header

CookiesAccept

Upozornění: tato stránka používá cookies a podobné technologie.

Pokud nezměníte nastavení prohlížeče, souhlasíte s tím.

Rozumím

Sociální politika a Modrá hrozba ODS

Materiál ODS pod názvem „Cesta k lidské důstojnosti“ však zcela ruší jakékoli principy solidarity a důstojnosti. Na 3. straně tohoto „dokumentu“ je uvedeno několik premis, jejichž obsah je v rozporu s celým dalším textem: „Sociální politika je utvářena solidaritou všech občanů a zasahuje do jejich života zvláště ve chvílích, kdy procházejí těžkými životnímu zkouškami.“

„Každý osudem znevýhodněný člověk má mít právo na úctu a důstojnost a na svobodné rozhodování o vlastním osudu.“

„K hledání optimální míry sociální solidarity proto přistupujeme s pokorou a odpovědností.“

 

„Po čtyřiceti letech komunistické totality nebyl sociální systém schopen reagovat na rozvíjející se ekonomiku a na rozsáhlé změny v osvobozující se společnosti. V roce 1989 Československo sociální politiku, tak jak ji dnes chápeme, v podstatě nemělo. Termín sociální politiky vymizel z našich slovníků během padesátých let minulého století. Z ideologického hlediska sociální problémy, jako je nezaměstnanost, chudoba a sociální vyloučení, nesměly existovat, protože je socialismus údajně odstranil. Tyto problémy samozřejmě existovaly, ale byly zastírány zejména přezaměstnaností a cenovými dotacemi, což vedlo k postupnému rozkladu celého ekonomického systému.“

Termín „sociální politika“, jak ji dnes chápeme, opravdu neexistoval, neboť neexistovala nespočetná plejáda ponižujících podpor v nezaměstnanosti, stání fronty na úřadech práce, lidé bez prostředků, bez přístřeší. Sociální systém před rokem 1989 zajišťoval každému občanu ČSSR nejen práci, zdravotní péči, zajištění na stáří, ale i vzdělání, zdravotní péči a jistotu bezpečí jeho děti. Nezaměstnanost skutečně neexistovala, stát dokázal vytvořit dostatek pracovních míst pro všechny, stejně tak, jako dostupné bydlení a potraviny.

„Na začátku 90. let byly vytvořeny nové instituce – např. úřady práce, instituty – např. životní minimum a mechanismy – např. valorizace. Byla přijata celá řada zákonů, např. zákon o zaměstnanosti, o životním minimu, o sociální potřebnosti atd.“ Vytvoření úřadů práce je pouze důkazem toho, že práce, základní to lidské právo, není dostupná pro všechny, občané se jí musí doprošovat, místo vytváření hodnot pro stát v pracovním poměru. Tento režim odstranil fronty na banány, vytvořil fronty na úřadech práce. Základní rozdíl tkví v tom, že z fronty na banány mohl kdokoli kdykoli odejít a nic se nestalo, z fronty na práci odejít možné není.

Následuje menší analýza chyb a negativ současného sociálního systému, resp. od nástupu sociální demokracie. Zde je nutné uznat, že má ODS v mnohém pravdu, sociální systém reformu skutečně potřebuje, ovšem současná situace vychází z rozbourání a zničení sociálních jistot vlád vedených ODS.

„Je třeba vzít v úvahu i fakt, že od roku 1997 se počet nezaměstnaných i počet důchodců zvýšil.“ V materiálu Modré šance uváděný vzrůst nezaměstnanosti je pouze následkem procesu rušení a s tím související privatizace podniků, které zajišťovaly místa pro tisíce lidí, nastartovaný po roce 1989. Nárůst občanů důchodového věku je způsoben tím, že si lidé dovolují déle žít. Srovnávat tento údaj se vzrůstem počtu nezaměstnaných je skutečně amorální.

„Z grafu, který ukazuje relace průměrné mzdy a životního minima, plyne, že zatímco Klausova pravicová vláda zvyšovala životní minimum pravidelně každý rok, levicová vláda je nezvýšila od roku 2001 dodnes. Graf ukazuje, jak se nůžky mezi výší průměrné mzdy a výší životního minima, jehož valorizace je v kompetenci vlády a od něhož se odvíjí výše většiny sociálních dávek, neustále rozevírají.“ ODS zapomněla doplnit i graf nárůstu cen v těchto letech, kdy zatímco výše životního minima rostla jen o pár desítek korun (po zdanění), tak ceny, především potraviny, za které rodiny a lidé pobírající životní minimum, vydají nejvíce prostředků, rostly skokem. Navíc do výše průměrné mzdy v ČR se započítávají i platy poslanců, ministrů a jiných činitelů, kteří pobírají platy výrazně nad výší průměrné mzdy.

Proto musí existovat velká skupiny občanů, kteří mají svůj plat více či méně výrazně pod hodnotou průměrné mzdy.

 

Rovná daň a záporná daň

ODS říká k těmto pojmům toto:„Existuje jen jedna patnáctiprocentní sazba daně, všechny příjmy jsou zdaňovány stejně, neexistují žádné speciální výjimky. Je zachována jediná osobní odečitatelná položka na poplatníka a stoupá její výše. Rovná daň zvyšuje spravedlnost, zachází s každým stejně a omezuje daňové úniky.“

„V návaznosti na rovnou daň je konstruována záporná daň jako náhrada za některé sociální dávky, která je založena na třech parametrech, základu, nezdanitelném minimu a sazbě (předpokládá se sazba 60% z tohoto minima). V systému záporné daně existuje pouze jediná dávka, nahrazující dosavadní tři dávky: podporu v nezaměstnanosti, dávku sociální potřebnosti doplácenou do životního minima a přídavky na děti ze státní sociální podpory. Kritériem pro přiznání „záporné daně“ je nepřítomnost pracovního příjmu“

„Složená daňová kvóta (České republiky) patří k nadprůměrným nejen mezi kandidátskými zeměmi, ale i mezi zeměmi OECD“

O České republice se v médiích stále traduje, že patří k zemím s vysokou mírou zdanění, přinejmenším v rámci kategorie zemí stejné ekonomické úrovně. Každoročně opakované pořady před skončením pololetí oznamují, jak dlouho občané pracují „na stát“ a jak krátce pro sebe. Často i v odborných analýzách bývá Česká republika charakterizována jako „nekonkurenceschopný ostrov vysokého zdanění.“

Tento dlouho tradovaný mýtus, založený na neúplných informacích a nesrovnatelných údajích, však padl, když mezinárodní instituce (OECD a Eurostat) provedly porovnání výchozích údajů za jednotlivé členské země. Výsledek byl zcela zřejmý, pravý opak je pravdou – míra zdanění v České republice patří v rámci Evropy k nejnižším.

Ze „starých“ členských zemí EU-15 má nižší daňovou kvótu pouze Irsko. Dokonce i za „liberální vzor“ vydávané Spojené království má míru zdanění vyšší.

„Míra zdanění daní z příjmu právnických osob je v České republice velmi vysoká. Nízké daně znamenají vyšší konkurenceschopnost ekonomiky“.

Skutečné mezinárodní porovnání nám neposkytuje prostá sazba daně z příjmu právnických osob, ale tzv. efektivní daňová sazba - která zohledňuje jak výši sazby, tak i výši daňového základu. Jak to tedy bude s těmi „okolními státy“ – až (stejně jako ČR) dojde k dokončení daňových reforem. Rozdíly mezi novými členskými zeměmi EU nejsou natolik impozantní, aby zavdávaly příčinu pro další pokles daňových sazeb z důvodu „udržení konkurenceschopnosti“. Je to způsobeno tím, že nízké nominální sazby u některých zemích jsou bohatě vyvažovány striktními pravidly pro stanovení daňového základu a odpisy.

Pokud jde o vlastní jádro tvrzení – totiž že nižší daně znamenají vyšší konkurenceschopnost je to s jejich pravdivostí podobné jako v předchozím případě. Na rozdíl od uváděných teoretických předpokladů ve skutečnosti existují vysoce konkurenceschopné a ekonomicky výkonné země s nadprůměrnou úrovní produktivity práce, které mají vysokou míru zdanění. Patří k nim skupina zemí severní Evropy s tradičně vysokou složenou daňovou kvótou, pohybující se od 40 do 50 % HDP – Finsko, Lucembursko, Nizozemí, Švédsko. Konkurenční schopnost těchto zemí je vysoká – zaujímají přední příčky v pořadí jak podle ukazatelů multikriteriálně oceňované konkurenceschopnosti, tak i podle souhrnné produktivity práce, měřené hrubým domácím produktem na pracovníka.

„Snížení přímých daní urychlí ekonomický růst a jeho prostřednictvím se vyrovnají daňové ztráty“.

Snížení zátěže přímých daní je jen jednou z možností, zesílenou v naší situaci nutností čelit daňovému podbízení okolních zemí střední a východní Evropy. Empirická zkušenost (koneckonců i České republiky v období 1993 – 2002) dokazuje, že prudké snížení přímých daní zatím v praxi vedlo k obrovskému zvýšení deficitů veřejných rozpočtů.

"Výrazným poklesem (přímých) daní začnou platit daně i ti, kteří dnes volí cestu daňového úniku a pohybují se ve stínové ekonomice."

Podle provedených průzkumů a rozborů ve vyspělých evropských zemích se ukazuje, že opravdu existuje vazba mezi stínovou ekonomikou a mírou zdanění. Vše je však mnohem složitější, nežli si ODS představuje. Ve skutečnosti změna daní působí na jednotlivé subsystémy stínové ekonomiky velmi nejednoznačně.

Zvyšování daňového tlaku (zahrnuje i pojistné) vyvolává poptávku (stejně tak i nabídku) po práci na černo. Zpětně však tato závislost neplatí. Tento paradox je možno vysvětlit nejen určitou setrvačností v chování (je třeba, aby daňové zmírnění bylo posouzeno jako dostatečně motivující), ale i motivy čistě ekonomickými. Přechod z nedeklarované (nezdaněné) činnosti k činnosti oficiální je totiž vždy spojena s ekonomickou ztrátou – a to i při výrazném zmírnění daňového tlaku. Oficiální subjekt bude totiž vždy platit nějaké daně (zatímco když byl neregistrovaný tak neplatil daně žádné).

„Rovnost“ daně

Touto daní budou zřejmě zdaňovány jen příjmy ze závislé činnosti – tedy mzdy a platy a některé další příjmy. Naproti tomu se jaksi nenápadně a mimo jakoukoli diskusi připravuje osvobození od daní celé řady příjmů. „Rovnost daně“je tedy opět jeden z dalších nepravdivých pojmů, kterých jsou předvolební materiály ODS skutečně plné.

Koncepce rovné daně neznamená nic jiného, nežli zrušení progrese u daně z příjmu fyzických osob, snížení sazby daně právnických osob a sjednocení sazeb DPH. Jinými slovy to znamená výrazný nárůst příjmů u vysokopříjmových skupin obyvatelstva a u firem a výrazný nárůst životních nákladů u nízkopříjmových skupin obyvatelstva (v prvé řadě u důchodců starobních i invalidních, vícečetných rodin s dětmi, rodin sociálně slabých apod.).

Zavedení rovné daně z příjmů fyzických osob znamená výrazné omezení míry solidarity ve společnosti. Přispěje ke snižování sociální soudržnosti a navíc zákonitě povede k výraznému omezení rozsahu či kvality poskytovaných veřejných služeb. Všichni budou sice platit ze svého příjmu stejné procento, ale „bohatší“ budou oproti platnému stavu platit procento podstatně nižší (15 % v porovnání s dnešními až 32%), zatímco osoby s nízkými příjmy budou platit stále stejně (15 %).

Zvýhodnění „bohatších“ vrstev společnosti bude dále zásadně umocněno zavedením jednotné 15% sazby DPH. O nepřímých daních (k nimž DPH patří) je známo, že v relativně větší míře zatěžují nižší příjmy. Navíc v ekonomické struktuře spotřeby domácností s nízkými příjmy je nejvýraznější vliv položek, které by byly zahrnuty do posunu z 5% sazby DPH na 15% (typickým příkladem jsou potraviny), zatímco u domácností s vyššími příjmy je tomu přesně naopak – vyplatilo by se jim snížení základní sazby DPH ze současných 19 % na 15 % u průmyslového zboží a služeb. Zavedení jednotné daně tedy znamená zásadní přesun daňového břemene (míry zdanění) od vyšších příjmových skupin ke skupinám nižším.

 

Modrá šance pokládá výplatu dávek za nespravedlivou a demotivační. Přitom si musíme uvědomit, že to byla právě ODS, která v Parlamentu v minulých letech zablokovala vnesení motivačních prvků do systému dávek sociální péče. Osoba, která v současné době tyto dávky pobírá, tak v okamžiku získání zaměstnání o podporu ze strany státu přijde, bez ohledu na to, jak odměňovanou práci získala. ODS tak už jednou dala jasně najevo, jak to s motivací osob myslí. Podle ODS ten, kdo nebude chtít živořit, bude muset pracovat, a to bez ohledu na to, jestli mu to třeba jeho zdravotní stav či situace na trhu práce dovoluje.

Kromě rovné daně navrhuje ODS také rovné základní penze, rovnou sociální dávku, která má postupně nahradit všechny ostatní sociální dávky, a dále například jednotnou studentskou dávku. Ve všech těchto případech se opět jedná o rovnost pouze zdánlivou. ODS zásadně neprozrazuje výši dávek, které chce všem stejně přidělit. Z dávky, kterou bohatí dostanou jako přilepšení ke svému majetku a ke svým příjmům (tedy jako jakési kapesné navíc), ze stejné dávky budou muset chudí vystačit poté, co dojde k odbourání dosavadních forem sociálního zabezpečení.

Jestliže rovná daň jednoznačně zvýhodňuje pouze bohaté a nejbohatší, pak rovné dávky znevýhodňují sociálně potřebné. Lze to ukázat na příkladu jednotné studentské dávky. Na stejnou dávku bude mít řekněme na Univerzitě Karlově nárok student pocházející z bohaté pražské rodiny i student, který dojíždí např. z Moravy. Po zavedení jednotné studentské dávky přestane stát přispívat na provoz kolejí a menz. To povede k nárůstu cen ubytování na kolejích až někam k cenám hotelů a k nárůstu cen jídla v menzách až k cenám restaurací. Student z bohaté pražské rodiny, který může bydlet a stravovat se doma, využije celou částku jako další kapesné. Student odněkud z Moravy si z ní bude muset platit kromě dopravy také ubytování v ceně hotelu a jídlo v ceně restaurace.

Naprosto stejný mechanismus bude působit také v případě základního důchodu a v případě rovné sociální dávky. Podíl, který zbude na potřebné, se tím sníží. O rovné sociální dávce se přitom v Modré šanci tvrdí, že „vysoce motivuje k aktivnějšímu vyhledávání zaměstnání a k odpovědným úvahám o vlastní budoucnosti“.

Modrá šance výrazně zvyšuje závislost každého na systému zbožní produkce tím, že odbourává ty záruky sociálního státu, které byly až dosud adresovány těm, které nechránil před sociálními riziky jejich soukromý majetek. Člověk je podřizován diktátu trhu, je redukován na stroj na vydělávání peněz.

 

Pokles porodnosti, úloha rodiny

 

V číslech, která uvádí ODS, můžeme vidět hodnoty pouze od roku 1989. Dochází ke stále se snižující tendenci počtu narozených dětí. Nejedná se ani tak o „trend doby“, na vině je především velmi špatná ekonomická podpora rodičů, vysoké ceny veškerých, pro dítě nezbytných potřeb, ať už se jedná o dětské výživy, mléka, kočárky, oblečení, pleny a jiné. Stejně tak mateřská dovolená bývá v zaměstnání často velkým problémem. S ekonomickými problémy souvisí i vzrůstající počet nesezdaných párů. Tento stav je totiž často ekonomicky výhodnější než manželství.

„V České republice vyrůstá v současné době přibližně 20 000 dětí v ústavní péči. V porovnání s ostatnímu evropskými státy je tato situace alarmující.“ Ano, alarmující tato situace nepochybně je. Je však také nutné zamyslet se nad jejími příčinami a nad tím, co by se s dětmi bez rodičů stalo bez státní pomoci. Některé by zemřely či se staly dětmi ulice či dětskými zločinci, vydělávajícími si krádežemi a přepadeními na živobytí či na drogy. Dále by vzrostl počet různých ponižujících charitativních organizací, žebrajících o příspěvek na samozřejmé věci, týkající se péči o občana.

„Není tak dávno od časů, kdy naše země měla výhradně státní sociální politiku a pro seniory a lidi se zdravotním postižením nabízela především ústavní péči. V důsledku tohoto přístupu byla jim a jejich rodinám upírána základní lidská práva jako jsou právo na důstojný život, právo na odpovídající rehabilitaci, právo na vzdělání. Počáteční impuls vyvolaný otevřením prostoru pro svobodné aktivity občanů vedl ke vzniku občanských sdružení a charitativních organizací.“ Právo na důstojný život ubírá lidem, kteří potřebují pomoc druhých právě sociální systém ustavený po roce 1989, který chce ODS svojí Modrou šancí ještě mnohem více omezit. Mělo by být samozřejmostí, že se stát postará o svoje občany. Vznik charitativních (spíše žebravých) organizací není žádnou výhodou, je to produkt současné situace ve společnosti, kdy povinnosti státu se snaží neúspěšně suplovat tyto organizace. Lidé přispívají na nejrůznější sbírky a nemají přitom nikde záruku, že se peníze či materiální a potravinové zabezpečení dostanou k potřebným. Je špatné, že lidé, pro které se sbírky pořádají, se cítí vděční jiným za něco, co by jim stát měl poskytovat automaticky. A právo na vzdělání – to chce právě ODS upřít všem nemajetným sprostým zavedením školného.

„Musíme přesně rozlišovat a vyřadit ze státní podpory sociálních služeb primární prevenci, trávení volného času, sportovní aktivity, klubovou činnost, rekondiční pobyty.“ To přece, paní inženýrko, nemůžete myslet vážně. Všechny tyto činnosti, které nyní alespoň v minimální míře vyplňují volný čas občanů, často mladých lidí, pro které ve společnosti existuje jen skutečně malé vyžití, přejdou do sféry čistě soukromé a budou ještě více než je tomu nyní, závislé na sponzorech. Zruší se dotace sportovním klubům, které jsou na nich velmi často existenčně závislé. Nebude možná výchova nadaných mladých sportovců, hudebníků apod. Dojde ke zrušení celé řady sportovních klubů, asociací, do kterých jejich členové investují všechen svůj volný čas a celé své srdce. Je naprosto amorální požadovat, aby tyto činnosti byly ziskové. Již nyní je mnoho akcí závislých na sponzoringu, podle Modré šance bude závislost absolutní. Hlavním úkolem pro zorganizování jakékoli akce bude ponížené plazení se před sponzorem. Nebudou se tedy pořádat ohňostroje pro „vybrané klienty na rekondičním pobytu“, ale všechna setkání budou začínat dlouhým seznamem děkování sponzorům, kteří budou pochopitelně přítomni a nenechají si ujít příležitost, spotřebovat alespoň část svého příspěvku na občerstvení apod.

„Preferujeme sociální služby zajišťující zdravotně postiženým možnost setrvat v rodinném prostředí před jejich umístění v ústavech sociální péče. Prosazujeme rovnost poskytovatelů služeb spočívající ve stejném přístupu k veřejným prostředkům. Společnost musí ukončit otroctví maminek, obětujících se pro své těžce zdravotně postižené děti tím, že jim nabídne účinnou a chápající pomoc.“ I dnes se může rodina rozhodnout, zda se o zdravotně postiženého člena rodiny bude starat nebo zda je nutná stálá odborná péče. ODS chce zřejmě zavést systém poskytovatelů (soukromých, pochopitelně) tohoto druhu služeb. Bude to však neúnosná ekonomická zátěž pro velkou většinu těchto rodin, neboť stát nepřispěje ani v nejmenším na péči, léky, pobyt apod. Nebudou existovat státní zařízení tohoto typu, soukromé nemocnice vyjdou pravděpodobně ještě dráž, velká většina občanů nebude mít zdravotní a důchodové pojištění. To vše povede k naprosté ztrátě solidarity k nemocným a starým lidem, ztrátě jejich důstojnosti a potřebnosti, tedy k naprostému opaku toho, co hlásá Modrá šance jako svůj cíl.

„Lidé jsou aktivní do podstatně vyššího věku, než jak tomu bylo před několika desetiletími. Země, které nebyly postiženy komunistickým systémem jako ČR, zaznamenaly tento fenomén o pár desetiletí dříve.“ Z předcházejícího textu a jiných kapitol Modré šance je patrné, že aktivní život (myslí se zřejmě pracovní poměr) v „nepostižených“ zemích je důsledkem nutnosti co nejdéle pracovat, aby občan mohl důstojně přežívat.

V závěru bychom rádi uvedli snad nejkurioznější „nápad“ ODS: „ Navrhujeme, aby v případě rezidenčních a terénních služeb klienti obdrželi na základě odborného posouzení potřebnosti služby šeky v určité hodnotě odpovídající jejich zdravotnímu stavu, míře samostatnosti a sociální potřebnosti. Klient si svobodně vybere poskytovatele služeb ze sítě akreditovaných poskytovatelů a také druh služby. Za poskytnuté služby „zaplatí“ prostřednictvím šeků. Stát bude poskytovatelům služeb šeky pravidelně proplácet. Tím poskytovatelé získají největší objem finančních prostředků přímo od klientů a nebudou muset každoročně vypracovávat projekty na stále stejné poskytované služby. O přidělení finančních prostředků tak budou rozhodovat klienti sociálních služeb a mezi poskytovateli vznikne zdravá konkurence. Velmi rychle se prosadí poskytovatelé, kteří zajišťují kvalitní služby.“ Občan bude závislý na jakési „instituci“, která mu určí, nakolik je soběstačný a poté mu přidělí ponižující „šeky“, aby si mohl u soukromých subjektů objednat služby, které by měl zajišťovat stát. O výrazném snížení lidské důstojnosti a zneužitelnosti této „metody“ zřejmě ODS neuvažuje. Uvědomují si vůbec členové ODS, že i je může v životě potkat situace, kdy budou potřebovat pomoc jiných? Zřejmě ne…

Co navrhujeme my?

Aktivní a smysluplné využití volného času je nezbytným předpokladem pro rozvoj každé osobnosti a mělo by rovněž patřit k základním právům dětí i mládeže. Dostatek kulturních a jiných alternativ pro volný čas může významně napomoci prevenci nebo překonávání odcizení, jež je původcem řady sociálních problémů jako jsou drogová závislost, gamblerství, banditismus nebo kriminalita mládeže. Velkou překážku pro rozvoj zájmových aktivit představuje nedostatek financí, provozování příslušných zařízení pro zisk nebo různá omezení. KSM proto usiluje o :

Dostatečné množství cenově, časově i místně dostupných zájmových, kulturních a sportovních kroužků, klubů a středisek! Konec komercionalizace záležitostí společenského života mládeže!
Vrácení rozkradeného majetku bývalého SSM zpět dětem a mládeži!
Střechové sdružení zaštiťující organizace dětí a mládeže se z “papírového tygra” musí stát skutečným prosazovatelem zájmů mladých!
Hospodaření, správu a další nakládání se státním nebo veřejným majetkem určeným pro akce pro děti a mládež podřídit přísné veřejné kontrole!
Vstup do muzeí, divadel, hradů, zámků a galerií za minimální poplatek!
Problémem je potlačování alternativní zábavy a kultury ze strany kapitalistické společnosti. Koncerty režimu nepřijatelných hudebních skupin se musejí pořádat pokoutně, provozování sportu v parcích je mnohde zakázáno, alternativní umělci cejchováni a odmítáni. Levicovým mládežnickým organizacím je ztěžováno působení mezi mládeží, často jim je otevřeně bráněno v realizaci jejich činnosti. KSM proto usiluje o:

Konec diskriminace levicových mládežnických organizací, levicových umělců aj.! Rovné podmínky pro všechny!
Parky se znovu musejí stát místy kultury a oddechu! V oblastech veřejné zeleně povinně zřizovat koutek pro volný čas dětí a mládeže!
Zahájení výstavby center alternativní kultury - počítačová střediska, komunitní sídla a koncertní sály!
Prevenci místo represe!

Mládež, která dnes nemá příliš možností pro aktivní a smysluplné využití volného času, se stává snadnou obětí různých omamných látek, které bývají příčinou drogové závislosti. Ať se již jedná o konzumaci omamných látek legálních nebo ilegálních, téměř vždy se nemalou měrou podílí na fyzickém i psychickém rozkladu mladých lidí, které navíc odvádí od jejich skutečných problémů. Není bez příčin, že do seznamu ilegálních omamných látek není zahrnut alkohol ani tabák, ač na následky jejich užívání umírá daleko více lidí než je obětí ilegálních omamných látek. I v “protidrogových kampaních” totiž funguje zákon trhu a tak je třeba si uvědomit, že producenti alkoholických a tabákových výrobků patří k největším zdrojům státních zisků. I v tomto je pokrytectví tzv. protidrogových zákonů. KSM proto usiluje o:

Represivní boj státu proti drogám zaměřit na drogovou mafii a ne na její oběti!
Dostačující počet finančně, místně a časově dostupných zájmových, sportovních a kulturních kroužků, klubů a středisek!
Dobudovat systém informačních středisek o drogové problematice, K-center, streetworkerů, systém protidrogových léčeben!
O nebezpečnosti té či oné drogy nesmí rozhodovat politici, ale odborníci!
Objektivní a dostatečnou výuku ve školách týkající se drogové problematiky, zaměřenou na prevenci!
Zastavení zneužívání drogové problematiky k perzekuci levicových názorových proudů mezi mládeží!
Sociální zabezpečení seniorů

Podporujeme zabezpečení důstojného postavení současných i budoucích seniorů. Naším cílem je odstranit diskriminaci některých současných skupin důchodců a prosadit spravedlivější a včasné valorizace důchodů odpovídající růstu životních nákladů důchodců. V rámci připravované důchodové reformy budeme hájit princip generační i příjmové solidarity. Základní důchodový systém musí být povinný, průběžně státem financovaný, státem garantovaný a dávkově definovaný. Výši důchodu by neměla být jen výsledkem zásluhovosti, ale samozřejmě by měla fungovat také jako důstojné zajištění občana ve stáří, a to prostřednictvím a s garancí státu.

Reforma současného systému je nutná, ale metodu tzv. důchodového připojištění považujeme pouze za doplňkový a dobrovolný systém, který musí být pod státní kontrolou a dohledem.
Sociálně slabým občanům nemůže být odepřena pomoc sociální sítě v případě, že se proti nim obracejí jimi nezaviněné okolnosti. Proto nesouhlasíme s omezováním pomoci státu, krajů a obcí v rámci sociální potřebnosti. To neznamená, že budeme podporovat zneužívání sociálních dávek. Budeme podporovat výstavbu bytů s pečovatelskou službou a ústavů následné péče, aby byly finančně dostupné i pro občany s nižšími příjmy.

Příčiny nestability a deformací důchodového systému nespočívají ani tak v něm samotném, ale především mimo něj. Primární příčinou jeho nestability je neochota společnosti ke zvyšování mezigenerační solidarity včetně udržení solidarity vícepříjmových skupin s nízkopříjmovými skupinami obyvatel. Příčinou snižující se stability a deformací je i dlouhodobý propad výkonu a daňové výtěžnosti naší ekonomiky, vysoká nezaměstnanost, prohloubení sociální nejistoty zvláště u mladé generace, deformace přirozených životních hodnot, změna hodnotové orientace mladých lidí, omezování role státu a veřejných financí a jiné.

Existuje výrazná snaha omezit solidární princip přerozdělování z pozice bohatších, kteří už nechtějí tolik dávat do státní pokladny, druhý tlak je ze strany kapitálových penzijních fondů, které se chtějí spolupodílet na obhospodařování prostředků na důchodové zabezpečení, které v našem případě zabezpečuje stát v průběžném systému, a za třetí je to tlak podnikatelské sféry, která hledá cesty, jak zlevnit odvody za zaměstnance, tzn. zlevnit pracovní sílu a přenést část těchto svých režijních nákladů na zaměstnance, který by pak byl ekonomicky donucen ukládat své prostředky bez přispění zaměstnavatele do kapitálového pojištění.

{moscomment}

Partneři:
partneri-kscm
partneri-sckp
partneri-sos
partneri-wdfy
partneri-solidnet
partneri-ceske-mirove-hnutípartneri-festival
partneri-kcp

 partneri-stripkyzesveta

©  Komunistický svaz mládeže

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .