Úvodní stránka Wednesday, April 08 2020  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Po 20 letech od pádu minulého režimu již znovu platí že jsme my (dole) a oni (nahoře) Tisk E-mail
Neděle, 06 prosinec 2009

clock.jpgKdyž na podzim před 20 lety padaly postupně režimy ve státech východní Evropy, většina občanů i u nás očekávala změny s velkými nadějemi. Komunisté i u nás tehdy dorazili na konečnou. ?Jejich vláda u nás za sebou zanechala ve velmi špatném stavu životní prostředí, ale také zanedbané školství a zastaralé zdravotnictví, zastaralé silnice a železnice, nevýkonný výzkum i průmysl. Střední délka života u nás byla o 6-8 let kratší oproti vyspělým zemím. Z tisíce sebevražd spáchaných denně ve světě jich připadlo na Československo rovných deset, z toho jedna na Prahu. Země již vyvážela i starý papír, špony, dřevní hmotu, chmel nebo kaolín. Ve společnosti narůstalo pnutí a obecná nespokojenost s poměry a to i mezi řadovými komunisty. Společenská změna doslova visela ve vzduchu, čekalo se jen kdy a jak začne.? (viz. Slavomír Ravik, Kronika polistopadového vývoje: listopad 1989-leden 1994, str. 103).

 ČSSR ? socialistické Švýcarsko? Na druhou stranu i socialistické Československo bylo řazeno mezinárodními organizacemi mezi průmyslově vyspělé státy. Bývalý prezident SSSR a nositel Nobelovy ceny za mír M. Gorbačov dokonce řadil Československo mezi 5 nejvyspělejších zemí světa. Možná ovšem myslel východní blok. Skutečností ale bylo že i za tzv. totality se na konkurenčně velmi náročných západních trzích  uplatňovaly úspěšně naše produkty. Dobrý zvuk ve světě mělo české pivo, sklo a porcelán, vyváželi jsme i na západ mimo jiné kvalitní obuv, textil nebo zemědělské stroje či nákladní auta a vojenskou techniku. Rozvoj země však dusila nejrůznější omezení v podobě cenzury, nemožnosti volně cestovat na západ, svobodně publikovat, podnikat nebo studovat cizí jazyky. Často byl nedostatek i běžného zboží (viz nápis na jednom WC koncem 80. let v Praze ? ?s přestavbou je asi zádrhel, když už chybí i papír na pr?). Na druhou stranu u nás nebylo nezaměstnaných, jelikož byla povinnost pracovat ze zákona, většina lidí mohla poměrně levně bydlet, bylo bezplatné školství i zdravotnictví na poměrně dobré úrovni své doby a měli jsme u nás do značné míry i potravinovou soběstačnost. Náš průmysl byl oproti vyspělým západním zemím technologicky zaostalý (např. na stejný výrobek potřeboval náš průmysl 2-3X více energií), byla zde i nízká úroveň a nabídka služeb a zboží, mnohé položky byly dlouhodobě nedostatkové např. existovaly pořadníky na jízdní kola či osobní auta. ? Ale nutno uvést, že u nás v 80. letech byla relativně rozvinutá síť pevných telefonních linek, běžnou součástí vybavení domácnosti byl rozhlasový přijímač a televize a byli jsme prakticky jediným socialistickým státem, který udržel osobní automobil na trhu jako komoditu finančně relativně dostupnou.? (viz. Stanislav Holubec, Výměna elit ? sociologické aspekty tzv. sametové revoluce, str. 2-3).

 Lidé však byli velmi nespokojeni i s tím, kdo jim vládne. Politiky nazývali jako papaláše či rudou šlechtu, která něco jiného káže a něco jiného koná (legitimita mnohých z nich se opírala jen o sovětské tanky z roku 1968, nikoliv o veřejnou podporu). Po dubnu 1969 se v KSČ zformovalo jádro, které s malými obměnami vládlo zemi 20 příštích let. S tak zakonzervovaným stavem nesouhlasili již od 70. let mnozí a to nejen řadoví členové strany. V období normalizace vládla jen stejná skupinka funkcionářů a zbytnělý aparát, jehož často hlavní činností bylo neplodné schůzování a stavění si svých sídel v okresních městech tzv. ?Kremly?, okresní a krajské sekretariáty. Veřejnost dávala ironické názvy i dalším typickým stavbám té doby, např. obchodním domům či Priorům (viz. Svěrákův film Kolja ? ?Co to bude až to bude? ? ?My tomu říkáme KOKOS.? ?KOKOS?? ?KOKOS ? komunistický kostel?). Tehdejší papaláši měli přístup k lepšímu zboží i službám, požívali různé výhody, ale pracovní výkon těmto výhodám mnohdy skutečně neodpovídal. Ani dnes v tomto směru na tom nejsme také nijak dobře ? veřejnost politikům z větší části nedůvěřuje, kritizuje nejen jejich všemožné výhody, ale i pracovní výkonnost a schopnost vcítit se do problémů ?těch dole?.  Proto v roce 1989 přivítalo změny i mnoho řadových komunistů. Ostatně podle různých sociologických ukazatelů tvořili členové KSČ asi 75% účastníků demonstrací na konci roku 1989 u nás.

 Zajímavá fakta prezentuje historik Jan Měchýř v dnes bohužel neprávem opomíjené knize Velký převrat či snad revoluce sametová? Vyslovuje zde názor, že změnu v roce 1989 nezpůsobila ani ekonomická či přímo hmotná nouze národa, ale ani potlačování občanských práv a demokracie, ale tzv. duch normalizace. Tedy téměř úplná nehybnost systému, nejen ve vedení státu, ale i v ekonomice, kultuře, architektuře atd.  Autor ale uvádí, že ?vzdor všem nedostatkům v oblasti hospodářství zůstávala ČSSR mezi všemi zeměmi ?socialistického tábora? jakýmsi socialistickým ?Švýcarskem?, zemí s nejvyšším životním standardem. Sametová revoluce tak nebyla vzpourou proti socialismu, ale proti deptající únavě a pocitu marnosti jakéhokoliv snažení.? (viz. Jan Měchýř, Velký převrat či snad revoluce sametová, str. 33-44).

Autor vyvrací na několika příkladech i časté tvrzení, že stát řídil ekonomiku centrálně a neexistovalo byť v omezené míře tržní hospodářství, často na místní, okresní úrovni. ?Socialismus nezajistil lidem dostatek žádného zboží, o kvalitě nemluvě, ale pokud se zboží sehnalo bylo levné či cenově dostupné, včetně aut. Socialismus nezajistil slušné bydlení a dostatek bytů. Kdo ovšem bydlel, ten bydlel neuvěřitelně levně, včetně poplatků za teplo, světlo, vodu?. Mezi toto řadí i tzv. bezplatný zdravotnický systém, který občanům garantoval, že ani v případě nákladné léčby nebudou muset prodávat svůj majetek či jeho části. Například toto cenilo mnoho občanů výše než svobodu projevu.? Také proto byl vztah občanů k režimu velmi nejednoznačný, což ilustrují i sociologické průzkumy z konce 80.let (tamtéž, str. 43-44).

Problémy v tehdejším hospodářství a to problémy hluboké a palčivé připouštěli i vysoce postavení a vlivní lidé držící moc. Jak uvádí první polistopadový a zároveň dodnes také asi nejschopnější a nejkompetentnější ministr obrany Miroslav Vacek ve vzpomínkové knize Proč bych měl mlčet. Ekonomická krize režimu se projevovala i v krácení prostředků vynakládaných na obranu. ?Úkol Rady obrany státu zněl: snížit počty armády, vytvořit stavební jednotky armády v počtu 20 tisíc vojáků, zkrátit vojenskou službu na 18 měsíců, zapracovat dvojí snížení nákladů na obranu. Byl to pronikavý signál o tom, že ekonomiky socialistických států si stojí více než špatně.? (viz. Miroslav Vacek, Proč bych měl mlčet, str. 22-24). Režim se na konci 80. let především ekonomicky vyčerpal a když se k tomu přidalo přestárlé a rigidní vedení státu, neschopno změn, byla tehdejší pro mnohé až nečekaně rychlá změna a pád systému vlastně vysvobozením.

 Nezačalo to špatně, ale potom je to jaksi zvrtlo

            Jak jsme na tom dnes, po 20 letech od tzv. ?sametu? Máme politiky, za které se nemusíme stydět? Naplnily se sliby o tom, že v životní úrovni dohoníme vyspělé země? Že se k sobě navzájem budeme lépe chovat? Že zmizí hluboký příkop mezi horní privilegovanou vrstvou a řadovými občany? Kam zmizel majetek bývalých podniků místního hospodářství, bytových družstev, bývalé KSČ a SSM, byl privatizován průhledně a slouží účelům ke kterým měl být určen např. mládeži a veřejným službám nebo spíše a častěji spekulantům všeho druhu? Do jaké míry se naplnily tehdejší sliby a ideály? Máme dnes sice svobodu slova, můžeme cestovat téměř bez omezení (kdo na to má), máme dnes bohatý výběr zboží i služeb. V tomto směru jsme na tom asi lépe. Ovšem na druhou stranu máme stovky opuštěných a zchátralých průmyslových podniků a areálů zkrachovalých výrobních družstev. Naše města jsou opravenější, barevnější, hyzdí je ale často nejen nevkusné moderní budovy, ale i satelitní vilkové čtvrtě na okrajích, na okraji každého města najdeme i nevzhledné krabice různých supermarketů nulové architektonické hodnoty. Dnes v době hospodářské krize se navíc ukázalo v plné nahotě, že systém tržního hospodářství není zárukou všeobecné prosperity, ale má i mnoho negativ v podobě korupce, plýtvání státními prostředky v předražených veřejných zakázkách (viz nedávné srovnání nákladů na stavbu kilometru dálnice u nás a v Německu), v podobě nezaměstnanosti (není vyjímkou, že i středoškolsky vzdělaný člověk s několika různými pracovními zkušenostmi hledá práci i mnoho měsíců či několik let) a rostoucích sociálních rozdílů (podle sociologických průzkumů jsou Češi velmi rovnostářského smýšlení i dnes a nemají přirozeně rádi příliš velké a navíc neopodstatněné sociální rozdíly např. mezi skutečně běžným platem živnostníka, obchodníka či zaměstnance a politiky či manažery zejména firem či podniků, kterým se nedaří a musí propouštět, tyto sociální rozdíly vnímají občané velmi citlivě ? zvláště tzv. zlaté padáky pro manažery neúspěšných firem i státních či polostátních podniků).

 Šikanu různých důvěrníků a fízlů donášejících na příslušná místa i citlivé osobní informace, pak vystřídala neméně nepříjemná zvůle různých pánů domácích šikanujících nájemníky, vliv vtíravé a všudypřítomné reklamy  nebo různých lichvářů a  podvodníků. Prosadil se u nás dvojí metr v posuzování minulosti osob ? bývalý komunista v čele vlády nevadí ani stejná minulost nového českého eurokomisaře či bývalých členů vlády, mnozí bývalí řadoví komunisté jsou naproti tomu i dnes šikanováni v přístupu k veřejným funkcím či v profesní kariéře. I historie se vykládá často velmi tendenčně, např. se zcela uměle a nepravdivě snižuje význam východní fronty ve 2. sv. válce. Patrné je to i na oceňování našich účastníků odboje, kolik z vyznamenaných za odboj bylo oceněno z řad těch co se účastnili války na východní frontě ve srovnání s frontou západní? Mezilidské vztahy podle většiny lidí nejsou lepší než dříve (viz. rekordní rozvodovost, vztah zejména mladší generace ke starým lidem a jejich úcta k stáří obecně), prosadil se u nás individualismus v podobě naplňování vlastních hmotných potřeb, o druhé, sociálně slabé i jinak potřebné se většinou nestaráme nebo starost přenecháme různým sbírkám, nadacím nebo prostě státu ať se postará on (viz. počet výherních hracích automatů u nás, objem prostředků utrácených za nejrůznější sázkové hry apod.).  Drobní obchodníci a živnostníci mnohdy nestačí čelit konkurenci velkých nadnárodních řetězců a dotovanému zboží (mnozí z nich nemají prakticky žádnou šanci vyhovět diskriminačním podmínkám velkých obchodních řetězců a své zboží prodávat právě u nich).  Naprosto neodpovědně se u nás ničí i kvalitní orná půda ve prospěch často zbytečných a kontroverzních staveb. Podle statistických údajů zveřejněných na rozhlasové stanici Radiožurnál dne 13.11.2009  u nás v posledních letech  denně ubývá asi 11 hektarů zemědělské půdy denně !!! Golfovým hřištím nebo vilám těch bohatých často musí padnout za oběť kus cenné přírody. Příkladem budiž stavby tzv. úspěšných podnikatelů jako je pan Bakala či umělců jako je Lucie Bílá a mnozí další.

Naše zdravotnictví je dlouhodobě podfinancováno, mzdy středního zdravotního personálu neodpovídají náročnosti a důležitosti této práce. To samé může platit o mnoha dalších oborech ? školství, sociální sféra, kultura.  Mnozí odborníci a kapacity ve svém oboru jako prof. Pavel Klener navíc uvádějí, že náš stát za 20 let nedokázal vytvořit jasnou koncepci zdravotního systému u nás, včetně jeho financování. Zdraví se naopak stalo příležitostí pro kšeftování mezi dealery farmaceutických firem a lékaři. Také systém prevence zůstává stranou, dlouhodobě kriticky podfinancované zůstávají zejména oddělení LDN a psychiatrické léčebny. Ani lázeňské péče dnes není dostupná všem kdo by ji skutečně potřebovali. Mnozí lékaři již mnoho let upozorňují na časovanou bombu v podobě rychle rostoucího počtu diabetických onemocnění nebo na nedostatek dentistů.  Ani v tomto směru se však nepřipravil dodnes jasný plán, kterak negativním trendům účinně čelit.

Pro mladé rodiny se stal luxusem často i obyčejný byt v paneláku, pro řadu z nich pak dosažitelný jen za cenu zadlužení na mnoho let dopředu. Stát nedokázal vytvořit ani koncepci sociální bydlení. Projevuje se i nedostatek zejména jeslí, ale nezřídka taky mateřských škol. Přínosem po roce 1990 jsou naopak některé soukromé školy nebo školy církevní nejen co se týká různorodosti v nabídce školských zařízení ale i co do jejich dobré úrovně výuky. 

Veřejný prostor i sdělovací prostředky ovládla bulvarizace, mnoho zpráv je ve stylu  laciných senzací. Nejčtenějšími novinami je bulvární Blesk, nejsledovanější televizí bulvární TV NOVA. Ještě nedávno byly na pokraji konce vydávání i Literární noviny, které zachránilo až napojení na kruhy blízké ČSSD. V době totality tolik odvážný Mladý svět nepřežil konkurenční boj a dnes ho již nemáme možnost zakoupit a přečíst si v něm něco zajímavého. Na druhou stranu vychází u nás ročně stovky či tisíce kvalitních titulů, jejichž náklad však nepřesahuje několik málo tisíc kusů, často jen několik set kusů a i ty je mnohdy těžké prodat. I veřejnoprávní rozhlas a televize často přistupují na prezentování zpráv ve stylu bulváru a to vše v honbě za sledovaností. Kvantita na úkor kvality je i zde denní realitou. Nikomu by asi příliš nevadilo, kdyby státní televize část dne nevysílala vůbec.

 Z disidenta papalášemŽijeme dnes ve společnosti, kde si někteří lidé myslí, že za peníze si mohou koupit úplně vše ? třeba vysokoškolský titul nebo beztrestnost u soudu v případě spáchání kriminálního činu. Na druhou stranu je dnes u nás běžné, že člověk třeba také nemusí dostat za odvedenou práci mzdu, jelikož podnik zkrachuje a může se tak ocitnou náhle na dlažbě i s celou rodinou.  O tom jaká má práva občan zasahovat do veřejných záležitostí zásadního významu pak dobře ukazují dva příklady ? když se u nás plánovala výstavba amerického radaru, měli o tom rozhodovat výhradně politici, nikoliv občané v referendu. Stejně jako u Lisabonské smlouvy, k ní se občané také nemohli vyjádřit. Její obsah pak řádně neznají ani mnozí naši politici. Navíc kvalitní informace o různých společenských a mezinárodních záležitostech už dnes stejně jako dříve musíme hledat v zahraničních zdrojích. V našem tisku většinou nenajdeme kvalitní zahraničně politické nebo ekonomické analýzy na úrovni. Také srovnání dnešních a bývalých politiků je velmi zajímavé ? zatímco dřívější papaláš si většinou vystačil se starší vilkou, zahraničním automobilem a přístupem k lepšímu zboží a zdravotní péči v SANOPSU, dnešní papaláši by se takovým výhodám jen vysmáli, jejich nároky na životní úroveň jsou větší. (viz Stanislav Holubec, Výměna elit, str. 20-21). Toto potvrzuje ve svých pamětech i poslední předlistopadový generální tajemník KSČ Miloš Jakeš (viz. M. Jakeš, Dva roky generálním tajemníkem, str. 128 ? 132).

Dnešní politikové, zvláště ti co setrvají ve funkci více volebních období skutečně mohou zbohatnout či velmi zbohatnout. Což je vidět v různých neopodstatněných příplatcích, výhodách a imunitách. Politiku dnes navíc většina lidí nevnímá jako vysoce společensky důležitou či prestižní veřejnou činnost kam mají přístup jen opravdu ti nejschopnější z nejschopnějších. Což je vidět na tom, že mnozí setrvávají v politice již i více než celé desetiletí a opouštět se jim ji nechce, jelikož návrat k původní profesi by znamenal opuštění světa vysokých a jistých příjmů a výhod pro sebe a často i rodinu a okruh známých. Tento stav v mnohém připomíná právě normalizaci a jen drobnou, často pouze kosmetickou obměnu kádrů. I dnes mnozí se samozřejmostí prosadí do vysoké funkce blízké osoby bez ohledu ne schopnosti: ukázkovými příklady jsou Topolánek ? Talmanová, Bursík ? Jacques.

Velmi zajímavě pak poměry v politice popisuje člověk, který se v ní pohyboval již před rokem 1990 a pohybuje se v ní dodnes, dlouholetý respektovaný předseda kontrolního výboru zastupitelstva hl. města Prahy František Hoffman v knize Docela obyčejní lidé? Popisuje svoji zkušenost se zákulisními praktikami při obsazování funkcí ve vedení hlavního města a podává důkazy  o tom, že do nich usedají ne ti nadprůměrně schopní, ale spíše ti co většině ostatních nejméně vadí nebo ti co ovládají zákulisní tahy (viz. F. Hoffman, Docela obyčejní lidé?, str. 263-273). Jestliže prototyp předlistopadového papaláše ztělesňoval příkladně Miroslav Štěpán, paradoxně dnes může sloužit jako příklad toho soudobého člověk z disentu Alexandr Vondra, např. svým postojem ve věci plánované radarové základny USA u nás. Byl by jistě veřejností vypískán stejně jako Štěpán při promluvě k dělníkům v ČKD 23.11.1989. Vondra však ani nenašel odvahu veřejně odpůrce radaru na veřejnosti oslovit. Dokázal ovšem, že pro něj není problém současně zastávat hned několik politických funkcí.

Také mnoho politiků i na regionální úrovni se zapletlo do řady kauz, kontroverzních rozhodnutí, zejména při zneužití veřejných prostředků pro soukromé účely nebo při přidělování zakázek. Široce byl prezentován jako příklad přístup stavebních firem k městským zakázkám v Brně. A propracovaný systém provizí za udělenou zakázku. (viz. Literární noviny, 8.9.2008, str.8). Tato praxe funguje i v městech menších ? známá je i kauza Třebíč a tamní realitní společnosti a pro město nevýhodný prodej pozemků.

 Cenzura ideologická dříve, cenzura ekonomická nyníŘíkávalo se dříve, že se u nás vládne tzv. z Moskvy, kde padají rozhodnutí a naši mocipáni je pak poslušně vykonávají. Je smutnou ironií, že to samé se dnes dá říci opět, jen Moskvu vyměnit za Brusel či jinou západní metropoli. Moc národních vlád v době globalizace klesá a naopak se posiluje role velkých nadnárodních společností, ostatně i u nás má obrovský vliv třeba společnost ČEZ a to nejen na naši ekonomiku.  Musíme také přiznat, že nebýt zatím štědrých dotačních programů z EU neměli bychom tolik opravených silnic, vybudovaných cyklostezek nebo opravených paneláků na sídlištích. Nutno dodat, že toto by nebylo ani bez práce levných zahraničních dělníků, kteří dnes u nás často na černo pracují právě na stavbách. Můžeme být pak na takové stavby hrdi nebo se spíše stydět? Za minulého režimu dávali lidem sílu v boji proti byrokracii, hlouposti tehdejších mocipánů často i písničkáři. Svobodně tepali zlořády doby, poukazovali na byrokracii, omezování svobody, cenzuru či nedostatek zboží. Osobnosti jako Nohavica, Dobeš, Paleček a Janík, Merta, Dědeček, Jahelka a mnozí další měli dar pojmenovat absurdity doby pravým jménem. Dnes nám toto citelně schází. Písničkáři se aby přežili v nové době dali většinou na cestu komerce, ti co to nedokázali jednoduše skončili. I u našich písničkářů jako i v mnoha jiných oborech jakoby přímo ukázkově platilo, že cenzuru ideologickou v podstatě nahradila cenzura ekonomická.

Velmi zajímavou výpovědí je ta od Pavla Dobeše o dnes hojně rozšířeném mínění o cenzuře právě ve folkové hudbě. Velmi zajímavá je jeho výpověď o koncertování před rokem 1989 z loni vydané knihy Vladimíra Vlasáka Folkaři: ?Pokud člověk nebral honorář, tak měl právo vystoupit kdekoli, záleželo jen na pořadateli a jeho odvaze obhájit společenský význam akce. Tímto tvrzením bych chtěl zrušit jeden mýtus o zákazu hraní. Nic takového neexistovalo! Nebylo to ani prakticky ani teoreticky možné! Mohl jsem vystupovat kdekoli, kam mě pozvali, ale své příjmy jsem musel prokazovat zaměstnáním. Nejlépe dělnickým, protože dělník nemůže být nepřítelem dělnické třídy. Tenkrát se člověk nemohl pohybovat bez zaměstnání, každý musel mít razítko zaměstnavatele.? (V. Vlasák, Folkaři, str. 132).       O tom co zbylo z ideálů roku 1989 svědčí i příklad jedné z ikon té doby, Karla Kryla, který předpověděl již brzy po převratu mnoho problémů, které přijdou a ty pak opravdu většinou přišly. Snad právě proto se dnes téměř nikde nehrají jeho songy ani se na něj příliš nevzpomíná. I toto o mnohém vypovídá. Kryl už zase vadí a to i když je 15 let po smrti.

Do kategorie dlouhodobě neřešených, ale zároveň závažných problémů patří i vztah církví se státem, romská problematika, provozování a podpora veřejné dopravy, rozvoj zelené energetiky, velmi kritická dopravní situace ve všech středně velkých a velkých městech a na hlavních dálničních úsecích nebo problematika dlouhodobého podfinancování v oblastech vědeckého bádání, školství, sociálních služeb nebo kultury. 

Na závěr pak nechme hovořit aktuální statistiky: máme dnes přibližně 500.000 nezaměstnaných (náš stát přitom potřebuje pracovité ruce a otevřené hlavy kam jen oko dohlédne), asi 20% lidí žije na hranici nebo pod hranicí chudoby. Podle nejnovějšího průzkumu veřejného mínění více než 80% občanů je nespokojeno s politickou a ekonomickou situací u nás, 50% občanů považuje současný politický systém za více či méně špatný, 50% občanů považuje situaci v oblasti osobní bezpečnosti, sociálních jistot, zabezpečení ve stáří a mezilidských vztahů za horší než před rokem 1989. I z těchto údajů je tedy zřejmé, že dnes po 20 letech od pádu starého režimu opět u nás čelíme velké společenské krizi nejen ekonomické a sociální, ale i morální.

Miroslav Pořízek

 
< Předch.   Další >
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2020 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.