Úvodní stránka arrow Marxismus arrow D.2.1. Význam teorie a politické aktivity Wednesday, September 18 2019  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
D.2.1. Význam teorie a politické aktivity Tisk E-mail
Úterý, 21 březen 2006

Engels, B.: Josephu Blochovi do Královce. 21.září 1890

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 37, Svoboda, Praha 1972, s. 535-537

(535-537) Podle materialistického pojetí dějin je v poslední instanci určujícím momentem v dějinách produkce a reprodukce skutečného života. Ani Marx, ani já jsme nikdy netvrdili víc. Překrucuje-li to nyní někdo v tom smyslu, že ekonomický moment je jedině určující, mění onu tezi v nic neříkající, abstraktní a absurdní frázi. Ekonomická situace je základnou, ale na průběh dějinných zápasů také působí a jejich formu v mnoha případech převážně určují různé momenty nadstavby - politické formy třídního boje a jeho výsledky - ústavy stanovené vítěznou třídou po vyhraném boji atd. - právní formy a zvláště pak odrazy všech těchto skutečných zápasů v mozcích zúčastněných, politické, právní, filozofické teorie, náboženské názory a jejich další rozvedení v systémy dogmat. Je to vzájemné působení všech těchto momentů, v němž se nakonec celým nekonečným množstvím nahodilostí (tj. věcí a událostí, jejichž vnitřní vzájemná spojitost je tak vzdálená nebo tak těžko dokazatelná, že ji můžeme považovat za neexistující a pomíjet ji) prosazuje jako nutnost ekonomický pohyb. Vždyť jinak by bylo lehčí aplikovat teorii na libovolné období dějin než řešit jednoduchou rovnici prvního stupně.

Děláme si své dějiny sami, avšak za prvé za velmi určitých předpokladů a podmínek. Z těch jsou ekonomické koneckonců rozhodující. Ale také politické atd., ba i tradice utkvělé v hlavách lidí hrají určitou úlohu, třebaže ne rozhodující...

Za druhé, dějiny se dělají tak, že konečný výsledek vyplývá vždy z konfliktů mnoha jednotlivých vůlí, z nichž se zase každá stává takovou, jakou je, působením spousty zvláštních životních podmínek; jsou to tedy nesčetné vzájemně se křižující síly, nekonečná skupina paralelogramů sil, z nichž vyplývá výslednice - dějinná událost - jež sama může být opět považována za výsledek jedné síly, působící jakožto celek nevědomě a bezděčně. Neboť co chce jeden maří druhý a vychází z toho něco, co nikdo nechtěl. Tak dosavadní dějiny probíhají po způsobu přírodního procesu a jsou také podrobeny v podstatě týmž pohybovým zákonům. Ale z toho, že vůle jednotlivců - z nichž každý chce to, k čemu jej pudí fyzická konstituce a vnější, v poslední instanci ekonomické okolnosti (buď jeho vlastní osobní, nebo obecně společenské) - nedosahují toho, co chtějí, nýbrž splývají v celkový průměr, v jednu společnou výslednici, z toho se přece nesmí usuzovat, že tyto vůle = O. Naopak, každá vůle přispívá k výslednici a potud je v ní zahrnuta.

Dále bych Vás prosil, abyste tuto teorii studoval z původních pramenů, a ne z druhé ruky; je to opravdu mnohem snazší. Marx sotva napsal něco, v čem by tato teorie nehrála roli. A zejména "Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta" je skvělým příkladem jejího použití. Také v "Kapitálu" se na ni mnohokrát poukazuje. Pak Vás ovšem mohu také odkázat na své spisy "Pana Eugena Dühringa převrat vědy" a "Ludvík Feuerbach a vyústění německé klasické filozofie", kde jsem podal nejobšírnější výklad historického materialismu, jaký vůbec, pokud je mi známo, existuje.

Marx i já jsme asi částečně sami zavinili, že mladší lidé přikládají leckdy ekonomické stránce větší význam, než jí přísluší. Musili jsme vůči svým protivníkům zdůrazňovat tuto hlavní zásadu, kterou popírali, a tu nebyl vždy čas, místo ani příležitost, abychom náležitě zdůraznili ostatní momenty zúčastněné na vzájemném působení. Ale jakmile šlo o vylíčení nějakého historického období, tedy o praktickou aplikaci, to bylo něco jiného, a tady byl omyl vyloučen. Ale tito lidé se pohříchu příliš často domnívají, že úplně pochopili novou teorii a mohou ji beze všeho používat, jakmile si osvojili hlavní teze, a to ještě ne vždy správně. A této výtky nemohu ušetřit ani leckoho z novějších "marxistů"; tím se pak také napáchaly pěkné věci.

 

Engels, B.: F.Mehringovi. 14. července 1895

Marx, K., Engels, B.: Vybrané spisy. Svazek II, SNPL, Praha 1954, s. 514-516

(514-516) Jinak chybí pouze ještě jeden bod, který však nebyl ani v Marxových, ani v mých pracích zpravidla dostatečně zdůrazňován, a v tomto ohledu jsme všichni stejně vinni. Všichni jsme totiž kladli a museli klást hlavní váhu především na vyvození politických, právních a jiných ideologických představ a jimi podmíněného jednání z ekonomických skutečností, které jsou jejich základem. Přitom jsme také pro obsahovou stránku zanedbali formální stránku: způsob, jakým se tyto představy vytvářejí atd. To poskytlo našim protivníkům vítaný podnět k nedorozumění a překrucování, čehož je pádným příkladem Paul Barth.

Ideologie je proces, který koná tak zv. myslitel sice s vědomím, avšak s vědomím falešným. Skutečné hybné síly, které jej uvádějí do pohybu, mu zůstávají neznámy; jinak by to nebyl ideologický proces. Vymýšlí si tedy falešné anebo zdánlivé hybné síly. Jelikož je to proces myšlení, odvozuje jeho obsah i formu z čistého myšlení, buď svého vlastního, nebo svých předchůdců. Pracuje výhradně s myšlenkovou látkou, kterou bez okolků přijímá jako vytvořenou myšlením a v níž jinak už dále nepátrá po působení vzdálenějšího procesu nezávislého na myšlení. Tento postup se mu ovšem zdá samozřejmým, neboť se mu každé jednání, protože je zprostředkováno myšlením, zdá také v poslední instanci založeno na myšlení.

Historický ideolog (historický znamená tu prostě souhrnný pojem pro politické, právnické, filozofické, teologické, zkrátka pro všechny oblasti, přináležející ke společnosti, a nikoli pouze k přírodě) - historický ideolog má tedy v každé vědecké oblasti látku, která se samostatně vytvořila z myšlení dřívějších generací a v mozku těchto po sobě následujících generací prošla řadou stupňů samostatného, vlastního vývoje. Ovšem, na tento vývoj mohly působit jako spoluurčující příčiny i vnější skutečnosti, které přináležejí k dané nebo jiné oblasti, avšak tyto skutečnosti jsou přece podle mlčky přijatého předpokladu opět jen pouhými plody myšlenkového procesu, takže zůstáváme stále ještě v okruhu pouhého myšlení, jež jakoby šťastně strávilo i nejtvrdší fakta.

Právě toto zdání, že formy státního zřízení, právní systémy, ideologické představy v kterékoli zvláštní oblasti mají své samostatné dějiny, nejvíce zaslepuje většinu lidí. Jestliže Luther a Kalvín "překonávají" Fichta a Kanta, Rousseau svou republikánskou "Společenskou smlouvou", nepřímo konstitucionalistu Montesquieua, je to proces, který zůstává v mezích teologie, filozofie, státní vědy, který představuje etapu v dějinách těchto myšlenkových oblastí a vůbec nevybočuje z oblasti myšlení. A od té doby, co se k tomu ještě přidružila měšťácká iluze o věčnosti a konečné dokonalosti kapitalistické výroby, považuje se dokonce překonání merkantilistů fyziokraty a A.Smithem za pouhé vítězství myšlenky, nikoli za myšlenkový reflex změněných ekonomických faktů, nýbrž za konečně dosažené správné pochopení stále a všude existujících skutečných podmínek; kdyby Richard Lví srdce a Filip August byli zavedli svobodný obchod místo toho, aby se zapletli do křižáckých tažení, mohli jsme si prý ušetřit pět set let bídy a nevědomosti.

Tuto stránku věci, kterou tu mohu jen naznačit, jsme podle mého názoru zanedbávali všichni více, než si zasluhuje. Je to stará historie: na počátku se vždycky zanedbává forma pro obsah. Jak už jsem řekl, dělal jsem to také já, aby se mi objevila teprve vždy post festum [pozdě]. Jsem tedy nejen dalek toho, abych Vám něco vytýkal, vždyť k tomu nejsem jako starší spoluviník ani oprávněn, naopak - ale chtěl bych Vás přesto pro příště upozornit na tento bod.

S tím souvisí také nesmyslná představa ideologů: protože různým ideologickým sférám, které hrají úlohu v dějinách, upíráme samostatný historický vývoj, upíráme jim prý i jakoukoli historickou působnost. Taková představa se zakládá na vulgární nedialektické představě o příčině a následku jako o dvou ztrnule vzájemně proti sobě stojících pólech a absolutně se přehlíží vzájemné působení; že historický moment, jakmile je jednou vyvolán v život jinými, konec konců ekonomickými skutečnostmi, také působí zpětně, že může zpětně působit na své okolí a dokonce na své vlastní příčiny, na to tito pánové často úmyslně zapomínají.

 

Marx, K.: Dopisy z "Deutsch-französiche Jahrbücher. Marx Rugovi. Kreuznach, v září 1843

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 1, SNPL, Praha 1958, s.367-370

(367-370) Jsem rád, že jste se rozhodl a nedíváte se už dozadu, na to, co bylo, ale obracíte myšlenky kupředu, k novému počínání. Tedy v Paříži, v této staré vysoké škole filozofie, absit omen! [Ať to není špatným znamením!], a v novém hlavním městě nového světa. Co musí být, to bude. Nepochybuji proto, že se podaří odstranit všechny překážky, jejichž závažnost nepodceňuji.

Ať už se však podnik uskuteční nebo ne, určitě budu koncem tohoto měsíce v Paříži, protože zdejší vzduch člověka zotročuje a v Německu vůbec nevidím možnost svobodné činnosti.

V Německu je všechno násilím potlačováno, rozmohla se tu opravdová anarchie ducha, zavládl tu režim hlupství; i Curych poslouchá rozkazy z Berlína; proto se stává stále zřejmější, že pro skutečně myslící a nezávislé hlavy je nutno hledat nové shromaždiště. Jsem přesvědčen, že náš plán odpovídá skutečné potřebě, a skutečné potřeby se také vždy musí dát skutečně splnit. Nepochybuji tedy, že se náš podnik podaří, jakmile se do toho vážně pustíme.

Ovšem vnitřní potíže mi připadají téměř ještě větší než vnější překážky. I když není pochyb o tom, z čeho vyjít, tím větší zmatek vládne o tom, kam jít. Nemluvě o všeobecné anarchii v názorech různých reformátorů, bude si muset každý sám přiznat, že nemá přesný názor o tom, co má být. Ale právě v tom je zase naopak přednost nového směru, že nechceme svět dogmaticky anticipovat, že chceme teprve kritikou starého světa najít nový. Dosud měli filozofové řešení všech hádanek hotová v zásuvce svého psacího stolu, a hloupému exoterickému světu stačilo jen otevřít hubu, aby mu do ní lítali pečení holubi absolutní vědy. Filozofie teď sestoupila s nebe na zem, což pádně dokazuje fakt, že už i filozofické vědomí, a to nejen napovrch, ale i vnitřně bylo zataženo do vřavy boje. Jestliže se tedy nesnažíme konstruovat budoucnost a řešit otázky jednou provždy, tím bezpečněji víme, co musíme udělat teď - mám na mysli bezohlednou kritiku všeho existujícího, bezohlednou jak v tom smyslu, že je to kritika, která se nebojí svých výsledků, tak v tom smyslu, že se nebojí ani konfliktů s mocnými tohoto světa.

Z toho důvodu nejsem pro to, abychom vztyčovali nějakou dogmatickou vlajku. Naopak, musíme se snažit dogmatikům pomoci, aby si ujasnili své teze. Tak zejména komunismus je dogmatická abstrakce, při čemž nemám na mysli nějaký vymyšlený a možný, nýbrž skutečně existující komunismus, jak ho hlásají Cabet, Dézamy, Weitling atd. Tento komunismus je jen svérázný projev humanistického principu, infikovaný svým protikladem - individuálností [Privatwesen]. Zrušení soukromého vlastnictví a komunismus tedy rozhodně nejsou totéž, a ne náhodou, nýbrž nutně vznikala současně s komunismem jiná socialistická učení, jako Fourierovo, Proudhonovo atd. - protože komunismus je jen zvláštním, jednostranným uskutečněním socialistického principu.

A celý socialistický princip je opět jen jedna stránka, která postihuje realitu pravdivé lidské podstaty. Musíme se stejně zajímat o druhou stránku, o teoretickou existenci člověka, musíme tedy učinit předmětem své kritiky náboženství, vědu atd. Mimo to chceme působit na své současníky, a to na své německé současníky. Otázka je, jak na to? Dvě fakta jsou nesporná. Předně náboženství a za druhé politika - to jsou předměty, o které se dnešní Německo především zajímá. Na tyto dva předměty, ať už jsou jakékoli, je třeba navázat, a ne proti nim stavět nějaký hotový systém jako třeba Voyage en Icarie. (96)

Rozum existoval vždy, jenže ne vždy v rozumné formě. Kritik tedy může navázat na jakoukoli formu teoretického a praktického vědomí a vyvodit z vlastních forem existující skutečnosti pravdivou skutečnost jako to, čím má tato skutečnost být, a jako její konečný účel. Pokud pak jde o skutečný život, právě politický stát, i tam, kde ještě není vědomě proniknut socialistickými požadavky, obsahuje ve všech svých moderních formách požadavky rozumu. Ale tím se stát nespokojuje. Všude předpokládá rozum, jako uskutečněný. Ale právě tak se všude dostává do rozporu mezi svým ideálním určením a svými reálnými předpoklady.

Z tohoto konfliktu politického státu se sebou samým lze tedy všude odvodit sociální pravdu. Jako je náboženství seznamem teoretických bojů lidstva, tak je politický stát seznamem jeho praktických bojů. Politický stát tedy vyjadřuje uvnitř své formy sub specie rei republicae [pod zorným úhlem politiky] všechny sociální boje, potřeby, pravdy. To znamená, že učiníme-li předmětem kritiky nejspeciálnější politickou otázku - např. rozdíl mezi stavovským a zastupitelským systémem - naprosto jsme neopustili hauteur des principes [úroveň zásad]. To proto, že tato otázka pouze vyjadřuje politickým způsobem rozdíl mezi vládou člověka a vládou soukromého vlastnictví. Kritik se tedy nejen může, nýbrž musí zabývat těmito politickými otázkami (které podle názoru extrémních socialistů je naprosto nedůstojné zkoumat). Tím, že kritik ukazuje přednost zastupitelského systému před stavovským systémem, dotýká se praktického zájmu veliké strany. Tím, že kritik pozvedá zastupitelský systém z jeho politické formy na obecnou formu a ukazuje jeho skutečný význam, jeho základ, nutí tuto stranu zároveň, aby sama překročila svůj rámec, protože její vítězství je zároveň její prohrou.

To znamená, že nám nic nebrání spojit svou kritiku s kritikou politiky, s určitou stranickou pozicí v politice, čili spojit ji se skutečnými boji a ztotožnit ji s nimi. Potom nevystoupíme před svět jako doktrináři s novým principem: zde je pravda, padněte před ní na kolena! Vyvodíme světu nové principy z jeho vlastních principů. Neříkáme světu: přestaň bojovat, celý tvůj boj je nesmysl; my ti dáme to pravé bojové heslo. My jen světu ukazujeme, zač vlastně bojuje, a vědomí je věc, kterou si svět musí osvojit, i kdyby nechtěl.

Reforma vědomí tkví jen v tom, že dáš světu poznat jeho vlastní vědomí, že probudíš svět ze snů, které sní sám o sobě, že mu vysvětlíš smysl jeho vlastních činů. Celý náš úkol může být - podobně jako u Feuerbachovy kritiky náboženství - jen v tom, že budeme náboženským a politickým otázkám dávat formu odpovídající sebeuvědomění člověka.

Naším heslem musí tedy být: reforma vědomí ne pomocí dogmat, nýbrž rozborem mystického, sobě samému nejasného vědomí, ať už vystupuje nábožensky nebo politicky. Potom se ukáže, že svět už dávno sní o věci, kterou si potřebuje jen uvědomit, aby se jí opravdu zmocnil. Ukáže se, že nejde o to udělat tlustou čáru mezi minulostí a budoucností, nýbrž o uskutečnění myšlenek minulosti. A konečně se ukáže, že lidstvo nezačíná novou práci, nýbrž vědomě uskutečňuje svou starou práci.

Zaměření našeho listu lze tedy stručně shrnout takto: úsilí doby ujasnit si (kritická filozofie) smysl svých bojů a tužeb. To je práce pro svět a pro nás. Může být jen dílem spojených sil. Jde jen o zpověď, o nic víc. Mají-li být lidstvu odpuštěny jeho hříchy, musí se z nich napřed jasně vyznat.

_________________________________________________________________

(96) Etienne Cabet, "Voyage en Icarie, roman philosophique et social" [Cesta do Ikarie, filozofický a sociální román] Paříž 1842...

_________________________________________________________________

 

Marx, K.: Dopisy z "Deutsch-französische Jahrbücher". Dopis Rugovi. Kolín, v květnu 1843

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 1, SNPL, Praha 1958, s. 366

(366) ...Upozorňuji Vás jen na to, že odpůrcům šosáctví, zkrátka všem myslícím a všem trpícím lidem se začaly otvírat oči, což dříve nebylo nijak možné, a že dokonce i systém pasivního rozplozování starých poddaných denně získává nováčky do služeb novému lidstvu. Ale systém průmyslu a obchodu, systém vlastnictví a vykořisťování lidí vede ještě rychleji než rozmnožování obyvatelstva k roztržce uvnitř nynější společnosti, k roztržce, kterou starý systém není s to vyléčit, protože vůbec neléčí a netvoří, nýbrž jen existuje a požívá. Existenci trpícího lidstva, které myslí, a myslícího lidstva, které je utlačováno, nemůže však pasivní a bezmyšlenkovitě požívající zvířecí svět šosáctva ani požít, ani strávit.

Naším úkolem je ukázat tento starý svět v pravém světle a splnit pozitivní úkol - vytvořit nový svět. Čím více času popřejí události myslícímu lidstvu, aby se rozmyslilo, a trpícímu lidstvu, aby se sdružilo, tím dokonalejší vstoupí do světa produkt, který přítomnost chová ve svém lůně.

Marx, K.: Teze o Feuerbachovi

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Sv. 3, SNPL, 1958, s. 17-19

(17-19) 1 Hlavním nedostatkem veškerého dosavadního materialismu - včetně feuerbachovského - je, že předmět, skutečnost, smyslovost se pojímá jen ve formě objektu čili nazírání, nikoli však jako lidská smyslová činnost, praxe, nikoli subjektivně. Proto se stalo, že činnou stránku, v protikladu k materialismu, rozvíjel idealismus - ale jen abstraktně, protože idealismus samozřejmě nezná skutečnou, smyslovou činnost jako takovou. Feuerbach chce mít smyslové objekty skutečně odlišné od myšlenkových objektů; ale lidskou činnost samu nepojímá jako předmětnou činnost. Pokládá proto v "podstatě křesťanství" za vpravdě lidský jedině teoretický postoj, kdežto praxi pojímá a fixuje jen v její špinavě čachrářské jevové formě. Nechápe proto význam "revoluční", "prakticko-kritické" činnosti.

2 Otázka, zda je lidskému myšlení vlastní předmětná pravdivost, není otázkou teorie, je to praktická otázka. Člověk musí pravdivost, tj. skutečnost a moc, pozemskost [Diesseitigkeit] svého myšlení prokázat v praxi. Spor o skutečnost či neskutečnost myšlení, které se izoluje od praxe, je čistě scholastická otázka.

3 Materialistické učení, že lidé jsou produkty okolností a výchovy, že tedy změnění lidé jsou produkty jiných okolností a změněné výchovy, zapomíná, že okolnosti mění právě lidé, a že sám vychovatel musí být vychován. Dospívá proto nutně k tomu, že dělí společnost na dvě části, z nichž jedna je povznesena nad společnost. (Např. u Roberta Owena.)

To, že měnění okolností a lidská činnost spadají vjedno, lze pojímat a racionálně pochopit jen jako revoluční praxi.

4 Feuerbach vychází z faktu náboženského sebeodcizení, zdvojení světa na svět náboženský, představovaný, a na svět skutečný. Dělá vlastně to, že převádí náboženský svět na jeho světský základ. Nepozoruje, že po vykonání tohoto díla zbývá ještě udělat to hlavní. Skutečnost, že se světský základ odpoutává sám od sebe a ustavuje jako samostatná říše v oblacích, se dá totiž vysvětlit právě jen tím, že tento světský základ je sám rozpolcen a že je sám se sebou v rozporu. Tento základ musí tedy být nejprve ve svém rozporu pochopen a potom odstraněním rozporu prakticky revolucionován. Tedy například, když byla jako tajemství svaté rodiny objevena pozemská rodina, musí být tato pozemská rodina podrobena teoretické kritice a prakticky zničena.

5 Feuerbach, nespokojený s abstraktním myšlením, se dovolává smyslového nazírání; nepojímá však smyslovost jako praktickou, lidsky smyslovou činnost.

6 Feuerbach převádí náboženskou podstatu na lidskou podstatu. Ale lidská podstata není nějaké abstraktum vlastní jednotlivému individuu. Ve své skutečnosti je to souhrn společenských vztahů.

Feuerbach, který se nepouští do kritiky této skutečné podstaty, je proto nucen:

1) abstrahovat od dějinného průběhu, fixovat náboženské cítění o sobě a předpokládat abstraktní - izolované - lidské individuum;

2) proto u něho může být lidská podstata pojímána jen jako "rod", jako vnitřní, němá obecnost, spojující četná individua jen přirozeně.

7 Feuerbach proto nevidí, že samo "náboženské cítění" je společenský produkt a že abstraktní individuum, které analyzuje, ve skutečnosti přísluší určité formě společnosti.

8 Společenský život je v podstatě praktický. Všechna mysteria, která svádějí teorii k mysticismu, jsou racionálně řešena lidskou praxí a chápáním této praxe.

9 To nejvyšší, čeho dosahuje nazíravý materialismus, tj. materialismus, který chápe smyslovost ne jako praktickou činnost, je nazírání jednotlivých individuí v "občanské společnosti".

10 Stanovisko starého materialismu je "občanská" společnost; stanovisko nového materialismu je lidská společnost čili zespolečenštěné lidstvo.

11 Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.

 

Marx, K., Engels, B.: Manifest komunistické strany

Spisy. Svazek 4, SNPL, Praha 1958, s. 428, 440, 447

(428) Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů.

Svobodný a otrok, patricij a plebejec, baron a nevolník, cechovní mistr a tovaryš, zkrátka utlačovatel a utlačovaný stáli proti sobě ve stálém protikladu, vedli nepřetržitý boj, tu skrytý, tu otevřený, boj, který pokaždé končil revolučním přetvořením celé společnosti nebo společným zánikem bojujících tříd.

 

(440) Komunisté nejsou zvláštní stranou oproti jiným dělnickým stranám.

Nemají zájmy odlišné od zájmů celého proletariátu.

Nevytyčují žádné zvláštní [sektářské - angl.vyd.z roku 1888] zásady, podle nichž by chtěli utvářet proletářské hnutí.

Komunisté se liší od ostatních proletářských stran jedině tím, že na jedné straně v boji proletářů různých národů vyzdvihují a obhajují společné zájmy všeho proletariátu, nezávisle na národnosti; na druhé straně tím, že na různých stupních vývoje, jimiž prochází boj mezi proletariátem a buržoazií, zastupují vždy zájmy celého hnutí.

Komunisté jsou tedy v praxi nejrozhodnější, stále kupředu pobízející [nejpokrokovější - angl.vyd. z roku 1888] částí dělnických stran všech zemí; v teorii vynikají nad ostatní masu proletariátu pochopením podmínek, průběhu a všeobecných výsledků proletářského hnutí.

Nejbližší cíl komunistů je týž jako cíl všech ostatních proletářských stran: ztvárnění proletariátu ve třídu, svržení panství buržoazie, vydobytí politické moci proletariátem.

Teoretické poučky komunistů nejsou naprosto založeny na idejích, na zásadách vymyšlených nebo objevených tím neb oním správcem světa.

Jsou jen obecným výrazem skutečných poměrů existujícího třídního boje, výrazem dějinného pohybu probíhajícího před našimi zraky...

(447) Obžaloby proti komunismu, vznášené z hlediska náboženského, filozofického a vůbec ideologického, nezasluhují obšírnějšího rozboru.

Je snad zapotřebí zvláštního důvtipu, abychom pochopili, že s životními poměry lidí, s jejich společenskými vztahy, s jejich společenským bytím se mění i jejich představy, názory a pojmy, zkrátka jejich vědomí?

Co jiného dokazují dějiny idejí, než že duševní produkce se přetváří spolu s materiální? Vládnoucími idejemi každé doby byly vždy jen ideje panující třídy.

Mluví se o idejích, které revolucionují celou společnost; tím se vyjadřuje jen ta skutečnost, že se uvnitř staré společnosti vytvořily prvky nové společnosti, že spolu s rozkladem starých životních poměrů pokračuje také rozklad starých idejí.

Když starověký svět propadal zkáze, byla stará náboženství přemožena náboženstvím křesťanským. Když v 18.století podléhaly křesťanské ideje idejím osvícenským, bojovala feudální společnost svůj předsmrtný zápas s tehdy revoluční buržoazií. Ideje svobody svědomí a náboženského vyznání vyjadřovaly jen vládu svobodné konkurence v oblasti vědění.

"Avšak", namítnou nám, "náboženské, morální, filozofické, politické, právní atd. ideje se v průběhu dějinného vývoje sice měnily, ale náboženství, morálka, filozofie, politika a právo se při těchto změnách vždycky udržely.

Mimoto existují věčné pravdy, jako svoboda, spravedlnost atd., které jsou společné všem stupňům vývoje společnosti. Komunismus však odstraňuje věčné pravdy, odstraňuje náboženství a morálku, místo aby jim dal novou tvářnost, odporuje tedy celému dosavadnímu dějinnému vývoji."

V čem je podstata této obžaloby? Dějiny všech dosavadních společností se pohybovaly v třídních protikladech, které měly v různých epochách různou tvářnost.

Ale ať už na sebe braly jakoukoli formu, vykořisťování jedné části společnosti druhou je skutečnost společná všem předchozím staletím. Není tedy divu, že společenské vědomí všech staletí se přes všechnu rozmanitost a rozdílnost pohybuje v určitých společných formách - formách vědomí, které úplně zmizí teprve s úplným zánikem protikladu tříd.

Komunistická revoluce je nejradikálnějším rozchodem s tradičními vlastnickými vztahy; není divu, že v průběhu jejího rozvoje se nejradikálněji účtuje s tradičními idejemi.

 

Marx, K., Engels, B.: Německá ideologie sv. I. L.Feuerbach

Spisy. Svazek 3, SNPL, Praha 1958, s. 5l-53

(51-53) Toto pojetí dějin spočívá tedy v tom, že vykládá skutečný výrobní proces, a to na základě materiální výroby bezprostředního života, a že formu styků, spjatou s tímto způsobem výroby a jím vytvořenou, tedy občanskou společnost na jejích různých stupních chápe jako základnu veškerých dějin a líčí ji jednak v její činnosti jako stát, jednak z ní vysvětluje všechny různé teoretické výtvory a formy vědomí, náboženství, filozofii, morálku atd.atd., a sleduje proces jejich vzniku na této základně, což potom samozřejmě také umožňuje znázornit věc v její celistvosti (a proto i vzájemné působení těchto různých stránek na sebe). Toto pojetí nehledá, jako idealistické pojetí dějin, v každém období nějakou kategorii, nýbrž zůstává na půdě skutečných dějin, nevykládá praxi z ideje, vykládá ideové výtvory z materiální praxe, a dochází tak k závěru, že všechny formy a produkty vědomí je možné zrušit ne duchovní kritikou, ne tím, že je převedeme na "sebeuvědomění" nebo proměníme v "strašidlo", "přízraky", "vrtochy" atd., nýbrž jen praktickým převratem reálných společenských vztahů, z nichž tyto idealistické tlachy vzešly - dochází také k závěru, že ne kritika, nýbrž revoluce je hybnou silou dějin i náboženství, filozofie a veškeré ostatní teorie. Toto pojetí dějin ukazuje, že dějiny nekončí tím, že se mění v "sebeuvědomění" jako "duch z ducha", nýbrž že v nich je na každém stupni už napřed nějaký materiální výsledek, nějaký souhrn výrobních sil, historicky vytvořený vztah k přírodě a vzájemný vztah mezi individui, souhrn, který každé generaci předává generace předchozí, masa výrobních sil, kapitálů a okolností, které si sice nová generace na jedné straně přizpůsobuje, ale které této generaci zase předpisují její vlastní životní podmínky a dávají jí určitý vývoj, zvláštní charakter - že tedy okolnosti jsou vytvářeny lidmi, stejně jako jsou lidé vytvářeni okolnostmi. Tento souhrn výrobních sil, kapitálů a forem sociálních styků, které přejímá každé individuum a každá generace jako něco daného, je reálný základ toho, co si filozofové představovali jako "substanci" a "podstatu člověka", co oslavovali i potírali, reálný základ, kterému v jeho účincích a vlivech na vývoj lidí ani v nejmenším nevadí, že se tito filozofové proti němu bouří v podobě "sebeuvědomění" a "Jedinců". Tyto životní podmínky, které tu každá generace nachází hotové, rozhodují také o tom, zda revoluční otřes, periodicky se opakující v dějinách, bude či nebude mít tolik síly, aby vyvrátil základnu všeho, co tu je, a nejsou-li dány tyto materiální prvky totálního převratu, totiž jednak dané výrobní síly, jednak nevytvořila-li se revoluční masa, která by se bouřila nejen proti jednotlivým podmínkám dosavadní společnosti, nýbrž proti samé dosavadní "produkci života", proti "celkové činnosti", na které byla tato společnost založena - pak je pro praktický vývoj úplně lhostejné, zda idea tohoto převratu byla vyslovena už stokrát - jak to dokazují dějiny komunismu.

Celé dosavadní pojetí dějin tuto skutečnou základnu dějin buď úplně opomíjelo, nebo ji pokládalo jen za něco vedlejšího, co vůbec nesouvisí s průběhem dějin. Podle tohoto pojetí je nutno psát dějiny vždy podle měřítka, které je mimo ně; skutečná produkce života se jeví jako prehistorická, kdežto to, co je historické, se jeví jako něco odděleného od všedního života, jako něco mimo svět a nad světem. Tím je z dějin vyloučen vztah lidí k přírodě, a tak se vytváří protiklad mezi přírodou a dějinami. Proto mohlo dosavadní pojetí vidět v dějinách jen politickou činnost potentátů a náboženské, vůbec teoretické boje, a zejména při zkoumání každé historické epochy muselo sdílet iluzi této epochy. Nějaká epocha si na příklad o sobě myslí, že je určována čistě "politickými" nebo "náboženskými" pohnutkami, ačkoli "náboženství" a "politika" jsou jen formy jejích skutečných pohnutek, a dějepisec této epochy přejímá toto mínění. "Domnění", "představa" těchto určitých lidí o jejich skutečné praxi se mění v jedině určující a aktivní sílu, která ovládá a určuje praxi těchto lidí.

 

Marx, K., Engels, B.: Německá ideologie. Sv. I. Lipský koncil

Spisy. Svazek 3, SNPL, Praha 1958, s. 294

(294) Čím víc se zvětšuje protiklad mezi normální formou obecných styků ve společnosti a tím i podmínkami vládnoucí třídy a mezi pokročilými výrobními silami, čím více se tedy zvětšuje rozštěpenost ve vládnoucí třídě samé a její rozkol s ovládanou třídou, tím více ztrácí samozřejmě na pravdivosti vědomí odpovídající původně této formě obecných styků, tj. přestává být vědomím, které by bylo v souhlase s touto formou; z dřívějších dochovaných představ o těchto poměrech ve stycích, kdy se o skutečných osobních zájmech apod. říkalo, že jsou obecné, všem společné, se tím více stávají pouhé idealizující fráze, vědomá iluze, záměrná licoměrnost, pokrytectví. Čím více je však život usvědčuje ze lži a čím méně znamenají pro samo vědomí, tím rozhodněji jsou prosazovány, tím víc nabývá mluva této normální společnosti rázu pokrytectví, moralizování a svatouškování.

 

Lenin, V.I.: Levičáctví - dětská nemoc komunismu

Sebrané spisy. Svazek 41, Svoboda, Praha 1988, s. 96, 119-120, 84-85

(96) Autor dopisu je prodchnut velmi ušlechtilou proletářskou nenávistí k buržoazním "třídním politikům" (nenávistí, kterou ovšem chápou nejen proletáři, ale vůbec všichni pracujících, všechen "drobný lid", jak říkají Němci, a která odpovídá jejich cítění). Tato nenávist příslušníka utlačovaných a vykořisťovaných mas je jistě "počátkem veškeré moudrosti", základem každého socialistického a komunistického hnutí a jeho úspěchů. Avšak autor zřejmě nebere v úvahu, že politika je věda a umění, které nepadá z nebe a nikomu nespadne samo do klína, a že chce-li proletariát zvítězit nad buržoazií, musí si vychovat své vlastní, proletářské "třídní politiky", a to takové, aby nebyli horší než politikové buržoazní.

 

(119-120) Užitečným poučením by mohl (a měl by) být osud, který stihl tak nadmíru učené marxisty a socialismu oddané vůdce II.internacionály, jako byli Kautsky, Otto Bauer aj. Ti dobře věděli, že taktika musí být pružná, učili sebe i jiné Marxově dialektice (a mnohé z toho, co v tomto směru vykonali, zůstane navždy cenným přínosem pro socialistickou literaturu), avšak při uplatňování této dialektiky se dopustili takové chyby nebo se v praxi ukázali tak nedialekticky myslícími lidmi, lidmi neschopnými postřehnout, jak rychle se mění formy a jak rychle se staré formy naplňují novým obsahem, že jejich osud není o mnoho záviděníhodnější než osud Hyndmanův, Guesdův a Plechanovův. Hlavní příčina jejich bankrotu spočívala v tom, že "se zhlédli" v jedné určité formě růstu dělnického hnutí a socialismu, zapomněli na její jednostrannost, nechtěli vidět příkrý zlom, který se z objektivních důvodů stal nevyhnutelným, a pokračovali v omílání elementárních, nazpaměť naučených a na první pohled nesporných pravd: tři je více než dvě. Jenže politika se podobá spíše algebře než aritmetice a ještě více vyšší matematice. Ve skutečnosti všechny staré formy socialistického hnutí dostaly nový obsah, a proto se před číslicemi objevilo nové znaménko - znaménko "minus", avšak naši mudrci umíněně nepřestávali (a nepřestávají) přesvědčovat sebe i jiné, že "minus tři" je více než "minus dvě".

 

(84-85) Stávají se ovšem ojedinělé případy, mimořádně spletité a složité, kdy se jen s obrovským úsilím podaří správně určit, o jaký "kompromis" v tom či onom případě skutečně jde - jako někdy v případě zabití, kdy bývá velmi těžké rozhodnout, zda to byl čin zcela oprávněný, či dokonce nevyhnutelný (například v případě nutné sebeobrany) nebo neodpustitelná nedbalost, či dokonce rafinovaně provedený zákeřný plán. Je samozřejmé, že v politice, kde jde někdy o nanejvýš složité - národní i mezinárodní - vzájemné vztahy mezi třídami a stranami, se vyskytne velmi mnoho případů daleko spletitějších než oprávněný "kompromis" za stávky nebo zrádcovský "kompromis" stávkokaze, proradného vůdce apod. Vymyslet takový recept nebo obecné pravidlo ("žádné kompromisy"!), které by se hodilo na všechny případy, je nesmysl. Chceme-li správně rozhodnout o každém jednotlivém případě, musíme umět samostatně přemýšlet. Vždyť význam stranické organizace a stranických vůdců, hodných tohoto jména, spočívá mimo jiné právě v tom, že se na základě dlouhodobé, houževnaté, mnohotvárné a všestranné práce všech přemýšlivých příslušníků určité třídy (*) získávají potřebné znalosti, potřebné zkušenosti, potřebný - kromě znalostí a zkušeností - politický instinkt pro rychlé a správné vyřešení složitých otázek.

_________________________________________________________________

(*) V každé třídě, a to i v té nejvyspělejší zemi, dokonce i v té nejpokrokovější třídě, jíž okolnosti umožnily neobyčejně rozvinout všechny své duchovní síly, se vždy vyskytují - a dokud existují třídy, pokud plně nezakotvila, neupevnila se a na své vlastní základně se nevyvinula beztřídní společnost, nevyhnutelně budou vyskytovat - lidé, kteří nepřemýšlejí a ani nejsou schopni přemýšlet. Kdyby tomu tak nebylo, kapitalismus by nebyl kapitalismem utlačujícím masy.

_________________________________________________________________

 

Marx, K., Engels, B.: Manifest komunistické strany

Spisy. Svazek 4, SNPL, Praha 1958, s. 435-437

(435-437) Proletariát prochází různými stupni vývoje. Jeho boj proti buržoazii začíná hned jeho zrozením.

Zpočátku bojují jednotliví dělníci, potom dělníci jedné továrny, pak dělníci jednoho pracovního odvětví v jednom místě proti jednotlivému buržoovi, který je přímo vykořisťuje. Dělníci zaměřují své útoky nejen proti buržoazním výrobním vztahům, nýbrž i proti výrobním nástrojům samým; ničí cizí konkurenční zboží, rozbíjejí stroje, zapalují továrny, snaží se vydobýt si nazpět ztracené postavení středověkého dělníka.

Na tomto stupni tvoří dělníci masu rozptýlenou po celé zemi a roztříštěnou konkurencí. Semknutí dělnických mas není ještě důsledkem jejich vlastního sjednocení, nýbrž jen důsledkem sjednocení buržoazie, která, aby dosáhla svých vlastních politických cílů, musí, a prozatím ještě může, uvádět do pohybu všechen proletariát. Na tomto stupni nebojují tedy proletáři proti svým nepřátelům, nýbrž proti nepřátelům svých nepřátel, proti zbytkům absolutní monarchie, pozemkovým vlastníkům, neprůmyslovým buržoům, maloburžoům. Celý dějinný pohyb je tak soustředěn v rukou buržoazie; každé vítězství, které je takto vybojováno, je vítězstvím buržoazie.

Ale s rozvojem průmyslu se proletariát nejen rozmnožuje; shlukuje se také ve větší masy, jeho síla roste a proletariát si ji stále více uvědomuje. Zájmy a životní podmínky uvnitř proletariátu se stále více vyrovnávají podle toho, jak stroje stále víc stírají rozdíly mezi jednotlivými druhy práce a stlačují téměř všude mzdy na stejně nízkou úroveň. Vzrůstající vzájemná konkurence buržoů a z ní vznikající obchodní krize způsobují, že mzdy dělníků stále víc kolísají; stále rychleji se vyvíjející, nepřetržité zdokonalování strojů činí celé životní postavení proletářů stále nejistějším; srážky mezi jednotlivým dělníkem a jednotlivým buržoou nabývají stále víc rázu srážek mezi dvěma třídami. Dělníci začínají tvořit spolky [odborové svazy, angl.vyd. z roku 1888] proti buržoům; vystupují společně na obranu svých mezd. Zakládají dokonce trvalá sdružení, aby si zajistili prostředky pro případ vzpour. Boj přechází místy ve vzpoury.

Dělníci občas vítězí, ale jen přechodně. Vlastním výsledkem jejich bojů není bezprostřední úspěch, nýbrž stále více se šířící sjednocování dělníků. Napomáhá mu vzrůst dopravních prostředků, které vytváří velký průmysl a které umožňují spojení mezi dělníky různých míst. A jen toto spojení postačí, aby se četné místní boje, které mají všude stejný charakter, slily v národní, v třídní boj. Každý třídní boj je však boj politický. A sjednocení, k němuž středověcí měšťané se svými provinciálními cestami potřebovali staletí, dosahují moderní proletáři díky železnicím v několika letech.

Toto organizování proletářů v třídu, a tím v politickou stranu je každou chvíli opět narušováno konkurencí mezi dělníky samými. Ale vzniká stále znovu, pokaždé silnější, pevnější, mohutnější. Využívá rozbrojů v táboře buržoazie, a tak si vynucuje uznání jednotlivých zájmů dělnictva zákonodárnou cestou. Tak si například v Anglii vynutilo zákon o desetihodinovém pracovním dni.

Srážky uvnitř staré společnosti vůbec v mnoha směrech napomáhají procesu rozvoje proletariátu. Buržoazie vede nepřetržitý boj: zpočátku proti aristokracii, později proti těm částem buržoazie samé, jejichž zájmy se dostávají do rozporu s pokrokem průmyslu, a ustavičně proti buržoazii všech cizích zemí. Ve všech těchto zápasech je nucena obracet se k proletariátu, dovolávat se jeho pomoci, a tak jej strhávat do politického hnutí. Dodává tedy sama proletariátu prvky svého vlastního vzdělání [prvky svého vlastního politického a všeobecného vzdělání, angl. vyd. z roku 1888], tj. dává mu zbraně proti sobě samé.

Nadto, jak jsme viděli, pokrok průmyslu sráží do řad proletariátu celé vrstvy panující třídy nebo alespoň ohrožuje podmínky jejich existence. I ony dodávají proletariátu velké množství prvků vzdělání.

Nakonec, když se třídní boj blíží k rozhodnutí, nabývá proces rozkladu v panující třídě, v celé staré společnosti tak prudkého a tak pronikavého rázu, že malá část panující třídy se zříká své třídy a přidává se k revoluční třídě, k třídě, které patří budoucnost. Jako tedy dříve část šlechty přecházela k buržoazii, přechází nyní část buržoazie k proletariátu, a to zejména část buržoazních ideologů, kteří se povznesli k teoretickému pochopení celého dějinného vývoje.

Ze všech tříd, které dnes stojí proti buržoazii, je skutečně revoluční třídou jen proletariát. Ostatní třídy s vývojem velkého průmyslu upadají a zanikají, proletariát je však jeho nejvlastnějším produktem.

 

Marx, K.: F. Boltovi. 23. listopadu 1871

Marx, K., Engels, B.: Vybrané spisy. Svazek II, SNPL, Praha 1954, s. 482-483

(482-483) Politické hnutí dělnické třídy má přirozeně jako konečný cíl dobytí politické moci pro sebe a k tomu je přirozeně nutná do určité míry vyvinutá předběžná organizace dělnické třídy, která sama vyrůstá z jejích hospodářských bojů.

Na druhé straně však každé hnutí, v němž dělnická třída vystupuje proti vládnoucím třídám jako třída a snaží se je přemoci tlakem, zvnějška, je hnutím politickým. Např. pokus v jednotlivé továrně nebo v jednotlivém závodě vynutit si stávkami atd. na jednotlivém kapitalistovi omezení pracovní doby, je čistě hospodářským hnutím; naproti tomu hnutí k vynucení zákona o osmihodinovém pracovním dni atd. je politickým hnutím. A tímto způsobem vyrůstá všude z jednotlivých hospodářských hnutí dělníků politické hnutí, to znamená hnutí třídy, aby její zájmy byly prosazeny ve všeobecné formě, ve formě, která má všeobecnou společensky donucovací moc. Jestliže tato hnutí předpokládají určitou předběžnou organizaci, jsou zase naopak stejnou měrou prostředky vývoje této organizace.

Kde dělnická třída ve své organizaci ještě dosti nepokročila, aby podnikla rozhodující tažení proti kolektivnímu násilí, tj. politické moci vládnoucích tříd, musí k tomu být rozhodně vychovávána neustálou agitací proti nim a nepřátelským postojem k politice vládnoucích tříd. Jinak zůstává dělnická třída hříčkou v jejich rukou, jak dokázala zářijová revoluce ve Francii a jak dokazuje do určité míry hra, která se daří panu Gladstonovi a spol. až do dnešního dne v Anglii.

 

Lenin, V.I.: Co dělat?

Sebrané spisy. Sv.6, Svoboda, Praha 1981, s. 41-42, 43-44, 46-48, 54-60, 72-75, 85-91, 95-96

(41-42) Bez revoluční teorie nemůže být ani revoluční hnutí. Tato myšlenka nemůže být ani dost zdůrazněna v době, kdy se vedle módního hlásání oportunismu projevuje záliba ve velmi úzkých formách praktické činnosti.

Nyní chceme jen ukázat, že úlohu předního bojovníka může splnit jedině strana, která se řídí pokrokovou teorií.

 

(43-44) Uveďme Engelsovy poznámky z roku 1874 o významu teorie v sociálně demokratickém hnutí. Engels uznává nikoli dvě formy velkého boje sociální demokracie (politickou a hospodářskou), jak je to zvykem u nás, nýbrž tři, protože oněm dvěma naroveň staví i boj teoretický...

Jednak díky tomuto svému výhodnému postavení, jednak v důsledku ostrovních zvláštností anglického hnutí a násilného potlačení francouzského hnutí se dostali němečtí dělníci dočasně do předních řad proletářského boje. Jak dlouho jim ponechají události toto čestné místo, nelze předpovídat. Ale pokud je budou zaujímat, budou je, doufejme, zastávat jaksepatří. K tomu je třeba dvojnásobného úsilí na každém úseku boje a agitace. Bude zejména povinností vůdců osvojovat si stále více všechny teoretické otázky, osvobozovat se stále víc od vlivu přežitých frází patřících k starému světovému názoru a mít stále na paměti, že socialismus, když se stal vědou, od nich vyžaduje, aby s ním zacházeli jako s vědou, tj. aby ho studovali. Půjde o to, aby se tímto způsobem získané, stále jasnější uvědomění šířilo se vzrůstající horlivostí v dělnických masách a aby se organizace strany i odborů stále pevněji stmelovala...

 

(46-48) V předešlé kapitole jsme se zmínili o všeobecném nadšení ruské vzdělané mládeže pro marxistickou teorii v polovině 90.let. Stejně všeobecnými se staly přibližně v téže době po proslulé petrohradské průmyslové válce roku 1896 i dělnické stávky. Skutečnost, že se rozšířily po celém Rusku, svědčila jasně o hloubce nově se vzmáhajícího lidového hnutí, a mluví-li se již o "živelném prvku", pak je samozřejmě nutné považovat za živelné především právě toto stávkové hnutí. Není živelnost jako živelnost. Stávky bývaly v Rusku i v sedmdesátých a šedesátých letech (dokonce i v první polovině 19.století) a byly provázeny "živelným" ničením strojů apod. Ve srovnání s těmito "rebeliemi" lze stávky z devadesátých let nazvat dokonce "uvědomělými" - tak značný je pokrok, který za tu dobu dělnické hnutí udělalo. To nám dokazuje, že "živelný prvek" není v podstatě nic jiného než "zárodečná forma" uvědomělosti. I primitivní rebelie už byly výrazem určitého probuzení uvědomělosti; dělníci ztráceli svou odvěkou víru v nezvratnost řádu, jenž je utlačoval, začínali...neříkám chápat, ale pociťovat nutnost kolektivně se postavit na odpor a rázně se zbavovali otrocké pokory vůči svým pánům. Byl to však přece jen mnohem spíše projev zoufalství a msty než boj. Ve stávkách z devadesátých let vidíme mnohem více záblesků uvědomělosti: kladou se určité požadavky, předem se rozvažuje, který okamžik je vhodnější, zkoumají se případy a příklady známé odjinud atd. Jestliže rebelie byly pouze povstáním utlačených lidí, v systematických stávkách už se projevovaly zárodky třídního boje, ale nic víc než zárodky. Samy o sobě byly stávky bojem tradeunionistickým, ještě ne sociálně demokratickým, byly znamením toho, že se probudil antagonismus mezi dělníky a zaměstnavateli, avšak dělníci si neuvědomovali, a ani si uvědomovat nemohli, nesmiřitelný protiklad mezi svými zájmy a mezi celým soudobým politickým a společenským zřízením, tj. neměli a nemohli mít sociálně demokratické uvědomění. V tomto smyslu byly stávky z devadesátých let, přes obrovský pokrok ve srovnání s "rebeliemi", stále ještě hnutím ryze živelným.

Řekli jsme, že dělníci ani nemohli mít sociálně demokratické uvědomění. To mohlo být vneseno pouze zvenčí. Dějiny všech zemí dokazují, že výhradně svými silami je dělnická třída s to dospět pouze k uvědomění tradeunionistickému. tj. k přesvědčení o nutnosti sdružovat se ve svazy, bojovat proti zaměstnavatelům, vymáhat na vládě vydání těch či oněch zákonů, jež dělníci nutně potřebují apod. (1) Avšak socialistické učení vyrostlo z filozofických, historických a ekonomických teorií, které vypracovávali vzdělaní představitelé majetných tříd, inteligence. Také sami zakladatelé dnešního vědeckého socialismu, Marx a Engels, patřili svým sociálním postavením k buržoazní inteligenci. Stejně tak i v Rusku vzniklo teoretické učení sociální demokracie zcela nezávisle na živelném růstu dělnického hnutí, vzniklo jako přirozený a nevyhnutelný výsledek myšlenkového vývoje revoluční socialistické inteligence. V době, o níž mluvíme, tj. v polovině devadesátých let, bylo toto učení nejen již úplně hotovým programem skupiny Osvobození práce, ale získalo také na svou stranu většinu revoluční mládeže v Rusku.

Bylo tu tedy jak živelné probuzení dělnických mas, probuzení k uvědomělému životu a uvědomělému boji, tak i revoluční mládež vyzbrojená sociálně demokratickou teorií, která tíhla k dělnictvu. Přitom je zvlášť důležité konstatovat fakt, na nějž se často zapomíná (a jenž je poměrně málo známý), že totiž první sociální demokraté tohoto období, ačkoli horlivě prováděli ekonomickou agitaci (a důsledně se přitom řídili skutečně užitečnými pokyny brožury O agitaci, která tehdy existovala jen v opisech), nepovažovali ji za svůj jediný úkol, ale naopak hned od začátku zdůrazňovali také dalekosáhlé historické úkoly ruské sociální demokracie, zejména úkol svrhnout samoděržaví.

_________________________________________________________________

(1) Tradeunionismus naprosto nevylučuje každou "politiku", jak se někdy myslí. Tradeuniony prováděly vždy určitou (ne však sociálně demokratickou) politickou agitaci a vedly určitý politický boj. O rozdílu mezi tradeunionistickou a sociálně demokratickou politikou budeme mluvit v další kapitole.

_________________________________________________________________

(54-60) Za druhé, už v prvním vystoupení "ekonomismu" v tisku můžeme pozorovat onen nanejvýš svérázný a pro pochopení všech neshod mezi dnešními sociálními demokraty krajně charakteristický jev, že přívrženci "čistě dělnického hnutí", vyznavači nejužšího a "nejorganičtějšího" (výraz časopisu Rabočeje dělo) spojení s bojem proletariátu, odpůrci každé nedělnické inteligence (byť by to byla inteligence socialistická) se musí na obranu svého stanoviska uchylovat k argumentům buržoazních "pouze tradeunionistů". To dosvědčuje, že Rabočaja mysl začala hned od počátku - aniž si to sama uvědomovala - uskutečňovat program Creda. Je to důkaz (což Rabočeje dělo nemůže nikterak pochopit), že jakékoli poddávání se živelnosti dělnického hnutí, jakékoli podceňování úlohy "uvědomělého prvku", úlohy sociální demokracie, znamená zároveň - naprosto nezávisle na tom, zda si to ten, kdo tuto úlohu podceňuje, přeje či nepřeje - zesílení vlivu buržoazní ideologie na dělníky. Všichni, kdo mluví o "přeceňování ideologie" (2) a o přeceňování úlohy uvědomělého prvku (3) apod., si představují, že čistě dělnické hnutí si může vytvořit svou vlastní samostatnou ideologii a že si ji také vytvoří, jakmile jenom dělníci "vyrvou svůj osud z rukou vůdců". To je ale velký omyl. K tomu, co jsme už řekli, dodejme ještě tato velmi správná a závažná slova Karla Kautského o návrhu nového programu rakouské sociálně demokratické strany. (4)

"Mnozí z našich revizionistických kritiků se domnívají, že Marx tvrdil, že hospodářský vývoj a třídní boj vytvářejí nejen podmínky pro socialistickou výrobu, ale přímo i vědomí (podtrženo K.K.), že tato výroba je nutná. A tito kritikové namítají, že země s nejrozvinutějším kapitalismem, Anglie, má k tomuto vědomí nejdále. Podle návrhu by bylo možné soudit, že tento zdánlivě ortodoxně marxistický názor, takto vyvrácený, sdílí i komise, která vypracovávala rakouský program. V návrhu se praví: Čím více proletariátu přibývá vlivem vývoje kapitalismu, tím více je proletariát nucen a tím více má možností proti kapitalismu bojovat. Proletariát dospívá k vědomí, že socialismus je možný a nutný. V této souvislosti se socialistické uvědomění zdá být nevyhnutelným a přímým výsledkem proletářského třídního boje. Ale to je naprosto nesprávné. Socialismus jako učení má samozřejmě své kořeny v současných hospodářských poměrech právě tak jako třídní boj proletariátu, vyvěrá právě tak jako třídní boj z boje proti chudobě a bídě mas, které plodí kapitalismus, ale socialismus a třídní boj vznikají vedle sebe, a ne jeden z druhého, vznikají za různých předpokladů. Moderní socialistické uvědomění může vzniknout jenom na základě hlubokého vědeckého poznání. Moderní ekonomická věda je jistě právě tak podmínkou socialistické výroby jako třeba moderní technika, ale proletariát při nejlepší vůli nemůže vytvořit ani tu, ani onu; obě vznikají z moderního společenského procesu. Avšak nositelem vědy není proletariát, nýbrž buržoazní inteligence" (podtrženo K.K.): "V hlavách některých příslušníků této vrstvy vznikl přece i moderní socialismus, ti s ním pak seznámili intelektuálně vyspělé proletáře, kteří jej pak vnášejí do třídního boje proletariátu tam, kde to podmínky dovolují. Socialistické uvědomění je tedy něco, co bylo vneseno do třídního boje proletariátu zvenčí (von aussen Hineingetragenes), a ne něco co z něho vzniklo živelně (urwüchsig). V tomto smyslu se také ve starém hainfeldském programu zcela správně říkalo, že úkolem sociální demokracie je vnést mezi proletariát vědomí (doslova: naplnit proletariát vědomím) o jeho postavení a jeho poslání. To by bylo zbytečné, kdyby toto vědomí samo sebou vyplynulo z třídního boje. Ale nový návrh převzal tuto zásadu ze starého programu a přilepil ji k uvedené tezi. Tím však byla úplně přerušena kontinuita myšlenek..."

Protože o tom, že by dělnické masy měly samostatnou ideologii, kterou by si samy vytvářely přímo v průběhu svého hnutí, nemůže být vůbec řeč (5) zní otázka pouze takto: buď buržoazní, anebo socialistická ideologie. Střední cesta neexistuje (protože lidstvo žádnou "třetí" ideologii nevytvořilo a ve společnosti drásané třídními rozpory netřídní nebo nadtřídní ideologie ani existovat nemůže). Proto jakkoli oslabovat socialistickou ideologii, jakkoli se od této ideologie odklonit znamená zároveň posilovat ideologii buržoazní. Mluví se o živelnosti. Avšak živelný vývoj dělnického hnutí vede právě k tomu, že se dělnické hnutí podřizuje buržoazní ideologii, že postupuje přesně podle programu Creda, protože živelné dělnické hnutí je tradeunionismus, je to Nur - Gewerkschaftlerei, a tradeunionismus neznamená nic jiného než ideové zotročení dělnictva buržoazií. Proto je naším úkolem, úkolem sociální demokracie, bojovat proti živelnosti, odvrátit dělnické hnutí od této živelné snahy tradeunionismu uchýlit se pod křídla buržoazie a vtáhnout je pod křídla revoluční sociální demokracie. Fráze autorů "ekonomistického" dopisu v 12.čísle Jiskry, že žádné úsilí sebenadšenějších ideologů nemůže svést dělnické hnutí z cesty určované vzájemným působením materiálních prvků a materiálního prostředí, znamená tedy naprosto totéž jako zříkat se socialismu. A kdyby tito autoři dovedli to, co říkají, domyslet odvážně a důsledně až do konce, jako má své myšlenky domýšlet každý, kdo vystupuje na scénu publicistické a veřejné činnosti, nezbylo by jim nic jiného než "nečinně složit ruce v klín" a... přenechat pole působnosti pánům Struvům a Prokopovičům, kteří vlečou dělnické hnutí "cestou nejmenšího odporu", tj. cestou buržoazního tradeunionismu, anebo pánům Zubatovcům, kteří je vlečou cestou kněžourské a četnické "ideologie".

Vzpomeňte si na příklad Německa. V čem spočívala Lassallova historická zásluha o německé dělnické hnutí? V tom, že odvrátil toto hnutí od oné cesty pokrokářského tradeunionismu a kooperativismu, k níž živelně směřovala (za blahosklonné účasti Schulzů-Delitzschů a jim podobných). Pro splnění tohoto úkolu bylo zapotřebí dělat něco docela jiného než řečnit o snižování významu živelného prvku, o taktice jako procesu, o vzájemném působení prvků a prostředí apod. K tomu bylo zapotřebí energicky bojovat proti živelnosti, a pouze v důsledku takového dlouholetého boje bylo dosaženo například toho, že dělnické obyvatelstvo Berlína přestalo být oporou pokrokářské strany a stalo se jednou z nejsilnějších bašt sociální demokracie. A tento boj ještě dodnes neskončil (jak by se mohlo zdát lidem, kteří studují dějiny německého hnutí podle Prokopoviče a filozofii tohoto hnutí podle Struveho). Ještě dnes je německá dělnická třída, dá-li se to tak říci, roztříštěna mezi několik ideologií: jedna část dělnictva je sdružena v katolických a monarchistických dělnických svazech, druhá v hirschovsko-dunckerovských, založených buržoazními ctiteli anglického tradeunionismu, a třetí ve svazech sociálně demokratických. Tato třetí část je mnohem větší než ostatní, avšak sociálně demokratická ideologie mohla dobýt tohoto prvenství a může je udržet jenom neústupným bojem proti všem ostatním ideologiím.

Ale pročpak, zeptá se čtenář, směřuje živelné hnutí, jež jde cestou nejmenšího odporu právě k nadvládě buržoazní ideologie? Z té prosté příčiny, že buržoazní ideologie vznikla mnohem dříve než ideologie socialistická, že je všestranně propracována a že má k dispozici nepoměrně více prostředků k tomu, aby byla propagována.(6) A čím mladší je socialistické hnutí v některé zemi, tím energičtější pak musí být boj proti všem pokusům upevnit nesocialistickou ideologii, tím rozhodněji je třeba varovat dělníky před špatnými rádci, kteří křičí proti "přeceňování významu uvědomělého prvku" apod. Autoři "ekonomistického" dopisu tepají svorně s časopisem Rabočeje dělo netolerantnost, která je typická pro dětská období hnutí. Na to odpovíme: ano, naše hnutí opravdu prožívá dětská léta, a aby rychleji zmužnělo, musí být netolerantní k lidem, kteří brzdí jeho vývoj tím, že se poddávají živelnosti. Není nic směšnějšího a nic škodlivějšího než dělat ze sebe starce, kteří mají všechny rozhodující fáze boje už dávno za sebou!

Za třetí, první číslo listu Rabočaja mysl nám ukazuje, že název "ekonomismus" (od něhož ovšem nehodláme upustit, protože se buď jak buď již ujal) nevyjadřuje dost přesně podstatu nového směru. Rabočaja mysl politický boj úplně neodmítá: ve stanovách pokladny, které byly otištěny v 1. čísle tohoto listu, se mluví o boji proti vládě. Rabočaja mysl se jen domnívá, že "politika jde vždy poslušně za ekonomikou" (a Rabočeje dělo obměňuje tuto tezi, když ve svém programu ujišťuje, že "v Rusku je hospodářský boj spjat s bojem politickým nerozlučněji než v kterékoli jiné zemi"). To, co zde tvrdí Rabočaja mysl a Rabočeje dělo, je naprosto nesprávné, rozumíme-li politikou politiku sociálně demokratickou. Jak jsme již viděli, bývá hospodářský boj dělníků velmi často spjat (i když ne nerozlučně) s politikou buržoazní, klerikální aj. Tvrzení časopisu Rabočeje dělo jsou správná, rozumíme-li politikou politiku tradeunionistickou, tj. společné úsilí všech dělníků vymáhat pro sebe od státu určitá opatření zmírňující útrapy příznačné pro jejich postavení, ale jde o opatření, která ještě neodstraňují toto postavení, tj. neodstraňují podřízení práce kapitálu. Toto úsilí je vskutku společné jak anglickým tradeunionistům, kteří se chovají nepřátelsky k socialismu, tak i katolickým dělníkům, i dělníkům "zubatovským" aj. Není politika jako politika. Vidíme tedy, že Rabočaja mysl politický boj ani tak neodmítá, jako se spíše poddává jeho živelnosti a sklání se před jeho neuvědomělostí. Plně uznává politický boj (správněji: politické tužby a požadavky dělnictva) živelně vyrůstající z dělnického hnutí samého, a přitom naprosto odmítá samostatně vypracovat specifickou sociálně demokratickou politiku odpovídající všeobecným úkolům socialismu i soudobým ruským podmínkám. Dále ukážeme, že stejnou chybu dělá i Rabočeje dělo.

_________________________________________________________________

(2) Dopis "ekonomistů" ve 12.čísle Jiskry.

(3) Rabočeje dělo č. 10.

(4) Neue Zeit, 1901-1902, XX, I, č.3, s.79. Návrh komise, o němž mluví K.Kautsky, byl schválen vídeňským sjezdem (koncem minulého roku) v poněkud pozměněném znění.

(5) To ovšem neznamená, že se dělníci na jejím vytváření nepodílejí. Ovšem nepodílejí se na něm jako dělníci, ale jako teoretikové socialismu, jako Proudhonové a Weitlingové, podílejí se na něm, jinak řečeno, jen tehdy a potud, pokud se jim daří osvojovat si víceméně poznatky své doby a dále je rozvíjet. A aby se dělníkům tohle dařilo častěji, je nutné starat se co nejvíce o celkové zvýšení úrovně uvědomělosti dělnictva, je nutné, aby se dělníci neuzavírali do uměle zúženého rámce "literatury pro dělníky", nýbrž aby se učili osvojovat si stále více všeobecnou literaturu. Dokonce by bylo správnější říci místo "neuzavírali se" - nebyli uzavíráni, protože dělníci přece sami čtou a chtějí číst všechno, co se píše i pro inteligenci, a jenom někteří (špatní) intelektuálové se domnívají, že "pro dělníky" stačí, když se jim vypráví o poměrech v továrně a omílají se dávno známé věci.

(6) Často se říká: dělnická třída živelně tíhne k socialismu. Je to úplně správné v tom smyslu, že socialistická teorie určuje nejdůkladněji a nejsprávněji příčiny utrpení dělnické třídy, a proto si ji dělníci tak snadno osvojují, jestliže ovšem tato teorie nekapituluje sama před živelností, jestliže si sama živelnost podřizuje. To se obvykle rozumí samo sebou, ale Rabočeje dělo právě tuto samozřejmost opomíjí a překrucuje. Dělnická třída živelně tíhne k socialismu, avšak buržoazní ideologie, která je nejrozšířenější (a ustavičně se v nejrůznějších formách obnovuje), se přesto nejvíc dělníkům živelně vnucuje.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

(72-75) Převážná většina ruských sociálních demokratů se v poslední době věnovala téměř jedině tomu, že organizovala odhalování poměrů v továrnách. Stačí si připomenout list Rabočaja mysl a hned uvidíme, kolik se tomu věnovalo času a jak se přitom zapomínalo, že to samo o sobě vlastně ještě není činnost sociálně demokratická, ale jen tradeunionistická. Odhalení se týkala v podstatě jehom vztahu dělníků určité profese k jejich zaměstnavatelům a dosáhlo se tím jen toho, že ti kdo prodávají svou pracovní sílu, se učili prodávat toto "zboží" výhodněji a bojovat proti kupujícímu na bázi čistě obchodního ujednání. Tato odhalení se mohla stát (kdyby jich do jisté míry využívala organizace revolucionářů) začátkem a součástí sociálně demokratické činnosti, avšak mohla též (a při poddávání se živelnosti musela) vést k "výhradně odborovému" boji a k nesociálně demokratickému dělnickému hnutí. Sociální demokracie neřídí pouze boj dělnické třídy za výhodné podmínky prodeje pracovní síly, ale také její boj za odstranění společenského řádu, který nutí nemajetné, aby se prodávali bohatým. Sociální demokracie nehájí dělnickou třídu jen proti určité skupině podnikatelů, nýbrž proti všem třídám dnešní společnosti a proti státu jakožto organizované politické síle. Sociální demokraté se tedy pochopitelně nejen nemohou omezit na hospodářský boj, ale nemohou ani připustit, aby se převážnou složkou jejich činnosti stalo odhalování hospodářských poměrů. Musíme aktivně začít s politickou výchovou dělnické třídy a rozvíjet její politické uvědomění. S tím teď, po prvním útoku časopisu Zarja a listu Jiskra proti "ekonomismu", "všichni souhlasí" (třebaže někteří jen slovy, jak hned uvidíme).

Teď jde o to, v čem má vlastně spočívat politická výchova? Stačí propagovat myšlenku o nepřátelství dělnické třídy vůči samoděržaví? Jistěže ne. Nestačí vysvětlovat politický útlak dělníků (jako nestačilo vysvětlovat jim protiklad mezi jejich zájmy a zájmy zaměstnavatelů). Je třeba agitovat při každém konkrétním projevu politického útlaku (jako jsme už začali agitovat při konkrétních projevech hospodářského útlaku). Protože však tento útlak doléhá na nejrůznější třídy společnosti, protože se projevuje v nejrůznějších sférách života a lidské činnosti - v odborech, v občanském a osobním životě, v rodině, v náboženství, ve vědě ap., není z toho jasné, že svůj úkol rozvíjet politické uvědomění dělníků nesplníme, nezačneme-li organizovat všestranné politické odhalování samoděržaví? Vždyť abychom mohli agitovat při všech konkrétních projevech útlaku, musíme tyto projevy odhalit (jako jsme museli odhalovat zlořády v továrnách, abychom mohli provádět ekonomickou agitaci).

Zdálo by se, že je to jasné. Ale právě zde se ukazuje, že o nutnosti všestranně rozvíjet politické uvědomění "všichni" jen mluví. Právě zde se ukazuje, že například Rabočeje dělo se nejen neujalo úkolu organizovat všestranné odhalování politických poměrů (nebo dát popud k jeho organizování), ale začalo táhnout zpět i Jiskru, která se tohoto úkolu ujala. Jen si poslechněte: "Politický boj dělnické třídy je jenom" (právě že ne jenom) "nejrozvinutější, nejširší a nejúčinnější forma hospodářského boje" (program časopisu Rabočeje dělo, R.d., č.1, s.3). "Sociální demokraté stojí nyní před úkolem, jak vtisknout vlastnímu hospodářskému boji pokud možno politický ráz" (Martynov v č. 10, s. 42). "Hospodářský boj je prostředek, kterého lze v nejširším měřítku použít k zapojení mas do aktivního politického boje" (Rezoluce sjezdu Svazu a "pozměňovací návrhy": Dva sjezdy, s. 11 a 17). Jak čtenář pozoruje, prostupují všechny tyto teze Rabočeje dělo hned od jeho vzniku až do posledních "instrukcí redakce" a všechny zřejmě vyjadřují týž názor na politickou agitaci a boj. Podívejte se však na tento názor ze stanoviska typického pro všechny "ekonomisty", že totiž politická agitace musí následovat až za agitací ekonomickou. Je pravda, že hospodářský boj je všeobecný (7) "prostředek, kterého lze v nejširším měřítku použít" k zapojení mas do politického boje? To rozhodně ne. Prostředkem, kterého lze stejně dobře "použít v nejširším měřítku" k takovému "zapojení", jsou veškeré projevy policejního útlaku a absolutistické zvůle, a naprosto ne jen projevy, které souvisejí s hospodářským bojem. Instituce obvodních náčelníků, tělesné trestání rolníků, zkorumpovanost úřednictva a policejní represálie proti městské "spodině", boj proti hladovějícím a potlačování úsilí lidu o osvětu a vzdělání, ždímání daní a pronásledování sektářů, vojenský dril a vojenský způsob zacházení se studenty a liberální inteligencí - proč by všechny tyto a tisíce jim podobných projevů útlaku, nesouvisejících bezprostředně s "hospodářským" bojem, byly těmi prostředky a podněty, jichž lze pro politickou agitaci a k zapojení mas do politického boje "použít v méně širokém měřítku"? Právě naopak: v úhrnu oněch případů z běžného života, kdy dělník trpí bezprávím, zvůlí a násilím (doléhajícím na něho nebo na jeho rodinu), tvoří právě případy policejního útlaku v odborovém boji nesporně jenom nepatrnou menšinu. Proč tedy již předem zužovat rozsah politické agitace a prohlašovat, že "v nejširším měřítku lze používat" jen jeden z prostředků, vedle nichž musí pro sociálního demokrata existovat jiné prostředky, jichž může, všeobecně řečeno, "použít v neméně širokém měřítku"?

_________________________________________________________________

(7) Říkáme "všeobecný", neboť v časopise Rabočeje dělo se mluví právě o všeobecných zásadách a všeobecných úkolech celé strany. V praxi se nesporně vyskytují případy, kdy politika skutečně musí následovat až za ekonomikou, avšak mluvit o tom v rezoluci určené pro celé Rusko mohou pouze "ekonomisté". Vždyť se přece také někdy stává, že "od samého začátku" je možné provádět politickou agitaci "jen na hospodářské bázi", ale Rabočeje dělo přesto nakonec dospělo k závěru, že to "není vůbec třeba" (Dva sjezdy, s. 11). V příští kapitole ukážeme, že taktika "politiků" a revolucionářů tradeunionistické úkoly sociální demokracie nejenom neignoruje, ale že naopak jedině ona zajišťuje jejich důsledné splnění.

 

 

(85-91) Když Martynov vystoupil proti Jiskře se svou "teorií" "zvýšení aktivity dělnických mas", ve skutečnosti tím dokázal, že se snaží tuto aktivitu snížit, protože za prvořadý, zvláště důležitý a "v nejširším měřítku použitelný" prostředek k probuzení aktivity a za pole působnosti této aktivity prohlásil opět hospodářský boj, před nímž se skláněli všichni "ekonomisté". Pro tento omyl je typické, že se ho nedopouští zdaleka jen Martynov. Vždyť skutečného "zvýšení aktivity dělnických mas" lze dosáhnout jen tehdy, nebudeme-li se omezovat na "politickou agitaci na hospodářském základě". A jednou ze základních podmínek nutného rozšíření politické agitace je organizovat všestranné odhalování politických poměrů. Jinak než pomocí takového odhalování nemohou být masy vychovávány k politickému uvědomění a revoluční aktivitě. Činnost tohoto typu je proto jednou z nejdůležitějších funkcí celé mezinárodní sociální demokracie, protože ani politická svoboda rozhodně neodstraňuje, nýbrž jenom poněkud posunuje sféru, na niž se toto odhalování zaměřuje. Například německá strana výrazně upevňuje své pozice a rozšiřuje svůj vliv právě díky tomu, že se s neochabující energií zabývá odhalováním politických poměrů. Uvědomění dělnické třídy nemůže být uvědoměním opravdu politickým, nedovedou-li dělníci reagovat na naprosto všechny případy zvůle a útlaku, násilí a zneužívání, ať už se týkají kterékoli třídy, a reagovat jedině ze sociálně demokratického, a ze žádného jiného hlediska. Dělnické masy nemohou být opravdu třídně uvědomělé, jestliže se dělníci nenaučí na konkrétních a přitom samozřejmě palčivých (aktuálních) politických faktech a událostech pozorovat všechny ostatní společenské třídy ve všech projevech jejich duchovního, morálního a politického života, jestliže se nenaučí provádět v praxi materialistickou analýzu a materialistické hodnocení všech stránek činnosti a života všech tříd, vrstev a skupin obyvatelstva. Kdo obrací pozornost, vnímavost a uvědomění dělnické třídy výhradně nebo třeba jen převážně na dělnickou třídu samu, není sociální demokrat, protože dělnická třída nemůže poznat sama sebe, nemá-li naprosto jasné představy o vzájemném poměru všech tříd současné společnosti, představy nejen teoretické...lépe řečeno ani ne tak teoretické jako spíše představy, jež lze vytěžit ze zkušeností z politického života. Proto je velice škodlivé a svým praktickým významem velice reakční, když naši "ekonomisté" hlásají, že hospodářský boj je prostředkem, kterého lze používat v nejširším měřítku k zapojení mas do politického hnutí. Má-li se dělník stát sociálním demokratem, musí mít jasnou představu o hospodářské podstatě a sociálním i politickém profilu statkáře, kněze, vysokého hodnostáře, rolníka, studenta i tuláka, musí znát jejich silné a slabé stránky, musí se vyznat v běžných frázích a všelijakých sofizmatech, jimiž každá třída a každá vrstva zastírá své egoistické spády a své skutečné "ledví", musí se vyznat v tom, které instituce a zákony vyjadřují ty které zájmy a hlavně jak je vyjadřují. A tuto "jasnou představu" člověk nepochytí z žádné knihy: tu mohou dát jen konkrétní příklady a čerstvá odhalení toho, co se děje v daném okamžiku kolem nás, o čem kdekdo mluví podle svého, nebo co si všichni třeba jen šuškají, o čem svědčí určité události, určité cifry, určité soudní rozsudky aj.aj. Toto zevrubné odhalování politických poměrů je nezbytnou a základní podmínkou výchovy mas k revoluční aktivitě.

Proč ruský dělník uplatňuje dosud tak málo svou revoluční aktivitu proti brutálnímu zacházení policie s lidem, proti pronásledování sektářů, proti tělesnému trestání rolníků, proti řádění cenzury, proti týrání vojáků, proti maření zcela nevinných kulturních podniků apod.? Snad ne proto, že ho k tomu "nepřivádí" "hospodářský boj", že mu to "slibuje" málo "hmatatelných výsledků", že mu to přináší málo "prospěchu"? To určitě ne. Znovu opakujeme, že takový názor není nic jiného než pokus svalit vinu na druhého, svalit své vlastní šosáctví (zvané též bernsteinismus) na dělnické masy. Musíme vinit sami sebe, své zaostávání za hnutím mas, že jsme dosud nedokázali zorganizovat dostatečně široké, průkazné a rychlé odhalování všech hanebností. Učiníme-li to (a my to musíme a můžeme učinit), pak i ten nejprostší dělník pochopí nebo vycítí, že studenta i sektáře, mužika i spisovatele uráží a ničí táž temná síla, která tolik utlačuje, deptá v průběhu celého života i jeho samého, a jakmile to vycítí, zatouží ihned, nepřekonatelně zatouží ozvat se také sám, a pak už bude umět - dnes třeba vyvést nějakou taškařinu cenzorům, zítra demonstrovat před domem gubernátora, jenž potlačil rolnickou vzpouru, pozítří dát za vyučenou četníkům v kutně, kteří nahrazují svatou inkvizici, atd. Dosud jsme udělali velmi málo, skoro nic pro to, abychom šířili v dělnických masách zevrubná a nová odhalení. Mnozí z nás si tuto svou povinnost ještě neuvědomují a živelně se belhají za "všedním každodenním bojem" v úzkém rámci továrního života. Říkat v takové situaci: "Jiskra má tendenci snižovat význam postupného rozvíjení všedního každodenního boje ve srovnání s propagováním skvělých a ucelených myšlenek" (Martynov, s.61), znamená vléci stranu zpět, obhajovat a vynášet naši nepřipravenost a zaostalost.

Pokud jde o vyzývání mas k akci, půjde to samo sebou, jakmile zde bude energická politická agitace, jakmile se začne s konkrétním a průkazným odhalováním poměrů. Přistihnout někoho na místě činu a pranýřovat ho ihned přede všemi, a všude, to je samo o sobě působivější než jakákoli "výzva", působí to často tak, že pak ani nebude možné zjistit, kdo vlastně dav "vyzýval" a kdo vlastně takovou či onakou demonstraci navrhl apod. Vyzvat k akci - ne ve všeobecném, nýbrž v konkrétním slova smyslu - lze jen na místě činu, vyzvat může jenom ten, kdo se sám hned zapojí. Ale naším úkolem, úkolem sociálně demokratických publicistů, je důkladněji, obsáhleji a intenzivněji odhalovat politické poměry a rozvíjet politickou agitaci.

Abych nezapomněl, ještě něco k těm "výzvám". Jediným orgánem, který před jarními událostmi vyzval dělníky, aby aktivně zasáhli do takového problému, který nesliboval dělníkovi naprosto žádné hmatatelné výsledky, to je proti povolání studentů z trestu do armády, byla Jiskra. Hned jak byl uveřejněn výnos z 11.ledna o "povolání 183 studentů z trestu do armády", přinesla o tom Jiskra článek (č. 2, únor) a ještě před tím, než vůbec došlo k nějakým demonstracím, přímo vyzývala "dělníky, aby šli na pomoc studentům", vyzývala "lid", aby dal vládě na její drzou provokaci otevřenou odpověď. (8) Ptáme se všech bez výjimky: Jak a čím lze vysvětlit onu pozoruhodnou okolnost, že Martynov, který toho o "výzvách" tolik napovídal a pokládá je dokonce za zvláštní formu činnosti, se o této výzvě nezmínil ani slůvkem? A není to tedy šosáctví, když Martynov prohlašuje, že Jiskra je jednostranná, protože prý nedostatečně "vyzývá" k boji za požadavky "slibující hmatatelné výsledky"?

Naši "ekonomisté", mezi nimi i Rabočeje dělo, měli úspěch díky tomu, že se přizpůsobovali nevyspělým dělníkům. Ale sociálně demokratický dělník, revolučně smýšlející dělník (a takových dělníků stále přibývá) všechny tyto úvahy o boji za požadavky "slibující hmatatelné výsledky" aj. s rozhořčením odmítá, protože pochopí, že to jsou jenom variace staré písničky o další kopějce přidané k rublu. Takový dělník řekne svým rádcům z listu Rabočaja mysl a časopisu Rabočeje dělo: Nadarmo se, pánové, namáháte, když se tak přespříliš horlivě pletete do věci, kterou si vyřídíme sami, a přitom se vyhýbáte plnění svých skutečných povinností. Vždyť je to úplná hloupost, říkáte-li, že úkolem sociálních demokratů je vtisknout vlastnímu hospodářskému boji politický ráz; to je jenom začátek a není to hlavní úkol sociálních demokratů, protože na celém světě, a tedy i v Rusku, vtiskuje vlastnímu hospodářskému boji politický ráz často sama policie a dělníci se sami učí chápat, za kým stojí vláda. (9) Vždyť tento "hospodářský boj dělníků proti zaměstnavatelům a vládě", jímž se honosíte, jako byste byli objevili Ameriku, vedou v mnoha zapadlých koutech Ruska sami dělníci, kteří sice už slyšeli o stávkách, ale o socialismu neslyšeli nejspíše ani slovo. Vždyť tuto naši, dělnickou "aktivitu", kterou pořád chcete podporovat kladením konkrétních požadavků, jež slibují hmatatelné výsledky, my, dělníci, už máme a ve své všední, odborové drobné práci vytyčujeme tyto konkrétní požadavky často úplně bez pomoci inteligence. Ale nám taková aktivita nestačí; nejsme děti, které lze nakrmit kašičkou pouhé "hospodářské" politiky; chceme znát všechno, co znají i ostatní, chceme se podrobně seznámit se všemi stránkami politického života a podrobně se účastnit každé politické události. K tomu je zapotřebí, aby nám inteligence neopakovala tak často to, co víme sami, (10) ale aby nás více seznamovala s tím, co ještě neznáme a co ze svých továrních a "hospodářských" zkušeností nikdy znát nemůžeme, totiž s politickými vědomostmi. Vy, příslušníci inteligence, můžete tyto vědomosti získat a jste povinni předávat nám jich stokrát a tisíckrát víc než dosud, a to nejen v úvahách, brožurách a článcích (které jsou často - promiňte nám naši upřímnost! - tak trochu nudné), ale jedině konkrétním odhalováním toho, co zrovna v daném okamžiku dělá naše vláda a naše vládnoucí třídy ve všech oblastech života. Plňte tedy tuto svou povinnost horlivěji a méně vykládejte o "zvyšování aktivity dělnických mas". My jsme daleko aktivnější, než si myslíte, a dovedeme podporovat otevřeným pouličním bojem ty požadavky, které neslibují žádné "hmatatelné výsledky"! A "zvyšovat" naši aktivitu, to není vaše věc, protože právě vám samým se aktivity nedostává. Nepoddávejte se tolik živelnosti, pánové, a více přemýšlejte, jak byste zvýšili svou vlastní aktivitu!

_________________________________________________________________

(8) Viz Sebrané spisy. 4, Praha 1980, s. 391-396. Red.

(9) Požadavek "vtisknout vlastnímu hospodářskému boji politický ráz" vyjadřuje zvlášť názorně poddávání se živelnosti v politické činnosti. Hospodářský boj nabývá politického rázu vesměs živelně, to znamená bez zásahu "revolučního bacilu - inteligence", bez zásahu uvědomělých sociálních demokratů. Politický ráz získal například i hospodářský boj dělníků v Anglii bez jakékoli účasti socialistů. Ale úkol sociálních demokratů se nevyčerpává politickou agitací na hospodářském základě, jejich úkolem je změnit tuto tradeunionistickou politiku v sociálně demokratický politický boj - využít záblesků politického uvědomění, jež v dělnících hospodářský boj zanechal, a pozvednout dělníky na úroveň sociálně demokratického politického uvědomění. Avšak Martynovové, místo aby rozvíjeli a pozvedali na vyšší stupeň živelně se probouzející politické uvědomění, poddávají se živelnosti - a tvrdí, často až do omrzení, že hospodářský boj "přivádí" dělníky k zamyšlení nad jejich politickou bezprávností. Škoda, pánové, že vás toto živelné probuzení tradeunionistického politického uvědomění "nepřivádí" k zamyšlení nad svými sociálně demokratickými úkoly!

(10) Na důkaz toho, že jsme si celou tuto řeč dělníků k "ekonomistům" jen tak nevymysleli, odvoláváme se na dva svědky, kteří bezpochyby znají dělnické hnutí bezprostředně a jsou co nejméně ochotni stranit nám, "dogmatikům", protože jeden z nich je "ekonomista" (jenž považuje za politický orgán dokonce i Rabočeje dělo!) a druhý je terorista. První svědek je autorem pozoruhodně pravdivého a živého článku Petrohradské dělnické hnutí a praktické úkoly sociální demokracie v 6. čísle časopisu Rabočeje dělo. Rozděluje dělníky za prvé na uvědomělé revolucionáře, za druhé na přechodnou vrstvu a za třetí na zbývající masu. A právě přechodná vrstva "se zajímá často spíše o politický život než o své nejbližší hospodářské zájmy, jejichž souvislost se všeobecnými sociálními podmínkami už dávno pochopila"... Rabočaja mysl "je velmi ostře kritizována": "Pořád jedno a totéž, tohle dávno víme, to jsme už dávno četli", "v politickém přehledu opět nic" (s. 30-31). Avšak i třetí vrstva - "dělnické masy, vnímavější a mladší, méně demoralizované krčmou a kostelem, které neměly téměř nikdy možnost dostat do rukou knihu s politickým obsahem, mají úplně nesprávné představy o politickém životě, když se zamýšlejí nad úryvkovitými zprávami o studentských nepokojích" atd. A terorista píše: "...Jednou nebo dvakrát si přečtou něco nepodstatného o životě v továrnách v různých jiných městech a pak toho zase nechají...Nudí je to...Nepsat v dělnickém listu o státu...znamená pohlížet na dělníka jako na malé dítě...Dělník není nemluvně" (Svoboda, publikace revolučně socialistické skupiny, s. 69 a 70).

 

(95-96) Viděli jsme, že naprosto nutným a krajně naléhavým úkolem činnosti sociální demokracie, má-li to být činnost opravdu sociálně demokratická, je provádět co nejširší politickou agitaci, a tudíž i organizovat zevrubné odhalování politických poměrů. K tomuto závěru jsme však dospěli jedině na základě toho, že dělnická třída velmi naléhavě potřebuje politické vědomosti a politickou výchovu. Avšak pouze takovéto pojetí otázky by bylo příliš úzké, ignorovalo by obecné demokratické úkoly každé sociální demokracie, a zejména současné ruské sociální demokracie. Abychom tuto tezi objasnili co nejkonkrétněji, pokusíme se přikročit k věci z hlediska, které je "ekonomistům" "nejbližší", totiž z hlediska praktického. Že je třeba rozvíjet politické uvědomění dělnické třídy, s tím "všichni souhlasí". Jde o to, jak to udělat a čeho je k tomu třeba. Hospodářský boj "přivádí" dělníky jen k tomu, aby se zamýšleli nad vztahem vlády k dělnické třídě, a proto i kdybychom se sebevíce namáhali s úkolem "vtisknout vlastnímu hospodářskému boji politický ráz", nepodaří se nám nikdy rozvinout politické uvědomění dělníků (na úroveň sociálně demokratického politického uvědomění) v rámci tohoto úkolu, protože sám tento rámec je úzký. Martynovovo heslo je pro nás cenné nikoli proto, že svědčí o jeho schopnosti všechno poplést, ale proto, že názorně vyjadřuje základní omyl všech "ekonomistů", totiž přesvědčení, že třídní politické uvědomění dělníků lze rozvinout, abych tak řekl, zevnitř jejich hospodářského boje, tj. vycházet pouze (nebo alespoň hlavně) z něho a opírat se pouze (nebo alespoň hlavně) o tento boj. Takový názor je od základu chybný, a to proto, že "ekonomisté", kteří se na nás zlobí, že s nimi polemizujeme, se nechtějí pořádně zamyslet nad zdrojem neshod, a tak se stává, že doslova nerozumíme jeden druhému, že mluvíme různými jazyky.

Třídní politické uvědomění může být dělníkovi dáno pouze zvenčí, tj. z jiných zdrojů, než je hospodářský boj a sféra vztahů dělníků k zaměstnavatelům. Oblast, z níž jedině lze tyto vědomosti načerpat, je sféra vztahů všech tříd a vrstev ke státu a k vládě, sféra vzájemných vztahů mezi všemi třídami. Proto na otázku: co dělat, abychom dělníkům předali politické vědomosti, nelze dávat onu jedinou odpověď, s níž se většinou spokojují praktikové, nemluvě již o prakticích, kteří mají sklon k "ekonomismu", totiž odpověď: "jít mezi dělníky". Aby sociální demokraté předali dělníkům politické vědomosti, musí jít mezi všechny třídy obyvatelstva, musí posílat oddíly své armády na všechny strany.

Takovou neohrabanou formulaci volíme úmyslně a úmyslně se vyjadřujeme tak zjednodušeně a pádně vůbec ne proto, že bychom chtěli říkat paradoxy, nýbrž abychom "ekonomisty" důrazně "přivedli" k úkolům, které tak neodpustitelně přehlížejí, k rozdílu mezi tradeunionistickou a sociálně demokratickou politikou, který nechtějí pochopit...

 

Lenin, V.I.: Odpověď P.Kijevskému (J.Pjatakovovi)

Sebrané spisy. Svazek 30, Svoboda, Praha 1987, s.94-95, 97

(94-95) Imperialismus je vysoce rozvinutý kapitalismus; imperialismus je progresívní; imperialismus je negací demokracie; "to tedy znamená", že demokracie je za kapitalismu "neuskutečnitelná"...

Vysloví-li někdo tuto větu, je zřejmé, že nepochopil vztah mezi kapitalismem a demokracií, mezi socialismem a demokracií.

Kapitalismus, a zejména imperialismus dělají z demokracie iluzi, zároveň však kapitalismus probouzí v masách demokratické tendence, vytváří demokratické instituce, vyhrocuje antagonismus mezi imperialismem negujícím demokracii a masami, které usilují o demokracii. Kapitalismus a imperialismus nelze svrhnout žádnými, ani "nejideálnějšími" demokratickými přeměnami, ale jedině ekonomickým převratem, avšak proletariát, který není vychováván v boji za demokracii, není s to ekonomický převrat uskutečnit. Nemůžeme zvítězit nad kapitalismem nezmocníme-li se bank, nezrušíme-li soukromé vlastnictví výrobních prostředků, avšak tato revoluční opatření nelze uskutečnit, nezajistíme-li aby všechen lid demokraticky spravoval výrobní prostředky odebrané buržoazii, nepřimějeme-li celou masu pracujících, proletářů, poloproletářů i drobných rolníků, aby demokraticky zorganizovala své řady, své síly, svou účast na správě státu. Imperialistická válka je vlastně trojí negace demokracie (a - každá válka nahrazuje "práva" násilím; b - imperialismus sám o sobě je negací demokracie; c - imperialistická válka staví republiku zcela na roveň monarchiím), avšak to, že se rodí a narůstá socialistické povstání proti imperialismu, nerozlučně souvisí se stupňováním demokratického odporu a rozhořčení.

 

(97) Využívejme buržoazní demokratismus k socialistické a důsledně demokratické organizovanosti proletariátu proti buržoazii a proti oportunismu. Jiná cesta není. Jiné východisko není východiskem. Jiné východisko marxismus nezná, stejně jako je nezná skutečný život.

_________________________________________________________________

{moscomment}

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://davdva.sk/
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2019 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.