Boj o pravdu

Podrobnosti

Vytvořeno 22. 9. 2006

Twitter

Před několika dny uspořádala naše základní organizace strany promítání starší československo-sovětské válečné epopeje „Boj o Moskvu“ . Někteří z Vás si jej možná ještě pamatují, ale pro nás mladší byl premiérou. Nechci však psát recenzi tohoto rozsáhlého díla, spíše se míním zamyslet nad některými historickými souvislostmi, o kterých pojednával a o kterých jsme v současnosti zvyklí slýchat nepříliš objektivní výklady, neustále opakované, vtloukané do hlav školních dětí a snad proto již širší veřejností přijímané jako zcela pravdivé. Právě proto bylo toto promítání velmi prospěšné, neboť ukázalo epochu druhé světové války v jiném světle, než je dnes běžné a pro současnou politickou garnituru vhodné.

Jinými slovy, mluví-li se dnes o druhé světové válce, pak se připomínají především boje Američanů a Britů s Rommelovým sborem v Africe, vylodění spojenců v Normandii, bitva v Ardenách… Televize nám nabízí řadu dokumentárních filmů, na pultech knižních obchodů pak nalezneme řadu knih na toto téma, na kterých je velmi zarážející, že mají tendenci glorifikovat nacistická vojska, nejen wehrmacht, ale i jednotky SS. V každém případě druhá světová válka je v tomto podání záležitostí boje, který vedl „demokratický“ západní svět s hitlerovským Německem. Hovoří-li se pak o válce na východě, je nám předkládána jen jako okrajová záležitost anebo, což je rovněž časté, jako „souboj“ dvou diktátorů, Hitlera a Stalina. To je samozřejmě výklad, který hrubě odporuje historickým skutečnostem. Sovětský svaz je v tomto podání líčen jako říše zla, která jen shodou historických okolností stála na straně „skutečných“ bojovníků za demokracii, nezapomíná se neustále zdůrazňovat sovětsko-německý pakt o neútočení jako důkaz velké spřízněnosti obou režimů a konečně i neschopnost Sovětského svazu dosáhnout rozhodných úspěchů bez anglo-amerických dodávek.

Jaká tedy byla skutečnost?
Často zmiňovaný sovětsko-německý pakt byl jen dílem politické prozíravosti, kdy se západní státy snažily vmanévrovat Německo do války se Sovětským svazem, který pokládaly za hlavního protivníka, a Sovětský svaz musel této politice čelit. To jakým způsobem obětovala Anglie a Francie v Mnichově Hitlerově rozpínavosti československé pohraničí a posléze i zbytek Československa je nezvratný důkaz toho, že jej chtěli použít jako prostředku k oslabení a zničení Sovětského svazu. Teprve v okamžiku, kdy se jim to zjevně nezdařilo, stalo se Německo místo vhodného nástroje nebezpečným nepřítelem.

Uzavření paktu o neútočení však neznamenalo, že by v Sovětském svazu došlo k podcenění německého nebezpečí. Naopak. Koncem třicátých let došlo k přijetí rozsáhlých plánů modernizace armády a námořnictva, byly vyvíjeny nové typy zbraní, stavěny nové lodě. Diskutovalo se také o tom, jak bude příští válka probíhat. Kritici se často vysmívají tomu, že v sovětském vedení stále přežívala myšlenka na formování velkých jezdeckých armád, kterou reprezentoval především legendární maršál Buďonnyj a v některých okamžicích se k ní přikláněl i Stalin. Nesmíme však zapomínat na to, že podobné diskuse byly vedeny ve většině států Evropy.

V Sovětském svazu existoval tedy směr, který se přikláněl k osvědčeným zkušenostem z občanské války, stejně jako třeba ve Francii převládaly zkušenosti z první světové války, vedoucí k výstavbě rozsáhlých opevnění Maginotovy linie, která se však později ukázala být neúčinnou. Myšlenku nahrazení jezdectva pohyblivou armádou složenou z tanků a motorizované pěchoty reprezentoval především maršál Tuchačevský, který byl nějaký čas náměstkem lidového komisaře obrany. Známým se stal již během občanské války a patřil k prvním pěti generálům, kteří byli v roce 1935 jmenováni maršály potom, co byla tato hodnost zřízena. Jakkoliv se později jeho názory potvrdily, je neoddiskutovatelnou skutečností, že Tuchačevský platil mezi sovětskou generalitou za obdivovatele Německa, kde se také z větší části inspiroval. Měl rozsáhlé styky se zahraničními důstojníky a ačkoliv se dnes tvrdí, že za jeho sesazením a popravou v roce 1937 byly intriky jeho odpůrců nebo přímo Stalina, je celá věc do dnešních dnů zahalena tajemstvím a slouží spíše politické propagandě.

Další často opakovaný propagandistický nesmysl je tvrzení o Stalinově neschopnosti řídit Sovětský svaz v době války. Stalin rozhodně nebyl zvláštním stratégem, většina sovětských velitelů jej značně převyšovala, ale měl nesporně vynikající zásluhy na organizaci sovětské výroby, dosud nevídaného stěhování sovětského průmyslu z ohrožených oblastí do týlu. Je si dobré uvědomit, že uznávaní sovětští velitelé jako Žukov, Vasilevský nebo Timošenko později ve svých pamětech hodnotili Stalina velmi kladně, ačkoliv tyto knihy vyšly až v Chruščovově éře, který byl po Stalinově smrti jeho velkým kritikem, ačkoliv sám během války zastával v sovětském vedení spíše značně okrajové funkce.

Asi zde nemá cenu polemizovat se všemi nesmysly, se kterými se dnes a denně setkáváme, mluví-li se o druhé světové válce. Tímto článkem jsem jen chtěl říci, že až se zase bude mluvit o tom jak vítězství nad nacismem vybojovali Američané a Britové na západní frontě, pak si uvědomme skutečnost, že v některých fázích války bylo až devět desetin německé armády na východě. Zkrátka o osudu světa a výsledku druhé světové války se rozhodovalo především pod Moskvou, u Leningradu, Stalingradu a na dalších místech, kudy sovětská armáda prošla na své vítězné cestě do Berlína.

Na tyto skutečnosti nesmíme nikdy zapomenout!
Daniel Rovný

• < Předchozí
• Další >