli mysli, teď získávajícími stále tužší kontrolu nad našimi každodenními potřebami a nejosobnějšími myšlenkami. Jiní tlačili k ničení oceánů, souostroví, ledovců a ledových čapek a veškerého nádherného bohatství a krásy, jež nám dala (matka) Příroda, od drobných, nádherných žabek a brouků až po savanské nosorožce a horské gorily, od jemných orchidejí a exotických kaktusů po obří sekvoje a tropické deštné pralesy.  

Zdaleka nejnebezpečnější byly firmy jako Krupp s jeho ponorkami, Rheinmetall s tanky, BAE s válečnými letouny a Heckler-Koch s útočnými puškami, všechny chvástající se déle než staletými krvavými zkušenostmi, jež se spojily s (americkými; pozn. překl.) Lockheed Martin, Northrup Grumman a Boeing, aby se radovaly z miliard, jimiž byly odměněny dlouho po pádu Zdi. A když už to vše bylo vyrobeno, dožadovaly se, aby to bylo použito - a nahrazeno, ať už inzulínovými injekčními stříkačkami nebo řízenými raketovými střelami.  

Ano, vzpomínky k tomuhle památnému dnu jsou pestrá směsice. Něco bylo získáno, něco ztraceno při památných událostech před třiceti roky. A co budoucnost?

Největší německá strana, Křesťansko-demokratická unie (a její bavorská sestra CSU), značně ztrácející na popularitě, je zaneprázdněna hledáním nástupce své dlouhodobé šéfky Angely Merkelové, a některé síly ve straně ji chtějí tlačit víc doprava, dokonce i k těsnějším vazbám s AfD. Její koaliční partner SPD, decimovaná ve volbách i na členech, je plně zaměstnaná výběrem dvou nových předáků, muže a ženy, kteří by ji mohli uchránit od totálního pádu. O stranický ortel na prosincovém sjezdu se uchází sedm dvojic, a pár z nich je vnímáno něco jako příklon k levici, ať už ze zásady nebo z pragmatických důvodů.  

Zelení, značně úspěšní u voličů, ale uvnitř nejistí, jako vždy mezi levicově znějícími postoji o ochraně prostředí, ale už s menším zájmem o pracující nebo o prosazování mezinárodního uvolňování místo konfrontace s Ruskem. Také oni si musí brzy vybrat, kdo je povede; rezolutní stranický pravičák doufá, že se vrátí.  

Die Linke, Levice, jediná trvale odmítající veškeré zahraniční zapojení a hájící práva pracujících, utrpěla ničivé porážky a silně ztratila důvěru ve své hlavní baště, východním Německu, kde je až příliš často vnímána coby "prorežimní strana". Ve zdánlivém rozporu doufá v příznivé hlasování 26. října, ve skutečné vítězství, v Duryňsku, kde je v průzkumech nejsilnější, téměř se třiceti procenty a tím daleko vpředu k sestavení vlády.

Die Linke teď plánuje celonárodní strategickou konferenci v Kasselu na 29. únor - 1. březen. Vyzvala všechny členy, aby předložili nápady, jak se zvednout ze současných nízkých osmi procent v celonárodních průzkumech, jak se spojit nebo jak vézt kampaně k mobilizaci proti rachotícím tankům a stoupajícím nájmům, proti rasistickým útokům a ekologické katastrofě, jak získat někdejší příznivce i mnohem širší část obyvatelstva, aniž by se vzdala svého základního cíle, nikoli "záchrany tohoto systému", ale dosažení socialismu. To určitě obsáhne i vážná poučení z minulosti, ze všech, nejen z oné dramatické události a epizody před třiceti lety.  

Berlin Bulletin č. 167, 11. října 2019

Victor Grossman (překlad VS)

 

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://davdva.sk/
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2019 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.