Úvodní stránka Tuesday, December 12 2017  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
170 let od vydání Komunistického manifestu a 100 let od Říjnové revoluce Tisk E-mail
Sobota, 11 listopad 2017

Vystoupení soudruha Roberta Gabrieleho z Aginform na pražské teoretické konferenci 11. listopadu

V obou stoletích, ve kterých tyto události proběhly, byli komunisté hlavními protagonisty. Proto je revoluční význam dějin komunismu pro nás dostatečně jasný, kdežto není absolutně jasné, jak v současné historické fázi lze otevřít nové období komunistického hnutí, které znovu potvrdí vědecký charakter komunistické teorie a znovu sjednotí v jedné strategické perspektivě všechny impulzy ve světě za přeměnu výrobních vztahů a rozdrcení imperialistických pout.

Rok 2017 je rokem oslav stého výročí Říjnové revoluce, ale nemůžeme se omezovat je na to, je třeba vymezit budoucnost komunistů. Jak Marx (a Engels), tak i Lenin charakterizovali své epochy, když započali revoluční proces (který se kryje se založením I. a III. Internacionály) na solidní teoretické základně a současně prokázali, že to co říkali, odpovídá přesně historické fázi.

Komunisté dnes mají před sebou stejný problém.

Krize komunistického hnutí v devadesátých letech minulého století přerušila pohyb, jenž byl tehdy považován za nezastavitelný, což frustrovalo naději milionů komunistů, kteří se zúčastnili bojů a šli po cestách revoluce své epochy. Dějiny ale nestojí na sentimentech, ale na reálných procesech. A ty nejsou přímočaré a vyjevují stále nové problémy, kterým se musí čelit až do chvíle, kdy je výsledek jistý.

Někdo si myslí, že pro nový nástup procesu stačí potvrdit platnost principů, ale zapomíná, že historický materialismus předpokládá určení nikoliv abstraktního principu, ale historicky podmíněného rozpory. Jaké jsou rozpory a tedy objektivně i subjektivně revoluční síly, kterou mohou poskytnout komunistům hlavní roli v 21. století? Toto je jádro diskuse, kterou je třeba zahájit.

Opustíme-li, jak je třeba, eurocentrické a zásadně knižní vize historických procesů, nacházíme se před zcela přirozenou odpovědí: Čína - stát-kontinent řízený komunistickou stranou s velkou revoluční tradicí, podmiňuje vývoj 21. století a omezuje hegemonii skutečné "říše zla", kterou jsou Spojené státy.

To je nepopíratelná skutečnost. Ale stačí to k tomu, abychom mohli říci, že nehledě na zhroucení SSSR a socialismu ve východní Evropě je komunistické hnutí znovu v ofenzívě? Na to je odpověď (kterou je třeba načrtnout) mnohem složitější. Především nelze"socialismu s čínskými rysy" naložit úkol rozvázat neskutečně zauzlené výbušné rozpory, které svírají lidstvo a které musí být komunisty postaveny na pořad dne, počínaje ekonomickou krizí, směřování k válce u západního imperialismu, devastace celých kontinentů (od Afriky po Blízký Východ), problému spojených s životním prostředím, pokusů o odpovědi, které se vyjevují a překážky s kterými se střetávají, například v Latinské Americe.

Jak se komunisté poměří s těmito problémy? Není to pouze socialismus s čínskými rysy, který je může vyřešit. Nelze se domnívat, že fronta, která připravuje program a akci komunistů, může mít skutečnou váhu v 21. století, aniž by se vypořádala s celým rámcem rozporů, které se projevují a bez pochopení role, kterou je třeba sehrát

Tady nemluvíme o voluntarismu, nároku dělat revoluci vždy a všude, ale spíše analyzovat dosah jednotlivých rozporů a umět sehrát roli nikoli jen účastníka, ale roli konkrétní akce.

Bohužel, kontrarevoluční fáze, kterou jsme prošli, a roky které jí předcházely, zmrazily teoretické myšlení komunistů a zredukovaly jejich přítomnost do schémat, která se pohybují mezi syndikalismem a parlamentarismem. Ale tohle není epocha stabilizace, i když kontrarevoluce dosáhla efektu, zcela jistě nechtěného. Opětné zahájení fáze s revolučními charakteristikami. Zdálo se, že nikdy nekončící válka zahájená Bushem povede k posílení imperialistické nadvlády, ale stal se opak a válka podkopala stabilitu. Je tu epicentrum této nové skutečnosti, které se rozvíjí po linii imperialistických válek, a ta se rozšiřuje v soustředěných kruzích i do jiných oblasti a má tendenci vyvolat otevření dalších kráterů. Jak čelit těmto kráterům v taktické, organizační a politické rovině je jistě náplní práce jednotlivých komunistických organizací, které působí v různých zemích světa, ale při zachování vědomí vzájemné závislosti, pochopitelně ne mechanické, probíhajících obratů.

Komunistické myšlení je především opětným potvrzením všeobecné vize dynamiky sil na bojišti. Není náhodou, že v předcházejících dvou stoletích vzestup komunistického hnutí porodil dvě mezinárodní organizace, které vedly tento proces: Internacionála Marxe a Engelse a Internacionála Lenina. Obě dvě ovšem - je správné to říci, abychom se vyhnuli omylu - se zrodily a rozvíjely v reálném procesu internacionalizace rozporů, pochopitelně ne z geopolitického hlediska, ale z hlediska růstu revolučních a třídních sil.

Dnes jsme ještě ve fázi těhotenství nové cesty, jejíž konfigurace přijímá i odlišné formy. Podívejme se na venezuelskou zkušenost, která dochází do formy občanské války po převzetí moci bolívarovským hnutím (a nejsou to historičtí komunisté, kteří řídí proces, jak se to ostatně stalo i na Kubě). Nejedná se tady o házení bláta na svět, ale je nepochybné, že směr pohybu připomíná předcházející fáze. Ale nesmíme zaměňovat formu s podstatou. Kdo používá marxistické kategorie a materialistickou koncepci dějin, musí najít řešení uvnitř rozporů a umět ho použít pro přeměnu skutečnosti.

Komunisté se nehodnotí jen podle toho, co důležitého vykonali, ale také podle toho co budou dělat v příštích desetiletích, dokud starý systém založený na vykořisťování a imperialismu nebude zničen.

Po kontrarevoluční fázi, zahájené Chruščovem, musíme upřednostňovat růst nové generace komunistů, kteří před sebe postaví "nový" cíl, likvidaci vykořisťováni a imperialismu, a to ne s použitím ideologie a rétoriky, ale analýzou historických podmínek a revolučním působením na tomto základě.

Také se v tomto rámci znovu otevře teoretická diskuse, ta skutečná, stojící před vším tím odpadem, který se nahromadil za desetiletí stagnace, a také a především, deformací historických skutečností a jejich významů. Především my, kdo žijeme na kapitalistickém Západě, trpíme pod tíhou tohoto útlaku, který je dílem buržoazie a jejího dvora spravujícího informace, kulturní instituce, v jejímž rámci pluje i imperialistická a homologovaná levice. Nesmíme si dělat iluze, že je možné se snadno osvobodit na kapitalistickém Západě od tohoto břímě. Především to nemůže učinit nové čtení "svatých textů" bez vědeckého vysvětlení současnosti, které obnoví revolučních obsah komunismu.

Z tohoto hlediska jsme se chovali dost špatně. Kontrarevoluce v SSSR a východní Evropě, anexe socialistického Německa a likvidace velkých evropských komunistických stran, které po desetiletí hegemonizovaly kulturu v Itálii, Francii a Španělsku, upevnily buržoazní antikomunismus neotrockistickými, anarcho-syndakalistickými a neoreformistickými teoriemi, které tak zablokovaly nové generaci, ve které se projevují tendence k boji a ke změně, znovuobjevení komunismu. To se mohlo stát jen proto, že před novými dějinnými výzvami se komunismus představil jako zbytkové myšlení nebo v čistě ideologické podobě. A nejedná se o hledání třetích cest, ale o obnovení cesty v brázdě vyryté komunisty v 19. a 20. století.

Uvědomujeme si, že je to nelehký úkol. Musíme se k němu postavit, jak říkal Antoni Gramsci s pesimismem inteligence a s optimismem vůle. Především s pochopením, že po prorážce v devadesátých letech minulého století, se znovu otevřela fáze a že jsem odpovídající silou, která se jí může postavit a že je potřeba urychleně pracovat v oblasti teorie a akce.

Evropa, Evropa v krizi, která se snaží prostřednictvím EU a účastí na imperialistických dobrodružstvích udělat si prostor v rámci nových rozporů, vytvořených imperialistickým systémem, nevidí komunisty jako východisko. A přece náš kontinent byl kolébkou socialistické revoluce a Manifestu komunistické strany.

Položme si tedy otázku, proč při oslavách 170. výročí Komunistického manifestu a 100. výročí Říjnové revoluce je taková retardace a jak jí překonat? Setřesme od základů trosky těchto desetiletí a dejme se znovu na cestu boje, který nás musí vidět jako protagonisty nové, obtížné fáze, provázené válkami, ekonomickou krizí a rasismem.

Roberto Gabriele-Aginform-Italia

 

 
Další >
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2017 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.