Úvodní stránka arrow Marxismus arrow D.3.2. Socialistický výrobní způsob Wednesday, September 18 2019  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
D.3.2. Socialistický výrobní způsob Tisk E-mail
Úterý, 21 březen 2006

Engels, B.: Anti-Dühring

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 276-281, 285-293

(276-281) Jestliže krize odhalily neschopnost buržoazie k tomu, aby nadále spravovala moderní výrobní síly, pak přeměna velkých výrobních a spojovacích podniků v akciové společnosti a státní vlastnictví ukazuje, že pro tento účel je buržoazie postradatelná. Všechny společenské funkce kapitalistovy obstarávají dnes placení zaměstnanci. Kapitalista dnes už nekoná žádnou společenskou činnost kromě shrabování důchodů, stříhání kuponů a hry na burze, kde se různí kapitalisté navzájem obírají o svůj kapitál. Vytlačoval-li kapitalistický výrobní způsob zpočátku dělníky, vytlačuje teď kapitalisty a zařazuje je právě tak jako dělníky mezi přebytečné obyvatelstvo, i když zprvu ještě ne do průmyslové rezervní armády.

Ale ani přeměna v akciové společnosti, ani přeměna ve státní vlastnictví nezbavuje výrobní síly vlastnosti kapitálu. U akciových společností je to nabíledni. A moderní stát je opět jen organizace, kterou si vytváří buržoazní společnost, aby zachovala všeobecné vnější podmínky kapitalistického výrobního způsobu proti zásahům jak dělníků, tak jednotlivých kapitalistů. Moderní stát, ať už má jakoukoli formu, je v podstatě kapitalistický stroj, stát kapitalistů, pomyslný celkový kapitalista. Čím víc výrobních sil přebírá do svého vlastnictví, tím víc se stává skutečným celkovým kapitalistou, tím víc občanů vykořisťuje. Dělníci zůstávají námezdními dělníky, proletáři. Kapitálový vztah není zrušen, naopak, je nanejvýš vyhrocen. Ale v nejvyšším bodě se zvrací. Státní vlastnictví výrobních sil není řešením konfliktu, ale skrývá v sobě formální prostředek, nástroj řešení.

Toto řešení může záležet jen v tom, že se fakticky uzná společenská povaha moderních výrobních sil, že se tedy způsob výroby, přivlastňování a směny sladí se společenským charaktem výrobních prostředků. A to se může stát jen tak, že společnost se otevřeně a bez oklik zmocní výrobních sil, které už přerostly každé jiné řízení kromě řízení jejího. Tím výrobci zcela vědomě uplatní společenský charakter výrobních prostředků a výrobků, který se dnes obrací proti nim samým, který periodicky rozbíjí způsob výroby a směny a prosazuje se jen násilně a ničivě jako slepě působící přírodní zákon, a tento společenský charakter se změní z příčiny poruch a periodických krachů v nejmocnější páku výroby samé.

Společensky účinné síly působí, dokud jsme je nepoznali a nepočítáme s nimi, úplně stejně jako přírodní síly: slepě, násilně, ničivě. Jakmile jsme je však poznali, jakmile jsme pochopili jejich činnost, jejich směřování, jejich účinky, záleží už jen na nás, zda je budeme stále víc podrobovat své vůli a jejich prostřednictvím dosahovat svých cílů. A obzvlášť to platí o dnešních mohutných výrobních silách. Dokud se tvrdošíjně bráníme pochopení jejich povahy a charakteru - a tomuto pochopení se vzpírá kapitalistický výrobní způsob a jeho obhájci - dotud se tyto síly prosazují navzdory nám proti nám, dotud nás ovládají, jak jsme to podrobně vylíčili. Ale jakmile je pochopena jejich povaha, mohou se v rukou sdružených výrobců změnit z démonických vládců v ochotné služebníky. Je to rozdíl mezi ničivou silou elektřiny v blesku za bouře a mezi spoutanou elektřinou telegrafu a obloukové lampy. Je to rozdíl mezi požárem a ohněm sloužícím člověku. Až se bude s dnešními výrobními silami zacházet podle jejich konečně poznané povahy, nastoupí na místo společenské anarchie výroby společensky plánovité řízení výroby podle potřeb celku i každého jednotlivce; tím bude kapitalistický způsob přivlastňování, v němž výrobek porobuje zprvu výrobce, potom i přivlastňovatele, nahrazen způsobem přivlastňování výrobků založeným na povaze moderních výrobních prostředků samých: na jedné straně přímé společenské přivlastňování jako prostředek k udržování a rozšiřování výroby, na druhé straně přímé individuální přivlastňování jako prostředek k životu a požitku.

Tím, že kapitalistický výrobní způsob přeměňuje čím dál tím větší množství obyvatelstva v proletáře, vytváří moc, která je pod trestem zániku nucena provést tento převrat. Tím, že stále naléhavěji vyžaduje přeměnu velkých zespolečenštěných výrobních prostředků ve státní vlastnictví, ukazuje nám cestu k uskutečnění tohoto převratu. Proletariát se chápe státní moci a mění výrobní prostředky nejprve ve státní vlastnictví. Ale tím ruší sám sebe jako proletariát, tím ruší všechny třídní rozdíly a protiklady, a tím i stát jako stát. Dosavadní společnost, která se pohybovala v třídních protikladech, potřebovala stát, tj. organizaci té nebo oné vykořisťující třídy, k tomu, aby zachovala své vnější výrobní podmínky, tedy zejména k tomu, aby vykořisťované třídy násilím udržovala v podmínkách útlaku daných stávajícím výrobním způsobem (otroctví, nevolnictví nebo poddanství, námezdní práce). Stát byl oficiálním představitelem celé společnosti, jejím shrnutím ve viditelnou korporaci, ale byl jím jen potud, pokud byl státem té třídy, která sama ve své době zastupovala celou společnost: ve starověku státem občanů, kteří měli otroky, ve středověku státem feudální šlechty, v naší době státem buržoazie. Tím, že se konečně fakticky stává představitelem celé společnosti, dělá sám sebe zbytečným. Jakmile už není společenská třída, kterou je třeba potlačovat, jakmile jsou spolu s třídním panstvím a s bojem o individuální existenci založeným na dosavadní anarchii výroby odstraněny i kolize a výstřelky, které z něho vznikají, pak už není co potlačovat, není nic, co by vyžadovalo zvláštní potlačovací moc, stát. První akt, v němž stát skutečně vystupuje jako představitel celé společnosti - převzetí výrobních prostředků ve jménu společnosti - to je současně jeho posledním samostatným aktem jako státu. Zasahování státní moci do společenských vztahů se stává zbytečným v jedné oblasti po druhé a potom samo usíná. Na místo vlády nad osobami nastupuje správa věcí a řízení výrobních procesů. Stát není "odstraněn", stát odumírá. Podle toho je třeba posuzovat frázi o "svobodném lidovém státu". (211) Je tedy třeba vidět jak její dočasnou agitační oprávněnost, tak konec konců vědeckou neudržitelnost; totéž platí o požadavku takzvaných anarchistů, aby stát byl odstraněn z dneška na zítřek.

Od té doby, co do dějin vstoupil kapitalistický výrobní způsob, uvažovali jednotlivci i celé sekty nejednou více méně nejasně o převzetí veškerých výrobních prostředků společností jako o ideálu budoucnosti. Ale možným, dějinnou nutností se mohlo stát teprve tehdy, když vznikly materiální podmínky pro jeho provedení. Jako každý jiný společenský pokrok stává se proveditelným ne proto, že lidé pochopili, že existence tříd odporuje spravedlnosti, rovnosti atd., ne proto, že je tu vůle tyto třídy odstranit, nýbrž proto, že tu jsou jisté nové ekonomické podmínky. Rozštěpení společnosti na třídu vykořisťující a vykořisťovanou, vládnoucí a potlačenou bylo nutným důsledkem dřívějšího nepatrného rozvoje výroby. Dokud veškerá společenská práce poskytuje jen takový výtěžek, který jen o málo převyšuje to, co je potřebné k nuzné existenci všech, dokud tedy práce zabírá všechen nebo skoro všechen čas velké většiny členů společnosti, dotud se společnost nutně dělí na třídy. Vedle této velké většiny, která je otrokem práce, se vytváří třída osvobozená od přímé produktivní práce, která obstarává společné záležitosti společnosti: řízení práce, státní záležitosti, soudnictví, vědu, umění atd. Základem rozdělení na třídy je tedy zákon dělby práce. Ale to nebrání tomu, aby se toto rozdělení na třídy neprosazovalo násilím a loupeží, lstí a podvodem a aby vládnoucí třída, jakmile je v sedle, neopomenula ani jedinou příležitost k upevňování svého panství na úkor pracující třídy a k přeměně společenského řízení ve vykořisťování mas.

Ale má-li podle toho rozdělení na třídy jisté dějinné oprávnění, pak je má jen pro daný časový úsek, pro dané společenské podmínky. Bylo založeno na nedostatečnosti výroby; bude smeteno plným rozvojem moderních výrobních sil. A opravdu, odstranění společenských tříd předpokládá takový stupeň historického vývoje, na němž se stane anachronismem, zastará trvání nejen té nebo oné určité vládnoucí třídy, nýbrž vládnoucí třídy vůbec, tedy třídního rozdílu samého. Předpokládá tedy tak vysoký stupeň vývoje výroby, na němž se přivlastňování výrobních prostředků a výrobků, a tím i politického panství, monopolu na vzdělání a duchovního řízení zvláštní společenskou třídou stalo nejen zbytečným, nýbrž i ekonomickou, politickou a intelektuální překážkou vývoje. Tohoto bodu je teď dosaženo. Jestliže politický a intelektuální bankrot buržoazie je sotva ještě tajemstvím i pro ni samu, pak její ekonomický bankrot se opakuje pravidelně vždy po deseti letech. V každé krizi se společnost dusí pod tíhou svých vlastních výrobních sil a výrobků, které nedovede využít, a stojí bezradně před absurdním rozporem, že výrobci nemají co spotřebovávat, protože není dost spotřebitelů. Expanzivní síla výrobních prostředků rozbíjí okovy, kterými je spoutal kapitalistický výrobní způsob. Osvobození výrobních prostředků z těchto okovů je jedinou předběžnou podmínkou nepřetržitého, stále rychlejšího vývoje výrobních sil, a tím i prakticky neomezeného stupňování výroby samé. Ale to ještě není všechno. Společenské přivlastnění výrobních prostředků odstraňuje nejen dnešní umělé brzdění výroby, nýbrž i vyslovené promrhávání a drancování výrobních sil a výrobků, které je dnes nevyhnutelným průvodcem výroby a dosahuje vrcholu v krizích. Kromě toho uvolňuje masu výrobních prostředků a výrobků pro celek tím, že odstraňuje nesmyslné rozmařilé plýtvání nynějších vládnoucích tříd a jejich politických představitelů. Možnost zajistit všem členům společnosti prostřednictvím společenské výroby existenci, která je nejen materiálně úplně dostačující a den ode dne bohatší, nýbrž která jim zaručuje i úplný svobodný rozvoj a uplatnění jejich tělesných a duchovních vloh, tato možnost je tu nyní poprvé, ale je tu.

S převzetím výrobních prostředků společností je odstraněna zbožní výroba, a tím i vláda výrobků nad výrobci. Anarchie ve společenské výrobě je nahrazena plánovitou uvědomělou organizací. Boj o individuální existenci ustává. Teprve tím se člověk v jistém smyslu definitivně vyděluje z říše zvířat, vstupuje ze zvířecích životních podmínek do podmínek skutečně lidských. Okruh životních podmínek obklopující lidi, který až dosud lidi ovládal, se teď dostává pod vládu a kontrolu lidí, kteří se nyní poprvé stávají uvědomělými, skutečnými pány přírody, protože a tím že se stávají pány svého vlastního zespolečenštění. Teprve pak lidé používají s úplnou znalostí věcí, a tedy ovládají zákony svého vlastního společenského konání, které až dosud stály proti nim jako cizí přírodní zákony, jež je ovládaly. Vlastní zespolečenštění lidí, které dosud stálo proti nim, jako by jim je příroda a dějiny naoktrojovaly, se teď stává jejich vlastním svobodným činem. Objektivní, cizí mocnosti, které až dosud ovládaly dějiny, se dostávají pod kontrolu lidí samých. Teprve pak budou lidé dělat své dějiny s plným vědomím sami, teprve pak budou mít společenské příčiny, které uvedli do pohybu, převážně a ve stále rostoucí míře i účinky, které chtěli. Je to skok lidstva z říše nutnosti do říše svobody.

 

 

Vykonat tento čin, který osvobodí svět, je dějinným posláním moderního proletariátu. Prostudovat dějinné podmínky a tím i samu povahu tohoto činu, a tak uvědomit třídu povolanou k této akci, dnes potlačenou, o podmínkách a povaze její vlastní akce je úkolem teoretického výrazu proletářského hnutí, vědeckého socialismu.

 

(285-293) Základní formou veškeré dosavadní výroby je dělba práce, jednak uvnitř společnosti, jednak uvnitř každé jednotlivé výrobní instituce. Jaký vztah k ní má Dühringova "socialita"?

 

První velká společenská dělba práce je odloučení města a venkova.

Tento antagonismus je podle pana Dühringa "nevyhnutelně daný už povahou věci". Ale "je vůbec na pováženou představovat si propast mezi zemědělstvím a průmyslem...jako nepřeklenutelnou. Fakticky už existuje jistá míra stálosti v převodech, jež budoucnost slibuje ještě značně rozmnožit". Už dnes prý pronikla do zemědělství a venkovské výroby dvě průmyslová odvětví: "v první řadě lihovarnictví a v druhé řadě zpracování řepného cukru...výroba lihu má takový význam, že se asi spíše podceňuje, než přeceňuje". A "kdyby bylo možné, aby se v důsledku nějakých objevů vytvořil větší okruh průmyslových odvětví tak, že by nastala nutnost umísťovat výrobu na venkově a opřít ji bezprostředně o výrobu surovin", byl by tím oslaben protiklad mezi městem a venkovem a "získala by se ohromně široká základna pro rozvoj civilizace!". Ovšem "něco podobného by mohlo přijít na pořad i jinou cestou. Kromě technických naléhavostí přicházejí stále více na pořad sociální potřeby, a až se stanou pro seskupování lidských činností směrodatnými, nebude už možné zanedbávat ty výhody, které skýtá systematicky blízké spojení venkovských zaměstnání s úkoly technické zpracovatelské práce."

V hospodářské komuně přicházejí tedy na pořad právě sociální potřeby, a tak si komuna jistě pospíší, aby si uvedené výhody spojení zemědělství a průmyslu v nejširší míře osvojila, či ne? Pan Dühring nám jistě neopomene sdělit, a to zeširoka, jak má ve zvyku, svá "exaktnější pojetí" o postoji hospodářské komuny k této otázce? Čtenář, který by si to myslel, přijde zkrátka. Ty hubené, rozpačité triviality, které se točí kolem dokola v lihovarnickém a cukrovarnickém okruhu platnosti pruského zemského práva, to je všechno, co je nám pan Dühring schopen říci o protikladu mezi městem a venkovem v přítomnosti i budoucnosti.

Přejděme k dělbě práce v jednotlivostech. Zde je pan Dühring už o něco "exaktnější". Mluví o "osobě, která se má zabývat výlučně jedním druhem činností". Má-li se zavést nové odvětví výroby, pak je otázkou prostě to, zda můžeme takříkajíc vytvořit jistý počet existencí, které se mají věnovat výrobě nějakého zboží, a zároveň i pro ně žádoucí spotřebu (!). Libovolné výrobní odvětví nebude v socialitě vyžadovat mnoho obyvatelstva". I v socialitě jsou "ekonomické odrůdy" lidí "lišící se způsobem života".

Podle toho tedy zůstává ve sféře výroby všechno více méně při starém. V dosavadní společnosti sice vládne "nesprávná dělba práce"; v čem však spočívá a čím má být v hospodářské komuně nahrazena, o tom se dovídáme jen toto:

"Co se týká různých zřetelů dělby práce samé, řekli jsme už výše, že je můžeme pokládat za vyřízené, jakmile se vezmou v úvahu fakta různých přírodních příležitostí a osobních schopností."

Kromě schopností se uplatňují ještě osobní sklony:

"Půvab povznesení se k činnostem, které rozehrávají více schopností a předběžného vzdělání, by byl založen výlučně na sklonu k příslušnému zaměstnání a na radosti z vykonávání "právě této, a ne jiné věci" (vykonávání věci!).

Tím se však v socialitě povzbudí soutěživost a

"výroba sama se stane zajímavou a tupé provozování, které si ji cení jen jako prostředek k dosažení výdělku, nebude už převládajícím rysem poměrů".

V kterékoli společnosti s živelným vývojem výroby - a dnešní společnost k nim patří - neovládají výrobci výrobní prostředky, nýbrž výrobní prostředky ovládají výrobce. V takové společnosti se každá nová páka výroby nutně zvrací v nový prostředek porobení výrobce výrobními prostředky. Platí to především o té páce výroby, která byla až do zavedení velkého průmyslu daleko nejmocnější - o dělbě práce. Už první velká dělba práce, odloučení města a venkova, odsoudila venkovské obyvatelstvo k tisíciletému ohlupování a obyvatele měst k tomu, že každý z nich byl poroben svému individuálnímu řemeslu. Zničila základnu duchovního rozvoje jedněch a tělesného rozvoje druhých. Osvojuje-li si a přizpůsobuje-li si rolník půdu, obyvatel města své řemeslo, pak si právě tak půda osvojuje a přizpůsobuje rolníka a řemeslo řemeslníka. Tím, že se dělí práce, dělí se i člověk. Pro zdokonalení jediné činnosti se obětují všechny ostatní tělesné i duchovní schopnosti. Toto zakrňování člověka postupuje tou měrou jako dělba práce, která dosahuje nejvyššího rozvoje v manufaktuře. Manufaktura rozkládá řemeslo na jeho jednotlivé dílčí operace, přiděluje každou z nich jednotlivému dělníkovi jako životní povolání, a tak ho na celý život připoutává k jedné určité dílčí funkci a k jednomu určitému pracovnímu nástroji. "Mrzačí dělníka a znetvořuje ho tím, že v něm uměle pěstuje jeho detailní zručnost potlačováním celého světa produktivních sklonů a vloh...Individuum samo se dělí, mění se v automatický nástroj nějaké dílčí práce" (Marx) (214) - nástroj, který v mnoha případech dosahuje své dokonalosti teprve doslovným tělesným i duchovním zmrzačením dělníka. Strojové zařízení velkého průmyslu degraduje dělníka ze stroje na pouhé příslušenství stroje. "Z doživotní speciality řídit dílčí nástroj se stává doživotní specialita sloužit dílčímu stroji. Strojů se zneužívá k tomu, aby byl dělník sám od útlého dětství přeměňován v část dílčího stroje" (Marx). (215) A nejen dělníci, i třídy, které dělníky přímo nebo nepřímo vykořisťují, jsou prostřednictvím dělby práce porobovány nástroji své činnosti; bezduchý buržoa svému vlastnímu kapitálu a své vlastní honbě za ziskem, právník svým zkostnatělým právním představám, které jej ovládají jako samostatná moc; "vzdělané stavy" vůbec různým lokálním omezenostem a jednostrannostem, své vlastní tělesné i duševní krátkozrakosti, svému zakrnění, způsobenému výchovou zaměřenou na jedinou specializaci a doživotní připoutání k této specializaci - i tehdy, je-li touto specializací pouhá zahálka.

Už utopisté měli úplně jasno o účincích dělby práce, o zakrňování jak dělníka, tak pracovní činnosti samé, která je omezena na doživotní, jednotvárné, mechanické opakování jednoho a téhož aktu. Jako první a základní podmínku zrušení staré dělby práce vůbec považují Fourier i Owen zrušení protikladu mezi městem a venkovem. Oba žádají, aby se obyvatelstvo rozdělilo na skupiny o šestnácti stech až třech tisících po celé zemi; každá skupina se usídlí v centru svého obvodu v obrovském paláci se společnou domácností. Fourier mluví sice tu a tam o městech, ale města nejsou zase nic jiného než čtyři nebo pět takových paláců ležících blízko sebe. U obou se každý člen společnosti podílí jak na zemědělství, tak na průmyslu. U Fouriera hraje v průmyslu hlavní úlohu řemeslo a manufaktura, u Owena naproti tomu už velký průmysl a Owen už žádá zavedení páry a strojů i do práce v domácnosti. Ale jak v zemědělství, tak v průmyslu žádají oba co největší střídání zaměstnání každého jednotlivce a tomu odpovídající výchovu mládeže pro co nejvšestrannější technickou činnost. Podle obou se má člověk vyvíjet univerzálně v důsledku univerzálního praktického uplatnění, a práce, která dělbou ztratila půvab a přitažlivost, jich má opět nabýt především tímto střídáním a přiměřeně krátkým trváním "sezení", abychom použili Fourierova výrazu (216), věnovaného každé jednotlivé práci. Oba daleko převyšují způsob myšlení vykořisťujících tříd, převzatý panem Dühringem, jenž pokládá protiklad mezi městem a venkovem za nevyhnutelně daný povahou věci, ten omezený způsob myšlení, podle něhož by musel být za všech okolností jistý počet "existencí" odsouzen k výrobě jednoho druhu zboží a který chce zvěčnit "ekonomické odrůdy" lidí lišící se od sebe způsobem života, lidí, kteří mají radost z vykonávání právě této, a ne jiné věci, kteří tedy klesli tak hluboko, že se radují ze své vlastní poroby a jednostrannosti. Ve srovnání se základními myšlenkami i těch nejopovážlivějších fantazií "idiota" Fouriera, ve srovnání i s těmi nejskrovnějšími myšlenkami "primitivního, matného a ubohého" Owena vypadá pan Dühring, sám ještě úplně porobený dělbou práce, jako prostořeký trpaslík.

Až se společnost stane vládkyní všech výrobních prostředků a začne jich plánovitě společensky používat, zničí dosavadní porobení člověka jeho vlastními výrobními prostředky. Společnost se samozřejmě nemůže osvobodit, aniž se osvobodí každý jednotlivec. Starý výrobní způsob musí být tedy od základu převrácen, a zejména musí zmizet stará dělba práce. Na její místo musí nastoupit organizace výroby, v níž na jedné straně nikdo nemůže svalit na jiné svůj podíl na produktivní práci, této přirozené podmínce lidské existence; v níž se na druhé straně produktivní práce stane z prostředku porobení prostředkem osvobození člověka tím, že každému jednotlivci poskytne příležitost, aby všechny své schopnosti, tělesné i duchovní, ve všech směrech rozvíjel a uplatňoval, a v níž se tak práce stane z břemene potěšením.

To dnes už není ani fantazie, ani zbožné přání. Za současného rozvoje výrobních sil stačí už to zvýšení výroby, které je dáno samým faktem zespolečenštění výrobních sil, odstranění zábran a poruch vyvěrajících z kapitalistického výrobního způsobu a plýtvání výrobky a výrobními prostředky, aby se při všeobecné účasti na práci pracovní doba snížila na míru podle dnešních představ nepatrnou.

Zrušení staré dělby práce není také požadavek, který by se dal uskutečnit jen na úkor produktivity práce. Naopak. Velký průmysl z ní učinil podmínku výroby samé. "Strojová výroba odstraňuje nutnost manufakturně upevňovat přidělení skupin dělníků k různým strojům tím, že jsou tíž dělníci navždy připoutáni k téže funkci. Protože celkový pohyb továrny nevychází od dělníka, nýbrž od stroje, mohou se tu neustále střídat osoby, aniž se přeruší pracovní proces...Konečně rychlost, s níž se lze v mladistvém věku naučit práci u stroje, rovněž odstraňuje nutnost vychovávat zvláštní kategorii výhradně strojových dělníků." (217) Zatímco kapitalistický způsob používání strojů musí dále pokračovat ve staré dělbě práce s jejími zkostnatělými partikulárnostmi, ačkoli se už stal technicky zbytečným, bouří se stroje samy proti tomuto anachronismu. Technická základna velkého průmyslu je revoluční. "Stroji, chemickými procesy a jinými metodami neustále provádí převraty v technické základně výroby a zároveň ve funkcích dělníků a ve společenských kombinacích pracovního procesu. Tím rovněž neustále revolucionuje dělbu práce uvnitř společnosti a ustavičně vrhá masy kapitálu a masy dělníků z jednoho výrobního odvětví do druhého. Povaha velkého průmyslu podmiňuje proto střídání práce, pohyb funkcí, všestrannou pohyblivost dělníka...Viděli jsme, jak se tento absolutní rozpor...vybíjí v nepřetržitých hekatombách dělnické třídy, v nejbezuzdnějším mrhání pracovními silami a ve spoustách způsobených společenskou anarchií. To je negativní stránka. Jestliže se však nyní střídání práce prosazuje jen jako nepřekonatelný přírodní zákon a se slepě ničivou silou přírodního zákona, který všude naráží na překážky, pak sám velký průmysl staví svými katastrofami jako otázku života a smrti, aby střídání práce a tedy co největší mnohostrannost dělníků byla uznána za všeobecný zákon společenské výroby, jehož normálnímu uskutečňování musí být přizpůsobeny poměry. Staví jako otázku života a smrti, aby nestvůrnost zbídačeného rezervního dělnického obyvatelstva, chovaného v záloze pro měnící se vykořisťovatelské potřeby kapitálu, byla nahrazena absolutní pohotovostí člověka pro měnící se potřeby práce; aby dílčí individuum, pouhý nositel dílčí společenské funkce, bylo nahrazeno totálně vyvinutým individuem, pro něž jsou různé společenské funkce vzájemně se střídajícími způsoby činného uplatnění." (Marx, "Kapitál"). (218)

Tím, že nás velký průmysl naučil přeměňovat k technickým účelům molekulární pohyb, který se dá vyvolat víceméně všude, v pohyb masy, osvobodil do značné míry průmyslovou výrobu od místního omezení. Vodní síla byla místní, parní síla je svobodná. Je-li vodní síla nutně venkovská, pak parní síla nikterak není nutně městská. Jen její kapitalistické používání ji soustřeďuje převážně ve městech a přetváří tovární vesnice v tovární města. Tím však současně podkopává podmínky svého vlastního provozu. Prvním požadavkem parního stroje a hlavním požadavkem provozu skoro všech odvětví velkého průmyslu je poměrně čistá voda. Tovární město však mění veškerou vodu v páchnoucí břečku. Ačkoli je koncentrace ve městě základní podmínkou kapitalistické výroby, přesto se každý jednotlivý průmyslový kapitalista neustále snaží dostat se pryč z velkých měst, která kapitalistická výroba nutně vytváří, a zřídit provoz na venkově. Tento proces je možno studovat do podrobností v obvodech textilního průmyslu Lancashire a Yorkshire; kapitalistický velký průmysl tu neustále vytváří nová velkoměsta tím, že ustavičně prchá z města na venkov. Podobně i v obvodech kovoprůmyslu, kde zčásti jiné příčiny vyvolávají tytéž účinky.

Odstranit tento nový bludný kruh, zrušit tento rozpor moderního průmyslu, který se neustále znovu vytváří, může zase jen zrušení kapitalistického charakteru tohoto průmyslu. Jen společnost, v níž její výrobní síly do sebe harmonicky zapadají podle jediného velkého plánu, může průmyslu dovolit, aby se usazoval po celé zemi tak rozptýleně, jak to nejlépe odpovídá jeho vlastnímu rozvoji a zachování, respektive rozvoji ostatních prvků výroby.

Zrušení protikladu mezi městem a venkovem je podle toho nejen možné. Stalo se přímo nutností průmyslové výroby samé, právě tak jako se stalo nutností u zemědělské výroby a nadto i u veřejného zdravotnictví. Jedině splynutím města a venkova může být odstraněno dnešní zamoření vzduchu, vody a půdy, jedině tak se masy, které dnes chřadnou ve městech, dočkají toho, že se městského hnoje bude používat k pěstování rostlin místo k pěstování nemocí.

Kapitalistický průmysl se už relativně odpoutal od lokálních hranic míst, kde se produkují jeho suroviny. Textilní průmysl zpracovává z valné většiny dovážené suroviny. Španělské železné rudy se zpracovávají v Anglii a Německu, španělské a jihoamerické měděné rudy v Anglii. Každý uhelný revír zásobuje palivem průmyslovou oblast, která daleko přesahuje jeho hranice a každým rokem vzrůstá. Na celém evropském pobřeží pohání parní stroje anglické, místy německé a belgické uhlí. Společnost, osvobozená od omezení kapitalistické výroby, může jít ještě mnohem dál. Tím, že vychovává pokolení všestranně vzdělaných výrobců, kteří rozumějí vědeckým základům celé průmyslové výroby a z nichž každý prošel v praxi celou řadou výrobních odvětví od začátku až do konce, vytváří si novou výrobní sílu, která bohatě vyváží práci s dopravou surovin a paliv ze vzdálenějších míst.

Zrušení odloučení města a venkova není tedy utopie ani potud, pokud je jeho podmínkou co nejrovnoměrnější rozložení velkého průmyslu po celé zemi. Civilizace nám ovšem ve velkých městech zanechala dědictví, jehož odstranění bude stát mnoho času a námahy. Ale musí být a budou odstraněna, i když to bude zdlouhavý proces. Ať už jsou Německé říši národa pruského souzeny jakékoli osudy, Bismarck může odejít do hrobu s hrdým vědomím, že bude jistě splněno jeho oblíbené přání: zánik velkých měst. (219)

A teď posuďme dětinskou představu pana Dühringa, že společnost může převzít veškeré výrobní prostředky, aniž od základu přemění starý způsob vyrábění a především aniž odklidí starou dělbu práce; jako by všechno bylo vyřízeno, jakmile "se vezmou v úvahu přírodní příležitosti a osobní schopnosti" - přičemž celé masy existencí jsou pak stejně jako dříve porobeny výrobě jednoho druhu zboží, celá "obyvatelstva" jsou v zajetí jednotlivého výrobního odvětví, a lidstvo se stejně jako dříve rozděluje na množství různě zakrnělých "ekonomických odrůd", jako jsou "přidavači" a "architekti". Společnost se má stát vládkyní výrobních prostředků jako celku, aby každý jednotlivec zůstal otrokem svého výrobního prostředku a směl jen volit kterého. A podívejme se také na způsob, jakým pan Dühring pokládá odloučení města a venkova za "nevyhnutelně dané už povahou věci", a objevuje jen slabounký prostředek k jeho zmírnění v odvětvích co do svého spojení specificky pruských, totiž v lihovarnictví a cukrovarnictví; podle něho je rozptýlení průmyslu po celé zemi závislé na nějakých budoucích objevech a na nutnosti, aby se výroba bezprostředně opírala o těžbu surovin - surovin, které se už teď zpracovávají ve stále vzrůstající vzdálenosti od místa svého původu! - a nakonec se pan Dühring snaží krýt si záda ujišťováním, že sociální potřeby nakonec přece jen asi prosadí spojení zemědělství a průmyslu i proti ekonomickým zřetelům, jako by se tím přinášela ekonomická oběť!

Nu ovšem, k tomu, abychom viděli, že už výrobní podmínky moderního velkého průmyslu obsahují v zárodku revoluční prvky, které odstraní starou dělbu práce i s odloučením města a venkova a způsobí převrat v celé výrobě, a že jejich rozvoji překáží dnešní kapitalistický výrobní způsob, k tomu musíme mít obzor o něco širší, než je okruh platnosti pruského zemského práva, než je země, jejímiž rozhodujícími průmyslovými produkty jsou kořalka a řepný cukr a kde se obchodní krize mohou studovat na knižním trhu. K tomu musíme znát skutečný velký průmysl, jeho dějiny a jeho dnešní skutečnost, zejména v té zemi, kde je domovem a kde jedině dosáhl klasického rozvoje a pak nás ani nenapadne chtít moderní vědecký socialismus zplošťovat a snižovat na úroveň specificky pruského socialismu pana Dühringa.

_________________________________________________________________

(211) "Svobodný lidový stát" - programový požadavek a rozšířené heslo německých sociálních demokratů v sedmdesátých letech. Marxistickou kritiku tohoto hesla obsahuje IV. oddíl Marxovy "Kritiky gothajského programu" a Engelsův dopis Bebelovi z 18.-28. března 1875 (Viz Marx-Engels, Spisy. Sv. 19, čes. vyd. 1966, s. 56-61 a 34-35). Viz také Leninovo dílo "Stát a revoluce", kap. I., 4, a kap. III, 3 (viz Lenin, V.I., Spisy. Sv. 25, čes. vyd. 1956, s. 405-411 a s. 451-453.)

(214) Viz Karel Marx, "Kapitál", díl I, čes. vyd. 1953, s. 387.

(215) Tamtéž, s. 450.

(216) Charles Fourier, "Le nouveau monde industrial et sociétaire", kap. 2, 5 a 6.

(217) Viz Karel Marx, "Kapitál", díl I, čes. vyd. 1953, s. 449.

(218) Tamtéž, s. 517-518.

(219) Engels má na mysli Bismarckův projev v dolní sněmovně pruského Říšského sněmu 20.března 1852 (Bismarck byl poslancem této sněmovny od roku 1849). Bismarck vyjádřil nenávist pruského junkerstva k velkým městům jako střediskům revolučního hnutí a vyzýval, aby v případě nového revolučního povstání byla smetena z povrchu zemského.

_________________________________________________________________

 

Marx, K.: Kritika Gothajského programu

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 19, NPL, Praha 1966, s. 46-50

(46-50) "Osvobození práce vyžaduje, aby pracovní prostředky byly povýšeny na společný majetek společnosti, aby veškerá práce byla organizována sdruženě a výtěžek práce spravedlivě rozdělován."

"Aby pracovní prostředky byly povýšeny na společný majetek" (!) má asi znamenat, "aby byly přeměněny ve společný majetek". Ale to jen mimochodem.

Co je to "výtěžek práce"? Produkt práce nebo jeho hodnota? A jestliže je to hodnota, tedy jaká, celková hodnota produktu, nebo jen ta část hodnoty, kterou práce nově přidala k hodnotě spotřebovaných výrobních prostředků?

"Výtěžek práce" je neurčitá představa, kterou Lassalle nahradil určité ekonomické pojmy.

Co je to "spravedlivé" rozdělování?

Což netvrdí buržoové, že dnešní rozdělování je "spravedlivé"? A není to skutečně jediné "spravedlivé" rozdělování při dnešním způsobu výroby? Řídí se ekonomické vztahy podle právních pojmů, nebo vyplývají naopak právní vztahy z ekonomických? A nemají i socialističtí sektáři nejrozmanitější představy o "spravedlivém" rozdělování?

Abychom se dověděli, co si vlastně při této příležitosti máme představovat pod frází "spravedlivé rozdělování", musíme s tímto odstavcem porovnat první odstavec. Třetí odstavec předpokládá společnost, v níž "pracovní prostředky jsou společným majetkem a veškerá práce je organizována sdruženě," a z prvního odstavce se dovídáme, že "výtěžek práce náleží nezkráceně, rovným právem, všem členům společnosti".

"Všem členům společnosti?" Také těm, kteří nepracují? Kde je potom "nezkrácený výtěžek práce"? Jenom pracujícím členům společnosti? Kde je potom "rovné právo" všech členů společnosti?

"Všichni členové společnosti" a "rovné právo" jsou zřejmě pouhé fráze. Jádro věci je v tom, že v této komunistické společnosti musí každý dělník dostat svůj "nezkrácený" lassallovský "výtěžek práce".

Vezmeme-li výraz "výtěžek práce" především ve smyslu produktu práce, pak se sdružený výtěžek práce rovná celkovému společenskému produktu.

Od toho je třeba odečíst:

Za prvé: úhradu za spotřebované výrobní prostředky.

Za druhé: další část na rozšíření výroby.

Za třetí: rezervní nebo pojistný fond pro případ nehod, živelních pohrom atd.

Tyto srážky z "nezkráceného výtěžku práce" jsou ekonomicky nutné a jejich výše se stanoví podle daných prostředků a sil, zčásti počtem pravděpodobnosti, ale nelze je vůbec vykalkulovat na základě spravedlnosti.

Zbývá druhá část celkového produktu, jež má sloužit jako spotřební prostředky.

Dříve než se rozdělí mezi jednotlivce, sráží se z ní opět:

Za prvé: všeobecné správní výlohy, které nepatří "přímo" k výrobě.

Tato část se hned velmi podstatně omezí ve srovnání s dnešní společností a bude se zmenšovat tou měrou, jak se bude vyvíjet nová společnost.

Za druhé: to, co je určeno k uspokojování společných potřeb, jako školy, zdravotnická zařízení atd.

Tato část hned značně vzroste ve srovnání s dnešní společností a bude se zvětšovat tou měrou, jak se bude vyvíjet nová společnost.

Za třetí: fondy pro osoby neschopné práce atd., zkrátka všechno, co dnes patří k takzvané oficiální chudinské péči.

Teprve teď se dostáváme k "rozdělování", kterému program pod vlivem Lassallovým tak tupě věnuje všechnu pozornost, totiž k té části spotřebních prostředků, která se rozděluje mezi jednotlivé sdružené výrobce.

"Nezkrácený výtěžek práce" se nám už pod rukou změnil ve zkrácený, ačkoli to, oč je výrobce zkrácen jako soukromník, vrací se mu přímo nebo nepřímo jako členu společnosti.

Tak, jako zmizela fráze o "nezkráceném výtěžku práce", mizí i fráze o "výtěžku práce" vůbec.

Ve společnosti sdružených výrobců, založené na společném vlastnictví výrobních prostředků, nesměňují výrobci své výrobky; rovněž práce vynaložená na výrobky se tu neprojevuje jako hodnota těchto výrobků, jako jejich věcná vlastnost, protože tady, na rozdíl od kapitalistické společnosti, jsou individuální práce nikoli už oklikou, nýbrž bezprostředně součástí celkové práce. Výraz "výtěžek práce"!, který je i dnes třeba zavrhnout pro jeho dvojznačnost, ztrácí tak jakýkoli smysl.

Máme tu co dělat ne s takovou komunistickou společností, která se vyvinula na svém vlastním základě, nýbrž naopak s takovou, která právě vychází z kapitalistické společnosti; která tedy v každém ohledu, ekonomicky, mravně, duchovně má ještě na sobě mateřské znamení staré společnosti, z jejíhož lůna vychází. Proto dostává jednotlivý výrobce - po srážkách - přesně to, co společnosti dává. To, co jí dal, je jeho individuální množství práce. Společenský pracovní den je například součtem individuálních pracovních hodin. Individuální pracovní doba jednotlivého výrobce je ta část společenského pracovního dne, kterou dodal, jeho podíl na něm. Od společnosti dostane potvrzení, že dostal tolik a tolik práce (po srážce z jeho práce na společné fondy), a na toto potvrzení si ze společenské zásoby spotřebních prostředků vezme právě tolik, kolik stojí stejné množství práce. Totéž množství práce, jaké dal společnosti v jedné formě, dostane zpátky v jiné formě.

Platí tu zřejmě táž zásada, kterou se řídí směna zboží, pokud je to směna stejných hodnot. Obsah i forma se změnily, protože za změněných okolností nikdo nemůže dávat nic kromě své práce a protože na druhé straně nemůže do vlastnictví jednotlivce přecházet nic kromě individuálních spotřebních prostředků. Při jejich rozdělování mezi jednotlivé výrobce platí však táž zásada jako při směně zbožních ekvivalentů, směňuje se stejné množství práce v jedné formě za stejné množství práce v jiné formě.

Rovné právo je tu tedy - v zásadě - stále ještě buržoazní právo, ačkoli zásada a praxe nejsou už na štíru, zatímco při směně zboží dochází ke směně ekvivalentů jen v průměru, a ne v každém jednotlivém případě.

Přes tento pokrok nepřekračuje toto rovné právo stále ještě buržoazní meze. Právo výrobců je úměrné práci, kterou dodávají; rovnost tkví v tom, že se měří stejným měřítkem, prací. Ale jeden člověk je tělesně nebo duševně zdatnější než druhý, a dodá tedy za tutéž dobu více práce nebo může pracovat déle; a práce, má-li být měřítkem, musí být určena co do rozsahu nebo co do intenzity, jinak by přestala být měřítkem. Toto rovné právo je nerovným právem za nerovnou práci. Neuznává třídní rozdíly, protože jeden jako druhý je jen dělníkem; uznává však mlčky nestejné individuální nadání a tím i pracovní schopnost dělníků jako přirozené výsady. (1) Je to tedy co do svého obsahu právo nerovnosti jako každé právo. Co do své povahy může právo záležet jen v uplatnění stejného měřítka; ale nestejné jedince (a nebyli by to různí jedinci, kdyby nebyli nestejní) lze měřit stejným měřítkem jen potud, pokud je postavíme pod stejný zorný úhel, pokud se na ně díváme jen po určité stránce, například v tomto případě pokud na ně hledíme jen jako na dělníky a nevidíme-li na nich nic jiného, nedbáme-li ničeho jiného. Dále: jeden dělník je ženatý, druhý není; jeden má víc dětí než druhý atd.atd. Při stejném pracovním výkonu a tedy i stejném podílu na společenském spotřebním fondu dostává tedy jeden fakticky víc než druhý, jeden je bohatší než druhý atd. Aby se právo vyvarovalo všech těchto nesrovnalostí, muselo by být spíše nerovné než rovné. (2)

Tyto nesrovnalosti jsou však nevyhnutelné v první fázi komunistické společnosti, která po dlouhých porodních bolestech právě vyšla z kapitalistické společnosti. Právo nemůže být nikdy na vyšším stupni než ekonomická struktura a jí podmíněný kulturní vývoj společnosti.

Ve vyšší fázi komunistické společnosti, až už jednotlivci nebudou v zotročujícím područí dělby práce a až tedy zmizí i protiklad mezi duševní a tělesnou prací; až práce nebude pouhým prostředkem k životu, nýbrž stane se sama první životní potřebou; až s všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou i výrobní síly a všechny zdroje sdruženého bohatství potečou plným proudem - teprve pak bude možno plně překročit úzký obzor buržoazního práva a společnost bude moci vepsat na svůj prapor: Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!

Zabýval jsem se podrobněji jak "nezkráceným výtěžkem práce", tak i "rovným právem" a "spravedlivým rozdělováním", abych ukázal, jaký je to hřích, chce-li někdo jednak znovu vnucovat naší straně jako dogmata představy, které měly smysl kdysi, dnes však je to jen pár bezcenných zastaralých frází, jednak překrucuje-li se realistické pojetí, které bylo straně s takovou námahou vštípeno a nyní v ní konečně zapustilo kořeny, ideologickými, právními a jinými floskulemi obvyklými u demokratů a francouzských socialistů.

Nehledě k tomu, co jsem dosud vyložil, by bylo vůbec chybou pokládat takzvané rozdělování za podstatu a klást na ně hlavní důraz.

Každé rozdělování spotřebních prostředků je jen důsledkem rozdělení výrobních podmínek samých; toto rozdělení však vyjadřuje sám charakter výrobního způsobu. Kapitalistický výrobní způsob spočívá například v tom, že věcné výrobní podmínky jsou přiděleny nedělníkům v podobě kapitálového a pozemkového vlastnictví, zatímco masy vlastní jen osobní výrobní podmínku, pracovní sílu. Jsou-li prvky výroby takto rozděleny, vyplývá z toho samo sebou nynější rozdělování spotřebních prostředků. Jsou-li věcné výrobní podmínky sdruženým vlastnictvím dělníků samých, vyplývá z toho rovněž jiné rozdělování spotřebních prostředků než dnes. Vulgární socialismus se naučil od buržoazních ekonomů (a od něho zase část demokracie) dívat se na rozdělování a pojednávat o něm, jako by bylo nezávislé na výrobním způsobu, a líčit proto socialismus tak, jako by se točil hlavně kolem rozdělování. Jestliže však byl skutečný vztah už dávno objasněn, proč se zase vracet zpátky?

_________________________________________________________________

(1) V německém vydání z roku 1891 je slovo "dělníků" vynecháno. (Pozn.red.)

(2) V německém vydání z roku 1891: muselo by být nerovné místo rovné. (Pozn.red.)

_________________________________________________________________

 

Marx, K.: Kapitál. Kritika politické ekonomie

Díl I, Svoboda, Praha 1978, s. 433-434, 477-478

(433-434) Je nesporný fakt, že stroje samy o sobě nejsou odpovědny za to, že "uvolňují" dělníka od životních prostředků. Stroje zlevňují a zvětšují výrobek v odvětví, kterého se zmocňují, a z počátku nezpůsobují změnu v množství životních prostředků, vyráběných v jiných průmyslových odvětvích. Společnost má tedy po zavedení strojů stejně jako před ním k dispozici stejné nebo větší množství životních prostředků pro uvolněné dělníky, ponecháme-li stranou obrovskou část ročního produktu, kterou vyplýtvají nepracující. A v tom je pointa ekonomické apologetiky! Rozpory a antagonismy, neodlučitelné od kapitalistického užívání strojů, neexistují, protože nepocházejí ze strojů samých, ale z jejich kapitalistického používání! Protože tedy stroj sám o sobě zkracuje pracovní dobu, kdežto jeho kapitalistické používání prodlužuje pracovní den; protože sám o sobě ulehčuje práci, ale jeho kapitalistické používání zvyšuje její intenzitu; protože sám o sobě znamená vítězství člověka nad přírodními silami, ale jeho kapitalistické používání ujařmuje člověka přírodními silami; protože sám o sobě rozmnožuje bohatství výrobce, ale při kapitalistickém používání jej zbídačuje atd. - buržoazní ekonom prostě prohlásil, že zkoumání stroje dokazuje naprosto přesvědčivě, že všechny tyto zřejmé rozpory jsou pouhým vnějším zdáním hrubé skutečnosti, ale samy o sobě, tedy ani v teorii vůbec neexistují. Tak si nemusí dál lámat hlavu a kromě toho ještě udělá ze svého odpůrce hlupáka, který nebojuje proti kapitalistickému užívání strojů, nýbrž proti strojům samým.

 

(477-478) Moderní průmysl nikdy nepokládá existující formu nějakého výrobního procesu za definitivní a nikdy s ní jako s definitivní nezachází. Jeho technická základna je proto revoluční, kdežto technická základna všech dřívějších výrobních způsobů byla v podstatě konzervativní. (306) Stroji, chemickými procesy a jinými metodami neustále provádí převraty v technické základně výroby a zároveň i ve funkcích dělníků a ve společenských kombinacích pracovního procesu. Tím rovněž neustále revolucionuje dělbu práce uvnitř společnosti a ustavičně vrhá masy kapitálu a masy dělníků z jednoho výrobního odvětví do druhého. Povaha velkého průmyslu podmiňuje proto střídání práce, pohyb funkcí, všestrannou pohyblivost dělníka. Na druhé straně reprodukuje ve své kapitalistické formě starou dělbu práce s jejím zkostnatělým rozdrobením. Viděli jsme, jak tento absolutní rozpor ničí jakýkoli klid, stálost, jistotu životního postavení dělníka, jak mu neustále hrozí, že mu s pracovními prostředky vyrve z rukou i životní prostředky (307) a s jeho dílčí funkcí učiní zbytečným i jeho samého; jak se tento rozpor vybíjí v nepřetržitých hekatombách dělnické třídy, v neslýchaném mrhání pracovními silami a ve zhoubných důsledcích společenské anarchie. To je negativní stránka. Jestliže se však nyní střídání práce prosazuje jen jako nepřekonatelný přírodní zákon a se slepě ničivou silou přírodního zákona, který všude naráží na překážky (308), činí naproti tomu sám velký průmysl svými katastrofami otázkou života a smrti, zda se střídání práce, a tedy co největší mnohostrannost dělníků uznají za všeobecný zákon společenské výroby a zda se poměry přizpůsobí normálnímu uskutečňování tohoto zákona. Činí otázkou života a smrti, zda bude obludnost ubohého rezervního dělnického obyvatelstva, chovaného v záloze pro měnící se vykořisťovatelské potřeby kapitálu, nahrazena absolutní pohotovostí člověka pro měnící se potřeby práce; zda dílčí dělník, pouhý nositel určité dílčí společenské funkce, bude nahrazen všestranně vyvinutým jednotlivcem, pro něhož jsou různé společenské funkce střídajícími se způsoby životní činnosti. Jedním momentem tohoto převratného procesu, vyvíjejícím se živelně na základě velkého průmyslu, jsou polytechnické a zemědělské školy, jiným momentem jsou "écoles d enseignement professionnel", kde se děti dělníků trochu učí technologii a praktickému zacházení s různými výrobními nástroji. Jestliže tovární zákonodárství jako první skrovný ústupek těžce vybojovaný na kapitálu spojuje s tovární prací jen základní vyučování, není pochyb o tom, že nevyhnutelné dobytí politické moci dělnickou třídou vydobude v dělnických školách náležité místo také teoretickému i praktickému technologickému vyučování. Není rovněž pochyb o tom, že kapitalistická forma výroby a jí odpovídající ekonomické poměry dělníků jsou v naprostém rozporu s takovými převratnými fermenty a jejich cílem - zrušením staré dělby práce. Ale vývoj rozporů určité historické formy výroby je jedinou historickou cestou jejího rozkladu a utváření nové. "Ne sutor ultra crepidam!" (129) Toto nec plus ultra řemeslnické moudrosti se stalo hroznou pošetilostí od chvíle, kdy hodinář Watt vynalezl parní stroj, holič Arkwright spřádací stroj, zlatnický dělník Fulton parník. (309)

_________________________________________________________________

(306) "Buržoazie nemůže existovat, aniž neustále revolucionuje výrobní nástroje, tedy výrobní vztahy, tedy všechny společenské vztahy. První podmínkou existence všech dřívějších průmyslových tříd bylo naproti tomu nezměněné zachovávání starého způsobu výroby. Buržoazní epocha se od všech dřívějších epoch liší neustálými převraty ve výrobě, ustavičnými otřesy všech společenských vztahů, věčnou nejistotou a pohybem. Všechny pevné, zrezivělé vztahy se svým doprovodem starých ctihodných představ a názorů se rozkládají, všechny nově utvořené vztahy zastarávají, dříve než mohou zkostnatět. Všechno stavovské a stojaté chátrá, všechno posvátné je znesvěcováno a lidé jsou nakonec donuceni pohledět na své životní postavení, na své vzájemné vztahy střízlivýma očima." (F.Engels a Karl Marx: Manifest der Kommunistischen Partei, Lon. 1848, s. 5 [Spisy. Sv.4, s.431.])

(307) "Život béřete, když to mi odnímáte, čím jsem živ." (Shakespeare)

(308) Jeden francouzský dělník píše po svém návratu ze San Franciska: "Nikdy bych si nepomyslil, že bych byl s to dělat všechna ta řemesla, kterými jsem se v Kalifornii zabýval. Byl jsem pevně přesvědčen, že se nehodím k ničemu než ke knihtiskařství...Když jsem se dostal do tohoto světa dobrodruhů, kteří mění řemeslo lehčeji než košili - na mou duši! - počínal jsem si stejně jako ostatní. Protože se ukázalo, že práce v dolech není dost výnosná, zanechal jsem jí a vydal jsem se do města, kde jsem se postupně stal typografem, pokrývačem, lijcem olova atd. Na základě této zkušenosti, že se hodím ke každé práci, cítím se méně měkkýšem a víc člověkem." (A.Corbon: Del ensignement professionel, 2.vyd., s.50)

(129) Ne sutor ultra crepidam! (Ševče, drž se svého kopyta!) - Těmito slovy odbyl starořecký malíř Apellés jednoho obuvníka, který kritizoval jeho obraz.

(309) John Bellers, pravý fenomén v dějinách politické ekonomie, pochopil už koncem 17.století naprosto jasně nutnost odstranit dnešní výchovu a dělbu práce, které vyvolávají hypertrofii a atrofii na obou pólech společnosti, třebaže v opačném směru. Krásně praví mimo jiné: "Zahálčivě se učit není o mnoho lepší než se učit zahálce...Tělesná práce je prvotní božské zařízení...Práce je pro tělesné zdraví tak nutná jako jídlo pro život; neboť útrapy, které si člověk ušetří zahálkou, ho postihnou jako nemoci. Práce nalévá olej do lampy života, myšlení ji zažehuje...Dětinsky hloupé zaměstnání" (to prorocky napsal na adresu basedowců a jejich novodobým napodobovatelům) "ohlupuje dětskou mysl." (Proposals for Raising a Colledge of all useful Trades and Husbandry, Lond. 1899, s. 12, 14, 16, 18).

________________________________________________________________

 

Marx, K.: "Rukopisy 'Grundrisse'"

Část II., Svoboda, Praha 1974, s. 339-340

(339-340) Tak je kapitál chtě nechtě nástrojem vytváření podmínek pro společenský volný čas, aby se pracovní doba pro celou společnost redukovala na stále klesající minimum a aby se tak pro všechny uvolnil čas na jejich vlastní rozvoj. - Tendencí kapitálu však vždy zůstává na jedné straně vytvářet volný čas, na druhé straně jej přeměňovat v nadpráci. Čím více se rozvíjí tento rozpor, tím více se ukazuje, že růst výrobních sil už nemůže být nadále poután k přivlastňování cizí nadpráce, nýbrž že dělnické masy si samy musejí přivlastnit svou nadpráci. Až to učiní - a až tím volný čas přestane existovat v protikladné formě -, stanou se na jedné straně mírou nutné pracovní doby potřeby společenského individua a na druhé straně rozvoj společenské produktivní síly bude tak rychlý, že ačkoli bude pak výroba propočtena na bohatství všech, vzroste pro všechny i volný čas. Neboť skutečné bohatství je rozvinutá produktivní síla všech individuí. Pak už nebude mírou bohatství pracovní doba, nýbrž volný čas.

 

{moscomment}

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://davdva.sk/
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2019 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.