Úvodní stránka arrow Marxismus arrow D.3.5. Socialistický životní způsob Wednesday, September 18 2019  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
D.3.5. Socialistický životní způsob Tisk E-mail
Úterý, 21 březen 2006

Marx, K., Engels, B.: Německá ideologie. sv. I. Ludvík Feuerbach

Spisy. Svazek 3, SNPL, Praha 1958, s. 87-91

(87-91) Tento rozpor mezi výrobními silami a formou styků, který, jak jsme viděli, se objevil v dosavadních dějinách už často, aniž však ohrozil jejich základ, musel vést pokaždé k revolučnímu výbuchu, a přitom zároveň nabýval různých vedlejších forem, jako souhrn kolizí, jako kolize různých tříd, jako rozpor vědomí, zápas myšlenek atd., jako politický boj atd. Vychází-li se z omezeného hlediska, je ovšem možno vyjmout jednu z těchto vedlejších forem a považovat ji za základ těchto revolucí, což je tím snazší, že individua, od nichž revoluce vycházely, si sama, podle stupně svého vzdělání a podle stupně historického vývoje, vytvářela iluze o své vlastní činnosti.

Přeměnu osobních sil (vztahů) ve věcné síly, k níž došlo dělbou práce, není možno zase zrušit tím, že si vyženeme z hlavy povšechnou představu o tom, nýbrž jen tím, že si individua tyto věcné síly znovu podrobí a dělbu práce zruší. (9) To není možné jinak než ve společenství. Teprve ve společenství s druhými získává každé individuum prostředky, jak po všech stránkách rozvinout své vlohy; teprve ve společenství je tedy možná osobní svoboda. V dosavadních náhražkách společenství, ve státě atd., existovala osobní svoboda jen pro individua vyrostlá v poměrech vládnoucí třídy a jen potud, pokud to byli příslušníci této třídy. Zdánlivé společenství, v jaké se dosud individua sdružovala, se vždy vůči nim osamostatňovala, a protože to bylo sdružení jedné třídy proti jiné třídě, bylo to zároveň pro ovládanou třídu nejen úplně iluzorní společenství, nýbrž i nové pouto. Ve skutečném společenství dosahují individua, ve svém sdružení s tímto sdružením, zároveň i své svobody.

Z celého dosavadního výkladu vysvítá, že pospolitý vztah, jaký navazovala individua určité třídy a který byl podmíněn jejich společnými zájmy vůči něčemu třetímu, byl vždy společenstvím, k němuž tato individua náležela jen jako průměrná individua, jen pokud žila v podmínkách existence své třídy, byl to vztah, na kterém se podílela ne jako individua, nýbrž jako příslušníci třídy. Naproti tomu u společenství revolučních proletářů, kteří se ujímají kontroly nad svými existenčními podmínkami i nad existenčními podmínkami všech členů společnosti, je tomu právě naopak; na tomto společenství se individua podílejí jakožto individua. Je to totiž sdružení individuí (ovšem za předpokladu teď už vyvinutých výrobních sil), které poskytuje individuím možnost kontroly nad podmínkami jejich svobodného vývoje a pohybu, nad podmínkami, které byly dosud ponechávány náhodě a osamostatňovaly se vůči jednotlivým individuím právě v důsledku jejich odloučenosti jakožto individuí, v důsledku jejich nutného sjednocení, jež bylo dáno dělbou práce a jež se v důsledku jejich odloučenosti stalo svazkem, který jim byl cizí. Dosavadní sjednocení bylo jen (rozhodně ne libovolné, jak se např. líčí v "Contract social" (25), nýbrž nutné) dohodou (srovnej např. vytvoření severoamerického státu a jihoamerických republik) o těchto podmínkách, a v těchto podmínkách pak mohla individua užívat náhodnosti. Tomuto právu, že se lidé mohou v rámci určitých podmínek nerušeně těšit z nahodilosti, se dosud říkalo osobní svoboda. - Těmito existenčními podmínkami jsou ovšem vždy jen výrobní síly a formy styků té které doby.

Zkoumáme-li filozoficky tento vývoj individuí ve společných existenčních podmínkách stavů a tříd, následujících po sobě v dějinách, a v obecných představách vnucených jim tímto vývojem, je ovšem snadné domýšlet si, že v těchto individuích se vyvíjel rod neboli člověk, anebo že tato individua rozvíjela člověka; domnění, které se velmi hrubě prohřešuje proti dějinám. (10) Potom je možné chápat tyto různé stavy a třídy jako specifikace obecného výrazu, jako odrůdy, jako vývojové fáze člověka.

Toto podřízení individuí určitým třídám nelze zrušit, dokud se nevytvoří třída, která už nebude muset prosazovat proti vládnoucí třídě svůj zvláštní třídní zájem.

Individua vždy vycházela ze sebe, ale samozřejmě v rámci svých daných historických podmínek a vztahů, ne z "čistého" individua, jak ho chápou ideologové. Ale v průběhu historického vývoje a právě v důsledku osamostatňování společenských vztahů, nevyhnutelného za dělby práce, objevuje se rozdíl mezi životem každého individua, pokud je to jeho osobní život, a životem individua, pokud je podřízeno nějakému pracovnímu odvětví a podmínkám, které k tomu patří. (To se nesmí chápat tak, že by snad např. rentiér, kapitalista apod. přestávali být osobami; nýbrž jejich osobnost je podmíněna a určena zcela určitými třídními vztahy a rozdíl se objevuje teprve v protikladu k jiné třídě, a pro ně samé je zřejmý teprve tehdy, když udělají bankrot.) U stavu (ještě více u kmene) je to ještě skryté, například šlechtic zůstává neustále šlechticem, člověk neurozený zůstává vždy neurozeným, bez ohledu na své ostatní vztahy, je to kvalita neodlučitelná od jeho individuality. Rozdíl mezi osobním individuem a třídním individuem, nahodilost životních podmínek pro individuum se objevuje teprve s třídou, která je sama produktem buržoazie. Teprve konkurence a boj individuí mezi sebou vytvářejí a rozvíjejí tuto nahodilost jako takovou. V představě jsou proto individua za panství buržoazie svobodnější než dříve, protože jejich životní podmínky jsou pro ně nahodilé; ve skutečnosti jsou ovšem nesvobodnější, protože jsou víc podřízena věcné moci. V čem se to liší od stavu, ukazuje zejména protiklad mezi buržoazií a proletariátem. Když vznikl stav městských občanů, korporace atd. proti venkovské šlechtě, jevila se podmínka jejich existence, movité vlastnictví a řemeslná práce, které existovaly latentně už před jejich odtržením od feudálního svazku, jako něco pozitivního, co bylo uplatňováno proti feudálnímu pozemkovému vlastnictví, a proto také zprvu na sebe svým způsobem bralo feudální formu. Uprchlí nevolníci se ovšem k svému dosavadnímu nevolnictví stavěli jako k něčemu, co je pro jejich osobnost nahodilé. Ale právě v tom nedělali nic jiného, než co dělá každá třída osvobozující se od svých pout, a nadto se neosvobozovali jako třída, nýbrž jednotlivě. Mimoto nepřekračovali okruh stavovského zřízení, nýbrž vytvořili nejen nový stav a ponechali si svůj dosavadní způsob práce i v novém postavení a rozvíjeli jej dále tím, že jej zbavovali jeho dosavadních pout, neodpovídajících už dosaženému stupni vývoje. (11)

Pro proletáře se naproti tomu podmínka jejich vlastního života, práce, a s ní i veškeré podmínky existence dnešní společnosti staly něčím nahodilým, co jednotliví proletáři nemohou nijak kontrolovat a nad čím jim žádná společenská organizace nemůže poskytnout kontrolu; a rozpor mezi osobností jednotlivého proletáře a jeho životní podmínkou, jež mu byla vnucena, totiž prací, se stává jemu samému zjevným, zejména proto, že už od mládí je obětován a nemá žádnou vyhlídku, že by v rámci své třídy dosáhl podmínek, kterými by se dostal do jiné třídy.

Uprchlí nevolníci chtěli tedy jen svobodně rozvíjet a uplatnit své existenční podmínky, jaké měli už předtím, a proto konec konců dospěli jen k svobodné práci, proletáři však musí, aby se osobně uplatnili, zrušit dosavadní podmínku své vlastní existence, která je zároveň podmínkou existence celé dosavadní společnosti, totiž práci. Proto jsou také v přímém protikladu k formě, ve které si dosud individua tvořící společnost dávala souhrnný výraz, totiž ke státu, a musí stát svrhnout, aby prosadila svou osobnost.

_________________________________________________________________

(9) Engelsova poznámka na okraji: (Feuerbach: bytí a podstata.)

(25) J.J.Rousseau, "Du Conctract social, ou, Principes du droit politique" [O společenské smlouvě neboli O zásadách státního práva"], Amsterodam 1762.

(10) Marxova a Engelsova poznámka: Věta, hodně se vyskytující u svatého Maxe, že každý je vším, čím je, jedině díky státu, znamená v podstatě totéž jako věta, že buržoa je jen exemplářem rodu buržoů; věta, která předpokládá, že třída buržoů existovala už před individui, která ji tvoří. K tomu Marx poznamenává na okraji: Preexistence třídy u filozofů.

(11) Marxova a Engelsova poznámka: Nesmí se zapomínat, že již to, že nevolníci museli existovat a že neměli možnost hospodařit ve velkém, což zároveň vedlo k rozdělení allotmens (parcel) mezi nevolníky, velmi brzy redukovalo závazky nevolníků vůči feudálním pánům na jakýsi průměr naturálních dávek a robot; to umožňovalo nevolníkovi akumulaci movitého vlastnictví a tím mu usnadňovalo i útěk z pánova panství a dávalo mu vyhlídky, že se uživí jako městský občan; zároveň to vytvořilo i určité odstupňování mezi nevolníky, takže uprchlí nevolníci jsou už vlastně napůl měšťané. Přitom je také jasné, že nevolní rolníci ovládající nějaké řemeslo měli největší naději, že si získají movité vlastnictví.

_________________________________________________________________

 

Marx, K.: Teorie o nadhodnotě (čtvrtý díl "Kapitálu")

III. Praha 1968, s. 250-251

(250-251) Také Ricardo v kapitole "Hodnota a bohatství, jejich rozlišovací znaky" říká, že vlastní bohatství spočívá v tom, že se vytváří co nejvíce užitných hodnot s co nejmenšími hodnotami; to jinými slovy znamená, že v co nejkratší pracovní době se vytváří co největší přebytek materiálního bohatství. Také zde [vystupuje] "volně použitelný čas" a užívání toho, co bylo vytvořeno v pracovní době jiných, jako skutečné bohatství, [vystupuje] však jako všechno v kapitalistické výrobě, a proto i u jejích intepretů, v protikladu. Protiklad bohatství a hodnoty [vystupuje] později u Ricarda v té formě, že čistý produkt má být v poměru k hrubému produktu co největší, což opět v této protikladné formě znamená, že ty třídy společnosti, jejichž čas je v materiální výrobě absorbován jen částečně nebo vůbec ne, i když užívají jejích plodů, mají být co nejpočetnější vůči těm třídám, jejichž čas je v materiální výrobě zcela absorbován a jejich spotřeba proto tvoří pouhou položku výrobních nákladů, pouhou podmínku toho, aby pro ty, kdo nepracují, byly takovými soumary. Je to jen přání, aby k otroctví práce, k nucené práci byla odsouzena co nejmenší část společnosti. To je to nejvyšší, k čemu lze z kapitalistického stanoviska dospět.

Toto autor [pamfletu] vyvrací. Pracovní doba, i když bude odstraněna směnná hodnota, zůstane vždy tvořivou substancí bohatství a mírou nákladů, které jsou nutné k jeho výrobě. Avšak volný čas, volně použitelný čas, je bohatství samo - zčásti k užívání výrobků, zčásti k svobodné činnosti, která není, jako práce, určována pod tlakem nějakého vnějšího cíle, který musí být splněn, a jehož splnění je přírodní nutností nebo sociální povinností, jak kdo chce.

Rozumí se samo sebou, že pracovní doba sama, tím, že bude omezena na normální míru, dále tím, že už nebude vynakládána pro jiného, nýbrž pro mě samého, spolu s odstraněním společenských protikladů mezi pánem a sluhou atd., dostane, jako skutečně společenská práce, konečně i jako základna volně použitelného času, zcela jiný, svobodnější charakter, a že pracovní doba člověka, který je současně člověkem s volně použitelným časem, musí mít mnohem vyšší kvalitu než pracovní doba pracujícího zvířete.

 

Lenin, V.I.: Úkoly organizací mládeže. Projev na III. celoruském sjezdu Komunistického svazu mládeže Ruska 2.října 1920

Sebrané spisy. Svazek 41, Svoboda, Praha 1988, s. 333-336, 342-346

(333-336) Člověka na první pohled pochopitelně napadne, že učit se komunismu znamená osvojit si souhrn poznatků, který je vyložen v komunistických učebnicích, brožurách a spisech. Ale taková definice studia komunismu by byla příliš primitivní a nedostačující. Kdyby ke zvládnutí komunismu stačilo osvojit si jenom to, co je obsaženo v komunistických spisech, knížkách a brožurách, mohlo by se příliš snadno stát, že bychom vychovali komunistické knihomoly nebo mluvky, a to by nám na každém kroku působilo škodu a újmu, neboť lidé, kteří by se naučili a nabiflovali, co je vyloženo v komunistických knihách a brožurách, by nebyli schopni si všechny tyto poznatky spojit a nedovedli by si počínat tak, jak to komunismus opravdu vyžaduje.

K největším zlům a neštěstím, které nám zanechala stará, kapitalistická společnost, patří naprostý nesoulad mezi psaným slovem a praktickým životem, neboť jsme měli knihy, kde bylo všechno vylíčeno v růžových barvách, ale tyto knihy většinou obsahovaly ty nejodpornější pokrytecké lži, které nám kapitalistickou společnost líčily falešně.

Proto by bylo nanejvýš nesprávné osvojit si jenom to, co se o komunismu píše v knihách. V našich projevech a článcích se dnes jen prostě neopakuje to, co se o komunismu psalo dříve, protože naše projevy a články jsou spjaty s každodenní a všestrannou prací. Knižní znalost komunismu, načerpaná z komunistických brožur a spisů, nemá bez práce a bez boje vůbec žádnou cenu, protože by nadále podporovala starý nesoulad mezi teorií a praxí, onen starý nesoulad, který byl nejodpudivějším rysem staré, buržoazní společnosti.

Ještě nebezpečnější by bylo, kdybychom si začali osvojovat pouze komunistická hesla. Kdybychom toto nebezpečí včas nepostřehli a kdybychom se ve veškeré své práci nesoustředili na odstranění tohoto nebezpečí, pak by půl miliónu nebo milión lidí - chlapců a děvčat, kteří by se po takovém osvojení komunismu považovali za komunisty, způsobilo komunismu jenom velkou škodu.

Teď jde o to, jak to všechno spojit tak, abychom si komunismus osvojili. Co máme převzít ze staré školy a ze staré vědy? Stará škola prohlašovala, že chce vychovat člověka všestranně vzdělaného, že učí vědám jako takovým. Víme, že to byla pustá lež, neboť celá společnost se zakládala a udržovala na rozdělení lidí na třídy - na vykořisťovatele a utlačované. Je přirozené, že celá stará škola, plně ovládaná třídním duchem, poskytovala vzdělání jenom dětem buržoazie. Každé její slovo bylo zfalšováno v zájmu buržoazie. V těchto školách mladou generaci dělníků a rolníků nevychovávali, ale spíše v zájmu téže buržoazie cepovali. Vychovávali mladé dělníky a rolníky tak, aby z nich udělali vhodné sluhy pro buržoazii, kteří by jí přinášeli zisk, ale přitom ji nevyrušovali z jejího klidu a zahálky. Proto odmítáme starou školu a vytkli jsme si za úkol převzít z ní jedině to, co potřebujeme pro skutečné komunistické vzdělání.

Tady se dostávám k oněm výtkám, k onomu obviňování staré školy, které neustále slýcháme a které často vedou k naprosto nesprávným závěrům. Říká se, že stará škola byla školou, ve které vládlo jen dření, cepování a biflování. To je pravda, ale přesto je třeba rozlišovat, co bylo ve staré škole špatného a co v ní bylo pro nás užitečného, a je třeba vybrat si z ní to, co je pro komunismus nutné.

Stará škola byla školou dření, nutila lidi, aby si vtloukali do hlavy spoustu nepotřebných, zbytečných, mrtvých vědomostí, které zatěžovaly mozek a z mladé generace dělaly byrokraty, střižené podle jedné šablony. Dopustili byste se však hrubé chyby, kdybyste se z toho pokusili vyvodit, že se někdo může stát komunistou, aniž by si osvojil všechno to, co nahromadilo lidské vědění. Bylo by mylné domnívat se, že stačí osvojit si komunistická hesla a závěry komunistické vědy bez onoho souhrnu vědomostí, jejichž výslednicí je sám komunismus. Příkladem toho, že komunismus vzešel ze souhrnu lidského vědění, je marxismus.

Četli jste a slyšeli o tom, že komunistická teorie, komunistická věda, kterou vytvořil hlavně Marx, že toto marxistické učení přestalo být dílem jediného, byť i geniálního socialisty 19.století a že se toto učení stalo učením miliónů a desetimiliónů proletářů na celém světě, kteří je využívají v boji proti kapitalismu. A položíte-li si otázku, jak to, že si Marxovo učení mohlo získat srdce miliónů a desetimiliónů příslušníků nejrevolučnější třídy, můžete dostat jenom jednu odpověď: Stalo se tak proto, že se Marx opíral o pevný základ poznatků, které lidstvo získalo za kapitalismu. Marx, který prostudoval zákony vývoje lidské společnosti, pochopil, že vývoj kapitalismu nevyhnutelně vede ke komunismu, a co je hlavní - dokázal to jen a jen na základě co nejpřesnějšího, co nejpodrobnějího a co nejhlubšího zkoumání této kapitalistické společnosti, tím, že si plně osvojil všechno, co věda dosud přinesla. Všechno, co lidská společnost vytvořila, Marx kriticky přepracoval, přičemž nenechal bez povšimnutí ani to nejmenší. Všechno, co vytvořil lidský rozum, Marx přepracoval, podrobil kritice, ověřil na dělnickém hnutí a dospěl k závěrům, k nimž lidé omezení ve svém myšlení buržoazním rámcem nebo spoutaní buržoazními předsudky dospět nemohli.

 

(342-346) Třídní boj pokračuje; změnily se jenom jeho formy. Je to třídní boj proletariátu za to, aby se nemohli vrátit staří vykořisťovatelé a aby se roztříštěná masa zaostalého rolnictva semkla v jeden svazek. Třídní boj pokračuje a naším úkolem je podřídit tomuto boji všechny zájmy. A tomuto úkolu podřizujeme svou komunistickou morálku. Říkáme, že morální je to, co pomáhá zničit starou vykořisťovatelskou společnost a sjednotit všechny pracující kolem proletariátu budujícího novou společnost komunistů.

Komunistická morálka je taková morálka, která slouží tomuto boji, která sjednocuje pracující proti jakémukoli vykořisťování, proti jakémukoli drobnému vlastnictví, neboť drobné vlastnictví dává jednotlivci to, co bylo vytvořeno prací celé společnosti. Půda je u nás považována za společné vlastnictví.

A co, když si z tohoto společného vlastnictví vezmu jistý díl a vypěstuji na něm dvakrát tolik obilí, než sám potřebuji, a s přebytkem obilí pak spekuluji? Když si řeknu, že čím více lidí bude hladovět, tím více budou muset zaplatit? Cožpak si v takovém případě počínám jako komunista? Nikoli, počínám si jako vykořisťovatel, jako vlastník. Proti tomu je třeba bojovat. Kdybychom to tak nechali, vrátilo by se všechno zpět, k moci kapitalistů, k moci buržoazie, jak se to v dřívějších revolucích nejednou stalo. A aby nemohla být obnovena moc kapitalistů a buržoazie, nesmíme připustit žádné čachrování, je třeba jednotlivcům znemožnit, aby se obohacovali na úkor ostatních, je třeba, aby se všichni pracující spojili s proletariátem a vybudovali komunistickou společnost. Právě v tom je hlavní zvláštnost základního úkolu svazu a organizace komunistické mládeže.

Stará společnost byla založena na zásadě, že buďto ty odíráš druhého, nebo ten druhý odírá tebe, buďto ty pracuješ na druhého, nebo on na tebe, buďto jsi otrokář, nebo jsi otrok. Je pochopitelné, že lidé vychovaní v této společnost už, abych tak řekl, s mateřským mlékem přejímají mentalitu, zvyky a představu - buďto jsi otrokář, nebo otrok, nebo drobný vlastník, drobný zaměstnanec, drobný úředník, intelektuál, zkrátka člověk, který si hledí jen svého a do druhého mu nic není.

Hospodařím-li na svém kousku půdy, co bych se staral o druhého; bude-li ten druhý hladovět, tím lépe, aspoň prodám své obilí dráže. Mám-li své místečko jako lékař, jako inženýr, učitel či úředník, co bych se staral o druhého. Budu-li pochlebovat a zavděčovat se těm, kteří mají moc, udržím si možná své místečko, ba udělám ještě i kariéru a stanu se buržoou. Takto smýšlet a uvažovat komunista nesmí. Když dělníci a rolníci dokázali, že se dovedeme vlastními silami ubránit a vytvořit novou společnost, pak právě tady začala nová, komunistická výchova, výchova v boji proti vykořisťovatelům, výchova ve svazku s proletariátem proti sobcům a drobným vlastníkům, proti takové mentalitě a zvykům, které znamenají: hledím si svého prospěchu a po ostatním mi nic není.

Právě to je odpověď na otázku, jak se má mladé, dospívající generace učit komunismu.

Může se mu učit jenom tak, že bude každý krok svého studia, výchovy a vzdělání spojovat s nepřetržitým bojem proletářů a ostatních pracujících proti staré, vykořisťovatelské společnosti. Když nám vykládají o morálce, říkáme, že pro komunistu je veškerá morálka v této jednotné solidární kázni a v uvědomělém boji mas proti vykořisťovatelům. Nevěříme na věčnou morálku a odhalujeme prolhanost všelijakých báchorek o morálce. Morálka slouží k tomu, aby se lidská společnost povznesla výše a aby práce byla osvobozena od vykořisťování.

Aby se to stalo skutkem, potřebujeme takovou generaci mládeže, z níž začali v ukázněném a urputném boji proti buržoazii vyrůstat uvědomělí lidé. V tomto boji vychová taková generace opravdové komunisty, tomuto boji musí podřídit a s ním spojit každý krok svého studia, vzdělávání a výchovy. Výchova komunistické mládeže nesmí spočívat v servírování všelijakých limonádových řečí a mravních zásad. To není výchova. Když lidé vidí, jak jejich otcové a matky žijí pod jařmem statkářů a kapitalistů, když sami zakoušejí stejná muka jako ti, kteří začali bojovat proti vykořisťovatelům, když vidí, kolik obětí stojí vytrvat v tomto boji, aby se uhájilo, co bylo vydobyto, jakým zběsilým nepřítelem jsou statkáři a kapitalisté - za takových okolností se potom z těchto lidí stávají komunisté. Základem komunistické morálky je boj za upevnění a dovršení komunismu. To také tvoří základ komunistické výchovy, vzdělávání a výuky. To je také odpověď na otázku, jak je třeba učit se komunismu.

Neslibovali bychom si mnoho od výuky, výchovy a vzdělávání, kdyby se omezovaly jenom na školu a byly odtrženy od rušného života. Dokud jsou dělníci a rolníci utlačováni statkáři a kapitalisty, dokud školy zůstávají v rukou statkářů a kapitalistů, zůstává mladá generace nevidoucí a nevědomou. Avšak naše škola musí poskytovat mládeži základy vědění, schopnost samostatně dospívat ke komunistickým názorům, musí z ní vychovávat vzdělané lidi. Musí z ní po celou dobu školní docházky vychovávat bojovníky za osvobození od vykořisťovatelů. Komunistický svaz mládeže bude hoden svého jména a prokáže, že je svazem mladé komunistické generace, jedině tehdy, bude-li každý krok svého studia, výchovy a vzdělávání spojovat s účastí ve společném boji všech pracujících proti vykořisťovatelům. Neboť velmi dobře víte, že dokud Rusko zůstává jedinou dělnickou republikou, zatímco v celém ostatním světě existuje starý, buržoazní řád, jsme slabší než oni a stále nám hrozí nový nápor, víte, že v dalším boji zvítězíme jedině tehdy, jestliže se naučíme semknutosti a jednomyslnosti, a jakmile zesílíme, staneme se nepřemožitelnými. Být komunistou tedy znamená organizovat a sjednocovat celou dospívající generaci, být příkladem výchovy a kázně v tomto boji. Pak budete s to zahájit budování komunistické společnosti a dokončit je.

Abych vám to lépe objasnil, uvedu příklad. Říkáme si komunisté. Co je to komunista. Komunista je slovo odvozené z latiny. Communis znamená společný. Komunistická společnost znamená, že všechno je společné: půda, továrny, práce - to je komunismus.

Může být práce společná, hospodaří-li každý sám na svém kousku půdy? Společnou práci nelze zavést naráz. To nejde. To nespadne z nebe. Ke společné práci je třeba se dopracovat, protrpět, vytvořit ji. Toho se dosahuje v boji. Tady není zastaralá moudrost nic platná - nikdo by jí neuvěřil. Tady je třeba vlastních životních zkušeností. Když Kolčak a Děnikin táhli ze Sibiře a z jihu, byli rolníci na jejich straně. Bolševismus se jim nelíbil, protože bolševici berou obilí za pevné ceny. Ale když rolníci na Sibiři a na Ukrajině zakusili Kolčakovu a Děnikinovu vládu, poznali, že rolník nemá jinou volbu: buď se přidej ke kapitalistovi, který tě uvrhne do statkářova područí, nebo jdi s dělníkem, který sice neslibuje ráj na zemi, nýbrž požaduje od tebe železnou kázeň a neochvějnost v těžkém boji, ale zato tě vymaňuje z otroctví kapitalistů a statkářů. Když to pochopili a z vlastních zkušeností poznali i zaostalí rolníci, stali se uvědomělými stoupenci komunismu, protože prošli tvrdou školou. A právě z takových zkušeností musí Komunistický svaz mládeže vycházet ve veškeré své činnosti.

Odpověděl jsem na otázky, čemu se musíme učit, co máme převzít ze staré školy a ze staré vědy. Vynasnažím se odpovědět i na otázku, jak se tomu učit: jedině tak, že každý krok své práce ve škole, každý krok na poli výchovy, vzdělávání a výuky budeme nerozlučně spojovat s bojem všech pracujících proti vykořisťovatelům.

 

Lenin, V.I.: Projev na celoruské poradě pracovníků politickoosvětových výborů při odborech školství a osvěty guberniálních a újezdních sovětů 3.listopadu 1920

Sebrané spisy. Svazek 41, Svoboda, Praha 1988, s. 437-439

(437-439) Ale jak chápat politiku? Budeme-li chápat politiku postaru, můžeme se dopustit velké a hrubé chyby. Politika je boj mezi třídami, politika jsou vztahy proletariátu, který bojuje proti světové buržoazii za své osvobození. Ale v našem boji vystupují do popředí dvě stránky. Na jedné straně máme za úkol zlikvidovat dědictví buržoazního řádu, zmařit opětovné pokusy veškeré buržoazie o zardoušení sovětské moci. Až dosud zaměstnával tento úkol naši pozornost víc než cokoli jiného a bránil nám v přechodu k druhému úkolu - k budování. Podle buržoazního světového názoru byla politika jakoby odtržena od ekonomiky. Buržoazie říkala: Pracujte, rolníci, abyste si zajistili obživu, pracujte, dělníci, abyste dostali na trhu všechno, co potřebujete k životu, kdežto hospodářskou politiku přenechte vašim zaměstnavatelům. Jenomže ono to tak není, politika musí být věcí lidu, věcí proletariátu. A tady musíme zdůraznit, že devět desetin času v naší práci zabírá boj proti buržoazii. Vítězství nad Vrangelem, o nichž jste četli včera a o nichž budete číst i dnes a pravděpodobně také zítra, svědčí o tom, že se jedno stadium boje chýlí ke konci, že jsme vybojovali mír s celou řadu západních zemí, a každé vítězství na válečné frontě nám uvolňuje ruce pro boj vnitřní, pro politiku budování státu. Každý krok, který nás přibližuje k vítězství nad bělogvardějci, postupně přenáší těžiště boje do hospodářské politiky. Propaganda starého typu vysvětluje a ukazuje na příkladech, co je komunismus. Ale tato stará propaganda není k ničemu, protože je třeba ukázat prakticky, jak budovat socialismus: Veškerá propaganda se musí opírat o politické zkušenosti z hospodářské výstavby. To je náš hlavní úkol, a kdyby někoho napadlo chápat jej ve starém smyslu slova, znamenalo by to, že zaostává a nemůže vést propagandu mezi rolnictvem a dělnictvem. Naší hlavní politikou musí být nyní hospodářská výstavba státu, abychom sklidili ještě více pudů obilí, abychom vytěžili ještě více pudů uhlí, abychom vyřešili, jak nejlépe tohoto navíc získaného obilí a uhlí využít, aby nikdo nehladověl - taková je tedy naše politika. Na tom musí být založena veškerá agitace a veškerá propaganda. Je třeba pronášet méně frází, protože frázemi pracující neuspokojíte. Jakmile nám válka umožní, aby boj proti buržoazii, proti Vrangelovi, proti bělogvardějcům přestal být těžištěm naší činnosti, zaměříme se na hospodářskou politiku. A právě tady bude hrát stále větší, přímo obrovskou úlohu agitace a propaganda.

Každý agitátor musí umět být státníkem, musí být vůdcem všech rolníků a dělníků v hospodářské výstavbě. Musí jim říct, že k tomu, aby člověk byl komunistou, je třeba něco znát, je třeba přečíst si tu a tu brožurku, tu a tu knížku. Jenom tak pozvedneme hospodářství, postavíme je na solidnější a širší společenský základ, zvýšíme výrobu, zlepšíme zásobování obilím, správněji rozdělíme výrobky, zvýšíme těžbu uhlí a obnovíme průmysl bez kapitalismu a bez kapitalistického ducha.

V čem spočívá komunismus? Veškerá jeho propaganda musí být zaměřena na praktické řízení výstavby státu. Komunismus se musí stát dělnickým masám srozumitelný jako jejich vlastní věc. K tomu se však propracováváme velmi těžko, s tisíci chybami. Neskrýváme to, ale dělníci a rolníci musí za naší pomoci, za naší nevelké a skromné podpory sami vybudovat a zdokonalit náš aparát; pro nás už přestal být komunismus programem, teorií a úkolem, pro nás je to věc dnešní faktické výstavby. A i když nám naši nepřátelé způsobili ve válce proti nám přetěžké porážky, my jsme se z těchto porážek učili a dosáhli jsme úplného vítězství. I teď musíme z každé porážky čerpat poznatky, musíme mít na paměti, že je třeba učit dělníky a rolníky na příkladech z vykonané práce. Upozorňovat na to, co je u nás špatné, abychom se toho v budoucnu mohli vyvarovat.

Budeme-li příklady z tohoto budování mnohokrát připomínat, uděláme ze špatných komunistů na vedoucích místech opravdové budovatele, především budovatele našeho hospodářství. Dosáhneme všeho, čeho je třeba, překonáme všechny překážky, které nám zbyly po starém zřízení, a které není možné odstranit naráz. Je třeba převychovat masy, ale převychovat je lze pouze agitací a propagandou; především je třeba zapojovat masy do veškerého hospodářského života. To musí být to hlavní a základní v práci každého agitátora a propagandisty, a když se tomu naučí, bude úspěch jeho práce zajištěn. (Silný potlesk.)

{moscomment}

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://davdva.sk/
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2019 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.