Úvodní stránka Saturday, July 04 2020  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Modrá hrozba - aneb jaká je hodnota lidské práce? Tisk E-mail
Úterý, 09 srpen 2005

ODS vymyslela novou společenskou hru: Vyhraj svoji práci či Zabojuj si o pracovní místo. Bohužel, není to jen hra, ale skutečnost, která v případě prohry nekončí pouze zklamáním, že jsme nezbohatli, ale vážnou životní situaci, absenci finančních prostředků, nemožnost uplatnění. „V důsledku politiky zákazů, příkazů, omezení, pokut a sankcí socialistických vlád zaměstnanost dlouhodobě klesá."

V roce 2003 činil průměrný počet zaměstnaných 4 733,2 tisíc lidí, tj. 46,4% všech obyvatel ČR. Ve srovnání s minulým rokem tento počet klesl o 31,7 tisíc lidí, tj. o 0,7%“. Hned na začátku by měl někdo paní inženýrce Páralové vysvětlit, že vlády, vedoucí náš stát od roku 1998 nebyly socialistické, nýbrž sociálně – demokratické a v tom je podstatný rozdíl. Za vlády skutečně socialistické byla totiž cílem plná zaměstnanost a zajištění sociálních jistot, což se dařilo úspěšně plnit. Zvyšující se počet nezaměstnaných není důsledkem politiky pokut, omezování a sankcí, ale následek procesu, který započalo právě ODS a ČSSD v něm pokračuje, tj. likvidace prosperujících podniků a s tím i o snižování počtu pracovních příležitostí ve městech i na venkově. Paní Páralová zřejmě zapomněla do své studie vložit graf počtu zrušených, zprivatizovaných a zkrachovalých podniků a zemědělských družstev. „Mají-li občané možnost neplatit nemocenské pojištění, pak je často neplatí a vytváří si pro případ nemoci vlastní rezervy. Dále se ukazuje, že tam, kde občané mají svobodu volby, si dobrovolně volí jen základní nízký důchod od státu v budoucnosti a nízké odvody v současnosti. Vysoké odvody státu za zaměstnance vedou k tomu, že stále více lidí odchází do šedé ekonomiky nebo alespoň do práce na živnostenský list.“ ODS navrhuje, aby zaměstnanci nemuseli platit nemocenské pojištění povinně. Nepovinné nemocenské pojištění nepovede ve většině případů k tomu, že si občan tyto prostředky převede ke zdravotní pojišťovně nebo je uloží na účet. V rámci co největších úspor, které budou za vlády ODS životně důležitě, nemocenské pojištění nebude platit vůbec v žádné formě a zbude mu jen víra v to, že neonemocní.

„Pro současné důchodce a starší ročníky navrhujeme zachovat současný důchodový systém. Přitom bude nutné, aby se dále prodlužoval věk odchodu do důchodu.“ Prodloužení věku odchodu do důchodu znamená nejen naprosto nelidské plýtvání lidskými silami a zdravím, ale pokud budou silné ročníky v pracovním poměru zůstávat déle, ubude tím počet volných pracovních míst, čímž se míra nezaměstnanosti de facto, zvláště mladých lidí, výrazně zvýší.

„Systém rovného důchodu dělí odpovědnost za důchod mezi stát a jednotlivce. Stát bude vyplácet základní rovný důchod všem, kteří dovrší věk odchodu do důchodu. Lidé s vyššími příjmy nemohou od státu očekávat důchod, který by odpovídal jejich příjmům. Za to ale stát sníží odvody na důchod, a tím i cenu práce, a lidé budou moci použít tyto peníze na dodatečné zajištění se na stáří.“ Občané si v důsledku těchto opatření budou muset zařídit důchodové konto, kam budou muset ukládat peníze, protože stát jim za jejich poctivou práci nebude ke stáru vyplácet ani korunu navíc než ?spravedlivá vláda“ ODS určí. Tím si opět banky a jim podobné ústavy vydělají na lidech. Ale podíváte-li se na předchozí tezi, možná ani žádných důchodů nebude třeba, neboť při vzniku nároku na odchod do důchodu budou lidé již tak staří na vyčerpaní, že budou odcházet do nemocnic. Protože tam však bude fungovat „svobodný“ systém soukromých nemocnic a k tomu i patřičné ceny, nebude si pobyt v nemocnici moci dovolit. Zvolí proto asi druhou možnost, svobodně a zcela bez zákazu zemřít.

„V současné době platný zákoník práce byl přijat již v roce 1965. Vzhledem k datu jeho schválení vychází jeho koncepce z období komunistické totality, a proto v něm platí princip, že je možno dělat jen to, co je zákonem povoleno. Je v rozporu s článkem II odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož naopak každý může činit vše, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá.“ Zákoník práce byl založen na zásadě, že právo na práci je garantováno a že je to veřejný zájem, aby bylo zajištěno, tudíž v době socialismu bylo pracovní právo bráno jako veřejnoprávní odvětví. Restaurovaný kapitalismus stále víc přesunuje pracovní právo do soukromoprávní sféry, tj. pouze do roviny vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem bez možnosti ovlivnění státem. Stále výrazněji se projevuje snaha preferovat zaměstnavatele a jeho zájmy a zvláště v soukromém sektoru se vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem vytváří jako nerovnoprávný. Zákoník práce prošel od roku 1989 tolika změnami, že se už v podstatě jedná o jinou právní normu než zákon přijatý v roce 1965. To, že zákoník práce i zákon o zaměstnanosti ukládá zaměstnavateli určité povinnosti, je naprosto v pořádku. Pracovní právo není právo obchodní, je to odvětví zcela zvláštní, což je dáno tím, že pracovník nabízí svoji lidskou pracovní sílu, není to zboží na krámě. Na méně regulovaném americkém pracovním trhu (který nám bývá dosti často dáván za příklad) roste sociální nerovnost a reálné příjmy dělníků stagnují. Téměř všechny nové pracovní příležitosti vznikají v sektoru služeb, kde je práce špatně placen a nejistá. Americký dělník dnes dělá více a bere méně, nežli před 25 lety. Mezi průmyslovými zeměmi má USA největší rozdíly mezi bohatými a chudými (a jejich největší zvětšení v průběhu předchozích třiceti let).

„Pracovní právo chceme zjednodušit tak, aby mu každý rozuměl a aby občané nebyli odkázáni na právníky. Pracovní právo musí umožnit upravit pracovní podmínky i jinou smlouvou než jen pracovní smlouvou. Nic nesmí bránit tomu, aby si zaměstnanec a zaměstnavatel smluvně upravili pracovní podmínky např. zvláštní smlouvou o umožnění studia, kratší pracovní době, režimu pružné pracovní doby, konkurenční doložce atd., samozřejmě při zachování základních principů pracovního práva.“ Tím však nevznikne žádné zjednodušení, ale naopak možnost hledání kliček v těchto nových typech smluv a doložek k nim. Nakonec bude občan téměř povinně muset studovat Právnickou fakultu, aby se mohl ucházet o zaměstnání a mohl mít jistotu, že se ve smlouvě nevyskytne nějaká chyba, které pak zaměstnavatel obratem využije proti zaměstnanci.

„Stávající systém navíc dostatečně nemotivuje k práci, protože téměř nereagoval na zvyšující se nezaměstnanost, a hlavně pak na výrazně se zvyšující dlouhodobou nezaměstnanost. Různé typy dávek se překrývají a klient sociálního systému je nucen obíhat různé úřady. Systém je v některých případech nespravedlivý a dostatečně nemotivuje k hledání práce. Životní minimum pro početnější rodiny je často vyšší než čistá mzda živitele rodiny, takže fakt, že přijme práci, nemá žádný dopad na výši příjmů rodiny.“ Na nemožnost získání práce se především podepisuje nedostatek pracovních míst, které stát v této době není schopen vytvořit, naopak, ruší a prodává další podniky. Zahraniční investoři zde mají daňové podmínky velmi výhodné. Vytvoří však často mnohem méně pracovních míst oproti původnímu závazku. Jakmile mají sebemenší pocit ztrátovosti podniku, náš trh opustí nebo vytvoří pobočku jinde.

„Minimální mzdové tarify jsou nástrojem státu pro regulaci mezd v soukromém sektoru. Platové tarify, které určují pravidla pro platy ve státní správě jsou akceptovatelné. Na druhé straně diktování výše mezd soukromým firmám prostřednictvím minimálních mzdových tarifů je reliktem socialismu a zbytečným omezováním svobody podnikání.“ „Zrušíme minimální mzdu, protože je typickou regulací, která snižuje zaměstnanost a nahrává šedé a černé ekonomice. Zrušíme minimální tarify, neboť diktování výše mezd soukromým firmám prostřednictvím minimálních mzdových tarifů je reliktem socialismu a zbytečným omezováním svobody podnikání.“ Minimální mzda zaměstnanci zaručuje to, aby za svojí práci dostával alespoň jakousi mzdu, která mu bude stačit k přežití, ne jen tolik, kolik na něj zbude, až si v podniku všichni nad ním rozdělí zisky. Zrušení minimální mzdy znamená okamžité zvýšení míry chudoby v ČR, narušení vnitřního konkurenčního prostředí a vytvoření nekontrolovatelného prostoru pro výplatu černých mezd, prohloubení diferenciace mezd.

 

Rovná a záporná daň

Základní principy Modré šance:

existuje jen jedna patnáctiprocentní sazba daně, všechny příjmy jsou zdaňovány stejně, neexistují žádné speciální výjimky

je zachována jediná osobní odečitatelná položka na poplatníka a stoupá její výše

rovná daň zvyšuje spravedlnost, zachází s každým stejně a omezuje daňové úniky

v návaznosti na rovnou daň je konstruována záporná daň jako náhrada za některé sociální dávky, která je založena na třech parametrech, základu, nezdanitelném minimu a sazbě (předpokládá se sazba 60% z tohoto minima)

v systému záporné daně existuje pouze jediná dávka, nahrazující dosavadní tři dávky: podporu v nezaměstnanosti, dávku sociální potřebnosti doplácenou do životního minima a přídavky na děti ze státní sociální podpory

kritériem pro přiznání „záporné daně“ je nepřítomnost pracovního příjmu

Zavedení 15% rovné daně z příjmu fyzických, právnických osob a DPH se může projevit propadem od 50 do 70 miliard korun ročního rozpočtu.

Ještě větší problém představuje sjednocení DPH na 15 %. Zdražení potravin, dětských plen, knih, zdravotnických prostředků, dopravy, stavebních prací, kultury. Dolní sazba DPH na vybrané zboží je důležitá pro kvalitu života občanů s průměrnými nebo nižšími příjmy, v jejichž spotřebním koši hrají právě tato vybraná zboží a služby daleko větší úlohu než u „horních“ vrstev společnosti.

„Zdanění příjmů v České republice patří k nadprůměrným nejen mezi kandidátskými zeměmi, ale i mezi zeměmi OECD“

O České republice se v současných médiích tvrdilo a tvrdí, že patří k zemím s vysokou mírou zdanění, přinejmenším v rámci kategorie zemí stejné ekonomické úrovně. Každoročně opakované pořady před skončením pololetí oznamují, jak dlouho občané pracují „na stát“ a jak krátce pro sebe. Jak už to bývá, pravda je někde úplně jinde. Tento dlouho tradovaný mýtus, založený na nepřesných informacích a nesrovnatelných údajích, však padl, když mezinárodní instituce (OECD a Eurostat) důkladně porovnaly výchozí údaje za jednotlivé členské země. Ukázalo se, že pravý opak je pravdou – míra zdanění v Česku patří v rámci Evropy k nejnižším. Ve světovém měřítku je v České republice střední daňová zátěž. Musíme si však uvědomit, že ekonomiky s mimořádně nízkou daňovou kvótou kolem 30 % HDP – především USA, Irsko, Austrálie - mají systémy pojistného na sociální zabezpečení i zdravotnictví převážně privátního anebo dobrovolného charakteru, takže odvody a příspěvky na tyto účely do složené daňové kvóty nevcházejí. Tento fakt je v uváděných zemích zohledněn ve vyšších mzdách. (V důsledku toho je např. v USA 45 miliónů občanů bez zdravotního pojištění.)

„Míra zdanění příjmu právnických osob je v České republice velmi vysoká. Nízké daně znamenají vyšší konkurenceschopnost ekonomiky“.

Skutečné mezinárodní porovnání nám samozřejmě neposkytuje prostá sazba daně z příjmu právnických osob, ale tzv. efektivní daňová sazba - která zohledňuje jak výši sazby, tak i výši daňového základu. Podle společné studie auditorské firmy Ernst and Young a německého Centra pro evropské hospodářský výzkum se efektivní daňová sazba daně právnických osob okolo roku 2006 po dokončení reforem bude pohybovat v těchto číslech: Německo 36 %, Rakousko 29 % Polsko 17,5 %, Česko 17 %, Slovensko 17 %, Maďarsko 14 %. Ze zbytku nových členských zemí bude mít efektivní sazbu Estonsko ve výši 22,5 % a Slovinsko ve výši 21,5 %. Nižší efektivní zdanění než ČR bude mít (kromě Maďarska) jen Lotyšsko a Litva, které se budou pohybovat mezi 13 – 14 %. Rozdíly mezi novými členskými zeměmi EU tedy nejsou natolik velké, aby se daňové sazby snižovaly kvůli „udržení konkurenceschopnosti“. Na druhou stranu již tato výše daní vede k výrazným problémům ve starých členských zemích, obviňujících nové členské země z daňového dumpingu.

Na rozdíl od uváděných teoretických předpokladů ve skutečnosti existují vysoce konkurenceschopné a ekonomicky výkonné země s nadprůměrnou úrovní produktivity práce, které mají vysokou míru zdanění. Patří k nim země severní Evropy s tradičně vysokou složenou daňovou kvótou, pohybující se od 40 do 50 % HDP – Finsko, Lucembursko, Nizozemí, Švédsko, Konkurenční schopnost těchto zemí je vysoká.

„Snížení přímých daní urychlí ekonomický růst a jeho prostřednictvím se vyrovnají daňové ztráty“.

Zkušenost (koneckonců i České republiky v období 1993 – 2002) dokazuje, že prudké snížení přímých daní zatím v praxi vedlo k obrovskému zvýšení deficitů veřejných rozpočtů. Jako příklad můžeme uvést USA za vlády prezidenta Reagana a nyní znovu za prezidenta Bushe (velký rozpočtový přebytek z dob presidenta Clintona se zvrátil v deficit ve výši 6 % HDP a míra veřejného dluhu překročila v roce 2003 60 % HDP). S tím spojené očekávané zrychlení ekonomického růstu je v delším časovém horizontu obtížné věrohodně prokázat.

"Výrazným poklesem (přímých) daní začnou platit daně i ti, kteří dnes volí cestu daňového úniku a pohybují se ve stínové ekonomice."

Zvyšování daňového tlaku (zahrnuje i pojistné) vyvolává poptávku (stejně tak i nabídku) po práci na černo. Zpětně však tato závislost neplatí. Tento paradox je možno vysvětlit nejen určitou setrvačností v chování, ale i motivy čistě ekonomickými. Přechod z neoficiální (nezdaněné) činnosti k činnosti oficiální je totiž vždy spojen s ekonomickou ztrátou – a to i při výrazném zmírnění daňového tlaku. Legální podnik bude vždy nějaké daně platit, zatímco při práci „na černo“ nebude platit žádné. Snížení daní tedy může u podniků znamenat určité zbrždění jejich vstupu do oblasti stínové ekonomiky, avšak nemusí a neznamená nutně to, že tento svět opustí a začnou platit daně.

 

„Rovná“ daň

Touto daní budou zřejmě zdaňovány jen příjmy ze závislé činnosti – tedy mzdy a platy a některé další příjmy. Naproti tomu se nenápadně a mimo jakoukoli diskusi připravuje osvobození od daní celé řady příjmů. „rovná daň“ zase nebude až tak rovná.

Koncepce rovné daně není nic jiného, nežli zrušení progrese u daně z příjmu fyzických osob, snížení sazby daně právnických osob a sjednocení sazeb DPH. Jinými slovy to znamená výrazný nárůst příjmů u vysokopříjmových skupin obyvatelstva a u firem a výrazný nárůst životních nákladů u skupin obyvatelstva s nižšími příjmy(v prvé řadě u důchodců starobních i invalidních, vícečetných rodin s dětmi, rodin sociálně slabých apod.).

Zavedení rovné daně z příjmů fyzických osob představuje omezení solidarity ve společnosti. Bude docházet ke snižování sociální soudržnosti a povede k výraznému omezení rozsahu či kvality poskytovaných veřejných služeb. Všichni budou sice platit ze svého příjmu stejné procento, ale „bohatší“ budou oproti platnému stavu platit procento podstatně nižší (15 % v porovnání s dnešními až 32%), zatímco osoby s nízkými příjmy budou platit stále stejně (15 %). Navíc ve struktuře spotřeby domácností s nízkými příjmy je nadprůměrná váha položek, které by byly postiženy posunem z 5% sazby DPH na 15% (typickým příkladem jsou potraviny), zatímco u domácností s vyššími příjmy je tomu přesně naopak.

Jak ukazuje případ Slovenska, rovná daň dělí obyvatelstvo ve skutečnosti na dvě skupiny, mezi nimiž se zvyšuje odstup. Rovná daň má své vítěze a své poražené. Mezi vítěze patří ti, kdo pobírají dvou-, tří- a vícenásobky průměrných příjmů. Tito lidé jako jediní na snížení daní skutečně vydělávají a jejich zisky jsou nezanedbatelné. Druhý tábor, tábor poražených se skládá ze dvou skupin.

Jednak sem patří lidé s průměrnými příjmy, kteří na rovné dani bezprostředně ztrácejí. Podle slovenského Inštitútu pre ekonomické a sociálné reformy (INEKO) ztrácejí na rovné dani lidé v širokém pásmu měsíčních příjmů od 10.000 Sk až po 23.000 Sk. To znamená, že střední a nižší střední vrstva se stává hlavním sponzorem experimentu s rovnou daní. Do tábora poražených patří ovšem i lidé s nejnižšími příjmy. I když jsou od placení daní osvobozeni, tato úleva je vykoupena hned dvojí pokutou: Jednak je jim snížen objem sociálních dávek, na které mají nárok, jednak se zvyšují jejich výdaje na potraviny a další nezbytnosti.

Rovná daň tak fakticky vede pouze k tomu, že finanční prostředky, které zatím spravuje stát, se budou přelévat do soukromých rukou různých pojišťoven a bank.

Situace je o to horší, že pod označením „sjednocení sazeb DPH“ je především zahrnuto zvýšení cen základních životních potřeb, zejména potravin, které má z pohledu veřejných financí kompenzovat pokles přímého zdanění. Populistické teze o snižování daní znamenají totiž především:

a) Snaha o privatizaci poskytování veřejných služeb, a to jak v oblastech služeb hrazených z daní (školství, zdravotnictví,) tak i hrazených z pojistného (důchody, nemocenská, podpory v nezaměstnanosti.

b) Snaha o zpoplatnění resp. zvýšení spoluúčasti občanů na individuálním hrazení těchto služeb. Snížením pojistného a daní totiž ve skutečnosti velmi brzy dojde k omezení rozsahu i kvality veřejného zabezpečení služeb důchodů, nemocenského, zdravotních služeb, školských služeb či podpor v nezaměstnanosti To tedy znamená školné, zvýšení spoluúčasti ve zdravotnictví, zvýšené platby na důchody, nemocenskou či podpory v nezaměstnanosti (pro zajištění stejného plnění).

c) Zvýšení diferenciace ve společnosti a nárůst chudoby.

Výplata sociálních dávek je podle ODS nespravedlivá a demotivační . Přitom si musíme uvědomit, že to byla právě ODS, která v Parlamentu v minulých letech zablokovala vnesení motivačních prvků do systému dávek sociální péče. Osoba, která v současné době tyto dávky pobírá, tak v okamžiku získání zaměstnání o podporu ze strany státu přijde, bez ohledu na to, jak odměňovanou práci získala. ODS neusiluje o zabránění možného zneužívání dávek motivací těchto osob k výdělečné činnosti, ale přistoupí k plošnému snížení úrovně dávek. Podle ODS ten, kdo nebude chtít živořit, bude muset pracovat, a to bez ohledu na to, jestli mu to třeba jeho zdravotní stav či situace na trhu práce dovoluje.

 

Snížení nákladů na pracovní sílu

„Z hrubé mzdy se odvádí na pojištění celkem 47,5 % (13,5 % na zdravotní pojištění a 34 % na sociální pojištění), z tzv. superhrubé mzdy (hrubá mzda včetně odvodů na pojištění hrazených zaměstnavateli) se odvádí na pojištění celkem 35,18 %. Tyto náklady mají být v nějaké neurčité výši redukovány.“

ODS zřejmě chce říct toto – všechno, co dnes zaměstnanec a zaměstnavatel odvádí na důchodové pojištění nebo nemocenské pojištění se promítne do zvýšení mzdy zaměstnance a ten se svobodně rozhodne, jak s těmito penězi naloží . Ale proč by měl zaměstnavatel měl zaměstnanci zaplatit zrovna tolik, kolik ho dnes zaměstnanec na důchodovém pojištění „stojí“, není jasné. Pro zaměstnavatele by to pak ono snížení ceny práce vůbec nepřineslo.

Zaměstnanec nyní odvádí na nemocenské pojištění 1,1 % ze své hrubé mzdy, což z průměrné měsíční mzdy (v prvním pololetí 2004 byla 17 267 Kč měsíčně – ovšem kolik lidí v Č jí dosahuje) činí 190 Kč. K tomu odvádí zaměstnavatel 570 Kč měsíčně (3,3 %). Při 30 denní pracovní neschopnosti je tomuto zaměstnanci vyplaceno nemocenské ve výši cca 10 000 Kč. Pokud se zavede dobrovolné nemocenské pojištění, měla by se zvýšit hrubá mzda nejen o pojistné placené zaměstnancem, ale i o stávající odvod zaměstnavatele, tj. celkem o 760 Kč. Pokud by pojistné na rovný důchod činilo 10 % hrubé mzdy, občan se mzdou 12 tisíc Kč by ušetřil 1 200 Kč měsíčně. Vychází z toho, že dnes jde 20 % hrubé mzdy z celkové výše pojistného 28 % na starobní důchody a zbytek 8 % na ostatní důchody. 20 % z hrubé mzdy 12 000 Kč představuje částku 2 400 Kč, 10 % odvod by pak představoval úsporu 1 200 Kč měsíčně. Není však zřejmé, kdo by podle představ ODS měl odvod na rovný důchod (například ve výši uvedených 10 %) odvádět a v jaké výši, zda zaměstnavatel i zaměstnanec nebo jen zaměstnanec. Pokud by celé pojistné hradil zaměstnanec ze svého příjmu, je třeba vycházet z toho, že dnes ze svého příjmu odvádí pouze 6,5 %, tj. z příjmu 12 000 Kč hrubého „pouze“ 780 Kč. Na odvod 10 % na rovný důchod by proto musel sám doplatit ze svého příjmu ještě 420 Kč.

Rozdílné systémy placení pojistného i daní z příjmu fyzických osob mezi zaměstnanci a OSVČ a z něj vyplývající značný nárůst počtu OSVČ se staly v České republice citelným problémem. Problémem výrazným způsobem přispívajícím k destrukci systému sociálního a zdravotního pojištění. Nejde o žádné malé částky. Pokud by např. došlo ke sjednocení podmínek placení pojištění mezi zaměstnanci a OSVČ, znamenalo by to jen pro sociální pojištění dodatečný příjem cca 20 mld Kč. Do loňského roku byla situace taková , že zatímco průměrný zaměstnanec zaplatil zhruba 3,8 x více nežli OSVČ, důchod měl vyšší jen 1,8 x. Průměrný zaměstnanec za 40 let pojištění zaplatil v tomto sytému takový objem pojistného, že to vystačilo na 20 let pobírání důchodových dávek. Zaměstnanec si tedy pojistným plně uhradil svůj budoucí důchod. Naproti tomu OSVČ s průměrným příjmem by si za stejnou dobu zaplatil jen polovinu toho co pak by dostal na důchodových

Bylo čím dále tím jasnější, že takto vychýleně nemohou tyto sociální systémy dále fungovat.

Vzniká tak nová a velice zvláštní situace. Až dosud existovaly dva základní modely co se týče vztahu daní a životního zabezpečení. Jeden se v čisté podobě uplatnil ve Švédsku, druhý ve Spojených státech. Průměrná švédská domácnost odevzdávala na daních zhruba 50 % svých příjmů, zatímco americká domácnost pouze 20 % příjmů. Švédská domácnost však mohla spoléhat na to, že vzdělání, lékařská péče a mnohé další věci budou hrazeny sociálním státem. Americká domácnost musela zhruba 30 % svých příjmů vydat na zajištění elementárních sociálních služeb, pokud chtěla, aby její děti byly naočkované, uměly číst a psát a aby byla alespoň v minimální míře zajištěna před hlavními sociálními riziky.Po zaplacení těchto naprosto nutných výdajů tedy zbylo americké domácnosti na spotřebu zhruba stejné procento příjmů jako domácnosti švédské.

ODS zřejmě půjde jakousi třetí cestou a vymyslí svůj originální model. Domácnosti budou na daních odevzdávat pouze 15 % svých příjmů (budeme lepší než Amerika!), ale ostatní nutné výdaje ke krytí elementárních sociálních rizik si vyžádají u středních a nižších příjmových skupin tolik, že na spotřebu nezbude ani ona polovina příjmů, kterou disponuje jak průměrná švédská, tak americká domácnost. Snižování kupní síly obyvatel tak navodí další sociální a ekonomický pokles.

„Sociální reforma má upřednostnit rodinu a domácí péči o seniory a zdravotně postižené před ústavním zařízením.“ ODS nám nabízí velmi „přitažlivý“ obra rodin , které bez ustání kočují za sezónními šancemi na trhu práce a s sebou vláčejí své straé rodiče či nemocné členy rodiny a malé děti. To je opravdu nikdy dříve nevídaná šance.

V programu ODS nikde nenajdeme vysvětleno, co se bude dít s těmi, kdo budou shledáni jako málo výkonní. Univerzální recept ODS – ať se každý snaží sám – jim bude málo platný. Všechny návrhy a doporučení ODS jsou psány pro úspěšné. Úspěch bude ale vždycky nedostatkový statek. Modrá šance nám neprozradí, co s těmi, kteří si nemohou šetřit k penzi, kteří budou pracovat bez garance minimální mzdy a nezbude jim už nic na jejich zdravotním účtu.

Ve Spojených státech se stále více těchto lidí ocitá jednoduše ve vězení (což zároveň Američanům snižuje míru nezaměstnanosti). Svoboda pro všechny, o které ODS tak ráda a tak hlasitě mluví, vede v USA k největšímu počtu vězňů na 1000 obyvatel v celém světě. A z Modré šance se nedozvíme, jakým způsobem chce od tržně málo výkonných očistit společnost ODS. Spoléhá na to, že jsou lidé os socialismu zpovykaní a takovou změnu nevydrží a zemřou?

Velkým paradoxem je, že volební preference ODS rostou díky těm , kdo na označení úspěšný (podle návrhů ODS) už dnes nemohou ani pomýšlet. Okamžik, kdy právě tito lidé prohlédnou, bude rozhodující pro osud celého tohoto asociálního modrého experimentu.

 

Co navrhujeme my?

Právo každého na práci se musí stát právem dostat práci odpovídající jeho kvalifikaci, nikoliv hledat si práci.!

Právo na první zaměstnání!

Skutečnou, ne jen papírovou, aktivní politiku zaměstnanosti - zkrácení pracovní doby na 30 hodin týdně při zachování mezd!

Zvýšení nástupní mzdy při 1. vstupu do zaměstnání!

Zapojení mladých lidí do vytváření odborů a rad pracujících v podnicích!

Plnou zaměstnanost!

Příspěvek v nezaměstnanosti, který by dosahoval nejméně minimální mzdy a s dobou by se nesnižoval! Progresivní příplatky nezaměstnaným , kteří si najdou práci, po dobu jednoho roku! Legalizace možnosti nezaměstnaných přivydělávat si v takovém rozsahu, aby mohli zajistit slušný život sobě i svým blízkým!

Šest týdnů dovolené pro pracující bez rozdílu věku a bez snížení mzdy!

Rostoucí počet nezaměstnaných je nejen zátěží pro státní rozpočet, ale znamená především znevážení práce kvalifikovaných a pracovitých lidí, kteří ztrácejí svoji důstojnost a základní lidské právo - právo na práci. Prosazujeme programy skutečné a efektivní restrukturalizace národního hospodářství. Celou řadu občansky prospěšných projektů lze spojit s tvorbou nových pracovních míst. Patří mezi ně výstavba obecních bytů, rozvoj občanské vybavenosti, zkvalitnění dopravních sítí, zlepšení podmínek pro využití volného času občanů, zvláště mládeže, podmínek pro rozvoj turistiky. Obecně prospěšné práce a projekty rekultivace půdy a porostů budeme prosazovat jako součást ekologické politiky. Budeme také podporovat vytvoření uceleného systému celoživotního vzdělávání a doplňování kvalifikace, s využitím existujících učebních prostor i pedagogických pracovníků.

Podporujeme zkrácení pracovního týdne na 35 hodin se zárukou zachování výše dosavadní mzdy a zajištění ochrany bezpečnosti a hygieny práce. Zvláštní pozornost je nutno věnovat situaci v místech, kde je nezaměstnanost nejvyšší, a těm skupinám obyvatel, které nezaměstnanost postihuje nejsilněji. Proto budeme usilovat o denní dostupnost venkovských obcí veřejnou dopravou.

Vytváření pracovních míst nemůže zůstat jen na vůli podnikové sféry nebo rozhodování soukromého sektoru. Stát, ale i kraje a obce se musí také starat o růst zaměstnanosti. Zvláštní význam přikládáme realizaci projektů k vytváření pracovních míst, které budou čerpat prostředky ze zdrojů Evropské unie. Cílem těchto konkrétních kroků je zvýšit ročně počet pracovních míst o 100 000 Stát se nemůže zbavit odpovědnosti za kontrolu ekonomických aktivit zahraničního kapitálu v zemi, za hájení a podporu národních zájmů v oblasti ekonomiky.

Požadujeme podstatné zlepšení výkonu vlastnických práv státu a ukončení praxe, kdy odborné funkce nejsou obsazovány podle schopností uchazečů. Prosazujeme zásadu, že veřejné služby mají být provozovány především podniky s převažující účastí obce, kraje nebo státu, případně podniky zaměstnaneckého vlastnictví či družstvy.

Doporučujeme také povinnost prokázat původ velkého majetku. Souhlasíme s přezkoumáním objemu a určení mandatorních výdajů rozpočtu včetně výdajů na důchody, sociální dávky, zdravotnictví, správu, obranu, bezpečnost a represivní složky, ovšem tak, aby se našly zdroje příjmů a úspor, nikoli aby se šlo cestou zhoršení podmínek pro občany nebo snížení úrovně poskytovaných služeb.

K hospodářskému rozvoji nestačí hesla o volném trhu v praxi spojené s ústupky zájmům nadnárodních společností. Ve shodě s programem vědy a výzkumu v Evropské unii podporujeme státní cílové programy modernizace národního hospodářství při využití vědy, výzkumu a moderních technologií. Státem usměrňované vytváření nové výrobní struktury má zvýšit konkurenceschopnost a zajistit lepší pozici na světovém trhu.

{moscomment}

 
< Předch.   Další >
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2020 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.