Úvodní stránka arrow Marxismus arrow C.5.2. Nevyhnutelnost socialistické revoluce Wednesday, September 18 2019  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
C.5.2. Nevyhnutelnost socialistické revoluce Tisk E-mail
Pondělí, 20 březen 2006

Marx, K., Engels, B.: Manifest komunistické strany

Spisy. Svazek 4, SNPL, Praha 1958, s. 437-439

(437-439) Životní podmínky staré společnosti jsou už zničeny v životních podmínkách proletariátu. Proletář nemá vlastnictví; jeho poměr k ženě a dětem nemá už nic společného s buržoazními rodinnými vztahy; moderní průmyslová práce, moderní jařmo kapitálu, stejné v Anglii jako ve Francii, v Americe jako v Německu, setřely z něho všechen národní charakter. Zákony, morálka, náboženství jsou pro něj jen buržoazní předsudky, za nimiž se skrývají buržoazní zájmy.

Všechny dřívější třídy, když dobyly panství, snažily se upevnit své už nabyté životní postavení tím, že podrobily celou společnost podmínkám zajišťujícím jim výdělek. Proletáři mohou dobýt společenských výrobních sil jen tak, že odstraní svůj vlastní dosavadní způsob přivlastňování, a tím i celý dosavadní způsob přivlastňování. Proletáři nemají nic svého, co by museli zajišťovat, jejich úkolem je zničit všechno, co dosud ochraňovalo a zajišťovalo soukromé vlastnictví.

Všechna dosavadní hnutí byla hnutími menšin nebo v zájmu menšin. Proletářské hnutí je samostatné hnutí obrovské většiny v zájmu obrovské většiny. Proletariát, nejnižší vrstva nynější společnosti, se nemůže pozvednout, nemůže se vzpřímit jinak než tak, že při tom vyletí do povětří celá nadstavba vrstev, které tvoří oficiální společnost.

I když ne svým obsahem, tedy svou formou je boj proletariátu proti buržoazii nejprve bojem národnímn. Proletariát každé země se ovšem musí nejprve vypořádat se svou vlastní buržoazií.

Při líčení nejvšeobecnějších fází vývoje proletariátu jsme sledovali víceméně skrytou občanskou válku uvnitř nynější společnosti až do chvíle, kdy propuká v otevřenou revoluci a kdy proletariát násilným svržením buržoazie zakládá své panství.

Všechny dosavadní společnosti spočívaly, jak jsme viděli, na protikladu mezi utlačujícími a utlačovanými třídami. Aby však bylo možno nějakou třídu utlačovat, musí jí být zajištěny podmínky, za kterých by mohla alespoň rabsky živořit. Nevolník se za nevolnictví probil k postavení člena komuny a také maloměšťák se pod jarmem feudálního absolutismu probil k postavení měšťáka. Naproti tomu moderní dělník, místo aby se s pokrokem průmyslu pozvedal, klesá stále hlouběji pod úroveň životních poměrů své vlastní třídy. Dělník se stává pauperem a pauperismus vzrůstá ještě rychleji než obyvatelstvo a bohatství. Z toho jasně vysvítá, že buržoazie je neschopna zůstat nadále panující třídou společnosti a vnucovat celé společnosti podmínky existence své třídy jako zákon, jímž je nutno se řídit. Není schopna panovat, protože není schopna zajistit svému otroku ani jeho otrockou existenci, protože je nucena nechat ho klesnout do postavení, kdy ho musí sama živit, místo aby on živil ji. Společnost už nemůže žít pod panstvím buržoazie, tj. existence buržoazie a existence společnosti jsou už neslučitelné.

Podstatnou podmínkou existence a panství buržoazní třídy je hromadění bohatství v rukou soukromníků, tvoření a rozmnožování kapitálu; podmínkou existence kapitálu je námezdní práce. Námezdní práce je založena výhradně na vzájemné konkurenci mezi děníky. Pokrok průmyslu, jehož bezděčným a povolným nositelem je buržoazie, nahrazuje roztříštěnost dělníků, způsobenou konkurencí, tak, že je revolučně sjednocuje sdružováním. Rozvojem velkého průmyslu je tedy buržoazii pod nohama podemílána sama základna, na které vyrábí a přivlastňuje si výrobky. Buržoazie produkuje především své vlastní hrobaře. Její zánik i vítězství proletariátu jsou stejně nevyhnutelné.

 

Marx, K.: Úvod ke kritice Hegelovy filozofie práva

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 1, SNPL, Praha 1956, s. 408-414

(408-414) Naskýtá se otázka: může Německo dospět k praxi a la hauteur des principes [odpovídající zásadám], tj. k revoluci, jež by je pozvedla nejen na oficiální úroveň moderních národů, nýbrž na lidskou výši, jež bude nejbližší budoucností těchto národů?

Zbraň kritiky nemůže ovšem nahradit kritiku zbraní, materiální síla musí být svržena materiální silou, avšak i teorie se stává materiální silou, jakmile se zmocní mas. Teorie je schopna zmocnit se mas, jakmile demonstruje ad hominem [obrací se přímo na člověka] a ad hominem demonstruje, jakmile se stává radikální. Být radikální znamená jít na kořen věci. Kořenem pro člověka je však člověk sám. Evidentní důkaz radikalismu německé teorie, tedy její praktické energie, je to, že vychází z rozhodného pozitivního překonání náboženství. Kritika náboženství končí poučením, že pro člověka je nejvyšší podstatou člověk, tedy kategorickým imperativvem zvrátit všechny vztahy, v nichž je člověk poníženou, ujařmenou, opouštěnou, opovrženou bytostí, vztahy, jež nelze vystihnout lépe než zvoláním jednoho Francouze, když se připravovala daň ze psů: Ubozí psi! Chtějí s vámi zacházet jako s lidmi!

Dokonce i historicky má teoretická emancipace pro Německo specificky praktický význam. Revoluční minulost Německa je totiž teoretická, je to reformace. Jako to byl tehdy mnich, je to dnes filozof, v jehož mozku začíná revoluce...

Ale zdá se, že radikální německé revoluci stojí v cestě především jedna překážka.

Revoluce totiž potřebuje pasívní element, materiální základnu. Teorie se v národě uskutečňuje vždy jen potud, pokud je uskutečněním jeho potřeb. Bude však propast mezi občanskou společností a státem a propast v občanské společnosti samé právě tak obrovská jako propast mezi tím, co žádá německá myšlenka, a tím, co na to odpovídá německá skutečnost? Stanou se teoretické potřeby přímo hned praktickými potřebami? Nestačí, když myšlenka usiluje o uskutečnění, skutečnost sama musí usilovat o myšlenku...

Pro Německo není utopickým snem radikální revoluce, není jím obecná lidská amancipace, ale naopak částečná, pouze politická revoluce, revoluce, která nechává stát pilíře domu. V čem spočívá částečná, pouze politická revoluce? V tom, že se část občanské společnosti emancipuje a dosáhne všeobecného panství, v tom, že určitá třída, vycházejíc ze svého zvláštního postavení, provede všeobecnou emancipaci společnosti. Tato třída osvobodí celou společnost, ale jen za předpokladu, že celá společnost je v situaci této třídy, tedy například má peníze a vzdělání nebo jich může po libosti nabývat.

Žádná třída občanské společnosti nemůže tuto úlohu sehrát, neprobudí-li v sobě a v mase moment nadšení, kdy se tato třída bratří a splývá s celou společností, kdy je s ní zaměňována a kdy je pociťována a uznávána jako její všeobecná představitelka, kdy její nároky a práva jsou vpravdě právy a nároky samotné společnosti, kdy je skutečně sociální hlavou a sociálním srdcem. Zvláštní třída si může osobovat nárok na všeobecné panství jen ve jménu všeobecných práv společnosti. Dobýt tohoto osvoboditelského postavení a tak politicky využít všech sfér společnosti v zájmu vlastní sféry, na to už revoluční energie a duchovní sebevědomí samy o sobě nestačí. Má-li revoluce národa a emancipace zvláštní třídy občanské společnosti spadat vjedno, má-li jeden stav platit za stav celé společnosti, k tomu je naopak třeba, aby všechny nedostatky společnosti byly soustředěny v nějaké jiné třídě, aby určitý stav byl stavem všeobecného pohoršení, vtělením všeobecné překážky, aby zvláštní sociální sféra byla považována za notorický zločin celé společnosti, takže osvobození od této sféry se jeví jako všeobecné sebeosvobození. Má-li být jeden stav par excellence [po výtce, v pravém slova smyslu] stavem osvoboditelem, je třeba, aby naopak jiný stav byl jasně stavem ujařmovatelem...

Ale všem zvláštním třídám v Německu chybí nejen důslednost, tvrdost, odvaha, bezohlednost, aby některé z nich mohl být vypálen cejch negativního představitele společnosti. Právě tak chybí všem stavům ona šíře duše, která se - i když jen na chvíli - ztotožní s duší národa, ona genialita, která prodchne materiální moc a udělá z ní politickou sílu, ona revoluční smělost, která mrští protivníkovi do tváře vzdorné heslo: Nejsem ničím a měl bych být vším!...

Kde je tedy pozitivní možnost německé emancipace?

Odpověď: Ve vytvoření třídy s radikálními okovy, třídy občanské společnosti, která není třídou občanské společnosti, stavu, který je rozkladem všech stavů, sféry, která pro své univerzální utrpení má univerzální charakter a nedělá si nárok na žádné zvláštní právo, protože se na ní nepáše žádné zvláštní bezpráví, nýbrž bezpráví vůbec, ve vytvoření sféry, která se už nemůže odvolávat na nějaký historický titul, ale jen na lidský titul, která netvoří jednostranný protiklad k důsledkům německého státního systému, nýbrž všestranný protiklad k jeho předpokladům, čili ve vytvoření sféry, která se nemůže emancipovat, jestliže se neemancipovala od všech ostatních sfér společnosti a tím neemancipuje všechny ostatní sféry společnosti, zkrátka sféry, která je úplnou ztrátou člověka, nemůže tedy samu sebe získat jinak než úplným znovuzískáním člověka. Tento rozklad společnosti jako zvláštní stav je proletariát.

Proletariát se začíná v Německu teprve tvořit s nástupem průmyslového hnutí, neboť proletariát není živelně vzniklá, nýbrž uměle vyvolaná chudoba, není to mechanicky, tíhou společnosti utlačená lidská masa, nýbrž lidská masa, která vzniká z akutního rozkladu společnosti, především z rozkladu středního stavu, ačkoli, jak se rozumí sano sebou, řady proletariátu postupně rozmnožuje i živelně vznikající chudoba a křesťansko-germánské nevolnictví.

Jestliže proletariát hlásá rozklad dosavadního světového řádu, vyslovuje jen tajemství svého vlastního bytí, neboť on je faktickým rozkladem tohoto světového řádu. Jestliže proletariát žádá negaci soukromého vlastnictví, pak jen razí jako princip společnosti to, co společnost razila jako jeho princip, co už bylo v něm bez jeho přičinění ztělesněno jako negativní resultát společnosti. Proletář je pak vůči vznikajícímu světu právě tak v právu jako německý král vůči světu už vzniklému, nazývá-li národ svým národem, jako nazývá koně svým koněm. Král, který prohlašuje národ za své soukromé vlastnictví, vyslovuje jen to, že králem je soukromý vlastník.

Jako filozofie nachází v proletariátu svou materiální zbraň, tak nachází proletariát ve filozofii svou duchovní zbraň, a jakmile blesk myšlenky s plnou silou zasáhne tuto naivní národní půdu, uskuteční se emancipace Němců v lidi.

Shrňme, k čemu jsme dospěli.

Jedině prakticky možné osvobození Německa je osvobození z pozic té teorie, která prohlašuje člověka za nejvyšší podstatu člověka. Německo se může emancipovat od středověku jen tak, že se zároveň emancipuje od všeho částečného překonání středověku. Německo nemůže svrhnout žádný druh poroby, nesvrhne-li porobu všeho druhu. Důkladné Německo nemůže dělat revoluci jinak než důkladně. Emancipace Němce je emancipace člověka. Hlavou této emancipace je filozofie, srdcem je proletariát. Filozofie se nemůže uskutečnit bez zrušení proletariátu, proletariát se nemůže zrušit bez uskutečnění filozofie.

Až budou všechny vnitřní podmínky splněny, ohlásí zakokrkání galského kohouta den německého vzkříšení.

Lenin, V.I.: Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci

Sebrané spisy. Svazek 11, Svoboda, Praha 1982, s. 108-109

(108-109) Tito vulgarizátoři marxismu se nikdy nezamysleli nad Marxovými slovy o nutnosti nahradit zbraň kritiky kritikou zbraní. Berou Marxovo jméno nadarmo a ve skutečnosti sestavují taktické rezoluce zcela v duchu frankfurtských buržoazních žvanilů, kteří svobodně kritizovali absolutismus, prohlubovali demokratické uvědomění a nechápali, že čas revoluce je časem činů, působení shora i zdola. Marxismus nahradili planým mudrováním a z ideologie nejpokrokovějšíl, nejrozhodnější a nejenergičtější revoluční třídy udělali ideologii jejích nejméně vyspělých vrstev, které strkají hlavu do písku před obtížnými revolučně demokratickými úkoly a přenechávají je pánům Struvům.

 

Lenin, V.I.: Materiály k revizi programu strany

Sebrané spisy. Svazek 32, Svoboda, Praha 1987, s. 157-158

(157-158) Světový kapitalismus dospěl v současné době, přibližně od počátku 20.století do stadia imperialismu. Imperialismus, čili období finančního kapitálu, je vysoce vyspělé kapitalistické hospodářství, kdy monopolistické svazy kapitalistů - syndikáty, kartely a trasty - se staly rozhodujícím činitelem, vysoce zkoncentrovaný bankovní kapitál splynul s průmyslovým kapitálem, kapitál se ve velkém rozsahu vyváží do jiných zemí, území celého světa je už rozděleno mezi nejbohatší země a mezinárodní trasty začaly dělit svět hospodářsky.

Imperialistické války, tj. války o vládu nad světem, o trhy pro bankovní kapitál, o porobení malých a slabých národů, jsou za této situace neodvratné. A právě taková je první velká imperialistická válka z let 1914-1917.

Světový imperialismus jako takový je na neobyčejně vysokém vývojovém stupni, volnou konkurenci nahradil monopolistickým kapitalismem, banky stejně jako svazy kapitalistů připravují aparát pro společenské regulování výrobního procesu a rozdělování výrobků, stoupá drahota a syndikáty stále více utlačují dělnickou třídu, hospodářský a politický boj dělnické třídy je obrovsky ztížen růstem kapitalistických monopolů, imperialistická válka přináší hrůzy, útrapy, bídu a úpadek - a to všechno mění kapitalismus v nynějším stadiu vývoje na období proletářské, socialistické revoluce.

Toto období nastalo.

Jedině proletářská, socialistická revoluce může vyvést lidstvo ze slepé uličky, do níž je zavedl imperialismus a imperialistické války. Ať už jsou obtíže revoluce a její eventuální dočasný neúspěch či vlny kontrarevoluce sebevětší, proletariát nakonec určitě zvítězí.

Proto se v současném období vzhledem k objektivním podmínkám stává aktuální všestranná bezprostřední příprava proletariátu k vydobytí politické moci, aby mohla být uskutečněna hospodářská a politická opatření tvořící obsah socialistické revoluce.

 

Lenin, V.I.: Názorové rozdíly v evropském dělnickém hnutí

Sebrané spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1984, s. 84-88

(84-88) Jednou z nejhlubších příčin, jež pravidelně vedou k rozdílům v názorech na taktiku, je sám fakt, že dělnické hnutí sílí. Nebudeme-li toto hnutí posuzovat z hlediska jakéhosi fantastického ideálu, ale budeme-li se na ně dívat jako na praktické hnutí obyčejných lidí, snadno pochopíme, že získávání dalších a dalších "nováčků", zapojování dalších vrstev pracujících musí být nutně provázeno kolísáním v otázkách teorie a taktiky, opakováním starých chyb, dočasným návratem k překonaným názorům a k zastaralým metodám atd. Na "výcvik" nováčků vydává dělnické hnutí v každé zemi pravidelně větší či menší zásobu energie, pozornosti a času.

Dále. Kapitalismus se v různých zemích a v různých oblastech vyvíjí různou rychlostí. Nejsnadněji, nejrychleji, nejlépe a nejdůkladněji si osvojuje marxismus dělnická třída a její ideologové tam, kde je nejvíce rozvinut velkoprůmysl. Zaostalé či ve svém vývoji zaostávající ekonomické vztahy ustavičně způsobují, že jsou i takoví stoupenci dělnického hnutí, kteří si osvojí jen některé stránky marxismu, jen jednotlivé složky nového světového názoru nebo jednotlivá hesla a požadavky, protože se nedovedou radikálně rozejít se všemi tradicemi buržoazního světového názoru, zejména pak s tradicemi buržoazně demokratického světového názoru.

Dalším, trvalým zdrojem názorových rozdílů je dialektický charakter společenského vývoje, který probíhá v rozporech a překonáváním rozporů. Kapitalismus je pokrokový, protože odstraňuje staré způsoby výroby a rozvíjí výrobní síly, zároveň však na určitém stupni vývoje brzdí růst výrobních sil. Přispívá k vyspělosti, organizovanosti a ukázněnosti dělnictva, ale zároveň ubíjí, vysává, ruinuje, zbídačuje atd. Kapitalismus se sám postará o svého hrobaře, sám vytváří prvky nového zřízení, bez "skoku" však tyto jednotlivé prvky na celkovém stavu věcí nic nemění a nadvládu kapitálu neohrožují. Tato rozpory praktického života, živé historie kapitalismu a dělnického hnutí dovede obsáhnout marxismus jakožto teorie dialektického materialismu. Jenže masy se pochopitelně učí ze života, a ne z knih, a proto jednotlivci i skupiny neustále zveličují, povyšují na jednostrannou teorii, na jednostranný systém taktiky hned jeden, hned druhý rys kapitalistické vývoje, hned jedno, hned druhé "poučení" z tohoto vývoje.

Buržoazní ideologové, liberálové a demokraté, kteří marxismus ani dnešní dělnické hnutí nechápou, ustavičně bezmocně upadají z jednoho extrému do druhého. Jednou vysvětlují všechno tím, že zlí lidé "štvou" třídu proti třídě, hned se zase utěšují tím, že dělnická strana je "stranou pokojných reforem". Za přímý produkt tohoto buržoazního světového názoru a jeho vlivu je nutno považovat jak anarchosyndikalismus, tak reformismus, které se křečovitě drží jedné stránky dělnického hnutí, povyšují jednostrannost na teorii, a o tendencích či rysech tohoto hnutí, které tvoří specifikum určitého období, určitých podmínek činnosti dělnické třídy, prohlašují, že se navzájem vylučují. Jenže skutečný život, skutečná historie v sobě tyto rozdílné tendence zahrnuje, podobně jako život a vývoj v přírodě v sobě zahrnují i pomalou evoluci i rychlé skoky a přerušení postupného vývoje.

Revizionisté pokládají všechny úvahy o "skocích" a o zásadním protikladu mezi dělnickým hnutím a celou starou společností za fráze. Považují reformy za částečné uskutečňování socialismu. Anarchosyndikalisté odmítají "drobnou práci", zejména využívání parlamentní tribuny. Tato taktika prakticky znamená jen čekat na "velké dny" a neumět přitom shromažďovat síly, které velké události vytvářejí. Revizionisté i anarchosyndikalisté brzdí to nejdůležitější a nejnaléhavější: pevné spojení dělníků ve velkých, silných a dobře fungujících organizacích, které budou schopny dobře fungovat za každých podmínek, organizacích naplněných duchem třídního boje, které si jasně uvědomují své cíle a jsou vychovávány v opravdu marxistickém světovém názoru.

 

Marx, K.: Kapitál. Kritika politické ekonomie

Díl I, Svoboda, Praha 1978, s. 740-742

(740-742) Ale na určitém stupni vývoje vytváří tento výrobní způsob sám materiální prostředky svého vlastního zničení. Od této chvíle se v lůně společnosti začínají probouzet síly a vášně, které se cítí spoutány tímto výrobním způsobem. Ten musí být zničen a je ničen. Jeho zničení, přeměna individuálních a rozptýlených výrobních prostředků ve společensky koncentrované, tedy přeměna trpasličího vlastnictví mnoha lidí v obrovité vlastnictví mála lidí, tudíž vyvlastnění půdy, životních prostředků a pracovních nástrojů velké masy lidu, toto strašné a svízelné vyvlastnění lidové masy tvoří prehistorii kapitálu. Zahrnuje celou řadu násilných metod, z nichž jsme vylíčili jen ty nejdůležitější, které tvořily epochu jako metody původní akumulace kapitálu. Vyvlastnění bezprostředních výrobců se provádí s nejbezohlednějším vandalismem a pod tlakem nejpodlejších, nejšpinavějších, nejmalichernějších a nejzběsilejších vášní. Soukromé vlastnictví, získané vlastní prací, založené takřka na srůstání jednotlivého, nezávislého pracovníka a jeho pracovních podmínek, je zatlačováno kapitalistickým soukromým vlastnictvím, které je založeno na vykořisťování cizí, formálně však svobodné práce.

Jakmile tento proces přeměny dostatečně rozložil starou společnost do hloubky i do šířky, jakmile už jsou dělníci přeměněni v proletáře, jejich pracovní podmínky v kapitál, jakmile kapitalistický výrobní způsob stojí na vlastních nohou, pak další zespolečenštění práce, další přeměna půdy a jiných výrobních prostředků ve společensky vykořisťované, tedy společné výrobní prostředky a tedy další vyvlastňování soukromých vlastníků nabývá nové formy. Nyní už nejde o to, aby byl vyvlastněn dělník, který samostatně hospodaří, nýbrž kapitalista, který vykořisťuje mnoho dělníků.

Toto vyvlastňování se uskutečňuje hrou zákonů, imanentních kapitalistické výrobě samé, centralizací kapitálů. Jeden kapitalista ubíjí mnoho kapitalistů. Ruku v ruce s touto centralizací čili vyvlastňováním mnoha kapitalistů několika málo kapitalisty se rozvíjí ve stále rostoucím měřítku kooperativní forma pracovního procesu, vědomé technické využívání vědy, plánovité vykořisťování země, přeměna pracovních prostředků v takové pracovní prostředky, které se dají používat jen společně, zhospodárnění všech výrobních prostředků tím, že se jich užívá jako výrobních prostředků kombinované společenské práce, zatažení všech národů do sítě světového trhu, a tím mezinárodní charakter kapitalistického režimu. Zatímco stále klesá počet magnátů kapitálu, kteří uzurpují a monopolizují všechny výhody tohoto procesu přeměny, vzrůstá masa bídy, útlaku, porob degenerace, vykořisťování, ale vzrůstá také rozhořčení stále rostoucí dělnické třídy, která se školí, sdružuje a organizuje mechanismem kapitalistického výrobního procesu samého. Monopol kapitálu se stává okovem výrobního způsobu, který vyrostl spolu s ním a pod jeho ochranou. Centralizace výrobních prostředků a zespolečenštění práce dosahují bodu, kdy se jim kapitalistická slupka stává nesnesitelnou. Slupka puká. Odbíjí poslední hodina kapitalistického soukromého vlastnictví. Vyvlastňovatelé jsou vyvlastňováni.

Kapitalistický způsob přivlastňování, vyplývající z kapitalistického výrobního způsobu, tedy i kapitalistické soukromé vlastnictví, je první negací individuálního vlastnictví, založeného na vlastní práci. Avšak kapitalistická výroba plodí s nutností přírodního procesu svou vlastní negaci. Je to negace negace. Ta znovu vytváří nikoli soukromé vlastnictví, ale individuální vlastnictví na základě vymožeností kapitalistické éry; kooperace a společné držby půdy a výrobních prostředků vyrobených prací samou.

Přeměna rozptýleného soukromého vlastnictví jednotlivců, založeného na vlastní práci jednotlivců, v kapitalistické vlastnictví je ovšem proces nepoměrně zdlouhavější, svízelnější a obtížnější než přeměna kapitalistického vlastnictví, fakticky už založeného na společenském výrobním procesu, ve společenské vlastnictví. Tam šlo o vyvlastnění lidové masy několika málo uzurpátory, zde jde o vyvlastnění několika málo uzurpátorů lidovou masou.

 

Engels, B.: Zásady komunismu

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 4, SNPL, Praha 1958, s. 339

(339) Může k této [socialistické] revoluci dojít jen v jedné zemi?

Odpověď: Ne. Velký průmysl už tím, že vytvořil světový trh, tak spolu spojil všechny národy na zemi, zejména civilizované, že každý národ je závislý na tom, co se děje u druhého. Kromě toho velký průmysl tak vyrovnal společenský vývoj ve všech civilizovaných zemích, že se ve všech těchto zemích buržoazie a proletariát staly dvěma rozhodujícími třídami společnosti a boj mezi nimi hlavním bojem doby. Komunistická revoluce nebude tedy jen národní revolucí, nýbrž bude probíhat současně ve všech civilizovaných zemích, tj. přinejmenším v Anglii, v Americe, ve Francii a v Německu. V každé z těchto zemí se bude vyvíjet rychleji nebo pomaleji, podle toho, zda ta či ona země má vyvinutější průmysl, větší bohatství a značnější množství výrobních sil. Proto ji bude možno provést nejpomaleji a nejtíže v Německu, nejrychleji a nejsnáze v Anglii. Bude mít také značný vliv na ostatní země světa a úplně změní a velmi urychlí celý jejich dosavadní vývoj. Je to světová revoluce a bude proto také mít světové dějiště.

 

Marx, K.: Odhalení o kolínském procesu. - I. Úvodem

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 8, SNPL, Praha 1960, s. 450-451

(450-451) "Menšina nahrazuje kritický názor dogmatickým, materialistický názor idealistickým. Místo skutečných poměrů stává se jí hybnou pákou revoluce pouhá vůle. Říkáme-li my dělníkům: Musíte prodělat patnáct, dvacet, padesát let občanských válek a bojů mezi národy, abyste změnili nejen poměry, nýbrž abyste se změnili sami a naučili se politicky vládnout, říkáte vy naopak: 'Musíte se dostat k moci hned - nebo si můžeme rovnou lehnout za pec.' Upozorňujeme-li my zvlášť německé dělníky na nevyvinutost německého proletariátu, pochlebujete vy nejneomalenějším způsobem národním citům a stavovským předsudkům německého řemeslníka, což je ovšem populárnější. Demokraté povyšují na svátost slovo lid, vy děláte totéž se slovem proletariát. Vy, stejně jako demokraté, podstrkujete revoluční frázi na místo revolučního vývoje" atd. atd.

 

Lenin, V.I.: O hesle Spojené státy evropské

Sebrané spisy. Svazek 26, Svoboda, Praha 1986, s. 376-377

(376-377) Nerovnoměrnost ekonomického a politického vývoje je absolutním zákonem kapitalismu. Z toho vyplývá, že je možné vítězství socialismu nejprve v několik málo zemích, nebo dokonce jen v jedné, jednotlivé kapitalistické zemi. Vítězný proletariát této země, jakmile by vyvlastnil kapitalisty a zorganizoval socialistickou výrobu, postavil by se proti ostatnímu, kapitalistickému světu a získával by si utlačované třídy ostatních zemí, burcoval by je k povstání proti kapitalistům, a kdyby to bylo nutné, zakročoval by i vojensky proti vykořisťovatelským třídám a jejich státům. Politickou formou společnosti, ve které proletariát vítězí a svrhuje buržoazii, bude demokratická republika, stále více centralizující síly proletariátu daného národa nebo daných národů v boji proti státům, které ještě nepřešly k socialismu. Odstranění tříd není možné bez diktatury utlačované třídy proletariátu. Svobodné sjednocení národů na bázi socialismu není možné bez kratšího či delšího úporného boje socialistických republik proti zaostalým státům.

 

Lenin, V.I.: Vojenský program proletářské revoluce

Sebrané spisy. Svazek 30, Svoboda, Praha 1987, s. 155-156

(155-156) Dějiny 20.století, tohoto století "bezuzdného imperialismu", jsou bohaté na koloniální války. Avšak to, čemu my Evropané, imperialističtí utlačované většiny národů světa s hanebným, tpicky evropským šovinismem říkáme "koloniální války", jsou často národní války nebo národní povstání těchto utlačovaných národů. Jednou ze základních vlastností imperialismu je právě to, že urychluje vývoj kapitalismu v nejzaostalejších zemích, a tím rozšiřuje a vyhrocuje boj proti národnostnímu útlaku. Taková je skutečnost. A z toho nezbytně vyplývá, že imperialismus často vyvolává národní války. Junius, který zmíněné "teze" prosazuje ve své brožuře, tvrdí, že v imperialistickém období vede každá národní válka proti jedné z imperialistických velmocí k vměšování druhé velmoci, která s první soupeří a je rovněž imperialistická, takže se každá národní válka mění v imperialistickou. Avšak ani tento argument není správný. Může se to stát, ale nebývá tomu tak vždy. Celá řada koloniálních válek v letech 1900-1914 probíhala jinak. A bylo by prostě směšné, kdybychom tvrdili, že například po nynější válce, skončí-li krajním vyčerpáním válčících zemí, "nemohou" vypuknout "žádné" národní, pokrokové, revoluční války, třeba Číny společně s Indií, Persií, Siamem [Thajsko] atd., proti velmocem.

Popírat jakoukoli možnost národních válek za imperialismu je teoreticky nesprávné, historicky zcela chybné a prakticky identické s evropským šovinismem: my příslušníci národů, které utlačují stamilióny lidí v Evropě, Africe, Asii atd., máme utlačovaným národům tvrdit, že jejich válka proti "našim" národům "není možná"!

Za druhé. Občanské války jsou rovněž války. Kdo uznává boj tříd, musí nutně uznávat občanské války, které jsou v každé třídní společnosti přirozeným a za určitých okolností nevyhnutelným pokračováním, rozvinutím a vyhrocením třídního boje. Potvrzují to všechny velké revoluce. Popírat občanské války nebo na ně zapomínat by znamenalo propadnout krajnímu oportunismu a zříci se socialistické revoluce.

Za třetí vítězství socialismu v jedné zemi vůbec nevylučuje všechny války bez rozdílu. Naopak, předpokládá je. Kapitalismus se vyvíjí v různých zemích zcela nerovnoměrně. Za zbožní výroby tomu jinak ani být nemůže. Z toho vyplývá nezvratný závěr, že socialismus nemůže zvítězit současně ve všech zemích. Zvítězí nejprve v jedné nebo v několika zemích, zatímco ostatní zůstanou po nějakou dobu zeměmi buržoazními nebo předburžoazními. To musí vyvolat nejen třenice, ale i přímou snahu buržoazie těchto zemí rozdrtit vítězný proletariát socialistického státu. V takových případech by byla válka z naší strany oprávněná a spravedlivá. Byla by to válka za socialismus, za osvobození jiných národů od buržoazie. Engels měl naprosto pravdu, když v dopise Kautskému z 12. září 1882 otevřeně uznával možnost, že socialismus, který již zvítězil, povede "obranné války". Myslel tím právě obranu vítězného proletariátu proti buržoazii jiných zemí.

 

Lenin, V.I.: Karel Marx. Stručný životopis a výklad marxismu

Sebrané spisy. Svazek 26, Svoboda, Praha 1986, s. 99-100, 101

(99-100) Marx po celý svůj život vedle teoretických prací věnoval soustavnou pozornost taktice třídního boje proletariátu a už v letech 1844-1845 objasnil jeden z hlavních nedostatků starého materialismu, totiž že nebyl s to pochopit podmínky praktické revoluční činnosti a docenit její význam. Rozsáhlý materiál o tom poskytují všechna Marxova díla, zejména pak jeho čtyřsvazková korespondence s Engelsem, jež vyšla v roce 1913. Tento materiál však není ještě ani zdaleka sebrán, zkompletován, prostudován a zpracován. Proto se zde musíme omezit jen na velmi všeobecné a stručné poznámky a zdůraznit přitom, že Marx právem pokládal materialismus bez této stránky za polovičatý, jednostranný a mrtvý. Základní úkol taktiky proletariátu stanovil Marx v naprostém souladu se všemi zásadami svého dialektickomaterialistického světového názoru. Jedině objektivní zhodnocení celého souhrnu vztahů mezi všemi třídami dané společnosti bez výjimky, a tedy i zhodnocení objektivního stupně vývoje této společnosti i vztahů mezi ní a jinými společnostmi, může být základem správné taktiky nejpokrokovější třídy. Přitom se všechny třídy a všechny země nezkoumají staticky, nýbrž dynamicky, tj. ne ve stavu nehybnosti, nýbrž v pohybu (jehož zákony vyplývají z ekonomických podmínek existence každé třídy). Pohyb se zase zkoumá nejen z hlediska minulosti, ale i z hlediska budoucnosti, a přitom ne ve vulgárním pojetí "evolucionistů", kteří vidí jen pozvolné změny, ale dialekticky. "Při takových obrovských vývojových procesech", napsal Marx Engelsovi, "je dvacet let něco víc než jeden den, ačkoli pak zase mohou přijít dny, které vydají za dvacet let"...

(101) Komunistický manifest razil základní marxistickou tezi taktiky politického boje: "Komunisté bojují za dosažení nejbližších cílů a zájmů dělnické třídy, ale v hnutí přítomnosti představují zároveň budoucnost hnutí".93) V tomto smyslu podporoval Marx roku 1848 v Polsku stranu "agrární revoluce", "touž stranu, která vyvolala krakovské povstání roku 1846".94) V letech 1848-1849 podporoval Marx v Německu radikální revoluční demokracii a ani později neodvolal nikdy nic z toho, co tehdy řekl o taktice. Německou buržoazii pokládal za element, který "byl od samého počátku ochoten zradit lid" (jedině svazek s rolnictvem by byl mohl buržoazii dovést k úplnému uskutečnění jejích cílů) "a ke kompromisu s korunovanými představiteli staré společnosti". Zde je Marxova souhrnná analýza třídního postavení německé buržoazie v období buržoazně demokratické revoluce, analýza, která je mimo jiné ukázkou materialismu zkoumajícího společnost v pohybu, a přitom nejen z té stránky pohybu, která je obrácena zpět: "Bez víry v sebe, bez víry v lidi, reptajíc proti těm, kdo stáli nad ní, a třesouc se před těmi, kdo stáli pod ní,...zastrašená světovou bouří,....bez jakékoli energie, ve všech směrech plagiát,...bez iniciativy,...jako prokletý stařec, odsouzený k tomu, aby hatil první mladické vzněty lidu plného života a zneužíval jich pro své stařecké zájmy" (Neue Rheinische Zeitung, 1848; viz Literární pozůstalost, sv.III, 212 s.).

________________________________________________________________

93) Marx, K., Engels, B.: Spisy 4, Praha 1958, s. 461.

94) Jde o národně osvobozenecké, demokratické povstání v roce 1846 v Krakově. Vedlo ke vzniku národní vlády, která vydala manifest o zrušení feudálních břemen a slibovala předat rolníkům do vlastnictví půdu bez výkupních poplatků. Povstání však bylo brzy potlačeno.

________________________________________________________________

 

Lenin, V.I.: Co dělat?

Sebrané spisy. Svazek 6, Svoboda, Praha 1981, s. 177

(177) Každá otázka "se pohybuje v začarovaném kruhu", protože celý politický život je nekonečným řetězem nekonečné řady článků. Celé umění politika spočívá v tom, aby našel a hezky pevně uchopil právě ten nejpříhodnější článek, který se dá nejsnadněji vyrazit z rukou, který je v dané chvíli nejdůležitější a který nejspíše zaručuje tomu, kdo jej drží, ovládnutí celého řetězu.

 

Lenin, V.I.: Nejbližší úkoly sovětské moci

Sebrané spisy. Svazek 36, Svoboda, Praha 1988, s. 226

(226) Nestačí být revolucionářem a stoupencem socialismu nebo členem komunistické strany. Je třeba umět najít ve specifické chvíli specifický článek řetězu, za nějž je nutné vší silou vzít, aby bylo možné udržet celý řetěz a důkladně připravit přechod k dalšímu článku; pořadí článků, jejich tvar, spojení a vzájemné rozdíly nejsou přitom v historickém řetězu událostí tak jednoduché a tak tuctové jako u obyčejného řetězu od kováře.

 

Marx, K., Engels, B.: Manifest komunistické strany

Spisy. Svazek 4, SNPL, Praha 1958, s. 461-462

(461-462) Komunisté bojují za dosažení nejbližších cílů a zájmů dělnické třídy, ale v hnutí přítomnosti představují zároveň budoucnost hnutí. Ve Francii se komunisté v boji proti konzervativní a radikální buržoazii spojují se stranou socialisticko-demokratickou, aniž se tím vzdávají práva chovat se kriticky k frázím a iluzím vyvěrajícím z revoluční tradice....

Komunistická strana však nepřestává ani na okamžik pěstovat mezi dělníky co nejjasnější vědomí nepřátelského protikladu mezi buržoazií a proletariátem, aby němečtí dělníci mohli okamžitě využít společenských a politických podmínek, které musí s sebou přinést panství buržoazie, jako zbraně proti ní samé, aby po svržení reakčních tříd byl v Německu ihned zahájen boj proti buržoazii samé.

K Německu obracejí komunisté svou hlavní pozornost, protože Německo stojí na prahu buržoazní revoluce a provede tento převrat za pokročilejších podmínek evropské civilizace vůbec a s mnohem vyspělejším proletariátem, než tomu bylo v Anglii v 17. a ve Francii v 18.století. Německá buržoazní revoluce může být tedy jen bezprostřední předehrou proletářské revoluce.

Zkrátka, komunisté všude podporují každé revoluční hnutí proti dosavadním společenským a politickým poměrům.

Ve všech těchto hnutích vyzdvihují otázku vlastnictví jako základní otázku hnutí, bez ohledu na to, zda už nabyla více nebo méně vyvinuté formy.

Komunisté konečně všude usilují o spojení a dorozumění demokratických stran všech zemí.

Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět.

Proletáři všech zemí, spojte se!

 

Marx, K., Engels, B.: Provolání Ústředního výboru ke Svazu komunistů. Březen 1850

Spisy. Svazek 7, SNPL, Praha 1959, s. 276-280, 282-283

(276-280) Poměr revoluční dělnické strany k maloburžoazní demokracii je takový: jde s ní společně proti frakci, o jejíž svržení dělnická strana usiluje; vystupuje proti ní ve všech případech, kdy by maloburžoazní demokracie chtěla prosazovat jen své zájmy.

Demokratičtí maloměšťáci ani zdaleka nepomýšlejí na to provést převrat celé společnosti v zájmu revolučních proletářů, nýbrž usilují o takovou změnu společenských poměrů, která by učinila existující společnost pro ně co možná snesitelnou a pohodlnou. Žádají proto především zmenšení státních výdajů omezením byrokracie a převalení hlavního daňového břemene na velkostatkáře a buržoazii. Žádají dále odstranění tlaku velkého kapitálu na malý zřízením veřejných úvěrových ústavů a zavedením zákonů proti lichvě, čímž by se jim a rolníkům umožnilo získávat za příznivých podmínek úvěr od státu místo od kapitalistů; dále zavedení buržoazních vlastnických vztahů na venkově úplným odstraněním feudalismu. K tomu všemu potřebují demokratickou, ať už konstituční nebo republikánskou, státní ústavu, která jim a jejich spojencům, rolníkům, zajistí většinu, a demokratické obecní zřízení, jež jim dá do rukou přímou kontrolu obecního majetku a řadu funkcí, které teď zastávají byrokraté...

Zatímco demokratická maloburžoazie chce revoluci co nejrychleji skončit a uskutečnit nanejvýš právě uvedené požadavky, je naším zájmem a naším úkolem učinit revoluci permanentní na tak dlouho, dokud všechny více nebo méně majetné třídy nebudou zbaveny vlády, dokud proletariát nedobude státní moci a dokud sdružení proletářů nejen v jedné zemi, nýbrž ve všech vládnooucích zemích světa nepokročí natolik, že konkurence mezi proletáři v těchto zemích přestane a že alespoň rozhodující výrobní síly budou soustředěny v rukou proletářů. Nám nemůže jít o změnu soukromého vlastnictví, nýbrž jen o jeho zničení, nikoli o zastírání třídních protikladů, nýbrž o zrušení tříd, nikoli o zlepšování dnešní společnosti, nýbrž o založení nové. Není pochyby o tom, že maloburžoazní demokracie v dalším průběhu revoluce získá v Německu dočasně převážný vliv. Je tedy otázkou, jaké stanovisko k ní zaujme proletariát a zvláště Svaz:

1. pokud budou trvat dnešní poměry, kdy maloburžoazní demokraté jsou rovněž utlačováni;

2. v příštím revolučním boji, který jim dá převahu;

3. po tomto boji, v době, kdy získají převahu nad svrženými třídami a proletariátem.

1. Dnes, kdy jsou demokratičtí maloměšťáci všude utlačováni, hlásají proletariátu vesměs jednotu a smír, podávají mu ruku a usilují o vytvoření velké opoziční strany, která by zahrnovala všechny odstíny v demokratické straně, tj. usilují o to, aby dělnictvo zatáhli do stranické organizace, kde převládají všeobecné sociálně demokratické fráze, za nimiž maloburžoazní demokraté skrývají své zvláštní zájmy, a kde v zájmu vytouženého míru nesmí proletariát vytyčovat své vlastní požadavky. Taková jednota by rozhodně přinesla prospěch jedině jim, a proletariátu jen škodu. Proletariát by úplně ztratil své těžce vykoupené naprosto samostatné postavení a klesl by zas na přívěsek oficiální buržoazní demokracie. Takovou jednotu je tedy nutno co nejrozhodněji odmítnout. Místo aby se dělníci znovu snížili k úloze sboru tleskajícího buržoazním demokratům, musí sami - především však Svaz - působit v tom smyslu, aby vytvořili vedle oficiálních demokratů samostatnou tajnou i veřejnou organizaci dělnické strany a z každé své obce vytvořili středisko a jádro dělnických spolků, v nichž by se diskutovalo nezávisle na buržoazních vlivech o postavení a zájmech proletariátu. Jak málo vážně to buržoazní demokraté myslí se spojenectvím, v němž by proletáři měli stejnou moc a stejná práva jako oni, ukazuje příklad vratislavských demokratů, kteří ve svém orgánu, v "Neue OderZeitung", zuřivě pronásledují samostatně organizované dělníky, které nazývají socialisty. Pro případ boje proti společnému protivníkovi není zapotřebí zvláštního sjednocování. Jakmile dojde přímo k boji s takovýmto protivníkem, jsou zájmy obou stran dočasně totožné, a jako tomu bylo dosud, vytvoří se takovéto dočasné spojenectví samo sebou i v budoucnu. Je samozřejmé, že v příštích krvavých srážkách, stejně jako ve všech minulých, budou muset vítězství vybojovat svou statečností, rozhodností a obětavostí hlavně dělníci. Jako tomu bylo dosud, tak i v tomto boji si bude masa maloburžoazie počínat váhavě, bude nerozhodná a pasívní, dokud to jen půjde, aby pak, až bude vítězství rozhodnuto, ho využila pro sebe, vyzvala dělníky ke klidu a k návratu do práce, aby se předešlo tzv. výstřelkům a aby byl proletariát vyloučen z účasti na plodech vítězství. Není v moci dělníků, aby v tom maloburžoazním demokratům zabránili, ale je v jejich moci ztížit jim, aby nabyli vrchu nad ozbrojeným proletariátem, a nadiktovat jim takové podmínky, aby panství buržoazních demokratů v sobě od počátku neslo zárodek zániku a aby se značně usnadnilo pozdější zatlačení jejich panství panstvím proletariátu. Za konfliktu a bezprostředně po boji musí dělníci vpředevším všude, kde je to možné, působit proti měšťácké váhavosti a nutit demokraty, aby uskutečňovali své dnešní teroristické fráze. Dělníci se musí přičinit o tom, aby bezprostřední revoluční rozmach nebyl hned po vítězství znovu potlačen. Musí jej naopak co nejdéle udržovat. Nesmějí vystupovat proti takzvaným výstřelkům, exemplárním projevům pomsty lidu na nenáviděných jednotlivcích nebo veřejných budovách, jež jsou spojeny s nenávistnými vzpomínkami, musí tyto projevy nejen trpět, nýbrž sami se ujmout jejich vedení. Za boje a po něm musí dělníci vedle požadavků buržoazních demokratů vytyčovat při každé příležitosti své vlastní požadavky. Musí, jakmile se demokratičtí měšťáci budou chystat ujmout se vlády, žádat pro dělnictvo záruky. Musí si tyto záruky, bude-li to nutné, vynutit a vůbec se postarat o to, aby se noví vládci zavázali k všemožným ústupkům a slibům; to je nejspolehlivější prostředek, jak je kompromitovat. Musí vůbec co možná tlumit opojení z vítězství a nadšení pro nový stav, které se dostavuje po každém vítězném pouličním boji, musí je všemožně tlumit klidným a chladnokrevným posuzováním situace a neskrývanou nedůvěrou vůči nové vládě. Musí vedle nových oficiálních vlád zřizovat zároveň vlastní revoluční dělnické vlády, ať už ve formě orgánů obecní samosprávy, obecních rad či ve formě dělnických klubů nebo dělnických výborů tak, aby buržoazní demokratické vlády nejen ihned ztratily oporu v dělnících, nýbrž aby od počátku viděly, že na ně dohlížejí a že je ohrožují instituce, za nimiž stojí celá masa dělníků. Zkrátka, od první chvíle vítězství se musí nedůvěra obracet ne už proti poražené reakční straně, nýbrž proti dosavadním spojencům, proti straně, která chce využít společného vítězství pro sebe.

2. Aby však dělníci mohli energicky a hrozivě vystoupit proti této straně, která začne dělnictvo hned v prvních hodinách vítězství zrazovat, musí být ozbrojeni a organizováni. Ozbrojení veškerého proletariátu puškami, karabinami, děly a střelivem musí být provedeno okamžitě, nesmí se připustit obnovení staré občanské gardy, namířené proti dělnictvu. Kde se tento druhý požadavek nedá prosadit, musí se dělníci pokusit organizovat se samostatně jako proletářská garda se samostatně zvolenými veliteli a samostatně zvoleným generálním štábem a podřizovat se nikoli státní moci, nýbrž revolučním obecním radám vytvořeným dělníky. Kde jsou dělníci zaměstnáni ve státních podnicích, musí prosadit své ozbrojení a organizování ve zvláštním útvaru se samostatně zvolenými veliteli nebo jako součást proletářské gardy. Zbraně a střelivo nesmějí za žádnou cenu dávat z rukou, každý pokus o odzbrojení musí být v krajním případě zmařen násilím. Odstranit vliv buržoazních demokratů na dělníky, okamžitě vytvořit samostatnou a ozbrojenou organizaci dělníků a prosadit co možná znesnadňující a kompromitující podmínky pro dočasně nevyhnutelné panství buržoazní demokracie, to jsou hlavní body, které musí mít proletariát, a tedy i Svaz na zřeteli za nastávajícího povstání a po něm.

3. Jakmile se nové vlády poněkud upevní, začnou ihned bojovat proti dělníkům. Aby pak dělníci mohli proti demokratickým maloměšťákům energicky vystoupit, je především nutné, aby byli samostatně organizováni a centralizováni ve svých klubech...

Nesmějí se přitom dát ošálit frázemi demokratů, např. tím, že prý se tím štěpí demokratická strana a reakci se poskytuje možnost vítězství. Konečným cílem všech těchto frází je napálit proletariát.

(282-283) Viděli jsme, jak se při příštím hnutí dostanou k moci demokraté a jak budou nuceni vystoupit s víceméně socialistickými opatřeními. Je otázka, jaká opatření proti tomu mají navrhnout dělníci? Dělníci ovšem nemohou na počátku hnutí navrhnout žádná přímo komunistická opatření. Mohou však:

1. Donutit demokraty, aby co možná všestranně zasáhli do dosavadního společenského řádu, narušili jeho pravidelný chod a sami se kompromitovali a zároveň aby soustředili co nejvíc výrobních sil, dopravních prostředků, továren, drah atd. v rukou státu.

2. Musí vyhrocovat návrhy demokratů, kteří rozhodně nebudou vystupovat revolučně, nýbrž jen reformisticky, musí tyto návrhy proměňovat v přímé útoky na soukromé vlastnictví. Tak např. když maloměšťáci navrhují výkup železnic a továren, musí dělníci žádat, aby stát tyto železnice a továrny prostě a bez náhrady konfiskoval jako majetek reakcionářů. Navrhují-li demokraté proporcionální daně, žádají dělníci progresívní daně; přijdou-li demokraté sami s mírně progresívní daní, budou dělníci trvat na dani, jejíž sazby stoupají tak rychle, že přitom velký kapitál zajde; žádají-li demokraté regulaci státních dluhů, žádají dělníci státní bankrot. Požadavky dělníků se tedy všude budou muset řídit ústupky a opatřeními demokratů.

I když se němečtí dělníci nemohou dostat k moci a uskutečnit své třídní zájmy, aniž projdou celým delším revolučním vývojem, mají tentokrát alespoň jistotu, že první jednání tohoto nastávajícího revolučního dramatu spadá vjedno s přímým vítězstvím jejich vlastní třídy ve Francii a že se tím velmi urychlí.

Ale nejvíc musí k svému konečnému vítězství přispět sami tím, že si ujasní své třídní zájmy, zaujmou co nejdřív své samostatné stranické stanovisko a nedají se pokryteckými frázemi demokratických maloměšťáků ani na okamžik svést z cesty nezávislé organizace preoletářské strany. Jejich bojovým heslem musí být: Permanentní revoluce.

 

Lenin, V.I.: Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci

Sebrané spisy. Svazek 11, Svoboda, Praha 1982, s. 67-68, 71-72, 96-99

(67-68) ...silou schopnou dosáhnout "rozhodného vítězství nad carismem" může být jedině lid, to jest proletariát a rolnictvo, máme-li na zřeteli hlavní, rozhodující síly a přičítáme-li k rolnictvu a proletariátu i vesnickou a městskou maloburžoazii (také "lid"). "Rozhodným vítězstvím revoluce nad carismem" je revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva. Před tímto závěrem, ke kterému už dávno dospěl Vperjod, naši novojiskrovci nikam neutečou. Rozhodného vítězství nad carismem nikdo jiný dosáhnout nemůže.

A toto vítězství bude právě diktaturou, tj. bude se muset nevyhnutelně opírat o vojenskou sílu, o ozbrojené masy, o povstání, a ne o takové či onaké instituce vytvořené "legální", "pokojnou cestou". Může to být jedině diktatura, neboť uskutečňování přeměn, které jsou pro proletariát a rolnictvo naléhavě a nezbytně nutné, narazí na zuřivý odpor statkářů, velkoburžoazie i carismu. A zlomit tento odpor, odrazit kontrarevoluční pokusy není bez diktatury možné. Nebude to samosebou diktatura socialistická, nýbrž demokratická. Nebude moci zasáhnout (bez celé řady mezistupňů revolučního vývoje) základy kapitalismu. V nejlepším případě bude moci provést radikální nové rozdělení pozemkového vlastnictví ve prospěch rolnictva, nastolit důsledný a úplný demokratismus včetně republiky, vymýtit do kořene všechny asiatské a otrocké rysy nejen z vesnického života, ale i z továren, přičinit se o podstatné zlepšení situace dělníků a zvýšení jejich životní úrovně a konečně - last but not least - přenést revoluční požár do Evropy. Takové vítězství však ještě rozhodně neudělá z naší buržoazní revoluce revoluci socialistickou, demokratický převrat nepřekročí ihned rámec buržoazních společensko-ekonomických vztahů, ale přesto bude mít toto vítězství nesmírný význam pro budoucí vývoj Ruska i celého světa. Nic tolik nevyburcuje revoluční energii světového proletariátu, nic tolik nezkrátí cestu k jeho úplnému vítězství jako rozhodné vítězství revoluce, která započala v Rusku. Buržoazie bude vždycky nedůsledná.

(71-72) Není nic naivnějšího a neplodnějšího než se pokoušet stanovit podmínky a body, jejichž splnění by umožňovalo pokládat buržoazní demokracii za nelicoměrného přítele lidu. Důsledným bojovníkem za demokratismus může být jedině proletariát. Vítězným bojovníkem za demokratismus může být jedině pod podmínkou, že se k jeho revolučnímu boji připojí rolnické masy. Nestačí-li proletariátu síly, aby tohle všechno prosadil, octne se v čele demokratické revoluce buržoazie a vtiskne jí rysy své nedůslednosti a zištnosti. Zabránit tomu nelze jinak než revoluční demokratickou diktaturou proletariátu a rolnictva.

(96-99) Jednou z námitek vůči heslu "revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva" je, že prý diktatura předpokládá "jednotnou vůli" (Jiskra, č.95) a že proletariát a maloburžoazie jednotnou vůli mít nemohou. Tato námitka je neudržitelná, neboť je založena na abstraktním, "metafyzickém" výkladu pojmu "jednotná vůle". Vůle však bývá v něčem jednotná a v něčem nejednotná. Nejednotnost, pokud jde o socialismus a boj za socialismus, nevylučuje jednotu vůle, pokud jde o demokratismus a boj za republiku. Zapomínat na to by znamenalo zapomínat na logický a historický rozdíl mezi demokratickým a socialistickým převratem. Zapomínat na to by znamenalo zapomínat na všelidový charakter demokratického převratu: je-li vskutku "všelidový", pak tu existuje "jednota vůle" alespoň potud, pokud tento převrat splňuje potřeby a požadavky všeho lidu. Mimo rámec demokratismu nemůže být o jednotné vůli proletariátu a rolnické buržoazie ani řeči. Třídní boj mezi nimi je nevyhnutelný, avšak v rámci demokratické republiky tu zároveň bude nejhlubší a nejširší boj lidu za socialismus. Tak jako všechno na světě má i revolučně demokratická diktatura proletariátu s rolnictvem svou minulost a budoucnost. Její minulost - to je samoděržaví, nevolnictví, monarchie, privilegia. V boji proti této minulosti, v boji proti kontrarevoluci je možná "jednota vůle" proletariátu a rolnictva, neboť tu existuje jednota zájmů.

Její budoucnost - to je boj proti soukromému vlastnictví, boj námezdního dělníka proti zaměstnavateli, boj za socialismus. Tady jednotná vůle možná není: Tady nejde o cestu od samoděržaví k republice, nýbrž o cestu od maloburžoazní demokratické republiky k socialismu.

V konkrétní historické situaci se ovšem prvky minulosti a budoucnosti prolínají a obě cesty se směšují. Námezdní práce a její boj proti soukromému vlastnictví existuje i za samoděržaví a její zárodky vznikají dokonce už za nevolnictví. To nám ovšem naprosto nebrání logicky a historicky od sebe odlišovat velká vývojová období. Vždyť neustále stavíme do protikladu revoluci buržoazní a socialistickou, neustále zrůrazňujeme, že je bezpodmínečně nutné přísně je rozlišovat, ale což je možné popírat, že se v dějinách jednotlivé dílčí prvky toho i onoho převratu prolínají? Cožpak epocha demokratických revolucí v Evropě nezná řadu socialistických hnutí a socialistických pokusů? A cožpak budoucí socialistické revoluci v Evropě nezbylo ještě mnohé a mnohé dokončit ve smyslu demokratismu?

Sociální demokrat nesmí nikdy, ani na chvíli zapomínat na nevyhnutelný třídní boj proletariátu za socialismus i proti té nejdemokratičtější a nejrepublikánštější buržoazii a maloburžoazii. O tom nemůže být pochyby. Z toho vyplývá, že je bezpodmínečně nutná zvláštní a samostatná, třídně přesně vyhraněná strana sociální demokracie. Z toho vyplývá i dočasný ráz našeho "společného boje" s buržoazií i povinnost přísně dohlížet "na spojence jako na nepřítele" atd. Tohle všechno je rovněž zcela nesporné. Bylo by však směšné a reakční vyvozovat z toho závěr, že můžeme opomíjet, ignorovat nebo přezírat naléhavé úkoly dneška, i když jsou jen přechodné a dočasné. Boj proti samoděržaví je sice pro socialisty úkol dočasný a přechodný, avšak jakékoli ignorování nebo přezírání tohoto úkolu se rovná zradě na socialismu a slouží reakci. Revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva je nepochybně jen přechodný, dočasný úkol socialistů, avšak ignorovat tento úkol v období demokratické revoluce je přímo reakční.

Konkrétní politické úkoly je třeba vytyčovat v konkrétní situaci. Všechno je relativní, všechno je v pohybu, všechno se mění. Německá sociální demokracie nevytyčuje ve svém programu požadavek republiky. Situace je tam taková, že v praxi je tato otázka takřka neoddělitelná od otázky socialismu (i když Engels v připomínkách k návrhu erfurtského programu z roku 1891 varoval, aby se i pokud jde o Německo nepodceňoval význam republiky a boje za republiku!).35) V ruské sociální demokracii naopak nikdy nikoho nenapadlo, že by se měl požadavek republiky z programu a agitace vypustit, neboť u nás nemůže být ani řeči o nerozlučné spojitosti mezi otázkou republiky a otázkou socialismu. Německý sociální demokrat, který v roce 1898 nestaví do popředí sociální otázku republiky, je jev přirozený, nevyvolávající ani údiv, ani odsouzení. Německý sociální demokrat, který by ignoroval otázku republiky v roce 1848, by byl přímým zrádcem revoluce. Abstraktní pravda neexistuje. Pravda je vždycky konkrétní.

Přijde čas, kdy skončí boj proti ruskému samoděržaví, kdy v Rusku pomine údobí demokratické revoluce, a pak bude směšná každá zmínka o "jednotě vůle" proletariátu a rolnictva, o demokratické diktatuře atd. Pak budeme přímo uvažovat o socialistické diktatuře proletariátu a promluvíme si o ní podrobněji. Dnes je však strana pokrokové třídy povinna co nejenergičtěji usilovat o rozhodné vítězství demokratické revoluce nad carismem. A rozhodné vítězství není nic jiného než revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva.

________________________________________________________________

35) Erfurtský program Sociálně demokratické strany Německa, který byl schválen v říjnu 1891 na sjezdu v Erfurtu, znamenal ve srovnání s gothajským programem z roku 1875 krok vpřed. Vycházel z marxistických tezí, přesto jej Engels v mnohém kritizoval (viz Marx, K., Engels, B.: Spisy 22, Praha 1967, s. 267-282).

________________________________________________________________

 

Lenin, V.I.: K zhodnocení revoluce v Rusku

Sebrané spisy. Svazek 17, Svoboda, Praha 1984, s. 62-63

(62-63) Vidíme tedy, že pojem buržoazní revoluce ještě dostatečně nedefinuje síly, které mohou v takové revoluci zvítězit. Jsou možné a bývaly takové buržoazní revoluce, v nichž úlohu hlavní hybné síly hrála obchodní nebo obchodně průmyslová buržoazie. Vítězství takových revolucí bylo možné jako vítězství příslušné vrstvy buržoazie nad jejími odpůrci (jako je privilegovaná šlechta nebo absolutní monarchie). V Rusku je tomu jinak. Vítězství buržoazní revoluce jako vítězství buržoazie zde možné není. Zdá se to paradoxní, ale je to tak. Převaha rolnického obyvatelstva, jeho strašlivá zdeptanost (polo)feudální velkou pozemkovou držbou, síla a uvědomělost proletariátu, zorganizovaného už v socialistickou stranu - všechny tyto okolnosti dodávají naší buržoazní revoluci zvláštní charakter. Tato zvláštnost nevylučuje buržoazní charakter revoluce (jak se to snažili vykládat Martov a Plechanov ve svých víc než nezdařených poznámkách o stanovisku Kautského). Tato zvláštnost podmiňuje pouze kontrarevoluční charakter naší buržoazie a nutnost diktatury proletariátu a rolnictva, má-li být taková revoluce vítězná. Vždyť "koalice proletariátu a rolnictva", jež vítězí v buržoazní revoluci, není nic jiného než revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva.

 

Lenin, V.I.: Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci

Sebrané spisy. Svazek 11, Svoboda, Praha 1982, s. 40-41

(40-41) Stupeň ekonomického vývoje Ruska (podmínka objektivní) a stupeň uvědomělosti a organizovanosti širokých mas proletariátu (podmínka subjektivní, nerozlučně spjatá s objektivní) znemožňují okamžité a úplné osvobození dělnické třídy. Jen naprostí nevědomci mohou ignorovat buržoazní charakter probíhajícího demokratického převratu, jen nadmíru naivní optimisté moohou zapomínat, jak málo ještě dělnické masy vědí o cílech socialismu a o způsobech jeho uskutečnění. My všichni jsme přesvědčeni, že osvobození dělníků může být dílem jenom jich samých; avšak bez uvědomělosti a organizovanosti mas, bez jejich přípravy a výchovy otevřeným třídním bojem proti veškeré buržoazii nemůže být o socialistické revoluci ani řeči. A na anarchistické námitky, že prý odkládáme socialistický převrat, odpovídáme: Neodkládáme jej, nýbrž k němu děláme první krok jedině možným způsobem a po jedině správné cestě, totiž po cestě demokratické republiky. Kdo chce jít k socialismu jinou cestou, mimo politický demokratismus, nevyhnutelně dojde k nesmyslným a reakčním závěrům jak v ekonomickém, tak v politickém smyslu. Když se nás ti nebo oni dělníci v příslušné chvíli zeptají, proč bychom nemohli uskutečnit maximální program, poukážeme jim v odpovědi na to, jak daleko dosud mají k socialismu demokraticky smýšlející masy lidu, jak nevyvinuté jsou dosud třídní rozpory a jak neorganizovaní jsou dosud proletáři. Zorganizujte nejdřív statisíce dělníků po celém Rusku, získejte pro svůj program sympatie mezi milióny lidí! Pokuste se o to, neomezujte se jen na zvučné, ale plané anarchistickié fráze, a hned uvidíte, že dosažení takové organizovanosti a rozšíření socialistického uvědomění závisí na co možná nejúplnějším uskutečnění demokratických přeměn.

 

Lenin, V.I.: Vztah sociální demokracie k rolnickému hnutí

Sebrané spisy. Svazek 11, Svoboda, Praha 1982, s. 244-246

(244-246) Třídní antagonismus mezi vesnickým proletariátem a rolnickou buržoazií je nevyhnutelný a my jej předem odhalujeme, vysvětlujeme a na jeho bázi se chystáme k boji. Jedním z podnětů k boji se velmi snadno může stát otázka, komu a jak odevzdat zkonfiskované pozemky. My tuto otázku nezastíráme, neslibujeme rovné rozdělení půdy, "socializaci" apod., ale říkáme: O tohle se ještě utkáme, znovu se utkáme, utkáme se na jiném kolbišti a s jinými spojenci; v této věci půjdeme rozhodně s vesnickým proletariátem, s celou dělnickou třídou proti rolnické buržoazii. Prakticky to může znamenat jak přechod půdy do rukou třídy drobných zemědělských vlastníků, a to tam, kde dosud převládají zotročující, nevolnické rysy velkého vlastnictví, kde zatím neexistují materiální podmínky pro socialistickou velkovýrobu, tak nacionalizaci půdy, tam, kde již zcela zvítězila demokratická revoluce, tak i převedení kapitalistických velkostatků do rukou dělnických sdružení, neboť budeme od revoluce demokratické neprodleně přecházet k revoluci socialistické takovým způsobem, jaký bude nejlépe odpovídat naší síle, síle uvědomělého a organizovaného proletariátu. Jsme pro nepřetržitou revoluci. Nezastavíme se v půli cesty. A neslibujeme-li nejrůznější "socializace" okamžitě a ihned, tedy právě proto, že známe skutečné podmínky pro splnění tohoto úkolu a nezastíráme, nýbrž poukazujeme na skutečnost, že uvnitř rolnictva dozrává nový třídní boj.

Zpočátku do všech důsledků, všemi prostředky až po konfiskaci podporujeme rolníky proti statkářům vůbec a pak teprve (či přesněji řečeno současně s tím) podporujeme proletariát proti rolnictvu jako celku. Odhadnout už dnes, jaká bude kombinace sil uvnitř rolnictva "druhý den" po revoluci (demokratické) - to je pustá utopie. Aniž se uchýlíme k hazardérství, aniž zradíme své vědecké svědomí a propadneme honbě za lacinou popularitou, můžeme říci a říkáme jen jedno: Všemi prostředky pomůžeme veškerému rolnictvu uskutečnit demokratickou revoluci, abychom mohli snadněji, my - strana proletariátu, přejít co možné nejrychleji k novému a vyššímu úkolu - k revoluci socialistické. Neslibujeme žádné harmonické řešení, žádné rovnostářství, žádnou "socializaci" po vítězství nynějšího rolnického povstání, naopak "slibujeme" nový boj, novou nerovnost, novou revoluci, k níž se snažíme dospět. Naše učení není tak "medové" jako řečičky socialistů-revolucionářů, ale kdo si potrpí na to, aby byl krmen jen medem, ten ať si jde k socialistům-revolucionářům; takovým lidem řekneme: Spánembohem, nikdo vás nedrží!

 

Lenin, V.I.: Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci

Sebrané spisy. Svazek 11, Svoboda, Praha 1982, s. 112-113

(112-113) Proletariát musí dovést demokratický převrat do konce tím, že na svou stranu získá masu rolnictva, aby mohl silou rozdrtit odpor samoděržaví a paralyzovat kolísavost buržoazie. Proletariát musí uskutečnit socialistický převrat tím, že na svou stranu získá masy poloproletářských vrstev obyvatelstva, aby mohl silou zlomit odpor buržoazie a paralyzovat kolísavost rolnictva a maloburžoazie.

 

Lenin, V.I.: Proletářská revoluce a renegát Kautsky

Sebrané spisy. Svazek 37, Svoboda, Praha 1988, s. 335, 340

(335) Ve svazku proletariátu s veškerým rolnictvem se projevuje buržoazní charakter revoluce, neboť rolnictvo jako takové se skládá z malovýrobců, existujících na bázi zbožní výroby. Dále, dodávali už tehdy bolševici, tím že proletariát získává všechen poloproletariát (všechny vykořisťované a pracující), neutralizuje střední rolnictvo a svrhává buržoazii: v tom spočívá socialistická revoluce na rozdíl od buržoazně demokratické revoluce. (Viz mou brožuru z roku 1905 nazvanou Dvě taktiky...)

(340) Dopadlo to právě tak, jak jsme tvrdili. Průběh revoluce potvrdil správnost našich úvah. Zpočátku spolu s "veškerým" rolnictvem proti monarchii, proti statkářům, proti pozůstatkům středověku (a potud zůstává revoluce revolucí buržoazní, buržoazně demokratickou). Potom společně s chudým rolnictvem, s poloproletariátem, společně se všemi vykořisťovanými proti kapitalismu, tedy i proti vesnickým boháčům, kulakům, spekulantům, a tak se revoluce přeměňuje v socialistickou. Pokoušet se uměle postavit čínskou zeď mezi obě revoluce, oddělit jednu od druhé něčím jiným než stupněm připravenosti proletariátu a stupněm jeho sjednocení s vesnickou chudinou je nejhrubším překrucováním marxismu, jeho vulgarizací, nahrazováním marxismu liberalismem. To znamená pseudovědeckým odvoláváním se na pokrokovost buržoazie proti středověku propašovávat reakční obhajobu buržoazie ve srovnání se socialistickým proletariátem.

 

Lenin, V.I.: Ke čtvrtému výročí Říjnové revoluce

Sebrané spisy. Svazek 44, Svoboda, Praha 1989, s. 175-176

(175-176) Abychom však mohli národům Ruska trvale zajistit vymoženosti buržoazně demokratické revoluce, museli jsme jít dál a také jsme dál pokročili. Otázky buržoazně demokratické revoluce jsme řešili za pochodu, mimochodem, jako "vedlejší produkt" naší hlavní a nejvlastnější činnosti ve prospěch revolučního proletariátu a socialismu. Vždycky jsme tvrdili, že reformy jsou vedlejším produktem revolučního třídního boje. Tvrdili jsme a skutky to dokázali, že buržoazně demokratické přeměny jsou vedlejším produktem proletářské, to jest socialistické revoluce...

Sovětské zřízení je právě jedním z názorných důkazů či projevů onoho přerůstání jedné revoluce v druhou. Sovětské zřízení znamená maximum demokratismu pro dělníky a rolníky, ale zároveň rozchod s buržoazním demokratismem a vznik nového typu demokracie ve světových dějinách, totiž demokratismu proletářského neboli diktatury proletariátu.

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://davdva.sk/
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2019 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.