Dnešní modří či naoranžovělí mocní, jedno zda v ODS (z části i v ČSSD) či v jejich neustále přejmenovávaných satelitů zprivatizovali mimo několika posledních podniků (i když i na ně měli zálusk, viz Letiště Praha, Budvar, ČEZ, ČD) všechno, co zprivatizovat šlo. Vytunelovali stovky miliard z funkčních a kdysi prosperujících firem. Rozprodali stříbro, které jim vydělávalo, aby z krátkodobého zisku pokryli život v příslušném volebním období. Prý se musí změnit důchodový systém, nemáme na něj. Prý musí matky s malými dětmi živořit, protože důstojná mateřská je parazitismus a také na ní není...

Iniciativa SOS student dlouhodobě kritizuje tzv. boloňský proces směřující ke komercionalizací vzdělání. Nyní se ke kritice připojili mimo studentských protestů i zástupci významných evropských univerzit, kteří varovali před devalvací vědy a vzdělání, ke které dosud směřovala i připravovaná reforma vysokého školství v České republice, prosazovaná bývalým sociologem Petrem Matějů. Děkani filozofických a humanitních fakult předních evropských univerzit přijali deklaraci, v níž varují před pouhou "výrobou" studentů a před hodnocením vědy pouze na základě ekonomických kritérií.

Náklady spojené se studiem na vysoké škole jsou dvakrát vyšší než před pěti lety. Měsíc studenta či jeho rodinu vyjde na více než osm tisíc korun. A to je řeč o veřejných školách, kde se neplatí školné. Ukázal to velký výzkum, který mezi více než 11 tisíci studenty nechalo udělat ministerstvo školství.  Peníze padnou zejména na bydlení, jídlo, dojíždění a učebnice. Studium na soukromých školách je ještě o tři tisíce korun dražší, a to bez započtení školného. To činí v průměru další tři a půl tisíce korun měsíčně. Ještě před pěti lety, tedy v roce 2004, vyšel měsíc studia na veřejné vysoké škole na 3 477 korun. Průměrný plat se přitom od té doby rozhodně nezdvojnásobil, stoupl o necelou třetinu, ze 17 190 na 23 350 korun. Procento příjmů, které platí rodiče za vysokoškolské studium dětí, tak výrazně roste.

Když na podzim před 20 lety padaly postupně režimy ve státech východní Evropy, většina občanů i u nás očekávala změny s velkými nadějemi. Komunisté i u nás tehdy dorazili na konečnou. ?Jejich vláda u nás za sebou zanechala ve velmi špatném stavu životní prostředí, ale také zanedbané školství a zastaralé zdravotnictví, zastaralé silnice a železnice, nevýkonný výzkum i průmysl. Střední délka života u nás byla o 6-8 let kratší oproti vyspělým zemím. Z tisíce sebevražd spáchaných denně ve světě jich připadlo na Československo rovných deset, z toho jedna na Prahu. Země již vyvážela i starý papír, špony, dřevní hmotu, chmel nebo kaolín. Ve společnosti narůstalo pnutí a obecná nespokojenost s poměry a to i mezi řadovými komunisty. Společenská změna doslova visela ve vzduchu, čekalo se jen kdy a jak začne.? (viz. Slavomír Ravik, Kronika polistopadového vývoje: listopad 1989-leden 1994, str. 103).