Úvodní stránka arrow Marxismus arrow D.4.1. Diskuse a polemiky Wednesday, September 18 2019  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
D.4.1. Diskuse a polemiky Tisk E-mail
Úterý, 21 březen 2006

Lenin, V. I.: O karikatuře marxismu a "imperialistickém ekonomismu"

Sebrané spisy. Svazek 30, Svoboda, Praha 1987, s.134-136, 145-146

(134-136) Sociální převrat nemůže být jednotnou akcí proletářů všech zemí už z toho prostého důvodu, že většina zemí a většina obyvatelstva světa není dosud ani na kapitalistickém stupni vývoje, anebo je teprve na jeho počátku. O tom jsme mluvili v 6. bodu našich tezí a P.Kijevskij zkrátka z nepozornosti nebo neschopnosti uvažovat "nepostřehl", že jsme do nich tento bod nezařadili jen tak pro nic za nic, ale právě proto, abychom vyvrátili karikaturní překrucování marxismu. Pro socialismus dozrály pouze vyspělé západní země a vyspělé země Severní Ameriky; kromě toho v Engelsově dopisu Kautskému (Sborník Social-demokrata) [101] si P.Kijevskij může přečíst konkrétní ilustraci této - skutečné, a ne pouze slibované - "myšlenky", že snít o "jednotné akci proletářů všech zemí" znamená odkládat socialismus ad Kalendas Graecas, tj. "na svatého Dyndy".

Socialismus uskuteční jednotnými akcemi proletáři ne všech, nýbrž menšiny zemí, které dospěly k vývojovému stupni vyspělého kapitalismu. P.Kijevskij se dopustil chyby právě proto, že to nepochopil. V těchto vyspělých zemích (v Anglii, ve Francii, v Německu a jinde) byla národnostní otázka už dávno vyřešena, národní pospolitost se tam už dávno přežila, "celonárodní úkoly" v nich objektivně neexistují. Proto je možné jen v těchto zemích "rozmetat" už teď národní pospolitost a vytvořit pospolitost třídní.

Jinak je tomu v zemích nerozvinutých, v zemích, které jsme zařadili (v 6.bodu našich tezí) do druhé a třetí skupiny, tj. v celé východní Evropě a ve všech koloniích a polokoloniích. Tady obvykle dosud existují utlačované a kapitalisticky nerozvinuté národy. Takové národy ještě objektivně mají celonárodní úkoly, a to úkoly demokratické, úkoly zaměřené na svržení útlaku vyvolaného jinými národy...

Zatímco se proletariát vyspělých zemí bude snažit svrhnout buržoazii a bude odrážet její kontrarevoluční pokusy, nerozvinuté a utlačované národy nebudou čekat, nepřestanou žít, nezaniknou. Jestliže tyto národy (kolonie, Irsko) využívají k povstání dokonce i takovou - v porovnání se sociální revolucí docela malou - krizi imperialistické buržoazie, jakou je válka v letech 1915-1916, je nepochybné, že tím spíše využijí pro povstání velkou krizi občanské války ve vyspělých zemích.

Sociální revoluce se nemůže uskutečnit jinak než jako období, v němž se spojí občanská válka proletariátu proti buržoazii ve vyspělých zemích s celou řadou demokratických a revolučních hnutí včetně národně osvobozeneckých hnutí nerozvinutých, zaostalých a utlačovaných národů.

Proč? Proto, že kapitalismus se vyvíjí nerovnoměrně a objektivní realita nám ukazuje, že vedle vysoce vyspělých kapitalistických národů existuje celá řada národů hospodářsky velmi málo vyspělých nebo naprosto nevyspělých. P.Kijevskij vůbec neuvážil, jaké jsou objektivní podmínky sociální revoluce z hlediska hospodářské vyspělosti různých zemí...

 

(145-146) Diktatura proletariátu je tak důležitá, že ten, kdo ji odmítá anebo ji uznává jen slovy, nemůže být členem sociálně demokratické strany. Nelze však popírat, že v jednotlivých případech, například v nějakém malém státě, je poté, kdy sousední velký stát už uskutečnil sociální revoluci, výjimečně možné, že buržoazie postoupí moc pokojně, jestliže se přesvědčí, že odpor je beznadějný, a raději si zachrání krk. Je ovšem mnohem pravděpodobnější, že se ani v malých státech socialismus neuskuteční bez občanské války, a proto jediným programem mezinárodní sociální demokracie musí být uznání takové války, třebaže se násilí vůči lidem neslučuje s naším ideálem. Totéž lze aplikovat - mutatis mutandis (s příslušnou obměnou) - na národy. Jsme pro jejich splynutí, ale bez svobody oddělení nyní nelze přejít od násilného splynutí, od anexí k dobrovolnému splynutí. Uznáváme - a to naprosto oprávněně, že ekonomický faktor je prvotní, ale vykládat jej a la P.Kijevskij znamená karikovat marxismus. Dokonce ani trasty, dokonce ani banky, stejně nezbytné ve vyspělém kapitalismu, nejsou za soudobého imperialismu ve své konkrétní formě v různých zemích stejné. Tím spíše nejsou přes svou homogennost stejné v tom základním politické formy ve vyspělých imperialistických zemích - v Americe, v Anglii, ve Francii a v Německu. Stejná rozmanitost se objeví i na cestě, kterou projde lidstvo od nynějšího imperialismu k socialistické revoluci zítřka. Všechny národy dospějí k socialismu, to je nevyhnutelné, ale všechny k němu nedospějí úplně stejně, každý vnese do té či oné formy demokracie, do té či oné formy diktatury proletariátu, do toho či onoho tempa socialistických přeměn různých stránek života společnosti něco specifického. V teorii není nic ubožejšího a v praxi nic směšnějšího než malovat si "ve jménu historického materialismu" budoucnost v tomto směru fádní šedivou barvou: nebylo by to nic víc než suzdalská mazanice.

_________________________________________________________________

[1] "Sborník Social-Demokrata", Ženeva, 1916, No 1, oktjabr...

_________________________________________________________________

 

Marx, K., Engels, B.: Manifest komunistické strany

Spisy. Svazek 4, SNPL, Praha 1958, s. 451-460

(451-460) a) Feudální socialismus

Francouzská a anglická aristokracie byla celým svým dějinným postavením povolána k tomu, aby psala pamflety proti moderní buržoazní společnosti. Ve francouzské červencové revoluci z roku 1830 a v anglickém hnutí za parlamentní reformu podlehla ještě jednou nenáviděnému povýšenci. O vážném politickém boji už nemohlo být řeči. Zbýval jí jen literární boj. Ale také v oblasti literatury se staly staré fráze z dob restaurace nemožnými. Aby vzbudila sympatie, musela aristokracie předstírat, že nesleduje vlastní zájmy, nýbrž sestavuje svůj obžalovací spis proti buržoazii jen v zájmu vykořisťované dělnické třídy. Tak si chystala zadostiučinění tím, že zpívala na svého nového vládce hanlivé písničky a šeptala mu do ucha víceméně zlověstná proroctví.

Tak vznikl feudální socialismus - zpola žalozpěv, zpola paskvil, zpola ohlas minulosti, zpola hrozba budoucnosti - který občas zasahoval buržoazii přímo do srdce břitkým, duchaplně drásavým úsudkem a vždy působil směšně naprostou neschopností porozumět chodu novodobých dějin.

Aristokraté mávali proletářskou žebráckou mošnou jako praporem, aby za sebou shromáždili lid. Kdykoli je však následoval, spatřil na jejich zadku staré feudální erby a rozutekl se s hlasitým a neuctivým chechtotem.

Tuto komedii provozovala část francouzských legitimistů a Mladá Anglie. (220)

Dokazují-li feudálové, že jejich způsob vykořisťování byl jiný než vykořisťování buržoazní, pak jen zapomínají, že vykořisťovali za okolností a podmínek zcela jiných a nyní přežitých. Dokazují-li, že za jejich panství moderní proletariát neexistoval, zapomínají, že právě moderní buržoazie byla nutným plodem jejich společenského řádu.

Ostatně skrývají reakční charakter své kritiky tak málo, že jejich hlavní obžaloba proti buržoazii tkví právě v tvrzení, že se za její vlády rozvíjí třída, která vyhodí do povětří celý starý společenský řád.

Vyčítají buržoazii mnohem víc to, že plodí revoluční proletariát, než že plodí proletariát vůbec.

V politické praxi se proto účastní všech násilných opatření proti dělnické třídě a ve všedním životě přes všechny své nabubřelé fráze nezapomínají sklízet zlatá jablka a čachrování s ovčí vlnou, cukrovkou a kořalkou je pro ně víc než věrnost, láska a čest.

Jako šel páter vždy ruku v ruce s feudálem, jde i páterský socialismus ruku v ruce s feudálním.

Není nic lehčího než dát křesťanskému asketismu socialistický nátěr. Což nehorlilo křesťanství také proti soukromému vlastnictví, proti manželství, proti státu? Což nehlásalo místo toho dobročinnost a žebrotu, celibát a umrtvování těla, klášterní život a církev? Křesťanský socialismus je jen svěcená voda, kterou páter kropí aristokratův vztek.

 

b) Maloburžoazní socialismus

Feudální aristokracie není jediná třída, kterou svrhla buržoazie a jejíž životní podmínky v moderní buržoazní společnosti zakrňovaly a odumíraly. Středověký měšťanský stav a drobný malorolnický stav byli předchůdci moderní buržoazie. V zemích průmyslově a obchodně méně vyvinutých tato třída dosud živoří vedle vzmáhající se buržoazie.

V zemích, v nichž se vyvinula moderní civilizace, se vytvořila - a jako doplňující část buržoazní společnosti se stále znovu tvoří - nová maloburžoazie, jež kolísá mezi proletariátem a buržoazií. Její příslušníky však konkurence neustále sráží do řad proletariátu a oni už začínají vidět, jak se s vývojem velkého průmyslu přibližuje okamžik, kdy úplně zmizí jako samostatná část moderní společnosti a budou nahrazeni v obchodu, průmyslu i v zemědělství dozorci a námezdními zaměstnanci.

V zemích, jako je Francie, kde rolnictvo tvoří značně přes polovinu obyvatelstva, bylo přirozené, že se objevili spisovatelé, kteří se zastávali proletariátu proti buržoazii, používali při své kritice buržoazního režimu maloburžoazního a malorolnického měřítka a hájili dělníky ze stanoviska maloburžoazie. Tak vznikl maloburžoazní socialismus. Hlavou této literatury nejen ve Francii, nýbrž i v Anglii je Sismondi.

Tento socialismus neobyčejně důvtipně rozpitval rozpory v moderních výrobních vztazích. Odhalil, jak je ekonomové licoměrně zkrášlují. Nezvratně dokázal zhoubné účinky strojové výroby a dělby práce, koncentraci kapitálu a pozemkového majetku, nadvýrobu, krize, nutný zánik maloburžoů a malých rolníků, bídu proletariátu, anarchii výroby, křiklavý nepoměr v rozdělování bohatství, vzájemnou vyhlazovací průmyslovou válku mezi národy, rozklad starých mravů, starých rodinných vztahů a starých národností.

Ale co do svého pozitivního obsahu chce tento socialismus buď obnovit staré výrobní a směnné prostředky a s nimi staré vlastnické prostředky znovu násilně vtěsnat do rámce starých vlastnických vztahů, které jimi byly rozbity a musely být rozbity. V obou případech je reakční a utopický zároveň.

Cechovní organizace průmyslu a patriarchální hospodářství na venkově - taková je jeho poslední moudrost.

Ve svém dalším vývoji upadl tento směr do zbabělé kocoviny.

 

c) Německý anebo pravý socialismus

Francouzská socialistická a komunistická literatura, která vznikla pod jařmem panující buržoazie a je literárním výrazem boje proti tomuto panství, byla přenesena do Německa v době, kdy tam buržoazie právě zahájila boj proti feudálnímu absolutismu.

Němečtí filozofové, polofilozofové a estéti sáhli chtivě po této literatuře a zapomněli jen, že s těmito spisy se z Francie do Německa nepřestěhovaly také francouzské životní poměry. V německých poměrech ztratila francouzská literatura jakýkoli bezprostřední praktický význam a nabyla ryze literární tvářnosti. Ukázala se nutně neplodným přemítáním o uskutečnění lidské podstaty. Tak požadavky první francouzské revoluce měly pro německé filozofy 18.století smysl jen jako požadavky "praktického rozumu" vůbec a projevy vůle revoluční francouzské buržoazie měly v jejich očích význam zákonů čisté vůle, vůle, jaká má být, pravé lidské vůle.

Celá práce německých literátů záležela výhradně v tom, že se snažili uvést francouzské ideje v soulad se svým starým filozofickým svědomím, anebo spíše osvojit si francouzské ideje ze svého filozofického stanoviska.

Toto osvojení se dělo stejným způsobem, jakým si vůbec osvojujeme cizí řeč, totiž překladem.

Je známo, že v rukopisech, na nichž byla zaznamenána klasická díla starých pohanských dob, nadepisovali mniši nad text své nejapné životopisy katolických svatých. Němečtí literáti naložili s bohaprázdnou francouzskou literaturou právě opačně. Vepsali pod francouzský originál své filozofické nesmysly. Například pod francouzskou kritiku peněžních vztahů vepsali "odcizení lidské podstaty", pod francouzskou kritiku buržoazního státu "zrušení vlády abstraktně obecného" atd.

Podsunování těchto svých filozofických slovních obratů pod francouzské úvahy překřtili na "filozofii činu", "pravý socialismus", "německou vědu socialismu", "filozofické zdůvodnění socialismu" atd.

Francouzská socialisticko-komunistická literatura byla takto doslova vykleštěna. A protože v rukou Němců přestala vyjadřovat boj jedné třídy proti druhé, byl Němec přesvědčen, že překonal "francouzskou jednostrannost", že místo skutečných potřeb hájí potřebu pravdy a místo zájmů proletáře zájmy lidské bytosti, člověka vůbec, člověka, který nepatří k žádné třídě, který vůbec neexistuje ve skutečnosti, nýbrž jen v oblačných výšinách filozofické fantazie.

Tento německý socialismus, který svá nemotorná školácká cvičení bral tak vážně a slavnostně a tak jarmarečně je vytruboval, ztrácel však postupně svou pedantskou nevinnost.

Boj německé, zejména pruské buržoazie proti feudálům a absolutistickému království, slovem liberální hnutí, se stával stále vážnějším.

Pravému socialismu se tak naskytla vítaná příležitost postavit proti politickému hnutí socialistické požadavky, stíhat tradičními kletbami liberalismus, zastupitelský stát, buržoazní konkurenci, buržoazní tiskovou svobodu, buržoazní právo, buržoazní svobodu a rovnost a kázat lidovým masám, že v tomto buržoazním hnutí nemohou nic získat, nýbrž naopak všechno ztratit. Německý socialismus v pravý čas zapomněl, že francouzská kritika, jejíž byl bezduchou ozvěnou, předpokládala moderní buržoazní společnost s příslušnými materiálními životními podmínkami a s přiměřenou politickou ústavou, tedy vesměs předpoklady, o jejichž vybojování v Německu teprve šlo.

Sloužil německým absolutistickým vládám s jejich suitou páterů, kantorů, krautjunkerů a byrokratů za vítaného hastroše proti buržoazii deroucí se hrozivě nahoru.

Byl pocukrovaným doplňkem k hořkým ranám karabáčem a kulkám z karabiny, jimiž tyto vlády krotily povstání německých dělníků.

Jestliže se pravý socialismus takto stal v rukou vlád zbraní proti německé buržoazii, pak také bezprostředně zastupoval reakční zájmy, zájmy německých šosáků. Skutečnou společenskou základnu existujícího pořádku v Německu tvoří maloměšťáctvo, jež se dochovalo ze 16.století a od těch dob se stále znovu vynořuje v různých formách.

Jeho zachování znamená zachování dosavadních poměrů v Německu. Od průmyslového a politického panství buržoazie očekává se strachem svůj jistý zánik, na jedné straně v důsledku koncentrace kapitálu, na druhé straně v důsledku růstu revolučního proletariátu. Zdálo se mu, že pravý socialismus zabíjí dvě mouchy jednou ranou. Šířil se jako epidemie.

Háv, setkaný ze spekulativních pavučin, vyšitý estétskými květy krasořečnictví, prosáklý vláhou nyvého rozkochání, tento mystický háv, do něhož němečtí socialisté halili svých několik kožených "věčných pravd", zvyšoval jen odbyt jejich zboží u tohoto obecenstva.

Německý socialismus sám stále jasněji spatřoval své poslání v tom, být nadutým představitelem těchto šosáků.

Prohlásil německý národ za vzorný národ a německého šosáka za vzor člověka. Dával každé jeho ničemnosti skrytý, vyšší, socialistický smysl, v němž znamenala svůj opak. Byl důsledný až do konce tím, že vystupoval přímo proti "hrubě destruktivnímu" směru komunismu a vyhlásil svou nestrannou povznesenost nad jakýkoli třídní boj. Až na velmi malé výjimky patří všechno, co v Německu obíhá jako takzvané socialistické a komunistické spisy, k této špinavé, otravné literatuře.(*)

 

2. Konzervativní anebo buržoazní socialismus

Jistá část buržoazie by ráda odpomohla sociálním neduhům, aby zajistila trvání buržoazní společnosti.

Sem patří ekonomové, filantropové, humanitáři, oprávci pečující o blaho pracujících tříd, organizátoři dobročinnosti, členové spolků proti týrání zvířat, zakladatelé abstinentních spolků, pokoutní reformátoři nejrozmanitějšího druhu. Tento buržoazní socialismus byl vypracován dokonce v celé systémy.

Jako příklad uvádíme Proudhonovu "Filozofii bídy".

Socialističtí měšťáci chtějí podmínky existence moderní společnosti, ale bez bojů a nebezpečí, které z nich nezbytně vyplývají. Přejí si existující společnost, ale bez živlů, které ji revolucionují a rozkládají. Chtějí mít buržoazii bez proletariátu. Buržoazii se zdá svět, v němž panuje, pochopitelně nejlepším ze všech světů. Buržoazní socialismus zpracovává tuto útěšnou představu ve víceméně ucelený systém. Když se obrací k proletariátu s výzvou, aby uskutečnil její systém a vtáhl do nového Jeruzaléma, pak v podstatě jen žádá, aby proletariát v nynější společnosti zůstal, ale odložil své nenávistné představy o ní.

Druhá, méně systematická, ale praktičtější forma tohoto socialismu se snažila dělnické třídě zošklivit každé revoluční hnutí, dokazujíc, že jí nemůže prospět ta nebo ona politická změna, nýbrž jen změna materiálních životních poměrů, ekonomických poměrů. Ale změnou materiálních životních poměrů nemíní tento socialismus nikterak odstranění buržoazních výrobních vztahů, které je uskutečnitelné jen revoluční cestou, nýbrž administrativní reformy, které by byly provedeny na základě těchto výrobních vztahů, a tudíž by nic neměnily na vztahu mezi kapitálem a námezdní prací, nýbrž by v nejlepším případě zmenšovaly náklady buržoazie na její panování a zjednodušovaly by její státní hospodářství.

Pravého svého výrazu nabývá buržoazní socialismus teprve tehdy, když se stává pouhou řečnickou ozdobou.

Svobodný obchod! v zájmu dělnické třídy; ochranná cla! v zájmu dělnické třídy; věznice se samovazbou! v zájmu dělnické třídy - to je poslední, jediné vážně míněné slovo buržoazního socialismu.

Socialismus buržoazie tkví právě v tvrzení, že buržoové jsou buržoy - v zájmu dělnické třídy.

 

3.Kriticko-utopický socialismus a komunismus

Nemluvíme tu o literatuře, která ve všech velkých novodobých revolucích tlumočila požadavky proletariátu (spisy Babeufovy atd.).

První pokusy proletariátu přímo prosadit v dobách všeobecného rozjitření, v období svržení feudální společnosti své vlastní třídní zájmy nezbytně ztroskotaly jak pro nevyspělost proletariátu samého, tak pro nedostatek materiálních podmínek jeho osvobození, které jsou teprve výtvorem buržoazní epochy. Revoluční literatura, která provázela tato první hnutí proletariátu, je svým obsahem nutně reakční. Hlásá všeobecný asketismus a hrubé rovnostářství.

Skutečně socialistické a komunistické systémy, systém Saint-Simonův, Fourierův, Owenův atd., se objevují v prvním nevyvinutém období boje mezi proletariátem a buržoazií, které jsme vylíčili výše (viz "Buržoové a proletáři").

Vynálezci těchto systémů vidí sice protikladnost tříd i působení rozkladných živlů uvnitř panující společnosti samé. Nevidí však u proletariátu samostatnou dějinnou iniciativu, nevidí žádné jemu vlastní politické hnutí.

Protože vývoj třídního protikladu jde ruku v ruce s vývojem průmyslu, nemohou tito lidé ani najít materiální podmínky osvobození proletariátu a hledají sociální vědu a sociální zákony, které by tyto podmínky vytvořily.

Místo společenské činnosti má nastoupit jejich osobní vynalézání, místo historických podmínek osvobození podmínky vysněné, místo ponenáhlého organizování proletariátu ve třídu organizace společnosti podle jejich receptu. Budoucí dějiny celého světa se pro ně redukují na propagaci a praktické uskutečňování jejich společenských plánů.

Jsou si ovšem vědomi, že v těchto svých plánech hájí hlavně zájmy pracující třídy jako třídy nejvíc trpící. Proletariát pro ně existuje jen jako třída nejvíc trpící.

Ale nevyvinutá forma třídního boje, jakož i jejich vlastní životní postavení způsobují, že se domnívají být vysoko povzneseni nad tento třídní protiklad. Chtějí zlepšit životní postavení všech členů společnosti, i těch, kteří žijí v nejlepších podmínkách. Apelují proto ustavičně na celou společnost bez rozdílu, a především na panující třídu. Podle jejich mínění stačí jen pochopit jejich systém, aby byl uznán za nejlepší možný plán nejlepší možné společnosti.

Zavrhují proto jakoukoli politickou, a zejména jakoukoli revoluční akci, chtějí svého cíle dosáhnout pokojnou cestou a pokoušejí se drobnými, samozřejmě selhávajícími pokusy a silou příkladu proklestit cestu novému společenskému evangeliu.

Toto fantastické líčení budoucí společnosti vzniká v době, kdy je proletariát ještě velmi nevyspělý a sám si tedy ještě představuje svoje postavení velmi fantasticky, vzniká z jeho první mocné touhy - plné předtuch - po všeobecném přetvoření společnosti.

Ale socialistické a komunistické spisy obsahují i kritické prvky. Útočí na všechny základy existující společnosti. Dodaly proto velice cenný materiál k uvědomování dělníků. Jejich pozitivní požadavky týkající se budoucí společnosti, například zrušení protikladu mezi městem a venkovem, zrušení rodiny, soukromého nabývání statků a námezdní práce, hlásání společenské harmonie, přeměna státu v pouhou správu výroby - všechny tyto požadavky vyjadřují jen nutnost odstranění třídního protikladu, který se teprve počíná vyvíjet a je jim znám jen ve své počáteční beztvárné neurčitosti.

Význam kriticko-utopického socialismu a komunismu je nepřímo úměrný k dějinnému vývoji. Tou měrou, jak se rozvíjí a utváří třídní boj, pozbývá toto blouznivé povznášení se nad něj, toto blouznivé potírání třídního boje jakékoli praktické ceny a jakékoli teoretické oprávněnosti. A proto jak byli původci těchto systémů v mnoha směrech revoluční, tak tvoří jejich žáci vždy reakční sekty. Bez ohledu na další historický vývoj proletariátu tvrdošíjně lpí na starých názorech mistrů. Snaží se proto důsledně znovu otupit třídní boj a smířit protiklady. Stále ještě sní o uskutečnění svých společenských utopií na zkoušku, o zakládání jednotlivých falanster, o zřizování kolonií ve vlastní zemi (home-colonies), o zřízení malé Ikarie - kapesního vydání nového Jeruzaléma - a aby mohli vybudovat všechny tyto vzdušné zámky, jsou nuceni dovolávat se lidumilnosti buržoazních srdcí a měšců. Poznenáhlu sestupují do kategorie svrchu vylíčených reakčních a konzervativních socialistů a liší se od nich jen systematičtějším pedantstvím, fanatickou i pověrčivou vírou v zázračné účinky své sociální vědy.

Proto vystupují rozhořčeně proti jakémukoli politickému hnutí dělníků, které podle jejich mínění může vyvěrat jedině ze slepé nevíry v nové evangelium.

Owenovci v Anglii vystupují proti chartistům, fourierovci ve Francii proti reformistům. (221)

_________________________________________________________________

(220) Francouzští legitimisté - stoupenci bourbonské dynastie svržené roku 1830... Mladá Anglie - skupina anglických politiků a literátů, příslušníků toryovské strany; vznikla počátkem čtyřicátých let 19. století...

(221) Jde o stoupence listu "Réforme", kteří usilovali o nastolení republiky a uskutečnění demokratických a sociálních reforem.

_________________________________________________________________

 

Lenin, V.I.: Marxismus a revizionismus

Sebrané spisy. Svazek 17, Svoboda, Praha 1984, s. 37-45

(37-45) Známý výrok praví, že kdyby se geometrické axiómy dotýkaly zájmů lidí, lidé by je určitě vyvraceli. Teorie o vývoji přírody, které se dotýkaly starých předsudků teologie, vyvolávaly a dosud vyvolávají velmi urputný boj. Není divu, že Marxovo učení, které bezprostředně pomáhá vychovávat a organizovat nejpokrokovější třídu soudobé společnosti, které ukazuje, jaké úkoly má tato třída soudobé společnosti, a dokazuje, že v důsledku ekonomického vývoje bude nynější zřízení nevyhnutelně nahrazeno novým zřízením, není divu, že toto učení muselo na své životní dráze tvrdě bojovat o každý krok vpřed.

O buržoazní vědě a filozofii, kterou v státotvorném duchu přednášejí provládní profesoři, aby ohlupovali dospívající mládež z majetných tříd a "vydrezírovali" ji proti domácím i cizím nepřátelům, není třeba ani mluvit. Tato věda nechce o marxismu ani slyšet a prohlašuje o něm, že je vyvrácen a překonán. Na Marxe útočí se stejným zápalem jak mladí učenci, kteří zakládají svou kariéru na vyvracení socialismu, tak sešlí starci, kteří střeží odkaz kdekterých omšelých "systémů". Rozmach marxismu, jeho šíření a upevňování jeho idejí v dělnické třídě nevyhnutelně způsobují, že se tyto buržoazní výpady proti němu stále častěji opakují a zostřují a že pokaždé, kdykoli jej oficiální věda "vyvrátí", stává se marxismus ještě pevnější, zocelenější a životaschopnější.

Avšak ani mezi učeními, jež jsou spjata s bojem dělnické třídy a rozšířena převážně mezi proletariátem, si marxismus zdaleka neupevnil svou pozici naráz. V prvních padesáti letech své existence (od čtyřicátých let 19.století) bojoval marxismus proti teoriím, které mu byly od základu nepřátelské. V první polovině čtyřicátých let se Marx a Engels vypořádali s radikálními mladohegelovci, kteří zastávali stanovisko filozofického idealismu. Koncem čtyřicátých let vystupuje do popředí boj v oblasti ekonomických učení - proti proudhonismu (17). V padesátých letech vrcholí tento boj kritikou stran a učení, které se projevily v bouřlivém roce 1848. V šedesátých letech se boj přenáší z oblasti obecně teoretické do oblasti, jež má blíže k bezprostřednímu dělnickému hnutí: vyhnání bakuninismu (18) z internacionály. Počátkem sedmdesátých let se v Německu dostává na krátkou dobu do popředí proudhonovec Mühlberger a koncem sedmdesátých let pozitivista Dühring. Avšak ani jeden z nich už nemá na proletariát téměř žádný vliv. Marxismus už plně vítězí nad všemi ostatními ideologiemi v dělnickém hnutí. Na počátku devadesátých let minulého století bylo toto vítězství v základních rysech dovršeno. Dokonce i v románských zemích, kde se tradice proudhonismu udržely nejdéle, vybudovaly dělnické strany své programy a svou taktiku fakticky na marxistickém základě. Obnovená mezinárodní organizace dělnického hnutí, jež se pravidelně scházela na mezinárodních kongresech, se ve všem podstatném postavila okamžitě a téměř bez boje na půdu marxismu. Jakmile však marxismus vytlačil všechna jen trochu ucelená učení, která mu byla nepřátelská, začaly si tendence vyjadřované v těchto učeních hledat jiné cesty. Změnily se formy a příčiny boje, boj však pokračoval. A tak druhých padesát let existence marxismu (devadesátá léta minulého století) začalo bojem protimarxistického směru uvnitř marxismu.

Tento směr (19) dostal jméno po bývalém ortodoxním marxistovi Bernsteinovi, který halasně vystoupil s nejuceleněji formulovanými opravami Marxova učení, s revizí Marxova učení, s revizionismem. Dokonce v Rusku, kde se pro hospodářskou zaostalost země a převahu rolnického obyvatelstva zdeptaného pozůstatky nevolnictví držel nemarxistický socialismus přirozeně nejdéle, dokonce už i v Rusku nám zjevně přerůstá nemarxistický socialismus přímo před očima v revizionismus. Jak v agrární otázce (program municipalizace veškeré půdy), tak v obecných otázkách programu a taktiky stále více a více nahrazují naši sociální národnici "opravami" Marxe odumírající, rozpadající se zbytky starého, svým způsobem uceleného a marxismu bytostně nepřátelského systému.

Předmarxistický socialismus je poražen. Nepokračuje už v boji na vlastní půdě, nýbrž na všeobecné půdě marxismu, a to jako revizionismus. Podívejme se tedy jaký je ideový obsah revizionismu.

Ve filozofii revizionismus pokulhával za buržoazní profesorskou "vědou". Profesoři šli "zpět ke Kantovi", kdežto revizionismus se belhal za novokantovci (20); profesoři omílali tisíckrát vyřčené banality kněží namířené proti filozofickému materialismu, kdežto revizionisté (přesně podle nejnovějšího handbuchu) se shovívavým úsměvem mumlali, že materialismus je dávno "vyvrácen"; zatímco profesoři zacházeli s Hegelem jako s "mrtvým psem" (21), ačkoli sami hlásali idealismus, jenže oproti hegelovskému tisíckrát mělčí a banálnější, zatímco tedy profesoři pohrdavě krčili rameny nad dialektikou, revizionisté lezli za nimi do bahna filozofické vulgarizace vědy a "rafinovanou" (a revoluční) dialektiku nahrazovali "prostou" (a pokojnou) "evolucí"; zatímco si profesoři odpracovávali svůj státní plat, přizpůsobujíce své idealistické i "kritické" systémy vládnoucí středověké "filozofii" (tj. teologii), revizionisté se snažili přitřít se k nim a udělat z náboženství "soukromou věc" nikoli ve vztahu k soudobému státu, nýbrž ve vztahu ke straně nejpokrokovější třídy.

Jaký skutečný třídní význam měly takovéto "opravy" Marxe, o tom není třeba mluvit - to je úplně jasné. Poznamenáváme jen, že jediným marxistou v mezinárodní sociální demokracii, jenž tyto neuvěřitelné banality revizionistů kritizoval z hlediska důsledného dialektického materialismu, byl Plechanov. To je třeba rozhodně zdůraznit tím spíše, že se dnes dělají zásadně chybné pokusy propašovat starou a reakční filozofickou veteš pod rouškou kritiky Plechanovova oportunismu v taktice.

Pokud jde o politickou ekonomii, musíme především poznamenat, že v této oblasti byly "opravy" revizionistů daleko mnohostrannější a důkladnější; snažili se zapůsobit na veřejnost "novými údaji o hospodářském vývoji". Tvrdili, že ke koncentraci a k vytlačování malovýroby velkovýrobou nedochází v zemědělství vůbec a v obchodě a průmyslu probíhá nesmírně pomalu. Tvrdili, že krize jsou dnes méně časté a slabší a že kartely a trasty pravděpodobně umožní kapitálu vůbec krize odstranit. Tvrdili, že "teorie krachu", k němuž spěje kapitalismus, je neopodstatněná, protože tu je tendence k otupování a zmírňování třídních rozporů. A konečně tvrdili, že by neškodilo poopravit také Marxovu teorii hodnoty podle Böhma-Bawerka.

Boj proti revizionistům v těchto otázkách vyvolal v teoretickém myšlení mezinárodního socialismu stejně plodné oživení jako před dvaceti lety Engelsova polemika proti Dühringovi. Argumenty revizionistů byly rozebírány na základě faktů a čísel. Bylo dokázáno, že revizionisté soustavně přikrášlují soudobou malovýrobu. Nepopiratelné údaje dokazují technické a komerční přednosti velkovýroby před malovýrobou nejen v průmyslu, nýbrž i v zemědělství. V zemědělství je však zbožní výroba vyvinuta mnohem slaběji a soudobí statistikové a ekonomové obvykle nedovedou dobře rozpoznat speciální zemědělská odvětví (někdy dokonce úkony), v nichž se projevuje progresivní zapojování zemědělství do směny ve světovém hospodářství. Na troskách naturálního hospodářství se malovýroba udržuje neustálým zhoršováním výživy, chronickým hladověním, prodlužováním pracovního dne, zhoršováním jakosti dobytka a péče o něj. Zkrátka týmiž prostředky, jimiž se rovněž udržovala domácká výroba proti kapitalistické manufaktuře. Věda a technika každým svým krokem kupředu nevyhnutelně neúprosně podkopávají základy malovýroby v kapitalistické společnosti a úkolem socialistické ekonomie je prozkoumat tento proces ve všech jeho formách, často složitých a spletitých, dokázat malovýrobci, že se za kapitalismu nemůže udržet, že postavení rolnického hospodářství za kapitalismu je beznadějné, a že rolník musí přejít na stanovisko proletáře. Revizionisté chybovali v této otázce po vědecké stránce tím, že povrchně zobecňovali jednostranně vytržené fakty, bez jejich souvislosti s celým kapitalistickým zřízením, a po stránce politické tím, že nevyhnutelně, ať chtěli či nechtěli, vyzývali nebo podněcovali rolníka, aby zaujal stanovisko drobného podnikatele (tj. stanovisko buržoazie), místo aby jej podněcovali k přechodu na stanovisko revolučního proletáře.

S teorií krizí a s teorií krachu na tom byl revizionismus ještě hůř. Jen velmi krátkou dobu a jen velmi krátkozrací lidé mohli pod vlivem několika let průmyslového rozmachu a konjunktury pomýšlet na revizi základů Marxova učení. Skutečnost revizionistům velmi rychle ukázala, že čas krizí ještě neskončil: po konjunktuře nastala krize. Změnily se formy, sled a charakter jednotlivých krizí, krize však zůstaly nezbytnou součástí kapitalistického řádu. Koncentrací výroby kartely a trasty očividně zvyšovaly anarchii výroby, existenční nejistotu proletariátu a tlak kapitálu a v dosud nevídané míře tak zostřovaly třídní rozpory. Právě nové mamutí trasty zvlášť názorně a ve zvlášť rozsáhlé míře ukázaly, že kapitalismus spěje ke krachu, ať už jde o jednotlivé politické a hospodářské krize či o úplné zhroucení celého kapitalistického řádu. Nedávná finanční krize v Americe, děsivé zvýšení nezaměstnanosti v celé Evropě, nemluvě už o blížící se průmyslové krizi, kterou signalizují mnohé příznaky, to vše způsobilo, že na nedávné "teorie" revizionistů všichni zapomněli, a jak se zdá, zapomněli na ně i mnozí revizionisté sami. Jenomže my nesmíme zapomínat na poučení, která dala dělnická třída tato intelektuálská nestálost.

O teorii nadhodnoty je nutno pouze říci, že kromě velmi nejasných narážek a povzdechů ve stylu Böhma-Bawerka k ní revizionisté nepřispěli vůbec ničím, a proto ve vývoji vědeckého myšlení nezanechali žádné stopy.

V politice se revizionismus skutečně pokusil revidovat základ marxismu, totiž učení o třídním boji. Tvrdili nám, že politická svoboda, demokracie, všeobecné volební právo berou třídnímu boji živnou půdu, čímž zpochybňují starou tezi Komunistického manifestu, že dělníci nemají vlast. V demokracii, jakmile vládne "vůle většiny", nelze prý stát pokládat za orgán třídní nadvlády, ani se zříkat spojenectví s pokrokovou, sociálreformátorskou buržoazií proti reakcionářům.

Tyto námitky revizionistů nesporně tvořily dosud ucelený systém názorů, totiž systém dávno známých liberálně buržoazních názorů. Liberálové vždycky říkali, že buržoazní parlamentarismus odstraňuje třídy a dělení na třídy, jakmile všichni občané bez rozdílu získají volební právo, právo spolurozhodovat o státních záležitostech. Celé evropské dějiny druhé poloviny 19.století, celé dějiny ruské revoluce na počátku 20.století jasně dokazují, jak jsou takové názory nesmyslné. Za svobody "demokratického" kapitalismu se ekonomické rozdíly nezmírňují, nýbrž zesilují a zostřují. Parlamentarismus neodstraňuje, nýbrž obnažuje podstatu i těch nejdemokratičtějších buržoazních republik jakožto orgánů třídního útlaku. Parlamentarismus sice pomáhá vzdělávat a organizovat daleko širší masy obyvatelstva, než jaké se dříve aktivně účastnily politických událostí, ale nepřipravuje tím odstranění krizí a politických revolucí, nýbrž maximální zostření občanské války za těchto revolucí. Události v Paříži na jaře 1871 a v Rusku v zimě 1905 nad slunce jasněji dokázaly nevyhnutelnost takového zostření. Francouzská buržoazie ani na okamžik nezaváhala a spolčila se s nepřítelem celého národa, s cizím vojskem, které vyplenilo její vlast, jen aby potlačila proletářské hnutí. Kdo nechápe zákonitou vnitřní dialektiku parlamentarismu a buržoazního demokratismu, která vede v porovnání s minulostí k ještě vyhrocenějšímu řešení sporu hromadným násilím, ten nikdy nedokáže využít parlamentarismu k zásadové a důsledné propagandě a agitaci, která by skutečně připravovala dělnické masy k vítězství v takových "sporech". Zkušenosti se spojenectvím, dohodami a bloky se sociálrefomátorským liberalismem na Západě a s liberálním reformismem (kadeti) v ruské revoluci přesvědčivě dokázaly, že tyto dohody jen otupují vědomí mas, že neposilují, nýbrž oslabují skutečný význam jejich boje, protože spojují bojovníky se živly nejméně schopnými bojovat, nejkolísavějšími a nejzrádnějšími. Millerandismus (22) ve Francii, jenž znamenal největší pokus o uplatnění revizionistické politické taktiky v širokém, skutečně celonárodním měřítku, byl natolik praktickou ukázkou, kam vede revizionismus, že na ni proletariát celého světa nikdy nezapomene.

Přirozeným doplňkem ekonomických a politických tendencí revizionismu bylo jeho stanovisko ke konečnému cíli socialistického hnutí. "Konečný cíl není ničím, hnutí je vším" - [356] tato okřídlená Bernsteinova slova vyjadřují podstatu revizionismu lépe než mnohé sáhodlouhé úvahy. Určovat svůj postup od případu k případu, přizpůsobovat se denním událostem a malicherným politickým zvratům, zapomínat na základní zájmy proletariátu a nejvýznamnější rysy celého kapitalistického řádu, celého kapitalistického vývoje, obětovat tyto základní zájmy skutečným nebo domnělým chvilkovým výhodám - taková je revizionistická politika. A přímo z podstaty této politiky jasně vyplývá, že může nabývat nekonečně rozmanitých forem a že každá jen trochu "nová" otázka, každý jen trochu neočekávaný a nepředvídaný zvrat událostí, i kdyby měnil základní linii vývoje jen velmi nepatrně a jen zcela nakrátko, vždycky nevyhnutelně povede k těm či oněm odrůdám revizionismu.

Nevyhnutelnost revizionismu je podmíněna jeho třídními kořeny v soudobé společnosti. Revizionismus je mezinárodní jev. Žádný jen trochu zkušenější a uvažující socialista ani trochu nezapochybuje o tom, že vztahy mezi ortodoxy a bernsteinovci v Německu, mezi guesdovci a jauresovci (nyní zvláště broussovci) ve Francii, mezi Sociálně demokratickou federací a Nezávislou labouristickou stranou v Anglii, mezi Brouckerem a Vanderveldem v Belgii, mezi integralisty a reformisty v Itálii, mezi bolševiky a menševiky v Rusku jsou v podstatě všude stejné přes nesmírnou rozmanitost dnešních podmínek, v nichž žijí jednotlivé národy, a historických faktorů ve všech těchto zemích. "Dělení" uvnitř soudobého mezinárodního socialismu probíhá v podstatě již nyní v různých zemích světa po stejné linii - což je důkazem obrovského pokroku ve srovnání s tím, co bylo před 30-40 lety, kdy se v různých zemích spolu střetávaly různorodé tendence uvnitř jednoho mezinárodního socialismu. A onen "revizionismus zleva", který se nyní objevil v románských zemích jako "revoluční syndikalismus" (26), se rovněž přizpůsobuje marxismu a "vylepšuje jej: Labriola v Itálii a Lagardelle ve Francii se často obracejí od špatně pochopeného Marxe k správně chápanému Marxovi.

Nemůžeme se tu zabývat rozborem ideového obsahu tohoto revizionismu, který se zdaleka ještě tak nevyvinul jako revizionismus oportunistický, nestal se ještě mezinárodním jevem, nemá za sebou ani jediné velké praktické střetnutí se socialistickou stranou třebas jen v jedné zemi. Proto se omezíme na "revizionismus zprava", o němž jsme se zmínili výše.

V čem spočívá jeho nevyhnutelnost v kapitalistické společnosti? Proč je hlubší než rozdíly v národních zvláštnostech a ve vývojových stupních kapitalismu? Proto, že v každé kapitalistické zemi vedle proletariátu vždy existují široké vrstvy maloburžoazie, drobných podnikatelů. Kapitalismus vznikl a ustavičně vzniká z malovýroby. Nutně znovu vytváří celou škálu "středních vrstev" (doplněk továrny, domácká práce, malé dílny rozseté po celé zemi pro potřeby průmyslové velkovýroby, například pro výrobu jízdních kol a automobilů atd.). Tito noví malovýrobci jsou opět stejně nevyhnutelně sráženi do řad proletariátu. Je zcela přirozené, že maloburžoazní světový názor znovu a znovu proniká do řad širokých dělnických stran. Je zcela přirozené, že tomu tak musí být a že tomu tak vždycky bude až do peripetií proletářské revoluce, neboť by bylo velikým omylem domnívat se, že bez "úplné" proletarizace většiny obyvatelstva není taková revoluce uskutečnitelná. To, co nyní prožíváme často jen ideově, spory o teoretické opravy Marxe, to, co se nyní v praxi projevuje jen v jednotlivých dílčích otázkách dělnického hnutí jako neshody v taktice s revizionisty a roztržky na této půdě, to dělnická třída nevyhnutelně prožije v daleko větším rozsahu, až proletářská revoluce vyhrotí všechny sporné otázky, až soustředí všechny neshody v bodech, které mají rozhodující význam pro určení postupu mas, až je donutí v zápalu boje oddělovat nepřátele od přátel a vylučovat ze svých řad špatné spojence, aby mohla být nepříteli zasazena rozhodná rána.

Ideový boj revolučního marxismu s revizionismem na konci 19.století je jen předehrou k velikým revolučním bitvám proletariátu, který jde vstříc úplnému vítězství své věci přes všechna kolísání a veškerou slabost maloburžoazie.

------------------------------------------------------------------------------------------------------

(17) Proudhonismus - ... směr maloburžoazního socialismu, nazvaný podle svého zakladatele, francouzského anarchisty Proudhona. Proudhon kritizoval velkokapitalistické vlastnictví z maloburžoazních pozic. Snil o zachování drobného soukromého vlastnictví. Navrhoval zřídit "lidovou" a "směnnou" banku, s jejichž pomocí by si mohli dělníci opatřit vlastní výrobní prostředky, stát se drobnými vlastníky a zajistit si "spravedlivý" odbyt svých výrobků. Proudhon nechápal historickou úlohu proletariátu, odmítal třídní boj, proletářskou revoluci a diktaturu proletariátu. Jako anarchista odmítal nutnost státu. Marx a Engels důsledně bojovali proti pokusům proudhonovců vnutit své názory I.Internacionále. Marx podrobil proudhonismus zdrcující kritice v práci Bída filozofie. Rozhodný boj Marxe, Engelse a jejich stoupenců proti proudhonismu v I.internacionále skončil naprostým vítězstvím marxismu.

Lenin nazýval proudhonismus "omezeností měšťáka a šosáka", neschopného pochopit hledisko dělnické třídy. Proudhonovy názory často využívají buržoazní "teoretikové" k propagování třídní spolupráce.

(18) Bakuninismus - směr nazvaný podle M.A.Bakunina, ideologa anarchismu...Bakuninovci houževnatě bojovali proti marxistické teorii a taktice dělnického hnutí. Základní ideou bakuninismu je odmítání úlohy státu včetně diktatury proletariátu a nepochopení světodějné úlohy proletariátu. Bakunin razil myšlenku "vyrovnávání" tříd a sjednocení "svobodných sdružení" zdola. Podle názoru bakuninovců měl tajný revoluční spolek složený z "vynikajících" jedinců vést lidová povstání, která musí nutně vypuknout. Bakuninovci se domnívali, že v Rusku je rolnictvo připraveno k okamžitému povstání. Jejich taktika spiklenectví, živelných povstání a terorismu odporovala marxistickým názorům na povstání. Bakuninismus měl blízko k proudhonismu...Jedním z představitelů bakuninismu v Rusku byl S.G.Něčajev, který udržoval s Bakuninem žijícím v zahraničí úzké styky. Program spikleneckého spolku vyložil Bakunin v Revolučním katechismu. V roce 1869 se Něčajev pokusil založit v Rusku spikleneckou organizaci Narodnaja rasprava.

{moscomment}

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://davdva.sk/
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2019 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.