Úvodní stránka Friday, April 03 2020  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Co při oslavách 20. výročí od listopadu 1989 nezaznělo Tisk E-mail
Neděle, 22 listopad 2009

dluh.jpgTak, a máme to konečně za sebou, chtělo by se říci s krátkým odstupem od oslav 20. výročí listopadových událostí v roce 1989. Slavnostní projevy byly předneseny, oslavné ódy napsány, věnce položeny. Úkol tedy splněn. Jaké to však byly oslavy a bylo vůbec co slavit, takové otázky si asi položilo mnoho z nás. Již v průběhu tohoto roku se ve sdělovacích prostředcích hlásalo, že tentokrát ty oslavy skutečně budou velkolepé. Účast na nich však nebyla nijak závratná, ostatně mnoho lidí skutečně nemá co slavit. Oficiálně se oslav 20. výročí pádu minulého režimu účastnili zejména ti, kterým nový režim umožnil více či méně zbohatnout. Ponechme nyní stranou zda zbohatnout jen vlastní pílí a pracovitostí nebo spíše nabytím bohatství jinou, méně poctivou či zcela nepoctivou cestou. Jisté je, že výrazné změny v naší společnosti si přála na konci roku 1989 většina lidí, ostatně podle některých sociologických průzkumů tvořili z celkového počtu účastníků na demonstracích v roce 1989 ze 75% právě komunisté. Což je údaj velmi zajímavý.

Dnes však musíme bez příkras a líbivých slov hodnotit tehdejší sliby a ideály a dnešní skutečnost. To pozitivní vidíme ? více zboží v obchodech, lepší služby, možnost podnikat a cestovat pro toho kdo na to má. I situace v oblasti osobních svobod je nepochybně pozitivním přínosem polistopadového vývoje, přesto však zůstávají mnohé otázky. Skutečně vývoj šel z větší části tím směrem, který si přála většina veřejnosti v roce 1989? Naplnily se tehdejší ideály aspoň z větší části nebo s odstupem času zjišťujeme, že šlo převážně jen o fráze a falešné sliby a mnozí si to raději stále nechtějí ani přiznat, že jsme byli podvedeni? Že to v roce 1990 vypadalo skutečně slibně, ale potom se to jaksi zvrtlo, že se toho ujali lidé, kterým šlo spíše o vlastní prospěch a ne o blaho své země? A že mnozí z nás to včas nepoznali a takové lidi dokonce volili a věřili jejich programu, ve kterém hlásali, že všichni budeme brzy mít takovou životní úroveň jako v Rakousku, že u nás nebude nezaměstnanost, že si budeme všichni rovni co do práv i povinností? I když mi v roce 1989 bylo deset let, tehdejší sliby si pamatuji velmi dobře. Jen vzpomeňme na tehdejší sliby ? každý bude moci svobodně podnikat, cestovat, kritizovat poměry, publikovat či vědecky bádat, zdravotní péče bude dostupná pro všechny potřebné, stejně jako školy.

Budeme pečovat o naše životní prostředí, otevřeme se světu a on se otevře nám. Zlepšíme nejen mezilidské vztahy, ale také péči o zdravotně postižené, staré lidi nebo sociálně slabé. V politice budou dostávat šanci jen ti nejlepší z nás. To jsou hlavní sliby té doby. Každý z nás je teď může konfrontovat s realitou. Máme u nás půl milionu nezaměstnaných, náš venkov se postupně vylidňuje, asi pětina z nás má skutečně velké sociální problémy a spadají do kategorie chudých či velmi chudých. Mnozí živnostníci či soukromě hospodařící zemědělci nejsou schopni konkurovat nadnárodním společnostem a jejich dotovaným produktům. Naše vláda pak těmto lidem vzkazuje ? máme tržní hospodářství a pokud bychom vám pomohli, byl by to neoprávněný zásah do svobody podnikání.

Přibližně 80% občanů je nespokojeno s politickou a ekonomickou situací u nás, 50% občanů považuje současný politický systém za více či méně špatný, 50% občanů považuje situaci v oblasti osobní bezpečnosti, sociálních jistot, zabezpečení ve stáří a mezilidských vztahů za horší než před rokem 1989. Jestliže dříve platilo, že tehdejší papaláši bydlí většinou ve starší vilce, mají zahraniční automobil a přístup k lepšímu zboží a lepší zdravotní péči, dnešní papaláši by se takovým výhodám jen vysmáli. Jejich požadavky na životní úroveň jsou mnohem vyšší. A taky se podle toho chovají. Ten kdo si poctivě dokáže vydělat na luxusní život, toto většinou na obdiv nedává.  Naopak ten kdo žije na vysoké noze jen díky dočasné vlivné funkci, často bez odpovídajících pracovních výsledků, ví dobře že je jeho vysoký příjem a vliv dočasný a podle toho se chová. Tito lidé to taky dávají najevo, snad proto, že je to právě jen dočasně. A ještě si dovolí trávit luxusní dovolené na jachtách pochybných osob, nechat se od nich hostit a prosazovat bez ohledu na odborné schopnosti své známé a příbuzné do vysokých veřejných funkcí viz, Bursík ? Jacques nebo Topolánek ? Talmanová.

Jsou tito lidé opravdu ti nejlepší a nejschopnější z nás? A dá se pokračovat ? pánové Kalousek, Benda, Vondra, paní Řápková atd. Pokud opravdu nikoho jiného do odpovědných veřejných funkcí nemáme, jsme na tom skutečně zle. Spíše však tito lidé ovládají dokonale schopnost držet v rukou moc, politické intriky nebo prostě jsou natolik vzájemně provázáni že všichni z nich na sebe něco vědí a tak musí se skřípěním zubů držet basu. Ostatně když z této party někdo vypadne jako pan Čunek, dovíme se velmi zajímavé věci o tom jak naše politika funguje a že je to vlastně jeden velký a neprůhledný propletenec různých soukromých, ekonomických a osobních zájmů. Kdo se s tímto nesžije, je pak nemilosrdně odstřelen jako ten, kdo tyto zájmy může vyzradit či jinak poškodit. Jde skutečně o mnoho ? zadávání veřejných zakázek, kontrolu nad finančními toky z evropských fondů, obsazování dozorčích rad spřátelenými lidmi ve stylu já na bráchu, brácha na mě. Prostě jde o moc, vliv a peníze, ten kdo nepochopí pravidla hry nebo se mu příčí, musí z kola ven. Pan Čunek ví dobře o čem je řeč a nejen on. Jsou ale i v naší politice čestní a mravní lidé, kteří na tyto kšeftařské a často mafiánské praktiky nepřistoupí, ovšem napříště už nemohou počítat s další nominací do funkce. Nebo mají jiný úkol, uklidňovat veřejnost ve stylu ? jsou mezi námi sice gauneři, ale i poctivec se může do politiky dostat a dobře a se ctí v ní obstát Bohužel tito lidé většinou nemají tu moc a sílu odhalit a rozbít ona kmotrovská bratrstva fungující ve stylu něco za něco a budeme dohromady všichni spokojeni ? samozřejmě z peněz daňových poplatníků.

            Veřejnost však má právo, ale i povinnost, položit v souvislosti s 20. výročím listopadu 1989 i jiné otázky. . Kam se poděl a komu dnes slouží majetek bývalé KSČ, SSM, ROH? Co se stalo s majetkem podniků místního hospodářství, tzv. komunály, s majetkem bytových družstev? A komu slouží majetek zbudovaný v akcích Z? Není to maličkost, jsou to mnohamiliardové hodnoty a občan tedy má právo vědět a měl by se odpovědných osob ptát. Proč a v čím zájmu posíláme naše vojáky bojovat do rizikových oblastí Afghanistánu, Iráku i jinam? Proč jsme museli často pod cenou rozprodat náš nejlepší průmysl, patenty, ochranné známky, knižní nakladatelství? A naopak proč dodnes nemáme jasnou koncepci našeho školství, zdravotnictví, kultury, ale i vědy nebo dopravy? Proč naše soudy pracují tak pomalu a často neprůhledně? Proč u některých lidí nevadí jejich předlistopadové členství v KSČ (Fischer, Fülle) a jiní kvůli tomu nemají přístup k veřejným funkcím či pracovní postup ve své profesi? Z jakého důvodu dnes chybějí peníze všude kam se podíváme? Není na stavbu ale často ani na opravy silnic, škol a nemocnic. Bytová výstavba je utlumena. Financování sociálních služeb před kolapsem.

            Pánové Havel, Klaus, Vondra, Topolánek, Paroubek a další, kteří tak radostně oslavovali 20. výročí listopadu 1989 a pronášeli projevy před vybraným publikem nám dluží odpovědi na mnoho otázek, těchto i jiných. Pokud by zamířili do našich podniků, škol, nemocnic nebo třeba domovů důchodců, jistě by dostali pro ně nepříjemné otázky, na které by asi neměli po ruce připravenou odpověď. Ani vybrané, hodné a tleskající publikum. Není divu, že nikdo z nich setkání s řadovými občany raději nevyhledává a setkává se jen se svými příznivci, ono je to jistě příjemnější. Ale zároveň žijí tito politici v umělém světě a nepoznají skutečnou realitu všedního života našich občanů, a ta je často opravdu neradostná. Pan Klaus by tak mohl třeba dostat otázku zda před rokem 1989 chodil volit. Před lety v novinovém rozhovoru jeho tajemník slíbil, že se ho na to zeptá, nezeptal se dodnes.

            Ostatně předlistopadoví politici také často hovořili k vlastnímu, pečlivě vybranému a tedy hodnému publiku, které většinou nekladlo nepříjemné otázky, životní realita byla ovšem tehdy jiná, stejně jako dnes. Jak tito pánové dopadli, dnes již dobře víme. Dnešní politici jdou většinou v jejich stopách. Bojí se, aby se nesetkali s kritikou, vyhýbají se setkání s jinými názory, bojí se často i diskuse se svými oponenty. Ostatně i bývalý disident se může stát záhy a velmi snadno papalášem i se vším co k tmou patří (oděv, projev, výhody, chování). Takový člověk si to ale většinou nepřizná, vždyť by tím popřel sám sebe a vše proti čemu údajně v minulosti sám bojoval, viďte pane Havle, Vondro a mnozí další. 

Miroslav Pořízek

 
< Předch.   Další >
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2020 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.