header

CookiesAccept

Upozornění: tato stránka používá cookies a podobné technologie.

Pokud nezměníte nastavení prohlížeče, souhlasíte s tím.

Rozumím

Fašizace v Pobaltí a problém národních minorit

Estonské členství v EU nevyřešilo četné problémy spojené s právy rusky mluvící populace v Estonsku, ale přineslo do života mnoho dalších problematických bodů. Objevily se problémy jako „status bez občanství“ pro mnoho obyvatel, diskriminace na základě jazyka, omezené možnosti získat vzdělání v mateřštině, růst neonacismu – to vše způsobuje velkou obavu o budoucnost země a jejího lidu...

Estonské oficiální struktury neukazují zájem řešit tyto problémy, radši se pokoušejí přesvědčit mezinárodní organizace, že tyto problémy neexistují.
Přitom každý pátý obyvatel země nemá občanství. Již v roce 1992 nejvyšší Sovět Estonské Sovětské Socialistické republiky poprvé v mezinárodním právu praktikoval vylučovací rozhodnutí zbavit třetinu obyvatel občanských práv, a to tím, že vytvořil zákon se zásadou, že znalost státního jazyka (estonštiny) je podmínkou pro získání občanství. Být bez občanství znamenalo také nemožnost se stát členem politické strany.
Dnes v Estonsku je také akutním problémem pozice válečných veteránů. Lidé, kteří bojovali proti fašismu během 2. světové války jsou dnes ukazováni jako nepřátelé státu. Bylo jim znemožněno dostat estonské občanství a těšit se z náhrad a ohodnocení. Na druhé straně jsou estonští vojáci, kteří bojovali na straně SS obdivováni jako vážení občané a národní hrdinové. Pravidelně se konají setkání veteránů 20. divize Waffen SS v Estonsku, na kterých jsou vždy zastoupeni poslanci. Mimo přehlídky přímo v Talinu se 20. srpna konalo odhalení pomníku na příslušníky 20. divize SS ve městě Likhula, kde Kheino Kert, místopředseda Svazu bojovníků za svobodu (organizace asi 3000 veteránů fašistického Německa) řekl, že „je to památka na Estonce, kteří zvolili menší ze dvou zel – německého a ruského a vzali německou uniformu, aby bojovali za svobodu Estonska“. Současně je tu veřejná snaha vybudovat památník na počest veteránů SS, i když byl estonský parlament pod tlakem evropských partnerů nucen tento památník odmítnout (jednalo se o památník SS představitele Alfonse Rebaneho, který byl zodpovědný za zavraždění tisíce Rusů a Židů). Ale vedlo to k masové destrukci a vandalismu pomníků postavených na počest sovětských vojáků, kteří padli při osvobozování Estonska. Talin je také jediné evropské město, kde se dá veřejně koupit zboží s nacistickými symboly. Prezident Estonska Arnold Ruutel se také neúčastnil oslav 60. výročí vítězství nad fašismem v Moskvě…
Když Estonsko získalo samostatnost, stanovilo si estonštinu jako jediný státní jazyk. Tak bylo v zemi, kde vždy byly 2 státní jazyky, zakázáno mluvit a psát v ruštině. Jakoby bylo cílem zničit vše z ruské literatury, kultury, vědy a technologie, jenom proto, že to bylo napsáno či vytvořeno v ruštině.
Problém zákazu ruské řeči je vážný také proto, že prakticky všichni obyvatelé pokračují v mluvení a komunikaci v ruštině, např. používají ruštinu jako mezinárodní jazyk. Lokální zástupci občanů dokonce požádali, aby byla stanovena ruština jako druhý jazyk oficiální korespondence aspoň v Narvě, kde 90% populace hovoří rusky. Státní zástupci však žádost zamítli, protože byla protizákonná.
V současnosti je vážným problémem také možnost vzdělávání, protože je stále těžší chránit ruštinu jako vyučovací jazyk na všech úrovních vzdělávacího systému. Likvidace ruských vyšších vzdělávacích institucí vede k situaci, kdy talentovanější a nadané děti musí začínat své vzdělání v estonštině, aby měli šanci získat lepší vzdělání. Během posledních let se tyto instituce dostaly do těžkého postavení. Stát totiž prosazuje redukci či zavírání vyšších vzdělávacích institucí, kde je ruština vyučovacím jazykem. Zároveň s tím se objevují problémy s technickou a finanční podporou těchto institucí.
Sumarizováno - je možné říci, že diskriminace rusky mluvící populace je legálně podporována sérií zákonů, jejichž naplňování znamená ekonomickou, sociální a vzdělávací segregaci společnosti.
Také v dalších pobaltských zemích je však fašizace a růst fašismu velmi alarmující. Podobně jako v Estonsku se i litevský prezident Valdas Adamkus a lotyšská prezidentka Vike Freibergaová (která se nakonec zúčastnila) nechtěli účastnit oslav 60. výročí osvobození od fašismu v Moskvě.
V Lotyšsku se konala 16. března přehlídka veteránů lotyšské SS, kterou podpořily ultrapravicové skupiny mladých jako Vše pro Lotyšsko a Klub 415, a byly položeny dokonce kytice k památníku svobody. Akce se účastnilo i 300 býv. členů lotyšské SS legie. Antifašisté se pokusili akci narušit, ale policisté antifašisty v mnohých případech uvěznili a pochod povolili. Během 2. světové války sloužilo ve Waffen SS okolo 150000 lidí z Lotyšska, přitom nacistické síly měly 900000 lidí z celé Evropy. Lotyši tak byli největším kontingentem (V roce 1944 bylo z 37 divizí Waffen SS pouze 12 německých). Okolo 50000 Lotyšských vojáků padlo ve válce nebo skončilo v exilu. Podle mezinárodního norimberského tribunálu byly Waffen SS a celé SS zločinecké organizace, lotyšská SS byla zodpovědná za své operace v Bělorusku. Přesto i prezidentka země volá občany, aby pamatovali na ty, kteří padli za svobodu země, jsou povolovány další akce nacistů (přímo v Rize) a oslavována je i bitva na řece Velikaya, kde se 2 divize SS střetli s Rudou armádou v březnu 1944. Prezidentka má přitom kanadskou národnost, opustila Lotyšsko po porážce fašismu a má kontakty na tajné pravicové organizace. V roce 1999 se přestěhovala do Lotyšska a dostala občanství, později se stala prezidentem. Od té doby se snaží přepsat historii. V lednu 2005 publikovala lotyšská vláda knihu Historie Lotyšska ve 20. století, která byla financována i ambasádou USA v Rize. Je tam např. tvrzeno, že koncentrační tábor Salaspils, kde nacisté vyvraždili 90000 vězňů a dělali pokusy na lidech, byl pracovním táborem. Podle této knihy byly SS-mani hrdinové bojující proti sovětské okupaci. A prezidentka se oficiálně účastnila křtu této knihy...
Tato fakta však neukazují jen na situaci v Pobaltí. Také v ČR se objevují úvahy, že vítězství nad fašismem bylo jen nahrazení jedné diktatury diktaturou druhou a je prý otázkou, co bylo horší...

Zdeněk Štefek
{moscomment}

Partneři:
partneri-kscm
partneri-sckp
partneri-sos
partneri-wdfy
partneri-solidnet
partneri-ceske-mirove-hnutípartneri-festival
partneri-kcp

 partneri-stripkyzesveta

©  Komunistický svaz mládeže

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .