Úvodní stránka arrow Marxismus arrow D.3.1. Povaha socialismu a komunismu Wednesday, September 18 2019  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
D.3.1. Povaha socialismu a komunismu Tisk E-mail
Úterý, 21 březen 2006

Marx, K.: Dopisy v Deutsch-französische Jahrbücher. Marx Rugovi (Kreuznach, v září 1843)

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Sv. 1, SNPL 1956, s. 367

(367) I když není pochyb o tom, z čeho vyjít, tím větší zmatek vládne o tom, kam jít. Nemluvě o všeobecné anarchii v názorech různých reformátorů, bude si muset každý sám přiznat, že nemá přesný názor o tom, co má být. Ale právě v tom je zase naopak přednost nového směru, že nechceme svět dogmaticky anticipovat, že chceme teprve kritikou starého světa najít nový. Dosud měli filozofové řešení všech hádanek hotová v zásuvce svého psacího stolu, a hloupému exoterickému světu stačilo jen otevřít hubu, aby mu do ní lítali pečení holubi absolutní vědy. Filozofie teď sestoupila s nebe na zem, což pádně dokazuje fakt, že už i filozofické vědomí, a to nejen napovrch, ale i vnitřně bylo zataženo do vřavy boje.

 

Engels, B.: Zásady komunismu

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 4, SNPL, Praha 1958, s. 335-341

 

(335-341) 14.otázka: Jaký musí být tento nový společenský řád?

Odpověď: V novém společenském řádu se především bude muset provozování průmyslu a vůbec všech výrobních odvětví vzít z rukou navzájem spolu konkurujících jednotlivců a všechna tato výrobní odvětví se budou muset dát do provozování celé společnosti, to znamená, že se bude vyrábět na společný účet, podle společného plánu a za účasti všech členů společnosti. Nový společenský řád tedy zruší konkurenci a namísto ní dosadí sdružení. Poněvadž provozování průmyslu jednotlivci nutně vede k soukromému vlastnictví a konkurence není nic jiného než způsob provozování průmyslu jednotlivými soukromými vlastníky, nelze soukromé vlastnictví oddělit od individuálního provozování průmyslu a od konkurence. Soukromé vlastnictví bude nutno rovněž odstranit a místo něho nastoupí společné používání všech výrobních nástrojů a rozdělování všech výrobků podle společné dohody čili takzvané společenství statků. Odstranění soukromého vlastnictví je dokonce nejkratším a nejsouhrnnějším výrazem této přestavby celého společenského řádu, k němuž nutně vede vývoj průmyslu, a proto je komunisté právem vytyčují jako svůj hlavní požadavek.

15. otázka: Nebylo tedy možné odstranit soukromé vlastnictví už dříve?

Odpověď: Nebylo. Každá změna společenského řádu, každý převrat ve vlastnických vztazích byl nutným důsledkem toho, že se vytvořily nové výrobní síly, které se už nechtěly podřídit starým vlastnickým vztahům. I soukromé vlastnictví tak vzniklo. Vždyť soukromé vlastnictví neexistovalo odjakživa. Teprve když byl ke konci středověku v manufaktuře vytvořen nový způsob výroby, který se nedal podřídit tehdejšímu feudálnímu a cechovnímu vlastnictví, vytvořila tato manufaktura, která přerostla staré vlastnické vztahy, novou formu vlastnictví, soukromé vlastnictví. Vždyť pro manufakturu a pro první vývojový stupeň velkého průmyslu nebyla možná jiná forma vlastnictví než soukromé vlastnictví, jiný společenský řád než řád založený na soukromém vlastnictví. Dokud se nemůže vyrábět tolik, aby bylo nejen dost pro všechny, nýbrž ještě zbyl přebytek výrobků k zvětšení společenského kapitálu a k dalšímu rozvíjení výrobních sil, dotud musí vždy existovat třída vládnoucí, která disponuje výrobními silami společnosti, a třída chudá, utlačená. Jaké tyto třídy jsou, to závisí na vývojovém stupni výroby. Středověk, závislý na zemědělství, nám dal barona a nevolníka; města pozdního středověku nám dala cechovního mistra, tovaryše a nádeníka, sedmnácté století majitele manufaktury a manufakturního dělníka, devatenácté století velkého továrníka a proletáře. Je jasné, že dosud nebyly výrobní síly tak rozvinuty, aby se mohlo vyrábět dost pro všechny a aby se soukromé vlastnictví už stalo pro tyto výrobní síly poutem, překážkou. Ale nyní, kdy je díky rozvoji velkého průmyslu za prvé vyrobeno tolik kapitálu a výrobních sil jako nikdy předtím a kdy existují prostředky, jak tyto výrobní síly zakrátko rozmnožit do nekonečna; kdy za druhé výrobní síly jsou soustředěny v rukou několika buržoů, kdežto velké masy lidu se stále víc proletarizují a jejich postavení je tím horší a nesnesitelnější, čím víc bohatnou buržoové; kdy za třetí tyto mocné a snadno rozmnožitelné výrobní síly přerostly soukromému vlastnictví a buržoům tak přes hlavu, že co chvíli způsobují obrovské otřesy ve společenském pořádku, teprve nyní je zrušení soukromého vlastnictví nejen možné, nýbrž dokonce naprosto nutné.

16. otázka: Bude možné zrušit soukromé vlastnictví pokojnou cestou?

Odpověď: Je třeba si přát, aby to tak bylo, a komunisté by byli jistě poslední, kdo by se tomu vzpírali. Komunisté velmi dobře vědí, že všechna spiknutí jsou nejen neužitečná, nýbrž dokonce škodlivá. Vědí velmi dobře, že revoluce se nedělají úmyslně a libovolně, nýbrž že všude a v každé době byly nutným důsledkem okolností zcela nezávislých na vůli a vedení jednotlivých stran a celých tříd. Vidí však také, že rozvoj proletariátu je téměř ve všech civilizovaných zemích násilně potlačován a že tím odpůrci komunistů pracují ze všech sil k revoluci. Bude-li tím nakonec utlačovaný proletariát vehnán do revoluce, budeme my komunisté právě tak hájit věc proletariátu činem, jako ji dnes hájíme slovem.

17. otázka: Bude možné odstranit soukromé vlastnictví naráz?

Odpověď: Nebude to možné, jako není možné naráz rozmnožit nynější výrobní síly tak, jak je to nutné k vytvoření společenství. Revoluce proletariátu, která se podle všech příznaků blíží, bude tedy moci přetvářet nynější společnost jen pozvolna a odstranit soukromé vlastnictví teprve tehdy, až bude vytvořeno potřebné množství výrobních prostředků.

18. otázka: Jaký bude průběh této revoluce?

Odpověď: Tato revoluce především vytvoří demokratické státní zřízení, a tím přímo nebo nepřímo politické panství proletariátu. Přímo v Anglii, kde proletáři už dnes tvoří většinu národa. Nepřímo ve Francii a v Německu, kde většinu národa tvoří nejen proletáři, nýbrž i drobní rolníci a měšťané, mezi nimiž teprve probíhá přechod v proletariát, ve všech svých politických zájmech jsou čím dál tím závislejší na proletariátu, a proto se musí brzy podřídit jeho požadavkům. To si asi vyžádá ještě dlouhý boj, který však může skončit jedině vítězstvím proletariátu.

Demokracie by nebyla proletariátu vůbec nic platná, kdyby se jí hned nepoužilo jako prostředku k prosazení dalších opatření, dotýkajících se přímo soukromého vlastnictví a zajišťujících existenci proletariátu. Nejdůležitější opatření, která se už teď rýsují jako nutný důsledek nynějších poměrů, jsou tato:

1) Omezení soukromého vlastnictví progresívními daněmi, vysokými dědickými daněmi, odstraněním dědictví v boční linii (bratři, synovci atd.), nucenými půjčkami atd.

2) Postupné vyvlastňování pozemkových vlastníků, továrníků, majitelů drah a rejdařů, částečně konkurencí státního průmyslu, částečně přímo za odškodnění v asignátech.

3) Konfiskace jmění všech emigrantů a těch, kdo se bouří proti většině národa.

4) Organizace práce nebo zaměstnání proletářů na národních statcích, v národních továrnách a dílnách, čímž se odstraní konkurence mezi dělníky, a továrníci, pokud ještě budou existovat, budou nuceni platit stejné vyšší mzdy jako stát.

5) Stejná pracovní povinnost pro všechny členy společnosti až do úplného zrušení soukromého vlastnictví. Vytvoření průmyslových armád zvláště pro zemědělství.

6) Soustředění úvěrového systému a peněžnictví v rukou státu prostřednictvím národní banky se státním kapitálem a zrušení všech soukromých bank a bankéřů.

7) Zvětšení počtu národních továren, dílen, železnic a lodí, obdělání veškeré dosud neobdělané půdy a zlepšení všech dosud obdělávaných pozemků podle toho, jak se zvětšuje množství kapitálu a dělníků, jež má národ k dispozici.

8) Výchova všech dětí od okamžiku, kdy mohou postrádat základní mateřskou péči, v národních ústavech a na národní útraty. Spojit výchovu s prací ve výrobě.

9) Zřízení velkých paláců na národních pozemcích jako společných bydlišť pro obce občanů, kteří budou pracovat jak v průmyslu, tak v zemědělství a slučovat v sobě výhody městského i venkovského života, aniž budou trpět jejich jednostranností a nevýhodami.

10) Zbourání všech nezdravých a špatně stavěných obydlí i městských čtvrtí.

11) Stejné dědické právo pro manželské i nemanželské děti.

12) Soustředění veškeré dopravy v rukou národa.

Všechna tato opatření nelze ovšem provést najednou. Ale jedno povede k dalšímu. Jakmile bude proveden první radikální útok proti soukromému vlastnictví, bude proletariát nucen jít stále dál, stále víc soustřeďovat všechen kapitál, všechno zemědělství, všechen průmysl, všechnu dopravu a všechnu směnu v rukou státu. K tomu směřují všechna tato opatření. Bude je možno provádět a rozvíjet jejich centralizující důsledky tím víc, čím víc bude práce proletariátu rozmnožovat výrobní síly země. Konečně až budou všechen kapitál, všechna výroba a všechna směna soustředěny v rukou národa, soukromé vlastnictví samo zanikne, peníze budou zbytečné a výroba se tak rozšíří a lidé tak změní, že mohou zaniknout také poslední formy styků staré společnosti.

19.otázka: Může k této revoluci dojít jen v jedné zemi?

Odpověď: Ne. Velký průmysl už tím, že vytvořil světový trh, tak spolu spojil všechny národy na zemi, zejména civilizované, že každý národ je závislý na tom, co se děje u druhého. Kromě toho velký průmysl tak vyrovnal společenský vývoj ve všech civilizovaných zemích, že se ve všech těchto zemích buržoazie a proletariát staly dvěma rozhodujícími třídami společnosti a boj mezi nimi hlavním bojem doby. Komunistická revoluce nebude tedy jen národní revolucí, nýbrž bude probíhat současně ve všech civilizovaných zemích, tj. přinejmenším v Anglii, v Americe, ve Francii a v Německu. V každé z těchto zemí se bude vyvíjet rychleji nebo pomaleji, podle toho, zda ta či ona země má vyvinutější průmysl, větší množství a značnější množství výrobních sil. Proto ji bude možno provést nejpomaleji a nejtíže v Německu, nejrychleji a nejsnáze v Anglii. Bude mít také značný vliv na ostatní země světa a úplně změní a velmi urychlí celý jejich dosavadní vývoj. Je to světová revoluce a bude proto také mít světové dějiště.

20. otázka: Jaké důsledky bude mít definitivní odstranění soukromého vlastnictví?

Odpověď: Tím, že společnost vezme z rukou soukromých kapitalistů používání všech výrobních sil a dopravních prostředků, jakož i směnu a rozdělování výrobků a bude je spravovat podle plánu vyplývajícího z daných prostředků i z potřeb celé společnosti, budou odstraněny především všechny neblahé důsledky, jež jsou dosud spjaty s provozováním velkého průmyslu. Nebude docházet ke krizím; rozšířená výroba, která je pro nynější společenský řád nadvýrobou a tak mocnou příčinou bídy, nebude potom ani stačit a bude se muset ještě dále rozšiřovat. Nadvýroba nad nejnutnější potřeby společnosti nebude plodit bídu, nýbrž zajistí uspokojení potřeb všech členů společnosti a vytvoří nové potřeby a zároveň prostředky k jejich uspokojení. Bude podmínkou a podnětem k dalším pokrokům, uskuteční tyto pokroky, aniž tím uvede, jako dosud pokaždé, celý společenský řád do zmatku. Velký průmysl, zbavený tlaku soukromého vlastnictví, se rozvine tak, že se proti tomu bude dnešní stav zdát tak nepatrný jako manufaktura proti dnešnímu velkému průmyslu. Tento rozvoj průmyslu poskytne společnosti dostatečné množství výrobků, aby se uspokojily potřeby všech. Také zemědělství, kterému dosud brání tlak soukromého vlastnictví a rozkouskování půdy, aby si osvojilo už dosažené zlepšení a vědecké vymoženosti, začne nevídaně vzkvétat a poskytne společnosti plně dostačující množství výrobků. Tak bude společnost vyrábět dost výrobků, aby se rozdělování dalo zařídit tak, že se uspokojí potřeby všech jejích členů. Rozdělení společnosti na různé, navzájem nepřátelské třídy pak bude zbytečné. Bude nejen zbytečné, bude dokonce neslučitelné s novým společenským řádem. Existence tříd vznikla z dělby práce a dělba práce ve své dosavadní podobě úplně odpadne. Neboť k tomu, aby se průmyslová a zemědělská výroba pozvedly na tu úroveň, o jaké jsme mluvili, nestačí jen mechanické a chemické pomůcky; k tomu je také třeba přiměřeně rozvinout schopnosti lidí, kteří tyto prostředky uvádějí do pohybu. Stejně jako rolníci a manufakturní dělníci v minulém století změnili celý způsob života a stali se z nich úplně jiní lidé, když byli vtaženi do velkého průmyslu, stejně tak bude společné provozování výroby celou společností a z toho vyplývající nový rozvoj výroby potřebovat zcela jiné lidí a také je vytvoří. Společně provozovat výrobu nemohou lidé, jako jsou dnešní - lidé, z nichž každý je podřízen jednomu výrobnímu odvětví, je k němu připoután, je jím vykořisťován, může rozvíjet jen jednu svou vlohu na úkor všech ostatních a zná jen jedno odvětví nebo jen část jednoho odvětví celé výroby. Už nynější průmysl může takových lidí stále méně používat. A průmysl provozovaný společně a plánovitě celou společností předpokládá lidi, jejichž schopnosti jsou všestranně rozvinuty, kteří jsou s to vyznat se v celém systému výroby. Dělba práce, už dnes podrytá stroji, která z jednoho člověka dělá rolníka, z druhého ševce, z třetího továrního dělníka, z čtvrtého bursiána, tedy úplně zmizí. Výchova umožní mladým lidem rychle projít celým systémem výroby, umožní jim, aby postupně přecházeli z jednoho výrobního odvětví do druhého, podle toho, jak je k tomu vedou potřeby společnosti nebo jejich vlastní sklony. Výchova je tedy zbavena jednostrannosti, kterou každému jednotlivci vtiskuje nynější dělba práce. Tak dá komunisticky organizovaná společnost svým členům příležitost, aby všestranně uplatňovali své všestranně vyvinuté vlohy. Tím však také nutně zmizí různé třídy. Komunisticky organizovaná společnost je tedy jednak neslučitelná s trváním tříd, jednak samo vytvoření této společnosti skýtá prostředky, aby byly třídní rozdíly zrušeny. Z toho vyplývá, že zmizí také protiklad mezi městem a venkovem. V zemědělství a průmyslu budou pracovat tíž lidé místo dvou rozdílných tříd; to je už ze zcela materiálních příčin nezbytnou podmínkou komunistické asociace. Stav, kdy je zemědělské obyvatelstvo rozptýleno po venkově a průmyslové obyvatelstvo soustředěno ve velkých městech, odpovídá dosud nevyvinutému stupni zemědělství a průmyslu. Je to překážka všeho dalšího vývoje, která je už dnes velmi citelná.

Všeobecné sdružení všech členů společnosti k společnému a plánovitému využívání výrobních sil, rozšíření výroby do takové míry, aby uspokojovala potřeby všech, konec stavu, kdy jsou potřeby jedněch uspokojovány na úkor ostatních, úplné odstranění tříd a protikladů mezi nimi, všestranné rozvíjení schopností všech členů společnosti odstraněním dosavadní dělby práce, průmyslovou výchovou, střídáním činnosti, účastí všech na užívání statků vytvořených všemi, splynutí města a venkova, to jsou hlavní výsledky, které přinese odstranění soukromého vlastnictví.

21. otázka: Jaký vliv bude mít komunistický společenský řád na rodinu?

Odpověď: Učiní vztah obou pohlaví čistě soukromým vztahem, který se týká jen zúčastněných osob a do něhož se společnost nemá co vměšovat. Bude to možné, protože odstraní soukromé vlastnictví a bude vychovávat děti kolektivně, čímž zničí oba základy dosavadního manželství spjaté se soukromým vlastnictvím - závislost ženy na muži a dětí na rodičích. To je také odpověď na pokřik velemravných šosáků proti komunistickému společenství žen. Společenství žen je vztah, který zcela náleží buržoazní společnosti a dnes zplna záleží v prostituci. Prostituce však spočívá na soukromém vlastnictví a s ním zanikne. Komunistická organizace tedy nejenže nezavede společenství žen, nýbrž je naopak zruší.

 

Marx, K.: Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844

Svoboda, Praha 1978, s.74-88

(74-88) Ke s.XXXIX. Ale protiklad nevlastnění a vlastnictví je ještě protiklad indiferentní, nepostižený ve svém činném vztahu, ve svém niterném poměru, protiklad nepostižený ještě jako rozpor, pokud není pochopen jako protiklad práce a kapitálu. I bez pokročilého pohybu soukromého vlastnictví, ve starém Římě, v Turecku atd., může se v první podobě tento protiklad vyslovit. Tak se nejeví ještě jako kladený soukromým vlastnictvím samým. Ale práce, subjektivní podstata soukromého vlastnictví jakožto vyloučení vlastnictví, a kapitál, objektivní práce jakožto vyloučení práce, je soukromé vlastnictví jakožto rozvinutý poměr jeho rozporu, proto energický, k řešení ženoucí poměr.

K téže s. Zrušení sebeodcizení prodělává stejnou cestu jako sebeodcizení. Nejprve se na soukromé vlastnictví pohlíží jen po jeho objektivní stránce - ale na práci přece jen jako na jeho podstatu. Formou jeho jsoucna je tedy kapitál, který "jako takový" má být zrušen (Proudhon). Nebo je jako pramen škodlivosti soukromého vlastnictví a jeho člověku odcizeného jsoucna pojat zvláštní způsob práce jakožto nivelizovaná, rozdrobená, a proto nesvobodná práce - Fourier, který v souhlase s fyziokraty také pokládá opět zemědělskou práci přinejmenším za výtečnou, kdežto St.Simon naopak prohlašuje za podstatu průmyslovou práci jako takovou a k tomu žádá i výhradní vládu průmyslníků a zlepšení postavení dělníků. Komunismus je konečně pozitivní výraz zrušeného soukromého vlastnictví, především všeobecné soukromé vlastnictví. Tím, že tento poměr pojímá v jeho všeobecnosti, je

1. ve své první podobě jen jeho zevšeobecněním, dovršením; jako takové zevšeobecnění a dovršení ukazuje se komunismus v dvojí podobě: předně je vůči němu vláda věcného vlastnictví tak velká, že komunismus chce zničit všechno, co není s to být jako soukromé vlastnictví drženo všemi; chce násilným způsobem abstrahovat od talentu atd. Fyzická bezprostřední držba znamená pro něj jediný účel života a jsoucna; určení dělníka není zrušeno, nýbrž rozšířeno na všechny lidi; poměr soukromého vlastnictví zůstává poměrem pospolitosti ke světu věcí; konečně se toto hnutí, usilující postavit proti soukromému vlastnictví všeobecné soukromé vlastnictví, vyslovuje zvířecí formou, že proti manželství (které je ovšem jistou formou výlučného soukromého vlastnictví) se staví společenství žen, kde se tedy žena stává pospolitým a obecným vlastnictvím. Možno říci, že tato myšlenka společenství žen je vyslovené tajemství tohoto ještě zcela hrubého a bezmyšlenkovitého komunismu. Tak jako žena přechází z manželství do všeobecné prostituce, tak celý svět bohatství, tj. celý svět předmětné podstaty člověka, přechází z poměru výlučného manželství se soukromým vlastníkem do poměru univerzální prostituce s pospolitostí. Tento komunismus - tím, že všude neguje osobnost člověka - je právě jen důsledným výrazem soukromého vlastnictví, které je touto negací. Všeobecná a jako moc se ustavující závist je skrytou formou, v níž se ustavuje a jen jiným způsobem se uspokojuje hrabivost. Myšlenka jakéhokoliv soukromého vlastnictví jako takového je přinejmenším obrácena proti bohatšímu soukromému vlastnictví jako závist a touha po vyrovnání rozdílů, takže ty pak dokonce vytvářejí podstatu konkurence. Hrubý komunista je dovršením této závisti a této nivelizace, vycházející z představovaného minima. Má určitou ohraničenou míru. Jak málo je toto zrušení soukromého vlastnictví skutečným přivlastněním, dokazuje právě abstraktní negace celého světa vzdělání a civilizace, návrat k nepřirozené //IV/ prostotě chudého hrubého člověka bez potřeb, který se nedostal nad soukromé vlastnictví, nýbrž dokonce ještě k němu ani nedospěl.

Pospolitost je jen pospolitostí práce a rovností mzdy, kterou vyplácí pospolitý kapitál, pospolitost jakožto všeobecný kapitalista. Obě stránky poměru jsou povýšeny do jakési představované všeobecnosti, práce jako určení, jemuž je každý podřízen, kapitál jakožto uznaná všeobecnost a moc pospolitosti.

V poměru k ženě jako ke kořisti a služce pospolité chlípnosti je vyjádřena neskonalá degradace, v níž člověk existuje pro sebe sama, neboť tajemství tohoto poměru má svůj nedvojznačný, rozhodný, zřejmý, zjevný výraz v poměru muže k ženě a ve způsobu, jak je pojímán bezprostřední přirozený rodový poměr. Bezprostředním, přirozeným, nutným poměrem člověka k člověku je poměr muže k ženě. V tomto přirozeném rodovém poměru je poměr člověka k přírodě bezprostředně jeho poměrem k člověku, tak jako poměr k člověku je bezprostředně jeho poměrem k přírodě, jeho vlastním přirozeným určením. V tomto poměru jeví se tedy smyslově, redukován na názorný fakt, nakolik se stala člověku lidská podstata přirozeností (1) anebo na kolik se příroda (1) stala lidskou podstatou člověka. Z tohoto poměru lze tedy posuzovat celý stupeň vzdělanosti člověka. Z povahy tohoto poměru vyplývá, nakolik se člověk sám sobě stal rodovou bytostí, člověkem, a nakolik sám sebe pochopil; poměr muže k ženě je nejpřirozenější poměr člověka k člověku. V něm se tedy ukazuje, nakolik se přirozené chování člověka stalo lidským nebo nakolik se mu lidská příroda (1) stala přirozeností. (1) V tomto poměru se také ukazuje, nakolik se potřeba člověka stala lidskou potřebou, nakolik se mu tedy druhý člověk jako člověk stal potřebou, nakolik ve svém nejindividuálnějším jsoucnu je zároveň bytostí pospolitou.

První pozitivní zrušení soukromého vlastnictví, hrubý komunismus, je tedy jen jevovou formou podlosti soukromého vlastnictví, které se chce klást jako pozitivní pospolitá podstata.

2. Komunismus a) [alfa] ještě politické povahy, demokratický nebo despotický; b) [beta] se zrušením státu, ale zároveň ještě s nedovršenou a pořád ještě soukromým vlastnictvím, tj. odcizením člověka zaujatou podstatou. V obou formách komunismus již ví, že je reintegrací nebo návratem člověka v sebe, že je zrušením lidského sebeodcizení, ale tím, že ještě nepostihl pozitivní podstatu soukromého vlastnictví a zrovna tak neporozuměl ani lidské povaze potřeby, je také ještě zajat a infikován soukromým vlastnictvím. Postihl sice svůj pojem, nikoliv však ještě svou podstatu.

3. Komunismus jako pozitivní zrušení soukromého vlastnictví jakožto lidského sebeodcizení, a proto jako skutečné přivlastnění lidské podstaty člověkem a pro člověka; proto jako naprostý, vědomý a v celém bohatství dosavadního vývoje uskutečněný návrat člověka pro sebe jako společenského, tj. lidského člověka. Tento komunismus je jako dovršený naturalismus = humanismu, jako dovršený humanismus = naturalismu, je opravdové vyřešení roztržky (2) člověka s přírodou a s člověkem, pravé vyřešení sporu mezi existencí a podstatou, mezi zpředmětněním a sebepotvrzením, mezi svobodou a nutností, mezi individuem a rodem. Je vyřešenou záhadou dějin a ví o sobě, že je tímto řešením.

//V/ Celý pohyb dějin je proto jak jeho skutečným aktem vytváření - aktem zrodu jeho empirického jsoucna - tak pro jeho myslící vědomí pochopeným a vědomým pohybem jeho vznikání, kdežto onen ještě nedovršený komunismus hledá pro sebe z jednotlivých soukromému vlastnictví protikladných dějinných útvarů historický důkaz, důkaz o tom, co tu nyní je, tím, že vytrhává z toho pohybu jednotlivé momenty (Cabet, Villegardelle atd. právě na tom rajtují) a fixuje je jako důkazy své historické plnokrevnosti, čímž právě prokazuje, že nepoměrně větší část tohoto pohybu jeho tvrzením odporuje a že když už jednou byl, právě jeho minulé bytí vyvrací nárok podstaty.

Snadno lze pochopit nutnost, že v pohybu soukromého vlastnictví, že právě v pohybu ekonomie, nalézá celé revoluční hnutí jak svou empirickou, tak teoretickou základnu.

Toto materiální, bezprostředně smyslové soukromé vlastnictví je materiální smyslový výraz odcizeného lidského života. Jeho pohyb - výroba a spotřeba - je smyslovým projevem pohybu veškeré dosavadní výroby, tj. uskutečněním nebo skutečností člověka. Náboženství, rodina, stát, právo, morálka, věda, umění atd. jsou jen zvláštní způsoby výroby a podléhají jejímu obecnému zákonu. Pozitivní zrušení soukromého vlastnictví jako přivlastnění lidského života je proto pozitivním zrušením veškerého odcizení, tedy návratem člověka z náboženství, rodiny, státu atd. do jeho lidského, tj. společenského jsoucna. Náboženské odcizení jako takové probíhá jen v oblasti vědomí, lidského nitra, ale ekonomické odcizení je odcizení skutečného života - jeho zrušení zahrnuje tedy obě stránky. Rozumí se, že první počátek toho pohybu se u různých národů řídí tím, zda opravdový uznávaný život lidu probíhá více ve vědomí nebo ve vnějším světě, zda je to život více ideální nebo reálný. Komunismus začíná hned (Owen) s ateismem, ateismus je zprvu ještě na hony vzdálen tomu být komunismem, jako je onen ateismus spíše ještě abstrakcí. - Filantropie ateismu je proto nejprve filozofickou abstraktní filantropií, filantropie komunismu je hned reálná a bezprostředně hotová působit. -

Viděli jsme, jak za předpokladu pozitivně zrušeného soukromého vlastnictví produkuje člověk člověka, sebe sama a druhého člověka; jak předmět, který je bezprostředním a činným uplatněním jeho individuality, je zároveň jeho jsoucnem a jak je pro něj jsoucnem druhého člověka. Ale právě tak jsou jak materiál práce, tak člověk jakožto subjekt jak výsledkem, tak východiskem pohybu (a že musí být tímto východiskem, v tom právě tkví dějinná nutnost soukromého vlastnictví). Je tedy společenský charakter všeobecným charakterem celého pohybu; tak jako společnost sama produkuje člověka jako člověka, je jím sama produkována. Činnost a požitek jsou jak svým obsahem, tak způsobem existence společenské, společenská činnost a společenský požitek. Lidská podstata přírody je tu teprve pro společenského člověka; neboť teprve zde tu je pro něho jako pouto s člověkem, jako jeho jsoucno pro druhého a jsoucno druhého pro něho, jako živel života lidské skutečnosti, teprve zde tu je jako základna jeho vlastního lidského jsoucna. Teprve zde se mu jeho přirozené jsoucno stalo jeho jsoucnem lidským a příroda se pro něho stala člověkem. Společnost je tedy dovršená bytostná jednota člověka s přírodou, pravé vzkříšení přírody, provedený naturalismus člověka a provedený humanismus přírody. (3)

//VI/ Společenská činnost a společenský požitek rozhodně neexistují jedině ve formě bezprostředně pospolité činnosti a bezprostředně pospolitého požitku, ačkoliv pospolitá činnost a pospolitý požitek, tj. činnost a požitek, které se bezprostředně projevují a potvrzují ve skutečné pospolitosti s druhými lidmi, budou se vyskytovat všude tam, kde onen bezprostřední výraz společnosti je založen v podstatě jejich obsahu a jeho přirozenosti přiměřený.

Jenže i když jsem činný vědecky atd., což je činnost, kterou mohu zřídka provádět v bezprostřední pospolitosti s druhými, jsem činný společensky, protože jsem činný jakožto člověk. Nejen materiál mé činnosti - tak jako i řeč, v níž je myslitel činný - je mi dán jako společenský produkt, moje vlastní jsoucno jest společenská činnost; proto to, co ze sebe udělám, dělám ze sebe pro společnost a s vědomím sebe jako společenské bytosti.

Mé obecné vědomí je jen teoretická podoba toho, čeho je skutečná pospolitá podstata, společenská bytost živou podobou, kdežto dnes je obecné vědomí abstrakcí skutečného života a jako taková vystupuje nepřátelsky proti němu. Proto je také činnost mého obecného vědomí - jako taková - mé teoretické jsoucno jakožto společenská bytost.

Především je třeba se vyvarovat toho, abychom fixovali "společnost" opět jako abstrakci proti individuu. Individuum je společenská bytost. Jeho životní projev - i když se třeba nejeví v bezprostřední formě pospolitého, zároveň s druhými vykonávaného životního projevu je proto projevem a potvrzením společenského života. Individuální život a rodový život člověka nejsou rozdílné, i když nakrásně - a to je nutné - je způsob jsoucna individuálního života zvláštnějším nebo obecnějším způsobem rodového života, nebo čím více je rodový život zvláštnějším nebo obecnějším individuálním životem.

Jakožto rodové vědomí potvrzuje člověk svůj reálný společenský život a opakuje jen své skutečné jsoucno v myšlení, jako se naopak rodové bytí potvrzuje v rodovém vědomí a jakožto myslící bytost je ve své obecnosti pro sebe.

Člověk - jakkoli je tedy zvláštním individuem a právě jeho zvláštnosti ho činí individuem a skutečnou individuální pospolitou bytostí je právě tak totalitou, ideální totalitou, subjektivním jsoucnem myšlené a pociťované společnosti pro sebe - je tu i ve skutečnosti jednak jako nazírání a skutečný požitek společenského jsoucna a zároveň jako totalita životního projevu.

Myšlení a bytí jsou tedy sice odlišné, ale zároveň jsou spolu v jednotě.

Smrt se zdá jako kruté vítězství rodu nad určitým individuem a jako by odporovala jejich jednotě; ale určité individuum je jen určitá rodová bytost a jako takové je smrtelné.

<4. (4) Tak jako je soukromé vlastnictví jen smyslový výraz toho, že se člověk zároveň stává předmětným pro sebe a zároveň se sám sobě naopak stává cizím a nelidským předmětem, že jeho životní projev je zvnějšněním jeho života, jeho uskutečnění je jeho odskutečněním, cizí skutečností, tak je třeba chápat pozitivní zrušení soukromého vlastnictví, tj. smyslové přivlastnění lidské podstaty a života, předmětného člověka, lidských děl pro člověka a člověkem, nejen ve smyslu bezprostředního jednostranného požitku, nejen ve smyslu držení, ve smyslu jmění. Člověk si přivlastňuje svou všestrannou podstatu všestranným způsobem, tedy jako totální člověk. Každý z jeho lidských vztahů k světu, vidění, slyšení, čichání, chutnání, hmatání, myšlení, nazírání, cítění, chtění, činné bytí, milování, zkrátka všechny orgány jeho individuality, tak jako orgány, které jsou bezprostředně svou formou pospolité orgány, //VII/ jsou ve svém předmětném chování nebo ve svém chování k předmětu jeho přivlastňováním. Přivlastňování lidské skutečnosti, její chování k předmětu je činné uplatňování lidské skutečnosti; (5) lidská působnost a lidské utrpení, pojaté lidsky, je sebepožitek člověka.

Soukromé vlastnictví nás udělalo tak hloupými a jednostrannými, že nějaký předmět je náš, teprve když ho máme, tedy když pro nás existuje jako kapitál anebo když ho bezprostředně držíme, jíme, pijeme, neseme na svém těle, obýváme atd., krátce používáme. Ačkoliv soukromé vlastnictví chápe všechna tato bezprostřední uskutečňování držby opět jen jako životní prostředky a život, jemuž tyto prostředky slouží, je život soukromého vlastnictví, práce a kapitalizace.

Místo všech fyzických a duchovních smyslů nastoupilo tedy jednoduché odcizení všech těchto smyslů, smysl mít. Na tuto absolutní chudobu musela být redukována lidská bytost, aby mohla ze sebe vydat své vnitřní bohatství. (O kategorii míti viz Hess v "21 Bogen".)

Zrušení soukromého vlastnictví je tedy úplnou emancipací všech lidských smyslů a vlastností; ale touto emancipací je právě proto, že se tyto smysly a vlastnosti jak subjektivně, tak objektivně staly lidskými. Oko se stalo lidským okem, jako se stal jeho předmět společenským lidským předmětem, pocházejícím od člověka pro člověka. Smysly se proto bezprostředně ve své praxi staly teoretiky. Chovají se k věci kvůli věci, ale věc sama je předmětně lidské chování k sobě samému a k člověku (6) a naopak. Potřeba či požitek ztratily proto svou egoistickou přirozenost a příroda ztratila svou pouhou užitečnost, neboť užitek se stal lidským užitkem.

Právě tak se smysly a požitek druhých lidí staly mým vlastním přivlastněním. Mimo tyto bezprostřední orgány se proto tvoří společenské orgány, ve formě společnosti, tedy např. činnost bezprostředně ve společnosti s druhými atd. stala se orgánem mého životního projevu a způsobem přivlastňování lidského života.

Rozumí se, že lidské oko zažívá (7) jinak než hrubé nelidské oko, lidské ucho jinak než hrubé ucho atd.

Viděli jsme. Člověk se jen tehdy neztrácí ve svém předmětu, stane-li se mu lidským předmětem nebo předmětným člověkem. To je možné jen tak, že se pro něj stává společenským předmětem a on sám sobě společenskou bytostí, tak jako se společnost pro něj v tomto předmětu stává podstatou.

Proto tím, že se všude jednak stává člověku ve společnosti předmětná skutečnost jako skutečnost lidských bytostných sil lidskou skutečností, a proto skutečností jeho vlastních bytostných sil, stávají se mu všechny předměty zpředmětněním jeho samého, předměty potvrzujícími a uskutečňujícími jeho individualitu, jeho předměty, tj. předmět se stává jím samým. Jak se mu stávají jeho předměty, to záleží na přirozenosti předmětu a na přirozenosti jí odpovídající bytostné síly; neboť právě určitost tohoto vztahu tvoří zvláštní, skutečný způsob afirmace. Oku se předmět stává jinak než uchu a předmět oka jest jiný než předmět ucha. Svéráznost každé bytostné síly je právě její svérázná podstata, tedy i svérázný způsob jejího zpředmětnění, jejího předmětně skutečného živoucího bytí. Nejen v myšlení, //VIII/ nýbrž všemi smysly je tedy člověk afirmován v předmětném světě.

Na druhé straně: Pojato subjektivně: Tak jako teprve hudba probouzí hudební smysl člověka, jako nemá pro nemuzikální ucho ani ta nejkrásnější hudba žádný smysl, není mu (žádným) předmětem, neboť můj předmět může být jen potvrzením jedné z mých bytostných sil, může být pro mne tedy jen tak, jako jest má bytostná síla jakožto subjektivní schopnost pro sebe, neboť smysl nějakého předmětu pro mne (má smysl jen pro jemu odpovídající smysl), sahá právě tak daleko, kam až sahá můj smysl, proto jsou smysly společenského člověka jiné než smysly člověka nespolečenského; teprve předmětně rozvinutým bohatstvím lidské podstaty je zčásti pěstováno, zčásti teprve vytvořeno bohatství lidské smyslovosti, hudební ucho, oko pro krásu formy, krátce teprve smysly schopné lidských požitků, smysly, které se potvrzují jako lidské bytostné síly, neboť teprve jsoucnem svého předmětu, zlidštěnou přírodou vzniká nejen 5 smyslů, ale také tzv. duchovní smysly, praktické smysly (vůle, láska, atd.), jedním slovem lidský smysl, lidskost smyslů. Utváření pěti smyslů je práce celých dosavadních světových dějin. Smysl, zajatý hrubou praktickou potřebou, má také jen omezený smysl.> Pro vyhladovělého člověka neexistuje lidská forma pokrmu, nýbrž jen jeho abstraktní jsoucno jakožto pokrmu; zrovna tak by mohl mít před sebou pokrm v nejhrubší podobě a je těžko říci, v čem by se tato činnost přijímání potravy lišila od zvířecí činnosti přijímání potravy. Ustaraný, nuzný člověk nemá žádný smysl pro nejkrásnější divadelní hru; obchodníček s nerosty vidí jen obchodní hodnotu, nikoli však krásu a svéráznou povahu minerálu; nemá vůbec mineralogický smysl; tedy zpředmětnění lidské bytosti jak v teoretickém, tak v praktickém ohledu patří jak k tomu, aby byly smysly člověka zlidštěny, tak k tomu, aby byl pro celé bohatství lidské a přirozené bytosti vytvořen odpovídající lidský smysl.

Vidíme, jak subjektivismus a objektivismus, spiritualismus a materialismus, činnost a trpnost ztrácejí teprve ve společenském stavu svůj protiklad a tím své jsoucno jakožto takové protiklady;

Vidíme, jak dějiny průmyslu a vzniklé předmětné jsoucno průmyslu je otevřenou knihou lidských bytostných sil, smyslově se naskýtající lidskou psychologií, která dosud nebyla postižena ve své souvislosti s podstatou člověka, ale vždy jen v nějakém vnějším vztahu užitečnosti, protože - pohybujíce se uvnitř odcizení - dovedli jsme chápat jako skutečnost lidských bytostných sil a jako lidské rodové akty jen všeobecné jsoucno člověka, náboženství nebo dějiny, v jeho abstraktně všeobecné podstatě jako politiku, umění, literaturu atd. //IX/. V obyčejném materiálním průmyslu (- který je možno chápat jako část onoho všeobecného pohybu stejně jako je možno chápat sám tento pohyb jako zvláštní část průmyslu, neboť dosud byla veškerá lidská činnost prací, tedy průmyslem, sobě samé odcizenou činností -) máme před sebou ve formě smyslových, cizích, užitečných předmětů, ve formě odcizení zpředmětněné bytostné síly člověka. Psychologie, pro kterou je tato kniha, tedy právě nejpřítomnější, nejpřístupnější část dějin, uzavřena, nemůže se stát skutečnou, obsažnou a reálnou vědou.> Co si máme vůbec myslet o vědě, která vznešeně abstrahuje od této velké části lidské práce a nepociťuje sama v sobě svou neúplnost, pokud jí tak rozšířené bohatství lidského působení nic neříká, leda to, co je možné říci jedním slovem: "potřeba", "obyčejná potřeba"? Přírodní vědy rozvinuly obrovskou aktivitu a přivlastnily si ustavičně rostoucí materiál. Filozofie jim však zůstala zatím právě tak cizí, jako ony zůstaly cizí filozofii. Chvilkové sjednocení bylo jen fantastickou iluzí. Vůle tu byla, ale chyběla způsobilost. I historiografie bere ohled na přírodovědu jen mimochodem jako na moment osvěty, užitečnosti, jednotlivých velkých objevů. Ale přírodověda tím zasáhla praktičtěji prostřednictvím průmyslu do lidského života, přetvořila ho a připravila lidskou emancipaci, jakkoli musela bezprostředně zdokonalit odlidštění. Průmysl je skutečný dějinný poměr přírody a tím přírodovědy k člověku; je-li tedy pojímán jako exoterické odhalení lidských bytostných sil, porozumívá se také lidské podstatě přírody nebo přírodní podstatě člověka, přírodní věda tedy bude ztrácet své abstraktně materiální nebo spíše idealistické zaměření a stane se základnou lidské vědy, tak jako se již nyní - ač v odcizené podobě - stala základnou skutečného lidského života, a jiná základna pro život, jiná pro vědu je od počátku lží. Smyslovost (viz Feuerbach) musí být základnou veškeré vědy. Jen vzchází-li z ní v dvojí podobě, jak v podobě smyslového vědomí, tak smyslové potřeby - tedy jen když věda vzchází z přírody - je skutečnou vědou. Aby se "člověk" stal předmětem smyslového vědomí a potřeba "člověka jako člověka" potřebou, k tomu jsou celé dějiny dějinami přípravy a vývoje. Dějiny samy jsou skutečnou částí dějin přírody, stávání se přírody člověkem. Přírodní věda bude později právě tak vědou o člověku, jako věda o člověku pojme do sebe vědu přírodní: bude jedna věda.

//X/ Člověk je bezprostředním předmětem přírodní vědy; neboť bezprostředně smyslová příroda pro člověka je bezprostředně lidská smyslovost (totožný výraz), bezprostředně jakožto druhý smyslově pro něj se vyskytující člověk; neboť jeho vlastní smyslovost jest jakožto lidská smyslovost pro něho samého teprve skrze druhého člověka. Ale příroda je bezprostředním předmětem vědy o člověku. První předmět člověka - člověk - je příroda, smyslovost, a zvláštní lidské smyslové bytostné síly, jak nalézají jen v přírodních předmětech své předmětné uskutečnění, mohou najít vůbec své sebepoznání jen ve vědě o podstatě přírody. (8) Sám živel myšlení, živel životního projevu myšlenky, řeč je smyslové povahy. Společenská skutečnost přírody a lidská přírodní věda nebo přirozená věda o člověku jsou totožné v výrazy. -

5. Bytost platí sama sobě za samostatnou, teprve stojí-li na vlastních nohou, a na vlastních nohou stojí, jakmile vděčí za své jsoucno sama sobě. Člověk, který žije z milosti druhého, pohlíží na sebe jako na závislou bytost. Žiji-li ale plně z milosti druhého, vděčím-li mu nejen za své živobytí, nýbrž jestliže ještě mimo to můj život stvořil, je-li pramenem mého života, a můj život má nutně takový základ mimo sebe, není-li mým vlastním výtvorem. Stvoření je proto představa, kterou lze z vědomí lidu velmi těžko vytlačit. Bytí přírody a člověka skrze sebe sama (9) je mu nepochopitelné, protože odporuje všem zřejmostem praktického života.

Stvořením země značně otřásla geognosie, tj. věda, která znázorňuje utváření, vznikání země jako proces, jako sebevytváření. Generatio aequivoca (10), je jediným praktickým vyvrácením teorie stvoření.

Nyní je sice snadné říci jednotlivému individuu to, co už říká Aristotelés: Jsi zplozen svým otcem a svou matkou, tedy spářením dvou lidí, rodový akt člověka tedy v tobě vytvořil člověka. Vidíš tedy, že člověk i fyzicky vděčí za své jsoucno člověku. Nesmíš tedy mít na zřeteli jen jednu stránku, nekonečný progres, po němž se ptáš dále: Kdo zplodil mého otce, kdo jeho dědečka atd.? Musíš také zachytit kruhový pohyb, který je v onom procesu smyslově nahlédnutelný a podle něhož člověk v oplození opakuje sebe sama, tedy člověk zůstává vždy subjektem. Jenže ty odpovíš: Když ti uznám kruhový pohyb, uznej ty mně progres, který mě žene stále dále a dále, až se zeptám, kdo zplodil prvního člověka a přírodu vůbec? Mohu ti jen odpovědět: Tvá otázka je sama produktem abstrakce. Zeptej se, jak jsi na otázku přišel; zeptej se, nevychází-li tvá otázka z hlediska, které nemohu zodpovědět, protože je zvrácené. Ptej se, zda onen progres jako takový pro rozumné myšlení existuje? Tážeš-li se po stvoření přírody a člověka, pak tedy abstrahuješ od člověka a přírody. Kladeš je jako nejsoucí, a přece chceš, abych ti je dokazoval jako jsoucí. Pravím ti nyní: Vzdej se své abstrakce a vzdáváš se tak i své otázky, anebo chceš na své otázce trvat, buď tedy důsledný, a myslíš-li, že člověk a příroda jsou myslitelné jako nejsoucí, //XI/ mysli tedy i sebe sama jako nejsoucího, neboť ty jsi přece také příroda a člověk. Nemysli, neptej se mne, neboť jakmile myslíš a ptáš se, nemá tvá abstrakce od bytí přírody a člověka žádný smysl. Nebo jsi takový egoista, že všechno kladeš jako nic a sám chceš být?

Můžeš mi odpovědět: Nechci klást nic přírody atd.; ptám se tě na její akt vzniku, jako se ptám anatoma na tvary kostí atd.

Protože však pro socialistického člověka nejsou celé takzvané světové dějiny ničím jiným než vytvářením člověka lidskou prací, než stáváním se (11) přírody pro člověka, pak má tedy názorný, nevývratný důkaz, že zrodil sám sebe, důkaz o procesu svého vzniku. Tím že bytnost člověka a přírody, člověk pro člověka jako jsoucno přírody a příroda pro člověka jako jsoucno člověka se stala praktickou, smyslově názornou, stala se prakticky nemožnou otázka po nějaké cizí bytosti, po nějaké bytosti nad přírodou a člověkem, otázka, která zahrnuje přiznání nepodstatnosti přírody a člověka. Ateismus jako popření této nepodstatnosti nemá už žádný smysl, neboť ateismus je negací boha a klade touto negací jsoucno člověka; ale socialismus jakožto socialismus už nepotřebuje takové zprostředkování; začíná od teoreticky a prakticky smyslového vědomí člověka a přírody jakožto podstaty. Je pozitivní ne již zrušením náboženství prostřednictvím sebevědomí člověka, tak jako skutečný život je pozitivní, ne už zrušením soukromého vlastnictví, komunismem zprostředkovaná skutečnost člověka. Komunismus je pozice jako negace negace, proto skutečný, pro příští dějinný vývoj nutný moment emancipace a znovuzískání člověka. Komunismus je nutný tvar a energický princip nejbližší budoucnosti, ale komunismus jako takový, není cílem lidského vývoje - je to tvar lidské společnosti. - /XI//

_________________________________________________________________

(1( V orig.: Natur.

(2) V orig.: Widerstreit.

(3) Následuje bez odkazu poznámka, oddělená čarou: Prostituce je jen zvláštní výraz všeobecné prostituce dělníka, a protože je prostituce vztah, do něhož spadá nejen prostituovaný, ale i prostituující - jehož hanebnost je ještě větší - spadá také kapitalista atd. do této kategorie.

(4) V rukopisu: 5. - Přeškrtnutí končí na s. 83.

(5) Je proto právě tak mnohonásobné, jako jsou mnohonásobná určení lidské bytosti a nesčíslně mnoho lidských činností.

(6) Prakticky se mohu k věci chovat jen lidsky, chová-li se věc lidsky k člověku. (Marxova poznámka.)

(7) V orig.: geniesst.

(8) V orig.: Naturwesen.

(9) V orig.: Das Durchsichselbstsein der Natur und des Menschen.

(10) Prvotní plození, vznik organických bytostí z neorganických látek.

(11) V orig.: Werden.

_________________________________________________________________

 

Marx, K., Engels, B.: Manifest komunistické strany

Spisy. Svazek 4, SNPL, Praha 1958, s. 440-444

(440-444) Odstranění dosavadních vlastnických vztahů není něco, co by bylo charakteristické jen pro komunismus.

Všechny vlastnické vztahy prodělávaly v dějinách neustálé střídání, neustálé změny.

Francouzská revoluce odstranila například feudální vlastnictví a nahradila je buržoazním vlastnictvím.

Charakteristickým rysem komunismu není odstranění vlastnictví vůbec, nýbrž odstranění buržoazního vlastnictví.

Avšak moderní buržoazní soukromé vlastnictví je posledním a nejúplnějším výrazem vyrábění a přivlastňování výrobků, které spočívá na třídních protikladech, na vykořisťování jedněch druhými [angl.vyd..z roku 1888: vykořisťování většiny menšinou].

V tomto smyslu mohou komunisté shrnout svou teorii v jedinou větu: zrušení soukromého vlastnictví.

Nám komunistům se vytýkalo, že prý chceme odstranit osobně nabyté, vlastní prací získané vlastnictví, vlastnictví, které je základem veškeré osobní svobody, činnosti a samostatnosti.

Prací získané, řádně nabyté, vlastními mozoly zasloužené vlastnictví! Mluvíte o maloburžoazním, malorolnickém vlastnictví, které tu bylo před buržoazním vlastnictvím? To nepotřebujeme odstraňovat my, odstranil je a denně odstraňuje vývoj průmyslu.

Nebo snad mluvíte o moderním buržoazním soukromém vlastnictví?

Vytváří však námezdní práce, práce proletářova, proletářovo vlastnictví? Naprosto ne. Vytváří kapitál, tj. vlastnictví, které vykořisťuje námezdní práci, která se může rozmnožovat jen pod podmínkou, že plodí novou námezdní práci, aby ji znovu vykořisťovalo. Vlastnictví v nynější podobě se pohybuje v protikladu mezi kapitálem a námezdní prací. Prozkoumejme obě stránky tohoto protikladu.

Být kapitalistou znamená zaujímat ve výrobě postavení nejen ryze osobní, nýbrž společenské. Kapitál je kolektivním produktem a může být uveden do pohybu jen společnou činností mnoha členů společnosti, konec konců jen společnou činností všech členů společnosti.

Kapitál není tedy osobní mocí, je mocí společenskou.

Bude-li tedy kapitál přeměněn v kolektivní vlastnictví, patřící všem příslušníkům společnosti, nezmění se osobní vlastnictví ve společenské. Změní se jen společenský charakter vlastnictví. Vlastnictví ztratí svůj třídní charakter.

Přejděme k námezdní práci.

Průměrná cena námezdní práce se rovná mzdovému minimu, tj. sumě životních prostředků nutných k tomu, aby dělníka zachovaly při životě jako dělníka. Co si tedy námezdní dělník přivlastňuje svou činností, stačí pouze k reprodukci jeho holého života. Nechceme naprosto odstranit toto osobní přivlastňování výrobků práce, sloužící bezprostředně k reprodukci života, přivlastňování neponechávající žádný čistý přebytek, který by mohl vytvořit moc nad cizí prací. Chceme jen odstranit nuzácký charakter tohoto přivlastňování, kdy dělník žije jen proto, aby rozmnožoval kapitál, a žije jen potud, pokud to vyžaduje zájem panující třídy.

V buržoazní společnosti je živá práce jen prostředkem k rozmnožování nahromaděné práce. V komunistické společnosti je nahromaděná práce jen prostředkem k rozšiřování, obohacování a usnadňování životního procesu dělníků.

V buržoazní společnosti panuje tedy minulost nad přítomností, v komunistické společnosti přítomnost nad minulostí. V buržoazní společnosti je kapitál samostatný a osobní, kdežto pracující individuum nesamostatné a neosobní.

A zrušení těchto poměrů nazývá buržoazie odstraněním osobnosti a svobody! Má pravdu. Jde ovšem o odstranění buržoazní osobnosti, buržoazní samostatnosti a buržoazní svobody.

Svobodou se v rámci nynějších buržoazních výrobních vztahů rozumí svoboda obchodu, svoboda koupě a prodeje.

S čachrem však padne i svobodný čachr. Řeči o svobodném čachru, jako všechny ostatní volnostářské tirády naší buržoazie, mají vůbec smysl jen potud, pokud jde o nesvobodný čachr, pokud jde o středověkého zotročeného měšťana, ne však pokud jde o komunistické odstranění čachru, buržoazních výrobních vztahů a buržoazie samé.

Děsíte se, že chceme zrušit soukromé vlastnictví. Ale v nynější vaší společnosti je soukromé vlastnictví zrušeno pro devět desetin jejích členů; existuje právě proto, že pro devět desetin neexistuje. Vytýkáte nám tedy, že chceme zrušit vlastnictví, které předpokládá jako nezbytnou podmínku, že obrovská většina společnosti nemá vlastnictví.

Zkrátka vytýkáte nám, že chceme zrušit vaše vlastnictví. Ano, to opravdu chceme.

Od chvíle, kdy už nebude možno přeměňovat práci v kapitál, v peníze a pozemkovou rentu, zkrátka ve společenskou moc, kterou lze monopolizovat, tj. od chvíle, kdy už nebude možno přeměňovat osobní vlastnictví ve vlastnictví buržoazní, od té chvíle, prohlašujete, bude osobnost zrušena.

Přiznáváte tedy, že osobností nerozumíte nikoho jiného než měšťáka, buržoazního vlastníka. Taková osobnost musí být skutečně zrušena.

Komunismus nebere nikomu možnost přivlastňovat si společenské výrobky, bere jen možnost zotročovat si tímto přivlastňováním cizí práci.

Namítalo se, že zrušením soukromého vlastnictví přestane veškerá činnost a zavládne všeobecná zahálka.

Podle toho by byla buržoazní společnost dávno musela zahynout na lenost; vždyť ti, kdo v ní pracují, nic nenabývají, a ti, kdo nabývají, nepracují. Všechny tyto obavy vyúsťují v tautologii, že nebude námezdní práce, až nebude kapitál.

Všechny námitky namířené proti komunistickému způsobu přivlastňování a výroby materiálních výrobků jsou rozšiřovány také na přivlastňování a produkci produktů duševní práce. Jako se zánik třídního vlastnictví jeví měšťákovi zánikem výroby samé, tak i zánik třídního vzdělání je mu totožný se zánikem vzdělání vůbec.

Vzdělání, jehož ztrátu měšťák oplakává, znamená pro obrovskou většinu jen přeměnu v doplněk stroje.

Avšak nepřete se s námi, když odstranění buržoazního vlastnictví posuzujete podle svých buržoazních představ o svobodě, vzdělání, právu atd. Vždyť vaše ideje samy jsou výtvory buržoazních výrobních vlastnických vztahů, jako je vaše právo jenom vůlí vaší třídy povýšenou na zákon, vůlí, jejíž obsah je určován materiálními životními podmínkami vaší třídy.

Svou zaujatou představu, podle níž proměňujete své výrobní a vlastnické vztahy ze vztahů historických a v rozvoji výroby pomíjejících ve věčné zákony přírody a rozumu, sdílíte se všemi zaniklými panujícími třídami. Co dovedete pochopit, jde-li o vlastnictví antické, co dovedete pochopit, jde-li o vlastnictví feudální, to už neumíte pochopit, jde-li o vlastnictví buržoazní.

 

 

Marx, K.: Občanská válka ve Francii

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 17, NPL, Praha 1965, s. 377-378

(377-378) Je to zvláštní věc: sotvaže někde vezmou dělníci věc energicky do svých rukou, tu se - přes všechny veliké řeči a nesmírnou literaturu posledních šestnácti let o osvobození práce - okamžitě ozve apologetické řečnění obhájců dnešní společnosti s jejími oběma póly: kapitálem a námezdním otroctvím (velkostatkář je nyní jen tichým společníkem kapitalisty), jako by kapitalistická společnost žila stále ještě ve stavu nejčistší panenské nevinnosti, jako by její protiklady nebyly dosud rozvinuty, jako by všechny její sebeklamy nebyly ještě odhaleny, jako by celá její zprostituovaná skutečnost nebyla ještě obnažena! Komuna - volají - chce odstranit vlastnictví, základ veškeré civilizace! Ano, pánové, Komuna chtěla odstranit ono třídní vlastnictví, které přeměňuje práci mnoha lidí v bohatství několika málo lidí. Chtěla vyvlastnit vyvlastňovatele. Chtěla učinit individuální vlastnictví pravdou tím, že chtěla přeměnit výrobní prostředky půdu a kapitál, které jsou dnes především prostředky zotročování a vykořisťování práce, v pouhé nástroje svobodné a sdružené práce. - Ale to právě je komunismus, "nemožný" komunismus! Ovšem v řadách vládnoucí třídy se našli lidé, kteří jsou dost rozumní, aby pochopili, že dnešní systém se nemůže udržet - a takových lidí je hodně - a z těch se stali dotěrní a velkohubí apoštolové družstevní výroby. Nemá-li však být družstevní výroba klamem a podvodem, má-li vytlačit kapitalistický systém, mají-li sjednocená družstva uspořádat národní výrobu podle společného plánu, ujmout se tak jejího řízení a skoncovat se stálou anarchií a periodicky se opakujícími křečemi, nevyhnutelnými za kapitalistické výroby - co by to, pánové, bylo jiného než komunismus, "možný" komunismus?

{moscomment}

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://davdva.sk/
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2019 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.