Úvodní stránka arrow Marxismus arrow D.5. Poučení z ústupů a porážek Wednesday, September 18 2019  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
D.5. Poučení z ústupů a porážek Tisk E-mail
Úterý, 21 březen 2006

Marx, K.: Inaugurální adresa Mezinárodního dělnického sdružení

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 16, NPL, Praha 1965, s. 41-42

(41-42) Po nezdaru revolucí z roku 1848 byly na kontinentě všechny stranické organizace a stranické časopisy dělnické třídy rozbity železnou pěstí násilí, nejuvědomělejší synové dělnické třídy prchli v zoufalství do zaoceánské republiky a krátké sny o osvobození se rozplynuly s nástupem průmyslové horečky, morálního zbahnění a politické reakce. Porážka dělnické třídy na kontinentě, která byla částečně dílem diplomacie anglické vlády, stojící tehdy stejně jako dnes v bratrské solidaritě s petrohradským kabinetem, rozšířila brzy své nakažlivé účinky i na této straně Kanálu. Porážka třídních bratří na kontinentě vzala anglické dělnické třídě odvahu a podkopala její víru ve vlastní věc, kdežto pozemkovým a peněžním magnátům vrátila jejich poněkud otřesenou sebedůvěru. Drze odvolali už ohlášené ústupky. Objevení nových zlatonosných polí vyvolalo obrovské vystěhovalectví, které zanechalo nevyplnitelnou mezeru v řadách britského proletariátu. Jiní jeho členové, dříve aktivní, se dali zlákat přechodným vnadidlem větší zaměstnanosti a vyšších mezd a stali se "politickými stávkokazy". Všechno úsilí o udržení či přebudování chartistického hnutí bylo marné, tiskové orgány dělnické třídy zanikaly jeden po druhém pro netečnost mas, a anglická dělnická třída skutečně ještě nikdy nevypadala tak naprosto smířeně se stavem politické nicotnosti. Nebyla-li až dosud mezi britskou dělnickou třídou a dělnickou třídou na kontinentě solidarita v akci, byla mezi nimi nyní rozhodně solidarita v porážce.

 

Marx, K.: Občanská válka ve Francii

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 17, NPL, Praha 1965, s.368, 390-391, 397

(368) Když 13. června 1849 národní garda skutečně pokojně demonstrovala na protest proti zločinnému útoku francouzských vojsk na Řím - prohlásilo Národní shromáždění, a zejména Thiers, Changarniera, tehdy generála strany pořádku, za zachránce společnosti za to, že na tyto bezbranné lidi vrhl ze všech stran své oddíly, aby je postřílely, pošavlovaly a rozdupaly kopyty svých koní. Tehdy byl v Paříži vyhlášen stav obležení; Dufaure prosadil urychleně v Národním shromáždění nové represivní zákony. Začalo se znovu zatýkat, znovu deportovat, nastala nová hrůzovláda. Nižší vrstvy si však v takových případech počínají jinak. Ústřední výbor z roku 1871 hrdiny "pokojné demonstrace" prostě ignoroval, takže mohli dokonce hned za dva dny uspořádat tentokráte ozbrojenou demonstraci pod velením admirála Saisseta, korunovanou oním slavným úprkem do Versailles. Ústřední výbor, který se zdráhal pokračovat dál v občanské válce, zahájené Thiersovým nočním loupežným vpádem na Montmartre, dopustil se tentokrát velké chyby, že ihned nevytáhl proti Versailles, které tehdy byly naprosto bezmocné, a že neskoncoval rázně se spiklenectvím Thierse a jeho "statkářů". Místo toho byla straně pořádku opět dána možnost změřit svou sílu u volebních uren, a to 26.března, kdy byla zvolena Komuna. Toho dne pronášeli mužové pořádku na pařížských obvodních radnicích blahovolné řeči o smíru s příliš velkodušnými vítězi, ale v duchu si slavnostně slibovali, že se jim ve vhodné chvíli krvavě pomstí.

(390-391) Konečně, když zrada 21. května otevřela generálu Douayovi brány Paříže, odhalil Thiers 22. května před svými "statkáři" "cíl" své smiřovací komedie, kterou tak zatvrzele nechápali:

"Řekl jsem vám před několika dny, že se blížíme k svému cíli; dnes vám přicházím říci, že cíle je dosaženo. Konečně pořádek, spravedlnost a civilizace zvítězily." (276)

Ano, bylo to vítězství. Civilizace a spravedlnost buržoazního pořádku vystoupí ve svém pravém, zlověstném světle, jakmile se otroci a utlačení v tomto pořádku vzbouří proti svým pánům. Pak se ukáže, že tato civilizace a spravedlnost je nezastřená sveřepost a bezuzdná msta. Každá nová krize v třídním boji mezi přivlastňovateli a výrobci dokazuje tuto skutečnost stále pádněji. Před nevýslovnou podlostí z roku 1871 blednou dokonce zvěrstva buržoů z června 1848. V sebeobětavém hrdinství, s jakým pařížský lid - muži, ženy i děti - ještě celý týden po vpádu versailleských pokračoval v boji, se zračí velikost jejich věci, právě tak jako se ve zvěrstvech soldatesky zračí vrozený duch oné civilizace, jejímiž najatými žoldnéři a mstiteli jsou. Opravdu, slavná civilizace, jejímž velkým problémem je, jak se zbavit hromad mrtvol lidí, které povraždila, když už bylo po boji!

 

(394-395) To, že strana pořádku po všech svých krvavých orgiích nikdy neopomine rozšiřovat proti svým obětem záplavu pomluv, to jen dokazuje, že se dnešní buržoa považuje za zákonitého nástupce dřívějšího feudála, který pokládal za své právo použít jakékoli zbraně proti plebejci, zatímco jakákoli zbraň v rukou plebejce byla už sama o sobě zločinem.

 

(397) Dělnická Paříž se svou Komunou bude věčně oslavována jako nádherná předzvěst nové společnosti. Její mučedníky bude dělnická třída na věky chovat ve svém velikém srdci. Její vrahy přibily už dnes dějiny na věčný pranýř hanby, odkud je nevykoupí ani modlitby jejich páterů.

 

(276) „Annales de l´Assemblée nationale“, díl 3, Paříž 1871, s.109)

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Engels - A. Bebelovi, 20.června 1873

Marx. K., Engels. B.: Vybrané spisy, ve dvou svazcích. Svazek II, SNPL, Praha 1954, s.491-493

(491-493) Každé vedení strany usiluje ovšem o úspěchy, to je také docela v pořádku. Jsou však okolnosti, kdy musíme mít odvahu obětovat okamžitý úspěch důležitějším věcem. Zejména strana, jako je naše, jejíž konečný úspěch je tak absolutně jistý a která za našeho života a před našima očima tak ohromně vyspěla, nikterak nepotřebuje vždy a bezpodmínečně okamžitý úspěch. Pohleďte například na Internacionálu. Po Komuně měla obrovský úspěch. Na smrt poděšení měšťáci ji pokládali za všemohoucí. Velké množství členstva věřilo, že tomu tak bude věčně. Věděli jsme velmi dobře, že bublina musí prasknout. Věšela se na ni kdejaká holota. Sektáři v jejích řadách zbujněli a zneužívali Internacionály, doufajíce, že jim bude dovoleno provádět největší hlouposti a sprostoty. Netrpěli jsme to. Dobře vědouce, že bublina musí přece jenom splasknout, nesnažili jsme se oddálit katastrofu, nýbrž starali jsme se o to, aby Internacionála z ní vyšla čistá a nezfalšovaná. V Haagu (1) bublina praskla a vy víte, že většina účastníků sjezdu odtáhla domů s těžkou kocovinou rozčarování. A přece téměř všichni tito rozčarovaní, kteří se domnívali, že nalezli v Internacionále ideál všeobecného bratrství a smíření, měli doma mnohem prudší svár, než byl ten, který vypukl v Haagu! Sektářští svárlivci káží dnes smíření a křičí, že prý my jsme nesnášenlivci a diktátoři! A kdybychom byli v Haagu vystoupili smířlivě, kdybychom byli zatušovali dozrálý rozkol - jaký by to mělo následek? Sektáři, zejména bakuninovci, by tak byli získali rok času, aby mohli jménem Internacionály tropit ještě větší hlouposti a sprostoty; dělníci nejvyspělejších zemí by se byli odvrátili s hnusem; bublina by nepraskla, nýbrž probodána by pomalu splaskávala. A příští kongres, na němž by krize přece musela propuknout, by se stal skandálem nejsprostších osobností, protože princip byl obětován již v Haagu! Pak by ovšem Internacionála zašla - zašla by na "sjednocení"! - Místo toho jsme se se ctí pro nás zbavili svých shnilých elementů (členové Komuny, kteří byli přítomni na poslední rozhodující schůzi, říkají, že ani jedna schůze Komuny v nich nezanechala tak hrozný dojem jako tento soud nad zrádci evropského proletariátu); nechali jsme je po deset měsíců ze všech sil lhát, pomlouvat, intrikovat - a kde jsou? Oni, domnělí zástupci velké většiny Internacionály, prohlašují nyní sami, že se neodváží přijít na příští kongres (podrobnosti v článku, který zároveň s tímto dopisem posílám do "Volksstaatu"). A kdybychom to museli učinit ještě jednou, celkem bychom nejednali jinak - taktické chyby se ovšem přiházejí vždycky.

Rozhodně věřím, že schopní lidé mezi lassallovci časem k vám přijdou sami a že by tedy bylo nerozumné trhat plod před uzráním, jak to chtějí sjednocovatelé.

Ostatně již starý Hegel řekl: Strana dokazuje svou životaschopnost, když v ní dojde k rozkolu a když je s to tento rozkol vydržet. Hnutí proletariátu nutně prochází různými vývojovými stupni; na každém stupni část lidí uvázne a nejde již se stranou dále. Jedině tím se vysvětluje, proč se "solidarita proletariátu" vytváří ve skutečnosti všude v menších stranických skupinách, které se potírají na život a na smrt jako křesťanské sekty v římské říši za nejhoršího pronásledování.

Má-li např. "Neuer Sozial-Demokrat" více předplatitelů než "Volksstaat", nesmíte rovněž zapomínat, že každá sekta je nezbytně fanatická a pro tento fanatismus dosahuje zvláště v krajích, kde je nová (jako např. Všeobecný německý dělnický spolek v Šlesvicku-Holštýnsku), mnohem větších dočasných úspěchů než strana, která bez sektářských zvláštností prostě zastupuje skutečné hnutí. Ale zato fanatismus nemá dlouhého trvání...

_________________________________________________________________

(1) Haagský sjezd I.internacionály se konal 1.-7. září 1872. (Pozn.red.)

_________________________________________________________________

 

Marx a Engels - A.Bebelovi, V.Liebknechtovi, V.Brackovi aj. ("Okružní dopis") 17.-18.září 1879

Marx, K., Engels, B.: Vybrané spisy ve svou svazcích. Svazek II, SNPL, Praha 1954, s.494-502

(494-502) Mezitím jsme obdrželi Höchbergův "Jahrbuch", který obsahuje článek "Zpětný pohled na socialistické hnutí v Německu", sepsaný, jak mi sám Höchberg řekl, právě těmito třemi členy curyšské komise. Máme tu tedy jejich autentickou kritiku dosavadního hnutí, a tudíž i jejich autentický program pro vedení nového listu, pokud to závisí na nich.

Hned předem se říká:

"Hnutí, které považoval Lassalle za eminentně politické, do kterého svolával nejen dělníky, nýbrž všechny poctivé demokraty, v jehož čele měli kráčet nezávislí představitelé vědy a všichni ti, kdo jsou prodchnuti opravdovou láskou k bližnímu, rozbředlo se za předsednictví Johanna Baptista Schweitzera v jednostranný zájmový boj průmyslových dělníků."

Nezkoumám, zda a jak dalece to historicky odpovídá pravdě. Schweitzerovi se tu vyčítá zejména, že lassallovštinu, která je tu chápána jako měšťácké demokraticko-filantropické hnutí, změlčil v jednostranný zájmový boj průmyslových dělníků; změlčil tím, že prohloubil ráz tohoto hnutí jako třídního boje průmyslových dělníků proti buržoazii. Dále se mu (Sweitzerovi) vytýká jeho "odmítání měšťácké demokracie". Co má měšťácká demokracie co pohledávat v sociálně demokratické straně? Jestliže se skládá z "poctivých lidí", pak sem vůbec nemůže chtít vstupovat, a když přesto chce vstoupit, pak přece jen proto, aby rýpala.

Lassallovská strana "dávala přednost tomu, aby si vedla co nejjednostranněji jako dělnická strana". Pánové, kteří toto píší, jsou sami členy strany, která si vede naprosto jednostranně jako dělnická strana, a zastávají v ní teď oficiální místa. To se však absolutně nesrovnává. Myslí-li tak, jak píší, musí vystoupit ze strany nebo alespoň složit funkce. Jestliže to neudělají, přiznávají tím, že zamýšlejí používat svého oficiálního postavení k tomu, aby potírali proletářský charakter strany. Strana se tedy sama zrazuje, když jim ponechává jejich oficiální místa.

Sociálně demokratická strana nemá tedy být podle názorů těchto pánů jednostrannou dělnickou stranou, nýbrž všestrannou stranou "všech lidí prodchnutých opravdovou láskou k lidstvu". To má dokázat především tím, že odloží hrubé proletářské vášně a podřídí se vedení vzdělaných lidumilných buržoů, aby "získala dobrý vkus" a "naučila se dobrému tónu" (str.85). Potom také ustoupí "obhroublé vystupování" některých vůdců ctihodnému "občanskému vystupování". (Jako kdyby navenek obhroublé vystupování zde míněných lidí nebylo to nejmenší, co by se jim dalo vytýkat!) Potom také se dostaví "četní přívrženci z kruhů vzdělaných a majetných tříd. Ti však musí být teprve získáni, jestliže ...prováděná agitace má mít hmatatelné úspěchy". Německý socialismus "kladl příliš velkou váhu na získání mas a přitom promeškal energickou (!) propagandu v tzv. horních vrstvách společnosti". Neboť "straně ještě scházejí muži, kteří by byli schopni ji zastupovat v říšském sněmu". Je však "si přáti a je nutné, aby mandáty byly svěřovány lidem, kteří měli příležitost a čas, aby se důkladně seznámili s projednávanými předměty. Prostý dělník a drobný řemeslník...má k tomu potřebný čas jen v řídkých, výjimečných případech". Volte proto buržoy!

Zkrátka: dělnická třída je sama neschopna se osvobodit. K tomu se musí podřídit vedení "vzdělaných a majetných" buržoů, kteří jedině "mají příležitost a čas" seznámit se s tím, co dělníkům prospěje. A za druhé se za živého boha nesmí bojovat proti buržoazii, nýbrž buržoazie musí být získána energickou propagandou.

Jestliže však chceme získat hořejší vrstvy společnosti anebo jen ty její elementy, které to s námi myslí dobře, nesmíme je nijak polekat. A tu se tito tři curyšští myslitelé domnívají, že udělali uklidňující objev:

"Strana ukazuje právě nyní pod tlakem zákona proti socialistům, že nechce jít cestou násilné krvavé revoluce, nýbrž je rozhodnuta...dát se cestou zákonnosti, tj. reformy."

Jestliže tedy těch 500-600 tisíc sociálně demokratických voličů, 1/10 až 1/8 všech voličů, k tomu ještě rozptýlených po celé zemi, je tak rozumných, že se neženou hlavou proti zdi a nepokoušejí se - jeden proti deseti - o "krvavou revoluci!", dokazuje to, že si také jednou provždy zakazují využít mohutné vnější události, tím vyvolaného náhlého revolučního vzkypění, ba dokonce vítězství lidu ve srážce, která by z toho vznikla! Kdyby Berlín měl být zase jednou tak nevzdělaný, aby udělal nový 18.březen (1), museli by sociální demokraté místo účasti na boji jako "lumpi chtiví barikád" (str.88) spíše "nastoupit cestu zákonnosti", zastavit boj, odstranit barikády a popřípadě pochodovat po boku skvělé branné moci proti jednostranným, surovým, nevzdělaným masám. Anebo jestliže ti pánové tvrdí, že to tak nemyslí, tak jak to vlastně mysleli?

Přijdou ještě lepší věci.

"Čím klidněji, věcněji, rozvážněji vystupuje tedy strana ve své kritice nynějších poměrů a ve svých návrzích na jejich změnu, tím menší je možnost opakovat šachový tah, který se nyní podařil (zavedením zákona proti socialistům) a kterým uvědomělá reakce zahnala měšťáky do úzkých, nahnavši jim strachu rudým strašidlem." (Str. 88.)

Aby byla rozptýlena u buržoazie poslední stopa strachu, má se jí jasně a pádně dokázat, že rudé strašidlo je skutečně jen strašidlem, že neexistuje. Co je však tajemstvím rudého strašidla, ne-li strach buržoazie z neodvratného boje na život a na smrt mezi ní a proletariátem? Strach z neodvratného rozhodnutí moderního třídního boje? Nechť je odstraněn třídní boj - a buržoazie a "všichni nezávislí lidé" se nebudou "strachovat jít ruku v ruce s proletáři"! A kdo by na to doplatil, by byli zase jen proletáři.

Nechť tedy strana dokáže pokorným a krotkým vystupováním, že se jednou provždy vzdala "nepřístojností a výstřelků", které daly podnět k zákonu proti socialistům. Slíbí-li dobrovolně, že se bude pohybovat pouze v mezích zákona proti socialistům, budou snad Bismarck a měšťáci tak laskavi a zruší tento pak zbytečný zákon!

"Aby nám bylo dobře rozuměno", nechcem "se vzdát své strany a svého programu, ale myslíme, že máme na léta dost práce, jestliže všechnu svou sílu a všechnu energii soustředíme na dosažení určitých blízkých cílů, kterých se za všech okolností musí dosáhnout, dříve než se může pomýšlet na uskutečnění dalekosáhlých snah." Potom se k nám také hromadně připojí buržoové, maloměšťáci a dělníci, kteří "jsou dnes odstrašování...dalekosáhlými požadavky".

Nemáme se vzdávat programu, nýbrž jej jen odložit - na neurčito. Nepřijímáme program, avšak vlastně ne pro sebe a pro svou dobu, nýbrž postupně jako dědictví pro své děti a děti svých dětí. Mezitím máme obrátit "celou svou sílu a energii" na všelijaké tretky a záplatování kapitalistického společenského řádu, aby to alespoň vypadalo, že se něco děje, ale aby se buržoazie zároveň nepoděsila. To je mi přece jen milejší komunista Miquel, který osvědčuje své nezvratné přesvědčení o pádu kapitalistické společnosti, nevyhnutelném za několik set let tím, že horlivě podvádí a spekuluje, že přispívá svým dílem ke krachu z r. 1873 (2) a tím skutečně něco dělá pro zhroucení nynějšího řádu.

Jiným přestupkem proti dobrému tónu byly také "přehnané útoky na 'gründery' (3)", kteří přece byli jen "dětmi své doby"; nadávání na Strousberga a podobné lidi...si mohli proto raději odpustit". Bohužel, všichni lidé jsou "pouze dětmi své doby", a je-li to dostatečnou omluvou, nesmí být již nikdo napadán, přestává všechna polemika a všechen boj s naší strany; dáme si klidně líbit všechny kopance našich odpůrců, protože my jako moudřejší víme, že jsou pouze "dětmi své doby" a nemohou jinak jednat, než jak jednají. Místo abychom jim kopance vraceli i s úroky, mělo by nám jich chudáků být spíše líto.

Rovněž ta okolnost, že se strana postavila za Komunu, měla tu nevýhodu, "že odradila lidi nám jinak nakloněné a vůbec nenávist buržoazie proti nám vzrostla". A dále není strana "docela bez viny na uskutečnění říjnového zákona (3), protože zvětšila zbytečně nenávist buržoazie".

Takový je tedy program těch tří cenzorů z Curychu. Co do jasnosti mu nic nechybí, zvláště pro nás, protože my známe velmi dobře všecky tyto fráze z roku 1848. Jsou to představitelé maloměšťáctva, kteří se hlásí plni strachu, že by proletariát, donucený svou revoluční situací, mohl "jít příliš daleko". Místo rozhodné politické opozice - všeobecné prostředkování; místo boje proti vládě a buržoazii - pokus je získat a přemluvit; místo vzdorného odporu proti špatnému zacházení shora - pokorné ponížení a uznání, že trest je zasloužený. Všechny historicky nutné konflikty jsou vysvětlovány jako nedorozumění a každá diskuse ukončena tvrzením, že v podstatě jsme přece všichni zajedno. Lidé, kteří vystupovali roku 1848 jako měšťáčtí demokraté, mohou se nyní právě tak dobře nazývat sociálními demokraty. Jako se oněm zdálo, že demokratická republika je ještě v nedohledné dálce, tak se těmto zdá pád kapitalistického zřízení tak vzdálený, že nemá absolutně žádný význam pro politickou praxi přítomnosti; je možno se dohodovat, uzavírat kompromisy, filantropisovat, co hrdlo ráčí. Zrovna tak je to s třídním bojem mezi proletariátem a buržoazií. Na papíře jej uznávají, protože jej již nemohou popřít, v praxi však se jej snaží zatušovat, rozmazat, oslabit. Sociálně demokratická strana nemá být dělnickou stranou, nemá vzbuzovat proti sobě nenávist buržoazie nebo vůbec něčí nenávist; má především provádět energickou propagandu mezi buržoazií; místo aby kladla důraz na dalekosáhlé, buržoazii odstrašující a v naší generaci přece nedostižné cíle, má raději využít veškeré své síly a energie na takové maloměšťácké příštipkářské reformy, které by poskytly starému společenskému řádu novou oporu, a tím snad mohly změnit konečnou katastrofu v poznenáhlý, postupný a co možná pokojný rozkladný proces. Jsou to tíž lidé, kteří se tváří, jako by byli neúnavně činní, avšak nejen sami nic nedělají, nýbrž se snaží zabránit, aby se dělalo vůbec něco jiného, než žvanilo, tíž lidé, jejichž strach z jakéhokoli činu roku 1848 a 1849 brzdil hnutí na každém kroku a konečně vedl k jeho porážce, tíž lidé, kteří nikdy nevidí reakci a pak jsou celí udivení, že se nakonec dostali do slepé uličky, kde není možná ani obrana, ani útěk, tíž lidé, kteří by chtěli uzavřít dějiny do svého úzkého šosáckého obzoru, které však dějiny pokaždé přejdou.

Pokud jde o jejich socialistickou náplň, byla již dostatečně kritizována v "Manifestu", v kapitole "Německý aneb 'pravý' socialismus". (4) Kde je třídní boj odstrčen stranou jako nemilý "surový" zjev, tam zůstává jako základna socialismu jenom "pravá láska k člověku" a prázdné fráze o "spravedlnosti".

Je to zjev podmíněný vývojem a nevyhnutelný, že se i lidé z dosud vládnoucí třídy přidávají k bojujícímu proletariátu a že do něho vnášejí elementy vzdělání. To jsme jasně vyslovili již v "Manifestu". Je však třeba přitom poznamenat dvojí:

Předně musí tito lidé, aby opravdu prospěli proletářskému hnutí, vnášet do něho elementy skutečného vzdělání. Při velké většině německých měšťáckých konvertitů však tomu tak není. Ani "Zukunft", ani "Neue Gesellschaft" (5) nepřinesly nic, čím by se hnutí dostalo alespoň o krok kupředu. Je tam absolutní nedostatek faktického nebo teoretického vzdělávacího materiálu. Místo toho pokusy uvést povrchně osvojené socialistické myšlenky v soulad s nejrozličnějšími teoretickými hledisky, které si tito pánové přinesli s sebou z university nebo odněkud jinud a z nichž je jedno zmatenější než druhé, díky tomu, že zbytky německé filozofie prodělávají proces rozkladu. Místo, aby sám nejprve důkladně studoval novou vědu, každý z těchto lidí si ji spíše přistřihává podle svého přineseného hlediska, vybuduje si zkrátka svou vlastní soukromou vědu a hned se kasá, že ji bude přednášet. Proto mají tito pánové asi právě tolik stanovisek jako hlav; místo aby něco objasnili, způsobili jenom hrozný zmatek - na štěstí skoro jenom mezi sebou. Takovéto elementy z tříd vzdělanců, jejichž první zásada je vyučovat tomu, čemu se sami nenaučili, může strana velmi dobře postrádat.

Za druhé. Jestliže se takoví lidé z jiných tříd připojují k proletářskému hnutí, je první podmínkou, aby nepřinášeli s sebou zbytky měšťáckých, maloměšťáckých apod. předsudků, nýbrž aby si plně osvojili proletářský způsob nazírání. Tito pánové však, jak je dokázáno, vězí až po krk v měšťáckých a maloměšťáckých představách. V tak maloměšťácké zemi, jako je Německo, mají tyto představy určitě své oprávnění, ale jenom mimo sociálně demokratickou stranu. Jestliže se tito pánové prohlásí za sociálně demokratickou maloměšťáckou stranu, pak mají úplnou pravdu; dalo by se s nimi potom jednat, podle okolností uzavírat dohody atd. Ale v dělnické straně jsou prvkem falšujícím. Jsou-li tady důvody, aby byli prozatím v ní trpěni, máme povinnost je jenom trpět, nedovolit jim ovlivňovat vedení strany, máme si být vědomi, že roztržka s nimi je jen otázkou času. Ostatně se zdá, že ten čas již nastal. Jak může strana ještě trpět autory tohoto článku ve svém středu, je pro nás nepochopitelné. Podaří-li se takovým lidem více méně dostat do rukou dokonce vedení strany, bude strana prostě vykleštěna a bude konec proletářské říznosti.

Co se nás týká, nám je po celé naší minulosti otevřena jen jedna cesta. My jsme již téměř před 40 lety zdůraznili, že třídní boj je pro nejbližší dobu hnací silou dějin, a zejména třídní boj mezi buržoazií a proletariátem, že je velikou pákou moderního sociálního převratu; my tedy rozhodně nemůžeme jít s lidmi, kteří chtějí tento třídní boj z hnutí vyškrtnout. Při založení Internacionály jsme výslovně razili heslo: osvobození dělnické třídy musí být dílem dělnické třídy samé. Nemůžeme tedy jít s lidmi, kteří otevřeně prohlašují, že dělníci jsou příliš nevzdělaní, aby se sami osvobodili, že musí být osvobozeni shora, lidumilnými velko- a maloměšťáky. Jestliže nový orgán strany zaujme postoj, který odpovídá smýšlení oněch pánů a který bude měšťácký, a ne proletářský, nezbude nám nic jiného, ať je nám to sebevíce líto, než abychom se veřejně proti tomu ohradili a porušili solidaritu, s níž jsme až dosud zastupovali německou stranu v cizině. Avšak doufejme, že tak daleko to nedojde...

_________________________________________________________________

(1) Míněn je revoluční boj na barikádách v Berlíně 18. a 19. března 1848. (Pozn.red.)

(2) Krachem r. 1873 skončilo tzv. "grúnderské opojení", období zuřivé spekulace a hraní na burze, které přišlo po skončení německo-francouzské války v roce 1870-1871. (Pozn.red.)

(3) "Gründeři", tj. "zakladatelé" se říkalo spekulantům 80. let minulého století v Německu. (Pozn.překl.)

(4) Jde o výjimečný zákon proti socialistům, zavedený Bismarckem v říjnu 1878. (Pozn.red.)

(5) Viz s. 51-53 prvního svazku tohoto díla. (Pozn.red.)

(6) "Zukunft" (Budoucnost) a "Neue Gesellschaft" (Nová společnost) - sociálreformistické časopisy; první vycházel v Curychu v letech 1877 až 1880, druhý v Berlíně v letech 1877-1878. (Pozn.red.)

 

Lenin, V.I.: Oznámení o vydávání listu Rabočaja gazeta

Sebrané spisy. Svazek 19, Svoboda, Praha, 1984, s. 429-431

(429-431) Těžká krize dělnického hnutí a sociálně demokratické strany v Rusku stále ještě trvá. Stranické organizace se rozpadají, inteligence z nich skoro houfně utíká, řady soudruhů, kteří zůstali sociální demokracii věrni, jsou roztříštěné a rozkolísané, v poměrně širokých vrstvách vyspělého proletariátu vládne únava, apatie a také nejistota, kde hledat východisko - tak nějak vypadá dnešní situace. Mezi sociálními demokraty je dost malomyslných a malověrných, kteří už skoro ani nevěří, že se dokážou zorientovat v panujícím zmatku, kteří už skoro ani nevěří, že je možné obnovit a upevnit stranu, SDDSR, s jejími revolučními úkoly a tradicemi, a kteří by nejraději mávli rukou a uzavřeli se do soukromí nebo do úzkých, malých kroužků a věnovali se jen "kulturní" práci apod...

Strana je ve velmi svízelné situaci, ale hlavní potíž není v tom, že je nesmírně oslabená a organizace mnohdy úplně rozbité, ani v tom, že se vnitrostranický boj mezi frakcemi zostřil, ale v tom, že nejvyspělejší vrstva sociálně demokratických dělníků si dost jasně neuvědomila podstatu a význam tohoto boje, není dosti jednotná, aby mohla tento boj úspěšně vést, nezasáhla do něho dosti samostatně a dosti energicky, aby vytvořila, podpořila a upevnila stranické jádro, které vyvádí SDDSR z roztříštěnosti, rozpadu a rozkolísanosti na pevnou cestu.

 

Lenin, V.I.: Poučení z revoluce

Sebrané spisy. Svazek 19, Svoboda, Praha 1984, s. 436-439

(436-439) Uplynulo pět let od doby, kdy v říjnu 1905 dělnická třída Ruska zasadila carskému abolutismu první mocný úder. Proletariát zburcoval v těch velikých dnech milióny pracujících do boje proti utlačovatelům. Za několik měsíců roku 1905 si vybojoval taková zlepšení, jaká dělnictvo marně čekalo od "vrchnosti" desítky let. Proletariát vybojoval všemu ruskému lidu, i když jen nakrátko, svobodu tisku, svobodu shromažďování a spolčování jakou Rusko do té doby nepoznalo. Smetl z cesty podvodnou Bulyginovu dumu, vynutil si na carovi manifest o ústavě a jednou provždy znemožnil, aby se v Rusku vládlo bez zastupitelských institucí.

Ukázalo se, že velké vítězství proletariátu bylo jen polovičním vítězstvím, protože nebyla svržena carská moc. Prosincové povstání skončilo porážkou a jak slábl nápor dělnické třídy, jak slábl nápor mas, začal carský absolutismus postupně odbourávat jednu vymoženost dělnické třídy za druhou...

Vítězství i porážky revoluce přinesly ruskému lidu velká dějinná poučení. Pokusme se při oslavě pátého výročí roku 1905 ujasnit si hlavní smysl těchto poučení.

Prvním a základním poučením je, že jedině revolučním bojem mas lze dosáhnout významnějších zlepšení v životě dělníků a ve správě státu. Žádné "sympatie" vzdělaných lidí k dělníkům, žádný hrdinný boj osamocených teroristů nemohl podkopat carský absolutismus a neomezenou moc kapitalistů. Mohl to udělat jedině boj dělníků samých, jedině společný boj miliónů, a jakmile tento boj ochaboval, hned se začalo dělníkům brát, co si vydobyli...

Druhým poučením je, že nestačí podlomit a omezit carskou moc. Je třeba ji zničit. Dokud nebude carská moc zničena, carovy ústupky nebudou nikdy trvalé...

Je takový mnohem silnější nápor možný? Odpověď na tuto otázku nás přivádí k třetímu a nejdůležitějšímu poučení z revoluce. Toto poučení spočívá v tom, že jsme poznali, jak jednají různé třídy ruského lidu. Před rokem 1905 se mnohým zdálo, že všechen lid usiluje o svobodu stejně a chce stejnou svobodu; obrovská většina si přinejmenším jasně neuvědomovala, že různé třídy ruského lidu mají různá stanoviska k boji za svobodu a každá z nich se domáhá jiné svobody. Revoluce vnesla do věci jasno...

Tovární dělníci, průmyslový proletariát bojoval proti samoděržaví nejodhodlaněji a nejvytrvaleji.

 

Engels, B.: Revoluce a kontrarevoluce v Německu

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 8, SNPL, Praha 1960, s. 29-31

(29-31) První jednání revolučního dramatu na evropském kontinentě skončilo. "Mocnosti minulosti" před bouří z roku 1848 jsou opět "mocnostmi přítomnosti", a všichni ti populární i nepopulární jepičí vládcové, provizorní regenti, triumvirové, diktátoři i se svým chvostem poslanců, civilních komisařů, vojenských komisařů, prefektů, soudců, generálů, důstojníků a vojáků byli vyvrženi na cizí břehy, "deportováni za moře", do Anglie nebo do Ameriky, a tam sestavují nové vlády "in partibus infidelium" [neexistující ve skutečnosti - doslova: v zemi nevěřících], evropské výbory, ústřední výbory, národní výbory a ohlašují svůj příchod v proklamacích stejně slavnostních jako proklamace kterýchkoli méně imaginárních potentátů.

Sotva si lze představit těžší porážku, než je porážka, kterou utrpěla na celé bitevní čáře revoluční strana - či správněji strany - na kontinentě. Ale co na tom? Což si zápas britské buržoazie za sociální a politické panství nevyžádal čtyřicet osm let a zápas francouzské buržoazie čtyřicet let bojů, jakým není rovno? A nebylo jejich vítězství nejbližší právě ve chvíli, kdy se obnovená monarchie cítila pevněji v sedle než kdykoli předtím? Doby, kdy se věřilo, že revoluce jsou dílem hrstky zlovolných agitátorů, jsou dávno tytam. Dnes kdekdo ví, že za každým revolučním otřesem se skrývá nějaká společenská potřeba, jejímuž uspokojování brání přežilé instituce. Možná, že potřeba není ještě tak silná, není pociťována tak všeobecně, aby zaručovala bezprostřední úspěch; avšak každým pokusem násilně ji potlačit jen ještě víc zesiluje, až nakonec přece jen roztrhne své okovy. Jestliže jsme tedy byli poraženi, nezbývá nám nic jiného než začít znovu od začátku. A ten pravděpodobně velmi krátký oddech, který je nám dopřán mezi koncem prvního a začátkem druhého jednání revolučního hnutí, nám naštěstí poskytne čas k velmi nutné práci: k prozkoumání příčin, které nevyhnutelně vedly k poslednímu povstání i k jeho porážce; tyto příčiny nesmíme hledat v náhodném úsilí, schopnostech, chybách, omylech nebo zradách některých vůdců, nýbrž ve všeobecných společenských poměrech a životních podmínkách každého jednotlivého národa, zachváceného otřesem. Že náhlá hnutí z února a března 1848 nebyla dílem jedinců, nýbrž živelným, nezadržitelným projevem požadavků a potřeb národů, které sice nebyly vždy jasně chápány, ale které ve všech zemích mnohé třídy pociťovaly velmi zřetelně, to se všeobecně uznává; pátráte-li však po příčinách úspěchů kontrarevoluce, setkáte se na všech stranách s pohodlnou odpovědí, že prý pan X. nebo občan Y. "zradil" lid. Tato odpověď může být naprosto správná, ale také nemusí, podle okolností, ale ať tak nebo onak, nic nevysvětluje - ba ani nenaznačuje, jak se mohlo stát, že se "lid" nechal takhle zradit. Jak žalostné vyhlídky má politická strana, jejíž celý kapitál je v poznání, že občanu X. nebo Y. nelze důvěřovat!

Prozkoumat a objasnit příčiny revolučního otřesu i jeho potlačení je mimoto nesmírně důležité i z historického hlediska. Co může být zajímavého na celém tom malicherném osobním hašteření a osočování, na všech těch vzájemně si odporujících tvrzeních, že na skaliska, na kterých ztroskotala, zahnali revoluci Marrast či Ledru-Rollin, nebo Louis Blanc, či kterýkoli jiný člen prozatímní vlády, anebo všichni dohromady - jak to může objasnit události Američanovi nebo Angličanovi, který všechna tato různá hnutí pozoroval z příliš velké dálky, než aby mohl na událostech rozeznávat nějaké podrobnosti? Žádný soudný člověk nikdy neuvěří, že jedenáct mužů [členové francouzské prozatímní vlády, pozn.red.], většinou velmi průměrně nadaných, jak v dobrém, tak ve špatném smyslu, by dokázalo za tři měsíce zruinovat šestatřicetimiliónový národ, kdyby těchto třicet šest miliónů nebylo zrovna tak bezradných, kterou cestou se pustit, jako těchto jedenáct lidí. Ale otázka právě je, jak se mohlo stát, že těchto třicet šest miliónů, i když do jisté míry tápalo v tmách, bylo náhle povoláno, aby samo rozhodlo, kterou cestou se dát; jak potom zbloudilo a jak jejich staří vůdcové mohli znovu na čas získat vedení.

Pokusíme-li se tedy vyložit čtenáři "Tribune" příčiny, jež nutně vyvolaly německou revoluci z roku 1848 a právě tak nutně vedly k jejímu dočasnému potlačení v letech 1849 a 1850, nelze od nás očekávat úplné vylíčení událostí, které se v Německu odehrály. Pozdější události a soud příštích generací rozhodnou, co z této zmatené spousty zdánlivě náhodných, nesouvislých a vzájemně neslučitelných skutečností má vejít do světových dějin. Pro takový úkol ještě nedozrála doba; musíme se omezit na to, co je možné, a spokojit se tím, podaří-li se nám najít racionální příčiny založené na nezvratných faktech, příčiny, které vysvětlují nejdůležitější události, hlavní zvraty tohoto hnutí a umožňují nám určit, jakým směrem bude vržen německý lid příštím, možná že ne příliš vzdáleným výbuchem.

{moscomment}

 
< Předch.
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://davdva.sk/
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2019 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.